SPEAKER_00 0:00

Tak ahoj, já se jmenuji Luděk jsem závislák a jsem moc rád, že tady můžu být. Trošku jsem maturoval, už jsem myslel, že se nepřipojím. Pak já jsem se musel odpojit, ale zase prostě to vyšlo. Vyšší moc, to zařizuje. A já jsem chtěl poděkovat Ivance, že mě pozvala, ale vlastně není tady. Takže ona mě naháněla nějakou další dobu na speaker. Já jsem trošku cestoval, takže bych ji odřekl, ale prostě přišel až teďka ten moment. A vím, že služba mi pomáhá v uzdravování, takže jsem rád, že to můžu být. Tak co asi bych mohl říct, podělím se o svoji zkušenost. Já jsem začal brát drogi ve 12 letech. A myslel jsem si, že s tím alkoholem, s drogama, prostě, že můžu tančit, můžu se bavit, že jsem našel tu svobodu, můžu balit holky, a že jsem našel to, co potřebuju k životu, že už vlastně bude to všechno komplet a všechno to bude perfektní. Ale během pár let se ukázalo, že jsem měl nějaký rodiný predispozice, alkoholismus a drogy vlastně ty vzaly, taky samý. Takže jsem vlastně tu svobodu, kterou jsem si myslela, že zažiju, tak se stala vlastně mojím a drogy mi začaly diktovat, co mám dělat, s kým se potkal, co ukrást, koho Blá, co kde je vyvízt. Takže stal jsem se postupně prostě o rokem té své závislosti a skákal jsem z jedné drogy na druhou. Myslel jsem, že uteču před svoji závislosti. Utekl jsem před drogama do Spojených států. Myslel jsem, že za velkou louží prostě začnu nový život. A přítelky jsem slíbil, že jo, že už nebudu nikdy brát, nikdy neříkej nikdy. Ono to vyšlo přesmyklo mi to na workoholismus a vlastně makal jsem od 6. od rána, do 10 do večera. Pozitivně na to bylo, že jsem neměl čas na blbiny. A vlastně koupili jsme si auto, zařizili jsme se být, takže vypadalo to v pohodě, ale bylo to stavěné všechno na písku bez programu. Takže po půl roku, kdy jsem znovu vzal, jsem se rozjel. Zapl jsem i zelený světilko v hlavě. A ta recidiva přišla s takovou silou, že mi to úplně smítlo, že tu holku, které jsem slíbil, že se vezmeme, s kterou jsem se zasnou byl v té Americe, tak prostě už jsem ji nepotřeboval. Zase to začalo délí pro prusely, drogy, a finále toho bylo, že jsem byl tři roky na ulici asi 60 kg polozblázněný človíček. A několikrát jsem předávkoval a vlastně ten večer, kdy jsem ukončil svou drogovou kariéru nebo druhý den, tak vlastně taky můj kamarád předávkoval, já jsem ho našel. Já jsem taky tu noc předávkoval, ale ještě jsem se zbudil, ještě to nebyl můj čas. Takže vlastně tenkrát jsem si v 29 letech řekl, že jsem ještě mladý na to, abych umřel na té ulici prostě a že chci žít. Dostal jsem se na léčbu. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na léčbu spojenou s 12-krokovým programem, kde vlastně terapeuti byli v anonymních narkomanech, v anonymních alkolicích, měli udělané kurzy, posílali nás na meetingy, chodili tam lidi prostě z anonymních a říkali, že uzdravování je super, že život je parádní a já jsem tam po odstavení 15. leté závislosti. Vůbec jim nevěřil. Já jsem myslel, že jsou to šaci zaplaceni. Aby nás pozitivně motivovali. Proto jsem nevěřil, že mi může být dobře. Že já v těch depkách a konec světa myslel jsem, že už je to prostě konečná. Tak jsem musel chodit na míky, musel jsem podepisovat třikrát deně papír a vlastně mi se to nelíbilo, já jsem nechtěl chodit, takže jsem chodil spát do parku, tak mě nabonzovali kamarádi, takže o tom více nesnášel meetingy. Všechny všegci byli pozitivně