7. díl - Fulbright - Gebrianovi a Vojtovi

Gebrianovi a Vojtovi – dvě rodiny s unikátní zkušeností. Za 35 let fungování české Fulbrightovy komise jsou dvě rodiny, kdy na Fulbrightovo stipendium postupně odjeli oba manželé. Uslyšíme tak čtveřici různorodých zkušeností, například: 

• Jak se díky strategii „řekni ano na všechno“ stal z architekta Adama Gebriana popularizátor architektury. 
• Jak napočtvrté s přihláškou uspěla Markéta Gebrian a jak se dostala k digitálnímu umění. 
• Molekulární bioložka Jana Vojtová a terénní biolog Jaroslav Vojta zase sdílí, proč bylo jednodušší odjet s menšími dětmi nebo v čem se lišilo odjet v roli stipendisty a doprovodu. 

Transcript

SPEAKER_01 0:00

Já bych řekla, že pravými hrdiny Fulbrightova programu jsou manželé a manželky, kteří doprovázejí Fulbright. A děti. A děti v pubertě. Říká Kateřina Kloubová z České Fulbrightovy komise. Dnes o těchto hrdinech a hrdinkách uslyšíme v poměrně unikátním kontextu. Za 35 let fungování České Fulbrightovy komise jsou totiž dvě rodiny, kdy na Fulbrightovo stipendium postupně odjeli oba manžele. Uslyšíme tak čtveřici různorodých zkušeností a budeme moci porovnat, jak se liší odjet v roli stipendisty a doprovodu. Probereme, zda záleží na místě, jakou roli hraje věk dětí a co je skutečnou podstatou fulbraitových programů. Méno je Pavla Hubálková a vítám vás u další epizody podcastové série Fulbraite 358. Ta vzniká v rámci oslav u příležitosti 35 let Fulbrahita programu v Česku a 80 let celosvětově. Jako první uslyšíme příběh architektů Adama a Marké Gebrianových.

SPEAKER_03 1:08

To fulbraťovo stipendium, o který jsem žádal a který jsem dostal, tak jsem ho dostal v roce 2006-7, jakože v roce 2007 jsem vyjel. A vzpomínám na to dobře z několika důvodů. Za prvé, protože jsem byl tehdy na začátku svý kariéry, byl jsem těsně po dokončení normálního magisterského studia. A vlastně si vážím do dneška toho, že ta organizace do mě vložila nějakou důvěru, aniž bych se mohl prokázat nějakýma zajímavýma výsledkami do té doby. A to jsem zjistil, že je výjimečný, protože většinou se ty věci udělují na základě toho, že už máte něco za sebou. A potom různýma rozhovory s kamarádama jsme zjistili, že to je ale v době, kdy už to vůbec nepotřebujete. A že naopak to potřebujete tehdy, kdy se ničím prokázat nemůžete a ono to tak bylo. A přesně si vzpomínám na to, když jsem tu tehdejší kancelář Fulbrightovy komise našel. Bylo to na konci spletitého labirintu cheb v hotelu Olšanka a měl jsem pocit, že kdokoliv tu kancelář najde, tak to stipendium dostane, že to je ten základní kritérium pro výběr, ale Markéta s tím nesouhlasí.

SPEAKER_00 2:20

Tak já jsem Fulbrightovo stipendium chtěla získat taky v roce 2007. Já jsem se hlásila čtyřikrát a vyšlo mi to na počté. A jak jsem se hlásila s Adamem, tak jsem věděla, že on má prostě určitě šanci, protože má ty výsledky a všechny ty testy to GRE a různé další věci podsoupil, ale neměl jsem moc v tom vyplňování těch formulářů nebylo úplně nejlepší. Tak to přenechalo mě, takže jsem to vyplnila i Emu. A on to pak získal a já jsem jela do Ameriky s ním do Los Angeles na CIE, takový jako výměný intership a bylo to práce v kancelářích, kterou jsem si našla taky přes internet a hledala jsem to v době, kdy jsem pracovala v Londýně a hledala jsem to zase na dálku, že se přesunu teda kvůli adamovi do Los Angeles a bylo to super, že jsme tam mohli být oba.

SPEAKER_01 3:16

Co se změnilo, že jste na poštvrté uspěla? Nebo jaká byla vaše strategie?

SPEAKER_00 3:21

Nevím, že to byla strategie, ale já jsem v té době zhodovala doktorát na ČVUT na fakultě architektury a ještě jsem měla tu šanci chodit na fakultu informačních technologií na NEOS VR, což byla Social VR platforma na setkávání se online ve virtuální realitě a v té době začala být ta pandemie. A vlastně to online setkávání bylo hrozně silné téma. A všichni se tím zabývali i tím VRkem, to byl prostě boom VR. Já jsem měla to téma toho doktorátu souvislost s tím VR. A vlastně i ten projekt v Americe se měl spojený s tím navrhovat místa pro setkávání, kde se lidé mohou učit takový online klasis. Takže se nekoukáte do mobilu, do tabletu, do počítače, do obrazovky, ale do těch VR blí. A vidíte nějaké 3D prostředí a to jsem navrhovala. A to v té době bylo jako co, takže vlastně na to téma jsem dostala až na počtu stipendium, že to bylo jako souvislost s doktorátem a mělo tu sílu v té době.

