1. díl Fulbright - to není jen projekt

„My když jsme se vraceli, já jsem měla pocit, že jsem najednou mladší o deset let,“ říká v první epizodě nové podcastové série Fulbright 35 a 80 Anna Kučerová, která je aktuálně prorektorkou pro studium a vzdělávání na pražském ČVUT. Spolu s manželem a a čtyřmi dětmi se vydala na MIT. 

Od dalších stipendistů a stipendistek uslyšíte, kdy se cítili jako celebrity, proč přestanete věřit, že něco nejde, nebo jak vás ovlivní americký přístup k náladě. Celou epizodu si můžete poslechnout na webu a ve všech podcastových aplikacích. 

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Fullbridnost pro mě byla začátek nového profesního života.

SPEAKER_04 0:05

To nejlepší, co jsem mohla s svým životem udělat.

SPEAKER_00 0:07

Absolutně galaktická záležitost.

SPEAKER_04 0:10

Je to výzva, ale taky svoboda a neuvěřitelná příležitost.

SPEAKER_02 0:14

Změnila mi život. Změnila mě život na té osobní i na té odborné úrovni. Protože bez tohle stáže bych asi neměl tu správnou motivaci dál pokračovat s tímhle směrem.

SPEAKER_04 0:28

Zásadní zlomová, oči otevírající, ale fakt i otevírající nový způsob myšlení a vlastně i dodání nějakého sebevědomí, protože to americké nadšení a ten jejich občasný přístup, všechno jde a všechno dokáže. A ty vlastně můžeš dělat všechno. Tak to je něco, co si trochu střídní, možná trochu víc evropsky snažím ještě dále držet a vlastně jít do věcí do nových projektů a dalších výzev už jako s tím, že to může jít a že nemusím být zamklav nějaký škatulce jedný.

SPEAKER_09 1:07

Říkají stipendistky a stipendisté Fulbrightových programů v nové podcastové sérii Fulbright 358, která vzniká u příležitosti výročí 35 let Fulbrightova programu v Česku a 80 let celosvětově. V osmi epizodách se podíváme na Fulbright z různých stran, protože toto stipendium rozhodně není jen o akademických projektech. Bývalí stipendisté a stipendistky tak například prozradí, co je nejvíce překvapilo, nebo jak je tato zkušenost ovlivňuje třeba i po 20 letech. Také probereme, jak to je odjet s celou rodinou nebo jaké jsou jejich typy a doporučení pro úspěšnou přihlášku. Jméno je Pavla Hubálková a mám velikou radost, že vás jako bývalá stipendistka mohu touto podcastovou sérií provést. Jsem totiž ukázkovým příkladem, že fulbraitovo stipendium vám může skutečně změnit život. Sama jsem odjela s vědeckým projektem, ale místo léku na Alzheimera jsem v Chikágu objevila profesionální komunikaci vědy a dnes jsem vědeckou novinářkou. Podobný kariérní zvrat prožil i architekt Adam Gebrian, kterého uslyšíte v sedmé epizodě. Ale i pro další stipendistky a stipendisty byla Fulbrightova zkušenost významným milníkem na profesní i osobní úrovni. Tak například Anna Kčerová odjela s manželem a čtyřmi dětmi na MIT a dnes je z ní projektorka pro studium a vzdělávání na pražském ČVUT.

