Po uši ve skautu
Po uši ve skautu
Živě: Jak skloubit skauting a vrcholový sport s Majklem | Roverský kmen
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
Historicky první živé nahrávání podcastu Co najdete v Roverském kmeni přivítalo Michala Holobrádka – Majkla. Bývalý vedoucí RO a softbalový nadhazovač mluvil o tom, jak se dostal k hraní softbalu v Americe, jak se mu sport podařilo skloubit se skautováním nebo jak dostat více sportovních aktivit do oddílů a kmenů. Díl moderuje Dubínek.
Zdravím všechni posluchače a posluchačky a v tomto případě taky návštěvníky a návštěvnice historicky prvního živého natáčení podcast, co najdete v Roverském kmeni. Já jsem Dubínek, jsem šéf redaktor skautského časopisu Roverský kmen. A dnes tady se mnou sedí Michal Holobrádek Mikl, který je původně z Břeclavy, teď žije v Brně. Je to sportovec, dlouholetý reprezentant České republiky v softballu, nadhazovač, ale také skaut, zakladatel roverského kmene v Břeclavi a bývalý vedoucí roverského odboru. Já ti tady vítám. Ahoj, děkuji za pozvání, hezký večer. My se najdete v Rverském kmeni většinou bavíme spíš o tématech, které jsou přímo v našem časopise. A takovéto rozhovory jsou pro nás zatím spíš okrajovější formát, tak jsem zvědavý, jak to půjde, a snad to bude pro všechny dnes přítomné i lidi, co si to pustí ze záznamu přínosné. Tento rozhovor se bude věnovat sportu, zavádění různých sportovních aktivit do skautské i roverské činnosti, a možná přijde řeč i na bankovnictví uvidíme. Každopádně tento rozhovor je takovou první vlaštovkou květnového čísla rverského kmene, které bude mít tematiku pohybem k rozvoji. Majl, já jsem ti právě představil pomocí několika slov: sportovec, softbalista, nadhazovač, skaut, dalo by se říct bankéř, to jsem řekl teda nepřímo. Ale co z toho z těchto slov, případně nějakých jiných je ti v současnosti nejbližší?
SPEAKER_00No, podle mě to skautst se v člověkově nese na furt. Že když už třeba poslední dva, tři roky tomu skautingu nemůžu dávat tolik času jako to bylo vlastně celý můj život. Tak to podle mě z člověka nikdy nezmizí. Takže ten skaut je tam pořád hodně silný a vlastně ty skautské věci se do dneska hodně prolévají mojím životem. A jinak je to ten sport, kterému jsem, nebo kterému vlastně doteď věnuju velkou většinu svého času. A to bude asi ta hlavní kombinace.
SPEAKER_01Aby bylo jasné, že tady s námi nesedí jenom tak nějaký volnočasový sportovec. Měli bychom trošku zhrnout tvoji sportovní kariéru. Pojďme do toho rovnou skočit, co považuješ za svůj největší sportovní úspěch.
SPEAKER_00Tak za největší sportovní úspěch. Považuji, to, že se mi s mojím kanadským týmem podařilo vyhrát před dvěma lety, takové neoficiální mistrovství světa klubů, která se vlastně koná každé léto v Americe a v Kanadě. Střídá se to. Je to taková neoficiální poloprofesionální liga, kde se tam zíždí hráči z celého světa, trávíme tam spolu asi tři měsíce. Každý víkend hráme nějaké přípravné turnaje různě po Kanadě a Americe a celé to vyvrcholí deseti denním turnaj na konci srpna. Ten turnaj má tradice asi 80 let a za celou tu dobu se to z Evropy podařilo vyhrát jenom jednomu člověk, to bylo asi deset let zpátky. A já se svým týmem se nám to podařilo dva roky zpátky vyhrát, takže se můžu k němu přidat.
SPEAKER_01Krom tady té tvé zámořské zkušenosti by se daly zmínit čtyři vítězství tvého týmu na Českém mistrovství. Jedno vítězství na mistrovství Evropy a třikrát účast na mistrovství světa.
SPEAKER_00Je to tak. Jsem těch titulů možná máme pět, ale jinak to sedí.
SPEAKER_01Co se týče toho hraní v Kanadě a v USA, jak se tam dostal?