nastavení. Udám kroky už mám sponzora. My se terapeut, dále si mám sponzora, tak jsem říkal, jo, dal jsem mu číslo nějakého borce z mitingu prostě. Láhal jsem vůbec se nechtěl uzdravovat. Já jsem vůbec těma lidima z programu z míku nechtěl mít společného, ale chodil jsem, chodil jsem na ty mí a začalo mi být dobře. Začalo mi nějakým způsobem po každém míu, když jsem byl bezdomové, společně jsem vydělel v útulku pro bezdomovce, protože jsem neměl kde jít pas zastavený v nějakým baru za 70 dolarů, abych měl na drogi. Be sociálního, bezdravotního rodina, tři roky nevěděl, si jsem mrtvý nebo ve vězení. A já jsem šel z toho mígu a bylo mi dobře. Já jsem se tam napapal, nabumbal, ale bylo mi fakt příjemně, takže začal jsem chodit, protože jsem závislý, a začal jsem chodit kvůli tomu pocitu, že je mi dobře, že na tom mítu. Nikdo poměr nic nechce. Vlastně já jsem chodil na první míky a říkal jsem, že až se odstěhu, najdu si práci, že budu chodit na pivo, že pivo není alkohol, že si dám po práci vypiva, a že občas něco si vezmu a tak. Bylo fantastický, že nikdo mi neřekl, takhle nesmíš mluvit, takhle my tady nemluvíme, nebo musíš tohle nesmíš. Já jsem závislá, takže když musíš nebo nesmíš. Když někdo říká, tak udělám pravý opak. Takže se ufoval a umřel. Ale bylo fantastický, oni mě vždycky po mitinu objali, procáceli mě po zádě a říkali, tak Ludanku přijď zase prostě. A já jsem chodil a oni fakt čekali asi devět měsíců. Jsem pravidelně chodil každý den, někdy víc krádně. Oni čekali normálně na to, až mi to docne v té hlavě. A že z těch jejich výpovědí jsem to uslyšel, že ten alkohol vlastně tady to čteme na každém mígu. Alkohol je droga. Já jsem to neslyšel, jsem to vůbec nevnímal. Mě to letělo jedním uchem tam druhý venatil vůbec se to v té hlavě nezastavilo. Ale fantastický, co se stalo, poprvé v životě já jsem začal poslouchat druhého člověka. Já jsem do té doby byl anarchista, pánkáč, rebel proti systémům, proti církvím, proti celému světu, že jsem bojoval a prostě najednou jsem si fakt vydal tu vatu z uši, dal jsem si u dopustil a začal jsem poslouchat druhý lidi na místách ty sdílení. Já jsem si je sdílení uslyšel, že vlastně ten si dal pivo a skončilo to recidivou. Ten si dal dvě věci, něčeho, ten si něco něco. Já jsem říkal, tak to bylo v mém životě taky vždycky. Já jsem vlastně šel, dal jsem si, že jo, trošku něco, a už se to rozjelo a říkám, tak dobrý, tak já to zkusím si ve 30 letech si řekl: já to zkusím poprvé v životě bez těch drog a bez alkoholů, nepůjdu do toho, co jsem měl v plánu, naštěstí. A teď jsem se začal rozlížet po sponzorovi, takže začal jsem se dívat nějaký borci, co měli velké auta, baráky s bazénama. Tak jsem říkal, to by mohl být ponzor. Můj, mohl by mi zaplatit doléčování nějaké léčebně v kaliforně s těma hvězdama. V bazénu se tam držíš za ruce, při modlitbě s těma Britný Spears, já nevím, s nějakýma zpěvačkami. Řeklám, ty, to by mi zasponzorovat, tak fungovala moje nemocná hava. Naštěstí, Vši moc, má smysl pro humor, takže jsem si našel poláka, který byl nelegálně imigrant, tu dobu hledalo FBI bez strašný průcery. Ale chodil na mí, řešil to pomocí kroku se sponzorem a všechno mu to vycházelo. A já jsem říkal, tohle chci zase. Tohle chci tak jako závislá, já jsem taky spoustu prušují. Tak jsem říkal, tyo, tak tohle chci. Takže jsem takovým strachem přišel. Poprosil jsem o, jestli by byl můj spor. A on