Tomáš Klumpar

Pracoval jako streetworker a sociální pracovník, od roku 2009 vede Beztíži, preventivní oddělení Domu dětí a mládeže Praha 3 pro celkově zhruba 600 ohrožených dětí ročně. Před několika lety absolvoval stipendium pro neziskové organizace Fulbright-Masaryk, díky kterému strávil několik měsíců v klubech pro dospívající v newyorském Bronxu; běžně v nich pracovali i lidé s kriminální minulostí. TOMÁŠ KLUMPAR vypráví v pořadí čtvrtém Fulbright podcastu o hranicích dospělosti, hiphopové pedagogice, zbraních na ulici i opuštěném Detroitu.  

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Hned po studiích v Opavě a na Fakultě humanitních věd v Praze pracoval jako street worker a sociální pracovník. Od roku 2009 vede bez téži preventivní oddělení Domů dětí a mládeže Praha 3 pro celkově zhruba 600 ohrožených dětí ročně. Kromě dalších zahraničních stáží absolvoval stipendium pro neziskové organizace Fulbraite Masarek, díky kterému strávil několik měsíců v podobných zařízení v němorském bronxu. Jak nám říká, byla to občas divočina. Tomáš Kumpár, který řeší se svými klienty a klientkami fake news přihlášky do škol i antekoncepci ve Fulbrai podcastu. Tomáše, vítejte. Dobrý den. Tomáše, vy jste si ten tříměsíční pobyt v Norku v roce 2015. Vlastně vyprojektoval úplně sám, jak jste na to přišel.

SPEAKER_01 1:00

No, někdy v roce 2013 jsem vyrazil na výlet do New Yuku, kde je zrovna byla moje stesřenice a ji manžel. Karol Žďárek taky vlastně díky Fulbrightovu stipendiu. A já jsem se tak procházel New York, díval jsem se do různých čtvrtí, co kde funguje. Byl jsem dost překvapen, co kde je a není. A vlastně, Karla napadlo, co kdybych taky zkusil se vytvořit nějaký svůj projekt a podat ho. Tak jsem si říkal, proč ne.

SPEAKER_00 1:30

Co všechno jste v tom projektu uváděl, co tam bylo?

SPEAKER_01 1:34

Tak postavil jsem vlastně projekt na spolupráci se Sperry Childem, což je vlastně repový umělec, nebo vlastně i hybopový pedagog, což je takový specifický směr pedagogiky, který využívá hudbu zejména rep a celkově jako hybopou kulturu k tomu, určit mladý lidi nějaký nový kompetence rozvíjet, tak aby to pro ně bylo atraktivní a zároveň opravdu rozvíjející v těch kompetencích, které potřebují pro svůj další život. A Zbyčel tady byl v Praze pár let předtím. Vedl nějaký workshopy pro mladý lidi právě, co se týká tohohru. Vyšlo z toho pak několik skladeb, takže jsme navázali nějaký kontakt a obrátil jsem se na něj, jestli by bylo možné poznat, co vlastně v New Yorku, případně v dalších městech Spojených států, pro tu práci s mládeží už se událo. Jaký tam jsou různé programy, organizace. Proto tradice je tam obrovská, respektive i spousta nějakých slepých cestí vyzkoušela ta společnost nebo různý organizace projekty. A zároveň tam jsou i organizace, které fungují třeba 130-150 let v práci s mládeží, což mi tady vůbec si to ani nedokážeme představit.

SPEAKER_00 2:52

Vždy se rozhodl bydlet skutečně tam mezi místními komunitami, kde jste bydleli a jaké to tam bylo?

