„Když to srovnáme s klasickým betonem, je to materiál, který má až desetkrát vyšší pevnost, jeho cena tomu odpovídá. Díky jeho pevnosti materiál umožňuje vyrobit tak tenkostěnné balisticky odolné prvky, že jsou mobilní, jsou instalovatelné lidskou silou bez pomoci jeřábu. Stačí, když to hydraulická ruka složí z náklaďáku a vojáci je složí tak, jak potřebují.“

Pevnosti v pohraničí měly odolat leteckým pumám, betonové stěny proto měřily často až jeden metr. Na Fakultě chemické už několik let pracují na moderní náhradě materiálu, díky které by takový bunkr mohl mít třeba čtvrtinovou tloušťku. Byl by ale velmi drahý, proto se chemici z VUT rozhodli speciální beton vyrábět pro jiné účely. Pár centimetrů silné čtvercové desky zvládnou zvednout dva vojáci nebo policisté a během chvíle si vytvořit přenosné zátarasy, které odolají i střele z kulometu. Jak vypadají testy na střelnici? A dá se při vývoji věřit počítačům? S odpověďmi do studia přišel výzkumník František Šoukal z Fakulty chemické.

„Dřevěné fasády v horkých letních dnech dosahují až čtyřiceti stupňů celsia. Ty keramické čím tmavší tím víc, tam jdeme až k padesáti stupňům celsia. Pokud bude černá, tak může jít ještě klidně o deset stupňů víc. Co se týče vegetace, povrchy nepřesahují třicet pět stupňů celsia, spíš se drží do těch třiceti.“

Rozpálené centrum města v létě láká maximálně k tomu si koupit zmrzlinu a nasednout na nejbližší autobus směr koupaliště. Mnoho z nás ale v centrech žije nebo pracuje a odborníci proto hledají způsoby, jak v horkých dnech městu a jeho obyvatelům ulevit. Příroda přitom svoje mechanismy už dávno má – rostliny dokážou díky fotosyntéze ochlazovat nejen sebe samotné, ale i prostor kolem nich. Můžou mít navíc mnoho podob – od pestrobarevného ptačího zobu přes stálezelený břečťan až po skalničky. Zelení osázené fasády se ale ne všude hodí a jejich stavba má taky svoje úskalí – ať jde o brouky nebo vlhkou omítku. Patří rostliny na historické domy? Pomůže ochlazení města balkónový truhlík s muškáty? Proč nemáme na náměstích víc stromů? O vegetačních fasádách se v podcastu rozpovídal Jan Vystrčil z Fakulty stavební VUT.

„Ze spotřeby elektrické energie poznáme, jestli někdo spí, je doma nebo je na dovolené, ale můžeme jít ještě dál. Pokud by někdo napadl chytrý elektroměr, tak může odpojit celé odběrné místo od elektřiny, což je problém u domácností, ale pokud je takový elektroměr nainstalovaný na nemocnici, tak ty dopady můžou být fatální.“

Největší slabinou v kyberbezpečnosti jsou uživatelé. Kdo z nás ale nezná někoho, kdo naletěl na podvodnou sms nebo email? Kromě prázdného konta v bance ale může taková nepozornost vyústit třeba až v ukradenou identitu. Co ale když se hackeři zaměří třeba na banky nebo elektrárny? Škody jdou do milionů a ohrožené jsou i lidské životy. Kyberzločinci jsou přitom vždy o krok napřed a umělá inteligence jim práci ještě ulehčuje. Kde si koupit škodlivý software? Co dělají hackeři s ukradenými penězi? A jak nenaletět, až vám bude psát falešná doručovací služba o doplatku na zásilku? O trendech v oblasti kyberzločinu přišel do studia povídat Willi Lazarov, který se na Ústavu telekomunikací FEKT VUT věnuje třeba i vzdělávání žáků na školách.

