Kamil Bříza

V devátém díle Fulbright Podcastu CZ vám o své zahraniční zkušenosti bude vyprávět ředitel gymnázia Jiřího z Poděbrad v Poděbradech, doktor přírodních věd KAMIL BŘÍZA. Šestitýdenní Fulbrightovo stipendium strávil v roce 2006 na soukromé katolické Alpha School v Pittsburghu v Pensylvánii, navštívil ale i několik dalších tamních škol. Fulbright byl pro něj zásadní v mnoha ohledech - díky tomuto pobytu objevil například svou vášeň k pravidelnému cestování do USA i se svými poděbradskými studenty; bere je na každoroční výlety do New Yorku.  

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Doktor přírodních věd Kamil Bříza je už od roku 1994 ředitelem gymnázie Jiřího z Podebrat v Podebradadech. Absolvoval 6. týden fulbraťovo stipendium, které strávilo v roce 2006 na alfasků v Pitsbuku ve státě Panie. A zdalekan o něm se budeme povídat v dnešním fulbra podcastů. Pane ředitelji, vítejte v Praze a děkujeme, že jste za námi přijel.

SPEAKER_01 0:29

Dobrý den, děkuji za pozvání a rád si o svých zkušenostech popovídám.

SPEAKER_00 0:37

To je akorát 15 let, kdy jste oddělil na 6 týdnů do splinných států v rámci Fulbraitu stependia. Proč jenom na 6 týdnů?

SPEAKER_01 0:45

Na 6 týdnů já mám pocit, že to byla novinka, protože do té doby Fulbright nabízel a preferoval takové ty roční výměné pobyty pedagogů. A patrně někoho napadlo, že kromě pedagogů, školy řídí ředitele a že by nebylo špatné zkusit zahraniční zkušenosti pro americké ředitele ven a pro ty zahraniční naopak v Americe udělat. Ale v tom případě 6 týdnů, protože ředitel aby vyjel na rok do zahraničí, je to velmi špatně realizovat.

SPEAKER_00 1:16

Co vás tam, pane ředitele, čekalo v těch státech? Asi zase ten ředitel té tamní Alfasku předpokládá?

SPEAKER_01 1:23

Tak já bych pokračoval v té myšlence, čili pokud jsem zaměřil Full Bright na myšlenku tzv. administrátorů nebo prostě po našem ředitelům, tak dneska bychom to mohli nazvat něco jako stínování. To znamená, dostal jsem svého amerického ředitele a s ním jsem trávil těch 6 týdnů tolik, kolik on mi dovolil, ale myšlenka je jakobždy všechno a komplet. Proto jsem nazval stínování. A protože je to reciproční, tak samozřejmě americký ředitel jsem a zase do mé školy, do mé rodiny a prostě všechno, co jsem byl schopen mu ukázat, aby kompletně poznal 6 týdnů života tady v rodině nebo ve škole českého ředitele.

SPEAKER_00 2:01

A vy jste u něj i bydla u toho amerického kolege?

SPEAKER_01 2:04

Zase teď zmíním trošičku pravidlo pro toho, kdo to neví. Fulbright zajistil, že partner, vybraný partner, se postará o toho, v tomto případe českého ředitele. Postará mohlo být, že mu zajistou bytování na školním internátě, v nějakém hotelu nebo něco, čím nebylo to určeno. A ta třetí varianta byla, že mu poskytne máli možnost své vlastní rodinné zázemí, rodinný dům. Musím říct, že jsem měl to štěstí a považuji to zaštěstí, že v tomto přípěhu jsem trávil čas přímo v jejich domě s jejich rodinou a byl to jako jeden z velikých benefitů tohoto pobytu.

SPEAKER_00 2:41

Proč?

SPEAKER_01 2:42

Protože pokud jste v cizí země a jste v hotelu, jakýmkoliv, tak všechno máte zprostředkové. Pokud jste s tím ředitelem odsnídaně, a díváte se, když se ještě protírá oči po noci, tak tam se nedá nic společenského předstírat nahrávat. Tam vidíte úplně všechno a zase samozřejmě naopak u nás tady.

SPEAKER_00 3:03

No a co přesně jste se tam naučil, co bylo to největší překvapení, co jste vůbec nečekal?

