15 Trendující návykové látky 2 | Podcastová zkouška

Jaro si v druhém díle třídílné série o trendujících návykových látkách bude povídat s Jindřichem Vindišem, skautským vedoucím, instruktorem a krizovým interventem, a s Lucií Křenkovou – Sněhulíkem, skautskou vedoucí, instruktorkou z organizace Magdalena, zabývající se primární prevencí. Řeč bude hlavně o jak v oddílech pracovat s tematikou návykových látek.

-----

Podcastová zkouška je skautská audio laboratoř, která zkoumá možnosti skautského podcastingu. Testujeme různé varianty, na které si rádi poslechneme zpětnou vazbu na skaut.cz/hodnotimpodcast. Chceme slyšet tvůj hlas! Díky, že jsi si nás poslechl*a!

Transcript

SPEAKER_03 0:06

Podkástová zkouška. Zkoušíme skoucký podcast.

SPEAKER_02 0:13

Knostavuje ty hranice, které jsou pro to všechno důležitý. A říkají, tady za to už neprože a má to pro mě takovýhle význam, jakože je dobrý je vysvětlit. A to je role těch vedoucí.

SPEAKER_00 0:26

Možná si všimlu, že bychom třeba slovo drogy za celou dobu nepoužili. Já myslím si, že to je takový pojem, který už je hodně přežitej, protože vlastně jako zákon ho nezná a nikdo moc neví, co si o něm jako myslet.

SPEAKER_01 0:40

Dneska se budeme bavit o návykových látkách. Pokud by pro vás téma mohlo být citlivé, zvěžte prosím poslech. Ahoj, vítám vás v naší Audiolaboratoři. Já jsem Jaro a dnes si budeme povídat o tom, jak v oddíle preventivně pracovat s tématikou návykových látek. Navazujeme na díl z minulého týdne, kdy jsme si o závislostech povídali trochu obecně. A příští týden si zase probereme konkrétní situace, které v oddíle mohou nastat. V podcastové zkoušce zkoušíme audio. Vy, vyzkoušejte nás a dejte nám vědět. A znovu tu vítám Jindřicha Vintiše, který je skackým vedoucím instruktorem a v profesním životě krizovým interventem. Mimo jiné pracuje i na základní škole a Sněhulíka, která je také skauskou vedoucí instruktorkou a pracuje v organizaci Magdalena, která se rovněž zaměřuje na prevenci. Ahoj. Ahoj. Ahoj. My jsme si už minule společně povídali o současnosti trendujících návykových látkách, zejména HHC a nikotinu konzumované ve formě pytlíků nebo elektronických cigaret. Trochu jsme to nakousli už minule, ale mě zajímá, proč bychom vlastně na tuhle problematiku v odílech měli myslet.

SPEAKER_02 1:59

Měli bychom na to myslet, protože my jako zkautiny nejsme výjimka v tom, co se v těch oddílech děje, i když si to můžeme myslet. A zároveň odborná veřejnost třeba Národní monitorovací středisko vnímá ten nárůst užívání těch alternativ, toho tabáku nebo jiných jako alternativních náykových látek a proto bychom se tím měli zabývat.

SPEAKER_00 2:20

A já teda se svojí zkušenosti řeknu, že ty dopady toho užívání, si myslím, že v oddíle dneska řeší skoro každý, takže dává smysl bavit i o té prevenci a jak třeba pomoct tomu, aby jsme v tom oddíle neřešili ty následky, který pak přichází.

SPEAKER_01 2:34

A jaká je moje role jako skautského vedoucího v tomhšu?

SPEAKER_02 2:38

Já si myslím, že role skautských vedoucích je hlavně v tom dávat těm věcem hranice a vytvářet to bezpečné prostředí, protože všichni vlastně toužíme potom být přijatý, a chceme být autentický. A díky tomu si vytváříme kvalitní vztahy a díky těm kvalitním vztahu se o tom dá mluvit o těch věcech, protože to navozuje to bezpečí. A zároveň my jsme ta v úzovkách autorita, která nastavuje ty hranice, které jsou vlastně pro to všechno důležitý. A říkají hele tady za to už ne, protože a má to pro mě takovýhle význam, jako že je dobrý vlastně vysvětlit, a to je ta role těch vedoucích.

SPEAKER_00 3:17

A myslím si, že to tak bylo vždycky, že tiskočit vedoucí z té pozice, ve které jsou logicky jsou osobou, které ty děti třeba chodí, nějak se svěřují. A možná dřív to byly témata takový jako lehčí typu potíží ve vztazích, i když to samozřejmě není lehčí téma, ale že dneska vlastně to, co ty děti řeší, je pořád náročnější a náročnější, a je potřeba se k tomu nějak víc vzdělávat.