„Je to nový materiál, je velmi tvrdý, může být venku i vevnitř a vyrábí se při sto padesáti až dvě stě stupních, takže nepotřebuje moc elektřiny. Je to podobné jako keramika nebo umělý kámen. Dá se poškrabat, ale jen když do něho člověk ryje nožem. Dá se obrábět stejně jako dřevo, takže s tím každý truhlář může pracovat normálně. Dá se přebrousit, pokud je to poškrabané, takže je to pak jak nové. A taky se dá leštit.“
 
Plast, který vytřídíme do žlutých popelnic skončí nejčastěji v pecích spalovny, ať se snažíme o jeho maximální recyklaci sebevíc. Dva studenti Fakulty stavební VUT se ještě za studií rozhodli, že alespoň z části plastového odpadu zkusí vyrobit materiál, který bude pěkně vypadat, vydrží a pokud se omrzí, pouze se znovu roztaví a přetvoří v něco nového. Od prvních pokusů s výrobou v pizza peci se Plastic guys posunuli a dnes tvoří designové vybavení pro brněnské podniky i prodejny módních značek po celé republice i v zahraničí. Nově navíc rozjíždí značku luxusního nábytku, a kromě průmyslového odpadu začnou odebírat i odpad z domácností. Je recyklovaný plast opravdu ekologický? A dá se s ním pracovat stejně jako se dřevem? O tom všem přišel do studia povídat jeden ze zakladatelů Ondřej Venclík.

„Před pětadvaceti lety byly v automobilech jednotky čipů a dnes jsou v nich tisíce. A podobně je to se vším. Třeba původní pračky byly vždy automatické, takže byly osazené elektronikou, ale dnes bílá elektronika, spotřební zboží – všude jsou čipy a megatrendem je rozvoj internetu věcí. Učíme spotřebiče mezi sebou komunikovat a nárůst potřeby čipů je extrémní.“

Zatímco dřív byly na jednoduché úkony počítačů potřeba celé místnosti plné elektroniky, dnes se podobný výkon vejde na čip o velikosti nehtu a využíváme ho každý den, když otevřeme mobil. Stále chytřejší přístroje vyžadují moderní materiály a stejně jako v minulosti jím byla ocel, dnes mluvíme o polovodičích. V Česku máme dlouhou tradici, špičkové firmy a ve světe dobré jméno, taky se ale potýkáme s nedostatkem lidí a zažitými představami o nudné práci. Co pro to můžeme děla? Kam se svět polovodičů posouvá? A jsme na hranici možností těchto materiálů? Do studia se tentokrát posadil Jiří Háze, který vede Ústav mikroelektroniky na FEKT VUT a také vedoucí výzkumu a vývoje ve společnosti onsemi Michal Lorenc. 

„Neměli bychom si vybírat hry, které budeme vyvíjet, na základě nostalgie hráče, protože to je z principu neaktuální. Taky je to hodně subjektivní a může na tom člověk ztroskotat, protože k tomu má vztah a hůř se mu přijímá kritika od hráčů, hůř se mu zapracovávají změny a nepřistupuje k tomu jako designér ale jako nostalgický vývojář. A to může být jeden z kamenů úrazu, proč hra není úspěšná. Pokud se do toho pustí, tak to nejde vzít zpátky, jsou to roky.“
 
 Pro plno lidí jsou videohry kratochvílí pro děti, ve skutečnosti je ale herní průmysl výdělečnější než filmový a hudební dohromady. Denně vychází stovky nových titulů a hry od velkých studií atakují cenovku 2000 korun. I v Česku máme celosvětově úspěšné hry, přesto by se daly spočítat na prstech obou rukou. Jak se u nás daří herním vývojářům? Je náročné vytvořit hru od A do Z? A kde se to můžeme naučit? Do studia o tom přišla povyprávět Natálie Sodomková, která má za sebou studium v Ateliéru herních médií na FaVU VUT a zároveň vede brněnský herní inkubátor Gamebaze, který podporuje začínají malé a střední vývojářské týmy. Mluví třeba o tom, proč je vývoj her řemeslo, jak se jim podařilo dostat středoškolskou hru k youtuberovi s 37 miliony sledujících, ale také o tom, jaké má česká videoherní scéna problémy a kdy je lepší hru zahodit a začít znovu.

