17 Stavba tábora nemusí být jen práce | Podcastová zkouška

Naši noví moderátoři Kolíček a Lenochod si v první společné epizodě Podcastové zkoušky budou povídat se Zuzanou Janáčkovou – Žabkou o tom, že stavba tábora nemusí být nudná povinnost, ale i zábavná příležitost. Proberou jak motivovat vedoucí i děti do společného budování tábora, povídají si o vázaných stavbách a budou se věnovat i bezpečnosti. 

-----

Podcastová zkouška je skautská audio laboratoř, která zkoumá možnosti skautského podcastingu. Testujeme různé varianty, na které si rádi poslechneme zpětnou vazbu na skaut.cz/hodnotimpodcast. Chceme slyšet tvůj hlas!

Transcript

Nebojme se děti zaměstnat

SPEAKER_01 0:06

Podkástová zkouška. Zkoušíme.

SPEAKER_02 0:14

Oprostit se od té myšlenky musí být všechno dokonalé, než sem pustíme ty malé děti. Je možná taky jedna z těch, které můžeme změnit. Jako za mě je to vždycky o nějakém hledání nějakých kompromisů nebo míst, kde se potkáváme. Ale rozhodně tam je jedno místo, kde je potřeba si dupnout a to je bezpečnost. Jak to udělat ne jako nutnost, ale nějakou přirozenou součást toho tábora, která vlastně může být i zajímavá a zábavná.

SPEAKER_00 0:58

Ahoj, posloucháte podká zkoušku. Dneska si povíme o tom, jak určitné děti přistavení tábora. Také si řekneme něco o nových nápadech a bezpečnosti přestavění. Od mikrofonu vás zdraví. Je tu s námi také dnešní host Zuzan Janáčová Žapka. Ahojžko!

SPEAKER_02 1:16

Ahoj!

SPEAKER_00 1:17

Začnu s tím, že si zeptám, co vlastně ve skautu děláš.

SPEAKER_02 1:20

Teď zrovna už tábory moc nestavím. Věnuju se skautským vzdělávání vedu ještě pořád čekatelský lesní kurval, a taky jsem na kiku a GoGe.

SPEAKER_00 1:33

Všichni jsme nějak začínali s tím stavěním. Teďka často z nás, jako z pozice hlavního vedoucího, často tu stavičku třeba vedem. Jsi taky mluvila o tom, že ty stavičky zprávě vedla, že jsi to měla na starosti. Tak jak je podle tebe nejlepší předávat ty zkušenosti, nebo jaké třeba byly předány tobě? A co si myslíš, že je dobré udělat pro kvalitní předání dál těch zkušeností?

SPEAKER_02 1:53

Podle mě na to máme úplně dokonalou věc, a to je prvek z kautské výchovné metody učení se zkušeností, to znamená postupně pomalu, kousek po kousku. Když to řeknu na nějakým příkladu, prostě když jsem světluška, tak na začátku si stavím třeba jenom podlášku na táboře a už to je pro mě fakt velká výzva. A potom jsem skautka a stavím si postel v týpku. A potom jsem třeba starší skautka, už mě pozvou na tu stavěčku a dovolí mi tam zapojit se do nějakých věcí a vždycky je tam se mnou někdo starší, kdo ví, jak se to má zhruba udělat, nebo aspoň třeba už něco podobného někdy dělal, třeba trošku menšího, ale má nějakou představu, jak to dělá. No a takhle postupně se to člověk prostě naučí tím, že to zkouší, někdy se to povede líp, někdy hůř a pak najednou zjistí, že to umí.

SPEAKER_00 2:52

Jak tady teka si mluvila o tom, že to je potřeba nějak rozdělit, s tím já absolutně souhlasím, ale někdy je těžké si říct v praxi, jak to přesně rozdělit, aby ten tábor stál včas, zároveň, aby jsme ty děti učili adekvátně ke jejich schopnostem. Myslíš si, že je ideální to dělat hodně individuálně podle těch dětí, nebo dá se říct nějaký univerzální návod na to, jakým stylem tu práci rozdělit a jak je to učit a zároveň ten tábor dokončit do toho začátku?