SPEAKER_01 4:24

A když oba porovnáte tu zkušenost stipendista, stipendistka verzus ten doprovod, tak v čem to bylo pro vás třeba stejné nebo jiné?

SPEAKER_03 4:32

Já jsem na tom prvním jsem byl takzvaný Digle Studies, to znamená jako, že jsem to musel zakončit titulem a splněním všech kreditů a bylo to teda Dzina, co svět neviděl. Já už jsem byl na ledast co připravený, ale to bylo úplně běžné, že já jsem se vracel domů v jednu ve dvě ráno, jako každý den v noci a druhý den jsem byl brzo ráno ve škole. A bylo mi tehdy 27, 28 a dneska bych to nedal jako vůbec. Patří to k nějakému věku, kde v nějakém věku se něco zvládnou dá a pak už se to zvládnout nedá. A jako doprovod, kdy jsem se měl starat o našeho malého syna, který mu byl 5 let, tak jsem měl extrémní množství volného času ale je to doplněné takovým jedním detailem. Já posledních 15 let učím studenty ze Severní Karolíny tady v Praze v rámci právě NCS, a mě to hrozně pomohlo, jsme tam byli 7 měsíců, vidět z detailně a zblízka to prostředí, ze kterého oni pocházejí. Vědět, jak je zorganizovaný, jak vypadá to město, jak má nízkou hustotu, jak se po tom městě pohybují. Jinýma slovama, vědět, co je to, s čím oni příždějí sem do Česka a porozumět tomu, a tím pádem s ním mám moci mluvit. Takže pro mě to mělo naprosto zásadní význam, a ještě jsem to doplnilo hraní fotbalu s místní africkou komunitou, což byl nejlepší způsob, jak se infiltrovat dovnitř a bylo to úplně skvělý. Ale to porovnání je, že poprvé jste někde, kde nemáte skoro ani hodinu volného času a po druhé máte jenom volný čas.

SPEAKER_00 6:10

Jak to bylo pro vás, Marka? Já jsem v tom roce 2007 jsem začala pracovat pro Steven Elych architekt v Calver City, a byla to taková pohodová práce pro stážisty v model roomu, ale já jsem opravdu velmi nešikovná, co se týče tvoření manuálních nějakých modelů. A mě to vůbec nešlo. Až potom mě teda zachránilo, že v soutěži mě přidali na nějaký projekt, kde jsem dělala ve photoshopu a prostě počítači a najednou zjistili, že umím líp tom počítači, tak mě už nechali v té kanceláři, ale byly to vždycky dílčí práce. Pak jsme vyhráli nějakou soutěž a já jsem se chtěla posunout do jiné kancáře, a to byla chyba. A změnila jsem to na Bénish Architekt a tam mi to nevyhovovalo, protože to nasazení v Americe bylo šílené. A ten tlak na ten výkon byl pro mě jako nesnesitelný. Já jsem to nezvládala. Takže jsem vlastně neměla volný čas i při tom prvním fullbreu a při tom druhém pobytu. Tam to bylo online, takže jsem si rozhodovala, kdy budu pracovat, jak dlouho nebyl tam tlak na ten výkon jenom já sama jsem chtěla mít nějaké výsledky, takže jsem se tomu věnovala a hrozně mě to bavilo. A ten čas jsem měla, chodili jsme plavat do bazénů, bylo tam teplo, takže to byl taky prázdniny s tou prací na tom projektu.

SPEAKER_01 7:37

Ame umíte si představit, jak by vypadala vaše kariéra, kdy byste tehdy to fulbratovo stipendium nezískal?

