„Máme rádi modrou barvu a světlo, které evokuje vodu nebo oblohu. Je to klidná barva a udělá příjemnou atmosféru. Třeba červená barva je víc agresivní, vyvolává v lidech akci a rozproudí srdeční tep. Důležitá barva je i černá, tedy jako když se ocitnete v temnotě. Když zhasnete a podpoříte to audiem, lidé velmi dobře reagují.“

Sundat Měsíc z oblohy sem k nám dolů a připravit zahajovací ceremoniál Olympiády. Zatímco druhé je stále snem, to první už se dvojici multimediálních architektů ze studia VISUALOVE povedlo. Absolventi Fakulty stavební VUT Jan Machát a Michal Okleštěk začali pracovat se světlem a zvukem, protože je to bavilo. Dnes zná jejich instalace alespoň z fotek skoro každý – minimálně v podobě obřích nafukovacích planet. Co říkají na ohňostrojné přehlídky a proč už je za námi boom videomappingu? Považují svoje instalace za kýč? Kde vidí problematické svícení, když se prochází po Brně? A čím si svítí doma? Díl o osvěcování veřejných budov, světelné show v brněnských vodojemech i výstavě EXPO v Dubaji nabídne ještě mnohem víc.

„Na Islandu se při erupci sopky Laki roztrhla země vedví a vzniklo 130 vulkánů v jedné linii. Ty začaly chrlit popel a nebezpečné plyny. Plocha pokryta lávou dosahovala 600 kilometrů čtverečních. Sloučeniny síry, které se dostaly do atmosféry, zaclonily sluneční záření. V Británii tehdy nastalo takzvané písečné léto, kdy pršel písek a popel, v celé Evropě se prudce ochladilo. Léto roku 1783 bylo nejchladnějším za posledních 500 let, nedostatek potravin vedl k nespokojenosti a mimo jiné začátku Velké francouzské revoluce.“

Geologové o sopkách říkají, že šeptají. Označují tak okamžik těsně před erupcí, než začne vulkán křičet a plivat oheň a dým. Jen dvě století zpátky připravil výbuch indonéské sopky o život sto tisíc lidí a o Pompejích pohřbených pod několikametrovým nánosem lávy se učí dodnes. I přesto lidé pěstují na úpatí sopek nejlahodnější vína a staví města jako vystřižená z filmových Hvězdných válek. Kdy vybuchne některá z českých sopek? Dokážou přístroje předpovědět, kdy je čas vytáhnout fotoaparát a kdy už vzít nohy na ramena? Co průlomového se odehrálo v sopce Komorní hůrka a kde najít sopku v Brně? O tom všem a mnohem víc se rozpovídal geolog Lukáš Krmíček z Fakulty stavební VUT.

„V klasickém obdélníkovém kostele se sedí jako v autobuse. Je to hierarchické uspořádání, které fungovalo výborně v barokní době. Všichni stáli jedním směrem, vepředu ministranti a kněz a všichni šli eschatologicky k věčnému životu. Hlavní oltář měl obraz, to bylo okno do nebe, kam ti lidé šli. A ještě je jako stráže provázeli stejně jako průvod krajinou světci na bočních oltářích. To byli takoví starší kámoši, kteří žili příkladným životem.“

Do kostelů dřív vjíždělo panstvo na koních a věřící místo sezení v lavicích stáli. Kdyby tehdejší lidé procházeli kolem kostelů dnes, možná by je ani nepoznali. Nenašli by dlouhá schodiště, vitráže a vysoké věže. Moderní sakrální architektura je poměrně volná disciplína, má přesto pár prvků, které se nemění už tisíce let. Co má společného jóga a víra? Potřebují věřící lidé kostely? A co si představit pod pojmem „architektonické brambory“? Na to odpovídá Marek Štěpán, absolvent FA VUT, oceňovaný autor sakrálních staveb a fanoušek kruhových budov, který má za sebou návrh areálu papežské mše pro 150 000 lidí.

