Daniel Anýž

Premiérovým, lednovým hostem Fulbright Podcastu CZ je muž, který snil o dráze profesionálního fotbalisty a poté vystudoval geologii. Dnes je expertem na Spojené státy, uznávaným novinářem, redaktorem webu Aktualne.cz, spisovatelem a neúnavným komentátorem amerického politického dění. Daniel Anýž.

Transcript

SPEAKER_00 0:06

Expert na Spojené státy Daniel Aníš je nejen uznávaným novinářem, redaktorem zpravodajského webu aktuální.cz a hospodářských novin, ale od června roku 2020 také spisovatelem. Jeho napínavá a čtvrava prvotina jdu s hlavou sttečenou vyšla přesně 70 let od jedné justiční vraždy Milady Horákové v roce 1950 a autor se v ní věnuje příběhu celé rodiny. Zpřístupnil v ní unikátní vzpomínky jediné dcery Milady Horákové, paní Jany Kánské, a dále nesmírně cené a zároveň čtenářské bolestivé zápisy Bohuslava Horáka až dosud v pozadí stojícího horákové manžela. Nabízí tím silné, naprosto nespochybnitelné argumenty do probíhající debaty o podstatě komunistického režimu. Daniel Aníš už v roce 1992 absolvoval v Praze půl roční intenzivní kurz, kdy vyučujícími byli američtí novináři. Tehdy přečikl v americké žurnalistice a od tematiky Spojených států už nikdy neodešel. Pracoval v respektu a české redakci BBC v letech 2006 až 2010 byl zpravodajem hospodářských novin ve Washington. Do hospodářských novin se vrátil i na počátku roku 2017 po konci projektu České verze časopisu Newsweek. Od té doby je redaktorem serwru aktuálny.cz za svou sérii komentářů Americký týden, získal v červnu 2020 novinářskou cenu za nejlepší komentář. V akademickém roce 2001 až 2002 byl na Fulbraitu na Univerzity of Maryland College Park v metropolitní oblasti Washington DC. Vítejte dané dobrý den.

SPEAKER_02 1:40

Děkuji za pozvání dobrý den.

SPEAKER_00 1:46

Já začnu u té knihy bylo i vaše seznámení se s Janou Kánskou osudové v tom, že bylo v Americe.

SPEAKER_02 1:54

Přesně tak, bez toho, že bych tam mohl žít v jednom kluce 4 roky. Věta kniha nevznikla. Protože paní Jana Kánská jsem sice do Česka pravidelně jezdí, ale je to vždycky na 14 dní. A kdybych se s ní potkal jenom jako novinář náhodně, tak bych si určitě nezískal tu důvěru, kterou mi potom dala, když už si mě otukla, že nechci s těmi informacemi běhat hned do novin nebo na internet, ale že mi jde opravdu o hodnější nebo podstatnější příběh.

SPEAKER_00 2:31

Jak dlouho jste tu knížku psal?

SPEAKER_02 2:33

Hrozně dlouho, zbytečně dlouho musím říct, protože nebít toho smutného výročí 70 let letos v červnu od jušní vraždy, kdo ví, jak bych se s tím ještě dlouho piplal, protože pořád by bylo co doplňovat. Není tam ještě všechno, co bych tam chtěl mít, ale ta knížka už musela ven. Ale v zásadě vznikala zhruba od toho roku 2010, kdy jsem odjel z USA a věděl jsem, že to chci udělat. A ty motivy byly dva. První už jsem řekl, bylo to výročí, protože čekat na další by už prostě nešlo. A druhé bylo, že v těch posledních několika letech komunisté začali zpochybňovat justiční vraždu. Začali se vyjadřovat v tom smyslu, že si to doktorka Horáková tak trochu zasloužila. A i když já se vůbec nepovažuji za antikomunistu, protože si myslím, že na to člověk mýho věku, který prožil tolik let v komunismu, všedé zóně nemá zase tak úplně právo, tak tohle to mě opravdu naštvalo a rozčililo.

SPEAKER_00 3:42

Vy jste si splnil ceného novináře napsat knihu. Nenapíšete pro nás ale ještě jednu knihu o Americe?