SPEAKER_01 3:09

Já bych zmínil samozřejmě jakýsi proces hledání partnera a já jsem dostal první nabídku a byl to právě Pittsburgh, Alfa School, byla to Pensylvánie. A ta nabídka, když se jí dostal, mi naprosto neseděla. Protože vezmu ji svou školu, čili gymnázium mířího Spoděbra, 8, 4 od 11 let do těch řekněme 19 státní škola, nebo ta krajská škola, já to zjednoduši tím slovem státní škola. A nabídka zněla soukromá škola pro děti do 11 let, církevní a řekněme, menší.

SPEAKER_00 3:51

Že všechno špatně.

SPEAKER_01 3:52

Takže teď ještě Pittsburgh jako velké město, podivry se samozřejmě nemohou s Pittsburgem srovnávat. Čili, pokud bych chtěl se podívat na tu samou školu vedle, tak to bylo přesně naopak a tudí špatně. Takže první moje reakce byla, že to odmítnu, že to chtít nebudu. Pak nakonec jsem si řekl: a teď bych to zdůraznil, vlastně jsem měl možnost vidět všechno to, co jsem neměl na vlastní škole a de facto si rozšířit ten obzor, což se nakonec stalo. Takže já jsem s tím souhlasil, jsem s tím rozhodnutím spokojen a byla to v tomto případě výborná volba. Víte se ovšem ptala, co jsem tam zjistil nebo našel. A teď se to odvíjí od těch růzností, to znamená církev škola. Takže jsem nevěděl, jak tam je ptišky tedy budou tu školu řídit. Skutečně jí řídí, ale to církevní se tam de facto pro mě jako návštěvník zvenku objevilo pouze ve dvou věce, že jsem opravdu sem tam zahlédl na škole nějakou tu představenou, která tam šla. A druhá věc je, že jednou týdně byla velmi krátká meše ve školní kapli nebo šločky.

SPEAKER_00 5:06

Že nic přehnaného.

SPEAKER_01 5:08

To znamená, vlastně, když jsem tam já výjížděl nikoliv z církevních důvodů, ale vzdělávací, tak těch 98% času a té reality byla škola jako jakákoliv jiná, takže toto tam nehrálo roli. Hrálo to roli pro rodiče, protože rodič si vybírá školu za kopcem nebo tuto, a toto s tím siáte velmi zjednoduším, s tím svým desaterem toho rodiče oslovuje, on má pocit, že tady se o jeho dítě postarají tímto směrem, on bude křesťansky vychován a bude dodržovat pravidla a proto tam to dítě dává. A já si myslím, že takhle se tam skutečně naplňovalo. Čili toto byl jeden z těch cílů rodičů. Teď jsem zmínil školu za kopcem, já jsem navštívil školou řadu a tady musím říct, že vybavení, Pomůck i škola, ta tzv. nebo veřejná státní, a třeba ta soukromá církevní v tomto směru nebyl rozdíl.

SPEAKER_00 6:02

Víkáte, že to byla vlastně soukromá škola, ta církví, kde jste těch 6 dnů působil. Byly tam nějaké i jiné změny, třeba v tom, jak jsou těli té zaměstnání, jak dlouho na té škole působí?

SPEAKER_01 6:15

Ano, mám tady k tomu takové dvě dvě poznámky, které jsem si odnesl. Ta první, že můj partný ředitel byl na té škole na kontrakt na smlouvu. Prostě biznis smlouva řádové sestry o zaměstnávání od 1. září do 30. června, když to vezmeme po našem, na roční smlouvu. Pokud se osvědčí, pokud je to v pořádku a samozřejmě, pokud ale chcete ten ředitel, není nic proti tomu, dát kontrakt na další rok nebo pokračovat libovolně dlouho. Ale každý z nich k tomu přistupuje, že dostává jakýsi úkol, který je časově omezen, on ho splní. A na rozdíl od Česka, on, když příští rok ty řádové si s tím smlouvu nepodepíší, tak není společnosti chápán jako jakýsi nímant outsider, kterému se něco nepovedlo. On jenom prostě v této firmě, v této společnosti zvané škola, nedostal momentálně smlouvu a je po něm docela zájem u jiných škol. Či tento můj ředitel po té, co jsem odjel ze Spojených států, tak další rok nebo dva byl na jiné škole na podobném kontraktu. Čili toto úspěšně z jeho pohled úspěšně ukončil, ale přešel dál. Z jeho pohledu byl to starší pán i chtěl ještě zkusit jakoby jiné jiné typy škol, čili rozhodně nepatřil do té kategorie těch lůzrů, těch outsiderů, kterým se jakoby nedaří. V Česku je to jakýsi: proč on nepokračuje dál? To asi něco neumí nebo něco bylo špatně. Tam jsem se s tímto nesetkal.

