Osamu Okamura

Architekt OSAMU OKAMURA, děkan Fakulty umění architektury Technické univerzity v Liberci, věděl, že chce jet na Fulbrighta už od nepaměti. Tříměsíční Fulbright-Masarykovo stipendium pro neziskový sektor získal nakonec v roce 2018 při Nadaci chicagské architektury  (nyní Chicago Architecture Center) ; ve své práci se totiž zabývá psychologií města a dynamikou veřejného prostoru. V desátém díle našeho podcastu s absolventy Fulbrightova programu proto mluví nejen o Chicagu, ale také o tom, jak by mělo vypadat bezpečné, zdravé a spravedlivé evropské město.     

Transcript

SPEAKER_01 0:06

Architekt Osamu Kamura, děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Tvrdí, že chtěli jet na Fulbrahita už od ne paměti. Tříměsíční Fulbrah Masarekovo stipendium pro neziskový sektor získal nakonec v roce 2018 při šikáské nádaci architektury a ve své práci se nyní zabývá psychologií města a dynamikou veřejného prostoru. Dobrý den, pane Okamoro, děkujeme, že jste přišel.

SPEAKER_00 0:31

Dobrý den, děkuji za pozvání.

SPEAKER_01 0:38

Vy jste už o svém stipendiu velice krásně hovořili na jedné přednášce právě pro uchazečovo Fulbrightovo stipendiu. A začínal jste tím, že jste se vlastně nechal vždycky inspirovat lidmi z vašeho oboru, že to byli ti, kteří vám poprvé vyprávěli o své zkušenosti z Ameriky. Kdo to byl a čím vás inspirovaly?

SPEAKER_00 0:59

Určitě je to tak. Pede mnou byli na Fulbrightově stipendiu moji kolegové a přátelé, Adam Gebriana, například, architekt a propagátor architektury, který byl na sajách na architektonické škole, on měl akademické stipendium nebo Mahulena Svobodová, která byla na Kolumbijské univerzitě, jsou všechno lidé, kterými jsem dlouhá léta v kontaktu, a bylo to určitě pro mě také důležité, že jsem viděl, že si odtamt přivezli velkou spoustu zajímavých znalostí, vědomostí, dovedností, takže jsem si říkal, ano, to by stálo za toho a měl bych se do toho taky pustit.

SPEAKER_01 1:38

Čem pro vás osobně inspirativní ta americká architektura, v čem je jiná, konkrétně budovy třeba?

SPEAKER_00 1:45

Pro mě bylo velmi těžké se rozhodnout, kam na toho Fulbright do Ameriky věd právě proto, že mi přijde, že americká architektonická scena jako taková, až tak inspirativní právě není. Jsou velmi inspirativní jsou americké univerzity, co se týká architektonického vzdělávání a lidí, kteří tam působí a způsobu přemýšlení a třeba i teorie a tak dále. Ale řekl bych na to, jak je to obrovská země, tak těch inspirativních tvůrců tam na počet obyvatel je takový výrazně méně než mnoha jiných zemí, jako je třeba nicozemí, nebo Švýcarsko nebo Japonsko a tak dále. A já jsem tam nejjel právě za architekturou jako takovou, já jsem tam jel za nejlepšími příklady, za nejlepší praxí architektonického vzdělávání. A to je něco, co je opravdu unikátní světově ve Spojených státech, jak jsem trošku zmiňoval v univerzitním světě, tak i mimouniverzitním, protože moje stipendium nebylo akademické, ale bylo to stipendium pro neziskový sektor. A v té době já jsem pracoval ve správní radě nadace české architektury, což je podstatně nezisková organizace to nadace, a má za úkol propagovat kvalitní českou, a nejenom českou architekturu a její roli ve společnosti. Tak já jsem jel právě do Spojených států, načerpat nejlepší příklady, jak vzdělávat veřejnost, to znamená neodborníky v oblasti architektury a městského plánování. A to je právě ta organizace, kterou já jsem si vyhládl: nadace šikáské architektury. Začátku jsem to trošku špatně překládal jako šikáská nadace architektury, ale je to nadace šikáské architektury, co mi došlo ale až později, až na místě a v rozhovoru s dalšími lidmi. Tak tam jsem právě pochopil tu obrovskou zkušenost, kterou oni mají mnoho dekát se vzdělávání veřejnosti. By to velmi náročné v tom, že já jsem tam nikoho neznal na začátku, takže já jsem si je musel říct zkontaktovat a přesvědčit mě, aby mě vůbec pozvali. A to nebylo vůbec jednoduché.

