Zuzana Ambrožová

Bydlela v nádherné tamní vile pro nositele Nobelovy ceny, osobně se setkala s velkými hvězdami americké krajinářské architektury. Úspěšná architektka ZUZANA AMBROŽOVÁ, docentka Ústavu zahradní a krajinářské architektury Mendelovy univerzity v Brně a stipendistka Fulbrightova programu pro vědce a přednášející, strávila podle svých slov na UC Berkeley naprosto výjimečný čas. V pátém díle Fulbright Podcastu vypráví o tom, jak se na této kalifornské univerzitě dostala do profesního nebe a jak se něco podobného může stát i vám. 

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Úspěšná architektka Zuzana Ambrožová, docentka ústavu zahradní a krajinářské architektury Mendalovy univerzity v Brně se stala stipendistkou Fulbrightova programu pro vědce a přednášející v roce 2017, když strávila zimní semestr na Kaliforné univerzitě Jusie Berkly. Tam podle svých slov strávila naprosto výjimečný čas. Jsme proto rádi, že si s námi o něm přijela z Moravské lednice popovídat. Zuzano, vítejte ve Flulbě podcastu dobrý den. Dobrý den, moc děkuji za pozvání a za krásný úvod. Vys jste mi říkala, v Kalifornii to bylo jako by chrovnýma nohama skočila do svého oblíbeného televizního seriálu. Jaký žádr měl ten váš seriál?

SPEAKER_01 0:54

Jaký žádry je si těžké odpovědět, ale asi by to byl jako fantastický dokument. Hodně kvalitní dokument, bych řekla, skoro světového rozměru. Protože já jsem se až nad svoje očekávání mohla setkat se všemi ikonami v podstatě soudobé krajinářské architektury. To bylo něco, co bych si nemohla představit snad vůbec průběhu ani studie, ani v tom doktorském studiu.

SPEAKER_00 1:21

Takže pro mě to celé bylo jako jeden velký sem. Co seriálové lokace, kde bydlí krajinářská architektka, když ji pozvou do Berkly?

SPEAKER_01 1:30

No to je hodně důležitý vlastně bod celého toho zážitku z USA, protože já když jsem přijala do Berkly, tak byla jsem vlastně připravovaná už tady v Čechách těmi zkušenými Fulbrightisty, že v Berkli je vlastně nemožné sehnat ubytování. Takže já jsem dopředu už schráněla různé ubytování a kontaktovala osoby, které jsem v Berkli znala. Díky tam už je potřeba vlastně na Fulbraite zvací dopis, takže některé ty kontakty už jsem tam měla. A oslovila jsem, jestli někoho neznají, jestli tam neznají nějakou možnost. Získala jsem nějaký pokoj, ale to víte, že v Americe prostě je to tak, že musíte dopředu v podstatě zaplatit nějakou záluhu, ještě ani to neznáte, znáte to dejme tomu z fotek a přijedete a teprve se setkáte s tou realitou. A realita byla taková, že pokoj byl opravdu tak, jako na fotkách, ale bohužel byl, když to řeknu úplně otevřeně, velmi plesnivý a protože v tom dolním Berkli už blízko té vody, to má občas tenhle handicap to bydlení. Takže je sociální dramat. Takové bylo to dramatické, takže jsem si říkal, tak to asi nepůjde a docela to bylo ze začátku v tomhle ohledu složité. Ale vyšli mi kolegové střícně z té školy a z té katedry, kam jsem mířila, té krajinářské architektury. A přišla za mnou vedoucí katedry a říká: no, já bych možná nějaké bydlení pro tebe dokázala sehnat. Jak já nesmírně vděčná, ale ještě jsem vůbec nevěděla, o co půjde. No a potom mě vzali vlastně na takovakaci, kterou vlastní právě univerzita v Berkli. A je to nádherná, úžasná, fantastická, modernistická villa v podstatě v těch kopcích nad kampusem. Já jsem to měla do kampusu přímo do Worstroho, na tu školu architektury, de faktě 10 minut krásnou procházkou po schodištích, ale ta villa, hlavně to bylo opravdu bydlení v nebesích. Takže to bylo s krásným výhledem na Golden Gate Bridge, na ten ikonický červený most, bylo to dokonalé bydlení. A pro mě ještě je to vlastně stavba z období, které mě nesmírně zajímá. Ta kalifornská moderna z těch témat, které mě hodně zajímalo, když jsem přicházela už do tě států. Takže já musím říct, že to vlastně poprvé, když budu upřímná, že jsem přišla do nějaké stavby a opravdu jsem se dojetím rozplakala, protože to byla taková nádhera, zrovna zapadalo slunce, a vlastně celá ta vila v podstatě byla k dispozici. Takže běžně tam bydlí držitelé novelových cen a tu jim ještě dlužím. Ale bylo to fakt úžasný zážitek, a to asi hodně taky formovalo celý ten zážitek ze státu, protože já celý ten čas strávila potom v té vile a to byla pro mě jedna velká učebnice. A nejenom ta vila jako taková, ten Haven z hous nebo ten dům. Ale i vlastně v podstatě všechny ty témata, jako jsou outdoor rooms, vypůjčená zahrada toho sancického zálivu, ty pohledy, to utváření s krajinou. To všechno pro mě byla jedna velká učebnice. A mimochodem, franchický záliv je i fantastická učebnice světla, na čemže je i ten dům samotný postavený, práce se světlem. Takže to byl takový doplňující benefit, který jsem si zapamatuju na celý život, protože to je jako opravdu bydletu genhub, kdybych to mohla nějakým způsobem asi připodobnit.