SPEAKER_02 3:21

Podle mě to záleží na spoustě faktorech, a to samozřejmě na těch dětech hodně, ale i na těch vedoucích, a zároveň i hodně na tom oddílu, protože každý oddíl to má hodně jinak. Tábory trvají různě dlouho, ty stavěčky trvají různě dlouho. A také ta míra toho, co se na těch jednotlivých táborech staví, může být hodně jiná. Někde prostě mají ve zvyku stavit nějaké veliký stavby, táborový brány nebo nějaký takové věže a tak podobně. A někde zase mají třeba už pevnou kuchyň a fakt přijedou a postaví si jenom ty stany, ve kterých pak bydlí. Takže to podle mě vlastně skoro nejde říct obecně, můžu říct, jak jsme to mívali my. My jsme mívali stavičku dlouhou třeba zhruba, pět dnů, čtyři pět dnů tak nějak. Kam je zdívaly skautky, které tam chtěli jet, a tam se to nějak stihlo. Ještě bych možná řekla jednu věc, ty jsi říkal, ty jsi hodně ohánil tím jako začátkem tábora. Já si myslím, že to je za mě možná jeden z těch úhlů pohledů, který to můžou trochu komplikovat vlastně. Já si nemyslím, že musí být všechno postavené v den začátku tábora. Jasně jsou věci, které by stát měly. Je potřeba mít na čem vařit, je potřeba mít kam chodit na záchod a je potřeba, aby měl každý kde spát. To je jasný. Ale pak jsou nějaký takové drobné věci, vylepšení nebo takové věci, které nám zpříjemní ten pobyt na tom táboře, ale nepotřebujeme třeba úplně hned. Za nás to vždycky byla třeba sušárna. Je to super mít, prostě zvlášť když třeba zmoknete nebo se jete koupat, ale prostě když ji nemáte, tak to nějak vyřešíte, pověsíte si ty věci prostě nikam jinam. Podle mě možná oprostit se od té myšlenky, musí být všechno dokonalý, než sem pustíme ty malý děti, je možná taky jedna z těch věcí, kterou můžeme změnit. A potom to může vést právě k tomu většímu zapojování se i těch menších dětí do té stavby, protože oni tam přijedou, vidí, že všechno není hotové, že třeba lidi v průběhu toho tábora tam ještě něco dodělávají, třeba se do toho nějak zapojí. Takže prostě víc vidí, co se tam děje, co je všechno potřeba udělat, aby ten tábor stál a můžou se do toho nějak zapojit tak nějak přirozeně. Takže to si myslím prameň.

SPEAKER_03 5:46

Takže fajn nechat jako maličkosti typu sušárná, na vlajku na těch dětech, abyste oni i zapojili tím způsobem.

SPEAKER_02 5:54

Rozhodně si to myslím. Rozhodně si to myslím. A u nás to tak fakt vždycky bylo a nikdy to, jako z pohledu dítěte jsme to podle mě nikdy nevnímali jako problém, že by tam nebylo všechno dokonalý. Naopak bylo fajn, že jsme mohli něčím třeba i přispět.

SPEAKER_03 6:09

Souhlasím s tím, podle mě k tomu i větší vztah potom obecně, že se jako sám trošku postaví, že já jsem postavila ten stožár a ten Stojan a tak. My na táboře vlastně poslední roky stavíme právě my holky jako vedoucí a k tomu rodiči našich dětí, což je úplně super komunita. A právě poslední roky do toho zapojeme i skautky, právě, aby měli ten zážitek, taky si mohli něco vyzkoušet. Je to taková testovací fáze, a když se my uděláme úplně správně, máš nějaký tip na to, jak vlastně zapojit ty děti, jak s nimi vlastně pracovat na té stavěčce.

