2. díl - Fulbright - umělecké a neziskové projekty

Když se mluví o výměnných pobytech, většina lidí si představí ty čistě akademické. Fulbright je ale unikátní v tom, že podporuje i projekty z uměleckého a neziskového sektoru. 
💙 Ve druhé epizodě tak uslyšíte skláře Petra Stanického, který odjel už před dvaceti lety a dnes působí ve Zlíně. Ale jak sám říká, Fulbrigt mu zásadně rozšířil obzory a otevřel pomyslné dveře do celého světa.
💙 Architektka Karolína Kripnerová se dlouhodobě věnuje tématu bezdomovectví z pohledu architektury. Prozradila třeba, jak ji ovlivnilo, že na začátku pobytu sama zůstala bez domova. 
💙 Nikolu Páleníčkovou, která řeší přístupnost filmových festivalů, zase překvapilo, že to byla vzájemná výměna zkušeností a že v mnoha ohledech jsme v Evropě mnohem dál. Fulbright je podle ní výzva, ale taky svoboda a neuvěřitelná příležitost.

Transcript

SPEAKER_03 0:00

Vítejte u druhé epizody podcastové série Fulbright 3585, která vzniká u příležitosti výročí 35 let Fulbrightova programu v Česku a 80 let celosvětově. Jmenu je Pavla Hubálková a mám velikou radost, že vás touto sérií jako bývalá stipendistka mohu provázet. Když se mluví o výměných pobytech, většina lidí si představí ty čistě akademické, přírodově, technické, sociální nebo humanitní. Fulbright je ale unikátní v tom, že podporuje i projekty z uměleckého a neziskového sektoru. Tři takové si dnes představíme. Jako první uslyšíme příběh z kláře Petra Stanického, který dnes působí ve zlíně. Ale jak sám říká, Fulbraitova zkušenost mu zásadně rozšířila obzory a otevřela pomyslné dveře do celého světa. Já bych začala tím, že vy jste byl na Fulbratovi už před více než 20 lety. Tak jak na to vzpomínáte 2025 až 2006.

SPEAKER_01 1:04

Je to tak, no, je to tak, byl jsem už bylo to v tomto století. Takže tak dávno to ještě není. Ale vzpomínám na to, vzpomínám na to úžasně. Bylo to. Já jsem tam nakonec byl tři roky, takže to bylo různě jsem to protahoval, prodlužoval ty svoje aktivity, takže to bylo velice pestré a nepochybně to bylo obbohatují.

SPEAKER_03 1:32

A jste tam odjel za studiem, tak jaká byla očekávání a pak ta realita.

SPEAKER_01 1:38

Já jsem odjel za studiem, ale primárně jsem odjel za městem. Já jsem chtěl jít do New Yorku, což mě to velice vizuálně bohaté. A to myslím, že bylo pro mě to tím nejdůležitějším momentem rozhodnutí, proč jsem tam jel. A vybral jsem si tedy školu, která byla vlastně dost konzervativní, nebo je pořád jmenuje se New York Akademie of Art a je to taková figurální škola. A já jsem v tu chvíli tak trošku přešlapoval nad tím, jestli mám dělat figury, protože pořád jsem mím fascinovaný, vlastně neustále se chodím. Teď jsem se byl dívat na Donatela na nový rok. A pořád něčím mě to fascinuje a už sobě s tím jsem dělal takový jako cyklus, který jsem nazval Metropolis, a ten se zabýval takovou vyprázněnou oproštěnou formou a interiéry, kde vlastně člověk nějaký tušený, je tam cítit, ale není vidět. A tak byly to dva směry. A já jsem se rozhodl tedy na tu akademii, protože jsem si říkal, že v novém prostředí se zkusím ještě nově zamyslet nad tím, co figura v plastice, což znamená.

SPEAKER_03 2:55

A vy dost často vzpomínáte, že vás ten Fulbrayt vlastně nasměroval úplně jinam, že jste si asi plánoval něco jiného, ale že vám tam ta zkušenost vás nasměrovala a dovedla ke sklu a dál.

