4. díl - Fulbright - sociální a humanitní projekty

🎧 Dnešní epizoda podcastové série Fulbright 35 a 80 představí tři projekty ze sociálních a humanitních oborů. 

Kromě toho se dozvíte:

• jak historik Michal Racyn propojil historii s IT 
• jak se po návratu změnila politoložka Lenka Hrbková a proč ji kvůli tomu studující neměli moc rádi 
• nebo co ve Spojených Státech chybělo bezpečnostnímu expertovi Michalovi Smetanovi. 

Transcript

SPEAKER_03 0:00

Vítejte u další epizody podcastu Fulbright 358, která vzniká u příležitosti 35 let Fulbrightova programu v Česku a 80 let celosvětově. U poslechu vás vítá Pavla Hubálková. Dnes se zaměříme na tři projekty ze sociálních a humanitních oborů. Jako první ustušíte politološku Lenku Hrbkovou. Ta studuje politickou polarizaci v evropském kontextu, ale i tak pro ní americká zkušenost byla naprosto klíčová. A nejen pro ní. Evropský přístup zajímal i americké kolegy a kolegyně, ten můj projekt se zabýval politickou polarizací.

SPEAKER_02 0:42

To byl rok 2018 a obrovské téma právě v tom výzkumu americké politiky, a zároveň fenomén, který se projevoval už celosvětově. A já jsem si říkal, to by bylo fajn, něco podobného zkoumat u nás. A takže jsem si napsala projekt, který se zabýval politickou polarizací v České republice a ve střední Evropě, mimo velmi jiný kontext, než je ten americký, kde se ten výzkum původně rozvíjel. A já jsem tam s tím, že budu dělat velké výzkumy, experimentální výzkumy, že budu dělat i různé fyziologická měření. Dokonce jsem v tom projektu měla i takový nápad. To mě právě inspiroval ten Jamie Druckman, že bych chtěla rozjet nějaký projekt na sběr dát v České republice, takový jako projekt, kdyby se financovali kvalitní data. Bylo by to soutěž, kam by se lidi hlásili se svými projekty a potom ty nejlepší získaly tady to financování. Tak to se nikdy nestalo. Sto určité části toho projektu, které nikdy realizovány nebyly. I co se týče třeba některých těch experimentálních studí, co jsem původně chtěla dělat, tak jsem nedělala. Ale bylo to vlastně dáno tím, že já, když jsem potom se tam právě střetla s tou realitou, tak jsem si vlastně seznámila zase s úplně jinými přístupy, které mě zaujaly a snažila jsem se rozvíjet trošku něco jiného, než to, co jsem znala původně, když jsem tam přijela, ale vlastně ten projekt se docela povedlo naplnit. Já jsem tam měla s tím, že to chci zkoumat to téma nějak teoreticky, že si chci připravit vlastně ten výzkum potom, který budu provádět v České republice, což se mi vlastně potom povedlo.

SPEAKER_03 2:33

Jak důležitá je ta americká zkušenost v tématech, jako je právě politologie, kde to je vlastně ten kontext úplně jiný, protože ta česká versus evropská ještě ta americká, tak v čem je důležitá ta americká zkušenost?