„Velká výhoda spočívá ve složitosti tvarů, které jsme schopni tímto způsobem vyrobit. Podobně jako u 3D tisku obecně sdílí tu výhodu, že můžeme produkt přizpůsobit na míru. Nemusíme používat formu, která by byla výhodná pouze při výrobě stovek kusů – každý produkt může být mírně odlišný. Jde o masovou kustomizaci. To platí pro 3D tisk v menším měřítku a stejně tak pro 3D tisk ve stavebnictví. Není to vždycky o tom, že by to nešlo vyrobit jinak, ale že je výhodnější tu komplexní geometrii vyrobit pomocí 3D tisku.“

3D tiskárny už dávno netisknou jen vtipné postavičky z barevného plastu, jejich mnohem větší sourozenci totiž dokážou ze speciální malty vytisknout třeba dům. David Škaroupka z Fakulty strojního inženýrství VUT nečeká, že už se budou domy jen tisknout, ale výhody vidí pro speciální tvary, při nedostatku pracovníků nebo v budoucnu třeba pro tisk na jiných planetách. Tam by stroje mohly tisknout z místních materiálů a poskytnout příbytek strojům nebo astronautům. Dá se tisknout ze zeminy? A vyjde takový dům levněji než tradiční výstavba od základů? My vám to řekneme jako lidi.

„Není to top pitná voda, ale kdyby byla nějaká životní nouze, že by se člověk blížil k čističce odpadních vod a měl totální dehydrataci, tak kdyby se té vody napil, nic se mu nestane. Co jsem byl například v Izraeli, tam mají nedostatek vody, ale využívají ji spíš jen pro závlahu. Zajímalo mě, jakou chuť asi taková vyčištěná odpadní voda má, nedalo mi to a konzultoval jsem to s umělou inteligencí. A ještě nedávno mi odmítla odpovědět, že je to nehumánní.“ 

Nepotřebuje elektřinu, vyrovná se konvenčním řešením, vrací vláhu do svého okolí, a tím se stává útočištěm pro hmyz – to jsou jen některé z výhod přírodních čistíren odpadních vod, dříve známých jako kořenové čističky. Nad vodní hladinu vyrůstají fialové nebo bílé květy kosatců, ta největší práce se ale odehrává mezi kořeny, kde bakterie dokáží vyčistit vodu tak, že je průzračná. Zlepšováním, návrhem a stavbou přírodních čistíren se zabývá Michal Kriška-Dunajský z Fakulty stavební VUT. Sám by prý vodu z přírodní čističky nepil, ale i pouhým využitím na splachování ušetříme doma třeba až třetinu naší spotřeby pitné vody. Proč měly přírodní čistírny špatnou pověst a musely dohánět dvacetiletý náskok Rakouska? A vyčistí kořenové čističky vodu od drog a mikroplastů?

“Houba se umí přizpůsobit svému prostředí. Každý materiál si najde svoji houbu, která ho rozloží. Já do budoucna věřím v to, že až bude mít příroda dostatek času na to se vyvinout, tak plast nebude problém, ale to my už tady nebudeme. Ty houby se s tím poperou. Houby si nastaví svoje kladívka, která to rozloží. To je pro mě ta nejúžasnější vlastnost.” 

Přicházející podzim vyžene do českých lesů tisíce houbařů. Domů si odnesou košíky plné lesklých nebo sametových hlaviček, které skončí v guláši nebo na pánvi. Pro chemika Jana Ostrezi z biotechnologické firmy myco je ale mnohem zajímavější to, co zůstává skryté v podhoubí. Takzvané mycelium je podle některých inteligentním organismem, který si v půdě hledá vhodnou potravu a dokážeme se skvěle adaptovat. Absolvent Fakulty chemické VUT se dlouhodobě věnuje pěstování a zpracování mycelia, ze kterého s kolegy vytváří ekologické obaly, rozložitelné plašiče srn na polích při senoseči nebo designová vonítka do aut. V podcastu jsme mluvili nejen o tom, jak firmy přistupují k ekologickým obalům, ale také o nejvhodnějším způsobu recyklace přírodních materiálů nebo o houbách ze seriálu The Last of Us ovládajících mravence pro své rozmnožování. 

„Ten hlas je sice přirozený, ale když už přijde k dialogu, tak dialog nejde tak dobře, neodsýpá, jak když se spolu baví lidé. Automat vám nedá prostor, nepočká, jsou tam divná zpoždění, nenechá vás skočit mu do řeči, chová se jinak, než když spolu mluví dva opravdoví lidé. Budeme se s tím ale setkávat stále více a bude to nebezpečné. Protože třeba s pomocí hlasu vašich blízkých se dá velmi dobře útočit.“

