Šarka Zahálková

Druhým hostem nového Fulbright Podcastu CZ je kurátorka, kulturní manažerka a výtvarná umělkyně s vášní pro umění ve veřejném prostoru. Tvoří v Pardubicích, od roku 2018 mimo jiné jako programová ředitelka Galerie města Pardubic GAMPA. Při svém pobytu v New Yorku pracovala v nezávislé galerii v Brooklynu, setkávala se s umělci z celého světa a všude jezdila na kole. O tom všem vám bude vyprávět. ŠÁRKA ZAHÁLKOVÁ.

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Kurátorka, kulturní manažérka a výtvarná umělkyně. Abventka Fulbere Masarekova stipendia v Neworku na přelomu roku 2018 a 2019. Zajímá se o téma umění ve stavhu k veřejnému prostoru, ať už ve fyzickém nebo přeneseném slova smyslu. Je spoluzakladatelkou a členkou spolku Officity a od února 2018 působí jako programová ředitelka galerie města pardubic Gampa. Na podzem 2020 nastoupila do druhého ročníku dochudantského studia na pražské avu, kde pracuje na desertaci Principy dialogu a projekt na pomezí teorie a praxe umění ve vztahu ke veřejnému prostoru. Šárka zahalková. Šárkovíte u nás ve podcastu. Děkuji, že jste přišla.

SPEAKER_02 0:49

Děkuji za pozvání, hezký.

SPEAKER_00 0:55

Na vás je myslím strašně zajímavé, že tou vaši hostující organizací ve Spojených státech nebyla akademická instituce, ale galerie. Galerie v Broklinu v Norku, kde jste měla stáž a kde jste taky pracovala. Jak se taková galerie vybírá a v čem pro vás byla zajímavá?

SPEAKER_02 1:14

Tak pro mě bylo vlastně zajímavé v rámci toho hledání najít prostor, který by řekněme mohl odpovídat alespoň v té programové rovině nějakému budoucím fungování automatických mlínů. kterým jsme se vlastně, jak se spolkem ovsity, tak později pak i v souvislosti s galerí města Pardubic Gampa začaly věnovat nebo věnovali poměrně dlouho. A vlastně zajímalo mě, jakým způsobem může prostor v rámci nějaké konverze fungovat jako galerie. Takových příkladů je samozřejmě mnoho. A v tomto případě šlo o galerii malého formátu, ale s velmi zajímavým programem. A zároveň také programem residenční, což znamená podporou umělců, jejich tvorbě, poskytnutím rezidenčních ateliérů a tak dále, což je téma, kterému se z ovsi ty věnujeme už dlouho. A zároveň v budoucí stavbě novostavby Galerie města Pardubic také pracujeme s existencí dvou rezidenčních ateliérů pro umělce, takže to fungování té kontinuitě mě zajímalo.

SPEAKER_00 2:28

My se Žárko, teď musíme na chveličku vrátit do padu z Bluklinu, který jste nám hezky popsala, protože vy jste vlastně ovsity zakládala, nebo spoluzakládala, spotřebou zachránit Gočárové mlýny, tak jestli byste nás provedla trošku tou historii tady vaší snahy.

SPEAKER_02 2:46

Tak ono vlastně ovsity vzniklo dříve, ještě, než přišla do diskuze budoucnost automatických mlínů, ale vlastně takovým prvním iniciačním bodem bylo to, že jsme se zpřáteli najednou cítili poměrně intenzivní potřebu nějakým způsobem vůbec otevřít diskuzi nad tím, jak moc je veřejný prostor veřejný, jakým způsobem je v něm pracováno s uměním, potažimo současnou architekturou a jakým způsobem je vlastně přítomnost umění současné architektury a nějakého dialogu v tom veřejném prostoru, vlastně aktuální pro veřejnost. Takže to byla taková iniciace každý z nás, té naší skupiny, která čítá ať už výtvarné umělce, tak grafického designéra, teoretika, architektury, umění. Takže všechno takovým společným jmenovatelem je právě ten veřejný prostor. A to bylo to důležité. Potom, to se stalo v roce 2009 a v roce 2012 přišla k nám informace, že právě provoz automatických mlýnů, které do té doby fungovaly, což je.

SPEAKER_00 4:02

Což je pro miňami velice důležité vlastně středoevropská památka nebo památka evropského významu. Nevím, jestli si to dobice tehdy uvědomovali.

SPEAKER_02 4:11

Minimálně část veřejnosti určitě a pro nás bylo vlastně velmi zajímavé, nebo takové stvrzení, že to téma automatických mlínů je nějakým způsobem živé jak pro místní komunitu, tak v nadregionálním formátu. Kdy jsme vlastně v rámci dne architektury pořádali procházku, komentovanou prohlídku automatickými mlýny, ještě tehdy fungujícími, jednalo se o podzim roku 2012 a vlastně nás překvapila absolutně enorní zájem o tuto akci.