SPEAKER_02 6:46

Hele, my jsme to měli v opačně. My jsme vždycky stavívali jako vedoucí a skautky. A pak posledních pár let, co jsem v tom oddíle byla, tak jsme zapojili tu stavěčku s rodičema a vlastně to bylo tak, že jsme měli víkend, kam jsme pozvali rodiče a ty děti a bylo to ještě před začátkem toho tábora. A potom ti rodiče odjeli přemuseli do práce a třeba ty skautky tam ještě zůstaly s těma vedoucíma a dodělávali věci, které se nestihly. No vlastně jako žádný děti nechce do ničeho nutit, takže ani nutit je do toho podílet se na té stavbě tábore podle mě nedává smysl. Spíš ji můžeme zkusit ukazovat, proč to může být zajímavý. A doufat, že třeba příští rok se budou chtít zapojit, ale od nás tam nikdy nebývaly všechny ty skautky, ani některý podle mě nikdy na stavečce nebyly. A bylo to taky vždycky v pohodě. Prostě pro někoho to třeba zas tak moc není, někdo fakt radši dělá jiný věci, takže to je za mě taky v pohodě. Já si pamatuju, jako skautka, že nás vždyckně nechali ty věci fakt dělat. Jakože jsme nebyli nějaký podržtašky, který někde umývali barely nebo něco takového, ale fakt nás nechali si prostě něco postavit. Nebyly to těžký věci, byly to třeba regály v hangáru typický, na který potom dáváš nějaký bedny s sídlem nebo s vybavením stojany na nářadí, stojany na kola, nebo třeba stoli jídelně jsme stavívali takový jako jednoduchý nebo poměrně jednoduché věci, které když prostě třeba nejsou úplně dokonalý, tak to není krize, protože prostě to není most, po kterým chodí děti, ale je to fakt něco, co není zas takový problém, když to třeba není tak úplně kvalitní, ale měli jsme velkou svobodu v tom si třeba to vymyslet sami, jak tam ty regály v tom hangáru budou a to nás prostě na tom hrozně bavilo. Takže si myslím, že nechat ty děti opravdu ty věci dělat je jedna věc, nějaké zajímavé věci, které jsou pro ně zajímavý a který jsou pro ně výzva, a dát jim nějakou volnost v tom, jak by to mohlo vypadat. Jakože když vůbec neví, jak to udělat, tak jim dát třeba trochu nějaký nápad nebo návrh, jak by to mohlo být, ale nechat to trochu na nich, aby si tam něco mohli vymyslet přidat sami. Protože pak je to prostě mnohem zábavnější.

Motivace a rozdělení práce

SPEAKER_03 9:29

Mě by zajímalo, jestli je dobrý nápad, aby vyloženit třeba jen jeden vedoucí měl na starosti ty děti a to vysvětlování jim jak stavět, že tam bude jeden vedoucí, za tím oni mají jít, a vědí, že oni tadně tady spojka krajem to vysvětlí. Že to dává smysl, aby tam byl takhle jeden vyvolený člověk pro ty děti?

SPEAKER_02 9:46

Hledě to hrozně záleží, kolik tam máš dětí. To jsem možná ještě neřekla, a to je možná dobrý říct, že my jsme vždycky se hodně rozdělovali na malý skupinky. Jakože jsme tam měli nějaký konkrétní úkol, který bylo potřeba udělat. Vždycky jsme měli nějaký seznam věcí, které jsme měli podle priorit. Ty lidi se každý ráno nebo pokaždé, když jsme se nějak prostě potkali třeba u jídla a tak, tak jsme si rozdělovali, kdo už co udělal a co je ještě potřeba udělat. A udělali se nějaké menší skupinky a nějak se to tak jako přirozeně rozdělilo, to znamená, že třeba když to byl nějaký fakt jednoduchý úkol, tak si otřeba vzali jenom tři skautky, ale když to bylo něco složitějšího, třeba kam na, tak tam šla jedna vedoucí a třeba k ní jedna skautka. Takže si myslím, že malé skupinky jsou taky jako důležitý, že mít tam jednu velkou masu dětí s jedním vedoucím, to si moc nemůžeme představit. Spíš si umím představit, že se rozdělej po nějakých dvojících trojcích k nějakým projektům, kde jsou schopni opravdu nějak pomoct. Tam u té jedné činnosti budou mít někoho, kdo za ně bude zodpovídat nebo kdo se o ně tam bude starat. Tak to si myslím, že je dobrý, ale myslím si, že je dobrý, když jsou to menší skupinky.

SPEAKER_00 11:04

Jak už se tady nastínilo, při tom stavění se tam střetávají i různý generace. Za mě potom i během toho tábora tam často může vzniknout nějaký konflikt. Často bych řekl, že mezi vedením a třeba mladšími rovery. Tam si myslím, že ty nápady na to, jak to stavět, můžou být velmi rozdílné. Co si o tom myslíš? Je potřeba někdy z hlediska toho vedení si opravdu dopnout, někdy naopak zase tu cestu těm mladším roverům nechat, nebo držet se toho já jsem starší, já mám pravdu?