SPEAKER_00Jo, vlastně ono tam dlouho hodně lidí z Evropy moc nezdilo. Až jeden můj bývalý spoluhráč Havlíčku a Brodu, to byl tým, kde jsem hrál necelých 8 let. Tak ten tam na pozvání odehrál jednu nebo dvě sezóny. Tím, že se potom vrátil zpátky do Česka, tak nám o tom vyprávil, tak se to pro nás pro všechny hráče stal nějaký takový cíl, kterého jsme chtěli dosáhnout. Ale zároveň to vždycky byl spíš takový sen, že tím, jak to bylo těžké se tam dostat, tím jak to nikdy v histori z Česka nikdo nevyhrál, tak to spíš byl vždycky takový ten nejvyšší stupín, ke kterému jsme vlastně jako směřovali. Vždycky takový ten poslední důvod, proč ráno stát na trénink. A tak tady přesto spoluhráče se mi tam pak podařilo dostat, a vlastně jsem tam byl asi posledních 8 let každé.
SPEAKER_01Tak teď už tušíme, kdo tady s námi je. A s tím si budeme povídat na téma pohybem k rozvoji. Vnímáš pohyb jako něco, co tě rozvíjí, nebo nad tím vlastně ani nepřemýšlíš a je to pro tebe něco úplně přirozeného.
SPEAKER_00Jo, já vlastně pohyb mám ve svém životě jako odmah. A tím, že můj nebo náš taťka vlastně s mým starším Bráchu, tak on dřív hrával závodně tenis a dělal atletiku a spoustu dalších sportů. Takže už odmala mám takové flashbacky, že jsme jako, když nám byli tři, čtyři chodili někam jako na atletický stadion a dělali jsme různé cvičení. Rádně to nebyl nějaký vrcholový sport, ale vlastně naši rodiče hodně vedli k pohybu. Dělali jsme různé opič dráhy a nějaké starty, otočky a skoky a všechno možná. Takže od té doby vlastně ten sport jsme měli, nebo mám v životě jako odmala. A pak i když jsme nějak chodili jako na základku, tak jsme byli hodně vedení k tomu zkoušet různé sporty. Ve finále i v našem skutském oddílu ten sport byl vždycky jako pevnou součástí toho programu.
SPEAKER_01Dovedě si představit, kdyby tě rodiče nevedli k tomu sportu, že by se s němu i tak dostal třeba přes tu školu a skauting?
SPEAKER_00Ve finále asi jo. Plně pak je otázka, jak moc to je pro. V tehdejší době, když já jsem vyrůstal, tak jsme přišli, že sport byl jako pevnou součástí vlastně nás všech. Myslím, že takové to hraní na dvoře a lezení po stromech, tak to jsme jenom jako měli. Asi nedokážu říct, jestli bych se dostal na tu vrcholovou úroveň, kdy bych jako sport nedělal odmala, ale já jsem pak s tím softbalem vlastně začal. Byla to taková kombinace jako naší školy a našeho oddílu, která mě k tomu jako přivedla. Takže snad bych se k tomu dostal.
SPEAKER_01Takže tomu té softbalové kariéře v děčíš i tvému oddílu. Je tam nějaké propojení?
SPEAKER_00Jo, určitě. On vlastně vedoucí našeho skautského oddílu, tak on pracoval na domě dětí u nás Vřeclavy. A zároveň vedl softbalové kroužky i na naší základce. Takže když ten softbal nebo ten softbalový kroužek nějak začínal na naší základce, tak jsme se tam sešli jako víc kluků z oddílu, co jsme spolu chodili do volčat nebo starší skauti. A taková dobrá půlka toho týmu byl vlastně na skautý oddíl.
SPEAKER_01A hrával jste někdy softbal i přímo na skautských akcích?
SPEAKER_00My jsme v oddíle víc hrali třeba Bramble, což je taková švédská pálkovací hra, která je trochu jednodušně víc user friendly pro děti. Není tak složité jako na pravidla, takže to jsme hodně hrávali. V tom našem oddíle se tak jako linulo, že to byla taková naše oddílová hra, kterou jsme společně hrávali vlastně i na všech pozdějších táborech a tak. Takže to byl asi nějaký takový malý předpoklad k tomu.
SPEAKER_01Doporučil bys tím pádem softbal jako nějaký sport do oddílů, kmenu, nebo by spíš doporučoval se věnovat něčemu třeba jednoduššímu?
