Jaroslav Valůch

"Nejsem úplně dobrý student, spíš praktik. Vždycky jsem si zkoušel ty věci osahat, " říká v jedenáctém díle českého Fulbright Podcastu JAROSLAV VALŮCH, vedoucí projektů mediálního vzdělávání v organizaci Transitions. Dlouhodobě se věnuje využívání moderních komunikačních prostředků v krizových oblastech, mediální gramotnosti nejen u seniorů a prevenci násilí. Napínavý a dobrodružný rok 2010 strávil jako Fulbright Fellow na Philip Merrill College of Journalism na University of Maryland; mluví rychle a překotně, je to skoro detektivka!  

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Jaroslav Valůh je vedoucí programu ověřování informací a mediálního vzdělávání v organizaci Transitions. Dlouhodobě se věnuje oblasti využívání moderních komunikačních technologií pro posilování mediální gramotnosti a prevence násilí a konfliktů. V roce deset strávil jako fulbrightfel na Philip Marile College of Journalism na Univerzity of Maryland, a nejen o ní se budeme dneska povídat. Dobrý den vidíte dnešních podcastů.

SPEAKER_01 0:33

Dobrý den, děkuji za pozvání!

SPEAKER_00 0:38

Vyste vlastně ale nudoval akademický rok nebo byl to školní rok, ale byl to tzv. nonde program. To znamená, že jste nemusel plnit nutně ty povinnosti vysokoškolského studenta, co se týče zkoušek a kreditů. A vlastně se to studium asi mohl trošičku směrovat i sám nebo vybírat si ty jednotlivé kurzy sám. Jak to vlastně bylo?

SPEAKER_01 0:58

To pro mě bylo naprosto ideální, protože já nejsem jako úplně dobrý student a jsem spíš praktik, vždycky jsem zkoušel ty věci dělat, většinou jako dobrovolník začít. Pak se z toho třeba objevila možnost se tím třeba i trošku využit. Takže pro mě byl ideální ten program Huberta Hanfriho, protože je pro tzv. Midcare professionals, to znamená pro lidi, kteří už nějakou dobu pracovali v nějakém oboru. Akorát jsou tak jako zahalceni tou aktuální prací, že nemají čase třeba dál dozdělávat nebo dál si rozšiřovat jako obzory v tom daném oboru. Takže tady ten program vlastně nabízí lidem, kteří jsou v této fázi svého profesního živa a možnost na ten rok se trošku jako pozastavit a využít právě kapacity prostředky té americké univerzity nebo dalších organizací k tomu, aby jako skutečně poskočil profesně v tom daném oboru. Takže pro mě to bylo skutečně ideální, protože vy máte tu univerzitu, kde já jsem vlastně neřešil kredity. Tohle nebylo něco, co pro mě bylo důležité, ale měl jsem možnost prostě docházet na předměty, zapojit se do předmětů, které mě prostě zajímaly, které rozšiřovaly tu moji expertitu dané oblasti. Ale plus ještě tam byla hodně složka těch stáží třeba v organizací, kde člověk skutečně pracuje v nějakém týmu už nějaké organizace, tam buduje své další nějaké kontakty, expertnízu a podobně. Čím bylo pro mě naprosto zásadní, že jsem byl na Univerzitov Maryland, což je prostě Washington DC, kde vlastně obrovské množství organizacích thinků, kde jsem mohl docházet na různé konference, akce, školení, stáže. Což by asi jinde nebylo tak možné. A znova říkám, bylo to v té době, kdy byl takový boum toho nadšení, toho technooptimismu. Prostě podívejte se tady máme nějaké skvělé nové nástroje, ještě úplně nevíme, co umí udělat a pojďme je zkoušet použít na věci, které by mohly někomu pomoct v humanitární krizi během občanského konfliktu a tak dále, tak dále. Takže pro mě tohle byl ten ideální program.

SPEAKER_00 2:57

S kým třeba konkrétně jste se potkal, našel jste člověka, který se zabýval přesně tím, čím vy, ale už to třeba v těch humanitárních krizích přímo prakticky využíval.

