6. díl - Fulbright - odjezd s rodinou

🎧 Jednou z unikátností Fulbrightových programů je, že se stipendistem či stipendistkou může odjet celá rodina. V dnešní epizodě tak uslyšíte příběhy hned několika rodin, které potvrzují, že odjet s dětmi otevírá úplně nové možnosti a zážitky. 👨‍👩‍👧‍👦

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Jednou z těch obrovských unikátních příležitostí, které Flbraid nabízí, je taky to, že s tím výzkumníkem může odjet i celá jeho rodina. Což je samozřejmě obrovská výhoda, protože dozvětí si třeba řekne, že nárok odjet do Spojených států je příliš dlouhé období, které by strávilo bez rodiny. A Fulbraitů program vlastně umožňuje vzít rodinu, transplantovat i do Spojených států, takže je možné, aby s tím výzkumníkem nebo výzkumnicí měly třeba i děti, které tam potom můžou pracovat na zlepšení angličtiny a můžou tam chodit do školy, čili do toho programu a do té kulturní vyměny je vlastně zapojená celá rodina.

SPEAKER_02 0:40

Říká ředitelka České Fulbrightovy komise Jana Sehnálk. A právě na odjezdy s rodinami se více podíváme v dnešní epizodě podcastové série Fulbrah 358. Ta vzniká v rámci oslav 35 let fungování Fulbraitova programu v Česku a 80 let celosvětě. O poslechu vás vítá Pavla Hubálková. Jako první uslyšíme zkušenosti Anyčerové, která dnes působí jako redektorka pro studium a vzdělávání na ČVUT. Díky fulbratovou stipendiu se s celou rodinou vypravila na. A vy jste odjeli i s celou rodinou, což znamená čtyři děti a manžel. Tak jak to bylo, také to bylo zbalit takhle celou rodinu a odjet.

SPEAKER_01 1:30

Bylo to úžasný. Spěkně za to, my z toho odjezdu máme úžasný zážitek. Celý to období bylo dost dobrodružné, protože jsme vlastně odjížděli v době, když jsme si mysleli, že končí covid. A vlastně jsme byli v tom módu, kdy se svět neustále mění, neustále si je potřeba reagovat na novou situaci, takže i s tím odjezdem bylo takový, že se tedy do poslední chvíle čekalo, jestli se otevřou hranice, jestli začnou vydávat víza, kdy teda přesně od jeden termín odcouval ještě o měsíc, bylo to hextický. Ale bylo to prostě, že bylo to prostě vzrušující tohleto prožít a rozhodně to stálo za to. Já myslím, že jsme se z toho nehroutili. Jenom toho prostě bylo hodně a bylo to vlastně jako hrozně velký dobrodružství, už od počátku a až do konce řekla mi. Jak to vzali děti? Když jste poprvé řekli, půjdeme do Ameriky Děti byly ještě dost malý. My jsme vlastně v ve chvíli, kdy jsme to chystali, jsme tam odjíždili tak jim byl jeden rok, čtyři roky, sedm a osm let. A já myslím, že vlastně žádný z nich si neumělo představit, do čeho vlastně jde. A ještě naštěstí, naše holky jsou takový docela korážný, že se aspoň v tomhle věku se vůbec nebáli poznávat nový lidi a poznávat nový prostředí, jít na nový kroužek do nového kolektivu. Takže se tam vlastně těšili. A i ta nejstarší osmileta tam opravdu šla s tím, že šla první den do školy a těšila se na to, jaký to tam bude, že pozná nový kamarády. A tady z Čech měla trošičku jazykovou výbavu. A dokonce vlastně prakticky druhý den po příletu jsme šli s dětmi na místní hřiště a právě Aníčka tam potkala holčičku osmi letou. A hnedka za mnou přiběla, že ani domluvím, až si vyměníme čísla a domluvíme nějakou návštěvu a že jsou úžasný kamarádky. A tahle ta rodina nás vlastně opravdu potom adoptovala, a stali se z nich naši nejlepší kamarádi po celou dobu toho našeho pobytu. Bylo to strašně fajn. Bylo vidět, že ty Američani jsou v tomhle vlastně opravdu strašně vstřícní a bylo to hrozně příjemné, takže ty děti nám opravdu otvíraly neuvěřitelné možnosti poznávat opravdu tu místní komunitu a prožít tu Ameriku úplně jinak, než kdyby jsme tam měli jenom do té kanceláře dělat ten výzkum. A byl to skvělý zážitek. A jak na to vzpomínají teď po pár letech, kdy už trošku povyrostly? Pořád dobře. A opravdu na to, je to pro nás pro všechny i pro ty děti skvělý zážitek, ke kterému se rádi vracíme. A tak jako vzpomínáme na to, jaký to tam bylo a že bychom tam chtěli jíznovu. Ty naše holky měly vlastně hrozný štěstí, protože tím, že ta vlastně třetí dcera Toněra byla čtyř a půl leta, a v Cambridge jsme zjistili, že je právě možnost od tady toho věku, když je děti v září 4,5 roku, tak může jít už do předškolní třídy, státní. Takže potom Maruška šla do druhý třídy a Aná šla do třetí třídy a všechny tři museli na začátku složit zkoušku a prokázat, že teda neumí anglicky. A v tu chvíli je ten systém automaticky zařadí do takzvaný cizinecké třídy, tam vlastně chodí samí cizinci, ale ty třídy mají malý kolektiv, je ta učitelka a asistentka jsou skvěle vybavený na to pracovat právě s dětmi, kterým vlastně moc dobře nerozumí. Takže ten jejich zážitek byl opravdu strašně pozitivní, protože ty učitelky na ně byly přrozně milý a bylo to hrozně příjemný. Ty starší dvě byli schopní říct maličko aspoň něco, ta nejmladší vůbec nic si vlastně tady odchodila jako jeden rokýho kroužku angličtiny, takže když byla na té zkoušce, tak ale v tom svém sebevědomí měla pocit, že anglicky umí a přišla tam a neustále ani se jí ptala na různý věci a ona jí neustále odpovídala a je to nějaká. A to bylo vlastně všechno, co dokázala říct, takže rozhodně opravdu všechny tři zařadily do té syzenické třídy, ale díky tomu ten jejich prožitek z toho byl opravdu skvělej.

