5. díl - Fulbright - nečekané bonusy

Epizoda 5 – nečekané bonusy

🎧 V předchozích epizodách podcastové série Fulbright 35 a 80 jsme si představili některé z projektů. Dnes se zaměříme na to, že Fulbrightova zkušenost rozhodně není jen o projektu, ale jedná se o komplexní zážitek často i s nečekanými dopady. 

• Třeba se z vás může stát Newyorčan, jak popisuje historik Michal Racyn.
• Architektka Karolína Kripnerová líčí, jak procestovala USA.
• A Anna Kučerová sdílí, jak ji odjezd s manželem a čtyřmi dětmi pomohl stát se prorektorkou. 

Transcript

SPEAKER_05 0:00

Když jsem se asi před pěti lety dělal průzkum mezi recipienty Flubraytová stipendia, tak takovou jednou větu, která popisovala jejich pobyt ve Spojených státech. Teď se bavím tady o těch českých stipendistech, bylo the best time in my life, čili nejlepší moment, nejlepší čas v mém životě. A to je téma, ke kterému se vlastně všichni ty stipendisté v rozhovorech, když to proběh, ty rozhovory probíhají třeba 10 let po té, co byli ve Spojených státech, tak k tomuhle tématu se pořád vrací. Protože měli možnost participovat na úžasném výzkumu, asi většinou s dobrými týmy, měli velkou podporu na svých hostujících univerzitách a měli možnost se opravdu věnovat tomu výzkumu jako takovému, takže pro spoustu lidí to znamenalo obrovský kariérní, ale vlastně i osobnostní posun.

SPEAKER_07 0:51

Říká ředitelka České Fulbrightovy komise Jana Sehnálková a doplňují programové specialistky Andreja Sancová a Kateřina Kloubová.

SPEAKER_02 1:00

Já bych ještě navázala na tu akademickou část kulturní zase. Mně přijité, že vystoupí z té komfortní zóny, přesunou sebe a obvykle i celou rodinu, do úplně jiného prostředí, které může zvenku vypadat stejně, ale zjistí, že funguje jinak. A že na ten svůj život tady domácí nahlídnou takovou jinou optikou vidí ten život jinak a oceňují různé drobnosti, které si vůbec neuvědomují, když jsou tady.

SPEAKER_03 1:28

My jsme si často s Andrejou říkali, jak vidíme změnu v těch lidech, když se vrátí. Že my vidíme u pohovorů, to jsou samozřejmě vystresovaní a hrozně nervózní. Pak je vidíme na orientaci, tak tam jsou zase nervózní, protože se blíží odjezd. A pak se vrátí z toho pobytu a jsou někde jinde. Prostě to sebevědomí a nějaký takovéto nabití. Ttimismem a to tam prostě vždycky na nich vidím. No to je hrozně hezký.

SPEAKER_07 2:04

Česká Fulbrightova komise letos slaví 35 let a celosvětový program 80. U té příležitosti vzniká podcastová série Fulbrah 358, která přibližuje různá témata související s programem. V předchozích epizodách jsme si představili některé z projektů. Dnes se zaměříme na to, že Fulbrightova zkušenost rozhodně není jen o samotném projektu, ale jedná se o komplexní zážitek, často i s nečekanými dopady. Třeba se z vás může stát formálně New Yorkčan, jak popisuje historik Michal Racin.

SPEAKER_01 2:34

V podstatě to, že každý, kdo do New Yorku přijede, tak si může zažádat o New York ID, což je taková něco jako newyorská občánka a když jste v New Yorku dostatečně dlouho, abyste si stihli odbavit všechny věci k tomu, co k tomu patří. Tak zhruba do měsíce mi přišla do schránky na moje adresu, kde jsem bydlel. Taková plastová kartička a tam prostě bylo trvalé bydliště a všechno. A s touhle kartičkou jsem já mohl fungovat v New Yorku, ale i v celých Spojených státech, a tím pádem jsem sebou nemusel mít pořád plás a bylo to celkem příjemné. A hlavně na tu kartu na tu New York a kdy jsem vážil potom spousty různých věcí jako třeba vstupy do různých muzeí a kulturní akce a tady tyhle věci, takže a náruk na to má opravdu každý, tak to mi přišlo, že to je jako celkem zajímavá věc a myslím, že jinde ve státech jsem o tom nevěděl, jakože by to fungovalo.