SPEAKER_01 3:56

Rozumím, já právě jenom abych se zorientovala v tom, jak si procesu vašeho plánování a přemýšlení, takže na začátku stalo rozhodnutí jet do Ameriky. Pak jste si vlastně musel sám vytvořit svůj myšlenkový koncept, proč tam jet, co je ten důvod, což bylo to vzdělávání veřejnosti, které jste právě zmínil. A teprve potom jste si musel vyhlédnout kam jet a jaká to bude ta instituce, která vás pozve předpokládám, která vám pošle zvací dohodně.

SPEAKER_00 4:23

Dokonce možná to bylo ještě. Takže já jsem chtěl opravdu na to Fulbraita jet v podstatě třeba deset let, už jsem si říkal, bylo by skvělé do té Ameriky věd, ale já jsem nemohl najít žádnou oblast, ve které by mě Amerika přesvědčila, jako v tému v tom, v oboru Architektura. Že to stálo za to. A teprve, když jsem byl pozván do nadace české architektury, tak se to propojilo, a to bylo opravdu po deseti letech, co já jsem říkal, to bylo skvělé výjade těch Spojených států a něco se tam zajímalo naučit, tak teprve, když se mi to takhle propojilo, tak jsem si říkal: a když tohle je zrovna ta jedna z mála oblastí, kde si myslím, že jsou Spojené státy na špičce, v případě těchto několika vzdělávacích institucí, které se týkají vzdělávání veřejnosti, tak to je vlastně jedinečná příležitost opravdu jednak věd, ale jednak taky něco ceného přivést do České republiky, z těch Spojených států. A v té době vlastně i díky mým jiným aktivitám v České republice, ať už to bylo působení v architektonickém časopise, profesionálním, nebo v té programového ředitele urbanistické konference rysit, tak v té době už jsem zase byl natolik zkušený a měl jsem takový rozhled, že jsem opravdu z toho velmi krátkého pobytu, tříměsího mohl dostat úplum. Já jsem tam opravdu neměl snad jediný volný den. A to jsem teda, ještě jsem si říkal, že ještě tak ten měsíc, že jsem si to klidně mohl protáhnout, ještě bych tam měl co zkoumat. Ale díl už asi si myslím, že.

SPEAKER_01 6:01

Ale abychom nepřeskakovali, vy jste vlastně v nadaci šikáckské architektury, ale nikoho neznal v tu chvíli, když jste se vlastně na to stependium hlásil. Takže bylo potřeba někomu říct. Panu se Okamora, což veště příjmení také někdo ve Spojený stává. Bít asi trpělivý předpoklám.

SPEAKER_00 6:18

No to právě se ukázalo, že trpivost nestačí. Já jsem si samozřejmě nejdřív pogoogloval tu na daci, podíval jsem se na jejich výroční zprávy, čím se zabývají, kdo tam pracuje, jaká je ta struktura organizační a na koho se začít teda obrat. Tak jsem kontaktoval paní, která měla na starosti Human Resources, potom paní, co měla na starosti komunikaci z vnější komunikaci na dace. A napsal jsem e-mail a čekal jsem den, že dva dny, týden, dva týdny a žádná odpověď, že jo. Tak potom jsem napsal druhý e-mail, že jo zase čekal jsem týden, dva týdny žádná odpověď. Tak jsem zatelefonoval, že jo. Tak jsem zatelefonoval tam paní nějaké, a ta říkala jako předá teda druhé paní ten telefonát a že to paká jako někomu třetímu, že jo, a teď jsme tam takhle přesouvali, že jo jsem si zapisoval ty jména, ským jsem všim mluvil, a tak dále. A ve výsledku řekli, aha, tak a když jste teda posil ten mail aha, tak my se teďka. Já jsem říkal, ne, podívejte se teďka, tam jsem vám teďka posíl a pojďte se do té schránky, on říkal, aha, tak já už ho tady vidím ten mail, jo, jako prostě nechat se odradit, nechat se odradit. A tak já už ho tady vidím a už naí odpovídám. No a zase týden nic. A teď jsem tam volal znovu a říkal a říkali, no tak ta paní, s kterou jsem mluvil, tak zrovna skončila a máme tady novou paní. A takhle to probíhalo asi dva měsíce, a já jsem potom v té finální fázi jsem tam volal skoro každý druhý den a oni pochopili, že prostě nemusí vzít, protože se mě jinak netbaví.