SPEAKER_02 3:40

A možná ještě když si vezmu jako zkoutskou výchovnou metodu, tak my jsme vlastně ty dospělý průvodci a my by se měli procházet tou cestu s těma dětma a být tam jako s nima. A aby jsme v tom mohli být jako s ním a mluvit o tom, tak musíme mít nějaký znalosti.

SPEAKER_01 3:57

Ale z jaký pozice já o tom vůbec můžu mluvit, když si třeba sám tu cigaretu občas dám, nebo cokoliv.

SPEAKER_02 4:04

Já si myslím, že je dobré si podržit nějakou tu myšlenku toho, že ten rozdíl je v tom, že my jsme dospělí a my v tuhle chvíli jako můžeme. A my přece, jako ty dospělý průvodci se snažíme těm dětem předávat to nejlepší, i když sami třeba ukouzneme a něco děláme něco, co vlastně není úplně dobrý, když tu vstáhnu k těm cigaretám. Ale já přece chci, aby ty děti byly jako lepší. Je to taky může to být nástroj k tomu, jak o tom s těma dětma komunikovat, že v určitém věku to k tomu vlastně trošku jako patří. Jo, jakože předám tu vlastní zkušenost nějakým stravitelným a dobým způsobem, aby si z toho ty moje svěřenci nevzali. Tak já začnu kouřit, protože já kouří taky.

SPEAKER_01 4:50

My jsme se o tom už bavili v minulém díle, ale třeba pro ty, kdo ho neslyšeli, proč já můžu a ty děti ne.

SPEAKER_02 4:58

Látky jsou nějak regulovaný státem a stát nějak předepisuje to, kdo je může a kdy užívat za nějakých podmínek něco něco třeba i kde. A zároveň to je za mě důležitější věc, že je ten dopad na ten organismus. Na ten mladý organismus dospívající vyvíjící se, mají ty látky mnohem větší a ničivější dopad. Ovlivňuje to ten vývoj a dost často tu nervou soustavu toho člověka.

SPEAKER_01 5:25

Já si pamatuju primární prevenci ve škole, kde nám paní preventistka do lahve s vodou nalévala černou barvu a říkala nám, že to je to, co dělá kouření s naším tělem. A mě to spíš provokovalo k tomu si dát cigaretu. Já jsem se chtěla zeptat, co je tedy cílem takového preventivního programu fotíle. Je tohle ta cesta?

SPEAKER_00 5:44

Určitě ne, a mrzí mě, že se to pořád ještě děje nebo dělo. My obecně, když se bavíme o nějakým preventivním programu, tak vždycky říkáme, že tím cílem rozhodně není strašit a rozhodně není lhat. Ty děti jsou chytrý. Takže za mě je to spíš o tom, nějak jim ty informace třeba tříbit. To už tady taky zaznělo v tom minulém díle. Těch informací o těch látkách je jako nepřeberné množství, ale velmi často je zkreslené a ty děti znají fakt jenom jednu stranu. Takže myslím si, že pozice vedoucího ve skautu je říkat jim vlastně veškeré ty informace včetně těch rizik a zároveň to propojovat do nějakého širšího kontextu a třeba pracovat i na těch postojích, nebo posilovat nějaký sebevědomí. To je něco, co třeba za mě velmi souvisí s užíváním návykových látek. Aby pokud už se toto dítě ideálně v nějakým jako nerizikovém věku rozhodné udělat, tak to udělá proto, že prostě chce, a ne proto, že ho k tomu tlačí nějaká skupina, nebo si tím zkouší řešit nějaké svoje duševní onemocnění, ale je to nějaký jeho sebevědomí vlastní rozhodnutí.

SPEAKER_02 6:47

Tak je to hodně o tom, že já vlastně vytvářím nějaký zdravý návyky a učím ty děti tomu zdravému životnímu stylu v úvozovkách, v něčem. A já jim to jako můžu předat přeci mi mnohem blíž a můžu se s nima o tom bavit. To je vlastně to klíčové.

SPEAKER_01 7:03

A co je to, co potřebují, když to otočíme, co potřebují slyšet.