SPEAKER_01 3:06

Bylo to tak, a asi to nebyla náhoda. Myslím, že ten program taky nastavený, že já jsem vlastně úplně nevěděl, co chci vlastně dělat, protože ten obor nebyl vlastně ještě pojmenovaný, neexistoval. A už jsem z toho skvělé vedení. Třeba Lucifísen tenkrát právě z Stefili Mario College Journalism, která ten program Hanfryho tam vedla, a že nám prostě snažila se pomoct vytypovat lidi, kteří dělají to, co my bychom chtěli dělat třeba za pět let. V té kariéře už jsou někde dál, rychleji. A vlastně my bychom se na ně mohli napojit v podstatě a sledovat těch kroky. A takhona ona prostě našla Patrika Méra, což byl tenkrát jako člověk, který se věnoval přesně tady tomu oboru. Hodně se to týkalo třeba i map, takzvané krizové mapování, prostě využívání různých online map právě v krizových situacích. Měl blog e-revolutions.org, tuším teď už nevím, jak se jmenoval, kde přesně psalo těchto věcech a najednou čtete věci, které se říká děti, to je přesně ono. Tohle je přesně ten překryv, to je tak trošku novinařený, tak trošku nějakého aktivismu, tak trošku humanitární práce, práce, komunikace, tak trošku IT věci. A to bylo ono. Takže se s ním hned jsme si dali z chůzku. Zase samozřejmě jednoduché, když jste v tom ošknu, že si tu zchůzku dáte. Úplně jsme si sedli, bylo to strašně zajímavé. A jenom jsme si říkali, on říkal, já to tady napojím na další lidi. Tady potkají se prostě s Markem a Emily z Digital Democracy, což bylo zase další, taková docela průlomová iniciativa v New Yorku. A prostě mi přitáhl tady do té komunity a říkal, OK, uvidíme, třeba časem bude nějaká příležitost na něčem spolupracovat. No a to jsem nečekal, že vlastně dva měsíce na to se stane naprosto zásadní událost, která mě vlastně tu osobní i profesní dráhu ovlivnila naprosto významně. To bylo země třesení na Hajity v lednu 2010, kdy velmi krátce připojeno země tření v nejchudší zemi na západní polokouly, které zasáhlo urbání oblast, hlavní město Portho Pránce. Miliony lidí tam žijou, je to chudá země, konstrukce domů, betonu je prostě strašně špatná, takže by to zemětřesení trvalo třeba 35 vteřin, tak ty následky byly naprosto devastující přes 250 tisíc mrtvých, 100 tisíce, sta tisíce opravdu ošklivě zraněných. Popadaly nemocnice, parlament, prezidentský palác, hotely, školy. Skušně komplexní emergenci, skutečně komplexní problém. A teď vlastně jsme řešili, co by se s tím dalo dělat. To jsem byl v tom Marylandu a jsem byl na Vánoce doma. To bylo ještě taky zajímavé, že já jsem byl ještě na začátku toho ledna doma. Ve chvíli, kdy se stalo zemětřesení, tak jsem tuším už odlítal z České republiky a když jsem přistával ve Washington, tak už jsem měl mail od Patrika, že se studenty tenkrát zase na Tavci z Univerzity v Bostonu vlastně zkouší něco rozdět a hledá jako kohokoliv, jako kteroukoliv ruku, kdo by byl ochotný, schopný tam přijet a pomoct začít, takzvaný crowdsourceovat, to znamená sbírat ty střípky informací, které se po internetu pohybují, a zkusit z toho udělat něco užitečného.

SPEAKER_00 6:30

Třeba tu krizovou mapu.

