Jan Kratochvíl

JAN KRATOCHVÍL se stal profesorem v oboru informatika – teoretická informatika v roce 2003, do roku  2011 vedl katedru aplikované matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK, od roku 2012 byl osm let děkanem. Jeho Fulbrightovo stipendium, které ve školním roce 1994-1995 absolvoval na University of Oregon, nastartovalo dlouhodobou, plodnou spolupráci s americkými vzdělávacími institucemi. Nejen o tom, ale třeba i o obnově Rotundy Svatého Václava na Malostranském náměstí, náhodně objeveném objektu MFF UK, bude profesor Kratochvíl vyprávět v dalším díle Fulbright podcastu. 

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Jan Kratoschvíle se stal profesorem v oboru Informatika a teoretická informatika v roce 2003. Do roku 2011 vedl katedru aplikované matematiky na matematicko-fizikální fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2012 byl 8 let děkanem. Přednáší na mezinárodních konferencích jako autor a spoluautor se podílel na 150 vědeckých publikacích vychoval 7 doktorandů. Jeho Fulbraitovo stipendium, které ve školním roce 1994 až 5 absolvoval na Univerzit of Oregon, nastaval dlouholetou plodnou spolupráci mezi pražským matfizem a americkými vzdělávacími institucemi. Dobrý den, pane profesore, vítejte ve Fulbright podcastu. Vám loni krásné přání ke kolatě nám napsal váš bývalý učitel matematiky na gymnáziu v Pardubicích. Pro léka je to hodně dojemné to číst, jak vás v profesionálním směru ovlivnilo právě gymnázium.

SPEAKER_01 1:11

Moc a myslím si, že to nebyla náhoda. Myslím si, že to platí pro spoustu vrstevníků v té době, či mladých lidí, že je to období střední školy a to všeobecně vzdělávací školy, kde vidíte, že žáci nebo studenti mají vlastně vlohy pro různé směry pro různé obory. A je to potom takové souznění duší mezi studentem a učitelem, kdo ho ovlivní, kdo ho přetáhne k tomu svému oboru. Já jsem měl velké štěstí, že pan doktor Kubát přišel v průběhu mého gymnaziálního studia zpátky na gymnázium a začal tam také ředitelovat, ale to nebylo podstatné. Podstatné bylo, že učil skvělým způsobem matematiku a opravdu natknul pro matematiku nejenom mně, i další kolegy, že by to bylo takhle ze dne na den matematické olympiády jsem řešil od prvního ročníku nebo 9. třídy a vlastně s Joškou Kovácem jsem se znal už pár let. Ale způsob jeho výuky mi prostě sedl a já si moc dobře vzpomínám, jestli můžu říct jednu historku. Já si moc dobře vzpomínám, jak jsme měli hospitaci z partnské školy v Německu a někdo řešil na tabuli nějaký příklad a v tom příkladu v tom řešení byla chyba. My jsme všichni seděli jako zařezaný, bylo nám divný, že pan učitel tu chybu nevidí. A zase jsme nechtěli před tou delegací z Německa na chybu upozorňovat. Až potom nějakou chvíli jsem to už nevydržel a přihlásil jsem se já říkám, tam jako je chyba. A teď jsem pochopil tu úlevu pana profesora, že někdo konečně na to upoznil, že mohl ukázat v té delegaci, že si toho všimnou žáci, že jsou aktivní, že sledují, co se děje. No a pochopil jsem, že chybami a upozorňováním na chybě se člověk učí nejvíce. A vždyck svým studentům říkám, že tohle jsem se od svého profesora naučil, a že se to snažím aplikovat taky, a naučil jsem se to tak dobře, že už ty chybě na tabuli dělám úplně automaticky a vůbec si je nevědomil. Takhle se omlouvám za každou výraznou chybu, kterou před studentama předvedu já.

SPEAKER_00 3:34

Záleží s kým si padnete na té profesní cestě do oka, vy jste si s profesorem Proskockým z Univerzého Voragona si taky padli do oka, jak jste na něj přišel?