SPEAKER_01 3:07

Je to tak, po té, co jsem se vrátil z Fulbraitu, tak jsem vlastně úplně tu figurativní linku opustil, a už jsem se k ní s nějakou intenzitou velkou nikdy nevrátil. Vím, že jsme to jednou rozebírali s paní Rybkovou, bývalou ředitelkou Fulbrigu, která to samozřejmě si to taky všimla a říkala. Že s tím záměrem, který jsem tam jel, takže to vykristalizovalo něco úplně jiné. Ale to je, myslím si, že i cílem toho Fulbrigu, že věci se prostě pohnou tím směrem, kterým se pohnout mají. A New York v tomto je, myslím si, docela je natolik intenzivní místo, který tomu pomáhá pochybně.

SPEAKER_03 3:55

Ještě tam zůstaňme v New Yorku. Jaké to bylo, jest se třeba dostal na praxi k Čechu koncovi, tak to muselo být asi pro mladého Čecha něco úplně fenomenálního.

SPEAKER_01 4:06

Tak určitě to bylo. Bylo zajímavé, fascinující. Já jsem potom, když jsem skončil po dvou letech tu akademii, tak jsem hledal zaměstnavatele. Já jsem cíleně nešel, nebo nebyl jsem až tak fascinovaný tím fenoménem děže a kunce a vůbec tím směrem a výrazem a významem toho člověka toho vizuální umělce, ale hledal jsem chtěl jsem tam ještě pracovat nějakou dobu, protože je možnost tehdy, existovala možnost jít na takový nějaký practical training program, což bylo jako pokračování praktické v tom oboru, které jste vystudoval. Že fůbra už to neplatil, ale zajistil nějaké víza a tak. A byla potřeba, aby to byl někdo, kdo za vás zaplatí zdravotní pojištění. Protože tu musel hradit ten zaměstnovatel což tehdy, to byla ještě doba před obamou. Bylo vlastně to složité. A děf Kunc byl právě dobrá adresa, protože já jsem si říkal, musím mít za někým, za nějakým výtvarníkem, pro kterého tohle tohleto pojištění nebude překážka. A nakonec se to povedlo a bylo to, myslím, to zásadní.

SPEAKER_03 5:27

A vy jste mu napsal a řekl, chci být u vás, nebo jak to probíhalo?

SPEAKER_01 5:31

Nenapsal jsem mu. Já jsem rovnou šel do toho ateliéru, protože jsem věděl, kde ten ateliér je. Teda byl v Chelsea a čtvrť, kde byly stovky galerii, možná jsou doteď, ale taková intenzivní čtvrť a já jsem tam normálně přišel, zaklepal na dveře. Měl jsem, myslím si, od nějakého kamaráda kontakt na nějakého mana, jednou z těch manažů a šel jsem tam ukázat nějaké portfolie, co umím, a já si myslím, že tehdy se vyplatilo hodně to akademické vzdělání, protože on po mě chtěl realistickou kresbu. Figurálně. Mě řekl tohle takovou figuru, zkus nakresit a přinést to zítra. A tam se vlastně ta ostrost vidění a takový to, že jim vlastně tady to tradičnější vzdělání, které jsme mi procházeli, tak tam se to vyplatilo.

SPEAKER_03 6:35

Přemýšlíte někdy nad tím, jak by vypadala vaše kariéra, kdybyste neměli tuhle tu zkušenost.

SPEAKER_01 6:42

To nevím, jak by vypadala, byl bych o něco okůzenější a to nepochybně. Protože ke spoustě věcí je vlastně neustále se vlast do Amerik. Nedávno jsem byl v Sjetu, někde jsem něco učil přednášel. A neustále se ta Amerika nějak vrací ke mně, takže já se těžko dovedu představit, jak bych fungoval bez toho. Tak jsem tomu rád, že to tak je.