SPEAKER_01 6:31

Přesně tak, třeba tu krizovou mapu. Takže já jsem vlastně tenkrát přiletěl zpátky do Washingtonu, měl jsem nastupovat na praxi do Internews, což je jako organizace, která podporuje novináře, ale nejenom pracují v těch krizových situacích. A už jsem vlastně nenastoupil, až pak jsem se vlastně úplně vzorokností ocitlých kanceláři podlouprán přímo na Haiti, což jsem naprosto nečekal, že za dva týdny budu už naha pomáhat přímo na zemi. Protože oproti těm ostatním lidem jsem měl tu výhodu, že jsem znal ten humanitární systém, jak se koordinuje při těch emergencí situacích, takže to byla moje přidaná hodnota. Takže vlastně, když se potom hledal člověk, který by jel na Haiti to koordinovat, tak jsem měl v tomhle výhodu. Takže jsem přiletěl, oznámil jsem na univerzitě, ale potřeboval bych na dva dny. Potřeboval bych na dva dny do Bostonu tady za Patrikem, prostě jenom potřebuje s něčím pomoct. On říkal, ok, na dva dny to je v pohodě, prostě pak nám ale začíná další program. Tak jsem sednul na autobus, noční přestupil jsem v New Yorku. Na ráno asi v 6 byl u Patrika na kolejích. Tam byl právě ještě Mark Emilis Digitalemokresy a říkal, super, že si tady ale potřebujeme rychle teďka sledovat Twitter a hledat jako objevují se tam informace o tom, že tam někde spadla škola, že jsou tam ještě prostě děti. A tedy potřebujeme to nějak na mapách hledat na satelitních snímcích. Prostě nevíme, co se úplně s tím, ale prostě vypadá to, že by to k něčem mohlo směřovat. A to byl vlastně druhý den, nás tam bylo pět, už čekal jsem, že za dva dny se budou vrátet do Washingku, za týden nás bylo třeba půl tisíc, a za dva týdny jsem byl na Haiti, takže to nabralo skutečně jako obrovskou dynamiku. Bylo to na prostě úžasná zkušenost.

SPEAKER_00 8:16

Jak dlouho jste tam střavil?

SPEAKER_01 8:18

No a jsem byl jsem tam asi měsíc. Neměl jsem tam být tak dlouho, protože jsem měl právě to stipendium, ale všichni chápali, že asi lepší praxi nesežnou. Takže jsem byl asi měsíc na Haiti, do doby, než jsme našli třeba místního partera, který ten projekt po nás převzal, abychom to předali.

SPEAKER_00 8:36

A ten projekt byl ten maping.

SPEAKER_01 8:37

To byl ten maping. To byla iniciativa několika různých skupin, mapařů, aťáků, skutečně jako směs různých lidí, kteří se snažili. To bylo totiž poprvé, kdy během krize lidé už měli mobilní telefony. Dřív to tak nebylo a teď i chudá země, i ten chuť chudý haján v tom městě měl tlačítkový mobilní telefon. Tři dny potom země třesení operátoři byli schopni zprovoznit sítě zprovoznit signal a teď lidí začali posílat SMSky svým příbuzným. V Americe, v Kanadě, v Evropě, ti to dávali na Twitter, na Facebook. Novináři, co byli na místě, začali títovat, blogovat. Byla to vlastně první tak významná krizová situace, kdy nebyl problém nedostatek informací, ale obrovské množství naprosto chaotických informací. Přesně tak, kde vlastně ty tradiční humanitární akteři naprosto na tohle nebyli zvyklí, neměli kapacity prostředky na to, jak z toho šumu udělat ten signál. Takže si máte celé rozbité město popadané. Teď základné na letišti, tam jsou ty týmy záchranářů, tam jsou humanitárci, mapy neexistují v podstatě. Portalpranc, prostě obří město, ale nejsou mapy. A teď vy víte, že tam jsou ještě pořád živí lidé, tam se pořují lidé, tam lidi nemají přístup k nemocnici, ale vy nevíte jinak, kde jsou, jak se tam dostat. Nemáte kapacitu, nemáte pořádný signál na tom letišti, abyste mohli na satelitních snímcích něco hledat. Takže tam jsme vlastně nastoupili my, tady ta komunita dobrovolníků, online dobrovolníků. Takže my jsme tohle dělali z gauče, z kavárny, prostě někde v Bostonu, ale říkáme si, že mi je třeba půl tisíce lidí po celém světě, aby jsme pokryli různé časové zóny. A vy prostě máte doma dobré připojení, takže můžete procházet ty satelitní snímky a třeba v určité oblasti hledat jako hotely, protože blízko hotelu se něco stalo. Tak třeba hledáte bazény. Proč víte, že v té chudé čtvrti to bude hotel, který má bazén. A ten bazén prostě vám hezky svítí. A tady těma těmihle střípky a spoluprací s OpenStreetMap, což je taková Wikipédie mapová otevřená, se vlastně podařilo každou hodinu zdokonalit mapu toho místa. A zároveň na ní přišpenly i ty aktuální věci, které my jsme odtamtud získali, třeba SMS a něčím podobně. Takže se to stalo takový jako důležitý podklad právě pro ty humanitární pracovníky, kteří tohle prostě neměli. V některých případech skutečně se nám dařilo nasmirovat působí USCO, naschinovat a vrtulníky k lidem, kteří aktuálně potřebovali pomoc a vlastně neměli nic jiného než tu SMSku, kterou někam poslali, jak si přivolat.