„Jsme schopni a máme nástroje lidi vylepšovat. Pak je ale etická otázka, jestli je to správné. Jestli se máme snažit, aby se rodili jen zdraví schopní jedinci, nebo je naprosto ok, že se rodí jedinci, kteří zdraví nejsou nebo mají třeba nižší intelekt. Je strašně tenká hranice mezi tím, co je pomoc pro nemocné dítě a co už je enahncement, kdy vylepšujeme lidskou rasu.“

Ve třicátých letech minulého století se v Americe pořádaly výstavy geneticky perfektních lidí. Ti nejlepší dostávali certifikáty, které jim zajišťovaly lepší svazky, a společnosti měli přinášet zdravé, chytré a krásné děti. Pěstění dokonalých lidí se stalo temným tématem holokaustu a možná i proto jsme dnes opatrní, když mluvíme o genetické úpravě ještě nenarozených dětí. Můžeme jim potenciálně měnit barvu očí, předurčovat je inteligencí pro velké objevy nebo podpořit takové geny, které jim pomohou vyhrát na Olympiádě. Genovou editaci ale vědci nezavrhují, naopak. Před několika lety přišli na genové nůžky CRISPR, které dokážou z DNA nemocného člověka vystřihnout geny způsobující srpkovitou anémii nebo HIV. Jak pomoci nemocným, kde nastavit hranice a jestli dokážeme genovou terapií vyléčit i rakovinu, o tom se rozpovídala Alžběta Ressnerová z CEITEC VUT.

„Když budeme mít milimetr vody, nebo deset metrů, každého napadne, že je vody moc. U světla to nevnímáme, protože jsme si zvykli a nikdo nezná město bez světla. Když se zhasne, najednou lidi vnímají, že je to špatně a většinou hned volají. Kdybychom si zvykli, že normální je mít světla méně, možná by pak začali volat s tím, že někdo moc svítí.“

Hormony v lidském těle jsou jako dirigent orchestru. Ve chvíli, kdy ho zmateme, vše se rozsype. Nenápadným narušitelem bezvadného fungování organismu lidí i zvířat je třeba i přemíra umělého osvětlení, která způsobuje takzvané světelné znečištění. Silné a téměř nepřetržité nasvícení výrobních areálů nebo památek doplňují tisíce pouličních lamp a billboardů. V důsledku toho málokdo ve větším městě uvidí při pohledu na noční oblohu hvězdy. Nadbytek umělého světla může způsobovat dřívější rozkvétání stromů, úhyn hmyzu a komplikuje práci například astronomům. Petr Baxant z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT dokázal zhasnout na jednu noc celé Brno a nejen o tom mluví v podcastu věnovaném světelnému smogu a jeho regulaci. Proč nám vadí hlasitá noční hudba, ale necháváme se rušit světlem?

„Máme interní výběr, který se skládá z přípravy, tréninků a je pravda, že se musí ukázat ten nejrychlejší. Pilot naší formule musí mít řidičský průkaz, ale nemůže mít profesionální motosport licenci, což je zajímavé. Na závodě se musí v týmu prostřídat až čtyři piloti, aby se ukázalo, že samotné auto je rychlé a komplexně navržené, a ne že je rychlý ten jeden konkrétní pilot.“

Vysoká škola nemusí být jen nekonečným vysedáváním v přednáškových sálech a teoretickým řešením problémů. Někteří čerství studenti pravidelně mizí za dveřmi dílny týmu TU Brno Racing a vlastními silami vyrábí formuli, kterou v sezóně testují ve studentských závodech na okruzích známých fanouškům motosportu z televize. Od spalovacích motorů přešli brněnští studenti k elektrickému a poslední model vybavili i autonomním řízením. Vedle výroby a kompletace monopostů, které obstojí jak v testu zrychlení, tak i v závodě na 22 kilometrů, si musí vychovat i piloty. Do podcastu tentokrát přišli studenti Ema Záňová z FP, která je první ženskou team leader v historii českých studentských týmů a uchází se i o pozici pilota, a technical leader Marek Dostál z FSI.

„Důvod, proč máme světový primát je, že se do toho nikdo jiný nepouští. Pro nikoho jiného, než amatéra to nemá smysl. Nikdo, kdo se Sluncem zabývá profesionálně, si nemůže dovolit riskovat to, že jednou za jeden až dva roky získá data, nebo taky nezíská, protože bude špatné počasí. V tom se projevuje, že jsme nadšení amatéři. To slovo zní divně, protože amatér je slovo dnes zkreslené. Amatér je ale od amare, tedy milovat, takže jde o člověka, který to dělá z lásky. My jsme amatéři v pravém slova smyslu.“