SPEAKER_06 2:36

Já si myslím, že to je skvělá zkušenost nejenom po té profesní stránce, ale opravdu i po té osobní. Pro nás to byl neskutečný posun v tom, že dobře u nás doma nebyla nikdy nuda tím, že jsme v té době pořádně jako měli čtyři děti a tomu nejmladšímu byl právě rok, tak jsme furt měli něco nového. Ale vlastně to, že jsme tam dokázali odjet, že jsme tohle dokázali zorganizovat. My když jsme se vráteli, já jsem měla pocit, že jsem najednou mladší o deset let. Já jsem tam odlíždila s pocitem, že už jsem prostě taková, ta mamina a teďka tady mám ty děti a teďka tady musím nějak zvládnout tu práci. Ale najednou to, co jsme museli zvládnout, tam bylo ještě volvel veš. A opravdu bylo nutné, my jsme tam vlastně překonávali různý takové drobné výzvy. A třeba jsme se rozhodli, že byli jsme teda vlastně jako v okolí Bostonu, byli jsme v Cambridge, což je součástí je to sousední Bostnu, což je obrovská aglomerace, mají tam metro, mají tam hromadnou dopravu. Musím říct, že ve sounání s Prahou, to ale bylo docela utrpení Prahama, to MHD teda na mnohem vyšší úrovni, ale i Američani v tom místě se prostě dělí, část z nich tím MHD přece jenom jezdí, byť to auto, je tam prostě hodně populární. A my jsme tam prostě s tím, že s těma dětma zvládneme i bez toho auta byla to taková výzva. Pak jsme se hrozně bavili tím, co všechno dokážeme, že dokážeme dojet i na různý výlety mimo ten post, kam jezdí vlak. A bylo to vlastně bylo to takové, jakože jsme se tak hecovali, co vlastně všechno svedem. A pak jsme na sebe byli strašně pišný a vlastně jsme v tom hrozně rostli. To byla jedna věc. A druhá důležitá věc byla určitá pokora, protože je strašně velký rozdíl v tom, že tady v Čechách opravdu vůbec v Evropě máme ten sociální systém hodně propracovaný. Ty sociální jistoty máme velký. Vlastně si tady já jsem měla pocit, že si opravdu žijeme v Bavlce.

SPEAKER_09 4:46

Byste měla ještě jednou zhrnout a doplnit větu fulbra zkušenost pro mě byla.

SPEAKER_06 4:52

Naprosto úžasný zážitek, který si myslím, že by já vlastně vůbec nerozumě tomu, proč do toho lidi najdou, když tady ta příležitost je, protože já bych to doporučovala všem, je to neskutečný milník, ať už po té profesní, po té osobní stránce. A opravdu s těma dětma o to lepší, protože přece jenom po té profesní stránce my jsme absolvovali. Já jsem byla na pozduku v Německu a opravdu tam, že tam to potom bylo to skvělá profesní zkušenost, ale vlastně jsme poznali opravdu jenom komunitu té kanceláře a té univerzity a vlastně z toho Německa dál jsme nepoznali prakticky nic v té Americe s těma dětma, to člověku opravdu otevřem ty možnosti poznat tu komunitu, poznat ty lidi, to prostředí. A jak říkám, i pro ty děti to byl neskutečný zážitek a vlastně můžou být jednou, si vždycky můžou opřít jíš za váhy a budou nervózní z toho, že něco nezávám, že říká: a teť já jsem zvládla chodit rok do školy v Americe, tak zvládnu i tohle, tohle je prostě strašně důležitý.

SPEAKER_09 5:53

Velkou inspiraci zažila i architektka Karolína Kripnerová, která se dlouhodobě zabývá tématem bezdomovství z pohledu architektury.

SPEAKER_05 6:02

Myslím si, že mi to dodalo nějakou míru sebevědomí. Což si myslím, že sebevedomí je taková věc, která je extrémně potřeba, a často bývá až znevažována. Že Kor v český nátuři si myslím, že časokrát si lidi zaměňují možná to jako to sebevedomí, ten pravý význam, a to, že se řekne, že je sebevedomí má noc příliš nahoru, ale já si myslím, že vlastně bez sebevedomí člověk nemůže pořádně nic dělat, takže určitě to mi to dodalo a i ten kontrast s tou americkou společností, kde právě to sebevedomí někdy až v té nezdravé podobě, je mnohem víc přítomný mezi lidmi. Tak si myslím, že když se vezme část z té americké natury a část té evropské nebo české náty, a spoj se to a nějaký ten středoboce najde, tak si myslím, že to je ten ideální stav. Takže i tady ten kontrast, který jsem měla možnost nahlídnout, pro mě byl velkým takov otevřením očí a uvědoměním. Pak mi to určitě dalo spoustu cených kontaktů, protože to bylo úplně skvělé dostat se do společnosti lidí, kteří mají zase další kontakty a kteří mají nějakou podobnou zkušenost. A určitě to dál podnítilo můj zájem o pokračování v tom tématu, věnovat se mu a pokračovat v té práci, kterou dělám.