SPEAKER_02 7:08

Já si myslím, že každý potřebuje bezpečí a informace a že to je vlastně to jediné, co děti a obecně všichni jako potřebují. Že když se cítím dobře a jsem v bezpečí a mám dostatek informací, tak můžu dělat rozhodnutí, které jsou nějak jako teď hledám to slovo, jakože je erudovaný v úzovkách rozhodů se na základě informací a dát a toho, že jsem jako v pohodě a můžu se tak rozhodnout. Mám ten prostor na to. Teď nevím, jestli jsem v tom byl srozumitelný.

SPEAKER_01 7:40

Jo, myslím si, že jo. Mně vlastně přiš trochu překvapilo, že kluci a holky často neznají ty rizika, znají ty poziva, je to tak?

SPEAKER_00 7:48

Obecně bych řekla, že ano, že znají ty pozitiva a ty rizika přesně slyší někde ty jako extrémní případy a logicky si řeknou: no já vím, že na to jde umří. Mě to tady prostě říkala paní učitelka, ale to se stane jako jednom z milionu. Ano, to je pravda, jednomu z milionů se to stane, ale jsou tam jiný dopady, o kterých se nemluví, kteří třeba nejsou tak vážní, ale ten tvůj život můžou jako taky velmi znepříjemnit vlastně. A taky si myslím, že je potřeba nějak říkat ty rizika, který jsou pro ně jako pochopitelný. Někdo komu je 14 a já mu řeknu: hele, když budeš kouřit, tak prostě za 30 let můžeš umřít nákovinu plic. Jako to je něco, co pro něho možná nebude úplně tak motivační. Nebo je to prostě příliš třeba dlouhá doba na to, aby si to nějak uvědomil. Takže je potřeba mluvit i o těch rizicích, který jsou třeba pro ně aktuální a nějak jako jemu blízký.

SPEAKER_01 8:37

Jak o těch rizicích mluvit, aniž by to bylo strašení?

SPEAKER_00 8:41

Myslím si, že o nich budu mluvit upřímně, že řeknu, ano, ta návyková látka má nějaký pozitiva. Kdyby žádný pozitiva neměla, tak ji nikdo neužíváme. Takže vlastně to klidně jako přiznat a říct, ano, já když si to hledám, tak mi to může způsobit to, že třeba chvilku mi bude dobře. To je pravda. A pak je tam to B, bude mi dobře 24 hodin a pak přijde nějaký stav, který bude třeba velmi nepříjemný, může přijít ta závislost, bude mi to stát hodně peněz, můžu mít třeba i potíže ve škole. Takže jako nezakrývat ty poziva, ale informovat i o těch rizicích.

SPEAKER_01 9:13

Představme si situaci, že jsem kluky a holky v oddíle takhle informoval, ale předpokládám, že se stejně potom dostanou třeba ne v oddílovém, ale ve školním kolektivu k nějaké téhle látce a stejně budou v tom pokušení. Není i roli té prevence trochu se naučit reagovat na ty pokušení?

SPEAKER_00 9:33

Určitě jo. Myslím si, že je dobrý za prvé klidně s těma dětma si nějak mapovat, kde jsou ty situace, kdyby je to třeba lákalo. Fakt se jich zeptat, jako už vám to někdy někdo nabídl a kdy vás to třeba nejvíc láká zkusit a zkusit se s něma bavit o tom, co za tím vlastně je. A ty děti většinou k tomu dokážou dojít, jo, a řeknou, no nejvíc mě to láká prostě na ližáku, protože to dělají všichni. OK, chápu. A ty to chceš na tom ližáku udělat a když řekne, že jo, tak se můžeme bavit o tom, jaký jsou ty riziky. A když řekne, že ne, tak se s ním tedy bavit o tom, jak se to dá třeba odmítnout. Nebo když jim řekneš ne, tak co se bojíš, že přijde. Bojíš se, že si s tebou přestanou kámoši, nebo že prostě budeš za sraba, nebo prostě nebudeš takový frajér, jako když si to dáš. A co to s tebou vlastně bude dělat. Takže za mě nějaký ten nácvik toho odmítání a jako modelování si trošku těch situací, může být jako velmi účinný.

SPEAKER_02 10:22

Možná se na to dá podívat i optikou toho, že já vlastně nemusím to vždycky vztahovat k návykovým látkám, ale můžu budovat tu dovednost, aniž bych se toho tématu těch látek dotýkal. Třeba dovednost říkání ne, nebo co se mnou dělá odmítnutí, nebo budování nějakého mýho sebevědomí, nějakého mýho já a nějakého sebeobrazu, jaký já vlastně jsem a jaký je vlastně Jindřich. Je to člověk, který něco něco a to je pro ty děti důležitý.