se jenom mu říkal: jasně, není problém. Jednou týdně si sedám na kafe, probereme si kroky, prostě budeš psát. A vlastně je to strašně jednoduchý, úplně na pohodu. Takže mi doporučil, ať si koupím zši, ať si začnu první přát vděčnosti. A já jsem si začal psát i vděčnosti a teď najednou se rozepsala. Najednou jsem tam měl 99. Myslím věci, že mám dvě ruce, dvě nohy, hlavu na krku, jsem čistý, prostě mám co jíst, mám střechu na hlavu. A teď jsem to viděl. Splachu pitnou vodou, zprchuju se teplou vodu, mám šamponát jsem to tam viděl napsaný a říkám: to je dobrý, já se nemám zase tak špatně. A já to používám jako denně, každý den prostě jedu ty vděčnosti, protože to mě vlastně přeprogramovává tu negativní mysl a tu pozitivní. A je to strašně pomocný, jedu to prostě každý den už od rána a prostě já se ráno takhle zbudím v té posteli. Podlím se a ještě než dám tu nohu na zem, tak se začnu těmo vděčnost a děkuju ti pane Bože za to moje měkělo, že se mohl vstát, že můžu pospíchat, posnídat do práce pospíchat. A pak nějak ta hlava moje negativní odmalýho, naprogramovaná divně za život, tak prostě se úplně překlopí a vlastně tady tím nenásobným způsobem, tím doporučením toho sponzora, jsem našel takový klíč ke šťastnému životu. Proto i když je mi špatně, když se něco děje, tak já si někde v autobuse začnu přeříkávat ty vděčnosti a zjistím, že fakt se mám dobře, že se nemám tak špatně 10 minutě. A že vlastně všechno se dá nějakým způsobem dál řešit. A vlastně s sponzorem jsem začal přátý první krok. A přiznali jsme si celou bezmocnost a závislosti, naše životy se staly nezvladatelné. Teď jsem normálně vlastně viděl, že už střední školu jsem neukončil, už jsem vlastně rozbitý vztahy, rozbité auta a ve 130 jsem napálil do zdí, prostě úplný průšvihy, šilenost. A vždycky jsem viděl, že fakt tam byl alkohol, drogý, alkohol drogy. Takže jsem si to přiznal vlastně hlavou, že jsem nebo hlavou jsem to věděl už dlouho, ale jsem si to přiznal tím srdcem, když jsem začal jsem vlastně si to přátelat. Když jsem to uviděl, se si přiznal srdcem, že jsem vlastně Luda závislá a že jsem nemocný člověk, že vlastně neovládám ten svůj život. A mě se docela i ulevilo, protože vlastně spoustu věcí jsem dělal v závislosti špatných a nejsem špatný člověk, takže vlastně říkám, to když nebudu brát, tak nebudu dělat tady všechny ty věci a podobně. A vlastně v tom prvním kroku já jsem sebe přijal jako Ludu závisláka nemocného člověka. A pro mě se stál ten zázrak, já jsem bral drogy, protože jsem se neměl rád. A vlastně najednou jsem se začal přijímat, začal jsem se mít rád, akcevat se, a mohl jsem se podívat do zrcadla, mohl jsem se podívat různým lidem na míku do očí, začal jsem mi nějak líp dýchat. A vlastně dodneska v tom procesu uzdravování jsem rád, já si nechci ubližovat. Chci se k sobě chovat vlastně, když k tomu svému vnitřnímu dítěti, k tomu Luďánku nějak schovývavě s láskou, co nikdo nikdy ke mně nedělal, a vlastně snažím se tak chovat. A vlastně, co udělám, když mám někoho v nemocnici, že jo, tak mu donesu dobrý džus, nějaký ovoce, film třeba nějaký, že, nebo prostě knížku dobrou. Tak já se tak chovám k sobě. Dám si čokoládu, podívám se na dobrý film, dus na procházku, zrelaxu se nějakým způsobem. Vlastně to byla druhá věc, kterou mi ponor doporučoval, bylo hot. Prostě nebýt hungry, angry, lonely tired. Když je Ludák napapaný, nabumbaný, odpočiné si a jdu po