Když Miloslav Druckmüller vyfotil svou první sluneční korónu při úplném zatmění Slunce a rozhodl se snímky zpracovat vlastním naprogramovaným algoritmem, netušil, že se mu zdánlivá práce na pár zimních večerů protáhne na víc než dvacet let a jeho snímky budou používat k bádání vědci po celém světě. Na otázku, proč je výzkum Slunce důležitý, má světoznámý matematik dvě odpovědi. Ta nepravdivá podle něj je, že chceme být připraveni na možnou katastrofu, kterou může žhavá hvězda způsobit. Podle pravdy ale říká, že je to prostě jen šíleně zajímavé. V novém díle podcastu Technicky vzato mluví o tom, proč nejlepší věc, která se mohla stát, bylo, že mu snímky zatmění ukradli. Vypráví také o sledování na Špicberkách, v Austrálii, ale také třeba o natáčení filmu Helios v USA, kde se na zatmění Slunce lidé připravovali jako na hudební festival.

„Ptejte se doma, ptejte se rodičů, prarodičů, tetiček a sestavte si malý rodokmen. To, co si pamatují naši předci a příbuzní, s jejich odchodem zanikne a v archivech to nezjistíme. Že pradědeček propil grunt, byl v zajetí za války nebo že si prababička myslela na souseda. To je koření historie.“

V mnohých rodinách kolují legendy o prastrýcích legionářích, nevlastních dědech, šlechtickém původu nebo jen nejasnosti, jestli jsou Bednářovi z jižní Moravy spříznění s těmi na Plzeňsku. Na mnoho otázek odpoví matriční knihy a archivy, zhruba tři sta let zpátky ale začínají být větve rodinného stromu stále méně zřetelné. Tehdy nastupuje genetická genealogie, která s pomocí DNA sleduje předky konkrétních lidí, někdy až k prvním nositelům daného příjmení. Jsme my Češi víc potomci Germánů, nebo původních obyvatel východní Evropy? Na to se už roky ptá ředitel Archivu VUT, historik a genealog Martin Kotačka. V podcastu se o některé zajímavosti podělí a nabídne i možnost zjistit historii vašeho vlastního rodu.

„Chirurg je v Helsinkách ve Finsku, pacient leží na sále v České republice a operaci reálně provádí robot. Není prostor pro chybu a ta je závislá na zpoždění. Chirurg musí mít pocit, že je s pacientem a jeho zákroky musí být naprosto přesné. Bylo dokázáno, že pokud se dostaneme se zpožděním přenosu pod 1 milisekundu, dostáváme se do oblasti taktilního vnímání, kdy už nelze rozlišit, že jsme na dvou odlišných místech.“

5G sítě nejsou jen počítačové hry, co se nesekají, a sledování seriálů ve špičkové kvalitě na dovolené na pláži. Nová generace otevírá cestu například k autonomním vozidlům nebo továrnám fungujícím bez zásahu člověka. O 5G sítích mluví Pavel Mašek z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT a pobavíme se i o internetu věcí. Chytrá domácnost se neomezuje jen na mobilem ovládané žárovky a vzdálené odečty vodoměrů, ale inteligentní domy, které automaticky poznají svého majitele, zapnou mu před příchodem z práce topení a uvaří kávu. A dozvíte se také, jestli se bát odposlouchávání hlasovými asistenty.

„Když pečete bábovku a dáte do ní moc rozinek, může vám prasknout. Stejné je to i s materiálem. Když máte mnoho nečistot na jednom místě, může prasknout – třeba křídlo letadla. Nečistoty ale můžou být tak zákeřné, že mají rozměry desítek atomů. My je umíme díky elektronovým mikroskopům najít, zobrazit, pochopit a vymyslet, jak materiál vyrobit nepoškozený, abychom si mohli bezpečně a v klidu do toho letadla sednout.“

Před necelými sto lety spatřil světlo světa první elektronový mikroskop. Zatímco optický mikroskop ukazoval stěží buňku, technologická novinka dokázala jít na úroveň atomů. Šlo o stejný upgrade, jako byste vyměnili starou televizi za obrazovku s rozlišením 4K, díky kterému vidíte i nedokonalosti pleti herce v seriálu. Když absolvent strojní fakulty VUT Ondřej Sháněl před lety nastupoval do Thermo Fisher Scientific, nevěřil, že se ještě na poli elektronových mikroskopů dá moc vymýšlet. Dnes tyto superstroje umožňují vyrábět mikročipy, ale také třeba pozorovat mutující koronaviry nebo buňky napadené Parkinsonovou či Alzheimerovou chorobou. Nikde jinde na světě se nevyrábí takové množství elektronových mikroskopů jako v Brně.