SPEAKER_02 3:50

Ano, mám to v plánu, je to ten druhý úkol nejbližší, který bych si chtěl splnit po knížce o Jankánské a rodině Milady Horákové, protože z Amerik jezdí od 90. let, a zažil jsem tam a viděl toho docela dost. Dlouho jsem přemýšlel, jak to pojmout, jednu chvíli mi z toho vycházela spíš politickoanalytická práce, protože i to je zajímavé popsat ty proměny, co je za těmi vnějšími jevy. Ale nakonec jsem umil, že žádný politolog ani historik nejsem. Jsem přece jen první radě novinář a reportér tak schhromáždím to, co jsem na vlastní kůži viděl.

SPEAKER_00 4:36

Vráťme se teď do roku 1992, kdy jste měl díky Centru nezávislé žurnalistiky prvně kontakt s profesionální západní americkou žurnalistikou. Co vás na ní tehdy tak upoutalo, v čem vás to změnilo?

SPEAKER_02 4:51

Několik věcí. Za prvé mě upoutalo, jak to ty vyučující, ty profesionální americkí novináři, kteří nás měli na starosti, nás byla skupinka asi deseti lidí, brali vážně, jak nám dokázali předat ten z toho řemesla, že to má opravdu smysl, může to něco změnit a proto se to musí dělat pořádně, protože já hodně mých kolegů v té době, začínajících novinářů, my jsme do té profese přišli s hořícím srdcem, ale bez zkušenosti. A samozřejmě se to projevalo například tím, že jsem byli nekritičtí k tehdejší politické reprezentaci, že jsme jim vyseli na ltech a já si vzpomínám, jak jsem se hodně naučil i od zahraničních zpravodajů západních, co tady byly, když na jedné tiskovce Michal Žantovský žertem řekl, že budeme zavírat novináře, kteří se kriticky vyjadřují Václavu Havlovi. No a ale jim to vůbec teda vtipné nepišlo těm západním novinářům. Takže jsem se naučil například i tohle, že neznamená, když politik je sympatičtější než předchozí garnitura, že mu budete věřit všechno, co vám říká. Ale to zásadní bylo brát to řemeslo úplně vážně a naučit se ho tak, aby člověk nedělal zbytečné chyby.

SPEAKER_00 6:17

Vy jste taky velmi brzy poté v roce 1994 strávil dva semestry na Univerzity of Georgia u Atlanty, což vás podle vašich slov spíš přitáhlo k té zemi k Americe, než že by vám to akademicky něco dalo. Ale proč co se tam dělo, co se vám tam tak líbilo?

SPEAKER_02 6:38

Člověk tam poznal tu barevnost Spojených států. Vystoupíte v Atlantě a je to jak prádelna a dusno, ale takové to zvláštní vedro, které jinde nezažijete. Pak si koupíte u benzínové pumpy, vařený buráky ve Šlupce. A spokojeně, chroupete a pak v Atlantě, tehdy tam byla docela velká zločinnost. Jsem tam vystoupil z autobusu a opravdu první, co jsem viděl, byly tři policejní auta u zastřeleného drogového díra. A najednou jsem byl plnýma nohama v barevných Spojených státech. A z akademického hlediska ano, byla to vlastně oblastní státní univerzita, ale například knihovnu, co se týče prácí o novinařině, o médiích, tam měli zdaleka bohatší než co jsem v té době znal z Prahy?

SPEAKER_00 7:38

Když jste na to trošku narazil. Myslím, že my čeští novináři svoji práce občas bagatelizujeme, že ta americká žurnalistika je mnohem méně cynická, i když určitá sépse tam jistě je i tam. Ale muselo to být pro vás zase těžký návrat v té polovině 90. let po tom prvním školním roce stává nebezpojený státech, jak jste si vlastně našel tu svoji cestu tady.

SPEAKER_02 8:01

No, chviličku docela těžko, protože já nechtá říct, co by to znělo na foukání, ale vy to sama víte, že tak je Amerika je prostě velký svět. A když se vrátíte do té české novinařiny, tak jsem chviličku nevěděl, co sám se sebou. Dokonce jsem málem utekl do marketingu, a což naštěstí jsem si rozmyslel. Ale pak si to člověk zrovná hlavě, řekne si to tak na druhou stranu, byl jsem pro to, aby se s něco naučil a pokračoval nějak si s tím naložil a dál, takže po takovém tápání, pár měsíčním jsem tenkrát naštěstí dostal lano od Josefa Chuchmy v mladé frontě dnes.

SPEAKER_00 8:56

Já s dovolením ocituji vás, když jsme spole měli kábuji minulý týden, vy jste říkal, věděl jsem už v té době, že je to můj svět, ale nevěděl jsem, že budou spojené státy moje specializace. Proč vám to tak dlouho trvalo, nebo jak se to stalo, že se stali vaší specializací?