SPEAKER_00Mně to přijde asi jako jedna ze zajímavých možností. Obecně mi přijde, že jakýkoliv kolektivní sport může být zajímavý v tom skautském oddíle. Takže v tomhle si myslím, že to je hodně podobné, že nějaká taková ta kultura, co se snažíme budovat v našich oddílech, tak je výstém míře podobná i s těma sportovníma kolektivama, protože to, že se v oddílech učíme spolehat jeden na druhého, vlastně věřit si vzájemně mít tu důvěru, tak to ve finále v tom vrcholovém sportu je to stejné. A i bez v těch kolektivních sportech, tak vlastně bez nějaké tady týmové důvěry se toho taky moc dosáhnout nedá.
SPEAKER_01Jaké je podle tebe obecně místo sportu ve skautské činnosti? Protože nějaký ten pohyb běhačky v lese, nebo ten přirozený pohyb, že jsme někde na tuře, toho je tam spousta, ale často třeba pro ten organizovaný sport týmový nebývá v oddílech tolik prostoru. Jaký na to tvůj názor?
SPEAKER_00Já vlastně souhlasím s tím co říkal. Že v těch skautích oddích mám pocit, že je to na jednu stranu takovnou součástí ten pohyb. Myslím, že ve spoustě skautích oddílů ten pohyb je jako jeden z těch hlavních bodů. Zároveň nějaký organizovanější sport mám třeba i z vlastní zkušenosti pocit, že se pak třeba dá dělat u těch roverů nebo v těch roverských chmenech. Kdy vlastně i máme jako v Česku spoustu roverských kmenů, které organizují nějaké sportovní turnaje, sportovní události, znám spoustu roverských kmenů, které chodí pravidelně hrát nějaký bedbin, florbal a tak. Takže tam si myslím, že to může být pev součástí těch kmenů a co se týče těch oddílů, tak tam i přijde, že důležitý je obecně ten pohyb.
SPEAKER_01Pokud by nějaký oddíl nebo klidně roverský kmen chtěl začít víc zařazovat nějaké sportovní aktivity, ale vlastně moc nevěděl, jak na to, měl bys nějaký typ, jak začít.
SPEAKER_00No, co se osvědčilo v našem okrese, vlastně v Vřeclavi, když jsme se snažili nějaký téma zvednout a nějak s ním jako přijít. Tak se nám osvědčilo vlastně, že ty oddíly, ve kterých ten sport byl už nějak jako pevnou součástí toho programu. Tak vlastně do toho se snažit nějak natáhnout i ty ostatní, takže jsme pořádali různé sportovní turnaje pro celý okres, pro celé střediska ať už pro rovery, ale měli jsme to jako pro mladší oddíly. Snažili jsme se do toho vlastně natáhnout, co nejvíc je kluků, organizovat to a aby se to jako zkusili a aby zjistili, že to může být jako součástí toho programu.
SPEAKER_01Doporučil bys třeba nějaké turnaje mezi středisky nebo oddíli, jako nějakou možnost, jak sklouvit nějakou skautskou družbu spolu s tím sportem.
SPEAKER_00Jo, tohle byl vlastně jeden z těch hlavních cílů, proč jsme i my do toho tehdy šli, protože my jsme primárně chtěli jako více poznávat v rámci toho okresu. Promě my jsme historicky to naše středisko bylo hodně izolované a snažili jsme se nějak víc poznat i v rámci střediska, v rámci města potažmokresu. A tohle byla jedch variant, ke kterých jsme přišli, že se pokusíme jako víc poznat pomocí nějakého takhle turno, aby jsme se dostali na jedno místo, aby jsme ukázali, že ten pohyb může být tou součástí, ale taky aby jsme se jako víc poznali. Snažili jsme tam různě třeba jako namíchat týmy napříštěma oddílama střediskama, aby se i ti kluci a holky víc poznali mezi sebou a zároveň to bylo jako nenásilnou formou v rámci toho sportu.
SPEAKER_01My v tom nadcházejím čísle levského kmene se hodně obracíme do minulosti a koukáme se na to, jak se vnímání sportu proměňovalo od takového toho svojskíkovského skautování, kdy sport, respektive nějaká tělovýchová. Ne přece jenom svojskí byl učitel tělocviku. Bela jako hlavní program, kdy se člověk podívá na fotky z prvních skautských táborů, tak to byla jako permanentní roztvička v podstatě. A spí dneska v té skautské praxi spíš vidím, že je to spíš ten prostředek než cíl. Jak ty vnímáš ten svojisikovský skauting a třeba v porovnání s tvojí tvými zkušenosti ze skautu. Líbilo by se ti, aby ta hlavní skautská náplň byl ten pohyb, byl ten sport tělovýchova?