SPEAKER_09 7:31

Že Fulbraitovo stipendium rozhodně není jen o samotném projektu potvrzuje i Nikola Páleníčková, která se zabývá tématem přístupnosti filmových festivalů.

SPEAKER_04 7:42

Já jsem odlítala fakt přesně před rokem skoro o dneška, takže na to pořád vzpomínám jako na takový obrovský balíček nadšení a svobody a úplně nových obzorů. A pro mě asi to je fakt hodně spojený s tím, že jsem měla možnost se několik měsíců zabývat jenom tím, co mě upřně zajímá, baví, čemu se chci věnovat a vlastně nemuset řešit takový běžné denní věci, co tady má jinak jako člověk každý den. A byla to pro mě asi i v tomhle velká svoboda věnovat se jenom tomu a pak vlastně žít na místě, který jsem si vysnila, jako fakt jako dítě jsem si to vysněla. Takže pro mě to je vlastně trochu neuvěřitelný.

SPEAKER_09 8:29

A teď budeš trochu konkrétní, jaké byly ty představy a pak třeba ty reality, co tě překvapilo v tom nejmilejším, a třeba i to, co jekala prostě jinak a bylo to jiné.

SPEAKER_04 8:40

Jako asi mě překvapilo, jak to je všechno velké. Všechno. A vlastně i ta země, když jsem pak nějak cestovala, tak mi hodně dala do kontextu nějaké vnímání zpráv, nějaké geopolitiky a všech těch věcí, které pro člověka jsou jinak docela daleko, i když je sleduje tady vlastně z Čech. Tak naopak se to úplně otočilo a už pro mě nebylo moc relevantní sledovat tolik zprávy z Česka, nějaké předvolební kampaně, nebo co se vlastně děje ještě v celé Evropě. A myslím si, že to pro mě bylo i dost důležité vlastně pochopit i nějaké věci vnímání třeba Ukrajiny ze strany Ameriky a ta vzdálenost a ta velikost všeho pro mě byla úplně neuvěřitelná, takže to mě asi překvapilo. A pak já si myslím, že jsem díky nebo skrze populturu byla hodně připravená na spoustu věcí a hodně jsem se poctivě připravovala. A pak mě asi překvapil nepořádek v ulicích velky a že se netřídí odpad takovým způsobem, na který jsem byla zvyklá a potom. A to bylo tedy moje hodně velké oblíbené překvapení, když jsem byla v Chikágu, tak tam byly všude zajíci nebo zajíci králíce, divoký prostě, a já jsem si myslela nejdřív, že to jsou všechno jako uteklý, domácí zvířátka od někoho a nevěděla jsem, že tam je taková divoká fauna.

SPEAKER_02 10:12

Historik Michal Radin si přivezl zajímavou změnu myšlení. Já myslím, že ani ne. Možná jenom jedna věc, která ještě mě napadá, a která vlastně trošku změnila myšlení, ale vlastně teď když někdo mi říká, že něco nejde v jakýmkoliv kontextu. Tak vždycky jsem zpozorním a vždycky prostě se snažím přijít na to, jestli náhodou ten člověk spíš neříká, že něco neumí nebo nechce. A najednou je to potom úplně jiný problém, když nad tím začnu takhle přemýšlet a dost často je to potom problém, který se dá velmi jednoduše vyřešit tím, že se něco naučí nebo najdu někoho, kdo něco prostě chce udělat. A najednou je to mnohem schudnější, celý ten problém.

SPEAKER_09 11:02

Mnoho nečekaných mimovědeckých objevů násbírala i materiálová chemička Sonia Hříbalová.