SPEAKER_02 9:14

Když se to zlomilo definitivně ke Spojeným státům, bylo díky Fulbratově stipendiům v akademickém roce 2001-2002. Já jsem tam přijel v srpnu 2001. George Bush byl nadovený v Texasu celé léto. Nic moc se nedělo. Zdálo se, že to bude takové prezidentství republikánské, klidné. A pak přišlo 11. září 2001 a všechno bylo jinak.

SPEAKER_00 9:45

Kde jste byl v té době?

SPEAKER_02 9:47

11. září 2001 jsem seděl na hraní hodině komputer assistí reporting, což je zletnější název, protože vás učí, jak vyhledávat v různých veřejně přístupných databázích, například v policejních databázích. A proto jsme měli každý před sebou počítač a v jednu chvíli kolega mi ukazoval na svém monitoru a původně říká, že to je hezká počítačová simulace a tam zrovna nalétávalo letadlo do jedné z věží dvojčat. A během pěti minut najednou ta hodina se rozpadla, učitel řekl, že se děje něco mnohem vážnějšího než je náš kurz. A když jsem vyšel do toho kampusu Univerzity v Marile, tak tam bylo ticho. Jediné auto, které tam stálo, bylo inselátéři měli naplno puštěný rádios, kterýho vyzývali lidi, aby šli darovat krev, že do Pentagonu také naléto letadlo. Tenkrát, jak v tom prvním smatku a chaosu, opravdu to byl pocit válečného stavu. A takhle já jsem prožil 11. září.

SPEAKER_00 10:49

Myslím, že důvod, teď tak mě opravte, ale důvod, proč píše to Spojených státech, je vaše láska ke Spojeným státům není to tak.

SPEAKER_02 10:57

Přesně tak. Už jsme na to narazili, když jsme mluvili o mém stipendiu nebo pobytu v Georgii a člověk to neumí říct jinak, než tak, jak to slýcháte od spousty jiných lidí. Spojené státy jsou stále fascinující zemí. Že ten spěrt nového životního osudu, který tam přicházeli a přicházejí stále lidé hledat, ten tam stále je. A samozřejmě, jaký člověk starší aří tam častěji, tak možná už ta vnímavost okorává. Ale na začátku vás to opravdu tak jako praští do duše a dohlavy. Takže máte chuť se tam vracet. Já už bych tam dneska nechtěl žít, už bych na to neměl, ale pořád se davý, když tam jedu znova, jestli to pocítím, jestli to tak je. A zatím do zaklepu na stůl tak je.

SPEAKER_00 12:01

Vždycky pro jeden studentský časopis, který s vámi dělal rozhovor a řekl, v Americe je neuvěřitelná energie. Trvám na tom, že americká společnost má schopnost se obrazovat. Lidé tam věří, že se vše nakonec vyřeší. Je i tohle důvod, proč se tam vrací a vyřeší se to i tentokrát.

SPEAKER_02 12:20

Je to důvod, proč se tam vracím, ale jako mnoho ostatních lidí, kteří pozorují Ameriku zvenčí, mám docela strach v tuhle chvíli, kam se ta energie napře. Protože teď je ta energie opravdu celá společnost rozpolcená. A znamená, bojím se, aby dvě energie nešly proti sobě. A uvidíme, co bude dál. Já si myslím, že když se koukneme do historie, že Spojené státy toho opravdu už hodně přečkali. A i když nevím, jaké teď bude řešení, tak si neumím představit ty nejčernější scénáře, nebo neumím si připustit nějaký rozkol Spojených států.

SPEAKER_00 13:09

Já totiž vím hlavně z vašich komentářů, že Trampové voliči jsou trošku jiní, než ti běžní fajn Američané, které známé, jsou přece trošku podezřívavý. Trump opravdu vyrobil, myslím z novinářů, nepřátele takové to bez tak píšete, že je tam člověk slých. A jak se s tímhle třeba vyrovnáváte při té vaší současné práce?