SPEAKER_07 3:28

Co jste si z toho New Y Ameriky, tak v ovozovkách přivezl? Třeba nějaké nové zvyky, koníčky, nebo něco, co vás nějak ovlivnilo?

SPEAKER_01 3:38

Myslím, že jsem si přivezl velmi silný, zpětný kulturní šok. Tak to myslíte. To bylo velmi zvláštní. A já jsem věděl jsem o tom, že spous lidí mi o tom říkal a já jsem to nebrál moc vážně. Ale ten návratový kulturní šok byl opravdu silný. A vlastně v momentě, kdy jsem přijal zpátky do Evropy a konkrétně prostě do Brná do Česka, tak najednou oproti New Yorkům všichni připadali strašně bílí a všichni se oblékali stejně a bylo to opravdu úplně zvláštní a dlouho dlouho se netrvalo, než jsem se zpátky přepl do tohle evropského nějakého režimu prostředí.

SPEAKER_07 4:18

Výrazné změny po návratu si všimla i politološka Lenka Hrbková.

SPEAKER_04 4:23

Já jsem se vrátila a bylo to skvělý, protože já jsem měla ten pocit, že právě člověk, když je v takhle hodně stimulujícím prostředí, kde skutečně neustále probíhaly nějaké debaty nad nějakým výzkumem, ať už třeba mým vlastním, nebo ostatních těch lidí z té výzkumné skupiny, nebo úplně cizích lidí, pak tam jezdila celá řada těch profesorů z jiných univerzit. A člověk je pořád vystaven nějakým stimulům, nad kterým musí aktivně hodně přemýšlet. A neustále tam probíhá nějaká debata. A skutečně, když jsem se teda vrátila tady po té zkušenosti, tak jsem měla pocit, že mi to jde, že jsem se naučila vlastně přemýšlet tímhle způsobem. Že dokážu vidět spoustu věcí vychytávat různé metodologické chyby, že mám hodně načteno a tak dále. A to musím říct, že postupně mi začalo s tím časem, co jsem zase trávila, tou svou prací, prostě tou výukou, administrativou a tak dále, trošku chybět. A je to určitě rozdíl. Je to určitě rozdíl a zároveň mě to poslední dobou hodně motivuje přemýšlet nad tím, jak tohle třeba zkusit, aspoň v nějakém menším měřítku zreplikovat třeba i v těch brněnských podmínkách, jestli bychom skutečně taky nemohli třeba víc zvát nějaké osobnosti z toho našeho oboru ze zahraničí, aby mluvili o svém výzkumu, aby tam probíhala větší debata, abychom se víc každodenně setkávali skutečně s tím výzkumem. A ono je to samozřejmě těžké v tom každodenním provozu té univerzity, kdy všichni mí kolengové mají spoustu i k tomu jiných povinností, tak je to těžké, ale myslím si, že to chybí tak nějak všem kolektivně. To jedna věc a druhá věc, ještě jsou takový, a to mě jako neopouští, ale vlastně tehdy jsem se tam poprvé setkala s tím, že na univerzitě funguje jako univerzity Women's Center a hrozně mě to zaujalo, jako taková vnitrouniverzitní instituce, která podporuje ženy na univerzitě. A neustále přemýšlím nad tím, jakým způsobem tenhle ten model, aspoň trošku třeba zavést na naší univerzitě, ale zatím na to nebyl čas ani energie. Ale je to takový nějaký dlouhodobý cíl, třeba nebo nějaký model, který se mi líbil, který bych chtěla zkusit nějak nevím, aspoň v nějakém menším měříčku třeba taky zkusit rozvíjet.