SPEAKER_07 11:08

Já začnu možná u něče úplně triviálního, a to je americký přístup k náladě. My na to koukáme jakože to je něco trošku takového fejového, že jako se stváříme všichni strašně pozitivně, když to tak není. Ale tam jsem pochopila, že to my možná trochu špatně chápeme, že tam to být primárně aspoň mírně pozitivně naladěné je taková určitá slušnost. A myslím si, že my tady děláme přesný opak, že my jsme primárně, alespoň mírně negativně naladění. A je to taky taková trošku slušnost si postižovat, jenomže ono tady to nějakým způsobem ovlivní celou tu konverzaci. Olivní to celý ten den každého, se kterým se člověk potká. A třeba jenom taková drobná věc, jako vytáhnout to pozitivní z toho dne, ne to negativní, když se někoho zeptáte a jak se daří, tak to myslím, že je fakt drobná věc, která ovlivní život. Ale těch věcí je samozřejmě obrovská spousta. Tady je jedna taková malá povrchní drobnost. A přivezla jste ještě něco dalšího na té soft skill úrovni. Třeba nějaký nový zvyk nebo třeba nějaký koníček. Co se mi líbí na Američanech, je to, že ať jste v jakékoliv sféře, snažíte se všechno prodat. Všechno musí mít příběh, začátek a konec a jasný produkt. A to je něco, co vědci zapomínají. A myslím si, že i to mi pomohlo získat projekt. Myslím si, že to mi pomáhá mít přednášky, které se lidem líbí. A myslím si, že to pomáhá i s tou srozumitelností. A má to i tu rovinu, že si to uspořádáte v hlavě. Proč jdu odněkud někam, co dělám, co tím získám. To je z té soft skill úrovně. Já mám pocit, že ta kultura se vám prostě ží nasáhnete. A některé věci prostě ve vás zůstanou. Já teďka přemýšlím nad nějakým úplně konkrétním příkladem. Ale napadá úplná blbost. Cestování tady se všichni můžeme zvláznit z toho, když z Prahy máme do Brna nebo z Brna do Prahy. Ale ono to fakt není tak daleko. A když se na to člověk zvykne, tak je najednou daleko propojenější, tak je najednou daleko spojenější s tím okolním světem. A to má taky vliv.

SPEAKER_09 13:35

Soně hříbalová také ráda říká, že fullbraidová zkušenost pro ní byla to nejlepší, co mohla se svým životem udělat.

SPEAKER_07 13:42

Vytrhne vás to z kontextu tak jako nic jiného. Mám za sebou stáže po Evropě, mám za sebou práci v mezinárodních týmech evropských. Ale tohle to je úplně jiná úroveň. A je to o tom, že mě přijde, že západní společnost my na ní koukáme jako na jeden druh. Ale ta Evropa versus Spojené státy jsou to takové dvě komplementární, alternativní verze této společnosti a je fakt úžasný si s obou dvou brát to nejlepší a to, co vám sedne. Takže opravdu vytrhne vás to z kontextu poskytne vám to úplně nejpohled na svět. No, já hrozně ráda vzpomínám na to. Samotná ta práce, nebo my se na to koukáme jako na ten americký zážitek, ale ono součástí tohoto amerického zážitku byla práce s lidmi z celého světa. A strašně se mi líbilo, byla jsem se dělá jsem v kanceláři s kolegou, který je z Afriky, který vyrostl v něčem, co my si vůbec nedokážeme představit. Ale udělal doktorát ve Spojených státech, pracoval jako pozdok na ten state. A vlastně sdílení těch jeho osobních zkušeností to bylo opravdu parádní. V tom ohledu, že si člověk tak strašně rozšířil obzor, rozšířil si pohledy. To bylo fakt hodně dobrý. A zase já se vracím pořád ke komunikaci, ale ono fakt všechno nakonec stojí na komunikaci a v tom mezinárodním prostředí ta komunikace prostě musí běžet určitým způsobem. A to jsem si strašně užila. Dá se to poznat i v úrovni smyslu pro humor. I tam já mám ráda, trošku ten mírně černý český humor, a to prostě chvíli trvá někomu, než to pochopí. Jak mě to pochopí, tak je to prostě boží. Na tyhle momenty moc ráda vzpomínám. Já bych možná řekla, že ještě ta zkušenost měla jednu rovinu, a to je ta rovina, kterou jsem zažila v Čechách, paradoxně. Při přípravě toho projektu, při pohovoru, při kontaktu s Českou Fulbrightovou komisí, a vlastně potom. A myslím si, že to samozřejmě ta hlavní zkušenost je ze Spojených států, ale i tahle část té zkušenosti byla strašně silná. Protože to řekněme tu auru, kterou kolem sebe Česká Fulbrightová komise má, ta je taková specifická, ale naprosto úžasná. Prostě člověk má najednou pocit, že tu někdo na té druhé straně je pro něj, že musím chce pomoct, že mu chce pomoct se rozvinout a potom nějakým způsobem fungovat v té komunitě dál. A té komunity, to je z toho to nejde, že jo? I to je ještě ještě obrovská předaná hodnota celého tohoto zážitku.