SPEAKER_03 7:18

Do New York se vydala i architektka Karolína Kripnerová, která se dlouhodobě věnuje tématu bezdomovectví z pohledu architektury. Měla jasnou představu, co chce v Americe zkoumat, ale nedařilo se jí najít vhodnou akademickou instituci. Až nakonec našla neziskovku. A zpětně viděno, to považuje za nejlepší možnou volbu. Vy se dlouhodobě zabýváte tématem bezdomovectví a z pohledu architektury. Jakým projektem jste odjel na Fulbright?

SPEAKER_02 7:46

Já jsem, když to vezmu ještě trochu více široka, tak tady tomu tématu jsem se věnovala v českém prostředí, v evropském prostředí, a potom tak nějak asi přirozeně by se dalo říct. Ty mě začalo lákat poskoumat ho v americkém prostředí. Takže vlastně to bylo projekt přesně tak, jak jste ho pojmenovala, a zaměření to bylo na to americký prostředí.

SPEAKER_03 8:08

A jaké byly plány a pak ta realita? Si umím představit, že když jste to plánovala, tak jste měla představu a pak přišla realita.

SPEAKER_02 8:18

Plány byly velký samozřejmě. Ale realita byla taky velká. Plány byly kromě toho, že jsem chtěla vlastně pochopit ten de facto společenský problém v tom americkém kontextu, tak mě tam i zajímaly nějaké příklady dobré praxe, které bychom si vlastně z té Ameriky mohli vzít pro české nebo evropské prostředí. A realita byla taková, že naopak, když jsem většinou přišla do těch míst, který jsem chtěla proskoumávat, tak byly zvědaví na to, jak to řešíme v Evropě a chtěli se poučovat z těch evropských příkladů pro svoji vlastní realitu. A to jedna teda na té systémové úrovni, ale také na té opravdu hardwareové nebo té vyloženě architektuře těch domech. Tak já jsem chtěla vlastně v rámci té stáže najít nějaký inspirativní fyzický projekt ve smyslu domů, který bychom v budoucnosti mohli nějakým způsobem zdokumentovat jako ten příklad dobré praxe. A dlouho jsem hledala dlouho. A musím říct, že v posledním týdnu stáže se mi naštěstí poštěstilo, že jsem ten projekt objevila a pak se mi dost ulevilo, že teda ho mám, ale bylo to hodně napínavý.

SPEAKER_03 9:45

Popište nám to dál trošku. Co to znamená, jak si to představit?