SPEAKER_00 7:48

My jsme, pane ředitelé ještě nemluvili o studentech, protože přece jen když ty děti byly mladší v té vaší domovské škole, tak vaše gymnázium taky začíná od 11, takže ten věkový rozdíl tam asi nebyl tak veliký. Byly hodně jiný, hodně sebevědomější, nebo ne tolik úplně jiné nejsou.

SPEAKER_01 8:08

Teď se sice bavíme o Fulbraitové Americe, ale já to mohu nepatrně ze všeobecnit nepozoru rozdíly ani v jiných státech. Čili v zásadě jsou ty děti svým způsobem stejné, čili není v tom rozdíl. To sebevědomější ano. Není to tak, že by měli nos nahoru nebo byly sebevědomé nebo něco, ale právě že tam není takový ten český ostych. To znamená, že když tam přicházím do té třídy nebo na té chodbě, v Česku se to nestane. Já mám na chodbě Holanděna nebo někoho, nebo třeba Američana a nikdo nepřijde k nám a neřekne něco, teď to řeknu po svém hle, kdo ty si, co ty si tady dobrý den, jak se máš. Když to v té Americe, ty děti jsou schopné toto udělat. Není v tom úmysl, je prostě zajímá ten pán, co tam teď je, je s tím ředitelem a klidně se ho přijdou zeptat. A samozřejmě ta věková kategorie, kterou my v podvradech nemáme, tak v tomto směru je dětější a je přímější.

SPEAKER_00 9:08

Je to možná taky tím, že u nás je ten věčný strach, že se to nestihne takzvaně. U nás prodiskutovat celou hodinu je vlastně příliš luxus.

SPEAKER_01 9:16

Souhlasí. Souvisí to s tou znalostní společností naší. A když se tedy bavíme o dětech a teď jsme se bavili o amerických, ale ono jsou tady řekněme, české děti. A přímo naše gymnázium, tak naše děti výjíždí výjíždí i do Ameriky. A v ten okamžik, obvykle rodič nejčastě se jedná o roční studijní pobyty s některou agenturou nebo charitativní organizací. Rodič přichází de facto za mnou do ředitelný se zeptat na všechny náležitosti, protože se chce vrátit, takže se jak si bojí, když opustí tu školu, co se stane, můžu se vrátit nemůžu a tak dále. A zároveň potom rozebíráme ten zahraniční pobyt. A tady já mohu většin těch rodičů garantovat, čili já jsem potom tou osobou tady českou, která jim říká: já jsem přesvědčen, že vaše dítě po měsíci dvou dosáhne poměrně významného postavení v americké třídě. Protože v té své věkové skupě, v tom svém ročníku, jeho znalosti budou nad tou úrovní americkou, takže je mu jde o to, aby se srovnalo s prostředím, s jazykem. A pomáhá mu v tom, že chápe tu matematiku, chápe tu biologii, má tyto věci probrané už z Česka. Či v ten okamžik mu ta naše znalostní, ta bufovací společnost ten přístup pomůže v tom, že on se tam rychleji, rychleji adaptuje.

SPEAKER_00 10:43

Rozumím, takže oni přicházej mnohem lépe připravení ty naše studenti.

SPEAKER_01 10:47

A pak se samozřejmě ptám studentů po návratu nebo někdy mi napíše nějaký ten mailík během studijního pobytu a většina z nich toto potvrzuje. To znamená, že ve škole nemá problém, že je dobře hodnocená, že se zapojila do těch různých kroužků. A na tu školu jsem prakticky neslyšel nikdy po řádově měsíci a půl dvou, to znamen po tom adaptačním období jsem neslyšel nějaký stesk nebo nářek. My jsme trošičku vhodnocení více zaměřeni na neúspěch. To znamená, my hledáme chyby, vytýkáme, je to správné, protože něco žák nebo kolega, nebo někdo nebo já neumím, někdo mi to vytkne. Vytkne mi to proto, abych to napravil, abych to zlepšil. Čili to je samozřejmě správné. Ale vlastně ten systém mě trošičku deptá, protože ty dobré věci se bere, že jsou v pořádku, ale pane kolego tady, nebo ty pétijo, toto neumíš, toto si neudělat, toto je špatně. Ten americký systém je postaven opačně, to znamená, ty jsi happy, protože jsi to a to řekl a řekl to dobře. A tišekantor zamlčí těch dalších pět věcí, které ten žáček nevěděl. Ale tím v něm pěstuje to, že do té školy se nemusí bát chodit, že se toho pedagoga, toho ředitele nebojí, ale samozřejmě, že tam jako ten tlak je menší a když je ten menší tlak, tak se případně méně toho množství té látky naučí. Jsou to prostě v tomto směru jsou to odlišné systémy, každý z nich má své pozitivum jednoznačně a každý má zase bohužel své mínus.