„Díváte se na vesmír, vidíte starty raket v televizi, zvedáte hlavu k nebi a přemýšlíte, proč jste tady, jak jste se sem dostali a co je smyslem života. Vesmír možná nabízí odpovědi. Spousta lidí si plní sny. Když jsem šel na vysokou, nikdy bych nevěřil, že se budu z Česka podílet na něčem takovém. Nejen pro mě, ale pro mnoho kolegů je to splněný sen. Byl bych rád, kdyby si ty sny stejně jako my mohly plnit i další generace.“

První návštěva soustavy asteroidů a první mise planetární obrany, která otestuje možnosti odklonění pro Zemi nebezpečného asteroidu. To je vesmírná mise HERA, na které se podílí i brněnští technici z OHB Czechspace včetně Jiřího Dolínského. Při studiu na Leteckém ústavu Fakulty strojního inženýrství VUT ho ani nenapadlo, že bude jednou pomáhat s takovým úkolem, jako je navrhnout, sestrojit a úspěšně vypustit sondu k miliony kilometrů vzdálenému asteroidu. Jak sám říká, spolu s NASA je jejich úkolem zahrát si s planetkami vesmírný kulečník, který by ale v budoucnu mohl ochránit naši planetu před podobnou katastrofou, která kdysi vyhubila dinosaury. 

"Když budete mít kamaráda na oběžné dráze a vy budete na zemi, tady ten čas poplyne pomaleji než pro něj. To už se dokonce experimentálně ověřilo.  A když člověk stojí na zemi, tak má hlavu asi o metr a půl až dva metry výš než nohy. Platí tedy, že nohy stárnou pomaleji než hlava, pokud tedy pořád neležíte. Musely by ale uběhnout biliony let v životě člověka, aby nohy zestárly oproti hlavě o sekundu."

Zatímco první hodiny ukazovaly lidem pravé poledne a kalendáře radily, kdy je vhodné zasít, dnes dokážeme měřit čas s přesností na 0,1 sekundy za 15 miliard let. Dříve se přitom museli lidé vypořádat třeba s tím, jak zjistit čas pomocí kyvadlových hodin na rozhoupané palubě lodi nebo jak přežít údajný konec světa daný mayským kalendářem. Petr Dvořák z Fakulty strojního inženýrství a CEITECU VUT říká, že na nás pořád čekají výzvy. Třeba sestrojit ultrarychlou loď a zvládnout za jeden lidský život dorazit k zajímavým hvězdám. Pro začátek by podle něj prý ale stačilo zrušit střídání letního a zimního času.  A komu doteď nebyla jasná teorie relativity, my vám to v podcastu řekneme jako lidi.

„Ženy jsou ohleduplnější, někdy jezdí pomaleji, než by bylo záhodno, to taky není dobře. Ale když se něco stane, tak jsou daleko pokornější než muži. Moc jsem se při řešení dopravních nehod s ženami nesetkal, ale vždy si uvědomovaly, že něco udělaly špatně, někomu ublížily, nebo nedej bože někdo kvůli nim zahynul.“

Každoročně dojde v Česku k více než 100 000 dopravních nehod. Aby jich bylo méně, stačilo by podle odborníků jedno – sundat nohu z plynu. Právě nepřiměřená rychlost má za následek drtivou část obrovského čísla, které se bohužel stále zvyšuje. Bourají mladí, staří, muži i ženy, a stejně tak se stávají obětmi zbytečně rychlé jízdy jiných. Aleš Vémola, bývalý dlouholetý ředitel Ústavu soudního inženýrství VUT a expert na dopravní nehody, pomáhal s vyšetřováním nehod lobbisty Romana Janouška i zpěvačky Dary Rolins, v hlavě mu ale zůstaly úplně jiné případy. Díky svým zkušenostem se podílel také na natáčení dokumentu 13 minut, za kterým stojí režisér Vít Klusák. Snímkem s výpověďmi lehkomyslných řidičů má cílit především na mladé bez zkušeností. Podcast upozorňuje i na situace, které si ale neuvědomují ani ti, co za volantem strávili stovky hodin. A někdy bohužel přijde uvědomění chyby až příliš pozdě.

