Jiří Zemánek

Naším březnovým hostem je kutil, bastlíř i maker v jedné osobě, JIŘÍ ZEMÁNEK. Říká o sobě, že je hračička, ale ve skutečnosti pracuje jako vědec a pedagog na Katedře řídicí techniky pražské ČVUT. Zkoumá futuristické digitální materiály, za své projekty získal několik mezinárodních cen, akademický rok 2019/2020 pak díky stipendiu Fulbright-Masaryk strávil na MIT, Massachusettském technologickém institutu. Jak se na nejdůležitější technologickou univerzitu na světě dostal? A o čem je jeho oblíbený kurz "Jak vytvořit téměř cokoli"? Dozvíte se v pořadí třetím Fulbright Podcastu CZ.  

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Říká osobě, že je Bastl, ale ve skutečnosti pracuje jako vědec a pedagog na katedře řídící techniky na Pražské fakultě elektrotechnické ČVUT. Za své projekty získal několik mezinárodních cen akademický rok 2019-2020, pak v rámci stipendia Fulbert Masarek strávil na MIT v Mesachusetském technologickém institutu nejdůležitější a často nejlépe hodnocené technologické univerzitě na světě. Zkoumal tam futuristické digitální materiály. Stojí ale také u největší české akce pro novodobé kutily každoročního festivalu na pražském výstavišti Maker Fair Prák. V kanceláři Pražské flulbletovy komise se mnou totiž sedí nejen vědec, ale také vy nálezce edukativních hraček, popularizátor různých technologických hráčiček a přední česká osobnost takzvaného maker movementu. Jiří Zemánek. Vítejte, dobrý den. Děkuji za hezké uvítání a také přízký, vy světeme, jak důležité je kilství pro vědecký výzkum. Jak vůbec tyhle dvě věci spolu souvisejí.

SPEAKER_01 1:18

Já bych možná raději použil ten termín právě maker nebo makerství, což je takové novodobé kilství. Co to sdílí s vědeckou prací. Tak myslím, že je nutnost myslet tvořivě, vystačit si s tím, co mám, a s tím, co mám, dát dohromady něco nového. A také je zajímavé, podívat se na to, že spousta vynálezců v historii mluví o tom, jakou roli hrály třeba dílny v jejich dětství. Když vyrůstal, tak vzpomínají na to, že měli právě šanci vidět svoje rodiče nebo prarodiče, jak něco vyrábí. Pro mě to 100% platí taky, protože já jsem vlastně díky, hlavně díky tátovi a díky Dědovi, měl šanci dostat se nebo mít právě přístup k dílně vyrábět si a taky vidět je, jak něco vyrábí. Takže mě to myslím, že hodně formovalo.

SPEAKER_00 2:17

Ale vysvětlete, jaký rozdíl mezi tím klasickým kutilstvím a tím novodobým makerstvím?

SPEAKER_01 2:23

No, my jsme našli takový překlad toho slova maker do češtiny jako novodobý kutil nebo kutilá. století. Mně se hodně líbí. Definice, kterou použila česká designerka, která byla také na tom maker féru Evan časová, a která se také označuje jako maker makerka. Ona říkla, že to vnímá jako takového kutila s přesahem. A v čem je ten přesah? Tak já ho vidím v tom, že ten člověk používá moderní technologie, hlavně technologie, které spadají do skupiny, tzv. digitální výroby, to jsou různé 3D tiskárny, lazrovové vyřezávačky. Ty mají společné to, že jim dáte vlastně návrh ve formě dat a oni už se postarají o výrobu, takže maker často používá tyhle moderní technologie, také používá různé programovatelné, řídící destičky, krabičky a také ty své výtvory sdílí, to je podle mě na nich výrazné. Jednak na internetu, že se ta komunita makerů spojuje přes internet, sdílí spolu různé návody, nebo i se tak trochu chlubí tím, co udělali. Dělají o tom různá videa, různé stránky, existují i takové portály, kde se publikují návody a podobně. Takže v tom je podle mě rozdíl v použitých technologiích, ve sdílení a tak.