SPEAKER_00 12:22

Spojit by nešlo?

SPEAKER_01 12:24

Spojit by šlo částečně. To znamená, jsou samozřejmě i tady snahy vypustit některé učivo, žádný vědec, pedagog nepřipustí, že zrovna jeho kapitola a jeho věc je ta, kterou lze vypustit.

SPEAKER_00 12:37

Slyšela jsem od specialistů, že tam jsou velké hádky.

SPEAKER_01 12:40

Takže samozřejmě to by šlo. Ta druhá věc je, že naši učitelé by měli tento přístup uplatnit. Já to bohužel nemůžu implementovat ten americký způsob, že se opravdu zeptá 22 žáků ve třídě. Ale co český učitel udělat může, může se místo dvou zeptat osmi, čili my můžeme najít trochu cestu tím americkým směrem, aniž ještě vybočíme z našeho rámce. Čili já dnešní revoluce jsem více pro evoluci, to znamená z těch systémů si něco vytahnout a uspůsobit, než říct, náš systém je špatný, jedeme na ten druhý, jestliže přejdu na druhý, v zápětí zjistím negativa toho druhého a zase začnu tožit své původním a je to taky trošičku nekonečný kolotoč.

SPEAKER_00 13:37

Váte za sebou 15 měsíců online výuky téměř nepřetržité, během pandemie, koronavirové. Ukázaly se také nějaký negativa a poziva těch dvou systémů během toho, co jste žáky nevěděli.

SPEAKER_01 13:51

Tak ta otázka je poměrně složitá. První věc. V těch Spojených státech jsem byl před delší dobou. Řekněme, že před kratší dobou jsem byl na stáži jedno týdenní na Islandu, kde jsem viděl docela hezké, zajímavé hodiny z Google Classroem. Prostě tuhle z toho online technologií. A tou dobou jsem se na ně díval jako na zajímavost, jejím směrem bychom se mohli mohli pomaličko vydávat. Přišlo mi to dobře udělané od té učitelky, která to předváděla. Netušil jsem, že relativně za pár měsíců budeme hledat online platformu. A v tomhle okamžiku mi zahraniční stáž pomohla v tom, že jsem jí okamžitě věděl. Neuměl jsem s ní zacházet, nevěděl jsem podrobnosti, ale věděl jsem, co lze použít, na co mám své informatiky, své kolegy nasměřovat, aby to našli, zjistili, implementovali. A začínali jsme s technologií.

SPEAKER_00 14:57

Ale tak těšíte se, že zase budete cestovat se svými studenty, je to tak?