SPEAKER_02 5:45

Co vás úplně nejvíc překvapilo z celého toho amerického pobytu nebo možná po návratu?

SPEAKER_01 5:51

Já myslím, že mě vlastně jako překvapilo, že ta infrastruktura tam právě nebyla zase taková super. Jak bych vlastně čekala na to, že to bohatá země, že vlastně jsem si uvědomila, že dobře, že já žiju v Praze, ale že vlastně ta infrastruktura tady v Praze je vlastně už dál. Ale co mě překvapilo možná ještě víc, bylo chování Američanů, kteří byli prostě neskutečně vstřícní otevření vůči cizincům a hrozně nápomocní, a ještě o stupně víc se chovali hrozně příjemně a mile k dětem tolerantně byli, vlastně bych řekla, že je tak všichni hrozně rozmazovali a hromadně opečovali, takže když nám ten náš dnes dvou kluk tam někde se rozjel, a tak nám ho vlastně kolem jdoucí se snažili pomáhat chytat a vlastně jako zachraňovat. A bylo to byli strašně nápomocný a nikdo nám jako nevynadal, že jsme to nezládli, tu situaci, ale nám jako pomohli. Bylo to strašně příjemné. A vlastně nás docela překvapilo, jak tvrdý náraz v tomhle ohledu byl potom ten návrat, kdy to začalo už na francouzském letišti při přestupu. Najednou jsme naráželi na lidi, kteří byli nepříjemní, nerudný a tvářili se hrozně otráveně, že tam máme děti, které tam povykují a pobíhají okolo, a to samý potom v Čechách, takže oproti po té lidské stránce, tak si myslím, že tam zase naopak my jsme si z těch Američanů, aspoň v této oblasti, rozhodně mohli vzít opravdu příklad. A ta zkušenost tam vlastně nejenom, že byli příjemní, ale oni byli vlastně i strašně jako komunita byla strašlivě silná a ty lidi byly zvyklí opravdu na to, že se musí, že se nespoléhají nastát a že na něco mají právo a nárok, ale že si prostě musí pomoct navzájem. Ale vedlo je to opravdu vlastně to vedlo k tomuto příjemnému chování a náklonnosti a bylo to strašně něco, co bychom se opravdu mohli od nich naučit.

SPEAKER_02 7:56

Odět s rodinou jednoznačně doporučuje i Lukáš Vízek, který na univerzitě Hradec Králové zkoumá, jak lépe učit matematiku. S manželkou a třemi dětmi se vypravili na Harvard. Fullbratova zkušenost to není jenom ta samotná věda, ale i vlastně změna prostředí vy jste tam odjel s celou rodinou. Tak co vám to dalo na té osobní úrovni? Co vás třeba nejvíc překvapilo, co jste nečekali?

SPEAKER_03 8:18

Já to vlastně trošku od konce to je skutečnost krů se podovního názor nevrátí, protože mým dětem v době odjezdu bylo 4,5, 6 a 11 let. Dneska si k těmto číslu můžeme přičíst z těch 5-6 let, takže dře je 14 a už začínají mít svoje vlastní zájmy, takže jako rodina se už asi taková akce nezopakuje. Což bych chtěl zdůraznit jako pozbuzení pro všechny ostatní, aby se nebáli s menšími dětmi takovou cestu udělat, protože je to neopakovatelné v tom životě rodiny.