SPEAKER_01 3:46

Já jsem se s ním setkal poprvé, ale nemluvili jsme spolu na konferenci v Madělském Egru v roce 1986, to byla vlastně první velká konference matematická zahraniční, na kterou jsem jel, tehdy ještě jako aspirant. Konference, která měla paralelní sekce, kde si člověk musel vybírat, na kterou přednášku se půjde podívat. A zaujalo mě téma jeho přednášky, že se to týkalo takzvaných stromových rozkladů grafu, které jsme řešili u nás na semináři, které nám profesor Nešetř přinesl na seminář a snažili jsme se to téma pochopit a pojmout. A to byl poprvé, kdy jsem pana profesora Proskurovského, který dneska mého dobrého kamaráda Andře Proskovského, viděl jako matematika. Pak jsme se potkali také náhodou ještě na jedné nebo dvou konferencích ve Spojených státech v Americe. Ale úplně nejvíc jsem se s ním zblížil naprostou náhodou a to bylo, když v roce tuším, 92, mi najednou zazonil telefon v kanceláři a nějaký pan doktor Dvořák z akademie věd, mi říká: přijede sem z Ameriky na výměný pobyt na měsíc nějaký profesor Prostrovský. On jeho hostitelem má být docent kučera z vaší katedry, ale to je teď ve Francii. Tak prosím vás, zaříďte mu stoleček, zaříďte mu počítač, zařejďte mu přístup k internetu. A já jsem nikdy nebyl zvyklý na takovéto rozkazy, ještě navíc od někoho, kdo mi nemá právo rozkazy dávat. A na druhou stranu, to jméno Prozkovský jsem znal, takže si asi umíte představit to dylem v mé hlavě, které probíhalo. Já jsem si to tehdy vyřešil tak, že ještě ducha přítomně v rámci toho telefonního rozhru jsem tomu pánovi z Akademie věd řekl. No a když mám dojet přivítat na letiště, víte, já mám starou Škodovku 100, to se nehodí, abych amerického profesora přijel přivítat s tímto autem. Nemáte služební vozidlo, který byste mohl poslat. A tak se stalo, že když pan profesor Proskolský přiletěl, tak jsme ho vítali dokonce i s panem doktorem Dvořákem z Akademie věd, ze kterého se poté jak si vykluval velice příjemný člověk potom prvním telefonním rozhovoru, až pro mě překvapivě. A přivítali jsme s Černou služební 613. Máme z toho fotky, jak jsme ho potom přivezli na ubytování tady v Praze. Já jsem se mnou opravdu ten měsíce trochu věnoval, a on mě naoplku pozval do Oregonu přeď se podívat. V roce 1993 jsem tam byl na tři týdny a měl jsem pocit, že bychom si mohli rozumět i vědecky a následovalo to je to pozvání, které šlo společně s mojí přihláškou na Fulbray v pobyt a v tom Oregonu jsem půl roku Fulbright působil.

SPEAKER_00 6:52

Byla ta česká matematika na začátku 90. let nějak výrazně, že to řeknu, houpě pozadu před světem, protože vy sám říkáte, že ta vaše věda se vlastně dělá jenom s papírem a s tuškou v ruce.

SPEAKER_01 7:07

To je složitá otázka tohle, protože člověk se nemá moc chlubit, ale já si myslím, že jsme v matematice pozadu nebyli za světem. A nakonec možná ještě lepší odpovědě. Podívejte se na ruskou matematiku v té době. To Rusko bylo ještě mnohem uzavřenější, a přitom tam byli špičkoví matematici právě protože prostě neměli na práce nic ného, než sedět s tím papírem a skou a pracovat. V čem jsme samozřejmě byli po zadu, tak to byly informační technologie, to byly počítače, to byla informatika a i jejich využití. Takže já se třeba vzpomínám, že při těch prvních pobitech ve Spojených státech já jsem se seznamoval s emailem a s internetem, když tady byl naprosto v plenkách během toho roku 1994, když jsem byl na Fullbraitovi, tak začínal ve světě webové stránky, a ty k nám přišli zase o chvilku později. Takže v tomto směru toho technického zázemí a zabezpečení to jsme samozřejmě pozadobili.

SPEAKER_00 8:19

Vrátíme-li se spíš k organizaci toho univerzitního života, v čem to bylo v USA diametrálně jiné?