SPEAKER_00 11:23

Vy jste tady vesplný stade prožil neuvěřitelně hvězdný rok, kdy vás osobně tenhle technoktimismus přešel.

SPEAKER_01 11:31

Nepřešlo mě asi ještě tam, byl to byl to asi nějaký další proces. Tenkrát to skutečně bylo našlápnout, protože skončilo hajty bylo nebo skončilo zemi třesení včele, co nám je v Japonsku. Rozíželi se tady tyhle iniciativy prostě a jelo to. A fungovalo to do určité míry. Zároveň my jsme nechtěli, aby to vyznělo, že jsme byli úplně fakt takový jako floutci, kteří si neuvědomovali dopad těch věcí. My jsme jako skutečně i hned začali se koordinovat řádouč, což je prostě koordinační orgán OSN pro komunikaci během krizových situací, kteří říkali, hele, děláte jako strašně zajímavou super věc, my úplně nevíme, co to je. A zároveň ale my musíme garantovat nějaké standardy a jako můžete nám slíbit, že ve chvíli, kdy to nebude tak, jako medálně známá katastrofa jako nahity, že s váma můžeme počítat, když to budou nějaké záplavy v Bangladeshi, které nebudou plnit ty volní stránky budete tam. A ty se říkají, vlastně to nejsme schopni garantovat. To znamená, pojďme se setkávat, s uskutečnost obrovské množství různých akcí, kde jsme se snažili sladit ty tradiční přístupy těch tradičních aktérů a ty nové přístupy těch online dobrovolnických skupin. Myslím, že to fungovalo docela dobře, interně v tom hodně bylo zaangažovaných, vlastně vznikly metodiky právě, jak předejít k tomu, aby se mohl stát třeba nějaký průšvih. Protože co se běžně potom stávalo, bylo, že skoro každá organizace začala zavádět třeba bezplatné telefonní linky během krize. Nahe bylo jedno telefonní číslo, takže jsme byli schopni to zhromážit déno. Tak najednou různé organizace začal tvořit různé linky a teď lidé byly z toho úplně zmatení, kam mají co reportovat, nevěděli, co se s těma informacima stane. Takže ty standardy byly potřeba, vyladili se, vzniklo, my jsme založili Standby Task Force, což byla taková organizace dobrovolníků, měli jsme přesně dané aktivační momenty, že už se nebudeme spouštět my sami tak, že si myslíme, ale ve chvíli, kdy nějaký akter, typicky nějaká agentura OSN, velký humanitární hráči, jako třeba Blékaři bez hranic, budou potřebovat naše služby, tak nás aktivují a my takhle začneme pracovat. A to se ukázalo, že bylo funkční během občanské války v Libii v roce tak 2012, kdy my jsme věděli, že průšvich, vědělo se, že ty boje probíhají ve městech, civilisté utíkají z měst do pouště a neví se, kde jsou, neví se, jaké mají potřeby, není kapacita na to procházet ty satelitní snímky, hledat tam ty lidi a podobně. Takže jsme byli aktivováni právě tou Juanoučka, kteří řekli, OK, tak teď je teď je ta situace, kdy si vyzkoušíme tu naši spolupráci a vlastně aktivovali nás, aby jsme skutečně mobilizovali ty stovky dobrovolníků, aby prostě procházeli ty dílky pouště, kousek po kousku. Prostě hledali jsme na satelitních snímcích skupiny lidí, snažili se zjistit víc informací, co potřebují, kde jsou, jak jsou. Takže ono to fungová a dodnes to vlastně tak nějak funguje, ale už to není tak nadšené, už to není tak jako coů a sexy, jak to bylo dřív, ale už se stalo se to součástí nějakých standardních postupů, což si myslím, že je ten žádoucí způsob.