SPEAKER_07 7:16

A fulbraj to ale není jenom ten projekt na to akademické, ale je tam i mnoho věcí na osobní nebo té kulturní úrovni, tak jak na to teď vzpomínáš s odstupem? Nebo co tě tam třeba fascinovalo, co jsi z nejvíc užívala?

SPEAKER_04 7:28

Tak mě se to obecně hodně líbilo, že vlastně ta univerzita, na které jsem byla, je byla v Chikágu nebo kousek od Chikága, což mě překvapilo hrozně skvělé město, strašně krásné město, ve kterém se mi hrozně líbilo zároveň tak trošku ambivalentní, protože přece jenom se ten člověk naučí pohybovat trošku jiným způsobem, protože ta míra nějaké kriminality ve srovnání s Brnem, kde se pohybují normálně docela na jiné úrovni. A vlastně člověk se snažili samozřejmě něco nejvíc poznávat třeba nejrůznější části toho města, což bylo hrozně fajn. Stejně jako nějaký kulturní vyžití, už jenom ty velké univerzity toho nabízí hrozně moc. Protože oni mají vlastní taneční soubory divadelní soubory, vlastní orchestry a všechno se odehrává potom na tom kampusu, tak je to takový svět sám o sobě. Samozřejmě, že i člověk potká spoustu nových lidí, naváže nějaké vztahy, nové přátelství, které se často ukážou i poměrně trvalé, což je hezké, samozřejmě, že má ten otisk do toho života skutečně mnohem dál za hranice toho samotného projektu, což jsem asi ani původně nečekala, když jsem tam měla.

SPEAKER_07 9:00

Lukáš Vízek z Univerzity Hradec Králové na Harvard započal dlouhodobou spolupráci.

SPEAKER_00 9:05

To, co mě překvapilo na Harvové univerzitě je ta velikost a množství lidí, které se tam pohybují. My jsme tu práci nediskutovali jenom s Johnem Stárem a také s jeho studenty. Takže ta tvorba vlastně znamenala i získat reflexy od studentů profesora Stára, což je další věc, která mě třeba zásadně posunula. A i třeba umlivněla to jakým způsobem má vedu závěrečné práce, duplomové a bakalářské.

SPEAKER_07 9:43

Co konkrétně?

SPEAKER_00 9:44

Co konkrétně já si nálně víc uvedomou, že to know-how, které získávám, musím. Nebo jim se říct, že musím okamžitě předat dál těm, kteří to třeba budou dělat poměr. Takže při vedení těch diplomových prací se snažím studentům být maxální oporu a vlastně když na něco přijde, tak jim to okamžitě předat, nenechát si to pro sebe. To je možná jako další pozbuzení pro ty, co se věnují vzdělávání, nebo řekněme, v českém kontextu didaktice některého oboru, ať už matematiky, biologie nebo nevím, sických jazyků, že je pro tuhle činnost klíčové, podle mého názoru spolupracovat s nějakou školou nebo pravidelně chodí mezi děti. Já to nemám tak, že bych každý týden byl s dětmi, ale v podstatě každý rok většinou v květnu dělám nějakou sérii experimentální hodin matematiky na jedné spolupracující základní škole, na kterou jsme se dostali s Johnem, když tady byl v roce 2004, protože on chtěl vidět nějakou hodinu matematiky v Čechách, tak jsme udělal nějakou speciální seš na té základce, je to v výští u Hradce Králové to tajné není. A asi se dodatně představit tak to na té základce v té menší obci za hrad se mi pro, když tam přijel člověk zahrvardu. To bylo jako uvítání z koláčky skoro s děvečkama v krojích, tak to ne přeháním. A ta hodina proběhla, pak proběhla exkurze po celé té škole, jsme obcházeli jednoté hodiny na první stupni a tam oni to evidentě věděli, tam přijel člověk z Harvard, tak vždycky děti měli asi předpřipovanou nějakou formulku typu že se zeptali, třeba já nevím, jakou má barvu auta, nebo kolik má dětí a tak. Tak jsme školu celou prošli. Pak z toho byl výstup v Parlovickém rozhlu, kde jsme tu zkušenost reflecali s tou vyučující a s jiným studentem. To byla jako velká legrace. A to je všechno všechno na to navazuje, tu původní zkušenost na tom Harvard.

