Doma v Nola: rozhovory s Čechy a Češkami ve světě

"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně

February 16, 2021 Julie Urbišová Season 1 Episode 14
Doma v Nola: rozhovory s Čechy a Češkami ve světě
"Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," poznamenává Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně
Show Notes

Je mi velkou ctí se dnes spojit s dámou, u které tak docela nevím, zda je zajímavější její životní osud, anebo příběhy, které píše. Monika Zgustová, spisovatelka českého původu, která žije od 80. let v Barceloně. Do španělštiny a katalánštiny překládá české autory - mimo jiné Bohumila Hrabala, Václava Havla nebo Jaroslava Seiferta.

Poprvé jsem ji jako autorku zaregistrovala před 5 lety, kdy vyšel v češtině její román Růže pro Stalina. Tu knihu jsem si několik měsíců poté, co vyšla, vezla s sebou před oceán a už ji mezitím zase odvezla zpátky do Čech, aby kolovala rodinou, všem jsem ji doporučovala. Biografický román o Stalinově dceři Světlaně Allilujevové mě naprosto strhnul. Nedávno vyšla nová kniha rozhovorů s ženami, které si prošly gulagy - Oblečené k tanci na sněhu. Silná témata a silné ženy. "Píšu většinou o ženách, protože ženám víc rozumím. Je to taky způsob, jakým se snažím projevit svůj feminismus," říká k tomu v rozhovoru Monika.

Za ženami, které komunistický režim odsoudil k životu v gulagu, jezdila nejen do jejich moskevských bytů, ale s některými se sešla i v Londýně nebo Paříži, kam emigrovaly. Jsou to všechno vlastně stejné příběhy a přitom tak jiné. Smutné, strhující, těžké a přitom plné naděje.

Tady je ukázka začátku jednoho z rozhovorů:

"Valentina je jedna z posledních žen, které v Moskvě navštívím, a za tím účelem pojedu na moskevské předměstí, kde žije. Vstávám velice brzy, protože musím jet metrem až za město a poté pokračovat příměstským vlakem, který nejezdí často a nemá pravidelný jízdní řád.

 Zdá se, že do Ščerbinky nikdy nedorazím, a tak to vzdávám. Posadím se na lavičku v parku, který obklopuje palác Caricyno, a volám paní Valentině, abych jí oznámila, že schůzku ruším.

 "Ale proč, moje zlatá? Proč, drahoušku?"

"Nemůžu k Vám dojet, nejde žádný vlak."

"Vy jste spisovatelka, že, krasavice moje?"

"Snažím se o to."

"A chcete napsat knihu?"

"Ano."

"A vy myslíte, že ta kniha spadne z nebe? Že se napíše sama? Podívejte, moje milá, když někdo po něčem opravdu touží, musí si za tím jít. Stůj co stůj! Jinak v životě nic nedokáže. Pokud vás od mé návštěvy odradí první překážka, zůstaňte raději doma a nic si neplánujte."

Se sklopenou hlavou zahanbeně čekám víc než dvě hodiny na nástupišti bičovaném vlhkým podzimním větrem a za zimní teploty, abych nastoupila do prvního vlaku, který jede do Ščerbinky."

Jak se Monika po tomto telefonátu cítila a jak rozhovor nakonec dopadl? I na to se ptám v podcastu Doma v Nola. Povídání s Monikou Zgustovou pro mě bylo něco jako terapie. Žena, která jako teenager s rodiči emigrovala přes Indii do USA, a pak si vybrala pro svůj život Španělsko, působí jako typický příklad kosmopolitního člověka. Kdyby právě nebyla pandemie, trávila by měsíc v New Yorku, kam pravidelně jezdí učit a nasávat Ameriku. Možná taky psát.

My dvě už máme naplánované kafe někde "na cestě". Pro vás je tady pozitivní rozhovor taky o tom, jak nepropadat zbytečným chmurům. A jak slibuju v závěru, tady je odkaz na jeden jazzový koncert, který vás na hodinku přenese úplně jinam.

Těším se na příště, můžete mě sledovat na Facebooku i Instagramu pod jménem Doma v Nola, děkuji za vzkazy, které píšete a pokud Vás zajímá nějaké téma, země nebo osobnost, dejte vědět. Inspirace není nikdy dost. 

Z New Orleansu zdraví Julie