SPEAKER_00 3:53

Mluvíme půhé dva měsíce poté dva, tři měsíce, to jsem se vrátil ze Spojených států. Jak se vám podařilo přesvědčit tu breitovou komisi, že má takhle prestižní stipendium dát právě vám.

SPEAKER_01 4:07

No, mě by samotného zajímalo. Dostatu zpětnu vazbu od nich, čím se mi podařilo přesvědčit. Tak vlastně pro získání toho stipendia je nutné poslat svůj životopis projekt, který popisuje nejenom tu vědeckou část, tady to, co bych rád udělal, nebo co bych byl bývalý rád udělal na M.T, ale popisuje i nějaké další přesahy, dopady, co s tou zkušeností potom budu chtít udělat tady u nás. No a kromě toho projektu se potom ještě posílají doporučení, pozvání od hostující instituce a také člověk musí projít pohovorem. Takže doufám, že vlastně tyhle všechny věci v mém případě nějak zapadly dohromady.

SPEAKER_00 5:02

Zajímá mě, jak těžké je dostat se na MIT, jestli vám tam nechaly dveře otevřené a hned po první e-mailu vásně přijali, nebo jestli to vyžadovalo nějakou trpělivost a možná i cvičení ega?

SPEAKER_01 5:17

No, já jsem měl štěstí, že jsem se vlastně na MIT dostal v rámci dvou zahraničních cest, kdy jsem navštívil nějaké dvě vědecké konference, které teda s tím mým pobytem přímo nějak nesouvisely. Ale využil jsem toho, že jsem tam byl a snažil jsem se potkat s lidmi, ke kterým jsem se chtěl dostat. No a domluvit si tu schůzku nebylo vůbec jednoduché, to musím říct. A bylo to těžší, než jsem si myslel. A byl jsem asi hodně naivní v začátcích, kdy jsem prostě oslovil některé profesory s tím: dobrý den, já budu teď na MIT, baví mě technika, rád to mixuji s uměním. Něco v tomto smyslu nechtěli byste se se mnou potkat. A překvapivě mi spousta z nich neodpověděla. No ale postupně jsem se jednak zlepšil v tom, jak tady ty maily psát. Ul to tak, aby to bylo pro ně relevantní vlastně popsat víc svoji zkušenost, dát to nějak do spojení s tím, co dělají oni, a taky se mi tam podařilo seznámit se prostě, já nevím, se studenty, s pracovníky jinými a přesně jsem se pak dostal k těm profesorům. Ale určitě to byla pro mě dobrá škola. A taky vlastně, jak jste zmínila to ego, taky jsem si myslel: říkal jsem si, zase nejsem špatný, tak by mohli mít zájem. Ale důležitý je, myslím, že nebyt nejen špatný, ale ještě to umět prodat.

SPEAKER_00 6:52

Vaším mentorem a profesorem na Mesetském technologickém institutu byl Neal Gasanfeld, vedoucí centra MIT pro byty a atomy. Jak a v čem vás inspiroval, jaký to pro vás bylo setkání? Co jste se od něj naučil?

SPEAKER_01 7:09

On je zajímavá osobnost z mnoha důvodů. Jednak je to skvělý vědec. Vlastně publikuje ve špičkových vědeckých časopisech, má veliké výzkumné projekty. Zároveň spolupracují s firmami. To znamená, že nedělá jen základní výzkum, ale má i docela veliké spolupráce s firmami. A vedle toho má ještě takové další vedřejší aktivity. Protože třeba duchovní otec na sítě Fablabů, to jsou takové otevřené dílny, které se spojují po celém světě. No a líbí se mi, že vlastně pořád je na něm vidět, že ještě rád prakticky pracuje, že si rád něco postaví. Myslím si, že je na to vlastně i pišný. Hodně vede studenty právě k tomu, aby přemýšleli rukama. Aby když pracují na něčem výzkumném, aby hodně brzo si něco postavili. A ono to opravdu změní přístup k vývoji a výzkumu, když brzo začnete zkoušet to uvádět do praxe.