SPEAKER_01 8:02

Bylo na daci šikáské architektuře zajímavé taky to, že je v Chicagu, že to je velice takové entropické město, co se týče obyvatel i vlastně sociálního rozložení.

SPEAKER_00 8:14

Ano, ano, to bylo. Jednak Chicago je kolébkou mrakodrapů. V Chicágu byl vymyšlen mrakodrap historicky. To znamená, oni jsou obrovskí na to, že u nich byly postaveny první mrakodrapy o tom, co tam se rozšířili do celého světa. V Chicágu působil Míss Van der Rouhe, jeden z nejznámějších architektů a nejlepších architektů 20. století na světě. V Chicago působil Frank Lloyd Dry. Teďka série asi pěti byla zapsána taky na seznam UNESCO, další nejvýznamnější architekt 20. století, co vlastně je to globální měříku. Takže Chicago je pokládáno jako za. Oni sami říkli, že to je mecha architektury. A že být architektem Chicago jako být muslimem v metce. Tam jsou vlastně všichni architekti, všichni se baví o architektuře. Architektura je velké téma v Chicago. I díky na daci právě. Když jsem měl v metru, tehdy třeba podvečer, tak tam paní jeli, já nevím, z Basebolu s manželama a bavili se o tom, o architektuře se bavili v metru v takovém normálním rozhovoru. Já jsem říkal, to není přece vůbec normální. To se mi v Praze za celý život nikdy nestalo. A současně je to i díky jejich programu členství, takový ty, který je tam velmi oblíbený, je velmi rozsáhlý, takže oni mají opravdu tisíce členů, kteří se účastní těch programů. A tím taky rozšiřují to povědomí do celého světa. A i turisticky samozřejmě je to z centér, ale když se ještě vrátím k té vaší otázce, tak já jsem byl na druhou stranu šokován opravdu z těch obrovských rozdílů mezi úrovní a životem lidí různých obyvatel města Chicága, protože to je něco, co z Evropy neznáme. A ani Američané se mám pocit tím navenek až tolik nechlubí. A ani se jim nedivím, protože Chikago je město s obrovskou mírou kriminality, a to i násilné kriminality. A typicky v letních měsících, kde je velké horko, a lidé vlastně na jížních částech a západních částech města, kde bydlí takové ty smíšenější populace, které jsou více sociálně ve větším problémách. Tak tam narůstávalo svým způsobem násilná kriminalita, a já jsem mutu, že za ten jediný víkend, srpno, tam byl jeden víkend, kdy bylo 74 postřelených a 14 lidí zemřelo za jediný víkend. A to bylo potom i v novinách, že to byl nejhorší víkend v tom roce, co já jsem tam zrovna byl. A to je něco, co jsem říkal, a tím, že se tam samozřejmě střelí téměř každý druhý den, Chikáku.

SPEAKER_01 11:09

Ano, ano, ale na druhou stranu ta nadace šikáské architektury dělá právě i programy pro mládež, to vím z jedné z vašich prezentací, že tam bylo hodně zajímavé spojení právě veřejného prostoru architektury a hip-hopové kultury, což si myslím, že je inspirativní pro Českou republiku, která tohle ještě úplně nezná.

SPEAKER_00 11:32

To byl úplně vynikající program, který připravil Mike Ford, to je architekt a současně hudebník z Detroitu. Detroit je další město, které zkolabovalo a v podstatě bývalý primátor je na 20. vězení, pokud si pamatuji korupci, tak Mike Ford vymyslel architektonický hip hop camp pro afroamerické děti. A právě na dat se ho pozvala na takov sérii workshopů on jezdí po celých Spojených státech s těmito workshopy a pracuje právě s dětmi z těchto znevýhodněných komunit a je to hrozně zajímavé.

SPEAKER_01 12:18

A když se teď přesuneme na cheličku zpátky do Prahy nebo do České republiky, protože vy jste byl pět let programovým ředitelem mezinárodní konference a festivalu Resite. Býváte se vlastně městským veřejným prostorem a tím, co s ním u nás. Které to české město je pro vás takové to lepší město, jak vy říkáte. Které tam spadá do kategorie příjemného života.