SPEAKER_00 5:02

Vy jste na podzem roku 2020 obahila do centuru s tématem vývoje krajinářské architektuře ve Spojených státech. Právě filaj vám tak jak to má být pomohlo k novému akademickému titulu. Pište nám, jak jste na té práci pracovala, co je na něj unikátní.

SPEAKER_01 5:20

Je to v podstatě takových pět-6 let práce, já jsem se začala věnovat tomu americkému prostředí v roce 2014, když jsem jela na takovelší stáž nebo další pracovní cestu, když jsem objela některé ty objekty, které jsem chtěla obět v rámci krajinářské architektury významná díla, ať už to byl New York, Chicago, Los Angeles a podobně, a to začaly ty moje cesty. Ono to začalo vlastně celé cestováním a mojí osobní revizí těch projektů, které jsem potkávala v těch katalogích a světové literatuře a webech a všech těch světově uznávaných publikacích. Tak jsem nejprve začala takovou osobní revizí. V tu chvíli jsem si ještě nemyslela, že na to budu psát habilitační práci, protože vlastně tu zkušenost máte velmi omezenou nebo takovou povrchní, ale nějakým způsobem tím to začalo. Pak jsem samozřejmě začala studovat celou řadu literárních zdrojů, informačních zdrojů, začala jsem se vlastně více kontaktovat s těmi osobnostmi krajinářské architektury v USA a to s akademickými, tak s těmi praktickými, takže z architekty ve studiích, tak s těmi akademiky. A tak to začalo utvářet ten názor, ale všechno to vlastně změnilo až Fulbraite. Proto já jsem potkala pana profesora Marka Trajba, který řekl, a dal mi tu odvahu a řekl: ano, zkus Fulbraid já taky v tvém věku, kdy si odjel do Finska a vlastně potom napsal svý první knihu o finské architektuře. A katapultovalo ho to vlastně na ty akademické pozice v USA, říkal, zkus Fulbraita. Já jsem do té doby vlastně neměla ani tu odvahu, protože já už si z gymnázia pamatuju, že Fulbraite je velmi prestižní stipendi jenom pro ty opravdu nejlepší. Takže pro mě to do té doby nebylo to téma, že bych k tomu měla odvahu. No ale díky tomu, že vlastně Mark, pan profesor Drive, řekl: Ale já tě seznámím z vedoucí katedry, ona by byla ochotná ti určitě dat ten zvací dopis a podobně, tak jsem si tu přihlášku podala. A to byl další krok trošku k té habilitaci takový netušený. A já jsem si vymyslela nějaký projekt pro Fulbra, ale týkalo se to především i pedagogických metod, jak vyučovat právě tu ateliérovou tvorbu, jak vést studenty k tomu navrhování, jak u nich zvýšit nějakou schopnost navrhovat tu kreativitu jako takovou obecně. No, ale vedle toho paralelně vznikala ta myšlenka, že vlastně vypovídám všechny ty hrdiny krajinářské architektury, ty žijící hrdiny a vůbec ty zkušenosti s tím studiem, jak když oni studovali, a vlastně s tím, co jim vlastně v tom studiu pomohlo, že jsou dneska takhle celosvětově úspěšní. No, a tak jsem dostal takový nápad, že začnu objíždět právě a dělat vlastně interview a nahrávat interview s těmi jednotlivými architekty. Takže odjela jsem do států, zapojila se do výuky a zároveň, oslovila celou řadu těch osobností a vlastně si vytvořila takový jako polostrukturovaný dotazník na ně, nebo bylo to spíš takový narativní rozhovor později. A začala jsem objížít nejprve ty kaliforné osobnosti a potom jsem jela i do různých jiných států, do různých jiných měst, do New Youtuš, do Filadelfie, za Loríou a podobně. A to byl tedy tam jsem teprve pocítila ten silný mandát k tomu, že opravdu o tom můžu něco napsat. Protože těch hodin strávených s těmito osobnostmi a toho vypravování, podložené ještě tím mým vlastním studem literatury a vyzpovídání, a já jsem chodila i speciálně na další přednášky, abych si doplněla ty znalosti z toho amerického prostředí, tak pak jsem tedy pocitila, že asi jsem k tomu dostala vlastně takové požehnání od těch kolegů, protože nic takového do té doby vlastně v USA ani nevzniklo. Taková práce. Tak jsem si říkala: aha, tak to by mohlo být takové poděkování tomu, že mi věnovali vlastně tolik času. I ty samotné osobnosti, když něco takového vytvořím, tak to bude i takové děkuji, jak Fulbrighů, tak mé Alma máte tady, tak těm osobnostem, tak vlastně berkli, že opravdu z toho vznikne něco trvalého a že k tomu můžu dat i takový ten nadhled. Právě jako Evropan, můžu dát takový ten nadhle, co skutečně bylo stěžení a světově významu. Co opravdu změnilo náhled třeba na tu krajinskou architekturu. To si myslím, že ten odstup toho Evropana od toho amerického prostředí hodně pomáhá.