SPEAKER_02 9:49

Já jsem vlastně chtěla najít projekt, který bude mít ne přímo jenom tu linku bezdomovectví, ale vlastně pro mě to je takový ten společenský problém, takže můžou to být jakýmkoliv způsobem marginalizované osoby. Můžou to být lidi s jakýmkoliv znevýhodněním, často to bývají lidi s nějakým imigrantským backgroundem nebo i s nějakým jako menšinovým. A ten projekt, který jsem chtěla najít, tak potřebovala snou být tady tu sociální stránku, která pomáhá tady těm lidem se zpátky nebo nějakým způsobem dostat do té většinové společnosti, ale potom i tu stránku té architektura, protože jsem potřeba by to vlastně jako hezký dům, když to řeknu jednoduše. A ne, že by nebyl New York zajímavý na architekturu nebo co se týče architektury, ale většinou je to taková ta architektura na údiv nebo na odiv, na to, že máte říct wow. A tady ta úzká skupina staveb, které se věnují sociálnímu účelu, nebo které jsou postaveny pro sociální účel, ten společenský účel, tak tam vlastně tady ten wow, efekt paradoxně moc nenastává. A tam se spíš promítalo to americké stavebnictví v té rízí podobě, kdy my jsme z Evropy zvyklý na jinou úroveň tzv. detailů, když to řeknu, to je spíš tak architektonická hantírka, ale je to úroveň stavebnictví, nebo to úplně jako konkretizovat, abych se do toho nezamotala. A to se vlastně v té Americe nebo v New Yorku hledá poměrně těžko. Ale naštěstí potom ten projekt, který jsem objevila, tak to je dům, který stojí v Bronxu, a bydlí v něm převážně, myslím, že to byly ženy, dokonce jenom z Latinské ameriky, které právě měli těžkosti s tím se začlenit do té společnosti z důvodu nějakého horšího sociálního prostředí, ve kterém vyrostly a nedostatku prostředků a podobně. A ten dům kromě toho bydlení poskytoval taky další funkce, jako třeba komunitní centrum a kulturní centrum, a vlastně skrze návrh a funkce, které se v tom důmě nacházely, tak vlastně pomáhal těm lidem, převážně právě tím ženám se integrovat nebo zapojit zpátky do společnosti. No a co na tom bylo zajímavé, byla právě ta architektura, protože ten dům už z dálky zaujal svoji estetiku, že to bylo taky důležitou součástí toho návrhu. A já si myslím, že právě estetika není tím jediným rozhodně aspektem, ale je důležitým aspektem návrhu a vůbec kvality staveb, protože estetika je součástí toho, jak to prostředí vlastně vypadá, a jaký dopad nebo jaký vliv potom má to prostředí, ve kterém se nacházíme na nás, na člověka. A to je v prostředí lidí, který už sami mají chudáci dost problémů sami se sebou, tak je to extrémně důležité, mnohem důležitější než nějaký fancy, byty a kanceláře pro lidi, kteří nemají problém s množstvím nul na svém účtu. No a ten dům, který jsem objevila, tak když jsem si o něm dělala reše mluvila jsem s architekty, kteří ho navrhli, tak mě takovým způsobem spíš pobavilo to, že vlastně ten hlavní architekt toho studia vystoval v Evropě, takže ta smička se opět uzavřela, takže ani to nebyla ryzí, taková ta americká architektura, ale možná i proto se to zalíbilo tomu mimo oku. Estetika je velmi individuální věc, takže chápu, že americká architektura se určitě líbí Američanům, jsou na ní zvyklý vyrostlivní. A já jsem asi podvědomě stejně hledala něco, na co jsem zvyklá. Takže ten pan architekt studoval v Evropě a potom tam vlastně tvoří pěkné realizace v Norku.

SPEAKER_03 14:10

Jak vás ovlivnilo to, že jste se sama stala nebo že jste zůstala na ulici Brutnu bez domova.

