„V klasickém obdélníkovém kostele se sedí jako v autobuse. Je to hierarchické uspořádání, které fungovalo výborně v barokní době. Všichni stáli jedním směrem, vepředu ministranti a kněz a všichni šli eschatologicky k věčnému životu. Hlavní oltář měl obraz, to bylo okno do nebe, kam ti lidé šli. A ještě je jako stráže provázeli stejně jako průvod krajinou světci na bočních oltářích. To byli takoví starší kámoši, kteří žili příkladným životem.“
Do kostelů dřív vjíždělo panstvo na koních a věřící místo sezení v lavicích stáli. Kdyby tehdejší lidé procházeli kolem kostelů dnes, možná by je ani nepoznali. Nenašli by dlouhá schodiště, vitráže a vysoké věže. Moderní sakrální architektura je poměrně volná disciplína, má přesto pár prvků, které se nemění už tisíce let. Co má společného jóga a víra? Potřebují věřící lidé kostely? A co si představit pod pojmem „architektonické brambory“? Na to odpovídá Marek Štěpán, absolvent FA VUT, oceňovaný autor sakrálních staveb a fanoušek kruhových budov, který má za sebou návrh areálu papežské mše pro 150 000 lidí.