SPEAKER_01 3:01

No úplně, že by to bylo pro nějaké dobrovolné rozhodnutí. Spíš jsem si říkal, že by bylo zajímavé to vidět, a zároveň za mnou přijela moje nastávající žena. Takže jsme se snažili najít nějaké přiměřené bydlení i těm financím, který jsem díky tomuto stipendiu dostal. A New York byl jako opravdu drahý místo, což je stále víc a víc. Na okraji New Yorku. Takže našli jsme bydlení ve Flatbush, což je nějaká středová část Bruklinu. A když jsem si googloval, co to je za čtvrt, tak tam byl jako rok starý zprávy. Já jsem tedy na stependiu byl v roce 2015, a byly tam zprávy z roku 2014, jak se tam střílí, jak tam umírají lidi, takže jsme z toho nebyli si úplně jistí, jestli tam chceme bydlet. Ale vlastně zpěryčk nás uklidnil, že rok je strašně dlouhá doba v New Yorku a stane se hodně věcí. A skutečně to byla jako docela klidná část Blunu, kde jsme byli jední z mála bílých v tu dobu. Byl tam hodně přistěhovců ze Střední Ameriky, hodně Afroameričanů, ale třeba se nás oblíbil náš pan domácí celý domě, takže hned to bylo nějaký příjemnější. Nicméně občas se střílelo. Pakrát jsme třeba museli obcházet blok, protože bylo zatarasený po nějaký vraždě lidí, mladých kluků většinou. No a vůbec ta zkušenost teda bydlet ve čtvrti, kde s člověk je menšinou, což tady z Prahy nebo z Českých třebový. Pocházím, tak člověk vůbec nezná, jaký to je být menšina v této homogení bílé společnosti.

SPEAKER_00 4:46

Jaký to je pocit být menšin?

SPEAKER_01 4:48

Pro mě to bylo vlastně těžké. Všichni se na mě koukají, říkají si o mě něco nevím, co, jestli nám třeba nechtějí nějak ublížit, takové různý předstudky, stereotypy tam na člověka skákaly i právě v souvislosti s těma zprávama z internetu. Takže jsem si uvdomil, jak je strašně snadný podlehnout nějakému informačnímu nebo mediálnímu vlastně jako obrazu něčemu. A teprv vlastně po pár dnech až týdnech se člověk rozkoukává, dívá se opravdu ten život pulzuje v těch ulicích a jak je to úplně jiný než tady.

SPEAKER_00 5:24

I vlastně ti lektori z těch organizací, které jste tam navštívili, nech bylo 20. Tak jsou asi jiní než u nás. Jsou to někteří jsou dokonce třeba bývalý trestánci, kteří se vrací k té komunitě, jak si z toho opačného úhlu a znají tu realitu vlastní zkušenosti, jak je to bylo setkání s těmi terénými pracovníky.

SPEAKER_01 5:49

Já jsem tam se záměrem podívat se, jaké jsou organizace a projekty v práci pro mládež. Nicméně jsem zjistil, že to je hodně provázaný a napojený na další problematiky toho města nebo celkově Spojených států, kdy třeba velkou část pozornosti tvoří tvoří programy, který se snaží pracovat třeba ve věznících nebo nějak reformovat vězenický systém, protože od 80. let narostl počet vězněných lidí v Americe snad jako několika násobně s 800 tisíc až na 3 miliony. Je to vlastně velký biznis pro spoustu soukromých firem. Se snaží na to upozorňovat, pomáhat vězňům. Snaží se vlastně ukázat i na nesmyslnost některých trestů, protože snad 75 % v té době v Neworku lidí sedělo za nenásilný trestný čin, často to byly jenom drží nějakého množství Maryho a nemalého. Je to celý vlastně hodně provázaný. A i ty programy pro mládež se snažili vlastně nabízet nějakou smysluplnou alternativu trávení času nebo rozvoje, tak aby si vlastně ta ulice nestáhla ty děti a mládeže, aby ty genky vlastně neměly nějaký přísun nějakých frustrovaných mladých lidí. A tím pádem jsem potkal i lidi, kteří dělali právě třeba jak programy pro mládež, tak programy pro dospělí. Byly to často lidi původně z gengu, některý z nich opravdu byli třeba si ocili řadu let. Třeba David Guskin 10 let, kdy v 17 letech někdo postřelil. A vlastně i ve vězení prošel nějakou proměnou. Uvědomil se, když tam potkali lidi, kteří seděli na doživí že takhle skončit nechce, když se vrátil zpátky, tak začal pracovat pro tu komunitu, kde pracoval dříve i z Ganku, což bylo velmi problematický. Začal tím pádem pracovat i pro tu komunitu. Jedin z programů byl SOS Crown Heights, kde se snaží opravdu ty zesvářený místní různý buňky, ale i veřejnost nějak propojovat různýma aktivitama, informacemi, snaží se vlastně působit na nějakou takovou koezi mezi lidmi, aby si dokázali vyříkat věci a nepoužívaly hnedka zbraně. Takže opravdu to bylo hodně zajímavý. A u nás nic takového člověk, nebo málo kdyho vidí i tím, že kdo nemá čistý trestní ryjstří, tak má velmi omezený působení. U nás zatímco v Americe se to nebo ty lidi, na který se názez, se to zase až tolik neřeší. A ty lidi výborně zají právě ulici vidí, jak to funguje v těch skupinách různých, takže dokážou opravdu tomu dát velký přesah a vidí, jak ty programy dobře cíly.