SPEAKER_02 14:18

No, tak to je taková vtipná historka z mého úplného začátku, když jsem vlastně přijela do Něku a měla jsem tam domluvené vlastně hned, co jsem přijela, taky zaplacené bydlení na ty tři měsíce, ale reálo to bydlení vypadalo jinak, než bylo inzerováno. A kromě těch vizuálních efektů, tam byly i pachové efekty, které jsem si nejdřív říkala, že to přece zvládnu, že to není problém. A pak jsem zjistila, že tam byly ještě různě menší a více množší obyvatele toho bytu prostě brouci a takové ty prostě věci, životě co nechcete mít u sebe v pokoji. A to jsem si pak řekla, že to už je prostě na mě moc a nechci, aby mi všechny oblečení prožala nějaká brouková věď. Takže jsem potom musela dost urgentně vyřešit to, že jsem tím lidem už zaplatila tři měsíce dopředu a najednou jsem neměla žádný jiný peníze a musela se do z nich dostat. A ještě to bylo dost nepříjemné, protože oni bylo takový dost urputný. Takže když to zkrátila, tak pak se to teda naštěstí povedlo s pomocí pár dalších lidí a to bylo super, že jsem na to vlastně nemusela být sama. No nicméně, efekt byl ten, že jsem z nich dostala většinu, neúplně všechno na většinou těch peněz zpátky, a stále jsem opět s tím kufrem, co jsem přijela, tak jsem stála na ulici a vlastně jsem si říkal, skvělý, tak mám asi čtyři dny do začátku stáže a nemám kde bydlet. No, takže jsem potom začala tak nějak dost drživelně obíhat byty a možnosti bydlení v tom nejbližším okolí, protože jsem potřebovala si někde zase upíchnout s tím kufrem a bylo to dost vlastně asi bych řekla i cená zkušenost, protože tím, že to bylo tak drsný na začátku, tak jsem postupně začala objevovat vlastně jinou tvář New Yorku, protože já jsem vlastně, když jsem tam přijela, tak já jsem vůbec neměla takový ten efekt, že bych si říkala, že to je wow, to je úplně skvělý, město úžasný, ale na mě to město, možná i vlivem tady toho všeho, působilo neuvěřitelně studeně, ciz, až nepřátelsky. A těch prvních pár dnů bylo vlastně hodně takových nepříjemných a ještě já jsem si do jistými vyčítala to, že nejsem teda nadšená z toho, že jsem konečně v tom tak skvělý New Yorku, ale já jsem prostě si připadala, že vůbec tam ne nechci být, ale že to město mě tam vůbec nechce. A bylo to takový hodně nepříjemný. Ale potom vlastně skrze nějaký úplně hodně randum, ubytování, který jsem si našla v té pozici toho člověka, který stojí na ulici a nejvíce co se sebou, tak jsem si našla tam nějaký místní hostel, který vlastně se ukázal, že byl úplně super, protože tam byl člověk, který byl hodnej. A to bylo pro mě úplně zlomový okamžik, že jsem si řekla, tak jsou tady i hodný lidi v tom městě. A byl takový, že mě vyslechnul, já jsem mu vyklopila nejdřiště, všem jsem si prošla, a on byl takový vstřícný, a vlastně mi se snažil minimálně dát nějakou podporu a poradit mi. A pak už se to začalo lámat k lepšímu a já jsem pak začala obíhat byty, které byly v nějakém dosahu, co jsem dokázala oběhnout volný a zjistila jsem, jak rychle se točí neorský trh s bytama, což byla taky skvělá zkušenost. No a pak jsem asi během těch, kolik mi to zbývalo, asi potom už jenom pár dnů. Myslím si, že tak jako v sobotu nebo v neděli jsem bydlela a v pondělí jsem nastupovala.

SPEAKER_03 18:00

Jako třetí uslyšíte zkušenosti Nikoli Páleníčkové, která řeší přístupnost filmových festivalů. Tak, aby se na film dostal vozíčkář, ale třeba i vy, pokud si zrovna zlomíte nohu nebo plánujete vyrazit s kočárkem. Odjíždila přesně před rokem a stáhle je plná dojmu. Co jí nejvíce překvapilo?

SPEAKER_00 18:17

Tak ten můj projekt tím, že pracuju na mezinárodním festivalu, tak byl zaměřený hodně na spolupráci s dalšími festivaly na výměně know-how, nějakého stínování. A ta moje představa byla, že vlastně jako v Americe budou všichni mnohem dál, že tu přístupnost už budou řešit mnohem dál, protože historicky tam dál co se týče práv lidí s postižením jsou. A byla jsem vlastně náhodně propojená s organizací v Americe, která stojí za takovým netvorkem filmových festivalů, který přístupnost řeší. A říkala jsem si, že to je něco, co bych chtěla dělat i tady, co bych chtěla dělat i v Evropě. A měla jsem strašné štěstí na lidi a na kolegyně právě z Ameriky, která mě pak propojila na další organizace a chtěla jsem se hodně zaměřit na nějakou technickou stránku přístupnosti, na to, jak řešit titulkování, vytváření audio popisu, jakým způsobem to fundizovat, jak to vlastně jako celý platit, protože ten systém tam je prostě úplně jinak nastavený. A ve výsledku jsem zjistila, že v nějakých věcech jsme mnohem dál my tady v Evropě, že některé věci umíme trochu líp jenom, protože máme prostě mnohem větší jazykovou diverzitu. A jsme třeba zvyklí na to koukat na filme z titulky. A tam vlastně jsem mnohem víc zjistila, že jsou dál nějaký advokaci, v nějakém zapojování lidí s postižením do procesu nejen jako těch festivalů, ale i do tvorby filmu. A nějaký reprezentace na plátně a to je věc, která mě hodně posunula i potom do budoucna, nebo do současnosti.