SPEAKER_01 10:49

Trochu to stojí na tom, že mám velmi bezpečný prostředí fotí, kde jsme o tomhle otevřený si povídat. A si je těžko, když na kluky budu křičet a dávat tým tresty, tak hnedka v další momentě oni si mi takhle svěřejí. Jak nastavit to bezpečný prostředí fotíle?

SPEAKER_02 11:06

Není to vlastně bezpečné prostředí není věc, která by se dala udělat jako za chvilku nebo jednou věcí. Je to soubor nějakého fungování toho oddílu nebo těch družin. Je to to, že se ty lidi cítí dobře s tím vedoucím, což si nějak buduje přes nějaký vztah. Je to to, že něco spolu zažíváme. Je to to, že mluvíme od lehčích, posložitější a těžší témata, a že tu diskuzi třeba někdo moderuje a hlídá nějaký komunikační faulu, že se cítím, že tam vlastně můžu mluvit, a to všechno v tom hraje jako roli. A to prostředí vlastně je zdravý jenom tím, jak moc jsou ty účníci na sebe vlastně jako milí, nebo možná špatné slovo, jako jak moc se k sobě zvládnout chovat tak, aby si neubližovali vzájemně.

SPEAKER_01 11:57

Jak když jsem ved oddíl, tak jsem občas narážil na to, že jsem byl v pozici té autority, která klukům občas musela prostě říct, že něco musí udělat a jim se to samozřejmě nelíbilo. A potom jsme měli trochu problém v tom, že tyhle vztahy se těžko nastavovaly k takovýmhle programům. Je možný si to třeba rozdělit ty funkce v tom vedení, aby někdo byl spíš ten hodnej policajt a někdo ten zlej.

SPEAKER_02 12:20

Myslím si, že tyhle role není třeba oddělovat, že to může být nějak jako náročný, ale že i to bezpečné prostředí. Vlastně my v něm přece máme nějakou roli a vůdce toho oddílu přece nemůže být furt jenom jako miláček, který říká skvělý úžasné věci a všechny podporuje. Ale je to i ten, který říká: Hele, te se stane tohle proto, že to zavání nějakým nebezpečím něčím. A za mě je tam to, že já vlastně, když tyhle těžký úvodovkách rozhodnutí dělám a nějak tím brousím o ty vztahy a pro tu skupinu je to náročně, tak je vysvětluju. A když je vysvětlím, tak tím znova obnovu to bezpečí a můžu i přiznat, hele, asi vás to jako naštvalo. Ale já jsem to udělal proto, proto, proto, a tím opracovávám zase ty vztahy. Že mi přijde, že i ta pozice toho vůdce by měla zůstat v tom bezpečným prostoru a měla by být nějak jako bezpečná. Že by to vlastně nemělo být úplně oddělený, že tam je někdo jiný, kdo je třeba zástupce, a vlastně je to ten miláček a hodný člověk, a já jsem ten jako despot a který tam chodí a všechny jako prudí.

SPEAKER_00 13:26

Souhlasím s tím, co říkáš, ale myslím si, že ta realita těch oddílů fakt bývá velmi často taková, že tam je ten jeden, a ty nevím, jak to správně pojmenovat. Jako empatičtější člověk nebo víc se zajímá o to téma, třeba ať už duševního zdraví nebo návykových látek a že to tak jako velmi často vlastně je. Což asi nejde v rozporu s tím, co říkáš ty jako určitě bych tam nevyhrazovala roli jako hodnej a zlej policajt, ale myslím si, že je lepší, aby v tom oddíle byl aspoň někdo, ke komu se ty děti nějak vztahujou, než aby tam nebyl nikdo, protože ten vůdce sám to třeba nedokáže nebo nechce, nebo to pro něho prostě není a tím pádem tu roli jako nedal nikomu. Tak to si myslím zase, že byla škoda.

SPEAKER_01 14:05

To je docela náročná kompetence. Mít takovýhle vztah s Klukama a Holkama. Mám pocit, že často narážím na to, zejména v klapeckých kolektivech, že ty kluci mají pocit, že nejsou empatický, nejde jim to a tak to dělat nebudou. Jak si můžu vědomě budovat takovomci?