SPEAKER_00 8:27

Tam asi největší rozdíl mezi námi a broncem je, že tam je opravdu hodně zbraní. Což tady asi není, znamená to, že ta situace tady je jednoduší lepší.

SPEAKER_01 8:39

Určitě jako ten problém, který pořád v Americe vyvážil, jak obama se to snažil řešit. Jsou různé zájmové skupiny, které mají různý zájmy. Některý Američani si nenechají na svý zbraně šáhnout. Ale podle mého názoru, je to vlastně to, co vytváří nějaké velké pnutí v té společnosti. Takovou neustálý strach, když jdu do nějakého konfliktu, jak to vlastně dopadne, jestli na mě někdo třeba vystřelí, anebo jdu po ulici a najednou se připetu do nějaké přestřelky. I když vůbec nevím, o co jde, a můžu takhle vlastně zemřít, nebo přijít k nějakému zranění. Moc pěkně o tom třeba vypráví v knížce Pěst pálka, nůž pistole. Teď nevím, ten autor, ale opravdu popisuje, jak se i ten New York od 60. let měnil, a jak z té pěsti postupně se dostalo až k pistoli, a denně umíráku několik set lidí na nějakou střelbu.

SPEAKER_00 9:37

Myslím, že to malinko zlepšil i současný starostu který zařídil odpolední aktivity pro ty děti zdarma. To třeba u nás vůbec není. Možná to tady i trošku chybí, že i to je inspirace pro vás.

SPEAKER_01 9:49

Určitě ten byl, blasijou, nevím, jestli to byl první, ale určitě věnoval hodně velkou část rozpočtu na to, aby mladí lidi měli co dělat, aby to bylo dostupné, aby to bylo zdarma. Takže tzv. after school programs ve většině školách, zejména v těch problematických čtvrtích, se snaží nabídnout širokou škálu odpoledních aktivit, aby právě mladí lidi netrávili volný čas venku, protože často to jsou ty jejich lokality právě na ulici, kde se děje nějaký zločin. A jsou to aktivity od natáčení videa, po nějaký repové workshopy, psan textů, poezie přes různé sporty, od basketbalu, basbalu, přes třeba wresling. Opravně široký, tak aby si každý mohl mohl realizovat a i zkoušet. Je to vlastně hodně nevýkonový, co jsem viděl, aby mladí lidi si to mohli vyzkoušet a necítili se pod nějakým velkým tlakem. Protože třeba ta škola na ně vytváří nějaký tlak, i protože v New Yorku je hodně přistěhovalců, často ještě, než se naučí jazyk, tak to hodně dlouho trvá. A tyhle odpolední programy se snaží propojovat ty různodý skupiny, tak, aby se znali od dětství a vytvářelo to teda nějakovalo, melelo tu místní komunitu. Snaží se také vlastně některé školy zapojovat rodiče různýma rodičovskýma klubama, že zvou třeba jednou za měsíc udělá nějakou akci, jako menší pár, ty odpolední pro rodiče. Spousta spoustu z nich je to taky jediný sociální kontakt s veřejností. A i tím, když je zjištěný, že když rodiče se víc zajímají o to, co se děje ve škole, tak i to dítě prospívá, víc tam chodí. A dochází i k snižování nějakého rizikového chování v té škole a v okolí.

SPEAKER_00 11:31

Zovělo mě, jak jste říkal, že ty aktivity jsou nevýkonnostní. Myslím, že něco, co u nás chybí v České republice, že hodně odpolední kroužků jsou jako vrcholové sporty, vlastně se to taky měří, je tohle inspirace pro vás?