SPEAKER_02 13:31

Je to nová zkušenost s nástupem Dela Trumpa a já jsem to poznal hned na prvních jeho zhromážených z voličů v kampání 2016, tak jim se opravdu podařilo to, co chtěl, že dneska jsou novináři pro jeho voliče, nepřátele. Když se jim představíte jako novinář, se trošku uzavřou, nejsou to ty otevřený Američané úplně zvěaví, kteří nakonec se vyptávají sami vás a o to víc rádi si povídají. Ten přístup trampových voličů k novinářům je naježený, podezřívý, a v zásadě nepřátelský. Já na to mám metodu loupého Honzi, což jako cizinec z Prahy nemusím ani moc markírovat. Prostě ptám tak jednoduché a tak podivné otázky, že nakonec oni si řeknou, tak na tomově řeknu klidně všechno. Teď to trošku zlekčuju, ale myslím si, že můžu těšit ve srovnání s americkými novináři, z toho, že jsem cizinec. Takže mě necítí tolik jako nepřítel vlastně ani nevědí, kam se jim mění zařadit. I když o nich potom člověk slyší, vy si bez tak napíšete, co chcete. Ale možná i to, že si to napíšu někde tisícemil daleko, tak jim je trošku jedno a jsou nakonec ochotní se bavit, ale takovej ta předběžná ostražitost je tam docela silná, a je to nová zkušenost.

SPEAKER_00 15:13

Vy jste na to už narazili před chvíličku, vy jste se vrátili z obrojová stipendia v roce 2002, a od té doby se vlastně Americe skutečně profesionálně věnujete, ale možná tady ta cesta pro vás v českém mediálním světě nebyla úplně uvlazená, připravená. Možná v tom musí být určitá úpornost, abyste se té Americe mohli skutečně exkluzivně věnovat, jak je to.

SPEAKER_02 15:36

Řekla jste slovo úpornost a to popisuje celkem dobře. Já se možná až vstovu ke svým cholům chovám trošku sobecky, možná i neslušně, ale opravdu trvám na tom, že chci dělat jenom Ameriku a že chci dělat jenom téma, v kterém se cítím pohodlně a dobře. A postupně se mi podařilo vyšlapat si ten prostor, kde cítím, že mám tu erudici zkušenost a vím, kam se obrátit, protože mám vybrané novináře v amerických médiích, které sledují roky. Dneska už opravdu to není, že sledujete médium, protože i v rámci velkých novin prestižních jsou ty výkony hodně nevyrovnané. Musíte vědět, koho číst a proč. A na tomhle trvám, že je ta přidaná hodnota, kvůli které mají, doufám, čtenář důvod sledovat mé psaní o Americe. Tímco v těch ostatních oborech nebo oblastech, které tomu určitě potřebují, jako je především Velká Británie, jako je transatlantická vazba, tak sice jsem schopen napsat určité téma, ale bráním se tomu, při dělení, tohle se tam stalo, tak to musíme napsat. Je to sobecký luxus, ale úporně si na něm trvám.

SPEAKER_00 17:02

Daně vy od vašeho návratu z Fulbrighta a poté z toho pobytu ve Washingtonu letáte do Ameriky tak třikrát, čtyřikrát ručně je to tak. Jak vypadá taková vaše běžná klasická služebka? Máte už svůj rajon, místa a města, kam jezdíte?

SPEAKER_02 17:20

Já se na přelomu prezidentství baráka obamy a Donalda Trumpa opravdu snažím od té doby jezdit do těch míst, kde se lámne ten chlebá voleb. Kde jsou voliči jež předtím byli demokraté, a Donald Trump si je dokázal ukradnout, což je Pensylvánie, Ohio, západní Virginie. A tam vybraná místa, kam se velmi zcela cíleně vracím. Obamy, byl jsem tam v kampění 2016 a tam například na kongové volby 2018, a myslím si, že vlastně to je skoro ta nejcinnější zkušenost, když jedno a to samé místo vidíte v proměnách časů, těch třeba 4 let, a můžete opravdu porovnat ty rozdíly a pochopíte, proč Donald Trump má své věrné voliče, protože v těch místech venkovských nebo maloměstských on psychologicky lidem zlepšil život, přinejmenším psychologicky a často i materiálně. Například mám tam jedno městečko, dneska městečko dřív to bylo velké hutnické město z Tojbanville na hranici Oháia, Pensylvánie, přímo v údolí řeky Ohio. A tam jsem byl za baraka obamy po té těžké recesi, kdy ani ne jeho vinou, si myslím, ale se nepodařilo ten středozápad vytáhnout z té těžké recese, takže ta mainstream byla opuštěná s prázdnými výlohami. Pak jsem se tam vrátil v tom roce 2018, to znamená v druhém roce prezidenství Donala Trumpa. A najednou vidíte, že to město přece jenom ožilo. Najednou tam je pár otevřených nových kavárn a knihkupectví, které si založil takový bytostní intelektuál, s kterým se můžete bavit o Kávkovi nebo o Průstovi. Ale tam půvolič. A řekne vám, tak se tady koukněte. Když vidíte, že tady to ožilo, tak zase jsem z něho cítil nejtupsy. Že já jsem tam přijel jako novinář to popsat, jak to nefunguje. Ale myslím si, že na konci jsme se oba pochopili, že on mi vysvětlil, jak to vlastně trošku funguje a já to tak vzal.