SPEAKER_00 8:17

Je zároveň trošku majak.

SPEAKER_01 8:18

Přesně, určitě, stopně. A je to vlastně vizionář, on má i takové zajímavé vize, jako třeba, aby po světě necestovali atomy a byty. Abychom prostě neposílali výrobky, ale posílali jenom informace k tomu, jak ty výrobky dát dohromady. A ta produkce potom probíhala lokálně právě třeba prostřednictvím těch fablavů.

SPEAKER_00 8:42

Takže takový sofistikovaný open source, vlastně, si to rozumím?

SPEAKER_01 8:46

Ano, dá se to tak říct.

SPEAKER_00 8:52

Jak když odsituji jeden z vašich rozhovorů, který jste poskytoval během toho vašeho pobytu v Americe. Říkáte asistji tu třeba v populárním kurzu How to Make Almost anything. Jak vytvořit téměř cokoliv. A kde pomáháte studentům a sám si zkoušíte místní vybavení, které je neuvěřitelné. Co to bylo přesně za kurz? S čím vás tak opouzil?

SPEAKER_01 9:14

Tak ten kurz vznikl už před lety a vznikl tak, že vlastně ten Neal Gershenfeld, tady v tom CBA, Centrum for Bits Atoms, má neuvěřitelné vybavení. To znamená, že se tam ty účastníci naučí navrhovat na počítači různé objekty, vyrábět ved, ve 3D, vyřezávat, tisknout ve 3D, navrhovat elektroniku, vyrábět elektroniku, ale také třeba odlévat, prostě obecně bych řekl, převádět svoje nápady ve skutečnost. Ten kurz je opravdu velmi oblíbený, je vlastně primárně pro magistry a pro začínající doktorandy. Zajímavé je, že ten kurz, který je tedy na špičkové škole, pro takhle pokročil studenty a oni se tam vlastně učí praktické věci. Takové dílny, ale jsou to takové lepší dílny. Zajímavé třeba je, že to není tak, že ten kurz by byl jenom pro začátečníky. Ten Nil Geršenfeld tam schválně vybírá vlastně lidi, aby měli různé zkušenosti, aby tam byly jak zkušený, tak začátečníci. Měl bych zmínit, že zájem o ten kurz je mnohem větší, než kolik on může potom prakticky těch studentů mít, takže vlastně ty studenti musí psát přihlášku, aby se tam vůbec dostali.

SPEAKER_00 10:33

Ale vy jste tam přímo asistovali.

SPEAKER_01 10:35

Je to tak. Ano. Což pro mě byla skvělá příležitost. Jak, protože sám si rád ještě věci vyrábím kutím. A také proto, že jsem uvažoval, že by se mi líbilo nějaký takovýhle kurz pakat i sem, právě na ČVUT. Takže pro mě to byla skvělá příležitost. Jednak pro mě, abych si sám sám se naučil s těmi. Já jsem zhodně z nich právě uměl, ale prostě byla to dobrá příležitost i pro mě. A zároveň jsem přišel do kontaktu s místními studenty, což byla taky zajímavá zkušenost, a měl jsem možnost vidět zákulisí toho předmětu, což mi teď pomůže s tím pokusit se něco takového dostat se.

SPEAKER_00 11:18

Jak vy tvořit téměř cokoliv. To znamená, na konci asi toho kurzu ti studenti měli už ty své výrobky vyrobené, jestli tomu dobře rozumím, jaké to byly věci, konkrétně?