SPEAKER_00 14:48

A vy jste pane, Valuchu, ale v roce 2012 vlastně zakládal tu krizovou mapu i v České republice, je to tak?

SPEAKER_01 14:54

To sešlo potom, takže se se vlastně vrátil. A my jsme tenkrát měli rozdělit. Protože vy tam u tady toho stipendia máte tu povinnost. Je to povinnost vrátit se a dva roky minimálně působit v té vlastní komunitě, což s tím já jsem problém neměl. Někteří z kolegů, co byli, už potom v Americe zůstali, ale to je zase jiný příběh. A takže jsem se vrátil, už se řešili jsme, k čemu by tohle mohlo pomoct. V člověku vtíš jsme to hodně řešili s festivalem Jeden svět se udělala sekce Nová Média méně společnost, znovu připomínám, bylo to období arabského jara. Spousta filmů, k tomu vznikala materiálů, takže to bylo úplně ideální, jako soulat. A tam jsme se potkali tenkrát s Pavlín Kapilovou, která tenkrát vedla divizi nových médií v České televizi. On říkal, hele, když to byli poslední povodně, tak my jsme přes Facebookou stránku Č24 dělali trošku něco podobného, co vy nahejte. Akorát na tom Facebooku to prostě vypadá blbě, protože to jsou prostě komentáře, nemá to strukturu, vy jste měl zase nějakou aplikaci, vyvinutou keňskými developery, mapovou. Tak pojďme to zkusit spojit. Tak jsme na tom začali pracovat, přišli původně tušin 2013, takže jsme si řekli, tak jsem to zkusit zpustit. Myslím si, že jsme ready na toto udělat. Ale tady už ta role, tady toho byla zase trochu jiná. Ře nahey vám popadala celá infrastruktura. Tady v České republice, když se něco stane, tak díky bohužel nepopadá ten integrovaný záchranný systém, funguje dobře. Police hasiči jsou tady na prostě špičkové úrovni, takže my jsme nemuseli zastupovat jejich roli. Ale ukázalo se už tenkrát, že ta naše role není nutně v tom, že přesně popíšeme, kde se co děje, což v tom našem malém prostoru není tak nutné, ale že se nám dařilo zachytávat různé poplašné zprávy nebo různé právě mizinformace, dezinformace tenkrát se tomak ještě úplně neříkalo. Tím, že sledujeme všechno, mě jsme hodně dobrovolníků studentů právě třeba ze studia nových médií. A že jsme schopni to zachytávat poměrně včas a zase síla toho tradičního média české televize může odvysílat něco a vyvrátit to. A my jsme tenkrát hodně, už tenkrát se uvědomoval, že na tom hajti bylo trošku fakt moc jako kovbojské, tak třeba tady jsme skutečně to koordinovali s hasiči, měli jsme i cvičení, kde jsme si prostě vyzkoušeli. Hasiči typicky byli velmi skeptičtí k tomu, s čím jsme přicházeli. Řekli, ty nové technologie, Facebook, nám to dělá jenom problém, že lidi si tam šíří mezi sebou nesmysně. Já jsem říkají, ale jo, to je přesně ten moment, kde my vám můžeme vstoupit jako nějaké rozhraní, tak jsme si to vyzkoušeli a vlastně to, co nejvíc na tom oni tenkrát ocenili, nebyla ani tak ta mapá, ale to, že jsme byli skutečně velmi rychle schopni odhalit šířící se houksy, po plašné zprávy, popletené zprávy a rychle je třeba ověřovat s místními aktery. Policii, na místní městský úřad a velmi rychle se nám dařilo tohle zpracovat. Což bylo vlastně fajn a zase, myslím si, že to byl jako ten žádoucí postup z toho velmi nadšeneckého, do toho spíš trošku organizovanějšího. Takže myslím, že to bylo fajn akorát potom vlastně Pavlina Kopalova byla odvolána a celý ten projekt potom už usnul.

SPEAKER_00 18:09

Od kde se dezinformacím říká Dezinformace o roku 2016 ne?

