SPEAKER_00 0:00

Ahoj, teda všichni. Já jsem já se Jmenu Zdeněk, jsem závislý. V programu tak už budu téměř doufám, že budu téměř dva roky a téměř stejně dlouhou dobu dobu jsem čistý. A samozřejmě samozřejmě děkuji za možnost, že tady můžu dělat Speakera. Děkuji Ivance, že mě s tímhle oslovila moc si toho vážím. A ten Ivanka přišla s témou, že bych mohl mluvit o službě. Já tedy speakery moc často neberu jako službu, respektive nepřijímám sám osobně. Proto mi nepřijde, že můj osobní příběh je něčím tak zajímavý, že bych o něm musel mluvit 20 minut. Ale služba je něco, co mě strašně blízký, co mě strašně naplňuje, a zkusíme, jestli zvládnu mluvit 20 minut o službě. Když jsem přišel do programu, tak jsem přicházel téměř po 11 letech v aktivní závislosti, která byla místně, řeknu mind závažná, místy více závažná. A přišel jsem jenom vlastně s tím, že já potřebuju nějakým způsobem dostat pod kontrolou svoje užívání. A nikdy by mě nenapadlo, že tím, že budu vlastně členem programu, tak budu moct moct pomáhat ostatním závislým, mimo jiné, tady nějakou službou. A vlastně první služby, se kterými jsem se setkal, a tak nějak fascinovaly, tak byly hned na prvním meetingu, kde já jsem přišel naprosto zničený. Putil jsem se, klepal jsem se, byl jsem nervózní, byl jsem frustrovaný, stydil jsem se, přišlo mi, že tam nepatřím, a čekal jsem, že vlastně v první minutě, tak mi bude řečeno přesně tohle, že tam jako nepatřím, ať opustím místnost, protože jsem opravdu cítil, že jsem, že vypadám opravdu strašně. To se vlastně jako nestalo, protože právě přišel ten kontakt s tou službou, kdy za mnou přišla členka, a úplně normálně se mě zeptala, jak se jmenuju, že jsem tam ještě nikdy neviděla. A vlastně mě jako na můj první mík a vlastně do společenství jako takového. A v tu chvíli ze mě vlastně všechny ty negativní pocity nějakým způsobem opadly. Ale jsem najednou cítil, že ne nutně, že tam patřím, ale že najednou tam prostě sem nějakým způsobem vítaný. Strašně mě zaujalo na začátku meetingu, že se sekretář nepředstavil jako doktor, docent nějakých psychologických věd, oboru a diktologie, ale že se představil jako závislý. Nečekal jsem vůbec, že ve společenství bude něco takového. A v tu chvíli to pro mě začalo být celý hrozně atraktivní, že najednou tam není nikdo řeknu přestudovaný kná všechno, co jsme zažili a zažíváme z knížek, ale že je to opravdu jeden z nás, když to tak řeknu. A že ten jeden tak pomáhá těm ostatním tím, že tam je jako sekretář toho meetingu. Vlastně první, tak mě šíleným způsobem natchnul. A do té doby se snažím docházet tak, jak mi to čas umožňuje. Se svojí první službou, tak jsem se dostal do nějakého kontaktu, řeknu CC a dva týdny po tom, co jsem přišel do společenství, co jsem začal být čistý prakticky. A to bylo, když jsem seděl na biznes meetingu svým prvním, a takový starší člen zvednul ruku. Začěžovat na to, že na meetingu už není nikdo, kdo by vařil kafe, a že už ho nebaví každý den přijít a první, co musí udělat, takže musí uvařit kafe. A někdo zmínil, že je takovou pěknou tradicí, že tu službu dělají nováčci. V tu chvíli se všichni obrátili na mě a sekretář biznes meetníku se mě zeptal, jestli bych byl ochotný tu službu dělat. A mě proběhlo hlavou. To si tady ta banda závislá, neumí uvořit kafe sama. Je to tak těžké, musím tady dělat posluhu. Teď já jsem přišel dva týdny zpátky. Ještě jsem celý rozbitý a já budu tady ještě dělat někomu služku. A nevím, jestli to byl první zásah nějaké vyšší moci, ale proběhlo mi hlavou nemáš nic lepšího lepšího v tuhle chvíli na práci, než přijít na místing o 10 minut dřív. Stejně tady seš o 10 minut dřív a to kafejím uvařit. Tak jsem na to kívnu a za začátku ne dlouho, ale za začátku to bylo opravdu o tom, že já jsem si padal jako ne ponížen, ale nějakým způsobem využívaný. Ale hodně rychle. Tak přišlo to, že já jsem přišel na mík, uvařil kafe, přišel někdo další a pro nás něco ve stylu: Hele, ono je uvařený kafe, kdo ho uvařil. A vlastně projevil ten věk, který v tu chvíli na mě pracoval úplně blahodárně. Proto já jsem v tu