SPEAKER_00 4:44

Vyste vlastně zachránili Gočárově mlýny v Pardubicích. S nich teď v průběhu příštího, možná přes příštího roku, bude určitý takový performingový prostor, kde bude kromě mnoha jiných subjektů, asi galerie města Pardubice, která by se tam měla stěhovat. A když se vrátím k vaší praxi v New Yorku, vy jste hledala něco trošičku podobného ve smyslu nějakého multifunkčního využití prostoru, který původně nebyl určen na umění, je to tak?

SPEAKER_02 5:13

Přesně tak. A kromě té vlastně praktické zkušenosti z něčeho takového, tak samozřejmě pro mě pobyt v Norku byl velmi důležitý ve smyslu síťování nějakého dalšího networkingu a vlastně vůbec komunikace s řadou dalších projektů, neziskovek, osobností kurátorů, umělců. A to byl opravdu velký dar pro mě.

SPEAKER_00 5:38

Vy jste mi myslím v telefonním rozhovoru hezky říkala, že jste se tam potkala s mnoha lidmi z Evropy, že musíte všichni cestovat do Norku, abyste se tam seznámili a začali spolupracovat. To je docela zajímavý postřeh.

SPEAKER_02 5:49

Určitě. Tak New York je takové místo setkávání a samozřejmě do určité míry mohou věci fungovat jako určité pozlátko, že to je. New York samozřejmě jinak ho vnímáte, pokud přijedete jako návštěvník a jinak ho vnímáte, pokud v něm žijete kratší či další dobu samozřejmě. Ale to, co pro mě byla jedna z nejdůležitějších věcí, bylo opravdu ta možnost toho setkávání. Já jsem se tam seznámila i s velmi zajímavými lidmi přímo z České republiky, která jsem vlastně neznala, a v tom to bylo taky skvěle.

SPEAKER_00 6:33

Vy jste mi taky vyprávila, což myslím docela důležité pro vaši specializace umění ve veřejném prostoru, že jste se snažila jezdit hodně na kole, kde jste to kolo ale vzala.

SPEAKER_02 6:46

Tak já jsem žijí tedy v Pardubicích, což je město cyklistiky a jezdí na kolejem denním chlebem. Takže i v New Yorku jsem v tom měla jasno, ještě než jsem tam jela. A kolo jsem získala od moje paní domácí zápojčku s tím, že když si ji opravím, když si to kolo opravím, tak na něm můžu jezdit a bylo to skvělé kolo, a vlastně míst se mi po něm ještě stýská. Musím říci, že celý ten pobyt a Fulbrightovo stipendium v New Yorku, pro mě bylo velkou podporou v dalším studiu, kdy do té doby jsem se považovala spíše za praktika a nepřemýšlela jsem o sobě jako o člověku, který by byl vhodný pro doktorantské studium. A vlastně po absolvování Fulbrightova stipendia pro neziskový sektor v New Yorku, který byl prakticky zaměřený, ale v rámci něj jsem se věnovala i vlastně jakému si průzkumu v oblasti, o které hovoříme, tak jsem si uvědomila, že zrovna toto je téma, kterému se chci dále věnovat, a vlastně inspirovalo mě to a podpořilo v tom, abych zkusila přihlášku na Akademii výtvarných umění, která vyšla a jsem moc ráda, že nyní jsem právě už v druhém ročníku a velmi mě to naplňuje. A právě díky řadě rozhovorů, které jsem vlastně s různými umělci, kurátory a dalšími lidmi v New Yorku vedla a nejen v New Yorku, ale samozřejmě i na jiných místech, tak jsem si uvědomila, že to, co se vlastně zmotňuje v tom veřejném prostoru, tak je samozřejmě velmi dáno takovými těmi neviditelnými vrstvami, které vlastně jsou hodně zpěté spíš s určitou formou dialogu mezi různými účastníky, ať už je to veřejnost umělci, politici, úředníci, ti, kteří stanovují ty pravidla a tak dále. A že je to opravdu velmi pestrá síť, která mě vlastně jsem začala přemýšlet o tom, jak ji rozklíčovat. A jak vlastně to, co bych nazvala někdy určitými kolizmi, které vznikají, kdy vlastně ten veřejný prostor pro určitou skupinu nefunguje, tak vlastně je daný tím nějakýmsi neporozuměním spíše než nějakou zlouvul. Takže to dá se říct, i téma, kterému se nyní věnuji i v rámci svého doktorátu.