SPEAKER_01 18:13

Takhle dezinformace, ten pojem ten už je tady jako strašně dlouho, co desítky let z dobřějších konfliktů, ale byl to ten rok 2014, kdy se o nich začalo skutečně mluvit jako o nějakém problému. Teď 2016-15-16 se snažíte tomu nějak porozumět, co to je. A tak někdy od roku 2019 si troufnu říct, že pronikli víc do mainstreamu, že se o tom začalo mluvit. Že se začali používat tenhle pojem i na věci, které s ním úplně nesouvisí, stali se součástí politického boje, takže dnešní situace je to takový, jako takový guláš toho, že vlastně všichni mluví, všichni hodně lidí mluví o dezinformacích, fake news, ale každý si potom představuje trochu něco jiného a celé se to tak trošku rozmřilo.

SPEAKER_00 18:59

A vy teď pracujete nejen se studenty, jako by se člověk čísně na školách nebo se z celé méden svět na školách, ale taky hodně se seniory, mají tyhle dvě skupiny něco společného, můžete nějak společně vzdělávat.

SPEAKER_01 19:11

Určitě. On to vzniklo tak, že v České republice existují velmi kvalitní programy mediálního vzdělávání pro školy. A ještě když jste se ptala, co mají společného ty skupiny. Dost často se říká, že ti seniori jsou tady ti největší šitelé fake news. To není pravda, děláme je hodně výzkumu. To nějaký stereotyp, který je docela škodlivý. Jasně. Seniori víc používají e-mail pro posílání různých dezinformací, ale obsah těch mailů nebo ten objem toho typu obsahu není jiný. Oproti tomu, co dělají mladší generace na Facebooku v různých Facebookových skupinách, které mají desítky tisíc členů. Takže to je jeden stereotyp. Říká se, že seniori jsou mediálně nekramotní. Není to pravda. Prostě zaostávají třeba v technických dovednostech, ovládání mobilního telefonu, ale v nějaké schopnosti kriticky vyhodnotit jako, že někdo může mít nějaké nechalé záměry, jsou na tom třeba líp než nějaká mladší generace. Si řekneme, že dezinformace jsou skutečně mylné, nepravdě informace, které někdo vědomě šíří, ví, že jsou nepravdivé a šíří je. To znamená, není to nějaký jiný názor něčí, je to nějaká vědomá operace. Někdo to dělá s nějakým účelem. Takže to je skutečně problém. Reálně z toho svědky v různých situacích. Spíš do to, jak na to má být ta reakce, abychom nepřepálili, abychom trošku neskočili na lepším dezinformátorům, který jde přesně o to, abychom, aby tam vzniklo jako rozštěpění v té společnosti, aby došlo k tomu rozmnožení, vlastně vůbec se dá dneska dopátrat nějaké pravdě verze události. Takže s tou reakcí je potřeba být jako velmi opatrný, abychom to nepřepálili.

SPEAKER_00 20:50

Vlastně dneska už je skupina lidí, která nevěří ničemu, to si myslím, že je taky velký problém. Nevím, jak velká je u seniorů, ale objevuje se to pořád více víc.

SPEAKER_01 20:59

A to je právě past boje proti dezinformacím, a je to jedná z pastí mediálního vzdělávání jako takového. A zase, když si to vezmu jako zpětně, když jsme začínali programy mediálního vzdělávání, tak hodně to bylo o tom, aby lidé byli neduvěřiví k těm médiám. Protože často média mají nějakou svoji agendu, mají nějakého, je to tak, novináři mají nějaké své pohledy. Ale vlastně jsme se dostali do situace, kdy by tenhle přístup mohl vést k tomu, že lidé skutečně nevěří něčemu. A že vlastně to, čeho jsme svědky v Americe, to, čeho jsme svědk i tady, je tak trošku výsledek toho, že lidé jsou skutečně kritičtí vůči jakýmkoliv médiím, jakýmkoliv zdrojům. A dochází až k tomu, že říkají já už radši nevěřím něčemu. A to je ta pas. K tomu mediální vzdělávání by nemělo skončit tady v této pasti. To, že máme být velmi obezřetní vůči i tradičním médiám, je naprosto v pořádku, ale pořád je potřeba umět rozlišovat. Ve chvíli, kdy máte nějaké médium, kde je nějaká redakce, kterou si můžete proklepnout novináři, můžete se o něj něco dozvědět, můžete si na ně stěžovat. A když to srovnáte s nějakým zdrojem, který vám tohle neumožňuje, který se vám skrývá, tak pořád dneska lze rozlišit to, jestli tenhle zdroj si můj důvěru zaslouží nebo nezaslouží. A prostě vyhnout se té pasti přesně, já už radši dneska něčemu nebudu věřit. To je vlastně ultimátní cíl těch dezinformací. Prostě ne nás přesvědčit o jiné verzi událostí, ale vyvolal nás pocit, že stejně už se něčemu nedá věřit. Kdo ví, jak to vůbec bylo, obyčejný člověk jako já, se v tom stejně dneska nevyzná, tak já radě na to kašlu. To je prostě obrovská past.