Podvodné sms zprávy o nutnosti doplatit zásilku už dnes často čteme s velkou obezřetností, co ale když zvednete telefon a na druhé straně se ozve vaše babička s prosbou o pomoc? Už z pár vteřin záznamu dokáže umělá inteligence vytvořit hlas téměř k nerozeznání od původního mluvčího. K davům tak může promlouvat třeba falešný prezident, když kandidát ve volbách vytvoří kompromitující materiál na soupeře. Stejně tak se ale blíží doba, kdy si nejspíš nebudeme moci být jistí ani při hovoru s našimi blízkými. Samozřejmě přináší umělá inteligence i pozitiva. Vědci pracují na nástrojích, které budou podobné podvody odhalovat, dokážeme jednodušeji komunikovat napříč světem nebo být rychlejší při vyřizování tísňových volání a zvládání katastrof. O deepfake hlasech, spolupráci s americkými zpravodajskými službami, hraní si na gangstery ale také o tom, proč nedokáže AI z hlasu poznat smutek si přišel do studia povídat Jan Černocký z FIT VUT, který se svým týmem patří na světovou špičku v oblasti dolování dat z řeči.

„Často za mnou chodí lidé, kteří mají odpor k pohybu, mají různé mindráky. Převést je do toho, že to může být hra, ať je nám pět nebo padesát, to je fakt fuška. To je pro mě výzva, a to je to, čeho si víc všímám než samotných poruch. Možná si budu sypat popel na hlavu, ale mým cílem je, aby když za mnou někdo přijde, tak aby už se moc nevracel.“

Příliš dlouho sedíme, ignorujeme signály svého těla, ale především se bojíme. Obáváme se zranění při sportu, zároveň máme strach z bolesti po námaze. Ze všech stran se na nás hrnou informace o tepových frekvencích, polohovacích pracovních stolech a my tak často máme pocit, že pokud se z nás nestanou rovnou vrcholoví sportovci, nemá cenu se ani snažit. Většině z nás by přitom stačilo vnést do života trochu pohybu, po práci dojít na zastávku, dát si pauzu od práce a protáhnout si ruce, vyjít schody po obědě. Fyzioterapeutka z Centra sportovních aktivit VUT Dagmar Moc Králová pracuje s malými dětmi, profesionálními sportovci i obyčejnými lidmi z kanceláří. Po letech zkušeností říká, že důležité je se zastavit, poslechnout, co nám tělo říká, a především si hrát. V podcastu se ale podíváme i na konkrétní tipy, co nám prozradí diagnostické přístroje, jak uvolnit ztuhlá ramena a pobavíme se také o barefoot botách nebo kdy už vyhledat odborníka.

„Pomocí magnetické rezonance můžeme sledovat, kde přesně se nachází nanočástice a zda dorazila do cíle – nádoru. Pokud ne, tak můžeme přidat chemoterapii v podobě nanočástic, a tak šít pacientovi terapii v takzvaně real time manners. Výhoda je v tom, že pacienta nepředávkujeme, zabráníme množství vedlejších účinků a umíme to sledovat v reálném čase.“

Příčinou úmrtí více než čtvrtiny Čechů je rakovina. Diagnóza, kterou si nechce vyslechnout nikdo z nás, je velkým strašákem i kvůli samotné léčbě. Radikální řešení zahrnuje operace, ozařování a chemoterapii, nevítanou součástí jsou bohužel vedlejší účinky. Padáním vlasů počínaje, řídnutím kostí konče. Vědci z celého světa se shodují, že chemoterapie je proti rakovině velmi účinná a hledají proto způsoby, jak omezit její negativní dopady na člověka. Jednou z metod je používání takzvaných nanobotů. Nepředstavujte si miniaturní roboty putující v krvi, ale spíše speciální buňky, ideálně ještě sledovatelné moderními přístroji. Právě na takových nanobotech pracuje doktorandka Michaela Vojníková z CEITEC VUT, která se chystá díky Fulbrightovu stipendiu do Ameriky. Ve volném čase se navíc věnuje popularizaci vědy na sociálních sítích a v podcastu, protože věří, že věda nepatří pouze do laboratoře a vědeckých publikací.