SPEAKER_03 7:43

Úplně jinak. Pravděpodobně bych byl architekt, který by navrhoval domy. Dneska bych byl v lepším případě vedoucí své vlastní architektonické kanceláře a prostě navrhoval bych nějaký věci. Tak to bylo nachystaný, nalajnovaný, připravený. Vždycky jsem to takhle chtěl, a tohle to změnilo. A změnilo to ale neúplně možná ta zkušenost z té Ameriky, ale velký vliv na to mělo to, že po ukončení té zkušenosti z té Ameriky se od vás očekává, že se na dva roky vrátíte zpátky. A někde tam mezi řádky, já jsem z toho vyčetl, že by člověk měl odvést nějakou práci ve prospěch republiky. Protože zjednodušeně řečeno, dvě třetiny jsou placený z amerických peněz a jedna třetina z českých peněz. A ty český peníze, jak vám dávají najevo, něco jsme vám dali, tak teď nám něco vraťte. A jasně, možná, že to nikdo nebere takhle úplně doslova a určitě se to úplně striktně nekontroluje, ale mě ten apel přišel jasný. A já jsem si říkal, fajn, tak teď se to po tobě takhle chce. Tak tomu ty dva roky jej. A teď dva roky dělej to, co si myslíš, že bys třeba nemohl dělat nikde jinde a reagují na různé poptávky zvenku. A já jsem tomu pracovně říkal: řekni ano, na všechno. A opravdu dva roky jsem řekl, ano, na všechno. Ať se ozval kdokoliv, odkudkoliv s čímkoliv, tak jsem říkal, jo, jasně, jedu, udělám. A to jsem myslel, že budu dělat dva roky a tak jsem to teda ty dva roky dělal, ale je to zárok toho, co dělám dodneška. Takže od té doby uplynulo 18 let a pořád dělám to samý.

SPEAKER_01 9:23

A dokážete popsat, co byl ten impuls, co byla ta inspirace a motivace, protože Fulbrightistů odjíždí mnoho a my jsme možná jediný dva, který ten Fulbright změnil tu kariéru z té vědy nebo architektury, a vy jste dneska veřejně známá osoba a popularizátor architektury.

SPEAKER_03 9:41

To jsem podle mě měl v sobě vždycky, že jsem chtěl, aby se jiný lidi o architekturu zajímali a bylo mi líto, že se oni nezajímají, tomu předcházeli spousty různých jiných kroků, takže v tom žádná změna nebyla, ale ta změna byla v tom, že to stipendium jako mi dalo nějakou šanci nebo ani ne úplně šanci a to zkusím trochu popsat. Jako se tomu věnovat na 100%. Já jsem se tehdy vrátil z Ameriky s nějakým přebytkem peněz, který znamená asi 1000 dolarů z dnešní pohledu. Jsou to směšný peníze, jako tehdy to bylo možná tehdy dolar byl taky nízko, takže to bylo kolem 20 tisíc korun, možná ještě o něco málo méně. A já jsem si říkal, oK, tak ty peníze teďka můžu utrátit, takže měsíc se nemusím věnovat vydělávání peněz a budu dělat jenom to, co mi dává smysl. A markéta to je tak doplní, prostě bylo to těžký období, těch peněz jsme měli opravdu málo. bylo to napínavé období, ale já většinou když něco zkusím takhle, tak se moc neohlížím zpátky, tak jsem to takhle zkusil. A i dneska, když mluvím s někým, kdo mě nezná, tak jeho první otázka vždycky je, vidím jako takový tu účast v těch očích a říká, jako dá se tím prosím tě uživit, jako takovouhle prací. A je v tom slyšet extrémní nedůvra. A já jsem tehdy byl na nějakém setkání se spolužákama po střední škole a taky si to pamatuju a myslím, že tomu nevěřil vůbec nikdo, že takovouhle prací by se v Česku dalo uživit.

SPEAKER_01 11:08

Mě by pak zajímalo i to, jak vás ten fulbra ovlivnil na té profesní, ale třeba i osobní úrovni, jestli najednou jste začala dělat něco jinak.

SPEAKER_00 11:16

Tak jinak asi ne, protože já jsem právě měla to štěstí, že jsem v Americe onemocněla dost vážně a musela se vrátit a přehodnotit ten život od základu, prostě opustit tu architektonickou práci v kanceláři a začít se zabývat něčím, co mě naplňuje, co mě baví a tvořit. Vlastně ta tvorba je pro mě nejdůležitější při té práci, že něco dostávám ze sebe, nějaké emoce. A začala jsem dělat digitální umění, ale používala jsem programy 3D z těch architektonických vlastně škol a začalo mě to hrozně bavit a pak 2015 jsem se přihlásila na ten doktorát a vlastně zvolila jsem si to VR, ty social VR platformy. A to ještě v té době zase to VR nebylo tak cool, ale vlastně dosáhlo toho vrcholu v té pandemii. A pak potom to zase hrozně utichlo, když se objevilo EI a EA najednou ovládlo úplně všechno pozornost lidí, tak jsem se začala učit to EA. A vždycky ten přístup jako samostatný, že něco iniciativně zkouším, učím se sama. Tak to vlastně ten Fulbright taky ve mě podpořil, tam jsem se všechno musela učit sama z nějakých tutoriálů online, ten blender a úplně nové věci. A to jsem si uchovala, že když se chci něco naučit, já se to naučím sama, že tady nebude nikdo, kdo mi říká, teď se naučí tohle, nebo tady ti to vysvětlím, prostě musím sama se aktivně o to zajímat.