SPEAKER_03 16:59

Unikátnost toho programu spočívá v tom, že pokud se člověk jednou stane Flublrahem, tak je s ním vždycky. Už prostě vždycky bude součástí toho networku, ať už v České republice, kde Flubraytová komise, naše absolventy bude pravidelně zvlát na různá setkání, budeme se doptávat, jak se mají, budeme za nimi jezdit na univerzity. Pořád nás bude zajímat, jak se Flubrati mají. A je to zároveň taky to, že ten člověk se stane součástí toho globálního networku. To znamená, že může očekávat, že třeba ho někdo z nějaké americké univerzity pozve na konferenci, nebo může očekávat, že ho někdo z americké univerzity požádá o napsání posudku na nějaký projekt. Takže je to opravdu ten globální i český network, který my velmi intenzivně opečováváme. A není to tak, že člověk podá žádost o stipendiu, dostane stipendium, odjede, vrátí se a tím to končí. My se furt budeme doptávat, jak se ten člověk, jak se jim daří, jak se vám daří, a budeme chtít vědět, jestli jsou nějaké další nové výstupy, které lze napojit na ten pobyt ve Spojených státech. Takže je to opravdu network, je to de facto rodina, což zní trošku pateticky, ale myslím si, že to takhle všichni vnímáme. Říká ředitelka Fulbrightova programu Jana Sehnálková. V komisi jsem vlastně sedm měsíců v současné době nastoupila jsem do role, která byla předtím 30 let formována paní doktorkou Hankou Rybkovou, ředitelkou Fulbrightovy komise, která vlastně byla zásadní v nastavení směru toho programu. Jehož cílem tedy má být opravdu akademická excelence a ta šíře záběru ve smyslu možnosti přihlášení se pro lidi z různých oborů, od samozřejmě přírodních věd, přes společenské vědy až po umělecké obory nebo osoby z nezisku. I z toho, co můžu teď vidět, tak určitě základní důrazy vždycky dává na tu akademickou excelenci. Nejsou žádné prioritní oblasti, je to prostě o tom, že někdo je vynikající vědec, má obrovský potenciál a chce jí dělat dobrou vědu do Spojených států amerických.

SPEAKER_09 19:19

A být Fulbrightistou ve Spojených státech je velká věc. Jak sdílí například manželé Vojtovy?

SPEAKER_08 19:24

Oni Američani na to hodně dají. Já si vzpomínám, když jsme právě, my jsme se jako nechlubili, že jsme teda fulbraitisty, ale když na to přišla řeč, tak jako každý věděl, o co jde. Takže to bylo docela i vím, že jednou na mixických hranicích, že něco, když nám kontrolovali pasy. Takže hned jsme pro ně byli jako opravdu celebrity. To mě strašně překvapilo.

SPEAKER_02 19:49

To fulbra velmi místní.

SPEAKER_09 19:53

A jak dodává i Lukáš Vízek, nebojte se zbavit celou rodinu a odjet.