SPEAKER_02 11:33

Jo, za mě za mě určitě, nebo takhle, my jsme mývali na táboře i jako tři generace. Mývali jsme tam takovou starou skautku od nás ze střediska, která byla skvělá ale měla hodně přesné představy o tom, jak má všechno vypadat. Pak jsme tam bývali my jako vedoucí, a potom tam byli právě ti roveři. Za mě je to vždycky o nějakém hledání, nějakých kompromisů nebo míst, kde se potkáváme. Ale rozhodně tam je jedno místo, kde je potřeba si dupnout, a to je bezpečnost. Jakmile, ať už roveři, nebo kdokoliv jiný, postaví nebo někde něco vymyslí, co je nebezpečný, tak to je za mě to místo, kde je opravdu potřeba si dupnout, ať už jako zpozice z vedoucího tábora nebo vedoucího stavičky, nebo i klidně někoho jiného, kdo to vidí. Jakmile vidím na táboře něco, co je nebezpečné, tak bych to měl zarazit. Ať už je to třeba, špatně postavený týpko, který může spadnout, když začne víc foukat, nebo to může být vyloženě jenom, že někdo něco, to se nám už taky stalo, že něco někde někdo dělal nějakou podlášku a pak to tam nechal ležet hřebíkama nahoru. A je prostě ta chvíle, kdy mám říct, ne, tohle tady prostě nemůže zůstat, jako nemůže, protože se na tom někdo přizabije. Takže tohle je za mě to místo, kde je opravdu potřeba si dupnout, aby ty věci nebyly nebezpečné. V ostatních případech bych se spíš přimlouvala za nějaké hledání, když už ne jako průniku nebo zhody, tak aspoň kompromisu v tom, jak ty věci mají vypadat. Myslím si, že já jsem byla v obou pozicích, byla jsem i v pozici toho, řekněme, mladšího vedoucího, který má pocit, že je komandován, a i v pozici toho vedoucího tábora, který měl pocit, že ty brdě, kdo tohle mohl postavit, to je fakt bizár. A myslím si, že obě ty strany by se měly naučit trochu ustupovat z těch svých požadavků a představ. Že prostě to nikdy nepůjde bez toho, aby obě ty strany se snažili si nějak víc vstříc. To znamená, že ti starší si řeknou, jo, hele, tohle je fakt problém, tohle jim fakt musím říct, ale tohle je jenom ošklivý, ale vlastně to ničemu nevadí, tak to jim říkat nebudu. A ti mladší, aby si zase řekli, jo, hele, asi mám možná fakt pravdu, nezažili jsme třeba pořádnou bouřku na táboře, tak je dobrý naslouchat tomu staršímu, ale tady tohle si chceme udělat podle sebe, protože to je prostě pro nás důležitý.

SPEAKER_00 14:11

Další otázkou podle mě při těch stavění a stavěčkách může být i nějaká motivace. Protože samozřejmě je to potřeba. To si tahle logicky řekneme, ale zároveň, když už tam pracujeme třeba i nějaké ty dva tři dny na té stavěce, už jsme unavení hodně, tak už tom vidíme často jenom tu práci. Jak třeba se nějakým stylem dál motivovat, využít nějaký pocit sounáležitosti nebo něco takového, že to bude naše, to si postavíme a budeme mít radost, že tu máme.

SPEAKER_02 14:39

To je určitě jedna z možností. Těch možností je podle mě spousta. Za mě tam vidím takový tři hlavní pointy, které jsou převzatý z nějaké teorie o vnitřní motivaci. A ta první je autonomie, ta druhá je růst a ta třetí smysl. Autonomie o to už jsem tady trochu mluvila, když jsme se bavili o tom, jak zapojit ty děti. To znamená dát jim možnosti některé věci udělat po svým. To si myslím, že už jsem o tom už jsem mluvila. Prostě bude mě to víc bavit, když si to budu moct udělat trochu tak, jak chci, a ne, když mi přesně někdo nadiktuje, jak to bude vypadat. Růst to je podle mě, o tom už jsem taky trochu mluvila, to trochu souvisí s tím učením se zkušeností. A taky to souvisí s výzvama a rozdělením nějakým těch činností. Myslím si, že je důležitý si rozdělovat ty činnosti tak, aby člověk zvládl ten svůj úkol splnit, ale zároveň to pro něj byla trochu výzva, nebo to pro něj bylo nějakým způsobem rozvojový nebo zajímavý. Jasně vždycky tam budou nějaký věci, které jsou otravné, jako já nevím, vykopat latínu, ale spoustu těch věcí může být, i když jsou třeba, i když třeba nejsou zajímavý pro mě, protože jsem je dělala už 50krát, tak můžou být zajímavý pro někoho jinýho, protože to třeba nikdy nedělám, neví, jak se to dělá. Takže zkusit se popovídat o tom, kdo chce co dělat, a nejenom to nějak rozdělit z vrchu, může být taky jedna z těch cest, protože pro někoho prostě ty činnosti můžou být zajímavý, protože se u nich třeba chce něco naučit. A smysl to je to, co říkal trochu ty, je to náš tábor, chcem se v něm cítit dobře, chcem to tady mít hezký, a hodně vlastně si to chceme zvědomovat, že to děláme vlastně pro sebe a pro ten náš oddíl.