SPEAKER_01 12:42

A co komunitní život v Americe? Je to něco, co vás nějak ovlivnilo, inspirovalo, nebo byli jste součástí komunity?

SPEAKER_00 12:49

Tak Adam měl ten fotbal a já jsem vlastně byla mimo, protože byla ta pandemia a lidi se zranili ostatních lidí, takže my jsme se moc nezapojovali do té komunity.

SPEAKER_03 12:58

Já musím popsat tu první zkušenost. Já jsem přijel studovat poměrně zvláštní program, který se zabýval takzvanou budoucí iniciativou, ale zjednodušeně se našlo o to, že se nás ocitlo deset lidí pohromadě, z devíti různých zemí, z osmi různých profesí. A společně jsme se zabývali různýma věcma v zahraničí, takže jsme z té Ameriky vyrážili a vyrazili jsme na tři konkrétní místa a na každém tomě jsme strávili tři týdny, ale zabývali jsme se tím celý semestr a ty místa se jmenovali Bombe, Dubaj a São Paulo. A měli společný oto, že to všechno byly velký, rychle rostoucí města, kde probíhala velká změna a nás tam vždycky hodili jak do rybníka a řekli plav. A vlastně naším úkolem bylo ty místa nějak analyzovat, objevit nějaký silný a slabý stránky a na ty se pokusit zareagovat nějakým návrhem. A já jsem se poprvé ocitl ve velice úzkém kontaktu s lidmi, kteří byli z jiný kultury a z jiného prostředí a musel jsem se s nimi naučit mluvit. A to si myslím, že na mě mělo zásadní vliv, protože dodneska to považuji za úplně normální, že mluvíte s lidmi, který jsou úplně jiný než vy a je jedno, jestli jsou starší, mladší, zelený, modrý, nebo prostě z jakýho profesního backgroundu, a že se vždycky najde nějaký způsob, jak se spolu domluvíte a jak je to nějaká produktivní výměna názorů. A to dneska považuji za úplně samozřejmý a nikdy bych něco jiného, že bych řekl, jo, vy se dámh s té malý vesnice s vámi se bavit nebudu, nebo prostě vám je teprve 8, co mi můžete říct. Ale nebylo to tak úplně samozřejmý, jakože to postupně člověk zjistil v tom průběhu. Do dneska si pamatuju, jak jedna moje čínská spolužečka stála před takovou betonovou skosepinou od Skara a říkala: z jakého je to materiálu? A já jsem jí na to řekl, tak, jak v Česku je běžný, to snad vidíš. A kamarád z Ameriky mi řekl, co si to dovoluješ. Ona ti položila úplně normální otázku a ty na ní znáš odpověď, tak na ní odpověst a nesnaš se jí tady jako vytvářet dojem, že ona něco neví. A markéta se může usmívat, protože i tak se mi to občas dneska nezadeví a zareagu takhle blbě, ale aspoň už to vím. A běží mi to hlavou a říkám si, to by dělat neměl a příště to zkusinak.

SPEAKER_00 15:17

Tak to nějak doplně nebo to takhle. Já třeba mám ten dar, že jsem extrovertní a mně nedělá problém mluvit s lidmi, kdykoliv, kdekoliv, s kýmkoliv. A baví mě to. Ani necítím stůd nebo nějak jako ostěh. A vlastně nebojím se, že se strapním, nebo že mi někdo nějak urazí ublíží, nebo ty věci si neberu osobně, takže mám vlastně volné působnosti pro tu komunikaci. A myslím, že mi to rozpomáhá a baví mě to, bavit se s lidmi. Chodím hodně sama do společnosti a vůbec mě nevadí, že jsem tam sama, já si to prostě užívám.

SPEAKER_01 16:00

Kdybyste měli shrnout podstatu nebo tu esenci Fulbrightovy zkušenosti a popsat třeba ty benefity nebo ten smysl toho celého pro někoho kdo ještě na Fulbrightovi nebyl, jak byste to shrnuli?