chvíli pocitoval nějakou formu toho, že mám nějakou hodnotu, že tu nejsem jenom přebětečnej, že opravdu se mám nějaký dopad na to, co se děje. A hodně rychle jsem si taky zjistil, že jsou všechny knížky a kde jsou všechny papíry pro čtení a začal jsem připravovat i tohleto, protože mě to v tu chvíli naplňovalo pocitem, že to má smysl. Po nějaké měsíci a půl, tak jsem musel službu odevzdat, protože už jsem nebyl schopný zaručit, že budu na meetingu tak často, abych tam to kafe mohl vařit vždycky. Ale ve výsledku jsem tu službu dělal další dva měsíce, protože mi to čas dovolil. A dělal jsem to rád. A opravdu jsem dneska zpětně vděčný tomu členovi, který mě takhle navrhnul. Vždycky toho člena rád vidím a mám v neskučné úctě. A jak říkám, jsem za tohle strašně vděčný. Za nějakou dobu, tak jsem přijal službu sekretáře meetingu na anglické skupině byl to síhodou okolností speakers meeting. A opět to bylo s tím, že jsem to přijímal. Já nevím, jak dlouho budu schopný to dělat. A nakonec jsem to dělal 8,5 měsíce. Ta služba mi dala jako spoustu schopností. Ale pro fungování v normálním životě, tak jsem je potřeboval. Tím, že to byl speaker meeting. Tak já bych rád řekl, že mi to dalo nějakou schopnost plánovat věci dle nějakého rozvrhu nejlépe dopředu, ale bohužel jsem speaker kolikrát neměl třeba ani pět minut před začátkem meetingu. Každopádně, co mě to naučilo, bylo oslovovat cizí lidi s tím, že bych od nich něco potřeboval a že za to úplně nemám co nabídnout. Prostřebuju od nich nějakou nezištnou pomoc. Měl jsem z toho ze začátku zase strašnou trému, protože jsem se bál toho odmítnutí, ale ve výsledku jsem se opět jenom s tím, že ty lidi byli nadšený z toho, že můžou vlastně dělat speaker, kolikrát to byli lidlenové ze zahraničí, kteří přijeli do Prahy opravdu jenom na víkend, dalo by se říct, a kolikrát náeting našli opravdu náhodou. A vlastně mě potěšilo, že já jim tímhletím můžu prokázat nějakou v úvozovkách pohostinost. A těšilo mě, že je těší, že jim to vlastně bylo nabídnuto. Musím jako říct, že kolikrát ta služba toho sekretáře byl jediný důvod, proč já jsem se vykokal na ten. Proto, kdybych se tam já nevykopal, tak ten mít nemá kdo otevřít. Tím neříkám, že bych tam byl v tu chvíli jako nějaký středobod všeho. Spíš jako jsem vnímal tu zodpovědnost a zase tu naitou schopnost, tak se snažím využívat využívat i jinde. Jak říkám, sekretáře jsem dělal nakonec 8,5 měsíce. Dalo mi to spoustu schopností, spoustu vědomostí. Dalo mi to možnost každý týden po 8 měsíců poslouchat poslouchat jiného speakera, nějaký nový pohled na program, na nemoc závislosti, na práci na krocích a tak, a tak dále. Jak říkám jsem vděčný, že jsem se do té služby dostal. A opět mě velmi mrzelo, že jsem tu službu pak musel odevzdat z časových důvodů. Ale nikdy jsem nikdy jsem neodmítnul možnost za někoho zaskakovat jako sekretář, protože v tom opravdu vidím smysl opět. A myslím si, že jako bez sekretářů tak by opravdu ty meetingy vypadaly. Byly mnohem chautičtě, jenom když bychom se jako sešli a nějakým způsobem si povídali, že je důležité tam udržovat nějakou strukturu. Já koukám, že mluvím moc dlouho o věcech, o kterých možná mluvit úplně jsem neměl záměr, takže já to trošku urychlím. Někteří členové ve společenství by mi neodpustili, kdybych nezmínil službu v literární komisi, do které jsem se dostal vlastně po Pražském Sjezdu, který byl dva roky na pátek. V té době mi přišlo v tu dobu strašná škoda, že my nemáme v základním textu přeložené příběhy, které jsou v tom originálním originální verzi. Přišel jsem za sekretářem meetingu v naděj. S tím, jestli na tom někdo pracuje. A byl mi daný do ruky letáček stran literární komise a že hledá služebníky. Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal do kontaktu s naší koordinátorkou, ale jak říkám na Sjezdu, tak na to konečně došlo. A opět služba literární komisi mi dala neskučně moc schopností. Jednak stranu, jednak stran společenství, ale hlavně zase do toho života. Protože v literární komisi já jsem se poprvé začal vlastně s čistou hlavou učit spolupracovat v nějaké větší skupině. Učil jsem se, jak dělat kompromisy. Učil jsem se, že není důležitý, co já si myslím, ale na čem jsme vlastně schopni se shodnout. Naučil jsem se poslouchat názory druhej a na základě těch názorů upravovat svoje vlastní. Výma tedy všech těchto vlastností a schopností, které jsem se naučil, tak služba v literární komisi mi umožnila a respektive mě nějakým způsobem dokopala k tomu si přečít konečně základní, tak se od začátku do konce. A od začátku mojí služby v literární komisi, tak už jsem ho přečet 7x. A jenom díky tomu, že jsem to pročet tolikrát a opravdu rozpitval slovo po slově, tak celý ten program začal doopravdy dávat smysl a zapadat do sebe. A spoustu věcí jsem jí díky tomu tomu, že jsem ten základní text přečet, tak se mi vyjasnilo. Najednou to nebylo takový, že směřu k něčemu, o čem vlastně nic nevím. Ale opravdu jenom jako postupuju nějakou cestou, o který jsem v tu chvíli už byl přesvědčený, že funguje, že fungovala a že má smysl. Máme ještě pět minut, takže já rychlosti tady zmíním, že jsem se relativně nedávno, i když ono už je to taky nějaký tři, čtyři měsíce dostal ke službě v komise NAZ. Což je zase služba, která mi dala moc. Jsem za ním moc vděčný. Zase ta služba služba je o něčem trošku jiném, než s čím jsem se setkal, je to opravdu v tu chvíli o tom, že my přinášíme to poselství někomu dalšímu, tím, že tu službu děláme, nebo že poskytujeme možnost dostat se do kontaktu s programem někomu, kdo tu možnost tu chvíli nemá. Já konkrétně jsem se dneska ráno vypravil na službu do vězení v Horních Břekovicích, a musím říct, že míty ve věznicích mě hodně baví, hodně mě naplňují, protože opravdu je tam 25 kluků, který jsou z stran toho programu opravdu na začátku. Mají to o to těší, že se dostali na jeden z těch hořských konců, o kterých mluvíme. A je úžasný a svým způsobem nějakým způsobem dojemný, že vidět, že ty kluci mají úplně stejnou touhu přestat s těma drogama, jakou jsem měl já. Nečekal, že tam něco takového uvidím, tak já tam cítím stejnou pospolitost mezi těma klukama, jako cítím na jakýmkoliv meetingů, ať už v Praze, ať už na Sjezdech, ať už kdekoliv. A co bych? Co ještě asi zmíním, tak že jsem se nedávno dostal taky do služby sekretáře na regionu, což mi zase dává nějaký vzhled do fungování našeho společenství. Dává mi to nějakou možnost nahlíčet na takové ty větší problémy, kterými ve společenství řešíme. A kdo ví to pomůže, pomůže pak v budoucnu dělat nějakou službu na nějakých vyšších lomeno nižších úrovních úrovních našeho společenství. Protože, jak se říká, naši služebníci nejsou vedoucí. Naši služebníci jsou pouze jenom spolehliví služebníci. A nejvyšší nejvyšší autoritou v NE je vlastně skupina, která slouží slouží všem závislým, kteří vlastně ji potřebují. Abych vlastně nějak tak jako schrnul, co jsem se tu snažil říct, tak pro mě je služba něco, co mě provází uzdravováním od začátku, prakticky od začátku, ať už služba vůči mě nebo služba mě vůči společenství. Snažím se dělat službu podle svých možností, snažím se opravdu vzít každou službu, kterou já můžu vzít, do který já se cítím. Protože jsem zažil, že ta služba mění, že mě učí, že díky službě já se já mám nějakou možnost se učit schopnosti, učit nabírat vědomosti, který můžu pak aplikovat nejenom v tom kontrolovaném prostředí toho našeho společenství. Ale následně i ve svém životě ať už osobním, profesionálním. Jestli můžou něco ještě sdílet ze sebe, něco někomu doporučit, pokud se někdo váhá nad tím vzít nějakou službu. Oprav není důvod se toho bát. Všichni jsme za službu vděční, ať už větší nebo menší měrou. A všichni tak si vážíme čehokoliv, co jste pro společenství a pro nás ostatní ochotní udělat. Ať už to bude sekretář meetingu, ať už nám předingem uvaříte kafe. Ať už nás budete doprovázet do zařízení a šířit s námi po celství uzdravování. A nebo pokud s námi budete jenom sdílet vaši zkušenost během obecné prostoru pro nějaké obecné sdílení na meetingu. Já děkuji, že jsem mohl sdílet, děkuji, že tady jsem, děkuji všem za službu. A to bude všechno.