SPEAKER_02 2:45

Ta americká zkušenost pro mě byla klíčová, hlavně asi v tom, že jsem viděla, jakým způsobem fungují ty velké západní univerzity, jak fungují ty výzkumné týmy, jak oni vlastně přemýšlí právě o těch metodách, jak to aplikují. Já jsem samozřejmě úplně nezapadala do té výzkumné skupiny, kam jsem patřila na tom nadvernu, protože oni se skutečně zabývali tou americkou politikou. Nicméně vlastně ta témata. Myslím si, že ta témata, která se tam řeší, jsou tak nějak univerzální třeba Evropy a je pravda, že třeba v zemích jako je Česko, nebo celkově ten postkomunistický region, je tenhle výzkum spíš méně běžný. A myslím si, že je i docela výzva vlastně nějakým způsobem ho přenášet, nebo zkoušet propojovat ta témata, co se týče politické psychologie, výzkumu, politického chování, vlastně s tím naším postkomunistickým kontextem, protože on je opravdu jiný. A není to jenom moje výzva. Myslím si, že to je taková výzva obecně lidí, kteří se zabývají tady tím naším regionem, střední východní Evropy, jak nejlépe to integrovát, protože ono samozřejmě i aby člověk zaujal potom to zahraniční publikum akademické, tak my pořád musíme dokazovat, v čem je ten náš kontext relevantní, teoreticky, jaký je ten přínos, proč by to měli ostatní číst. A vlastně možná ta zkušenost s tím, jak uvažujou lidi, prostě na těch, já tomu říkám, západní univerzity nám v tom trošku pomáhá pochopit, co vlastně může být, co my můžeme nabídnout, aby vlastně ten náš výzkum byl taky zajímavý pro to publikum mimo ten náš region.

SPEAKER_03 4:48

Když bys nějak zhrnula, jak si ten Fulbright ovlivnil, co je to, co jsi v obozovkách přivezla a teďka to aplikuješ a na to nějak třeba navažeš nebo to nějak ovlivnilo tvoji další kariéru, profesní působení?

SPEAKER_02 5:01

Co jsem si přivezla? No, já jsem vlastně před tím působila jenom v rámci svojí univerzity, Masarykový univerzity, v menším týmu. Měla jsem za sebou jeden větší výzkum, což byl můj desertační výzkum, který jsem vlastně dělala sama. A používala jsem metodu, která tady nebyla vůbec etablovaná, a pak jsem přijela na pracoviště, kde bylo spousta lidí, kteří vlastně dělali podobné věci, byli hrozně dobře už vytrénovaní v těch metodách, probíhali tam kolektivní, velké semináře, kde se každý jeden design, každý jeden paper, na kterým se pracovalo, jako dlouze diskutoval ve velké skupině lidí, kteří třeba vycházeli z různých disciplín. A já jsem si tam vlastně uvědomila, že takhle se vlastně dělá ta excelentní věda, že to není úsilí jednoho člověka, který si někde na koleni designuje prostě nějaké studie, ale kolik vlastně energie do toho jde, a že to je opravdu kolektivní úsilí, i když vlastně třeba tu studie potom dělá jeden, dva, tři lidi, tak vlastně ten support a ty postřehy a názory a pomoc vlastně těch kolegů a té skupiny, je naprosto klíčový v tom. Takže jsem pochopila, že ta současná věda i ta sociální věda se ideálně dělaje v týmech, které jsou nalezené dobře na podobná témata, rozumí si a dochází tam k nějaké výměně, názorů a zkušeností a že tímhle způsobem vlastně to je ta cesta, kterou jsem úplně předtím, taky neviděla.

SPEAKER_03 6:58

Třeba ještě v tom širším akademickém kontextu třeba ovlivnilo to nějak tvoji výuku, nebo jak vlastně stavíš ty předměty, které máš.