SPEAKER_00 12:46

Ono se hodně městce dneska snaží. Hodně mě si založilo takové tzv. kanceláře městského architekta. Začala s tím Praha, to je vlastně Prastýpr. Potom Brno, má takzvaný kam, kancelář architekta města. Potom pokračovala Ostrava, liberec a těch kancelářů už je teďka víc. Jsou taková koncepční pracoviště, kde právě takový nejlepší architekti se snaží pracovat na zlepšování veřejného prostoru a takové systematické, dlouhodobém strategické městském plánování, v tom, řekl bych takhle progresivnějším duchu, kdy se snaží i učit od jiných evropských nebo světových nebo měst, jak té dobré, jak vlastně navázat co nejrychleji na tu dobrou praxi. Takže bych neřekl, že to jsou jednotlivá celá města, která jsou nějak strašna, ale jsou to určité příklady toho, jak se určité zásahy, momenty daří realizovat. V Praze třeba je to revitalizace náplavky, je velmi pěkný projekt nebo postupná revitalizace teď Václavského náměstí, které pokračuje, nebo Karlova náměstí. Kromě toho jsou samozřejmě i další města, která pořádají architektonické soutěže, třeba na ta hlavní náměstí, veřejné prostory a tak dále. Takovým takově velmi vzpomínaným příkladem je historické město Litom, které úspěšným způsobem propojuje nejlepší současné stavby a od nejlepších současných českých tvorců s tím historickým dědictvím, které je zapsáno na seznam UNESCO, nebo je to třeba město Brno, které také na základě dalších architických soutěží postupně dává dohromady veřejný prostor. Takže jsou to řekl bych takové jako, protože ta města jsou opravdu obrovská, a je těžké všechny problémy řešit najednou. Takže je potřeba prioritizovat, co je důležité a na to se zaměřit.

SPEAKER_01 14:48

A ona vlastně ta americká zkušenost asi vás nemohla inspirovat přímo v té kvalitě toho městského bydlení, ale pomohla vám k vytvoření těch koncepčních vzdělávacích programů toho, jak postupně ta česká města kultivovat. Je to tak?

SPEAKER_00 15:03

No, je to tak, že já jsem vlastně v tom třeba, speciálně v tom Šikágu, jsem si uvědomil, co všechno je špatně. Právě protože tam udělali obrovské množství chyb, a to město už je na hranici rozpadu. Tam se nemluví o segregaci v Šikágu, tam se mluví o hypersegregaci. A to je opravdu to něco, tomu se říká to dystopické město, kdy už to město v podstatě se rozpadá, a je velký problém už téměř není opravitelné, bohužel. A je to dané tím, že ta infrastruktura ta pozemková struktura je už daná, a to je něco, co se nezmění a ta dopravní struktura taky ne, takže když z některých čtvrtí lidé začnou odcházet a to město začne řídnout, tak samozřejmě ty náklady na údržbu těch zbylých sítí prostě způsobem narůstají na počet těch zbylých obyvatel. A vlastně tam už přestávovat ta městská ekonomie, a přestává fungovat vůbec způsobého udržitelného financování a hospodaření. Takže to město v podstatě může zbankrotovat. Je to něco, co mi dalo impuls k tomu, že jsem se podíval zpětně tou zkušeností americkou na ty naše města a řekl jsem si, a když vlastně i tady u nás se někteří investoři snaží stavět mrakodrapy. Je to vůbec vhodné v Evropě. A jaké jsou ty důvody a proč a co to znamená, co to symbolizuje. Máme jako tradici v tom, že ten privátní sektor dominuje tomu veřejnému vlastně v té evropské společnosti. Já si myslím, že ne, že v té evropské společnosti to společné většinou převažovalo. Na rozdíl třeba od New Yorku, kde ty korporátní mrakodrapy jsou ty nejvyšší a největší. A ten veřejný sektor je ten miniaturní a daně jsou miniaturní. A to, to, co je vlastně státní a městské, tak je relativně potlačené. A ten privátní sektor hýbe tou společností ve Spojených státech. Tak myslím si, že v Evropě to je právě spíše opačně v mnoha zemích naštěstí. A že to, co v tom městě bylo vždycky nejvyšší a nejvýznamnější, tak byla třeba radnice. Dřív to byl samozřejmě hrad feudála nebo potom to byly věže katedrál, potom to byly třeba jsou televizní radiové vysílače a tak dále, ale je to prostě taká ta hierarchia byla trošičku jiná. Že v podstatě ty korporátní věže vlastně neprivatizovali ten horizont a nestavěly se hierarchicky na vrchol té společnosti.