SPEAKER_01 11:30

Ten kurz byl zajímavý v tom, že oni měli ty studenti měli každý týden projekt, protože jeden týden byl třeba na 3D tisk, úkolem bylo vytiskněte něco, co je veliké pár centrů. Vlastně každý ten student si mohl zvolit, co to bude. Ideálně si měl zvolit nějakou výzvu, aby začátečníci udělali něco jednoduchého, ty pokročilý si vymysleli nějakou větší výzvu. Takže každý týden se něco vyrábělo ty studenti to museli hodně pečlivě dokumentovat. To byl takový zajímavý aspekt toho předmětu, že vlastně každý měl svoje osobní stránky, na nich přesně popisalo, co dělal, fotil to. Tyhle stránky se potom ukazovaly na přednáškách, že vždycky ten Nýl při každé přednášce vybral pár a ukázal, ptal se těch lidí. Dost často se tam dělali taky takové show Intel, že ty lidi vlastně přinesli to, co vyrobili. Takže to bylo hrozně sympatický, protože bylo vidět právě, s čím ty lidi přicházejí. Někdo byl elektrikář, tak to spíš směřovalo. Elektricky. Kdo spíš, totiž, je pod školou architektury to CBA, což je zajímavý, že tam byly právě i lidi s takovým jako umělečtějším pozadím, a ty pak přicházely s takovými tvořivějšíma věcma. No a na konci potom každý měl vlastně vytvořit velký projekt, který kombinoval všechny ty nebo co nejvíc těch jednotlivých dovedností, co se naučili v průběhu toho kurzu. A co tam na konci bylo, tak někdo vyrobil třeba velmi přesnou laboratorní váhu. Nikdo, vozíček propsa, který neměl zadní nohy, který měl zároveň blinkry. Byly to věci od takových hravých, nebo třeba robotická ryba, která snímá vlastnosti vody a tak nebo malovací stroj. Bylo tam prostě to spektrum věcí bylo široký. A vlastně mě to na tom hrozně baví a přijde mi sympatický. Vůbec i obecně na tomství, že to je vlastně takový inkluzivní, že to není jenom pro techniky, není to jenom pro kluky.

SPEAKER_00 13:35

Podařilo se vám ten kurz, jak vytvořit téměř, cokoliv prosadit na ČVU tam?

SPEAKER_01 13:40

Vypadá to hodně slibně. Měl jsem z toho radost, protože shodou okolností jsem se trefil do toho, že teď se reakreditoval studijní program Kybernetika a robotica, ve kterém jsem byl před svým odezdem zaangažovaný. Takže to byla možnost vlastně do toho studijního programu tady ten předmět dostat. A vlastně profesor Michal Šebek, který je garant toho programu z toho byl hodně nadšený, takže mi právě dal tady tu možnost. Je to připravené teď to musí jako rád schválit a kreditační komise. A když se všechno podaří, tak už by to mělo někdy za rok běžet nebo za dvou.

SPEAKER_00 14:21

Čí vás inspirovalovala třeba kultura na pracovišti.

SPEAKER_01 14:24

Jsou tam praktické věci, které se dají přenýsknám. Myslím si, že třeba je tam takové menší plítování časem. To je takový dojem, který mě praštil do nosu po návratu, a že se tady třeba hodně schůzuje. Vždycky jsou zkůze různých hrad a podobně. A teď tam sedí ty profesoři, docenti vedoucí skupin, lidi, který jsou kreativní a mohli by vlastně podle mě přispět k něčím jiným než že tam spolu schůzují.

SPEAKER_00 14:55

Něco vymyslet třeba.

SPEAKER_01 14:56

Přesně. Takže tohle byl jeden z takových rozdílů, kterých jsem si všiml po návratu. No, a jinak já nevím, tím, že třeba to je takový praktický rozdíl, tím, že jsem tam byl v moderní budově, tak byla třeba skvěle vymyšlená. Zároveň společné prostory, ze kterých bylo vidět do laboratoří, nebo do těch dílen, které byly veliké, teď tam vých centru se děli ty studenti u těch svých projektů, kolem nich pak byly zase kanceláře už těch lidí, kteří potřebují mít nějaký místo na soustředění. Bylo to fakt hezky vymyšlené. Tam zároveň bylo místo, kde se schovat. Zároveň, ale tam bylo vidět, co tam ty lidi dělají. To třeba u nás, když jste ve starší budově nejde, zase, zase, já nejsem proti starším budovám, jenom to zmiňuje jako takový rozdíl.

SPEAKER_00 15:46

Máme tady víc starších budov. Ale vy jste tam byli s celou rodinou a vás na Mají doprovázala, cítíte pozitivní dopady té americké zkušenosti i na ně, na děti?