SPEAKER_03 16:11

Obecně je to mezikulturní výměna, takže se ocitnete v nějakým jiném prostředí. U toho digry starý byl ten problém, že vlastně od vás by se chtěl jako velký výkon a velký výkon většinou znamená, že jste zavřená v nějaký místnosti a tam se soustředíte na ten velký výkon, ale to podle mě není smysl toho stipendia. A naopak smysl toho stipendia je z té místnosti utéct a poznat to okolí. A mimochodem, já jsem měl jedno takého kamaráda, který chtěl ode mě pomoct s tím Fulbrightovým stipendiem o pár let pozdě, já jsem mu s tím pomohl. Domluvil jsem mu místo v New Yorku, domluvil jsem mu prostě konkrétní stáž, kam ho přijali, napsal jsem mu doporučující dopis a když ho tam přijali, tak ten, kdo ho tam přijal. Mi pak několikrát volal a říkal mi koho si jsem poslal, to je úplně příšerný člověk, on vůbec tady nechce být, nechce tady pracovat a místo toho furt trajdá někde po městě a poznává nějaký jiný věci. Já jsem mu pak o několik let zavolal zpátky a říkal jsem mu, tak jenom jsem tě chtěl informovat, že ten kluk, co u vás nechtěl trávit v čas, je momentálně primátorem Bratislavy. A je to matu švalo. A vlastně ten podle mě naplňoval ten smysl toho fulbaj toho stipendia. Takže nenechat se manévrovat do nějakého očekávání, ale použít to jako prostor sám pro sebe a konfrontovat se s růzností a s odlišností, to si myslím, že je ten hlavní smysl.

SPEAKER_00 17:31

Ještě si to můžu doplnit, tak důležitost kontaktů, téma kontakty, při tom výjezdu je strašně důležité. Když máte kontakt i od někoho známého, nebo z konferencí, nebo z workshopů, nebo z přednášek, třeba z doktorátů. A můj manžel mi dal kontakt vlastně na tu NCT univerziti, protože on tam učí. A já jsem získala kontakt přes zase jeho profesorku známou na toho Dereka Hema. A ten mě asi po půl roce opravdu jsem posílala portfolia a různý texty a všechno možné, tak mě dovolil přijet. A to znamená, že nejenom to, že člověk třeba něco umí nebo je v tom dobrý, tak ještě ty kontakty jsou důležitý.

SPEAKER_03 18:22

Souhlasím, že všechno je to nějaké osobní pozornosti. V Česku se to časokrát jako vydává jako naprostý negativům, že když bych reagoval na to, co teď Markéta řekla, tak někdo by řekl, jo, tak to nějaký nepotismus, někdo vám to domluvil a tak dále. To není pravda, ale jde jenom o to, že najdete nějaký způsob, jak strčit tu nohu do dveří a vlastně s tím člověkem se dát dohromady, ale dá se to vyprávět právě i obráceně, že můžete mít skvělý výsledky a když se vám tohle nepodaří, tak se to mine. A v tom ten život tak trochu není fér, ale to je součást té zkušenosti. A dokázat ty lidi zaujmout tak, aby vůbec měli ochotu se s váma bavit, je těžký a opravdu nejčastěji se to děje jako přes nějaký společný známý. Ale to se týká všeho, že my jsme pracovali v různých architektonických kancelářích a nejsnažší způsob, jak se tam dostat, je, že vás někdo doporučil. Bez toho doporučení. Já jsem v jedné takový kanceláři seděl a viděl jsem z portfolí, které leželi v rohu. To byla jako hromada papíru vysoká metr a tam se mohla poslat cokoliv, ale on to nikdo neodtevřel. A až když někdo zavolal a řekl, je tam tohle vytáhní to stohu a podívej se na to, tak pak teprve mohlo rozhodnout, jestli je to dobrý nebo špatný, ale bez toho prvního kroku by se to nikdy nestalo.

SPEAKER_01 19:41

Druhou rodinou jsou Vojtovi. Jako první v roce 2017 získala stipendium molekulární bioložka Jana. Spolu s manželem a třemi dětmi se vydali do San Diega. Po druhé se v roce 2023 vydali do Davisu, kde stipendium získal terénní ekolog Jaroslav. Jak na to vzpomínají?

SPEAKER_02 19:59

No, já jsem, když jsem byla jako stipendistka v San Diegu na univerzitě, tak já jsem se to strašně užívala, protože jsem se tam dostala po dlouhé pauze, když jsem se vracela zpátky do práce po dlouhý mateřský. A mně to připadalo strašně fajn. Já jsem si vlastně připadala, jako když jsem zase zpátky studentka a můžu pracovat v laboratoři od rána do večera a maněla se doma postará o děti, takže já jsem se toho opravdu mimořádně užívala a měla jsem pocit, že tam zapadám pěkně do té laborky. A pak, když se ty role obrátily, tak to na pro mě naopak bylo jako zkušenost, která byla dost velká změna, protože já jsem to vnímala jako hodně hodně náročný. Z pozice, že jsem vlastně měla v Čechách rozdělaný projekt, řídila ho vlastně nad dálku, studenty a připadala jsem si v obrovském stresu. Takže tu roli z té druhé strany, kdy jsem tam vlastně byla jako doprovod a měla jsem si vlastně užívat a měla jsem odpočívat nebo odpožívat, mě vlastně to bylo brané jako taková dovolená. Tak pro mě to vlastně opravdu dovolená nebyla. Já jsem spíš, mám spíš jsem bych dávala bývala přednost, nebo určitě se mi víc líbilo to role toho aktivního stipendisty.