SPEAKER_00 9:58

Vy jste právě Martě Švar, si se nemilím, říkala, já jsem se k tomu vlastně dostala k tomu oboru jako sklepák k houslím. Tak jak vlastně jste se k tomu oboru dostala?

SPEAKER_01 10:11

Ona tam je jako celá řada aspektů. Samozřejmě, já jsem vlastně na gymnázium, já jsem byla typický gymnazista, takže takový univerzální člověk, který se zajímá tak nějak o všechno, zajímalo mě umění, dějiny, cokoliv. Ale já amaturovala snad z biologia, z chemie a byla absolutní univerzál. A potom jsem objevila, že existuje něco jako krajinářská architektura, což naprosto splňuje to, co ten gymplák potřebuje, protože ono je to tak nějak od všeho trochu, od všeho musíte umět trochu. A narazila jsem na nějakou publikaci dokonce, kde právě byly díla Mortish Works, což jsem jim říkala potom při tom osobním setkání, a říkala jsem si: a tak ono to vlastně nemusí být jenom dělání nějakých záhrád nebo něčeho takového, ale může to být vlastně nějaké umění ve veřejném prostoru. A to ve mně hodně zerozenovalo a to si myslím, že hodně iniciovalo to, že jsem na tu školu vlastně šla.

SPEAKER_00 11:10

Takže budete jednou stará bavička, bude vám třeba 88, jako je americkému krajináři týdu volkovi. Se kterým jste se během vašeho v kalifornie také setkala. V jakém stavu byste váš oboráda zanechala pro příšt generace?

unknown 11:26

Tak.