práci. Zdřímnu si najím se, dusí na mík, necítím se sám a mi dobře. Fakt je mi dobře, mi stačí fakt odpočatej najezený, a zavlat si s někým z programu, se sponzorem nebo s nějakým kámošem a nejsem na to sám. A to je strašně pomocný. Já fakt to dělám i před míkem si zřímnu, teď jsem si taky, dal si 20 a hned mi líbí, hněci mi líp, zvládají životní situace a mě se líbí, že vlastně v programu já jsem začal chodit na míky a tam někdo říkal, já už nemám v životě problémy a mám životní situace, na které mám najít řešení pomocí 12 ků s výšmoci se sponzorem. Já jsem si říkal, no ty, co to je za blbost. A dneska to dělám úplně stejně. Dneska si neříkám, že mám problémy, protože když si říkal, že mám problémy, tak mě to takhle zasípe. Říkám: a dneska těch 24 hodin mám na to, abych třeba zvládl tuhle situaci. Vím, že dneska ta vyšší moc mi nedá víc, než dokážu uníst, že mám si to aspoň třeba připravit, že mám jenkej úřad, tak se za to pomodlím, aby to tam dobře dopadlo. Nachystám si ty lajstra všechno. A jenom můžu dneska udělat to, co můžu. A zítře uvidím, zítra to vidím a tak je to i zbraním. Dneska naberu. Dneska se ráno probudil, rozhodl jsem se, že nechci brát. A zítra se uvidí. Takhle to žiju, a je to strašně pro mě ozdravný, že to nemám na hrbu prostě, že už do konce života nebo prostě ježiš. Jo prostě dneska. A já se snažím ten dnešek si užít jak nejli mumím, těch 24 hodin prostě užit si tak, jak bych chtěl, aby třeba se kemě někdo chovalám druhému člověku. Snažím se prostě k sobě se chovat dobře, dělat něco pro zdravé. Teď jsem začal jezdit na kole, začal jsem cvičit s činkama, dělám si ráno nějaký banánové šejky, začal jsem si kupovat víc zeleniny teď v létě. Takže i tohle je sebeláska a cvičí to o tom, že někam se posunu. Pro mě jsou to fakt velké věci. Já jsem prostě nikdy nebyla cvičený. A teď jenom mám 6. Cvičím si byli tady kamarádi ze skupiny, jak se smálí, že říkám, a pro mě je to velký krok. Já jsem nikdy se nedokal, a teď to dělám s radostou. Pustím si oba Marliho, cvičím si u toho tady ráno. A prostě je to úplně super. Uno. A já právě, jak jsem začal chodit na skupinu, tak vlastně jsem uvěřil v té skupině. U mě se ten druhý krok stál, vlastně jsem uvěřil, že tam se mi nestane nic spadného, že vlastně ty lidi pro mě chcou dobře, oni se zajímali, jak jsem mám. A tam jsem začal pocitovat tu vyšší moc. A do dneška to tak mám. Když jdu na tu skupinu jdu na nějaké setkání, nabiju si ty baterky na 100% když jdu nějaký svět, tak na 300% jsem zase nabitý na několik měsíců potkám se s lidmi, kterými si rozumím, kterým je rozumě. Takže to je fantastický. A potom já jsem vlastně začal psat ten třetí krok se sponzorem a teď najednou v tom třetím kroku mě se stal další takový ten zážitek duchovní zázrak, že jsem psal ten třetí krok a teď, jak kdyby mě někdo polil v těch 40 stupňových vedrech s studenou vodou a všechno odplynulo. My se zastavili ty mixéry v té hlavě. Tam minulost budoucnost, se mi tam šrotovali. Prostě to mě zastavilo. A já jsem říkal, co to je? Tak jsem volá z Konzorového. Gratuluju ti, to je dár toho programu. To je vnitřní klid, který dostaneme po modlitbě o vyrovnost, dostaneme po práci na krokách, to je individuální, prostě vyšší moc ti to dá, když děláš něco takhle. A při tom odevzdávání se mi to stalo, že se mi to zastavilo a on mi řekl, to je diamant, který má každý v sobě. Ty zdo měl hodený v tom bahně a vlastně