„Působí na ně mikrogravitace, z toho vyplývají negativní efekty na lidské tělo. Jedním z nich je svalová atrofie, což znamená, že postupně dochází k úbytku svalové hmoty. Stejně tak dochází k úbytku hustoty kostí, hlavně u nohou a zad. Může docházet k nepříznivým efektům na kardiovaskulární systém, případně i ke změnám stavby srdce. To si můžeme představit jako zmenšení komor a předsíní. Dalším nepříznivým efektem na astronauty na ISS a obecně na vesmírných misích je radiace. Jsou vystaveni většímu množství radiace než populace na zemi, což znamená, že mají vyšší riziko rakoviny.“

Představte si, že má váš pracovní den 16 hodin, slunce vyjde každých 90 minut a teplota  pracovního prostředí se pohybuje od minus 156 do plus 121 stupňů Celsia. Že takovou práci na inzertních portálech příliš nevidíte? Není divu, stát se astronautem totiž vyžaduje víc než zaslání motivačního dopisu. A když už se do tohoto výběrového klubu podíváte a opustíte zemskou atmosféru, bojujete každý den s negativními vlivy na vaše tělo. Je přitom dost možné, že se díky vesmírné turistice dostane do kosmu mnohem více lidí, než tomu bylo doteď. Aby vědci lépe pochopili, jak velký stres musí snášet lidská těla ve vesmíru, zkoumají je velmi pečlivě už na Zemi. K takovým testům se dostal Dominik Bachratý, student Centra sportovních aktivit VUT, který měl možnost otestovat profesionálního pilota gripenů Aleše Svobodu, prvního českého záložního astronauta Evropské kosmické agentury. Jak se projeví na astronautech půl roku života na vesmírné stanici? A co se od nich můžou přiučit obyčejní smrtelníci?

"Materiál umí reagovat na vnější podnět, což může být například magnetické pole, změna pH v těle, teplota a další. Cílenou reakcí umíme nastavit to, jak a kam se materiál ohne, jeho výsledný vzhled. Vytiskneme laicky řečeno obyčejnou placičku, ale v těle se materiál prohne třeba do tvaru chrupavky nebo vyplní defekt, který má speciální tvar a špatně by se tisknul z keramiky."
 
 Pacient po operaci nádoru často přijde třeba i o kus kosti. Lékaři si chybějící část naskenují, nechají vytisknout ze speciální keramiky na 3D tiskárně, voperují a postupem času už jen sledují, jak zatímco se původní náhrada rozpouští, nová kost dorůstá. Že je to sci-fi? Když se dostanete do laboratoří CEITEC VUT, uvidíte také umělé chrupavky, kostní lepidlo, materiály měnící tvar v čase nebo náplasti na hojení popálenin. V čele výzkumné skupiny Pokročilé biomateriály stojí Lucy Vojtová, která se v epizodě rozpovídala o tom, jestli biomateriály sbírají na louce, kde jsou limity léčby kmenovými buňkami a co na jejich výzkum říkají lékaři. 

„V přírodě je smrt cyklus, je to cirkularita. Není to smrt a konec. Je to život, smrt, život, smrt. Ze smrti vyrůstá nový život a víc krajinný přístup ke hřbitovům podle mě lépe oslavuje tento proces. Například v Göteborgu chodí lidi na hřbitovy běžně běhat, není to vnímané jako něco nepietního a nevím, proč by mělo. Hřbitov může vypadat jako příroda s přidanou hodnotou. Je fajn tam trávit čas a nevnímat to jako ponurou ohrádku. A já sama mám v okolí spoustu lidí, kteří z tohoto důvodu na hřbitovy nechodí.“

Téměř 90 procent Čechů dnes volí žeh, ve světě se ale lidé nechávají po smrti roznést zvířaty po krajině nebo místo jejich posledního odpočinku připomínají namísto mramoru a plastových květin jen kamenné mohyly. Hřbitovy jsou pro nás často depresivním a smutným místem, kam chodíme jednou ročně na Dušičky. Rozprášený popel dusí vegetaci a tělo v nalakované rakvi je zakonzervované v neměnném stavu někdy i na desítky let. Proč se nedokážeme bavit o smrti jako nevyhnutelné součásti života a díváme se skrze prsty na pohřbívání ke kořenům stromů? Hřbitovy přitom můžou být součástí krajiny plné rostlin a života. O pietních biocentrech, kompostování lidských ostatků ale i o tom, proč si lidé vyrábí z popela svých blízkých těžítka, přišla do podcastu popovídat absolventka Fakulty architektury VUT Blanka Solár.