SPEAKER_01 11:29

Pýtro je strašně zajímavá osobnost, vůbec nevím, jestli bych se s ním mohla srovnávat, protože on je neskučně pracovitý. On pracuje opravdu 6 dní v týdnu, je to má neuvěřitelnou energii. Setkávala jsem se s ním jako poměrně často, protože on přímo v Berkle má studio BWP. A je hodně spjatý samozřejmě s tou školou a tak ním pořád neustále vazbu, on také byl děkaným, ale to i na Harvarddu, on putoval po těch amerických univerzitách. Asi nikdy nebudu Pýtr Vr, protože on má opravdu obrovské studio. Já hodně pracuji s příšním akademickým prostředím. I když se snažím držet kontakt s tou praxí, ale v jakém stavu. Já mám v tom českém prostředí hlavně ambici, aby vůbec lycká veřejnost, ale i někteří v podstatě kolegové z těch příbuzných oborů vůbec, jak dalo by se říct, pochopili anebo spíš docenili, anebo vůbec akceovali ten obor Landscape Architecture. Protože pořád v tom českém prostředí je to vnímaná hodně zkresleně. Je to bráno jenom vlastně ten absolvent krajinářské architektury je často brán pouze za nějakého zahradního designéra, ale ta moje ambice je daleko vyšší. Já si přeju, aby ten krajinářský architekt skutečně byl ten koordinátor jak v té přírodní, tak městské krajině a skutečným tím kreátorem, tím tvůrcem. A myslím si, že z mého pohledu je obor, který má jako obrovskou budoucnost, obrovský potenciál. Ale ještě potřeba hodně hodně práce, aby vůbec odhalil ten význam a ten potenciál toho oboru vůbec i laické veřejnosti. Protože když myslím, řeknete běžně krajinářský architekt, tak málo kdo vlastně tuší, co to je za profuse.

SPEAKER_00 13:24

Co musí člověk podobnému profesnímu nadšení, které v sobě máte vy obětovat?

SPEAKER_01 13:30

Já nevím, že je to oběť, protože já ten obor miluju, takže já bych to nikdy nenazvala obětí. Je pravda, že i svým studentům říkám takové to korbisérovské architektura je stav mysli. A musíte být opravdu architektem 7-24, že to není něco, co uděláte na nějaký úkol nebo tvoříte pro nějaký předmět. Vy musíte prostě myslet, žít, fungovat, všechno dělat jako architekt. Je to skutečně stav mysli, ale je to celoživotní vášeň. Já tu profesi ani nepovažuji jako za nějakou práci. Pro mě je to skutečně jako naplňující, úžasná, smysluplná záležitost, je to prostě takové velkole úsilí. A když budu cokoliv moci udělat proto naše životní prostředí, tak je pro mě jako velký za dostění.

SPEAKER_00 14:22

Vy jste velice brzy po pobytu v Americe byla taky v Japonsku, netradičně, když to srovnábě ty cesty, v čem byly jiné.