SPEAKER_00 14:21

Já si myslím, že budovat si kompetenci nějaké empatie, že to fakt bude vypadat v každém kolektivu jako velmi odlišně, ale že je tam důležitá i ta autenticita. My třeba máme prostě v mém středisku, jako klučí oddíl, který to dělá tak, že jednou prostě za tři dny si všichni kluci vlezli jako do hamak a začínalo to tím, že se tam bavili prostě o tom, co včera postavili a já teď vím, že je to velmi stereotypní, ale prostě začíná to nějakých lehčích témat a být v tom klidně autenticky říct. Ale kluci, jako mě to přede důležité, já možná úplně nejmak se o tom s váma bavit, ale jako tak, co si o tom myslíte, jak to vidíte, řešíte to v těch školách a klidně tam mít jako nějaký nadhled nebo tu lehkost a hnedka od sebe nemít to očekávání, že půjdu jako dohloubky a budu tam vysvětlovat složitý témata, ale půjdu prostě postupně co nejpřirozeně, jako kdybych se bavil nějak se svýma kamarádama. Samozřejmě v těch hranicích jsem si vědomej toho, že to jsou nějaké mladší děti a musím hlídat to, co jim říkám, abych nebyl nějak návodný nebo nějakým jako nevhodným vzorem.

SPEAKER_02 15:19

Ještě mi trošku přijde, že je tam ten nárok na to, že to spasím jednou věcí, ale to tak vlastně není. Je to něco, co se postupně rozvíjí, a je to proces toho mluvení o těch tématách. I třeba proces toho rozvíjení ty empatie, jakože ten oddíl je ta chlá, a takhluví je to ta kultura. A ta kultura jde dost často zatím vůdcem nebo za ním blízkýma lidma. A tak by měli vědět, co chtějí dělat a kam to chtějí dovést.

SPEAKER_01 15:50

Já jsem třeba z chlapeckého oddílu, který hodně postavený na tom, že si svůj tábor stavíme a jsme jako hodně šikovní a schopní, ale o těch emocích jsme se na táboře nikdy moc nebavili. A vlastně celý to nastavení toho kolektivu bylo jako kluci nebrečej a nebudeme se o tom bavit. Myslím, že se to teda v poslední době změnilo, ale jak to změnit, protože v tom začátku, když všichni moji vedoucí to tak děli, my jsme v tom vyrostli, tak to nikdo nebude chtít změnit.

SPEAKER_02 16:21

Tam jde o to, že to tam někdo musí vnést a musí mít v tom kolektivu tu podporu, že vlastně ta myšlenka se tam dá dostat jenom tím, že si jako očukám ty lidi, jestli to vlastně chtějí, jestli ta část to chce, a ta část pak spolu rozvíjí tu myšlenku, tak jestli rozvíjem tu myšlenku té empatie, nebo to, že se bude víc spolu o těch věcech bavit. A je tam proto ta podpora, tak to tak jako vroste do toho oddílu a něco se jako vlastně tím změní. Třeba to, že se bavíme o emocích a že je v pohodě, když je mi špatně a chce se mi brečet. Protože třeba mě někdo podpoří v tom, jakože je to v pohodě a je to tam jako řečený, a není tam takový to ty břečí si nějaký nevým divný.

SPEAKER_00 17:04

Jůž říct třeba příklad ze svýho fungování, kdy jsem měla vedoucí na Skautský tábor, kde jsme byli s kluky a my jsme měli přesně takový ten klučičí oddíl, kteří si velmi zakládají na tom, že jsou takový jako siláčtí. Tak já jsem tam, když jsem vedla ten tábor zavedla, že když jsme měli večerní rady, tak vždycky první věc byla, že jsme se děli takový krátk kolečko mezi vedoucími a měli jsme si říct, jak se máme. A opravdu to bylo velmi náročné, kdy ty holky se rozpovídali o tom, jak se tedy mají, jak jsou navavé, jak je to náročné. A ti kluci vždycky řekli, jenom co se ten den opravili, že a pro ně bylo velmi náročné říct, jak se teda mají, ale vlastně pak nakonec to šlo, jak jsme se vzájemně nějak inspirovali, oni viděli, že se to tam dá říct. Tak vlastně po těch 14 dnech opravdu i ti kluci, začali říkat, dneska jsem se měl blbě, protože se mi tady rozpadla ta židlička. Tak pořád to tam bylo nějak propojený s tím, co teda postavili, ale aspoň třeba řekli, jak se jim to dařilo nebo jak jim u toho bylo. A myslím si, že tohle nějaký nástroj, který se dá využívat, že třeba začnou u těch vedoucích, klidně na nich to trochu testu, nebo na těch rádcích. Ukazuju jim ty konkrétní nástroje typu kolečko, kde si řekneme, jak se máme před chůzkou. Oni to pak třeba můžou sami aplikovat a jsou to takový malinkatý krůčky, který si dají dělat pro to, aby se tam to téma nějak vneslo.