„Známé ortopedické heslo zní: V mládí se šetři a na stáří sportuj. Lidé se dožívají průměrně vyššího věku a chtějí být i tehdy aktivní. Nicméně to jde proti tomu, že artróza přijde a s vyšším věkem je pravděpodobnější. Globálně počet implantací roste. Smyslem je, aby mohl člověk žít i s náhradou rozumným způsobem.“ 

Máte zubní implantát, umělé koleno, nebo jen nosíte kontaktní čočky? Všechny tyto pomůcky, které nám umožňují fungovat, když zdraví selže, jsou pořád jen náhradou a pro tělo cizím elementem. Aby klouby nevrzaly a čočky nedřely rohovku, je nutné je mazat a zvlhčovat kapkami. Kdyby šly bolesti kolene vyřešit francovkou, nemusela by existovat biotribologie, tedy obor, který zkoumá tření v lidském těle a vymýšlí, jak život s umělými klouby zkvalitnit. Na Fakultě strojního inženýrství se technickému oboru s přesahem do medicíny věnuje Martin Vrbka. S kolegy sestrojuje přístroje, které simulují třeba mrkající lidské oko. Na závěr připojuje i pár rad, jak se ideálně umělým kloubům úplně vyhnout a prožít život pokud možno bez bolesti.

„Ať navrhneme jakékoliv řešení, vždy bude špatně, když budou lidé odhazovat použité výrobky do přírody, kam nepatří. Možná tam biodegradabilní láhev nebude ležet tisíc let, ale jen dvacet, možná to nebude taková katastrofa, ale pořád to bude katastrofa. Věřte, že želvě nebo žralokovi bude jedno, jestli sní polypropylen, nebo bioplast, protože bude mít pořád v žaludku plast. Musíme se proto naučit chovat k přírodě zodpovědně.“

Zákazy jednorázových plastů, rozložitelné igelitky, žluté kontejnery – ať bojujeme proti znečišťování planety jakkoliv, už teď je vyrobeno tolik plastů, že jen kdybychom je všechny spotřebovali a další už nevyráběli, do ovzduší, vody i lidského organismu se dostane obrovské množství mikroplastů. To, že něco nevidíme, neznamená, že nám to neubližuje. Je řešením začít vše vyrábět z materiálů, které se v přírodě rozloží? A jde to vůbec? Na tyto otázky už několik let hledá odpovědi Radek Přikryl z Fakulty chemické VUT. Před lety stál na brněnské technice s kolegy u zrodu bioplastu P3HB, který vzniká čistě přírodní cestou a jako původní surovina slouží odpad, třeba použitý olej. Biodegradabilní plasty můžou dobře sloužit v kosmetice, zdravotnictví, ale také třeba v textilním průmyslu – ten je jedním z největších producentů mikroskopických plastů, které dokážou proniknout i do lidské placenty.

„Narazil jsem na obdobu YouTube. Ta ale na darkwebu nemá žádné limity na obsah, který tam člověk může nahrát. Dá se tam najít extrémní násilí nebo záznamy z teroristických útoků. Můžete na darkwebu objevit obchody s drogami, léky na předpis, objednat si steroidy. Můžete si koupit vraždu nebo hacking na objednávku. Bohužel dokud bude poptávka, bude i nabídka.“

Idea anonymního prohlížení internetu vznikla už v 90. letech, a to kvůli zvýšení soukromí jeho uživatelů třeba kvůli přístupu k necenzurovanému zpravodajství nebo možnosti svobody projevu. Byl tím umožněn nejen whistleblowing, kdy mimo jiné zaměstnanci anonymně upozorňují  na porušování zákona ve firmách, ale také třeba rozvoj internetových tržišť s nelegálním zbožím – kradenými bankovními účty, zbraněmi, ale také třeba dětskou pornografií. Takzvaný darkweb tvoří asi 6 procent veškerého obsahu na internetu a bohužel nejde vypnout zmáčknutím červeného tlačítka. Na rozkrývání transakcí na nelegálních tržištích pracuje student Fakulty informačních technologií VUT Daniel Dolejška.