SPEAKER_02 9:04

A měli jste třeba čas i na nějaké cestování nebo nějaké komunitní aktivity. Měli jste tam nějakou fulbrig komunitu nebo komunitu kolem univerzity?

SPEAKER_03 9:12

Měli těch fulbrigových stipendistů, tam bylo celem 30, a staral se o ní jeden pán, který organizoval různá setkání, různé výlety v Bosnu nebo okolí. Takže ta komunita poměrně žila. Zároveň v ní byly stejně rodziny s dětmi, takže jsme se s nimi vydali relativně pravidelně během těch šesti měsíců se tam bylo. Takže ano.

SPEAKER_02 9:43

S manželkou a tehdy pětiletým synem odjel i současný rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš. Jak jsem říká, vůbec si neuměl představit, že by odjel bez nich, takže Fulbrightovo stipendium bylo jasnou volbou. Vy jste zároveň odjel s rodinou. Tak jaké to bylo? Jak probíhaly ty přípravy, a co byste třeba vzkázal i dalším stipendistům a stipendistkám?

SPEAKER_04 10:05

No tak za prvé bych všem řekl, že to je pro mě osobně jedno z nejdůležitějších, řekl bych top tři vůbec ve svém životě. Teďka myslím, jenom profesním o to požádat to stipendium a zůstat tam i po tom vypršení stipendia. A doporučil bych to absolutně udělat co nejdříve to jde a neváhat. Buď to má svá úskaly, není to jednoduché, je taky ale potřeba si jako uvědomit, v jaké situaci byla vůbec i společnost v roce 2003, naše teďka myšleno, a teď 2026, a jak to bylo i naopak, jak vypadala společnost Americká 2003 a teď vypadá 2026. Takže možná to rozhodování jsem měl trošku jako jednodušší, protože Česká republika urazila obrovský kus cesty do předu. A ani na vteřinu, protože velmi na rodinu vlastně aj závisle na něj potřebují mít u sebe. A věřím, že snad i oni občas mě, tak jsem nepřemýšlel, že bych tam odjel na nějakou dobu bez manželky a bez syna. A to bylo, to si asi vzpomínám na toho kolegu ze Slovenska, na toho zvězná Pirtoška, který mě právě říkal: takin video, learní key to his life. A ono se to všechno stalo, protože samozřejmě neuměl ani slovo anglicky. Pětiletý chlapec, dva roky teda v americké školce, velmi multikulturní project orientky. Fakt to bylo výborné potkávání se s těmi rodiči v rámci těch potlak se oni to tam organizují. Manželka se naučila velmi dobře anglicky, si tam udělal určitou vstup do nursing asistant, mají trošku jiný systém těchto lékařských zdravotnických programů, takže to bylo taky zajímavé. A co bych chtěl říci, že třeba například pro toho mýho syna, který je dneska už ortopédem, připravuje se na km a následně attestaci, tak naučil se tam hrát baseball, což je pro nás úplně jako vzdálený sport, ale zrovna Brno z mála sportů, která dominuje. A jeden z nich je baseball absolutně. A to je mezi top 4 sporty ve Spojených státech. A pokračoval v tom tady i v Česku, dotáhl to i do reprezentačního týmu Juniorů, když byl starting pitcher ten nadhazovač na mistrovství světa na 18 letých, ani jsem tehdy měl 16 něco roku. Proti Američanům v Japonsku, tak to jsem si říkal, to je teda fakt něco. No, a angličtina taková, že když jsme byli na World Series, ať už v Detroitu nebo Indianě, v těch junior kategoriích toho basbalu, tak ty rodiče, protože ty kluci bydleli u těch rodin, tak se mě ptali jako kde, tak jsem si říkal, to je jako fakt dobrý. A zůstalo mu to. A teďka se snaží aj pomáhat třeba na určí anglické studenty, anglických studijních programů. To bylo jako zlomové a současně ta rodina jako vlastně jiném prostředí, dále těch dalších příbuzných, který dobrý, že vám se snaží pomáhat, ale ta rodina získala nějakou, myslím si, že vnitřní integritu a posunku předu. A máme jako takové prostředí, kde i tak v tom okolí těch lidí, kteří někde byli nebo jsou ze zahraničí, tak je to poměrně otevřené.

SPEAKER_02 14:11

Jsou třeba nějaké zážitky, na které rodina rádi vzpomínáte.