SPEAKER_01 21:13

Jaroslova, jak jste to mělo vy? Vy jste to měla naopak? Nejdřív to byl jako doprovod a poté jako stipendista.

SPEAKER_04 21:18

No tak já jsem si ten doprovod na rozdíl od Jany užíval, ale možná, že jsem takový lehkovážnější trošku. A já jsem tam v tom Sandígu prostě jsem plánoval velety. Dokonce jsem teda s Aničkou, která tam chodila do předškolní třídy, a ta adaptace pro ní byla složitá, tak jsem asi 14 dní s ní chodil do školy. Což bylo úžasné, že nám to tam vůbec umožnili. To školství tam bylo úžasné, musím říct. A teda potom i v Davisu. Takže já jsem si to užíval. My jsme měli opravdu pěkný lety, jezdili jsme velmi často třeba do Anza Borego, to bylo na. Takový oblíbený místo. No, a potom, když se to obrátilo, tak jsem si to taky užíval. A jako s dětmi jsem to samozřejmě měl jednodušší, protože nějak byli starší, a postarala se o to, co bylo potřeba já, a to už bylo jako takové pracovní užití - tedy to bylo taky hezký.

SPEAKER_01 22:22

Jaké to je zbalit celou rodinu a odjet? A jak je to třeba, i když to byly ty menší děti a potom ty starší, protože pro spoustu lidí to může být jako velká věc, nebo vlastně i nepředstavitelné zbalit se a odjet do zahraničí.

SPEAKER_02 22:35

Mně to přišlo, že to nebylo zase tak složitý, ale možná je to daný tím, že my jsme zvyklí vlastně jako cestovat nebo jezdit někam společně na výlety. Tohle jsem jenom plánovala prostě víc dopředu, ale přišlo mi, že s těma menšíma dětma, že je všechno jednodušší. Ne potom s těma staršíma. A že i těm menším dětem se vlastně člověk zavětší vším, je utáhne na vařený nudli. Když to ty starší, to už je teda, ty už mají vlastně svoje potřeby takový jako individuální. Takže tam potom to třeba naráží na nějaký úskalité, že čím jsou ty děti mladší, tím je to podle mě jednodušší, než když potom ty děti jsou starší.

SPEAKER_04 23:17

No, mně to tedy v tom prvním běhu mě to tak stresující nepřišlo, ale v tom druhém, kdy vlastně bylo na mě zařizování bydlení a koupě auta a tak, tak to mě docela stresující přišlo, ale jakmile se tohle zařídilo, tak už to bylo pořád v pohodě.

SPEAKER_02 23:34

A oni vlastně, Američani jsou strašně rádi, se sdružují do různých spolků, který třeba pomáhají právě třeba i stipendistům, a já jsem, když jsme tam jeli úplně poprvé, tak jsem měla velikánský štěstí, že jsem se prohlížela vlastně stránky univerzity, a tam byl odkaz na skupinu dobrovolníků, který vlastně pomáhají cizincům, který přijedou na univerzitu, tak je třeba u sebe pár dní ubětují. A já jsem tam napsala, poslala jsem jim pár informací o sobě a oni mě skontaktovali s jednou úžasnou paní učitelkou už v důchodu, u který já jsem vlastně bydlela prvních deset dní a ona se stala takovou naší americkou babičkou. A dodne jsme v polů kontaktu a ona měla velmi ráda i naše děti a oni opravdu považují za takovou svojí babičku, a když jsme byli v tom sandiu, tak i takhle fungovalo. Že jsme třeba u ní byli na díku zdání a o Vánocích. Takže tohle bych určitě doporučovala se toho nebát a vyzkoušet to nebo to zkusit.

SPEAKER_04 24:44

No ale i v tom druhém případě v tom Davisu jsme měli velkou pomoc zase od rodiny krajanů nebo krajanky. Takže nám pomohly taky hodně, ale přesto já jsem to cítil trochu jako jinak, asi dešad.

SPEAKER_02 25:00

Poprvé jsem to zařizovala já a pak vlastně to bylo na manželý.

SPEAKER_04 25:04

Ty povídáš, že to bylo v pohodě poprvé a já jsem to úplně v tom Davisu. Mě to jako ten začátek úplně tak bez stresu nepřišel.

SPEAKER_02 25:13

No ale já jsem třeba nekupovala auto. A vlastně ještě tam byla jedna velká věc, že my jsme už vlastně dopředu měli zařízený ubytování, že už jsem se ho vlastně zařizovala tady odsud. A jdeš to v tom Davisu vlastně jsme to řešili, až vlastně, až když se tam vlastně to.