SPEAKER_01 8:26

Máte pravdu, to pro mě bylo asi největší zkušenost a i největší překvapení. To jsem se přiučil asi nejvíc. Co mě třeba překvapilo, s čím jsem se setkal tam poprvé a pak mě to nepřekvapilo, když se to začalo implementovat u nás na vysokých školách, tak to bylo pravidelné hodnocení výuky studenty. Kdy studenti hodnotí své učitele. Dneska je to u nás naprosto běžné, už to máme i v zákoně, a každá univerzita to praktikuje v těch 90. letech o něčem takovém jsme u nás neměli ponětí. Tak to třeba byla jedna věc. Druhá věc vůbeca akademického života. Zase bych si dovolil říct třeba jeden příklad. I během těch svých pobytů, nevím, jestli to bylo přímo při tom prvním Fulbrigovském během těch svých pobytů na univerzitě v Oregonu, jsem jednou byl jako externí expert, možná ne členem, ale poradcem habilitační komise pro kariérní růst tam jednoho pracovníka na katedře. A tam jsem viděl, jak jsou chápány ty habilitace jako opravdu člověk, když má pocit, že by chtěl postoupit do vyššího ranku, tak si požádá, a ono se mu řekne buď to ano, anebo se mu řekne, musíš přidat v této nebo v této oblasti. U nás habilitace vždycky byly takové, že když se odborný asistent chtěl habilitovat, podal přihlášku, probíhal habilitační řízení a vědecká rada nakonec to neodhlasovala a vrátila, tak to bylo bráno jako velká životní tragédie. Takový člověk buď to zahořkl úplně, anebo sešel habilitovat na nějakou jinou školu s tím, že na Fizu se zhabilitovat nemůže. A myslím si, že tohle se jim podařilo prolomit a změnit v době, kdy jsem působil jako děkan Matemicko-fyzikální fakulty. Velmi dobře si vzpomínám na habilitačním řízení jednoho kolegy z informatiky, které nedopadlo, které vědecká rada vrátila. A já sám jsem ho postrukoval, a říkal jsem mu podívat, potřeba přidat tamhle nebo tamhle, ale stejně tak další kolegové, myslím, že po dvou letech se vrátil znova. Habilitace proběhla úplně zvězdičkou, pár Excellence. Takže teď je z něj pan docent na matematicko-fyzikální fakultě. A věřím, že nezahořknul a že ten proces skutečně vzal tak, že ho vědecká rada upozornila, že v některých ohledech by mohl být výrazně lepší, než je, a v některých ohledech prostě nesplně kritéria, které vědecká rada si stanovila na docenta zatím nesplně ta kritéria. To si myslím, že se mi povedlo takový posun v nahlížení, aspoň u nás na Matfizu v tom směru, tak, jak jsem to chápal kariérní postupy na Americké univerzitě.

SPEAKER_00 11:40

V jste se pak do Regionu opakovaně vracela, byste tam jednou v roce 99 semestr učit a pak ještě v roce 2002 na tří měsíčním výzkumném pobytu. Nastartovalo tedy tuhle dlouhodobou spolupráci MFizu s Americkou univerzitou právě v obbraťovo stipendium.

SPEAKER_01 11:58

No, nevím, jestli Mizu, ale moji určitě, protože kdybych tam neměl možnost pobývat toho půl roku, tak by se ty vzájemné kontakty s panem Profesorem Praskurovským a vlastně i dalšími tam hrozvili takovým způsobem, že nemyslím si, že bychom úspěšně potom získali dvakrát národní nebo mezinárodní grant na spolupráci a bychom napsali spolu tolik vědeckých článků, kolik jsme napsali. Ale vlastně ohledu jste měla pravdu, že to nastartovali i spolupráci s Matfizu nebo Karlovy univerzity s univerzitou Forgonu, protože za době mého působení v roli děkana jsem iniciovala a ty univerzity spolu podepsali znovu o výměně studentů. Na to výměno spíš jezdí studenti sociálních věd než studenti Matfizu, takže ta spíš spolupráce Univerzity Karlovy, ale i tahle spolupráce byla nastartovaná mým obratovým pobytem.

SPEAKER_00 12:58

Když jste se stal v roce 2012 děkanem, tak společnost už se posunula samozřejmě. Ale i vaši proděkané měli společně s vámi schodně zkušenost ze Spojených států.