SPEAKER_03 19:54

Pojďme ještě nejdřív vysvětlit, co to ta přístupnost vlastně je. Co si pod tím konkrétně představit?

SPEAKER_00 20:00

Myslím si, že slovo přístupnost může být první bariéra tady u toho, ale je to vlastně z mýho pohledu, nebo z nějakého pohledu, který máme za festival Jeden svět, tak ta přístupnost je něco, co boří bariéry a vytváří prostor, kde se cítím vítá. Znamená to, že ten filmový festival je v několika úrovních přístupný pro lidem s různým postižením a nejen pro ně. Znamená to, že to kino je třeba bezbariérový, že tam je přístup pro člověka na vozíku, ale může to být člověk, co si zlomil nohu, co zrovna má dítě v kočáru, nebo to jsou titulky na plátně, který využijou třeba neslyšící, ale stejně tak i lidé, co přicházejí sluch, protože se dostávají do vyššího věku. A vlastně je tam několik těch rovin a je to nekončící věc a práce. Ale je to skvělý proces, protože se pořád člověk učí něco novýho, takže ta primární idea zatím je zpřístupňovat pro lidi, který mají nějakou bariéru nebo kterými my vytváříme nějakou bariéru a ty odstraňovat, ale ve výsledku z toho vlastně můžeme těžit všichni.

SPEAKER_03 21:08

Můžeme ještě trochu víc hrnout, jak tě je ten Fulbright inspiroval na té profesní úrovni, co jsi dovezla do těch a teďka se to tady snažíš třeba nějak dalo rozvíjet?

SPEAKER_00 21:18

Myslím, že mě to hodně naučilo propojovat a spolupracovat v rámci, nejen v rámci jako týmu, ale v rámci i různých festivalů a propojovat ty lidi i z dalších třeba evropských festivalů, což se teďka začíná dařit. A jsem za to moc ráda. Naučilo mě to určitě i pohlížet na to, že to není, že třeba konkrétně u přístupnosti to není jenom o nějakým finálním produktu, ale že můžeme jít několik kroků zpátky a bavit se s filmovýma produkcem, dělat nějakou trochu advokační činnost a přemýšlet o tom i trochu jiným způsobem. A že ty možnosti tu jsou a že to vlastně jako možný. Myslím si, že mi to odeklo nějaký můj vnitřní level myšlení nebo přístupnosti, že prostě ty věci jdou, že to možná trochu trvá, ale že to jde a že to není jako nemožný.

SPEAKER_03 22:13

Nikola Pahliničková také potvrzuje, že Fulbright nekončí návratem, ale samotný pobyt je často pouze začátkem spolupráce.

SPEAKER_00 22:20

Já jsem si asi hodně ujasnila, že to, co dělám, což je třeba konkrétně ta přístupnost filmových festivalů, tak je věc, který se chci věnovat dál. Že baví být mostem mezi lidmi s postižením organizacími, který pracují s lidmi s postižením a propojovat lidi a stavit něco, co bude pro větší skupinu lidí. A pak to ve výsledku jako propojit i s Amerikou, protože konkrétně jsme tam začali pracovat na platformě, která bude hodně oddílení zkušeností a informací. A už teďka mi v hlavě jede, že bych něco podobného nebo bychom něco podobného mohli vytvořit i tady v Česku nebo v rámci Evropy, a pak to vlastně jako spojit a předávat si ty informace navzem.

SPEAKER_03 23:09

Říká Nikola Páleníčková, která tak perfektně vystihuje podstatu Fulbrightova programu Vzájemnou kulturní výměnu a obohacení. V další epizodě si představíme stipendisty a stipendistky z přírodověných a technických oborů. Dozvíte se, jak například Lukáš Výzek navázal dlouhodobou spolupráci mezi Hradcem Králové a Harvardem. Nebo co však musela překonat soňa hříbalová a čím se v Americe inspiroval současný rektor Masarykovy univerzity Martiš.