SPEAKER_00 9:22

Co to vlastně pro vás je, ten veřejný prostor?

SPEAKER_02 9:25

Tak myslím si za mě, že to fyzické, co vnímáme našimi smysly, je spíš otiskem právě struktury vztahu, dalo by se říci. A toho určitého mezioborového, mezilidského a dialogu, který je v tom veřejném prostoru veden a hlavně to vnímám celé jako spíš určitou sociální hmota tak, aby vlastně fungovala pro veřejnost. Ostatně co je sociální hmota, komunita nebo co je sociální hmota? Já to vnímám a snažím se to i nějakým způsobem popsat, ať si myslím, že ještě samozřejmě hledám to správné názvo sloví. Myslím si, že jsem víceméně spíše na začátku, ale právě kombinace těch různých vrstev člověka jako obyvatele vnímáno ve smyslu sociologickém, jaké skupiny se setkávají, vrstvy, které můžeme vlastně zkoumat prostřednictvím těchto humanitních věd, jako je právě sociologie, popřípadě geografie, architektura. Ale ta architektura je spíš vlastně potom tím fyzickým odrazem toho všeho předchozího. A to umění nebo nějaká citlivost, která je díky umění v tom veřejném prostoru přítomná může vlastně podle mě nějaké vrstvy tohohle všeho znásobovat a vlastně činit ten veřejný prostor funknější.

SPEAKER_00 11:06

Jak si návštěvníci, lidé, diváci chodili do té galerie v Broklinu? Co to bylo za typ numčanů?

SPEAKER_02 11:13

Tak rozhodně se jednalo o osoby napříč spektrem. A jedna z věcí, která mě na tom velmi bavila a zapojila jsem se do realizace programu, byl vzdělávací, takový umělecko vzdělávací program pro, řekněme, nižší příjmové skupiny, žáky a studenty z nižších příjmových skupin, kdy vlastně jsme společně s nimi navštěvovali umělecké ateliéry a vlastně nějakým způsobem suplovali to, co jim škola nemohla nabídnout a zároveň podporovali v tom, že umění má smysl. Tak to byla věc, která byla zacílená primárně na tu takzvaně širokou veřejnost, ale jednalo se o program pro žáky, studenty, ale považuji ho za jeden z nejdůležitějších zážitků, který jsem tam absolvovala, a stejně tak i nyní považuji tu vzdělávací rovinu galerie jako něco, co se nedá oddělit od funkce současné galerie. V čem vám učarovali pardubice? Tak pro mě samozřejmě jakékoliv asi město má své silné a slabé stránky a samozřejmě i z řad pardubáků občas slýchám, že to nestojí za nic a tak dále, a tak dále. Ale. Co nestojí za nic? Život v Pardubicích a že jsou pardubice na tom tak a onak. Ale mě vlastně učarovaly formou vlastně toho kulturního života, společenského života, i řekněme tím, jak to město samotné je vlastně nějakým způsobem komponované, příjemně probydlení. Určitě pro mě důležitá i ta fyzická blízkost, kdy díky tomu, že je to menší město, tak se z jednoho konce na druhý dostanete velmi snadno. A pokud potřebujete zejména, řekněme, v určitém sektoru kulturní scény něco vyřešit, tak vám stačí někdy projít se přes náměstí a potkáte se s důležitými lidmi a že i ve smyslu nějaké komunikace s úřady, potažmou politiky. To není věc, která by byla úplně vzdálená a že člověk může zažít ten pocit, že opravdu se daří něco změnit, daří něco posunout, což neznamená, že nepřicházejí i situace, kdy člověk naopak tak trochu pláče nad tím, co se nepovedlo. Ale to je pro mě rozhodně důležitý moment a potom setkání s přáteli, s kterými právě realizujeme offsity, tak považuji za hrozně moc unikátní situaci a vztah a to, co jsem nikdy předtím nezažila. A myslím si, že to bude věc, která bude jistě pokračovat i do budoucna.

SPEAKER_00 14:29

A čím vás tak inspirují, co je na nich tak unikátního na té patíčce kolem offsity?

SPEAKER_02 14:35

Je to asi vzájemné porozumění, že ať jsme každý jiný, tak je tam nějaký společný jmenovatel. A zároveň i ta dlouhodobost, že to není vlastně jenom o tom, že jsme přátelé, ale že nás pořád ty věci tu samozřejmě intenzivní, tu méně intenzivně, ale baví nějak posouvat. A ten čas tomu věnujeme i přesto, že každý má ještě nějakou práci, je to především volnočasová aktivita, dobrovolnická, ale přesto to realizujeme a stojí nám to za to.