SPEAKER_01 17:43

Já se na to ptám proto, protože jedním z těch vašich cílů nebo jedním z vašich misí je opravdu to vlastně ta sociální inkluze spužití v tom veřejném prostoru, které by mělo patřit všem a nejenom těm, kteří tam zrovna bydlí, nebo tam náhodou jdou do práce. Z tohoto pohledu je pro vás jaké město ideální v České republice, které nestaví zdi mezi.

SPEAKER_00 18:06

Já si myslím, že Česká republika patří mezi země celosvětově, nebo samozřejmě i v Evropě, kde panuje největší rovnost příjová mezi obyvateli, dokonce patří mezi desítku zemí v Evropě, nebo myslím si, že dokonce na světě, kde jsou nejmenší rozdíly mezi příjmy obyvatel, takže jsme velmi rovnostářská společnost a i to, jak se mix mixují ty různé sociální skupiny v rámci města, tak je řekl bych poměrně zdravé. Ale ty tendence, které v kolik posledních letech začínají dominovat, tak jsou spíše toho odstředivého typu než toho posilování. Jak to nazvat, možná toho společenství nebo vlastně komunikace napříč, napříč sociální skupinami, mluví se o sociální mobilitě, která třeba v Česku také trošku upadá, to znamená, když se narodíte do rodiny, rodičů, kteří nemají vysokoškolské vzdělání, tak vlastně pravděpodobně, že vy dosáhnete vysokoškolské vzdělání je téměř mizivá, což není samozřejmě dobré pro budoucnost naší země. Takže to, aby se lidé potkávali napříč tou společností, je důležité proto, aby se ty skupiny vzájemně nesegregovaly, nerozdělovaly a aby nevznikala ta obrovsk napětí, která jsou ve výsledku ekonomického rázu, potom politického a potom to vede k rozporu společnosti jako takové. Takže to je potom vidět v tom obrovském rozvojení, rozpokolcenosti té americké politické scény a těch vlastně nezežitelných příkopů a zdí mezi lidmi, kde už nejsou spolu schopní se ani bavit. Protože žijou sice v jedné zemi, ale dívají se úplně na jiné televize, na jiná média, čtou jiné noviny, takže žijou úplně jiných zemích, přestože žijá vedle sebe, tak žijí mentálně úplně v jiných zemích a nejsou schopní se potkat a bavit se. A v České republice tohle nevidím zas tak výrazně. A bohužel kvůli privatizaci bytového fondu obecních bytů, ale ten trend je, jak jsem říkal, spí zhoršující se. Protože třeba v Praze zůstalo už jenom 5 % obecních bytů. A to je právě ten určitý nástroj, jak ty ekonomicky slabší udržet v té struktuře města. Typicky je to v případě, když třeba člověk odchází do důchodu, tak se mu významně snižuje příjem, tak aby třeba ti starší lidé se nemuseli vystěhovávat ze čtvrtí, kde prožili celý život, a kde mají sociální vazby a vlastně z ekonomických důvodů, nebo je to samozřejmě pro podporu mladých rodin a tak dále. Je to důležité, aby taková ta záchytná síť toho obecního bydlení ve Vídni, samotném město vídeň provozuje 25% bytového fodu. A 60% bytov je nějakým způsobem podporováno ve Vídni. Takže my jsme papeštější než papež. My jsme se vrhli do toho tržního světa, tak jsme všechno zprivatizovali a máme mnohem méně obecního bydlení dnes než mnoha města západní Evropy, ať už to je Bnichov nebo Berlín nebo Vídeň, nebo co rych, jako taková ta bohatá města, která ale mají mnohem víc obecního bydlení takovou záchytnou síť. Takže myslím si, že to byla velká chyba, která se bude teď velmi těžko napravovat.

SPEAKER_01 21:41

Věkomaru děkuji moc krát za rozhod. Já nám oběma přeju co nejlepší politickou reprezentaci, aby ty příkupy nebyly vykopávány, ale aby se naopak přiblížovali. A děkuji moc krát, že jste přišel do fullby podcast.