SPEAKER_01 11:45

Určitě je to inspirace. Myslím si, že i v České republice se to mění, nebo tak to, co vidím já. Že původně nějaký pionýský domy, který realizovali různé aktivity. Respektuje teďka máme různý sportovní kluby, který se snaží samozřejmě přirozeně nějakým způsobem ten tým posouvat dál nějakým výkonů. Zároveň český školství je stále dost výkonový. I mladí lidi, jak ukazuje výzkum OVCD, jsou jední z nejméně spokojený v českém školství. Takže mají přirozeně tendenci vyhledávat nějaký opak, něco hodně neorganizovaného. A proto vlastně i hodně mladých venků v ulicích, v nákupních centrech tráví volný čas. Myslím si, že spousta organizací, včetně několika nebo možná i mnoha domů dětí a mládeže se snaží na to reagovat a dělat nějakou atraktivní, ne příliš vysokoprahovou zájmovou činnost. S tím, že pro spoustu lidí, ale je to pořád ještě hodně organizovaný, když musíte někam chodit pravidelně, tak ten lektor musí hodně opravdu atraktivní pro to, aby to utáhl. Zároveň tam nějaká platba, která se dá v některých případech třeba odpustit, ale už to může být pro některé rodiny limit. Takže se to vlastně i v tom se trošku ta společnost může rozevírat, že hodně uvědomění rodiče, tak dávají děti všude, kde to jde, což taky má svoje nevýhody. Te děti je pak přetížený, což taky výdáme v našich službách, nebo naopak nemají vůbec žádnou podporu. Tak my se snažíme právě stížit jako něco mezi, aby jsme nabízeli nějaký smysl plný trávení volného času a podporu těm mladým lidem, který tu podporu třeba nemají doma různých důvodů.

SPEAKER_00 13:32

Vztepili díky Fulblitu ještě v Detroitu a Baltemoru, co vás tam překvapilo?

SPEAKER_01 13:39

Detroit mě strašně zajímal jako město, které vlastně ze 2 milionů obyvatel kleslo pod milion během několika, málo let. Tím, že se odstěhovala jako velká část bílých, říká se Wildfly. Odjely opravdu nebylo už dost práce v těch automobilkách a v dalším průmyslu, takže se odstěhovali na nich. A v Detroitu bylo nějakých 70 tisíc prázdných domů, takže opravdu se tam začali třeba jako vařit drogy, začala tam růst kriminalita, často vlastně město zkrachovalo, často tam nesvítila v noci osvětlení a tak dál, věci s tím spojení. Tak jsme se tam měli poděl s tehdejšími, taky fulbratisty s Honzou Richterem a S Eliškou Cílkou, jak vlastně to město funguje. A byl jsem se poděl v několika organizacích. Hodně z nich bylo s nějakým křesťanským základem, snažili se. Ty komunity zase nějak tmely dohromady, protože spousta mladých lidí bylo hodně vykořeněných. Spousta kamarádů, rodin se jim odstěhovala, nebo tam přišli třeba na rok a hodně se jim ten život měnil. A je vlastně dokázaný, že člověk, který se takhle hodně stěhuje, tak zažívá hodně smutku a upadá do různých depresí a může to často řešit právě třeba nějakou kriminální činností nebo nějakým rizikovým chováním. Takže se snažili třeba zvalebovat veřejný prostor, brát ty lidi, mladí na nějaký výlety a tvořit nějakou taky menší skupinky, komunity. Paky velký téma tam byla zásoba jílem. Takže se i ty programy pro mladý snažili třeba pěstovat zeleninu nebo nějakou akvaí, právě získávat nějaký zdroje potravy čerstvství, protože to taky vlastně i jídlo ovlivňuje nějaké chování lidí, takže tohle se snaží. A také tam dělali programy. Tak, aby mladý lidi z té komunity se učili nějaký pracovní kompetence právě. Takže učili nějakou během léta nějakou teorii, jak si napsat životopis, jak pro sobě mluvit třeba, co dál rozvíjet. A pak si mohli vydat nějaký peníze, že vytvářeli právě několik pracovních míst, třeba 60 lidí, ta organizace, který jsem byl, tak aby ty mladí lidi netrávili bezprizorně to léto, ale naopak se učili tyhle věci a zároveň se pak stávali nějakýma vzorama pro další svoje vrstevníky nebo mladší.