SPEAKER_04 25:30

No, my jsme tam totiž přijeli, to bylo totiž tak, že já jsem tam přijel nejdřív s nejstarším synem skoro dospělým. A měli jsme prostě tyhle všechny věci zařídit, takže jsme ze začátku bydleli u té kamarádky a prostě jsme si scháněli to bydlení, takže to byl takový stres, že člověk chtěl co nejdřív mít to vlastní bydlení a by tam jako neobtěžovala, což no. Ale prostě jsem to asi cítil trochu jinak. A Janka už to měla od začátku zařízený, takže ta bydlela už si spala pár dní.

SPEAKER_02 26:02

Pár dní jsem spala u katy, ale vlastně to bydlení jsme měli zařízený, ale díky tomu, že tam bydlela vlastně v tom stejném kampusu, bydlela vlastně spolužečka mojí kolegyně z Praháce, která mě s ní skontaktovala, takže tam je i poslala obrázky, jak to tam vypadá, byla se podívat v tom bytě a řekla mi, že vlastně ty základní informace, takže já jsem vlastně nekupovala nešli jsme do něčeho, o čem bych dopředu nevěděla, nebylo to takový takový jako překvapení veliký. Takže to bylo moc fajn a když už vlastně bylo to bydlení, tak už to bylo takový k klidu a já jsem vlastně auto jsme zařizovali, až když se tam potom přijal ty. A ještě vlastně jedna věc, že to bydlení je opravdu skutečně hodně důležitý a my jsme se snažili to udělat tak, aby jsme to měli všechno blízko, blízko k univerzitě, aby to byla čtvrť dobrá, čtvrť s dobrou školou, protože podle toho jsme viděli i v docházkové vzdálenosti. Opravdu je to tak, že když ty vzdálenosti jsou čím kratší, tím to funguje líp. To je moje zkušenost, takže já jsem chodila pěšky na univerzitu a bylo to moc fajn.

SPEAKER_04 27:06

Tohle bylo v San Diegu, ale v Davisu tohle člověk řešit nemusel, protože ten je tak malinký, že tam je všechno v dochozí vzdálenosti. Pěmněš.

SPEAKER_02 27:16

Já vím, že jsme i uvažovali, že jsme měli nějaká možnost nějakého domku na pláži, ale to by znamenalo minimálně hodinu dojíždět nějakým autobusem nebo nějak cestovat složitě. A i děti by byly v horší škole, protože každá škola má svoje skóre, takže to jsme si vlastně dopředu všechno zjišťovali a myslím, že jsme to vyřešili dobře, že jsme šli potom, že jsme to měli opravdu takhle, že to spoustu věcí usnadnilo.

SPEAKER_01 27:43

Jsem nadšená, jak si doplňujete a jak ukazujete, že to je opravdu pestrá zkušenost, ale díky tomu, jak vy máte ty vlastně čtyři různé uhly pohledu, je tam, dokážete popsat nějakou podstatu té Fulbrightové zkušenosti, co je takové to gro, co je po každé stejné a co i třeba další stipendisté a stipendistky mohou očekávat.

SPEAKER_02 28:03

Já myslím, pro mě to bylo to, že opravdu člověk přijede se svým projektem do laboratoře, která kde vlastně má i peníze trošičku na ten výzkum, takže je tam vlastně taková velká podpora ze strany těch kolegů, co tam byli v té, tak se vlastně zajímali o to, co dělám a snažili se mi poradit s něčím, když jsem nerozuměla. Takže to byla pro mě jako taková velká zkušenost v tom, že to byl vlastně takový jako částečně pro mě jako pozdok, vlastně jako taková zahraniční zkušenost potom, když člověk dodělá doktorát. Co by mě třeba bývalo ještě víc uspokojilo, kdybych tam tenkrát, bychom tam tenkrát byli delší dobu. Mě jsem tam vlastně byla jenom 6 měsíců a to je přesně doba, kdy se tam člověk úplně skvěle adaptuje a najednou jede domů. Teď on má rozdělaný ty pokusy, takže já jsem tam měla spoustu věcí rozdělených, něco s odřenýma ušima dodělaný, ale věděla jsem, že ještě bude na tom hodně další práce. A m tom přišla fajn ta zkušenost vlastně, že člověk vidí, jak funguje ta americká laborka, jak tam třeba fungují semináře, tam, kde jsem byla já, tak tam byly semináře každý pátek ve tři hodiny. Je to byla taková. A vůbec jak vlastně celá ta organizace té laborky funguje.