SPEAKER_02 7:08

To je taky docela pravda, že co se týče výuky, já jsem během toho svého pobytu ačkoliv už jsem nebyla studentkou, tak jsem chodila na některé kurzy těch kolegů, protože mě zajímalo, jak vlastně oni učí. A můžu říct, že asi nějaký vliv to na mě mělo. Hlavně co se týče toho důrazu na četbu a práci s literaturou, kde opravdu jsem navštěvovala několikahodinové semináře, kde prostě lidé diskutovali, studující diskutovali nad knihami a články, které si měly za úkol načíst. A ta debata probíhala na hrozně vysoké úrovni a mně se to hrozně líbilo. Já jsem se potom vrátila a zkoušela jsem tohle něco podobného implementovat u nás v kurzech, kde učím. Myslím si, že když jsem se vrátila z Fullbreatu, tak mě studující neměli moc rádi, protože jsem najednou přijela s takovým tím entuziasmem a měla jsem najednou hrozně vysoké nároky na všechny. A to se týče třeba i diplomantů, diplomantek, a když jsem sala posudky, tak jsem byla takové, že jsem vyžadovala strašně vysoký standard u všech. To teda musím říct, že už během těch let se mě zase opadlo, a trošku jsem se asi vrátila na tu úroveň, kterou tady máme, a která prostě není až takhle, jak to říct, vysoká, co se týče těch požadavků, na ty studenty. Takže myslím si, že mě to docela hodně ovlivnilo v tom. A celkově důraz na nějakou diskuzi a práci s texty se snažím stále v té své výuce prosazovat, ale je to čím dál těžší samozřejmě, i s tím, že ta čerba se hodně přenáší na různé AI modely a tak dále, tak to samozřejmě už v dnešní době zase hledáme jiný způsob, jak s tou výukou zacházet. Ještě něco, na co jsem se nezeptala a určitě bys chtěla, aby tady zaznělo. Tak samozřejmě, že tam pro mě byly jako těžké, jakože to může být i někdy těžké. Já jsem třeba, když jsem tam přijela, tak jsem pak trpěla docela dlouho takovým impostor syndromem, když jsem právě viděla, jak ta skupina funguje a co všechno dělají a jaké mají to zázemí a kolik na to mají peněz a tak dále. Tak jsem si říkal, že hrajeme úplně, že to úplně jiný sport, že to vlastně já jsem takové těžké chvíli, že jsem si říká, že vlastně to není úplně fér, jakože my nějak soutěžíme v tom stejném poli tady s těmi lidmi, pak jsem se s tím nějak naučila žít. Řekla jsem si vlastně to zajímavý, vlastně vědět aspoň nějakým způsobem se k tomu dá přestupovat a že by bylo fajn. Něco nejvíc si z té jejich praxe odvíst zpátky do toho našeho prostředí tady v Česku, v Brně a snažíme se to dále rozvíjet tady na sky.

SPEAKER_03 10:16

Jasný důvod, proč potřebuje právě do Ameriky, měl i historik Michal Rádin.

SPEAKER_01 10:21

Já myslím, že u mě to bylo jako velmi jednoduchá, přímo čara cesta, protože já jsem potřeboval být na jednom velmi specifickém místě v čase, který jsem si sám potřeboval určitě a s financemi, kterým by mi zajistil nějaký rozumné fungování na tom místě. A když jsem tyhle tři věci setl dohromady, tak mi nezbyla jiná možnost, než dofullého stipendium. Byla to taková ideální varianta. Měl jsem samozřejmě, záložní ještě možnost, ale tím, že jsem se dostal do kontaktu hned ze začátku s kurátorkou archivu, do kterého jsem se potřeba dostat. A přes ní jsem dostal i ten zvlácí dopis Intační letra a tohle ve výsledku odstartovalo na podzim 21, myslím, celý ten proces s přihláškou a s těmi dalšími kroky.

SPEAKER_03 11:15

Takže vy jste si vybral prostě ten důvod, to místo, ten projekt a potom z tohle dal financování.

SPEAKER_01 11:21

Ano, já jsem potřeboval se dostat do Bachmitivého archivu na Kolumbijské univerzitě, protože jsem ty dokumenty z toho archivu potřeboval k dokončení desertační práce v takovém formátu a podobě, v jaké jsem si to původně vymyslel.

SPEAKER_03 11:38

A když jste si teda vymyslel projekt, tak mě by zajímalo, jak jste si ho vymyslel, co bylo to očekávání a pak jaká byla ta realita.

SPEAKER_01 11:47

No, možná ještě je důležité zmínit, že na rozdíl třeba jiných stipendistů, kteří výjíždí mnohem dřív na tu stáž v rámci doktorského studia, třeba na začátku doktorského studia, aby se třeba ujasnili nějaké věci a podchytily metodologie a tak, tak já jsem vyjížděl až v podstatě na konci toho studia, když už jsem měl část, větší část toho projektu i té desertační práce napsanou, nějak nachystanou, ale k dokončení mi chyběla vlastně ta poslední část dokumentů z toho archivu. Takže můje očekávání nebo předpoklad byl, že na pět měsíců odjedu do Spojených států, tam se zavřu do archivu, všechno pěkně napíšu a dokončím a vrátím se domů s hotovou desertační práci. Realita potom byla trošku jiná, samozřejmě, že jsem všechno nestihl tak, jak jsem chtěl. Ale zase mi to otevřelo úplně jiné další možnosti a vlastně pohled na tu práci a na ten projekt jako takový.