SPEAKER_00 16:06

Říká, aby netrávili bezprizorně léto, to je možná něco, co mají ty děti v rownxu v Norku. Byl ty modu společného s těmi u vás na Žižkově, a to je možná taková bezbřehá nuda, která sebou nese určitý rizikové chování. Je to tak?

SPEAKER_01 16:22

Určitě. Jako nuda nuda právě vede k tomu rizikovému chování. Když mladí lidi nevědí, co mají dělat, tak si je přirozeně stáhne ulice, nebo jako věci, které by ještě zkoušek třeba nemuseli. Zároveň chci říct, že občas se nudí je dobrý, protože člověk vlastně zjistí, co chce, ale ta nuda nesmí přesáhnout nějaké určité meze. Takže se snažíme právě nabízet atraktivní programy, na který mladý lidi slyšejí a zároveň opravdu něčemu učej. A to právě ve městech, kde se třeba vlastně i díky těm škrtům veřejných rozpočtů, jak se ukazovalo v New Yorku v 70. 80. letech, tak i právě třeba v Detroitu nebo Baltimoru, kde došlo k zavření různých programů pro mládež. Se to ukázalo během několika málo let, jak zrostla kriminalita. Takže to se snažíme i na Žkově nějakým způsobem, nebo podobné organizace v dalších třeba částech Prahy nebo republiky, nějakým způsobem opravdu věnovat ten čas mladým lidem, protože bez nějakých vzorů nebo nějaký smysluplný vize opravdu často končí ty příběhy velmi smutně.

SPEAKER_00 17:34

Co vás na té práci s mladými lidmi baví vás osobně?

SPEAKER_01 17:38

Nejvíc mě baví asi vidět tak, když mladí lidi dostanou nějaký prostor, dostanou místo, kde můžou říct nějaký svůj názor, můžou se doptat, často žijou vlastně v nějakých předsucích nebo mítech. Tak když pak zjistíš, že to vlastně může být nějaké jiný možnosti, tak si dokážou sami vybrat nějakou cestu a za podpory většinou velmi rychle rostou, čej se nový věci. Že to mě baví, že během několika let dokážou opravdu ujý kus cesty a motivovat třeba tak i svoji rodinu k nějaký změně, která z různých důvodů se dosud nestala. Tak ten mladý člověk rozhebe celý ten rodinný systém, a mění se tak i celá komunita o té mládeže.

SPEAKER_00 18:27

Jednou z těch hodnot bezítě je vlastně snaha jít s dobou řešit ty problémy teď tady, aktuálně. Chci se zeptat, jaké to teď jsou?

SPEAKER_01 18:38

To je dobrá otázka. Snažíme se rozumět tomu, co mladí lidi poslouchají za muzikou, nějaký filmy se koukají, čím žijou. A jinak, co se týká jiných trendů, tak různý výzkumy ukazují, že vlastně rizikové chování, užívání návykových látek, jako marivovaná alkohol, tak vlastně klesá nebo se přesvá do pozdějšího věku, což může být i taková generační obměna. Myslím si, že to není úplně nějaký stále trend, ale o tom by určitě být řekli adiktologové. Ale právě to rizikové chování se přesvá na internet, takže výcoupá jako různý kybergroom, kyber šikana, celkově nějaká ta izolace hodně opravdu mladých lidí. Ta generace spojená s iPhone, se někdy říká, jako IG, tak prožívá jako velmi depresivní nebo různý vlastně jako ztrátu vůbec chuti k životu.

SPEAKER_00 19:35

Líbí se mi, že máte i dívčí kluby, že vlastně bez tím, že se nevěnuje jenom klukům, co mohou skončit na ulici, co ty týerky řeší?