SPEAKER_04 14:15

Tak ale já jsem tam opravdu buď to, někteří mohou si říci, jo, byl tam dva roky, to si zcela celý Spojený státy třeba procestoval a tak dále. To musím říct, že my jsme vlastně toho moc neviděli. Proto jsem tam jako pracoval hodně a pak po nocích, jak jsem se rozhodl, co jsem teda nakonec nikdy nevyužil, tu Medical License Examination, abych vstoupil do jejich rezidentury a případně tam pracoval, což na začátku jsem o tom chvilku přemýšlela. Ale dodělával ty publikace. Takže ty zážitky byly hodně jako kolem Minápolis, kolem různých krásných center, jakým způsobem se pracuje třeba i jiný způsob s knihovnami a takové věci. Ano, navštívili jsme třeba Badlands v Dakotách, nebo nádherná oblast North Shore, nahoře nám je jako už u kanadsky v podstatě hranic krásné. No, a co byl tedy osobní zážitek, tak v minusutě jsou takové, bych řekl, okrsky, nebo kde je Chuck Heritage. Tam je město, které je spíš town. Menší město. Směrem jak je Rochester, kde je Mayo Clinic, světoznámá klinika, tak když by se jalo na druhou stranu, tak je New Prack, nová Praha ještě s tím americkým Prank. Baron, tam je taky a tak dále, tak bylo to zajímavé. Neb když měj obrázky, kde je napsaný fotbal, jako fotbal myšlenou, našem americkým fotbám Warriors from veselý, pře se to jmenovalo veselý, tak jako to bylo zajímavé, nebo když jsme absolvovali třeba mikulářskou, tak jsem si občas říkal s takovou mírnou nadcázkou pro sebe, že se připadám jak někde s Cimrmana. Protože daleko lépe dodržují ty zvyky a jak my, protože si to přenesli, tak já nejsem odborník tady na tu oblast, ale ať historickou, nebo toho regionálního, přístupu k té historii, tak si asi trošku zakonzervovali některé ty zvykky. A bylo to hrozně zajímavý. To byly krásné zážitky. Já bych řekl, že ty zážitky byly z toho každodenného života, že člověk je schopen tam fungovat, schopen se domluvit, být velmi vlastně samostatný a v Česku mi moc si nepěstujeme to sebevědomí a to se mě jako líbilo. Tady tento přístup, takový ten pozitivní přístup. A co teda moje žena milovala, tam jsou zimy. Proto tam je zima, opravdu zima. Tam byli několik týdnů, třeba minus 20 přes den, nesoupila ta teplota nádherná, obloha, modrá, sluníčko, sníh, opravdu krása. Vintro festival, z kostek, různé hrady a tak dále. To bylo dobrý.

SPEAKER_02 17:40

Já jsem slyšela, že jste prý sbírali velké ohlasy a radost s brambuv salátem.

SPEAKER_04 17:46

No, ano, tak to je tedy, že to připomínáte. Tak to, jak má manželka, jsem hovořilo v tom počasí, tak tohle to bylo velice zajímavé. A vlastně navazu to, co jsem už částečně naznačil, že nás to bylo hezky a to se mi moc líbilo, že přes ty své kamarády ve školce a kamarádky. Mart nás v podstatě otevíral cestu k těm rodinám a to byly tedy dominantně americké rodiny, ale byla řada i z různých částí světa, tak zvali na různé garden parties nebo pečný potlak. A tam je to organizované jinak. Prostě u nás, když někoho člověk, taky se to mění, ale v roce 2003, když bych já někoho pozval nebo s rodinou, tak jakože celý den něco děláte, připravujete, přijdou a tak dále. Tam je to jinak. Tam pozvete, dáváte k dispozici ten prostor, svůj čas a od každého se vlastně trochu předpokládá, že něco donese. No, takí donesli. Někdo donesl nějaký chipsy, další, prostě já nevím, nějaký ten advisor, nebo já nevím, co, nebo kolu, a tak dále. No, ale manželka říká, ne, ne, ne, musíme něco donést, něco vlastního, takže připravovala vždycky řízky, že jsme to za obalili a tak dále, předtím naklepali. A pak bramborový salát, mi skvěle. No a s tím tam jsme udělali jako největší. Prostě nejprve nevěřili, že je to houmý, a pak jest si z to mají dohromady. A zjevně to zachutnalo, protože raketově stoupl počet pozvání na potlax. A po nějaké době manželka říká dost nepřijala jsem se klepatří. Ale byl to fakt výborný. To byla krásná zkušenost a zase ukazující na ty kulturní rozdíly, které jsou vlastně nakonec jační. Nakonec si to o těch lidech, jak přemýšlí, jak mluví, jak se starají o to, aby byli vlastně v té své oblasti nejlepší.

SPEAKER_02 20:00

Říká Martin Bareš z Masarykovy univerzity. V dnešní epizodě slyšeli příběhy tří rodin, které potvrzují, že fulbrahto stipendium může mít mnohonásobný efekt, protože odjet na několik měsíců do Spojených států promění celou rodinu. V další epizodě se podíváme ještě blíže na dvě rodiny, které mají unikátní srovnání, protože se do Spojených států vydali dvakrát. Fulbrightovo stipendium totiž postupně získali oba manželé.