SPEAKER_00 22:46

Trošku se ptám na řešení, jestli to, že se na Facebooku necháme i nepřátelé, aby jsme od nich mohli sdělit jejich příspěvky.

SPEAKER_01 22:56

Tato situace vyvolává až komické reakce těchto optimistů, kterým to zůstalo do dneška. Kdy se třeba věří, že zase na to hodíme nějakou technologii, ono se to vyřeší typicky různé rozšíření do prohlížečů. Máme rozšíření do prohlížečů, které vám označí, že ta stránka je fake news. Až by se to tím mělo vyřešit. To není řešení ničeho, jsou všechno jenom symptomy. Ty příčiny toho, že lidé podléhají nějakým nepravděměce, jsou daleko hlubší a daleko komplikovanější, než to, že to vyřeší nějaké rozšíření v prohlížečiu, nebo jiném prohlížeči. A stejně tak jako, až myslím, že je komické, že vlastně byla snaha, že tak podívej se, my každý na Facebooku vidíme něco jiného. My vidíme jen tu svůj bublinu a nevidíme tu druhou. Tak existuje celá řada aplikací a rozšíření, které vám do toho vašeho feedu přehazují jako informace z té druhé skupiny. Typicky, když jste odkůrce Trumpa, tak vám tam přihazují články z Fox News a voličů Trumpa. A je to tam milná představa, že když budeme vidět, co čtou ti ostatní, takže si víc budeme rozumět. Ne, směřuje to k tomu, že člověk ještě víc naštvaný, ještě víc se vteká, co to ti lidi dělají. Takže není cesta v tom, že se budeme víc vystavovat v tom online prostředí obsahu těch druhých lidí. Job už to samotné nastavení těch algoritmů sociálních sítí, které prostě vždycky budou těžit primárně z té rozepce primárně z toho pohoršení. Vlastně o tom ten biznes model je postavený. Takže cesta je spíš, a to je to prostě taková složitější, protože říkám, že neexistují zkratky, znova se snaží budovat tu důvěru skrze jako různé kanály. Když to převedou na ty naše programy, tak prostě jezdíme, že to není nic moc inovativního, ale prostě s novináři jezdíme se těmi lidmi, bavíme se o těch věcech a prolamuje to nějaké bariéry. Poprvé se ti lidé vidí, dost často ti novináři s námi někam jdou, úplně se bojí, že jsou zvyklí z toho Facebooku, co se na ně valí. Se bojí, že tam budou nějakým terčem mají ty štíky zvedle. A vlastně zjistí, že ne, že ti lidi místní byť třeba nadávají na novináře, tak ale ocení, že za něma vůbec někdo přijel a že se o těch věcech baví. Takže tohle třeba funguje prostě hezky, že se prolamují ta nějaká nedověra, že si víc rozumíme lidi.

SPEAKER_00 25:16

Ale je to fyzickým kontaktem, nelze to dělat online. Potřebujete toho člověka živého.