„Svozové auto má nosnost asi 10 tun, taková ta běžná nádoba, co je u paneláku v Brně, tak má asi 250 kilo, takže to je 40 takových nádob. Auto vyjede, sveze dvě ulice a jede na místo zpracování odpadu. A tam moc neušetříte. Když máte ale menší města, svážíte třeba deset obcí, tak musíte vybírat, do které pojede první a kam potom. Najednou máte obrovské množství kombinací a v tu chvíli už stojí za to aplikovat nějaký sofistikovanější přístup.“

Češi ročně vyprodukují 40 milionů tun odpadu, a i když většinu z tohoto čísla tvoří stavební materiály, i tak má každý z nás ročně na svědomí pět set kilogramů odpadu, který vyhodíme do černých popelnic. Stejně jako v plno oblastech, i tady jsme v polovině evropské tabulky. Podle odborníka na odpadové hospodářství Radovana Šompláka z FSI VUT je to poměrně dobrý výsledek, Švýcarsko nebo severské státy ale na nás mají ještě náskok. To je i dobrá zpráva, můžeme se totiž od nich učit – stavět víc spaloven, důsledněji třídit třeba sklo nebo bioodpad a co nejvíc se snažit materiály znovu využít v rámci cirkulárního hospodářství. Co nastane s koncem skládek v roce 2030? Jaké nejzajímavější věci Češi vyhazují do popelnic? A kolik metrů je hranice, za kterou už k barevným popelnicím nechceme chodit?

„Mentora si můžeme představit jako průvodce, jako Gandalfa. který provází skupinku Středozemí. On jim za každou cenu neříká, co mají dělat, neláduje do nich vědomosti, ale usměrňuje to tak, aby byl dobrým parťákem, posílil silné stránky, dívá se na potřeby studentů a lidí, kteří se chtějí vzdělávat.“

Od prvních pokusů psaní a čtení v první třídě až po diplomové ročníky na vysoké se stále nejvíc objevuje tradiční frontální výuka – učitel za katedrou a desítky či stovky studentů v lavicích. Učení nazpaměť, testy a známky. Co kdyby vám ale někdo nabídl, že vás učení může bavit? A je jedno, na které straně učitelského pultíku stojíte. Podle propagátora designového myšlení Josefa Remeše z Fakulty stavební VUT by mělo být učení zážitek. V podcastu zaměřeném na vzdělávání 4.0 mluví o kreativitě, osobní odpovědnosti za studium, gamifikaci, práci s chybou, ale také o tom, proč po 15 letech znovu začal studovat na bakaláře. Jak tedy roky strávené na vysoké školy maximálně využít, a přitom si to užít?

„Automobilky k tomu také přistupovaly historicky s určitou skepsí, takže bych řekl, že tu dlouho vládl názor, že to není směr, o kterém stojí za to uvažovat, protože zmizí. Teď se ale ukazuje, že určitě nezmizí. Automobilky jednoznačně deklarují, že elektromobilita je cesta, kterou se fixně vydali a vynaložili tolik prostředků, že z té cesty už couvnout nemůžou, protože by si to nemohli dovolit.“

Elektromobily hoří, při cestě z Brna do Prahy musíte alespoň dvakrát nabíjet a baterie se nedají zrecyklovat. To jsou jen některé z výroků směřujících k autům na elektrický pohon. Stejně jako už dávnou nejsou elektroauta jen od Tesly, tak neplatí, že jsou jejich řidiči otroky plánování výletů od nabíječky k nabíječce. Elektromobily jsou tiché, lépe ovladatelné a v dlouhodobém měřítku i levnější. Proč jsou tedy Češi, co se týče elektromobility na chvostu Evropy spolu s Rumuny? Co se stane, až se začnou elektroauta objevovat v bazarech? Budou dřív na baterky fungovat stavební stroje nebo letadla? O autech na elektřinu, bateriích, mýtech a tom, proč sám elektromobil nemá, mluví v podcastu Tomáš Kazda z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT.

„V těžko dostupných místech v Africe převáží drony léky a různý zdravotnický materiál.  Používají se na místech, kde auto jede v některých oblastech celý den. Může to být třeba 10 kilometrů, ale oblast je tam velmi neprostupná a dron může vzlétnout a znovu přistát do hodiny. V Irsku už dnes roznáší drony pizzu do okrajových částí města.“

Sbalit dron do batohu, na dovolené pořídit působivá videa a pochlubit se s nimi rodině – tam většina uživatelů dronů s nápady končí, ale rozhodně ne vědci. S pomocí moderních kvadroptér sází i opylují stromy, učí drony létat v hejnu jako ptáky a nechávají je mapovat neznámý terén. V dnešní době ale bohužel o dronech lidé nejčastěji slyší ve spojitosti s válkou, kde se stávají velmi levnou a účinnou smrtící zbraní. Jaké jsou etické hranice a kde limity už musí nastavit zákon, jak se dronem měří zralost kukuřice a jak zruční jsou piloti dronů na sportovních zápasech – o tom všem přišel do podcastu promluvit doktorand Jiří Janoušek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. Ten momentálně pracuje mimo jiné na projektu s vojáky, ale také programuje světelné dronové show například pro festival Rock for People. 