SPEAKER_04 29:33

No, tak mě tohle třeba úplně specifický nepřijde jako z hlediska fulbrajta, protože to je asi celkem běžný člověk nebo takhle, když jedete někam na pozok, tak jste tam prostě třeba výsled, tak je to něco jiného. Ale no a já jsem si to musel naplánovat, protože já jsem terénní biolog, tak já jsem si to opravdu musel naplánovat, tak, abych aspoň něco stihnul. Tak samozřejmě z toho není žádný velký dataset. Ale musel jsem si to prostě zkrátka naplánovat tak, aby to bylo. Ale možná, to je takový obvyklý, to, co člověk zažívá i u jiných projektů. Ale možná opravdu to, co je specifické, je právě to, že tam člověk může v pohodě vzít tu rodinu, že tam zažívá tyhle a zažívají i ty ostatní členové domácnosti, tu změnu a i se podílej trochu na tom, jak ta práce, aby ta práce proběhla v pořádku. Takže pro nás provoba, když já jsem tam byl doprovázející osoba, tak pro mě to samozřejmě bylo prostě hodně omezující v mí práci a. A to samý potom projano, ale prostě museli jsme se s tím nějak srovnat. Ale zároveň to bylo taková zkušenost i z tohohle pohledu.

SPEAKER_02 30:52

Pro ty děti je to naprosto úžasné. Takže kdo má možnost tam vzít děti, tak jako jednoznačně to mě zajímá víc, jak to, jak vnímáte, že to ovlivnilo ty děti, jak na to třeba vzpomínají nebo co jim to dalo? Ono se to liší, když jsme byli v té, když jsme tam byla já a děti byly malé, tak vlastně byli nadšený úplně ze všeho. Opravdu byly hrozně, ty si tam užívali všechno strašně dobře, se adaptovali ve škole. Já jsem byla velmi překvapená z toho, jak tam ta škola funguje. Je všechno jednoduché, není tam nic žádný, jedná byrokratická překážka. My jsme vždycky neděli otevřený strašně otevřený. My jsme vždycky od neděli večer jsme dostali vojmail od paní ředitelky, co se ten týden bude dít a byli jsme upozornění na nějaký akce speciální, a všechno probíhalo hrozně v pohodě. I ten vstup, nebo když jsem třeba psala paní ředitelce a ptala jsem se jich, jestli tam děti můžou nastoupit, tak ona mi dala zpětnou vazbu. Opravdu bylo to moc moc fajn, nebo když jsem třeba komunikovali, každá škola má svoji zdravotní sestričku, která třeba kontroluje očkování. Když jsem s ní komunikovala, jestli všechno je v pořádku, tak je velmi ochotná poradila. Takže to bylo moc fajn, ale když byli děti starší, tak už začali trošku, tak to začalo malinko skřípat, hlavně třeba u naší mladší dcery, protože ta byla ve věku 13 let a chodí tady do výborné školy a ona nechtěla ty kamarády opustit a vůbec doma Ameriky nechtěla. Ale prostě jsme řekli, prostě musíš tady nemůžeme tě nechat bavit tadě, to prostě nejde. Musíš s námi. A mní to opravdu bylo tak, že ta od první chvíle, co tam přijela, tak si zapisovala nebo si počítala dny, kdy už pojede domů. Opravdu se k tomu stavěla jako hodně negativně, ale na druhou stranu si myslím, že tam poznala spoustu úžasných věcí a do dneška sama vytahuje někdy nějaký historky třeba ze školy, nebo co se tam naučila a tak. Velmi se tam rozuměla se svojí paní profesorkou biologie, takže ta byla vůbec do té školy zapadla jako velmi dobře. A třeba když jsme byli na některých těletech, tak na to vzpomínám. A co je jedna věc, ona vlastně přemýšlí v angličtině. Ona to až tak, že i překládá si z angličtiny do češtiny, co už mi přijde opravdu hodně často jí na to upozorňuje a vyčítám jí to. A mě, když mluvím anglicky, tak mě pořád má tendenci opravovat moji angličtinu, já jsem s její dékou studia, to se nedá vůbec srovnat, ale má prostě potřebu mě jako dost dělat nebo ve výslovnosti, nebo prostě takových věce. A to je tedy u všech tří dětí jsou s angličtinou na tom velmi dobře.

SPEAKER_04 33:45

No ale kluci tedy i ten druhý pobyt v tom Davisu, tak ty se adaptovaly jako velmi dobře a ty z toho byly nadšený, zvlášť pánek, ten tam měl spoustu kamarádů během toho půl roku, co jsme tam byli, tak snad poznal celý Davis, v obou, nebo tam byly vlastně tři tři střední školy. Ze všech třech středních škol tam kamarády.

SPEAKER_02 34:06

Od prvního dne zapad neuvěřitelně. Ten se tam tak adaptoval, že úplně nejlíp ten si to strašně užil ten druhý pobyt. Na rozdíl od toho první, kdy byl ještě malý. Tak ten druhý opravdu strašných kamarádů: potom přespával u kamarádů. Pořád někam s něm běhal. Pořád byl někde aktivní. To bylo neuvěřitelný.

SPEAKER_01 34:28

Sdílí své pestré zážitky vojově. V další epizodě se více podíváme na samotný proces přihlašování. Nastušenou za týden.