SPEAKER_01 25:21

Covid nás přinutilo to dělat online, může to taky fungovat, ale je to prostě taková dlouhodobá menší práce. Zároveň mluví se, jsou různé inovace v novinářské práci, které se snaží samozřejmě na tohle nějak reagovat. Od nějakých audience driven journalism, že lidé se víc přizvou ke tvorbě toho obsahu, že skutečně se třeba řeší. Tají jsou různá témata, které bychom se mohli věnovat. Ké z nich byste upřednostněli, ti lidé se na tom prostě podílí, mají větší pocit kontroly nad tím, mají pocit, že jejich hlas je slyšen. Tady za zále riziko, že se z toho stane nějaká populistická novinařena, že lidé budou říká, tady musíte říct něco, musí se to všechno nějak vyvážit. Pak máte Solution Journalism, což hodně v transition jsme tady řekněme, průkopníky v regionu novinaře a zaměřená na řešení. To neznamená, že by všechny redakce měli přesta dělat investigativu a zaměřovat se jenom na to, co funguje, jak se řeší problémy, ale prostě ty nějaké principy té Solution Journalismu do té své práce začlenit.

SPEAKER_00 26:26

Mám váš kurs.

SPEAKER_01 26:27

Super, tak jsem rád. Tak to je taky odpověď na to. My když jsme dělali průzkumy mezi seniory, proč mají, co je jejich největší problém s média a s novináře, to pojmenují. Tak je to to, že se prostě furt zaměřují jenom na problémy, že je to otravuje, že už jsou z toho unavení, je to těžké a že by radši viděli, že se někde podařilo něco vyřešit. To neznamená pozitivní zprávy, že tam je někde kočička nebo tam je nějaký úspěch rekman, co něco uděláme. Je to skutečně vzít nějaký vážný společenský problém a zkusit se podívat na to, jak funguje nějaké řešení třeba někde jinde. No a potom tu máme social journalism, pak máme další snahu, vlastně nějak. Ještě říká se tomu tuším nějaký cross-narrative reporting. Což je prostě strašné slovo, ale schopnost o nějakém tématu informovat nebo zpracovat novinářsky tak, že bere v potaz ty různé rámce a interpretace jak s tou informací ty různé skupiny lidí naloží. Takže to zní trošku komplikovaně. Ale prostě vnímat to, že už to nebude jinak. Obávám se, že to nebude jinak, že skutečně my všichni budeme žít trošku ve svých světech, postavených na našich informačních dietách. A nebudeme si prostě rozumět. A prostě nějaký ten broadcasting, že velké médium odvisílá nějakou informaci, hodí to takhle těm lidem a každá skupina si to interpretuje po svém. Takže stejně z toho zase bude další chaos. Tak jakože by měli ti novináři a redakce víc brát v potaz to, že ty různé skupiny si to budou rámovat různě a zkusit to téma, když to zpracovají, už vnímat i očima těch dalších lidí. To ale by nemělo znamenat, že se řekne, a tam někdo bude prostě mít na to rasistický pohled, tak to radši trošku zpracujeme, aby tam i to. Není to o tom, je to o tom prostě dobře rozumět tomu publiku, dobře rozumě nejen svému publiku, ne svým čtenářům, ale prostě i širší společnosti a zkoušel ta témata rámovat i z pohledu těch různých skupin. A když to řeknu z pohledu třeba těch seniorů, tak tam obrovsk převažuje pocit, že ty zprávy nejsou dělány pro seniory. Nebo že média nejsou dělaná pro ně, že nereflektují jejich potřeby z nějakých důvodů, nereflektují jejich pocit. Tak to je něco, co se dá brát potaz. Zkusit porozumět trošičku víc tomu vlastně, proč se seniori nechci zobecně mata. Prostě v dnešní společnosti u nás cítí z různých důvodů opovrování, odcrkování a zkusit to nějak s tímhle pracovat a to téma zpracovat i z toho pohelu tak, aby si v tom našel něco užitečného. Je třeba ten senior. Mně se to říká strašně lehce. Pře nejsem novináře, takže nechci mít tady tyhle knížecí rady. Ale jenom tohle je nějaká diskuse. Kdy člověk jezdí na různé konferenci inovací v novinářině. Tak tohle jsou nějaké cesty, které se hodně intenzivně teď diskutují, testují zkouší.

SPEAKER_00 29:26

Děkuji mnohem krát za rozmu.

SPEAKER_01 29:28

Děkuji mocnu.