SPEAKER_01 15:01

Těším určitě, akorát, že to cestování, taková ta trošičku zbytná věc. V té první fázi potřeba je samozřejmě rozjet školu základní. Já bych se zase trošičku, když, když jsme u Fulbra, bych tak řekl, bych se vrátil k Americe. My jsme zvyklí se studenty jezdit, jezdit do ciziny. My jsme docela dost zvyklí jezdit na výměné pobyty. A to leta letoucí, samozřejmě ten ekonomický přínos je tam jednoznačný, pokud se o nás postará rodina nebo rodinný někde jinde a my se postaráme potom o ty zahraniční děti tady, tak je tam určitě finanční benefit. Tohle se nám třeba s Amerikou nebo zrovna s tím Pitsburgem nepovedlo. Tam ten zájem vycestovat do Česka, případně mít finanční úlevu v tom, že tam nezaplatím tři noclehy nebyl Takže i když jsem tam tu myšlenku několikrát jako jenom tak zlehka nadhodil, tak tam nebyla taková ta klasická souhlasná reakce. Ale je pravdou, že Pitburské dítě má jakési možnosti, to není žádná zapadlá vesnička, kdyby někdo chtěl z toho svého venkova vyrazit kam si do nějaké Prahy tady v nějakém česko prostřed Evropy, takže tam jsem nenašel to partnerství. Ale my jsme si našli jinou parketu. Amerika je drahá, Amerika je daleko, Amerika se je vízová povinnost, nebo řekněme teď ten zjednodušený systém. To znám, je to drahé, je to všechno poměrně náročné. Poté, co jsem tedy byl v těch Spojených státech 6 týdnů, řekněme, že jsem Ameriku trošilinku pochopil, uvěřil jsem více své angličtě, protože po těch 6 týdnech nepřetržitého mluvení anglicky, tak se přece jenom nějaká určité navýšení kvality objevilo. A protože Fulbright anebo i jiné tyto stipendní stáže, stipendijní programy, tak tam obvykle požadují nebo chtějí jakousi kulturu, jakési výlety, jakési poznání té krajiny, nejenom tu samotnou odbornou práci, tak mě se povedlo v rámci tohoto pobytu i víjet do New Yorku. Takže já, když jsem se z tohoto pobytu vracel, jsem měl fyzickou návštěvu New Yorku za sebou a věděl jsem, co to obnáší. Věděl jsem metro, systém jeho ulic z soku svobody tyhle věci. A když jsem potom získal kolegyní, velmi schopnou organizátorku ve škole, která řekla, pojďme do toho. A musím teda říct, že ona také byla v té Americe předem, že to bylo tímto způsobem předpřipravené, že jsme věděli, do čeho případně půjdeme. Tak jsme se rozhodli, a musím říct, že my to děláme bez cestovních kanceláří, to znamená opravdu samý program, všechno, tak jsme se rozhodli udělat New York. Čili jestliže gymnázium říká. Jestliže gymnázium říkal spodebrat jezdí nebo léta, v tomhle případě do New Yorku, tak je to jeden z výsledků tohoto programu stipendijního, který ovšem nebyl v New Yorku, kde byl v Pittsburgu a na soukromé církevní škole a tak dále. Ale to, že děti spodebrat létají do New Y, je jeden z těch výsledků. Protože jsem se v vozovkách přestal bát této záležitosti. Tím pádem, jestliže jsme zmínili datum 206, byl Fulbright, tak ono to nespadlo hned z nebe, takže my jsme vyjeli 2011, 15, 16, 18, 2019. Takže to jsou naše cesty do New Ynu, na Manhattanu, všechna taková ta klasická místa a jak říkám, bez cestových kanceláří, či s vlastním nějakým úsilím, bych to nazval. A ten jeden rok, tehně rok 15, vždycky se dotazujeme na nástěnce, jestli by, protože angličtina na naší škole je pro všechny žáky, od nejmladších po nejstarší, je to jazyk, který je není možné ho volit, mají ho všichni povinné. Povinně volitelný, ale zvolil ho ředitel. Takže pro žáky je povinný, ale toto rozhodnutí, že úplně všichni pomí angličtinu. A je to zase jedna z těch věcí, kterou jsem vyzískal z té ciziny, kde tam jsem viděl cizí jazyky, jak jsou žádány, jak se s nimi dá pracovat. Takže i to rozhodnutí, které cizí jazyky budou na škole, vychází z těchto zahraničních cest. Takže v tomto případě byla angličtina. Takže jsme říkali ano, angličtinu máte, matrujete z toho, jsou to reálie, jestli chcete, zkusíme pro vás udělat. Přihlásilo se 66 žáků, takže jsme jeli dvě skupiny po 30 nebo 33 lidích. A to bylo maximum a to už bylo hodně náročné, ale zvládli jsme to. A protože v reálích bývá Washington, tak my jsme pak přidali do těch cest i jednodenní výjezd z New Yorku do Washingtonu, ráno ve 4. V deset jsme ve Washington, taková ta hlavní část, to centrální náměstí, nebo většinou máme kapitol objednaný na prohlídku a večer zpátky o půlnoci jsme zase v New Yorku. Takže to jsou věci, které přineslo tohle moje 6. týdenní pobývání v Americe, že jsem si na to troufnul.

SPEAKER_00 20:32

Tak pane řaditeli gratulujeme. Děkujeme, že jste přišel a přejeme vám hodně úspěchu do dalších let. Doufám, že ji bude ještě hodně.

SPEAKER_01 20:40

Já moc děkuji za pozvání. Povídání to bylo příjemné: a jak asi z toho vyplnu na falleté nedám do posti.