SPEAKER_03 12:47

Pojďme popsat, co je ta vaše výzkumná otázka, nebo co byla ta vaše výzkumná otázka a co jste odjél do amerického mat.

SPEAKER_01 12:54

Já o toho tak kroužím. No, v podstatě já se věnuju výzkumu jednoho politického a ideologického hnutí, které vzniklo v prostředí ruské meziválečné migrace a to hnutí se jmenuje Evrazíství. A já vlastně se zaměřují na takové přechodné období celého toho problému, kdy na jedné straně je skupina akademiků, která zkoumá to původní meziválečné vrazíství jako hnutí, jako nějakou ideologickou koncepci. A pak je druhá skupina, která se věnuje tomu postsovětskému přístupu k tématu a tomu, jak se tyhle koncepce geopolitické, ideologické vlastně využívají a zneužívají v kontextu ruské současné propagandy a politiky a tak dále. No a já se zaměřil na to přodné období studené války, kdy to původní hnutí už oficiálně neexistovalo, ale spoustu těch původních zakladatelů, akademiků a intelektuálů, kteří byli zapojeni do toho hnutí, tak dál aktivně působili. A spoustu z nich se před rohem toho válku přesunulo i do Spojených států. Ale zároveň zůstaly v kontaktu jinak mezi sebou, ale také v kontaktu s lidmi, kteří působili v Sovětském svazu. Takže moje desertace se vlastně věnovala tomu, jak se tyhle evrazijské koncepce a ideologie proměňovala a transformovala během studené války v prostředí Sovětského svazu.

SPEAKER_03 14:16

Prolejky možná bude překvapivé, že ty informace zte potřebovali najít v Americe, tak proč právě tam? A nebo čím byli tak unikátní.

SPEAKER_01 14:24

Ano, vlastně šlo o ty lidi od akademiky, které já jsem zkoumal, protože já jsem původně ten výzkum začal v Praze, v Slovenské knihovně, kde je nějaká důležitá část těch dokumentů. A pak jsem nějaký čas trávil v Petrohradě, kde jsem zkoumal další část korespondence. A ta poslední je nyní v Bachmětě archivu na Kolumbické univerzitě, protože jeden z těch akademiků a intelektuálů Georgi Vernácký, ruský historik, tak vlastně na konci 20. let emigroval do Spojených států a tam se etabloval jako jeden z takových hlavních osobností a akademiků kteří ovlivnili americkou slavistiku. A jeho dokumenty a jeho korespondence zůstala po jeho smrti, nebo byla přesunuta po jeho smrti do toho Bachmětivého archivu. Abych já vysledoval všechny tyhle koncepce, tak jsem potřeboval mít korespondenci mezi všemi těmi zapojenými akademiky. A ta korespondence vlastně putovala dost často ze Spojených států do Prahy, kde Petr Savický vlastně ty věci od Vernadského přečetl okomentoval, poslal je do Petrohradu. Tam je zase dostala další skupina intelektuálů a akademiků, ti si to taky přečetli a komentovali a zase přes Prahu to putovalo do Spojených států. A já jsem tuhle síť, tenhle network vlastně těchto intelektuálů musel nějak vysledovat a na základě tohle korespondence pochopit, jak se tyhle koncepce vyrazíctví měnil.

SPEAKER_03 16:00

Jak vás ta full-braintová zkušenost posunula na té profesní úrovni, protože jste to bylo tři roky nebo zhruba tři roky, co jste se vrátil.