SPEAKER_07 12:08

Dalším benefitem Full Braytova programu je možnost přijet o měsíc dříve a odjet o měsíc později. Toho pro cestování maximálně využila architektka Karolina Kripnerová.

SPEAKER_08 12:19

Jo, jo, tak vlastně skvělou a skvělý bonus, jsem taky toho stipendia, že můžete si prodloužit výzum o pobyt 30 dnů před zahájením a 30 dů, takže já jsem měla tehdy možnost si vzít volno takže jsem si to prodloužil úplně na tu maximální délku a tak jsem procestovala docela značnou část Ameriky v těch dvou měsících, de facto, které jsem měla k dispozici, takže jsem měla jeden měsíc na cestování. Pevážně jsem si to vzala jižní a východní pobřeží a potom tu druhou část na severní a západní pobřeží, včetně těch národních parků a tom vydal taky hodně. Jednak co se týče pochopení nejenom neworské mentality, protože New York není Amerika, Amerika není New York, takže to bylo dost významné a potom taky vůbec tady ta stránka toho dobrodružství, protože si myslím, že určitě to v tom je taky. A bylo to skvělé, bylo to nabité zážitkama, seznámeníma, kontaktama, a jsem za to nesmírně vděčná.

SPEAKER_07 13:31

Fulbrightovo stipendium mělo výrazný dopad i na život Anny Kučerové a celé její rodiny.

SPEAKER_06 13:37

No tak pro nás to byl určitě posun, protože jsme měli vlastně rok, kdy jsme měli opravdu zase po dlouhé době čas na to, že jsme se nemuseli věnovat výuce a psaní dalších projektů a zpustě dalších administrativních aktivit, vedení studentů. Takže jsme se opravdu věnovali té práci a mám pocit, že to bylo jedna z posledních období, kdy já jsem opravdu sama ještě programovala ty algoritmy, ošahávala si a tak což je prostě super. Ono ve chvíli, kdy jsme se vrátili, tak k tomuto tomu už potom opravdu vedeme studenty, ale vlastně jako větší část mí práce se potom stane administrativou a managementem. Takže tam jsme měli opravdu jako příležitost se dostat do hloubky toho, co vlastně řešíme a rozhodně na tom nastavíme dál, protože ty další posuny už jsou potom vždycky zprostředkované pomocí toho doktoranda a tak. Takže po téhle stránce určitě super. No, ale jinak samozřejmě nás to hrozně posouvá v tom, že je to prostě značka. Takže to, že jsme prostě dokázali jet na Fulbraj a do Ameriky, byli jsme na MIT, tak je to neskutečná profesní zkušenost. Vlastně když jsme se vrátili, tak vlastně mě to opravdu uvrhlo do té administrativy, protože jsem se najednou vrátila do pozice, kdy mě vlastně byla vlastně pověřená k tomu, abych se stavěla do vedení různých velkých projektů, protože jsem najednou za sebou měla tu značku toho, že jsme tohle dokázali a můžeme tohle zadělat. Takže mě to vytrhlo opravdu od toho počítače, z toho samotného programování, což já dělám ráda taky, ale tak to vlastně patří tak jako k věku a tomu vývoj, že se z nás prostě stali s mužem s bou dvou postupně takový víc vedoucí pracovníci. Ale tohle rozhodně bylo přesně to, co nám to umožnilo. Takže jsme získali tu důvěru toho, co vlastně dokážeme. Je to prostě taková určitá zkouška nedospělosti, tak zkrátka toho, co člověk dokáže i v té větě, i vlastně právě v tom managementu, to, že jsme tohle dokázali zorganizovat.