Stavění během tábora

SPEAKER_03 16:46

Řekla, že ten ty pravidla platí i vlastně během toho tábora. Tady už vlastně není možnost takové kreativity, ale prostě jsou potřeba ty činnosti typu, že jít na dřevo, něco opravit. Dá se tohle teda taky jako nějak pojmout líp, aby to nebylo ténusíme pracovat, nemůže mít program a hrát si, ale tedy brát to jako nějak pozitivně a mít ten přístup k té práci takhle jako lepší.

SPEAKER_02 17:09

Já to hrozně nemám ráda, když se práce bere jako jenom nějaký nutný minimum, který se musí udělat, než se jouhrát hry. Já jsem zažila malý vlče, který se nám začalo v průběhu tábora tak nějak ztrácet trochu z toho tábora vždycky byl poledňák a on prostě ten kluk odešel z tábora. Ale pak se zase vrátil, odešel na půl hodiny, jako nic dramatického. A my jsme moc nevěděli, co dělá a vždycky třeba přišel a říkal, že my jsme měli pravidlo, že si nemůžou brát nářadí sami, ale když se zeptají, tak jo, tak vždycky přišel, žapko, můžu si počit cekirku. Tak asi jako jo, on už byl docela velký, takový schopný. A pak zase přišel vrátit a tak. No a potom někdy v půlce ta abrazanama přišel a hele, můžu u příštím poledňáků můžu udělat, jako vás pozvat, můžu udělat nějakou akci a my jsme byli, co se tady děje prostě. A ten kluk normálně sám od sebe ve svém volným čase šel a postavil most takovou, to nebyl ani potok, to byl fakt jenom takový dělík v zemi, ale prostě postavil sám postek, normálně zatloukl hřebíky všechno. A pak nás tam pozval, aby nám to ukázal a udělal takovou jakože kolaudaci toho mostku. Ty děti to tak prostě nutně nevnímají, že práce je jako špatná a hry jsou dobrý. My jim to občas trochu možná sugerujeme. Někdo to tak má, někdo to tak má, ale ne všichni. A jako každý to bude mít u něčeho jinýho, tak podle mě zapojit to neutně třeba jenom práci, ale i třeba nějaký takový rukodělní činnosti, nějaké workshopy, vyřezávání lžiček. To se nám taky stalo. Stalo se nám, že jeden z vedoucích měl workshop na vyřezávání lžiček. A ono to nevysi to někdy dělali, ale trvá to fakt dlouho. A oni se do toho tak zažrali, že prostě nechtěli jít na program a jako vyloženě nechtěli jít hrát hry, protože chtěli vyřezávat ty lžičky. Tak tohle je za mě prostě, to jsou za mě ty chvíle, kdy si říkám, když říkáme práce je nuda a hry jsou zábava, tak to vlastně není vůbec takhle jednoduchý. Samozřejmě někdy to tak je, jsou věci, které nikdo nemáme rádi, nikoho nás nebaví chodit na dřevo a nikko nás nebaví kopat latrinu a paky zase zahrabávat. Ale myslím si, že se třeba pojmout jinak. Dá se třeba to jsme dělávali hodně my, že jsme mívali dopolední bloky nějaký workshopy a byly tam možnosti dělat opravdu nějaké takovýhle kreativní věci, něco vyřezávat, navlíkat si korálky, malovat, vybarvovat zpěvníčky, prostě všechno takové možné. Ale zapojili jsme tam i nějaké třeba dvě stavby. Potřebím postavit ještě sušárnu a ještě by bylo potřeba tady udělat přístřešek na dřevo. A byla to jako jedna z možností a kdo chtěl, tak tam šel a kdo ne, tak prostě si dělá něco jinýho, ale vlastně podobnýho. Nebylo to jako hrát hru, ale bylo to tak, buď si tady půjdu dělat něco sám s nožíkem, nebo tady půj něco společně stavět. Jak to udělat ne jako nutnost, ale nějakou přirozenou součást toho tábora, která vlastně může být i zajímavá a zábavná. To je prostě fajn to vykompenzovat nějakou zábavnu manuální činností vlastně. No, anebo ještě jedna věc, která mě napadá: tak to bylo pro nás třeba stavění slavnostního ohně, což třeba provedoucí je vlastně extrémní voprus, protože prostě jsme to dělali už moc krát, víme přesně, jak to udělat. A nebaví nás to. Ale my jsme to měli v oddíle vždycky tak, že to dělali nejstarší skauti nebo skautky, nejstarší družinka. Byla to jako hrozně velká, taková jako čest, že vlastně ta družinka se na to tak jako těšila věděli, že to budou dělat a že to bude ten jejich oheň a že si ho můžou postavit jak chtějí, že si můžou dělat hranici nebo pagodu, nebo třeba šestihranou pagodu, nebo prostě si to můžou trochu udělat, jak chtějí. A že se pak o ten oheň budou i během toho večera starat. Tak to je další věc. Že se z toho dá udělat nějaká třeba družinová identita nebo nějaký projekt, něco na co jsem pak hrdý, protože vím, že jsem to udělal. A potom se to i říkalo na tom ohní. Prostě děkujeme tady tu nějakům, že nám postavili tady ten skvělý oheň a že se nám teď o něj budou starat. Takže to vlastně byla nějaká taková skoro až prestyš to dělat, a zase zvyšovalo nějakou tu motivaci těch dětí, to dělat a nebylo to jenom jako práce, která je potřeba udělat.