„Wow moment jsem zažil, když jsem zjistil, že navrhli 3D tiskárnu tak, aby mohla pracovat ve vesmír, aby si kosmonauti mohli vytisknout, co potřebují, přímo na místě. Vyráběli si tam nějaký klíč na utahování šroubů. Potom už stačí jen pár kilo materiálu. To mi přišlo jako velká pecka. Maker ale nemusí být čistě technik, může to být umělec, řemeslník, student i někdo, kdo s tím vůbec nemá profesně s nic společného. Využívá to jen pro svůj volný čas a vyrábí si třeba jen dárky.“

Moderní technologie ale už dnes vůbec nejsou jen výsadou vědců nebo zámožných fanoušků novinek ze světa techniky. Stejně jako měli dříve rodiče a prarodiče dílny, ve kterých s pomocí pájky opravovali nefunkční kabely ke spotřebičům nebo si svařovali lavičku na zahradu, dnes existují dílny jako třeba FabLab, kde současní kutilové tisknou na 3D tiskárně chybějící součástky do domácnosti, na plotru vyrábí trička s vlastními potisky nebo s pomocí laserové řezačky renovují historický nábytek. Novodobým kutilům říká šéf brněnské FabLab dílny a absolvent FEKT VUT Tomáš Mejzlík makeři. Není podle něj důležité vzdělání, předchozí zkušenosti, ale nadšení a nápad. Jaký je rozdíl mezi kutilem a makerem? Kolik stehů za minutu zvládne automatický vyšívací stroj? A dá se vytisknout zbraň? 

„Máme rádi modrou barvu a světlo, které evokuje vodu nebo oblohu. Je to klidná barva a udělá příjemnou atmosféru. Třeba červená barva je víc agresivní, vyvolává v lidech akci a rozproudí srdeční tep. Důležitá barva je i černá, tedy jako když se ocitnete v temnotě. Když zhasnete a podpoříte to audiem, lidé velmi dobře reagují.“

Sundat Měsíc z oblohy sem k nám dolů a připravit zahajovací ceremoniál Olympiády. Zatímco druhé je stále snem, to první už se dvojici multimediálních architektů ze studia VISUALOVE povedlo. Absolventi Fakulty stavební VUT Jan Machát a Michal Okleštěk začali pracovat se světlem a zvukem, protože je to bavilo. Dnes zná jejich instalace alespoň z fotek skoro každý – minimálně v podobě obřích nafukovacích planet. Co říkají na ohňostrojné přehlídky a proč už je za námi boom videomappingu? Považují svoje instalace za kýč? Kde vidí problematické svícení, když se prochází po Brně? A čím si svítí doma? Díl o osvěcování veřejných budov, světelné show v brněnských vodojemech i výstavě EXPO v Dubaji nabídne ještě mnohem víc.

„Na Islandu se při erupci sopky Laki roztrhla země vedví a vzniklo 130 vulkánů v jedné linii. Ty začaly chrlit popel a nebezpečné plyny. Plocha pokryta lávou dosahovala 600 kilometrů čtverečních. Sloučeniny síry, které se dostaly do atmosféry, zaclonily sluneční záření. V Británii tehdy nastalo takzvané písečné léto, kdy pršel písek a popel, v celé Evropě se prudce ochladilo. Léto roku 1783 bylo nejchladnějším za posledních 500 let, nedostatek potravin vedl k nespokojenosti a mimo jiné začátku Velké francouzské revoluce.“

Geologové o sopkách říkají, že šeptají. Označují tak okamžik těsně před erupcí, než začne vulkán křičet a plivat oheň a dým. Jen dvě století zpátky připravil výbuch indonéské sopky o život sto tisíc lidí a o Pompejích pohřbených pod několikametrovým nánosem lávy se učí dodnes. I přesto lidé pěstují na úpatí sopek nejlahodnější vína a staví města jako vystřižená z filmových Hvězdných válek. Kdy vybuchne některá z českých sopek? Dokážou přístroje předpovědět, kdy je čas vytáhnout fotoaparát a kdy už vzít nohy na ramena? Co průlomového se odehrálo v sopce Komorní hůrka a kde najít sopku v Brně? O tom všem a mnohem víc se rozpovídal geolog Lukáš Krmíček z Fakulty stavební VUT.