SPEAKER_01 18:21

Není tohle vlastně samo o sobě trochu prevencí, protože když si o tom budeme povídat, tak potom nebudu mít právě ty úzkosti, o kterých jsme si povídali minule a nebudu mít potřebu si rád jít na latu, ale můžeme si o tom popavit.

SPEAKER_02 18:32

Může to být součástí té prevence, jako jedna z věcí těch věcí, by tam samozřejmě vždycky mělo věj víc a nejenom to, že tedy o tom mluví, ale i že to třeba nějak žije. Nebo že se něco učíme, že ještě jako nic s neděláním se vlastně nikdo nic nenaučil. Tak musím si to nějak odžít.

SPEAKER_01 18:54

Dobře, tak to jsi mi vyloženě nahrál. Jaký jsou tedy ty věci, které by ten balíček nějakej prevence měl obsahovat?

SPEAKER_00 19:02

Myslím si, že je tam tady ta otevřená komunikace. To znamená, že vím, že je možné bavit se ovšem. Zajímám se o ty děti. Ptám se prostě fakt klidně každý den, jak se mají. A když nedostanu uspokojivou odpověď a řeknou mi všechno dobrý, tak prostě řeknu. A co to znamená dobrý, takže prostě nějak rozvím tady vlastně i v nich tu kompetenci tady o těch těžkých věcech mluvit. Tak to si myslím, že je první krok pro to, abychom pak mohli jít do těch konkrétních témat, vlastně nastavit tam tu kulturu toho, že si o těch věcech můžeme povídat.

SPEAKER_02 19:31

Druhá věc mi přijde, jako je dobrý nastavit, je, že jakože chyba je kámoš, že to, že se něco stane nebo nepovede, nebo v něčem nejsem tak dobrý, nebo se něco zrovna učím, takže je to vlastně v pořádku a že jsme to tak měli jako všichni, že tam pak nevzniká ten tlak na to, aby jsme byli dokonalý skvělý, jako ty vedoucí a jako ty kluci z mojí družiny. Protože já třeba nejsem tak kompetentní vzloukání řebíků, ale zase umím jiný věcem. A je to v pořádku, a ta skupina by to měla nějak docenit a mělo by to v ní být nějak jako vidět.

SPEAKER_00 20:04

A zároveň si myslím, že je tam strašně důležitá nějaká předvídatnost pro ty děti, co oni ode mě můžou čekat, kterou oni se taky vlastně naučí. Když začneme tedy u těch témat a nějak si s něm budeme povídat, tak oni třeba za začátku můžou mít strach o tom promluvit, protože víš, že když to řeknou doma, tak přijde prostě to, že je někdo zprdne nebo se prostě zavolají rodiče, když to řekne ve škole, tak jako nastavovat tam nějak to bezpečí a být jako konzistentní v těch mých reakcích, minimálně v tom, že když mi ta reakce ujede, tak a jim to prostě fakt budu vysvětlovat. A pak když to děti za mnou přijde a s něčím se mi svěří, tak tom být jako upřímný a myslím si, že ta předvídatelnost je hrozně důležitá pro to, aby ty děti se nám s něčím začaly svěřovat.

SPEAKER_02 20:42

Mně se hrozně líbí, jak si řeklo slovo předvídatnost, protože mi se tam objevilo slovo znova hranice. A že vlastně my musíme být konzistentní i pro to, aby se ty děti cítili dobře, což je součástí tévence, a oni musí přece vědět, co se děje ráno, co se děje odpoledne, co se děje vpoledne a proč ty věci dělají. A to všechno tomu prostředí pomáhá. Oni by měli být informovaní.

SPEAKER_01 21:09

Říkáš, že by měli být informovaný. Já jsem při přípravě narazil na to, že děti v různým věku přemýšlej jinak o drogách. Vůbec o tom slovu a co to pro ně znamená, dokázali byste nám to nějak krátce shrnout.