SPEAKER_07 15:44

Vy jste tohle příležitost vzala doslova za pačesi, protože jste se nedávno stala projektorkou na ČVUT. Přezla jste si nějaký třeba mindset nebo nějaké zkušenosti právě z té Ameriky, co se teďka snažíte aplikovat tady?

SPEAKER_06 15:56

Já jsem toho využila, když jsem přesvědčovala Pedagogickou komisi a že budu dobrá projektorka. Tak jsem se mě ptali na to, že přece. Já jsem jim přiznala, že vlastně nemám žádné zkušenosti z té oblasti vedení na vysoké škole. Takže se mě zeptali, jestli se nebojím, jestli to nebude trochu bláznivý nápad. A tak jsem říkala, že jsem argumentovala právě tím, že jsme dokázali dojet do Ameriky na rok se čtyřma dětma a že jsme hodně odvážní, ale že nejsme bezhlaví a zvládli jsme to tam taky, takže ta zodpovědnost tam rozhodně je. A přesně, to bylo přesně ten okamžik, kdy ten Fulbright opravdu posloužil jakoýsi zkouška, kterou jsme zvládli, co se týče toho managementu a toho, že opravdu ty věci jsou zvládné, i když jsou náročný, ale nevzdáme to neútečem, nezpanikaříme, ale vlastně najdeme to řešení. Takže vlastně to byl teďka ten můj velký vklad. A já myslím, že to je jenom ten mindset je stejný, vlastně jak přistupovat k tomu, že je spousta nových věcí, je prostě potřeba řešit, nebát se toho, seřadit si to, tak rozstřídit dobře neustále to, co opravdu spěchá, co se dá odložit. Takže tohle zastavení si myslím, že mám se měla tehdy a mám hoji teď. Takže to je vlastně to, co opravdu využívám dál. A už je jedno, co je to, co se vlastně člověk učí. Je v podstatě je to manažerská práce, takže teď je to hlavně o tom to všechno zorganizovat. To potvrzuje i ředitelka České Fulbrightovy komise Jana Sehnálová.

SPEAKER_05 17:36

Myslím si, že taky důležitým faktorem je to, že spousta lidí tam najednou musí řešit situace, které možná jsou docela komplikovaný, a byť všichni se vrací s většinou velmi pozitivním dojmem. Tak to, že museli řešit situace, ve kterých by se, pokud by zůstaly v České republice, v kterých bych se prostě neocitli, tak si myslím, že to taky je důležitý aspekt toho stipendia, který dost často bývá poceňován, ale najednou si ti lidi uvědomí, že spoustu poměrně náročných situací zvládnou, že zvládnou žít v multikulturním prostředí, že zvládnou žít ve velkých městech, pokud třeba přišli někde z Jižní Moravy, že se dokážou pohybovat v LA a zvládnou tamější velmi komplikovanou dopravu, že dokážou pracovat v týmech, kde členové týmu můžou být z Indie, z Japonska, z Korei, z různých evropských zemí a že vlastně tohle je strašně posunující.

SPEAKER_03 18:32

A co třeba zmiňují, a to se mi teda taky líbí, takový nečekaný benefit toho pobytu, hlavně u těch lidí, co jedou s rodinama, je že najednou jak jsou vytržené z toho domácího prostředí, kde mají povinnosti, mají rodiny, kamarády a tak dále, tak si získávají čas sami pro sebe a většinou je to hodně, hodně intenzivní navázání jako těch hlubších vztahů v té rodině, takže tráví mnohem víc času s tou rodinou a tohle poměrně dost z nich oceňuje a snaží se to tedy přenést zpátky, když se vrátí. Ne víme, jak se jim to dlouhodobě daří, ale řekla výtoje taky docela důležitá věc, která se málo kdy zmiňuje.

SPEAKER_07 19:13

Říká Kateřina Kloubová z České flubrajovy komise. A právě odjezdu s rodinami věnujeme následující dvě epizody.