„V klasickém obdélníkovém kostele se sedí jako v autobuse. Je to hierarchické uspořádání, které fungovalo výborně v barokní době. Všichni stáli jedním směrem, vepředu ministranti a kněz a všichni šli eschatologicky k věčnému životu. Hlavní oltář měl obraz, to bylo okno do nebe, kam ti lidé šli. A ještě je jako stráže provázeli stejně jako průvod krajinou světci na bočních oltářích. To byli takoví starší kámoši, kteří žili příkladným životem.“

Do kostelů dřív vjíždělo panstvo na koních a věřící místo sezení v lavicích stáli. Kdyby tehdejší lidé procházeli kolem kostelů dnes, možná by je ani nepoznali. Nenašli by dlouhá schodiště, vitráže a vysoké věže. Moderní sakrální architektura je poměrně volná disciplína, má přesto pár prvků, které se nemění už tisíce let. Co má společného jóga a víra? Potřebují věřící lidé kostely? A co si představit pod pojmem „architektonické brambory“? Na to odpovídá Marek Štěpán, absolvent FA VUT, oceňovaný autor sakrálních staveb a fanoušek kruhových budov, který má za sebou návrh areálu papežské mše pro 150 000 lidí.

„Jsme schopni a máme nástroje lidi vylepšovat. Pak je ale etická otázka, jestli je to správné. Jestli se máme snažit, aby se rodili jen zdraví schopní jedinci, nebo je naprosto ok, že se rodí jedinci, kteří zdraví nejsou nebo mají třeba nižší intelekt. Je strašně tenká hranice mezi tím, co je pomoc pro nemocné dítě a co už je enahncement, kdy vylepšujeme lidskou rasu.“

Ve třicátých letech minulého století se v Americe pořádaly výstavy geneticky perfektních lidí. Ti nejlepší dostávali certifikáty, které jim zajišťovaly lepší svazky, a společnosti měli přinášet zdravé, chytré a krásné děti. Pěstění dokonalých lidí se stalo temným tématem holokaustu a možná i proto jsme dnes opatrní, když mluvíme o genetické úpravě ještě nenarozených dětí. Můžeme jim potenciálně měnit barvu očí, předurčovat je inteligencí pro velké objevy nebo podpořit takové geny, které jim pomohou vyhrát na Olympiádě. Genovou editaci ale vědci nezavrhují, naopak. Před několika lety přišli na genové nůžky CRISPR, které dokážou z DNA nemocného člověka vystřihnout geny způsobující srpkovitou anémii nebo HIV. Jak pomoci nemocným, kde nastavit hranice a jestli dokážeme genovou terapií vyléčit i rakovinu, o tom se rozpovídala Alžběta Ressnerová z CEITEC VUT.

„Když budeme mít milimetr vody, nebo deset metrů, každého napadne, že je vody moc. U světla to nevnímáme, protože jsme si zvykli a nikdo nezná město bez světla. Když se zhasne, najednou lidi vnímají, že je to špatně a většinou hned volají. Kdybychom si zvykli, že normální je mít světla méně, možná by pak začali volat s tím, že někdo moc svítí.“

Hormony v lidském těle jsou jako dirigent orchestru. Ve chvíli, kdy ho zmateme, vše se rozsype. Nenápadným narušitelem bezvadného fungování organismu lidí i zvířat je třeba i přemíra umělého osvětlení, která způsobuje takzvané světelné znečištění. Silné a téměř nepřetržité nasvícení výrobních areálů nebo památek doplňují tisíce pouličních lamp a billboardů. V důsledku toho málokdo ve větším městě uvidí při pohledu na noční oblohu hvězdy. Nadbytek umělého světla může způsobovat dřívější rozkvétání stromů, úhyn hmyzu a komplikuje práci například astronomům. Petr Baxant z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT dokázal zhasnout na jednu noc celé Brno a nejen o tom mluví v podcastu věnovaném světelnému smogu a jeho regulaci. Proč nám vadí hlasitá noční hudba, ale necháváme se rušit světlem?