SPEAKER_01 15:59

Určitě. Tak obecně to, že jsme tam byli spolu a bylo to takové dobrodružství, tak máme teď společné zážitky. Myslím, že pro ty děti mohlo být zajímavé, vidět to, co vlastně znamená se někam přesunout a najít si bydlení, vybavit bydlení a teď najít všechny ty věci, ze kterých se skládá potom ten týden, den a tak, že tohle pro ně podle mě musela být zajímavá zkušenost. Potom to, že byli někde jako cizinci nebo prostě cizím prostředí, viděli to, že svět je prostě větší než jenom naše město, naše republika, samozřejmě se neuvěřitelně zlepšili v jazyce. Můj syn tam chodil i do školy a musím tedy říct, že jsem na něj byl pišný. Kdy si představím sebe v jeho situaci, tak nevím, jak bych to dal. Proto jsem se spíš jsem asi jako dítě byl takovýjší, introverní a my jsme ho tam chudá, hodili do vody? 8. A takže jsme mu tak říkali, budeš chodit do školy, on to tak vzal. A myslím si, že to ze začátku pro ně bylo těžký kvůli jazykové bariéře, protože ono ještě hodně upovídaný. Ale pamatuju, že po nějakých dvou, třech měsících přišel moment, kdy se to zlomilo, a on se přestal bát mluvit. Vystačil si s tím, co má a prostě se vyjádřil. Tohle bylo třeba skvělý. A taky vlastně to americké školství nebo prostě to, kam chodil do školy, tak kladlo třeba jiné důrazy, než tady školy v Čechách. A to bylo taky podle mě zajímavý. To je třeba víc tlačí do toho, aby něco prezentovali před třídou, aby si vlastně dopředu připravili nějaké zamyšlení na něco. To je podle mě skvělý. Tak je vedou víc ke knížkám. Proto u nás děti taky můžou chodit do knihovny, ale tam je vyloženě cíleně každý týden zavedou do knihovny a tady si můžete počit knížků. A moje manželka je učitelka angličtiny, takže zase pro ní to bylo podle mě zajímavé z toho hlediska, že teď může přivést nebo může zprostředkovacím studentům zkušenost z Ameriky.

SPEAKER_00 18:16

Vy jste tam spolupracovali s komerčním startupem. Vlastně se okrát se snaží vymyslet něco nového, zřejmě jste měl nějaké know-how, které oni potřebovali. Jaká to byla zkušenost to přesně ten startup vyvíjí a jaká vlastně je ta současná startupová kultura americká?