SPEAKER_00 19:58

Žádost o Fulbraita, respektuje ta stáše krokem do neznáma, před kterým mohou mít někteří obavy obavy z toho, jak to zvládnou, jestli a jak to naruší to, co dělají v Čechách. A já bych chtěl zdůraznit, že to mít vůbec nemusí, protože když to chytnou za ten správný konec provazu, tak ten výsledek může znamenat jako zásadní obrat pro jejich profesní dráhu i pro určité semknutí v té rodině, protože my jsme tam se jako hodně intenzní čas vlastně spolu. Jaksi nerostilovaný i když to dodnes a smyslu tím, že máme nějaké přátelé a další aktivity všech, akky jsme v Americe neměli. Takže to pozvedně znamená, že to je vlastně takové soustředění, které vede k tomu něco si odepít, nebít chvíli s naším blízkými, ale to se po návratu zase zase vrátí, a ta zkušenost nás prostě katapultuje někam plně jinám.

SPEAKER_09 21:14

Fulbraitova zkušenost ale rozhodně nekončí návratem, jak potvrzuje i vědec a bezpečnostní analytik Michal Smetana.

SPEAKER_01 21:21

No, Fulbrait zkušenost pro mě byla strašně obohacující, ne vždycky jednoduchá, ale rozhodně obohacující, a říkám, jako ve své současné práci. Já to vlastně odkazuju hrozně často. Ne, s tělem klubem jsem byl se na Fulbraitu, ale spíš. Hle tam to fungovalo takhle a to byla super věc, pod mě to zkusit taky. A tím pádem já na to prostě vzpomínám hrozně rád a hrozně často. A zase, abych to trochu vrátil těm vzhům, tak co se týče třeba vztahu s těma kolegama tam, ty prostě pokračují dál. S tím povrním mentorem jsme stále v kontaktu a byla tam spousta společných nějakých projektů. Tehdyjší jedna kamarádka, co jsem udělala, třeba tehdy doktorantka na Stanfordu, tak je vlastně dneska profesorko na Oxfordu, mezi ním se stala a je součástí mého projektu IRC spolupracujeme hrozně blízko. Teď vlastně jedu na OF tam s tím zase úce spolupracovat, takže ono se tam ten network těch lidí se postupně rozvíjí, prohlubuje a spousta těch profesních vztahů, které nakonec přerosly do přátelství, vlastně zůstalo dneška.

SPEAKER_09 22:23

A když by za vámi přišli třebí studenti i studentky, tak jak byste jim motivoval nebopsal, co je ta esence toho Fulbraitova pobytu, proč by se třeba i oni měli přihlásit?

SPEAKER_01 22:34

No, já bychom asi pustil podcast, abyste to poslechli a zkusili se udělat na to pohled, ale esence je prostě v tom, že člověk nebo akademik podle mě musí jednou za čas vypadnout ze svého stabilního prostředí. Je to prostě strašně přínosný. Právě z pohledu toho, že akremě všude má společný rysy, ale vždycky to funguje trošičku nějak jinak a my se to potřebuje učit, potřebuje vypadnout z té rutiny a je to prostě inspirativní. Pro mě, já jsem vlastně byl fullběh nějaká třetí zahraniční zkušenost, kdy jsem nějakou dobu dělal výzkum mimo Českou republiku a paký prostě člověk cítí, že mu to dá nějakou novou iskru, dá mu tu nový nápady, posune ho to dál. A myslím si, že můj akademický život a moje dráha by byla mnohem ploší a mnohem zajímavá, kdyby si tohle nezažil. Takže ať už to bylo kdysi Švédsko, potom Německo a pak ty Spojený státy a teď to bude Británie, tak já vždycky cítím, že to mě to dá minimálně zase nějakou novou iskru, trochu novou energii, nový nápady a je to pak něco, coopak těžím zase ty roky, když jsem tady. A myslím, že tato kombinace ano, žít tady. Třeba z mého pohledu je pořád jako silná preference z řady osobních důvodů, ale mít vždycky jenom začal možnost se takhle trošku nabít. Tak to je hodně důležitý.

SPEAKER_09 23:50

A těmito slovy končíme první epizodu nové podcastové série Fulbright 35 a 80. V následujících dílech si postupně více představíme vybrané projekty podle jednotlivých oborů. A začneme pro někoho možná překvapivě uměním a neziskovým sektorem. Za týden neslišenou.