SPEAKER_01 16:09

Ano. No, zásadní asi bylo to, že kromě toho archivu jsem měl možnost a čas navštěvovat všechny možné události a eventy, které Hryman Institut, který mě formálně hostil, tak organizoval. A zároveň i kolem knihovny na Kolumbijské působilo spoustu zajímavých skupin a já jsem tam postupně začal navštěvovat různé workshopy a přednášky k různým tématům i mimo to, i v prazerství a studenou válku. A to mi vlastně tak jako intuitivně postupně otevřelo cestu k interdisciplinárnosti a interdisciplinárnímu pohledu na to, co dělám, protože primárně v mém případě jde o historiografii a historii a tyhle věci. A zároveň, ještě paralelně vedle toho jsem dlouho a ještě pořád pracuju v technické, technologické sféře v IT a dlouho jsem tyhle věci držel paralelně a nějak odděleně. A až postupně během těch dalších navazujících různých událostí se tyhle dvě věci začaly propojovat. A takovým tím impulzem určitě byla tahle Fulbrightová stáž, kdy jsem tohle uviděl a zjistil jsem, že nemusím tyhle technické věci využít jenom čistě intuitivně, ale že to může být jako důležitá metodologická součást celého toho výzkumu.

SPEAKER_03 17:38

Má to je třeba nějaký úplně konkrétní příklad, který by šlo uvést, co to přesně znamená, aby si to každý dokázal představit.

SPEAKER_01 17:45

No, v mém případě je vlastně to, že pracuji s velkým množstvím archivních dokumentů, které typicky je potřeba digitalizovat, to znamená naskinovat, ale to je teprve první krok, protože ten dokument mám u sebe v počítačí, ještě skvělý, ale pořád je to málo a je to spousta práce. A abych tyhle věci mohl dál efektivně analyzovat, tak potřebuju s nimi dál pracovat a to je vlastně tady vstupuje do hry vlastně ta technická část, kdy já nad těmi skény dělám OCR vrstvu, která mi umožní vlastně prohledávat ty dokumenty, a na základě toho, co z těch dokumentů vytáhnu, tak potom provádím další datovou analýzu, grafu vizualizaci, sítě vizualizaci, všech propojení kdo s kým, jak dlouho byl v kontaktu, proč a v jakém časovém horizontu se třeba ty věci, které diskutují, měnily a tak.

SPEAKER_03 18:42

No a co na osobní úrovni, jak vás posunul a inspiroval vulbraitu v pobyt.

SPEAKER_01 18:50

No, tam spoustu různých věcí, ale vlastně to, co mě nejvíc ovlivnilo vlastně bylo to prostředí, ve kterém jsem se pohyboval a lidi, se kterými jsem se tam vlastně v tom New Yorku a na Kolumbijské univerzitě potkával, protože já jsem to tak nějak tušil, čekal jsem to, ale ve výsledku mě strašně překvapilo, jak je New York takový interkulturní a mezinárodní, a většinu času jsem tam netrávil ani s New Yorkčany, ani s Američany, ale s různými zahraničními studenty a výzkumníky. A to bylo na tom úplně nejlepší si myslím.

SPEAKER_03 19:33

Za svým profesním hrdinou se díky Fulbrightovou stipendiu vydal i Michal Smetana, který se věnuje výzkumům bezpečnosti, například v kontextu jaderních zbraní.