SPEAKER_01 19:46

Myslím si, že to je hodně závislý od toho, v jaký lokalitě služba pracuje, nebo nějaký program. U nás jsme pracovali hodně s nažíškově, teda s romskýma holkama, a kolegyně se snažili vždycky vytvořit nějaký intimní prostor, kde můžou být jenom holky bez těch kluků. Proto některý ty holky s rodiny mají opravdu takový, jako pro nás, nebo z našeho pohledu až takový velmi zastaralý názor, že žena opravdu se má starat o celou domácnost. A muž přijde jenom domů na jíze a pak zde zase ven, případně někde zasedne k televisi. A tak vůbec mluvit o tom, jaký to pro ně je, o tom, co je s tím spojený za třeba nějaký bíže a trápení. O tom, jak třeba vůbec o prvním sexu nebo o sexualitě, o nahotě, o menstruaci. Spousta mladých holek se bojí a v životě nebyla třeba na gyekologii, takže vůbec nějaké tabojzovat téma vztahu a násilí ve vztazích, případně, co může a nemůže si ke mně jako partner dovolit, vychování dětí, nějaký takové postojové věci. Snažíme se nabízet nějaký jiný pohledy, taky ne to úplně bourat, protože každý vychází ze svého nějakého prostředí a máme k tomu velký respekt. Zároveň se snažíme ukazovat, že to může být i jinak. A často tam opravdu kolegyně řešili velké témata, včetně nějakého obtižování, pokusů o znásilnění, nebo opravdu těžké věci domácí násilí.

SPEAKER_00 21:21

Vlastně možná je i důležitý, já to vím, že také děláte, definovat co je dospělost, jak ta dospělost přichází, co to vlastně znamená pro kluky, pro holky.

SPEAKER_01 21:32

No, to je taky velký téma. Je to vlastně, kdyby každý z nás se měl zámyslet, kdy je dospělým. Kdy vlastně pocitil, že se stal dospělým, tak každý vlastně asi budeme říkat něco jiného. Zatímco v nějakých tradičních společnostech obvykle byly nějaký ten přechod do dospělosti byl ritualizovaný, tak my jsme to se postupně připravili na minimálně naše kultura a možná si různé jako skupiny sociální snažili tenhle ten přechod nějaký. Způsobem zase znovu definovat, pro někoho to může být třeba běřmování nebo různý další. Pro pouční nebo skupinky, to může být třeba vykrás nějaké auto, nebo takováhle věc, která je vlastně jasně daná. Potom se člověk stává dospělým. A opravdu hodně mladých lidí neví, kdy se stává dospělým. Snaží se najít nějaké ukotvení a pokud ho nedostávají nějaké potvrzení od své komunity, tak ho právě hledají nějaký takové třeba skupině a Geng. A my se tedy snažíme vlastně i třeba při výjezdových akcích vycházíme z konceptu cesta hrdiny, o který třeba mluví americký psycholog Brat Stefan, který se byl třeba i bez stíží podívat. O tom, že vlastně mladý člověk prochází nějakým vývojem, přichází před nějaký životní výzvy. A pokud před níma co vne, tak se vlastně zase odaluje nějaký vstup do dospělosti, některý vlastně lidi před těmi životníma překážkami covají dál a dál. Což často vlastně v těch vyloučených lokalitách bývá. Tím nechci říct, že školy je vyloučená lokalita a hodně se to taky za posledních deset let změnilo. Ale spousta mladých lidí nemá nějaký vzory, neví, co znamená, být dospělejší, neví, vlastně i slyší různý očekávání. Teď už jsi dospělý, tak bys měl, ale zároveň, než jsi dospělý, tak nemůžeš. Takže tak, jako protichůdní informace je to velký zmatek. A právě třeba na těch výjezdových akcích se snažíme opravdu nějaký výzvy předněstavit, třeba přespat venku pod nějakým převisem nebo přebrodit řeku, takovéhle věci, které jsou archetypální možná, ale zároveň pro ně úplně nový, a dávají jim jako pocit, co jsem dokázal jsem zvlád, mě nějak posunulo dál. Co je pořád problematický a těžké zase navávat zpátky do té komunity, která se vlastně jako nezměnila, nebo to město ta čtvrť, takže se snažíme nějak zapojovat právě třeba i rodiče a ukazovat jim, podívej se, co váš syn nebo Cera tady dokázali, jak se posunul dál. Ale jinak jako téma dospívání a obrovský, si myslím, jako takový celospolečenský téma, na který úplně nemáme odpovědi.