SPEAKER_01 13:11

Je to náhoda nebo je to částečně náhoda, částečně nikoliv. Netajím se tím, že ta organizace akademického života na amerických univerzitách mi svým způsobem účarovala řadu věcí, ale nejenom mně, to byl i vlastně tak, jak náš pan profesor nešetřil tady na fakultě vedl semináře, které mě přitáhly k diskrétní matematice, vedl katedru aplikované matematiky, to bylo také naprosto světovým stylem, světovým způsobem. Takže protěkany, které jsem si vybíral, tak jsem některé z nich, o některých jsem to věděl, že strávili nějaký čas ve Spojených státech. A o jiných, které třeba protěkanan pro fyzikální sekci si víceméně zvolila nebo mi doporučila fyzikální sekce sama, až následně jsem zjistil, že i on má za sebou dlouholetou zkušenost ve Spojených států. Takže je to tak, jako v tom mém týmu kolegy a děkana mezi protěkany byla asi polovina takových, který měli dlouhodobou zkušenost z pobytu ve Spojených státech.

SPEAKER_00 14:24

Jednou z těch inspirací byl možná i klub absolventů, takzvaný Alamanek, ke kterému se váží váš příběh rotundy v budově Matfizu na Malostranské náměstí, na jejich zpřístupnění vlastně nebyly peníze, nebo bylo třeba dovebrat určitou částku. Kolik se tehdy pod vaší zážitou vybralo, jak k tomu došlo?

SPEAKER_01 14:44

Jste velice dobře informovaná. To ano, to je krásný příběh. Jak tomu říkám, že budova matemicko-fizikální fakulty na Malostranském náměstí byla svědkem tří zázraků v historii. Ten první zázrak byl v 10. století, když se tam poblíž zastavilo bolské spření s tělem Václava, který ještě nebyl svatý tehdy. Druhý zázrak byl, když se v roce 2004 při rekonstrukci této budovy zcela náhodou objevily základy svato Václavské rotundy z 11. století, o kterých se archeologové domnívali, že jsou ztraceny, že očekávali, že budou asi o 20 nebo 30 metrů jinde a tam byly sklepní prostory hluboko, několik pater pod úroveň přízemí a na základy rotundy tam nebylo místo. Tak prostě zázrakem se objevili úplně někde o kousek jinde. No a tehdy ale nebyly peníze na víc než zakonzervování toho prostoru. Tak někdy v roce 2013 nebo 2014 jsme napsali aplikaci pro norské fondy. Grant jsme dostali ta rekonstrukce nebo restaurování těch základů rotundy a zbytků dlažby, tak aby mohly být zpřístupněny veřejnosti. To vyšlo celkem na 10 milionů korun. A norské fondy dávají jenom 80%. A my jsme tehdy si řekli, rozpočet fakulty, rozpočet univerzity, a speciálně naší fakulty na výuku a vědecké bádání v oblastech matematika, fyzika a informatika.

SPEAKER_00 16:30

Kultura tam není.