SPEAKER_00 21:22

Možná si všiml, že bychom třeba slovo drogy za celou dobu nepoužili. A myslím si, že to je takový pojem, který už je hodně přežitej, protože vlastně jako zákon ho nezná a nikdo moc neví, co si o něm jako myslet. Z mojí zkušenosti, ty mladší děti, pokud to nemají třeba nějakně v rodině ty návykový látky, tak o tom většinou smýší jako velmi negativně. Prostě i když jsem s nimi v těch školách, tak říkají prostě cigarety smrí a je to nechutný, a znají to opilý lidi na těch ulicích a třeba z toho mají i strach. Takže do určitého věku oni k tomu jako přirozeně mají nějaký odpor a strach. A pak, až se to vlastně začíná měnit něco, co je vlastně. Trochu láka, chtěli by to vyzkoušet a přesně tenhle moment my tam vlastně musíme přijít a být kým nějak upřímní v tom, co to může způsobit. A pak až v tom dospívání, už je to něco, co je prostě součástí mnohdy každodenního života a tam je pak asi logické bavit se i o tom, ano, vím, že to je součástí tvýho života, tak pojď to dělat co nejbezpečně s tím, že to opravdu chceš, rozhodl se k tomu sám sebevědomě a zná všechny ty rizika.

SPEAKER_02 22:26

Přijde mi vlastně dobrý říct, že my tím, že aplikujeme nějaký ty prvky prevence, tak tomu jako pomáháme, ale to, co si to, kde vzniká ten vztah k těm návykovým látkám, je to prostředí doma. Že my tam můžeme něco odpracovat a proto bychom měli, protože to dítě jde s nějakým vstupem už z toho domova. Jak často tam pijeme, při jakých příležitostech? Je to každý večer, každý večer si táta otevře pivo, kouří máma doma, nebo chodí dolů, nebo kouří na balkóně. A to všechno jsou vstupy, s kterýma to dítě přichází a my je můžeme opracovat. Jakože tady ve zkoutském prostředí my vlastně na táboře nekouříme proto. Je to takhle nastavený.

SPEAKER_01 23:07

Proč jsem se ptal? Já jsem se dočet, že pro ty mladší děti je to velmi abstraktní pojem nějaká drogá návyková látka, a vlastně si to nedokážou prakticky představit, je to tak?

SPEAKER_02 23:18

Obecně se dá říct, že když mluvím o návykových látkách jako takových, tak když mluvím s mladšíma dětma, tak jdu co nejvíc konkrétně a co nejvíc třeba obrazově. A pak až když se lámá ten věk, tak už je to nějak můžu mluvit víc v abstrakci a tak. Ale když mluvím s mladšíma, tak je dobrý bejde jako obrazovej a dotýkat se i těch látek, které jsou pro ně vlastně jako relevantní, nebo těch situací, které jsou pro ně relevní, jakože najdu stříkačku a co s nímám dělat, aby se nikomu nic nestalo a neublížil si o ní, což zvládne i to dítě ve třetí třídě a to je pro něj relevantní, ale není pro něj vlastně relevantní navzecam fetaminu a jak to vlastně funguje a tak.

SPEAKER_01 24:03

Já jsem si poslech tady náš podkaz. Řekl jsem si, to je hrozně důležitý téma. A teď jsem začný do toho udělat o tom odíle program, začít to aplikovat. Prostě moji děti tady hulejí za školou, chci s tím něco udělat. Co je ten jako první krok, který teďka můžu po poslechu podíle udělat, co byste mi doporučili.

SPEAKER_02 24:23

My jdeme dost často do věcí s nějakým obrovským nadšením a je to super a je nám to vlastní, jsme zkouti a tak. Ale je dobré, aby nám na to někdo dal názor, a aby nám někdo řekl, tohle se mi vlastně třeba úplně zdá, nebo si najít nějaký preventivní program někde a zkusit ho aplikovat. A myslím někde, kde už je to ověřený, třeba Magdalena, nebo jiný neziskovky, který pracují s primární prevencí. Na křižovatce jsou zdroje, kde se to dá hledat. Zároveň naystám program, už jsou taky dva programy nahraný, který se v rámci šablon dělali, tak to můžu jako použít.

SPEAKER_01 25:00

Pamatujuš si, jak se ty programy jmenují, kdybych si chtěl aplikovat?

SPEAKER_02 25:04

Pamatuju si to, jeden se jmenuje Příběh závislosti a druhý se jmenuje Pohádka v úvodzkách, pohádka o alkoholu, pomalu a jistě.

SPEAKER_01 25:13

Já jsem pochopil, že ty jsi autorem, dokázal bys nám dát takový trailer o čem jsou.

SPEAKER_02 25:18

No jsou o tom, jak se správně bavit s dětma. O návykových látkách, jak jim to třeba předat pomocí příběhu a jak právě říct i to a co ty látky dávají, ale i to B, co vlastně není úplně dobrý a jak ty lidi vlastně končí.