SPEAKER_00 15:16

Narodila se se hustím nad Labem. Dětství jste prožila v Praze, žijete v pardubicích, strávila jste nějaký čas v linci, pět a půl měsíce v norku. Jak si představujete ten váš příští veřejný prostor vašeho života?

SPEAKER_02 15:31

No, snažím se ho mít co nejvíce otevřený, právě nepředstavovat si úplně konkrétnosti. Uvažu i právě o tom, že ještě bych klidně sbírala nějaké zkušenosti v zahraničí či jinde. Uvažu i o různých formách akademické práce. A samozřejmě ta představa, která může být tu více tu méně utopistická, tak je o tom, kdy vlastně veřejný prostor nějakým způsobem je místem kvalitního života pro konkrétní komunitu lidí, kde dochází vlastně k porozumění a vlastně nevznikají zbytečné bariéry, ať už ve smyslu směrem k veřejnosti, směrem k nějakému místu, konkrétnímu. Ale zároveň i směrem k nějakým projektům, uměleckým, kulturním, komunitním. A že ta diskuze, ten diskurs probíhá vlastně nějak plynule.

SPEAKER_00 16:40

Takže jinými slovy, ještě úplně nevíte, kde budete žít, až odejdete z Pardubic.

SPEAKER_02 16:46

Ne, přesně tak, nechám vám to otevřené. Možná se vrátím do Prahy, možná to bude někde v zahraničí chvíličků. Dokážu si představit se vrátit i do New Yorku, až vím, že bych asi ve státech natrvalo být nechtěla. Cítím se vlastně doma v Čechách, stejně tak to vnímám i v jiných zemích, ale stále si myslím, že je dobré sbírat zkušenosti, aby člověk mohl je dál předávat a nežít jenom v jedné z kořábce.

SPEAKER_00 17:22

Zekvapilo mě, jak jste mluvila o tom, že i New York, ten umělecký New York, je vlastně vesnice, že jste tam na mnoha místech potkávala stejné lidi nebo že tam chodili na výstavy a akce podobné typy lidí. To je strašně zajímavý postřeh.

SPEAKER_02 17:39

Pro mě je vlastně taková ta nejbližší srdci je vlastně ta nezávislá scéna. Mám ač tím mým hlavním polem je vizuální umění, tak mám velmi ráda současnou hudbu, současné divadlo, tanec. A kamkoliv jezdím, to se netýká tedy samozřejmě pouze New Yorku, tak se snažím i prostřednictvím té kulturní scény trošku více poznat právě to místo. A když jsem v New Yorku začala chodit na různé koncerty a představení a menší galerie vlastně, tak jsem se opravdu začala setkávat se stejnými lidmi a vlastně to bylo takové potvrzení i informací, které jsem měla od jiných známých, ať už třeba z Japonska, nebo tak performerů, hudebníků. že vlastně je ta skupina těch, kteří se o ten okrajový žánr zajímá, tak vlastně se co se týče počtu moc nemění. Maximálně se vlastně v takovém velkém městě, trošku rozmělní, čili tam, kde vám přijde, nebo pokud vám přijde v Pardubicích 30 lidí na nějaký koncert, řekněme, například experimentální elektronické hudby, tak v Praze to může být buď stejný počet nebo o něco méně, protože ten daný den se koná ještě, řekněme, dva další obdobné koncerty nebo akce. No a v New Yorku to může být taky dokonce méně lidí, nebo přibližně stejné. A to i díky tomu, že opravdu těch věcí je hodně. Ale zároveň, že ta komunita se zná a v tom je to skvělé, že je možné vytvářet to takové tvůčí klima.

SPEAKER_00 19:40

Vste mi taky vyprávě, že minulý týden u vás na Vadnes, že v padrubicí hrála Lucie Vítková, což je hudebnice, kterou jste poznali v New Yorku, takže ten networking, jak mu říkáme, asi opravdu funguje.

SPEAKER_02 19:51

Přesně tak. Vlastně výstavu připravovala kurátorsky v tomto případě Eva Skopalová, která je mimo jiné, také absolventka Fulbrightova stipendia. A poznali jsme se těsně před tím, než jsme obě dvě nastoupili na stipendium, odcestovali do státu. Eva tam byla ještě další dobu, ale obě jsme se tam vlastně navštěvovali a zpátky a vzniklo z tohoto a to setkání minulý týden bylo hrozně příjemné.

SPEAKER_00 20:23

Byla šárka zahálková v dnešní půději podklastu. Děkujeme moc krátku, že jste přišla.

SPEAKER_02 20:28

Děkuji moc za pozvání a za moc milý rozhou.