SPEAKER_03 21:49

To je super z toho odpovědnost. Jejich vlastní projekt, na který můžou pracovat a kterým se můžou potom pochlubit trošku. To je fajný přístup.

SPEAKER_00 22:00

A teď je trošku odvedu už trošičku dál. Ty máš nějaké zkušenosti s vázanýma stavbama, pokud se nepletuje, jestli to hledá říct.

SPEAKER_02 22:10

My jsme dělávali vázané stavby, ale jako takový ty funkční, že jsme neměli na to žádné speciální náčení, ale měli jsme prostě nějaký provázek a místo, aby jsme třeba ty poličky v tom hangáru dělali z hřebíků, tak jsme je vázali. Nejsem si úplně jistá, jak to vlastně vzniklo. Proč jsme s tím začali? Já si myslím, že moje máma byla v tom oddílu trochu nějaky, trochu nám tam nějak pomáhala. Myslím si, že to tam tak trochu přinesla ona, že to vlastně nemusí být úplně špatný. A nejvíc pro mě, jako nejsilnější zážitek z toho bylo, když mi bylo asi třináct, a ten rok jsme opravdu ten tábor stavěli a hned po nás jsme ho zase burali, protože my jsme většinou měli bouračku až na konci léta, protože jsme ten tábor pak pronajímali, ale ten rok, tenhle konkrétní tábor jsme burali. A když jsme vytloukali všechny ty hřebíky, aby jsme to dřevo mohli prostě nějak recyklovat nebo tak, nebo prostě rozbořit ty stavby, které jsme tam postavili, tak to byla ta chvíli, kdy jsem si říkal, että dobře, budem víc dělat vázaný stavby. A dělali jsme takhle typicky právě ty poličky v hangáru, nebo postele v týpkách a tak. Potom, když už jsem z oddílu tak vlastně trochu odešla, tak jsme i si sehnali nějaký takový ty pěkné klády a pěkný vázací lana, a dělali jsme vázané stavby s dětma na táborech a stavěli jsme z toho různé zajímavější věci, různý prostě takový ty žoupačky nebo lavečky, nebo co si z toho dá postavit. Myslím si, že se to dá dělat různýma způsoby i ty vázané stavby.

SPEAKER_00 23:59

Takže třeba představa táborů čistě bez hřebíků, všechno vázané stavby je pro tebe reálná.