SPEAKER_01 25:36

Tak jo, díky. Mám hodně poslední otázku. Jsou ještě nějaké místa, kam bych se mohl obrátit jako vedoucí, když se třeba dostanou i přímo do krizové situace, já sám v nějakým kontextu s kautským.

SPEAKER_02 25:48

Jo, určitě. Dá se obrátit třeba na skautskou krizovou linku, kde jsou vyškolený operátoři, který nám poradí, ale pokud to není akutní, tak doporučuji třeba porad na zavinář skaut, kde vám právě na tyto preventivní dotazy už odpoví někdo, kdo se třeba tomu tématu věnuje a je vám schopný víc poradit, domluví si s váma hovor. Zároveň se dá odkazovat i jako do těch státních institucí, jako jsou linky bezpečí, nebo třeba pod nevypust duši funguje skvělý projekt, což je mapa pomoci, kde se dá hledat i podle krajů, a i podle toho, co zrovna hledám, jestli je to psycholog krizové intervent. Abych měl tu pomoct co nejkonkrétnější a fungovalo to.

SPEAKER_00 26:31

Já zároveň si přihřeji polívčičko, ale myslím si, že v každém větším městě je nějaká neziskovka, která dělá preventivní programy pro školy. Já myslím si, že fajn klidně se na ně zkusit obrátit. To je někdo, kdo umí pracovat s kolektivem. Já už jsem takhle v několika střediscích nebo oddílech v Praze nebo v Čředčeském kraji programy dělala. Takže klidně si pozvat někoho takového, kdo možná není ze skautského prostředí, ale rozumí té prevenci a rozumí třímu kolektivu, což je velmi podobný potom jako v tom skautu, kami tam třeba může ukázat tři, čtyři nějaké aktivity a nějak mě třeba i navíct. A to se dá i v případě, že už se to třeba v tom oddíle nějak jako rozjede, tak taky jsem zažila, že jsme třeba jeli do nějakého oddílu, kde opravdu děti ve velkým konzumovali alkohol a ten oddíl to sám nedokázal vyřešit. A my jsme tam měli vlastně na intervenci a dojíždili jsme do toho oddílu a pomáhali jsme jim to nějak zmírnit.

SPEAKER_02 27:21

Vlastně, jak to říkáš, tak mě tak napadá, že je dobrý, když máme vedoucí oddílu nebo ty, co vedou ty děti nějak zmapovaný služby v tom našem okolí, aby jsme třeba věděli, kam se obrátit a kdo nám může být jako nápomocný.

SPEAKER_01 27:35

Tak jo, děkujeme. Tenhle díl je součástí miniserie k aktuálně trendujícím navykovým látkám. Pokud jste neslyšeli díl z minulého týdne moc ho doporučuji. Povídali jsme si o tom, jak to funguje, jak funguje závislost u dětí a které konkrétní látky jsou dnes nejrozšířenější. Příští týden se naopak budu ptát na různé situace, které v odílech mohou nastat a jak je řešit. Moc díky za to, že jste tu se mnou byli a budu se těšit za týden. Ahoj.

SPEAKER_00 28:03

Děkujeme, ahoj.

SPEAKER_01 28:04

Díky, ahoj.

SPEAKER_04 28:08

Máme pro vás tip na akci, která potěší děti i jejich rodiče. Dětský časopis Beniamína totiž slaví krásné desáté narozeniny a oslava to bude opravdu velká. Otevře se speciální výstava, která vás vezme přímo do zákolisí vzniku časopisu. Výstava ukáže jednotlivé fáze tvorby časopisu a představí také práci celé redakce, která na něm spolupracuje s dětmi. Malí návštěvníci tak mohou nahlédno do světa, kde se potkává fantazie, dobrodružství a radost začení. Slavnostní zahájení výstavy proběhne v sobotu 2. května od 10.30 na přízemí pobočky jezerka na adrese Nuselsk3 v Praze. Dobrá zpráva je, že vstup je zdarma. A pokud to nestanete hned na otevření, nic se neděje. Výstavu si můžete přijít prohlédnout po celý květene. Tak vezmete děti, vnučata nebo zvídavé čtenáře ve svém okolí a přijďte společně oslavy deset let časopisu denna. Těšíme se na vás.

SPEAKER_03 29:06

Díky, že jste nás poslechl a teď chceme slyšet tebe. Budeme rádi za zpětnou vazbu. Vyklňám prosím krátky dotazník.