SPEAKER_00 19:43

Ten můj projekt byl vlastně taková kombinace mezinárodních vztahů a sociální psychologie. Mě vlastně v té době já jsem začal hodně věnovat experimentálním výzkumu, to znamen různý experimentální šetření, kterým se snažíme zjišťovat postoje lidí k různým mezinárodně politickým otázkám a jaký faktory je mění, případně můžou měnit. A tehdejší projekt se zabýval tím, jak morální základy lidí ovlivňují jejich postoje v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Tak jako zjednodušeně. Ten projekt mě hodně bavil. V Čechách jsem pracoval s kolegou Markem Frankou, což je sociální psycholog, a vlastně jsme tak trochu propojili ty naše dva obory, aby to mělo nějaký zajímavý mezidisciplinární rámec. A já bych řekl, že ten projekt celkem probíhal tak podle plánu, překvapivě, protože většinou naše projektové plány samozřejmě se potom velmi často narazí na realitu a nějakým způsobem se přizpůsobují tomu, co najdeme. Každopádně, z tohle se skutečně podařilo tenkrát opublikovat hodně zajímavý článek, který právě ukazuje, jak morální základy lidí ovlivňují jejich postoje k používání zbraní hromadního ničení nebo i konvenční zbraní ve válce a byl to jako velmi zajímavý paper, který nakonec toho vyšel. Plus to vlastně bylo takový zase trošku můskek k tomu, abych tam našel tu spolupráci s těma americkýma akademikama, takže mimo jiný z té práce na Stanfordu vřešel potom takový velký kolektivní článek, právě který zahrnoval i kolegu Scosta Signá z Ameriky, ale i další americký akadiky, kteří, se kterými jsme vlastili dohromady takový poměrně zajímavý pepr o tom, jak vlastně dneska funguje to tzv. jedaný tabu, ta norma nepoužání jedaných zpraní.

SPEAKER_03 21:22

Umíte si představit, jak by vypadala vaše kariéra, kdyby jste neměl tuhle zkušenost a teď myslím jako tu celou?

SPEAKER_00 21:29

Já bych to možná vzal z druhé strany. Já si myslím, že to tu kariéru ovlivnilo. Hodně já se na to často referuju a když se mě zeptá, proč, tak určitě to není. Že bych se konkrétně na tom pobytu naučil nějakou konkrétní metodu nebo se nějak vyprofal teoreticky. Já myslím, že jsem tam víceméně dělal hodně podobné věci. Co bych dělal tady jakkoliv samozřejmě to, že tam byl ten výborný mentor a spousta kolegů, mi pomohlo dostat feedback, ale to není úplně ono. Pro mě asi to nejvíc přínosný bylo, že si člověk odtamtud odnes. Taky určité pojetí trochu jiných norem, toho, jak funguje akademie někde jinde, a toho, jak bych chtěl, aby fungovala tady. A vlastně, když já tady vedu výzkumný centrum na univerzitě, a pro mě třeba to, jak fungovalo to výzkumné centrum právě na Standfordu, kde jsem působil, tak je prostě obrovská inspirace. Není to, že bychom přenášeli jednak u jedný, je tam samozřejmě spousta rozdílů, ale hromada nápadů a právě takový jako Norem, jak co považujem za správný v akademii, tak je tím hodně inspirovaný. Proto myslím, že v Čechách tady v tom ohledu máme velký deficit a právě proto je super, aby mladí lidi vyjížili do zahraničí a odnesli si ty zkušenosti a trochu to sem přinesl nový nápad.

SPEAKER_03 22:42

Buďme, prosím, konkrétní, co třeba? Co vás tam zaujalo, co jste si třeba v vozovkách přivezl zpátky do Čech?

SPEAKER_00 22:49

Určitě takový ten způsob, jak třeba funguje ta akademická komunita. Můj velký problém je, že minimálně na pracovičích, to jsem znal, tady u nás v České republice, tak ta akademie funguje hodně, aspoň mém oboru, teda hodně atomicky odděleně, že tam není tolik živá ta komunita, že prostě není zas. Já jsem vždycky hrozně způsobný z toho, když vidím, kolikrát se třeba organizují výzkumné semináře, kam prostě chodí úplně jako minimum lidí, neúčastní se toho ty generace napříč, jo, když už tam dochodí, s to zkušenám tady mladší ročníky. A vlastně je tam hrozně malý docení toho, jak ten sociální aspekt je klíčový pro to, aby se vytvořilo prostředí, který pak je inspirativní a který vede tím lidi k tomu, aby dělali super výsledky, protože se inspiroju jako navzájem. A tohle bych řekl, že asi ta největší lekce. Výzkumném centru jsem hrozně šťastný, že nám se to na tom myslím velmi dobře daří, že tam je prostě spousta takových společných akcí, že ty lidi skutečně rádi chodí do práce, rádi spoutávají částí kanceláři, že si uvědomují, že jim to posouvá. Žumný semináře je skutečně, co dává něco všem a není to nějaká jenom povinnost, ale chtějí z toho účastnit jak ty seniornější, tak ty nervší lidi, že má smysl pořádat tým buildingy, kde ty lidi se trochu víc poznají a mají společný nápady a že to pak vede fakt zajímavým třeba kolaborativním výsledkům, protože i v mém oboru je tam velký důraz ve světě na to, aby se ta věra stávala víc interdisciplinární, víc kolaborativní. A to není možné docit bez toho, aby tam skutečně nějaká komunita vznikla a ty lidi se cítili pohodlně s tím spolu spolupracovat a měli ty společní nápady, takže to bych řekl, že je takový asi klíčový aspekt.