SPEAKER_02 24:04

To je zajímavá otázka. My jsme asi nikdy nešli takhle do extrému. Umím si to představit jako výzvu. Zároveň jako jsou věci, kde si myslím, že by to bylo obtížné. Třeba vyrobit trošky na postele bez hřebíků, takový ty, který my je třeba vždycky recyklujeme, že prostě vyrobíme pořádně a pak si schováme do pevné stavby nebo někam a pak je třeba neděláme příští rok znovu. Tak tam si to třeba umím představit hůř, to by se musela vymyslet nějaká jiná technologie. Ale jako kdyby se moji skauti do toho natchli a chtěli postavit tábor co nejvíc bez hřebíku nebo úplně bez hřebíku, tak si umím představit, že je to skvělá výzva a že bych se do toho klidně natchla.

Bezpečnost

SPEAKER_00 24:46

Já jenom tady teda lehce doplním, že my právě taky u nás oddíle děláme hodně vázaný stavby a nám se právě ten celý vázaný tábor podařil. Je důležité dodat, že jsme čistě oddíl jako skautů, že už tam nemáme vlšat světlušky, takže nebereme se o podcady skauti spíčě v týpkách a postele se dělají takzvaně indiánské, to je trošku další proces, ale vlastně je to celě jenom z lízkových prutů a nějakého provázku. A máme samozřejmě vázanou kuchyň. Teďka jsou samozřejmě vázaná stavba, laterní je taky čistě vázané. Takže je to zajímavé, ty vázané stavby můžu každému jenom doporučit. Dá sehnat na internetu spoustu návodů a spoustu tipů, jak ty vas by dělat. Takže na to se určitě tak podívejte. Pak tady máme asi to poslední a velké téma, kterým je bezpečnost. Cama už si o ní mluvila, že je potřeba si často dupnout. S tou bezpečností, jak budovat v těch dětech tu bezpečnou práci a jak si jřeba sám trochu pojistit. Je tam, že to je někde úplně šílený úkol, protože občas vidím děti s někým ostrým třeba sekrou s nožem v absurdních a šílených situacích tak dá se jim to nějak vštěpovat, dá se je to nějak učit. Nebo určitě dá, ale jak na to.

SPEAKER_02 25:58

Podle mě tady hraje poměrně velkou roli osobní příklad. Nevím, jak to bylo u vás, ale já si vybavuji spoustu situací na našich táborech. Zvlášť když jsme třeba tábořili s klukama, že prostě tam ti vedoucí dělali fakt jako hodně nebezpečný věci a fakt hodně divný věci. A ty děti to prostě vidějí a vidějí i to, co si myslíme, že nevidí, a chtějí to dělat taky. Takže v okamžiku, kdy jako vedoucí třeba nevím, lezeme na střechu kuchyně a pak to chceme dětem zakazovat, to prostě nefunguje. To prostě není dobrý. A taky jsme zažila prostě tábory, kde jsme vezli do nemocnice nejvíc krát zdravotníka, protože prostě byl hodně nadšený do věcí a nedával si u toho moc pozor. Takže myslím si, že osobní příklad je taková primární základ, na kterým bychom měli stavět, nedělat nebezpečné věci. A třeba už když ten tábor s těma dětma stavíme, tak si s nima povídat o té bezpečnosti taky. To znamená, jak jsem třeba mluvila o těch malých skupinkách, tak si to představu tak, že si vezmu tu svoji malou skupinku, se kterou mám dělat nějaký ten projekt, a první, co si řekneme, tak bude prostě na co si máme dávat pozor, co prostě dělat třeba nemáme a tak. Myslím si, že to vlastně v okamžiku, kdy tam těch dětí není moc a berou to vážně a my to taky bereme vážně, tak vlastně to není zas takový problém. Myslím si, že je taky důležitý trochu oddělovat nějakou srandu od toho, jako kdy používáme třeba ty nástroje. Jakože mít srandu ustavení je fajn, ale když prostě já nevím, máme těžkou palici a zatloukáme s ní kvůli, tak u toho prostě se tam nepohýňáváme, soustředíme se na to, pak tu palici odložíme a pak se smějem. Ale nemyslím si, že tam potřeba něco speciálního. Prostě nikdy jsme vlastně nějaký velký takový problém s tím neměli, pokud jsme to vedoucí brali vážně a nedělali jsme u toho nesmysly a blbosti, a ty děti to vlastně nějak kopírovaly a byli v pohodě taky.