SPEAKER_01 16:31

Kultura tam nebyla, ani archeologie. Takže jsme vypsali sbírku a ten třetí zázrak byl, že během necelého roku se vybralo přes 2 miliony korun, které byly potřeba a které vystačují i na to, že se stále z toho přebytku té sbírky financuje přístrojů, které tam jsou v podstatě bych řekla. Proto tam jsou instalované přístroje, které stále měří a zajišťují stabilní vlhkost, stabilní teplotu a tak dále. Takže. To všechno jsme vybrali, já si myslím, že velice úspěšnou a dobře zvolenou fundraisingovou kampaní a tehdy jsem opravdu čerpal z toho, jak jsem viděl ten fundraising, jak na medických školách funguje a běží. Dokonce jsem využili i moji známou, která na univerzitě Foregonu právě pracuje v oblasti fundraisingu a která, když byla tady na rodinné návštěvě u nás, tak jsem jí zatáhnoul do školy. Samozřejmě ukázalo se jí, o co se jedná, také si pohovořila s lidmi z propagačního oddělení u nás o tom, jak fundraisingové aktivity a akce tohoto druhu dělají tam. Takže tahle část byla taky inspirovaná vlastně mými zkušenostmi ze Spojených států. Musím říct, že jsem hrozně rád a šťasten, že zatím není potřeba u nás v České republice tyto fundraisové aktivity vztahovat a vyvolávat pro základní vědu a základní výuku. Na těch amerických školách jsem teď svědkem toho, jak i státní univerzita za 20 let překvapila podíl financování státu a vlastních zdrojů úplně opačným směrem, takže tam ten fundraising skutečně potřebují bytosně pro přežití univerzit. U nás to byla tahle třešnička nadorto, ale třešnička je opravdu krásná, protože odměnou pro mě největší bylo, když jsme otvírali pro dárce na sv. Václava v roce 2016 a měli jsme asi hodinový pořad v refektáři budovy, jak opravdu těm dárcům, kteří přišli, jak svítili oči a děkovali děkovali nám, že se mohli účastnit takovéhle akce. No a potom takovým oficiálním potvrzením byly ceny Patrimonio pro Futurum v roce 2017 a Evropská cena Europa Nostra v roce 2018. Dokonce na té evropské půdě bylo udělané 39 cen. Ale také se hlasovalo internetově všudové hlasování a veřejnosti. A v tom hlasování veřejnosti jsme skončili na třetin místě mezi těmi 39 jinako oceněnými projekty. Takže i to byl vlastně velikánský úspěch.

SPEAKER_00 19:29

Profesore, vy jste na ty studijní pobyty další jezdili vždycky s rodinou s dětmi. Jak to ovlivnilo je celou tuhle tu rodinnou jednotku?

SPEAKER_01 19:37

Tak jako pro roditu to bylo hrozně příjemné, ty pobyty, všichni na ně rádi vzpomínáme. Těžké to bylo pro naše rodiče, moje manželky. J představa, že budou odloučený odvnoučat na rok nebo na půl roku, tak se jim zdá, nesnesitelná, ale přežili to bez problémů. Pro nás jako pro rodinu bylo, myslím, velice dobré, že jsme se museli nějaký čas osoby starat sami právě bez těch prodičů. Ale myslím si, že pro děti bylo přínosné a rozhodně pro nás jako pro rodiče velmi zajímavé, to, že prošly za ty tři pobyty všemi typy amerických veřejných škol, začínaly při prvním pobytu na prvním stupni základní školy, druhý pobyt na druhém stupni základní školy a při třetím pobyti bylo vyubárna hajsků. Akorát to tak vycházelo, že chodí do stejné školy, to bylo taky vlastně příjemné na těch intervalech. A bylo zajímavé porovnat způsob výuky na základních a středních školách. přístup učitelům množství látky, kterou se naučí a způsob, jak se ji naučí. To byla pro nás velmi důležitá a velmi zajímavá zkušenost.

SPEAKER_00 21:01

Vám se ta vědecká kéra, myslím si, velice povedla. Máte za sebou víc než 150 vědeckých statí jako autor a spoluautor. Máte ještě nějaký profesní sen?

SPEAKER_01 21:14

Snu bych ještě pár dělal, od profesních snů. Musím říct, že si teď trošičku odpočívám. Po té, co jsem v září skončil s funkci děkana, zvlášť jako v té podivné době, ve které teď žijeme.

SPEAKER_00 21:30

Kronaviro, musíme dodat koronavirové vlastně.

SPEAKER_01 21:35

A v podstatě můj profesní sen teď v tuhle chvíli je velmi přízemní. Můzní sen je vrátit se zpátky pořádným způsobem k vědecké práci. Protože musím přiznat, že ty poslední roky v roli děkana ta moje vědecká práce se trošku utlumila. Takže střímí.

SPEAKER_00 21:58

Zpátky ke grafům.

SPEAKER_01 21:59

Zpátky ke grafům. Zpátky na stromy. Což má svůj smysl, protože stromy jsou speciální typy grafů. Jsou graf bez kružnic.

SPEAKER_00 22:09

Pane profesora, děkujeme moc krát za návštěvu ve fullbright podcast v pražské flubétové komisi neschledanou.

SPEAKER_01 22:15

Rády se stalo a já bych také rád poděkoval fullbrightové komisi. Nejenom za sebe, ale za všechny kranty fullbraitu. Takže si myslím, že to je skvělý program, který lidstvo jako celé potřebuje.