„Pokud mám říct, jak nenosit respirátor, stačí se ve zprávách podívat na ministra zdravotnictví. On to ale asi nedělá z edukativních důvodů. Pro dobrou ochranu je nejdůležitější si vybrat padnoucí roušku nebo respirátor, kterou budu ochoten a schopen nosit po celou dobu, kdy budu s někým v kontaktu. A pokud to jde, potkávejme se venku.“

Dvě chirurgické roušky na sobě, bombastická prohlášení o filtračních schopnostech, nanomateriály a rozmanité certifikáty – tím se mimo jiné zabývá František Lízal z Fakulty strojního inženýrství VUT. Odborník na aerosoly má laboratoř vybavenou umělými plícemi, roušky se staly, byť trochu nedobrovolně, jeho denním chlebem na začátku pandemie koronaviru. Doporučení jeho a kolegů jsou poměrně jednoduchá a můžou pomoc ochránit sebe i své blízké – dobře si vybrat a nasadit respirátor, větrat a neprskat si do obličeje.

„Lidé dnes zažívají úzkost a strach z neznáma. Nevíme, co bude příští týden. Covid nás ve vnímání online psychologické pomoci posunul mílovými kroky dopředu. Svěřit se rodičům je pro mladé lidi pořád velký problém. Občas si místo pomoci vyslechnou, že jsou líní a nechce se jim nic dělat.“

Sama si prošla duševním onemocněním a díky své zkušenosti dnes pomáhá tisícům lidí po celém světě zvládat úzkostné stavy s nástrojem, který mají pořád při sobě – s mobilem. Veronika Kamenská studuje biomedicínu na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií, do povědomí široké veřejnosti se ale zapsala jako autorka mobilní aplikace Nepanikař, za kterou ji ocenilo mimo jiné ministerstvo školství. Aplikace pomáhá se zvládáním úzkostných stavů, myšlenek na sebevraždu nebo poruch příjmu potravy. V lockdownu spustila chat s odborníky a Nepanikař chce co nejdříve rozšířit o online terapie. 

"Nikdo na světě ještě nezkoušel ostrou evakuaci sportovního stadionu.  Nikdo nesebral odvahu říct 20 000 návštěvníkům fotbalového zápasu Premiere League, že musí opustit stadion, protože je na něm výbušnina, a následně, co ho všichni opustí, tak před ně předstoupil a řekl, že to bylo jen cvičení a můžou se vrátit zpátky."

Při neohlášených testech evakuace v divadle lidé hledají klíče, doklady nebo se dokonce fotí. Rozhodnout ale může každá vteřina, kterou nestráví v zakouřeném prostoru nebo v budově, po které běhá člověk se zbraní. Navrhovat objekty tak, aby byly co nejvíce bezpečné, pomáhají simulace odborníků z Fakulty stavební. O úskalích návrhu brněnské hokejové haly nebo testování scénáře aktivního střelce v prostoru před pražským vlakovým nádraží mluvil Tomáš Apeltauer.

„Pokud si představíte profesionálního hráče e-sportu jako dobře placeného fotbalistu, tak takových lidí je v Česku minimum. Hrají ale informatici, psychologové i vojáci.“

V České republice je za hráče považovaný téměř každý desátý člověk. Široký pojem zahrnuje jak občasné posezení u solitaire, tak i profesionální turnaje. Kolem jednotlivců a týmů ponořených do stříleček nebo karetních PC her se točí velké peníze a mohutný průmysl, který potřebuje také marketingové odborníky, zvukaře nebo komentátory. Kde je hranice mezi relaxací u počítačové hry a kde už se jedná o práci? Jak se dá skloubit hraní her a studium na vysoké škole? A hrají i holky? Na to odpovídal David Urbánek, student Fakulty podnikatelské VUT a zakládající člen Esportovní studentské asociace, která sdružuje hráče z více než 30 vysokých škol.

"Ohledně vzpoury robotů nechci vůbec říct, že bychom k tomu byli blízko. Hlavní problém ale vidím v tom, že nevíme, jak jsme od toho daleko. Proto musíme být opatrní."

V roce stého výročí slova "robot" jsou pro lidstvo pořád roboti velkou neznámou. Pomáhají v průmyslu, ale jejich potenciál může být ve stárnoucí populaci například v roli pečovatelů. Přesto vědce drží zpátky mnoho neznámých. Kdy začne umělý mozek vnímat vlastní existenci? A chceme, aby roboti vypadali víc jako stroje, nebo jako lidé? Na otázky se snaží najít odpověď Luděk Žalud, který se věnuje robotice na FEKT VUT a CEITEC VUT.