SPEAKER_00 28:26

U nás právě se už ten problém s tím trošku začal rýsovat, ale hlavně vlastně v tom, že by tolik děli s tím třeba kraviny, ty děti, ale spíš, že jsme fakt přecenili to, kolik tomu děti je a dali jsme mu do ruky tu sekeru nebo nůž a vlastně jsme možná i trochu podcenili toho jednotce, protože někdo v sedmi dokáže už vyřezávat a někdo prostě ne, každý to dítě je jiný. A takže jsme zavedli takovou zajímavou věc, jmenuje to zkouška na nůž a zkouška na sekeru, kde vlastně jsou nějaký základní úkoly, třeba s tou sekerou, to jsou nasekat příšky, udělat kůlek, prostě nějaký základní úkoly, které to dítě musí pod dohledem toho vedoucího splnit. A potom, když to všechno úspěšně udělá a plůznu zodpoví ještě pár otázek, tak vlastně i dostat takovou ztužku, kterou znamená, že teďka může používat sekeru, když mu ten vedoucí dovolí i třeba bez nějakého dozoru nebo s menším dozorem, než by musel normálně. Takže to je taková zajímavá věc. Proto, jak říkám, právě nám už trošku ty zranění přibývaly. Musím s tebou hodně souhlasit v tom, že to často se týká roverů a vedoucích. Je pravda, že většinou si najde. Protože ty už nemá kdo hlídat, o tom to strašně to je pravda. Dneska jsme si povídali o té stavbě tábora. Řekli jsme si, jak to použít v nějaké té výchově, jak nějakým stylem ukázat těm dětem. Takže pokud to nebylo líbě, tak mi to řekněte potom. A já děkuji Žapce, že tady dneska s námi byla.

SPEAKER_02 29:50

Já taky děkuji za pozvání.

SPEAKER_00 29:52

Chceš ještě říct něco na závěr.

SPEAKER_02 29:54

Běžde ven, je hezky a je to skvělý. Byla jsem včera a doporučuji.

SPEAKER_03 29:59

A bychom to trošku uvedli, tak my vlastně v každém děle snažíme vám předat ještě nějaké naše redakční typy, jsou to typy z čehokoliv se nás zaujalo, co máme rádi. A já rovnou začnu. Já bych doporučila ráda jako první kavárnu, která je nahoře na Váském náměstí. Je to divadelní kavárna u Studia 2. Mají tam dobrý kafe, mají tam polívky, snídaně skoro celý den. Bezhapový alternativy, což já osobně velmi ocením, takže doporučuji, je to u divadla, takže to můžete potkat velmi často nějakou známou osobnost. Je to za mě super místo blízko metra a jen doporučuji dělat rezervaci, je tam často plno. Takže můj tip je kavárna u studia 2 na Václavském náměstí.

SPEAKER_00 30:38

Můj tip je úplně skvělý pro rozmluvení, pokud vás čeká nějaká prezentace ve škole nebo budete mluvit před nějakýma lidma, tak taková úplně jednoduchá pomůcka, kterou mě naučil můj pan doktor na rozhlas jako vyučující. Je to taková úplně jednoduchá slovní hříčka řeknu mingen, mongen, zingen, zongen, lingen, longen. A opravdu, když to budete přehrávat a pořádně se snažit, tak ocítíte, jak vám ty svaly v týpuse, ty mimický svaly zabírají, a opravdu se vám potom mluví líp. Já předávám slovo dál.

SPEAKER_02 31:16

OK, já mám tipná knížku, kterou jsem teďka dočetla. Já jsem dostala k vánocům, ale hrozně dlouho jsem se k ní nemohla dostat a teď jsem se k ní konečně dostala a byla fakt skvělá a jmenuje se Letnice. Je od českého autora, který si nepamatu křesně, ale jmenuje se Hlaučio. A je fakt skvělá. Taková jako dobře zajímavá, ale zároveň má hezký konec. Takže pokud jste já a máte rádi, takový trošku zajímavý knížky. Ale zároveň máte rádi hezký konce, tak fakt doporučuji.

SPEAKER_00 31:50

Od mikrofonu se s vámi loučí Jenoch.

SPEAKER_01 31:53

A kliček. Díky, že si z nás poslechl. A teď chceme slyšet tebe. Budeme rádi za zpětnou vazbu. Věklně prosím krátký.