SPEAKER_01 18:32

No, ještě když začnu ještě víc ze široká, tak vůbec je zajímavé, nebo bylo pro mě zajímavé tam sledovat spolupráci akademické sfény s firmami. Protože to bylo trochu jiné než u nás, třeba tzv. ochrana duševního vlastnictví. To škola si víc hlídá, aby ji někam neutíkali, neutíkal nějaké vynálezy nebo tak. A nebo ne, neutíkali, ale aby to mělo jasný rámec. Třeba zajímavé je, že na tom pracovišti, kde jsem byl, tak ačkoliv podepisujete, že všechno, co vymyslíte, patří té škole, tak pokud si na tom chcete založit nějaké vlastní podnikání a nechcete to prodat někomu jiným, tak můžete. Ta licence patří i vám, když se třeba něco patentuje, což je dobrý. Ještě v souvislosti se startup je, jako když se to srovná s tím, jak je to u nás, tak vlastně spousta absolventů potom právě z toho mého okolí, i z toho CBA si zakládala své vlastní startup, nebo do nich šla případně. Mimochodem to CB má neuvěřitelné absolventy. Jednak mají právě úspěšný startupy. Jedním z nich je třeba Max Lobovský, který vyrábí tři Diskárny, trochu jiné než ten Pepa průžia u nás, ale je taky hodně úspěšný, nebo tam mají nějakého víceprezidenta Facebooku, Amazonu, takže jsou to fakt neuvěřitelné osobnosti. A co se týká teda těch startupů a mojí zkušenosti, jak jste se ptala, tak já jsem tam vlastně se seznámil už při nějaké té předchozí návštěvě s klukem, který vlastně dělal manipulaci s kapičkami pomocí elektrického pole, a protože to mělo hodně blízko k tomu, co já jsem dělal na doktorátu. Tak když jsem tam teď přijel, a on se o tom dozvěděl, tak mě vlastně pozval už právě do svého startupu, který založil, aby se tam podíval. A vlastně z těch návštěv, bylo nejdřív to bylo jen takové očukávání, kdy oni mi chtěli ukázat, co dělají, ptali se, co dělám nějaké jsou novinky a tak. A pro mě to bylo zajímavý, protože vlastně to bylo v podobném oboru, ve kterém jsem dělal výzkum, takže jejich cílem bylo, aby se nějaké procesy zmenšily, zrychlily, zlevnili. No, a potom se z toho vyklubalo, že se tak začaly intenzivně zajímat, jestli bych pro ně nechtěl pracovat. A jinak, což já jsem odmít, aspoň pro zatím. No, a nebo já spíš uvažu, jestli by třeba nebyla možná nějaká spolupráce na dálku. Vlastně to si myslím, že by taky mohlo být zajímavé pro obě strany. A jinak ta startupová kultura je zajímavá. Prostě není to černobílý, některý lidi to hodně glorifikujou, ale minimálně mně přijde jako škoda, že tady třeba není taková možnost právě pokusit se nějaký takový vozovkách bláznivý, nebo spíš možná lepší, říct odvážný nápad, prostě zkusit posunout do nějakého biznesu. Protože spousta podniků, když chcete začít podnikávat, nemáte za sebou korporaci, ale zároveň už nemáte ještě hotový produkt, prostě máte nápad a potřebujete ho ještě dovinout, tak prostě to nejde bez toho, aby vám do toho někdo vlastně nalil peníze. A to si myslím, že tam vlastně silicon valy, který je na druhém pobřeží, tak všichni znají, ale v tom Bostonu je ta kultura podobná. Není to tak slavný jako silikon veli, ale tam je zase v Bosnu je spousta biotechnologických start-upů. A to podhoubí, je tam lepší a umožňuje se dostat hodně daleko. Jsou tam prostě lidi, jsou tam peníze, jsou tam zkušenosti.

SPEAKER_00 22:17

Je tam taky asi určitá kreativita, která se neháže sama sobě kladsky pod nohy je to taky.

SPEAKER_01 22:24

To je pravda. Takže ta mentalita zase, já nejsem sociolog nebo já nevím, já zkoumám jsem pořád inženýr, takže vlastně, co teď řeknu, je spíš moje pozorování, ale přijde mi, že to nastavení té americké společnosti, ale teď hlavně samozřejmě v tom akademickém prostředí a vývoji a výzkumu, je trochu jiný než u nás. A v čem jiný. Tak v tom, že se vlastně, že cílí víš, jsou ambicióznější, a nebojí se neúspěchu. Vlastně já si myslím, že u nás vlastně lidi často, i když jsou právě šikovní a mají nápady, tak často ty věci ani neskusí, protože se už dopředu bojí, že to vlastně nevýde. Bojí se prostě neúspěchu. A to si třeba myslím, že by bylo hezké, kdyby se u nás podařilo trochu posunout tím americkým směrem. Aby jsme se nebáli. Nakonec i tady, ta moje zkušenost toho, že jsem se dostal na MIT, je příkladem toho, tak jsem to zkusil. Já jsem si říkal, já jsem nevěděl, jestli mi to vyjde. Ale říkal jsem si: já bych se tam prostě chtěl dostat. Myslím si, že šance nějaká je. Tak proč to neskus. Nejhodím to nevýde, ale rozhodně bych se vyčítal, když bych to ani neskusil.

SPEAKER_00 23:42

To byl Jřízem ve full děti podklastu Jříky děkujeme moc krátě jste přišel.

SPEAKER_01 23:47

Já taky děkuji za pozvání.