SPEAKER_01 14:29

To byl asi ten nejextrémjší přestup, jaký vůbec bylo možné zrealizovat, protože Japonsko a Spojené státy, to bylo opravdu tak diametrálně odlišná zkušenost a bylo to v tom právě kouzelné. Protože já jsem vlastně z té úžasné tří patrové vily rovnou přešla na čtyři a půl tatami, na čtyři a půl matrace, protože když to viděli mojí příbuzní, tak říkali, že to spíš vypadá jako vystavěná skříň než bydlení. Já se totiž rozhodla bydlet v japonském domě přímo. Což se mi pak trošičku nevyplatilo a musím říct, že jsem to asi po dvou měsících vzdala, protože mi v tom japonském domě došlo, že není, respektive došlo mi, že tam není topení a tam skutečně bydlí to v podstatě na tvrdé zemi v zimě ve čtyřech stupních a je tam ještě dokonce i průvan, protože ty stěny jsou takřka papírový. Takže musím říct, že moje hrdinství skončilo poměrně záhy a vyměnila jsem japonský dům za evropský typ bydlení, v podstatě hotelový typ bydlení. Ale to byl jeden z těch kontrastů, které mě potkaly USA versus Japonsko. Samozřejmě to bylo i celé to prostředí toho kolektivu. Já když jsem přišla do státu, tak už jsem tam samozřejmě některé ty přátelé měla, ale celkově mě ten kolektiv neskutečným způsobem příjemně přijal. Bylo to neskutečně přátelské prostředí. Já dokonce dodnes jen nazývám American Family. Píšeme si, voláme si, oni pro mě připravili České Vánoce, když jsem tam byla. Jezdím tam vlastně opakovaně, neustále se tam vracím, navštěvujeme se, oni jezdí zase za mnou. A je tam prostě dejme tomu třeba desítka kolegů, s kterými mám velice blízký vztah, by se dalo říct. A jsme opravdu blízcí přátelé, a to je něco, co mi ten Fulbright dal taky obrovský benefit do života, protože jsou to strašně krásní lidi, úžasní, inspirativní, motivující, milující v podstatě lidé, skvělý přátelé. No, ale pak přijdete do Japonska a váš první přítel bude Číňan. Protože Japonci to je úplně uzavřená, vlastně dodnes, taková společnost. A já jsem měla to štěstí, že tam byli tedy pedagogové, kteří třeba studovali berkli, takže byli takový otevřenější z té americké zkušenosti, ale celkově v tom Japonsku jste vlastně strašně sám. Ale má to zase báječný až takový meditativní charakter ten pobyt. Takže pro mě to bylo úplně neuvěřitelný kontrast, jak co se týče kultury, obecně architektury, toho kolektivu, těch studentů, protože japonští studenti jsou neskučně stydlivý. Proti těm americkým, kteří jsou zase mnohásobně asertivnější než ti naši studenti, tak ti japonští studenti jsou zase opravdu až pro mě překvapivě stydlivý a mají tedy velkou jazykovou bariéru, takže angličtina tam byla docela problém. Ale já jsem měla možnost hodně času strávit v takových těch místech, jako je na rakio, uměji. Takže jsem ty ikonické zahrady mohla studovat několikrát v různých ročních obdobích. Takže to byla zase taková se doplnila ta skládačka toho všeobecného přehledu v tom oboru tímhle tím. A já dokonce tam dopisovala i tu habilitační práci, která se věnuje americké krajinářské architektuře. Protože vlastně to Japonsko bylo silným inspiračním zdrojem především amerických modernistů, takže všechno to tam zapadlo. Třeba zrovna ten Haven's House, kterým jsem vedlela v Kalifornii. Tak to dělá Hamilton Harris. A tam je absolutní inspirace třeba architektuře, celá řada věcí znaků, je prostě přijatá, z toho nadšení tou japonskou architektuu. Takže to všechno nějak zapadlo do sebe. Myslím, že je to vlastně nejhezčí možný jako kontrast těch zkušeností, těch dlouhodobých zkušeností státy a Japonsko. Takže za to já jsem nesmírně vděčná za tu zkušenost.

SPEAKER_00 18:49

Jaký je takový váš osobní důnako architekt? V jaké krajině by měl být zasazen, jak by měl vypadat?

SPEAKER_01 18:57

To je krásná otázka, protože každý architekt stoprocentně má nějaký svůj sen o bydlení. Ne, že bych měla zvizalizováno úplně přesně, jak to bude vypadat. Pro mě, ale naprosto stěžení vůbec výběr pozemku. A já rozhodně asi ta zkušenost i právě s bydlení nad Strantickým zálivem mě hodně poznamenala. Takže výhled, opravdu výhled do krajiny pro mě bude stěžný. Takže já si dovedu představit své vysněné bydlení někde klidně v dramatickém terénu, ale s nádherným výhledem. Hodně světla mám ráda. A prostor je hodně prosvětlené, což zase. Já bych si vlastně mohla postavit celý venhaus v podstatě znovu, protože to byl pro mě naprosto ideální dům, to byl pro mě fenomenální zážitek to bydlení v tom domě. Takže světlo, terén, výhled, to je asi základní a vlastně taková jednoduchost toho bydlení. To si odnáším zase z toho japonského bydlení. Určité znaky toho japonského bydlení bych si tam přece jenom tak přinesla do toho života.

SPEAKER_00 20:02

Tak si budeme držet palce. Děkujeme moc krát za navštěvu ve fulbrah podcastu v pražské fulbrahtivě komisi. Měte se moc hezky.

SPEAKER_01 20:10

Já moc ještě jednou moc děkuji a vždycky je pro mě velkou cctí. A je to velká čest se tady vždycky objevit a s vámi pohovořit. Protože fulbrahite jako patří opravdu k jedné z mých nejkrásnějších profesních zkušeností.