SPEAKER_03 24:27

A na té osobní úrovni, protože na té volnočasové úrovni, protože Fulbright to není jenom ten samotný projekt, ale i vlastně změna toho prostředí další dobu v Americe.

SPEAKER_00 24:39

No, pro mě to upřímně jako nebylo úplně nejdelší období v tomhle ohledu. Já jsem hodně společenský člověk, si myslel, nějakých ohledech a byl jsem nějakým způsobem zvyklý na svůj život tady v Praze a úplně jsem si nezvykl na to volnočasově žít ve Spojených státech nebo minimálně v Kalifornii. Možná by to bylo jinde v nějakým jiném prostředí, ale to místo, kde jsem žil, tak já vždycky říkám, že kdybych si mohl si tu univerzitu samotnou a přenýzdí sem kompletně, tak by byl šťastný a pracoval tam do konce života. Tam to bylo skvělý, byl tam perfektní kolektiv. V samotné to pracovní nebyli hrozně fajn. Ale palo alto, to je to městečko, kde jsem žil, vlastně není příjemný město nažití, pokud tam proce nemáte domeček a rodinu a nežá jsem byl sám. Tak bez toho to vlastně je trochu osamělej život. Samozřejmě byli tam kolegové, šli jsme občas jako ravečeři, že jsme občas na Dring, ale vlastně se tam nedá nic moc dělat. Je tam hrozně málo kultury, tam hrozně málo nějakého vyžití a celkově nemůžu si, dokážu úplně představit, že bez toho tam mít právě rodinu děti, takže mě bavilo tam žít jako mladý člověk nějakou dlouhou dobu, že upřímě jsme se vrátili zpátky, tak jsme, že to byla pandemie, ale hned jak skončila, tak jsem se vrátil zpátky do svého sociálního života a byl jsem rád za něj, že to je něco, co prostě na té Praze jako hrozně doceňu. A možná to byla nějaká specifická zkušenost zase s nějakou kalifornskou mentalitou a s nějakým takovým clasem i trošku jako kultury. Já myslím, že spousta Čechů, který se snažili navázat jako vztahy s Američanama zjistí, že tam jsou velký kulturní rozděly, že tam je určitá bariéra, že oni trošičku nechci to samozřejmě neplatí to jako absolutně. Každově je unikát, ale bychom se to koukali nějak jako šířeji a kulturně a z pohledu toho, co považují za nějaký normální rozvíjený vztahu, tak z našeho pohledu to je vlastně jako hrozně pocitově povrchní a je hrozně těžké se prodrat přes tupku a tím pádem spousta lidí, třeba jako já má tam trochu pocit navázat nějaký hlubší vztahy a tím pádem byl jsem svým způsobem rád za tu zkušenost. Jako pracovně to bylo úžasný, ale pro mě těžko představitel tam žít nějakou dlouhou dobu.

SPEAKER_03 26:59

Tím končí poslední epizoda, ve které jsme představovali jednotlivé projekty podle oborů. V další epizodě se podíváme na dlouhodobé a často i nečekané dopady fulbritových programů.