SPEAKER_00 19:52

Já už jsem zmiňovala v důvodu, že vy jste získal letos novinářskou cenu na datce. Opencosi je fan za nejlepší komentář. Nebo respektive za série komentářů ve vašem případě na aktuálně.cz. Tata série jmenuje Americký týden s pod titulem Velká země za velkou louží nabízí velké příběhy. O většině z nich se bohužel běžně nedozvíte, tady na vás čekají. Jak vy ty příběhy daně vybíráte, podle jakého klíče?

SPEAKER_02 20:17

Tak jednak, když tam jsem, tak se snažím co nejvíc času, trávit ježděním po těch místech, kde se můžu něco dozvědět. Někdy je to až legrační. V té kampani v roce 2016 se Trampovi voliči ještě trošku schovávaly, protože si nebyli jistí, jak se na ně bude okolí koukat až Trump prohraje, jak všichni očekávali. Takže tam jsem to dělal tak, když jsem potřeba Trampova voliče, že jsem zajel do menšího městečka a když jsem viděl ten jár sign, takovýto Trump na zahradě, tak jsem zavonil a pokud se mě nelekli, tak nakonec jsem se dozvěděl něco zajímavého. Ale vybírám si to v zásadě jednoduše. Nejezdím do míst, kde vím, co můžu očekávat. To znamená, že už se vyhýbám větším městům, právě jako je Washington. A snažím se být co nejvíc na tom venkově, protože to je pro mě překvapivá věc. To jsem dřív tolik neznal, a vlastně, když jsem při mluvil, že ten Washington je taková uzavřená komunita, tak já jsem tím byl postižený. A teď se snažím o cílově pochopit tu americkou mozaiku opravdu ve všech jejich barvách.

SPEAKER_00 21:48

Můžu se vás ještě zeptat na poslední otázku. Kdo si myslíte, že bude kandidovat v tom roce 2024?

SPEAKER_02 21:53

Já bych chtěl, aby to byly ženy. Myslím si, že Kamala Harisová současná víceprezidentská kandidátka demokratická je trošku víc liberálnější, prognější než Joe Biden, ale podle mě je dneska celá demokratická strana. A na druhé straně například by to mohla být Niky Haleová, která byla Trumpovou velmi při OSN, která je ostrá republikánka a má osobní integritu konzervativní, republikánské ženy, a na rozdíl od mnoha většiny lidí v nejběžším Trumpově okolí. Nepůsobí tak, že si nosí kartáč, aby Trumpovi očistila saku nebo boty.

SPEAKER_00 22:47

V jste nechtěl být původně profesionální fotbalistou. Pak jste studoval geologii těsně po sametové, nebo se ten osud vás zavál, myslím si, hodně daleko vděčný tomu osudu.

SPEAKER_02 22:59

Jsem, já to říkám, že já jsem 55 ⁇ ročník 1963, a myslím si, že patřím k té generaci, která měla velké štěstí, když už prožila tak dlouho část života v komunismu, že ještě delší, že je ve svobodném světě. A ta zkušenost ze socialismu je samozřejmě formující. My nikdy nepřekročíme, nebo já, když budu mít za sebe svůj stín. Vždycky se to člověku uvědomí například v konfrontaci s vlastními dětmi, jak jsou v uvažování, tak je o tom základním svobodnější, až se člověk někdy zasadí. A druhou stranu, právě díky té zkušenosti jsem přesvědčen, že si je to fakt hrozné kliše, ale já jsem o tom bytostně přesvědčen, že si toho hrozně vážíme. Mnohem víc mnohem víc asi ne, ale nítěrněji než třeba moje děti.

SPEAKER_00 24:01

Určitě děkuji: tu byl Daniel Aníš ve filtu České flavitové komise. Děkujeme, že jste přišel.

SPEAKER_02 24:07

Já děkuji za pozvání.