SPEAKER_00 24:05

Líbí se mi na beztíži, že je to takové jako útlné čisté místo. Vím, že některé ty Norské kluby jdou spíš tu tou opačnou cestou, že jsou takové jako pomalované, hodně špinavé, aby vlastně trošku napodobovali ten design té ulice. To byl záměr váš, aby to bylo takové jako v proti polu?

SPEAKER_01 24:24

Určitě. My se snažíme být bezpečným místem a myslíme si, že když to místo je pěkný, tak člověk se tam může i líp sedit. Takže opravdu se snažíme ten prostor mit jako útulný, tak snažíme se volit nějaké dobré barvy, vybavení interiéru. A zároveň ty mladí lidi mají často možnost se na tom nějak podílet, takže nám pomáhají třeba s výmalbou nebo s kresbou, nebo nám pomáhají vybírat nějaké vybavení a tak, aby se tom prostoru taky cítili dobře. Ale ta úplnost je důležitá pro spousta lidí, se kterými pracujeme. A určitě ne všichni, že spousta lidí vychází z ekonomicky velmi dobře zajištěných rodin a jenom nemají tu podporu svých rodičů, protože ty prostě doma nejsou, v tu dobuře dělají třeba kariéru v biznesu nebo veřejné zprávě nebo prostě tam nejsou, z různých důvodů. Tak si přichází k nám jako do pokoje, trochu nebo jako do obýváků, kde můžou sdílet svoje nějaké starosti. A právě proto ta bezpečnost ten pocit jako přijetí úplnosti je hodně důležitý. Některé děti říkají třeba těch takových jejich pokojíček a tráví tam třeba některý denně celou dobu.

SPEAKER_00 25:37

Mám se Tomáši od návratu z celou stepandia v norku narodily dvě vlastní děti. Chystáte se, ale ještě někam dál na další inspiraci. Vyrazili byste ještě někam do jiných zemí?

SPEAKER_01 25:51

Určitě. Myslím si, že dívat se, jak se to kde dělá, je strašně důležitý, protože člověk má často tendenci to vidět jenom takovým svým úzkým pohledem, nějakého tunelu. A vždycky jakkoliv, jakákoliv možnost vědět pryč, podívat se opravdu jaký zkušenosti mají i s těma chybama, o kterých se nebojají mluvit, tak je to velmi inspirující. Byl jsem třeba díky České asociaci Street Work, která zaštituje ten náš obor v Belgii na stáži, nebo vlastně v rámci jednoho projektu dalšího ve Švédsku, kde jsou ty organizace, jako velmi stabilní, už stát s nimi vyjednává velmi féově, zatímco v České republice mám někdy pocit, že jsme hozený jako do takový jako role. Spíš jako držte pusu a krok, tak snažíme se jako ukazovat svou odbornost a důležitost jak směrem k odborní i běžné veřejnosti. Tak v té západní Evropě už jsou často ty organizace a služby víc etablovaný, mají větší vliv na to, co se kde děje víc, třeba můžou mluvit do veřejných politik. A často to jsou takové vlastně centra, kam přijde třeba jako desítky až stovky mladých lidí za den, zatímco třeba do těch nízkopadých klubo, to jsou většinou jako nízké, desítky nebo jednotlivci. A tady se snaží pracovat s většíma partama a vůbec opravdu ten atraktivní prostor vytvářet třeba i několika patrových budovách, aby se tam každý mohl najít to, co chce. Takže vlastně takový přesně to něco mezi sociálníma službama a pedagickými, aby z toho nevypadával ten střední prout mládeže, který právě tráví třeba ten volný čas venku a v těch nákupních centrech. Takže moc rád někam pojedu. No, myslím si, že Německo je hodně daleko, nebo fičko. I vlastně tyle stá, že se čas od času dějou, ale i teď dávám taky jako prostor dalším kolegům v organizaci, co taky můžou podívat ať to nemá jenom ode mě nějaké nápady, co všechno bychom mohli změnit. A také tím dvě manji kolčiť, tak se snažím být autovíc doma a nějak věnovat časí. Protože vidím, co se děje, když rodiš tam nějakým způsobem není.

SPEAKER_00 28:01

To byl tomáš kun právi podcast. Děkujeme moc, že jste přišel.

SPEAKER_01 28:06

Děky moc za pozvání.