zo vytáhl a očistil zo. A teď si ho budeš pomocí práce na sobě vlastně takhle vybrušovat. On ti bude svítit a brš mi toho vnitřního klidu víc a můžeš vlastně kdykoliv se obrátit do sebe k vyšší moci a my vnitřní klid zrelaxovat se. A nebo to zase zahodíš do toho a zase budeš dělat všechno podle starého schématu, a budeš zase mláďat hlavou dozdí a prostě nenecháš si poradit a nic. A prostě já jsem za to vděčnej, že mám tenhle 12-krokový program, mám vyšší moc, mám vás, mám vlastně přátelé, poslouchám příběhy a vlastně můžu se pořád uzravat, pořád se zdokonalovat, protože dělám pořád blbiny, ale dneska díky čtvrtému kroku já se můžu omluvit druhým člověku, já si můžu říct, kde je můj problém tam. Třeba vidím jenom sebe, co já jsem dělal dřív. Proto mi ten člověk rozčuluje, nebo prostě něco, nebo jsem nevyspaný nebo tak. Takže dneska můžu jít omluvit se, můžu se sponzorem o tom mluvit prostě a s lidmi na míru a to je prostě fantastický. Takže vlastně takovým nějakým způsobem si můžu vzít modlitbu vyrovnost kdekoliv se zavřít v dopravním prostředku říct: bože, dej mi klid přijmout to, co změnit nemohu. Já nezměním druhého člověka, to, co se stalo, že jozměním svoji sestru ani zaměstnatele, ale mohu změnit sebe, že jo? Prostě s pomocí vyšší moci a z pomocí toho programu a to je fantastické. Já jsem vždycky měnil celý svět, manifestoval jsem proti všemu, demonstrace defenestrace, nic se neměnilo. A když jsem začal měnit sebe, tak se změnili lidi kolem mě, prostě mám lidi z programu, začal jsem plnit si ty sny, začal jsem jezdit na tom kole, začal jsem cestovat, chodit po horách, si fakt užívám, jezdím plním si sny, co by se mi nikdy nezdálo. Doporu jsem si zajel, Maču Pikču, vyšel jsem si opou čtvrté ráno s čelovkou. Na aliážce jsem měl s kamarádem z programu Cestovku prostě, výlety za poládním kruhem, mezi kryzlýma vlkama. Prostě úžasné věci, kdyby mi tohle někdo vykládal, tak bych řekl, že kecá, že prostě to není možné. Prostě jsem za to vděčný, jezdím na sjezdy do Thajska, jezdím prostě do zahraničí, dám si dovolenou. Vždycky tam jedu na jezd. Pak se tam potkám s lidmi, s někým se seznámím, cestujeme spolu. Prostě užívám si ten život, jak nejlíp jde, a to je úplně fantastický. A vlastně teď jsem si ještě splnil jsem se právě s máli s Vánkou. Já jsem si koupil vlastně Volzwagn T3 autíčko, Marušku 44 let starý auto. 33 let jsem na to čekal, když jsem mi poprvé do Amsterdam s stopem 8. Tak jsem chtěl vždycky takový auto. Teď po 22 letech uzdravování jsem si to dovolil a vlastně zažívám tu svobodu. Jezdím na setkání, jezdím na míky, jedu někde do domů, přespím někde u rybníka, ráno v někam do města jedu na míst. Prostě zažívám úplně fantastickou svobodu. Plní se mi ty sny. A neříkám, že nejsou problémy. Partnerka mě vyhodila v pátém měsíci těhotenství. Myslel jsem, že sina ne uvidím. Teď mám sedmetého syna, jezdím za ním co 14 dní, milujeme se. Tam stýskalo se mi. On mi taky říká, že se mu stýskalo, že mě miluje. Takže na této cestě, která je cíl, na této NA cestě, prostě se dějou takový věci i starosti i to, ale z každé věci, když vyjdu čistej, nenapiju se, nevezmu, nikoliv nezabiju. Tak je to pro mě výhra. Je to výhra, jsem zase ten vítěz. Už to třeba čas, ale kůj dohovor. Dobře, a dů spat vlastně čistý a budím se zase čistej, takže dnes jsem vděčný za ten dár uzdravování, že tady můžu být s námi. A jenom vděčnost, děkuji, děkuji.