SPEAKER_00No, tak podle tě tehdy za svojskíka, že to hodně vycházelo i z nějakých tehdejších reálí, že tehdy to asi bylo součástí toho života těch lidí a vlastně i tím, z jakých, nebo z jakých pramenů svojskí čerpál, že když zakládal. Skauting. Úplně si dokážu asi představit, že by to jako v dnešní době jsme vzali jedna k jedna a snažili se to aplikovat. A zároveň si ale myslím, že ten pohyb může mít v té skautské činnosti jako svůj své pevné místo i dneska, když třeba jako v trochu inačí formě. My jsme na to třeba hodně dbali, když jsme zaklali náš roverský kmen a tehdy jsme si při tom zakládání jako definovali nějaké základní oblasti, které cheme v té činnosti mít a ke kterým to chceme celé směřovat. A vlastně celé nějaké to obecně fyzično a nějaké překonávání vlastních hranic nám přišlo, že v tom roverském věku je hodně téma pro ty lidi, že hodně v těch 15, 16, 17 to lidské tělo se mění a přišlo nám, že to je nějaká oblast, na které i tu roverskou činnost můžeme postavit, a ve finále to byla taková linka, která se pak prolínala celou tou naší roverskou činností.
SPEAKER_01Jak jste třeba reagovali, nebo jak byste reagovali na to, že ty oddíly nebo roverské kmeny se stávají z různých lidí, různé tělesné stavby, různých zkušeností se sportem, obecně jako s různým vztahem pohybu. Dudu si představit lidi, kteří se do toho hrnou, budou hnedka chtít hrát fotbal a všechny různé další sporty a budou lidi, pro které nevím, třeba ani pro kterým bohatě stačí tělocvik ve škole, ani to úplně nemusí být úplně ideální zkušenost jak tyhle lidi dát dohromady a najít nějakou společnou cestu k tomu sportu. Ať už teda ve skoutu nebo vlastně i jako v osobním životě.
SPEAKER_00Tohle byla opravdu i pro nás, ta hlavní otázka, která se vlastně linula celé to čtyřleté období, co jsem naš roverský kmen po založení vedl. A trochu to bylo taky o tom, že i my co jsme se na tom vedení tehdy trochu víc podíli, tak jsme si museli asi trochu nabít nos a zjistit, že přesně jak říkáš, nejsou na tom všichni kluci a holky stejně, že naše první zakládající akce na šerverského kmene, byla to, že jsme jeli ze skupinou začínajících roverů a Rangers na noční přechody Jeseníku. Kdy jsme vlastně nedali někomu žádné moc informace, řekli jsme jim, že v nějaký čas mají být na nádraží, bylo to třeba v 10 večer a řekli jsme jim, že se vrátí ráno, nic víc tomu nevěděli. Odeli jsme vlakem do Jeseníku, kdy jsme tehdy šli nějaký 30-kilometrový pochod. V listopadu, byla zima všechno. Na začátku nám to přišlo jako super nápad, že to přece všichni zvládnou, a v půlce prvního kopce jsme zjistili, že to tak asi nebude, a byl to trochu boj. Ale tam jsme jako ten okamžik jsem si přesně uvědomil, že to celé bude o tom, jak hledat ty jednotlivé hranice pro ty jednotlivé lidi, že na tom všichni nejsou stejně, že to ideál budeme chtít zařazovat do toho programu a budeme daleko víc muset myslet, jak to každému z těch lidí jako trochu upravit na míru. Vlastně mnohem víc jsme pak pracovali i s tou skupinou. Snažili jsme se vlastně v úvozovkách výkonnější lidi snažili nějak dostat do té pozice, aby pomáhali těm ostatním a ve finále to bylo jako strašně pozitivní okamžik. Ve finále to strašně mililo ten kmen a to jeden z těch základních kamenů, proč nám to pak celě fungovalo. Vlastně podobné akce pak vyhledávali ti lidi, kteří v půlce toho prvního kopce řekli, že dál nejdova, že už nás nikdy nechcou vidět. A ve finále to byli jako nejlepší lidi v tom kmení, chodili na všechny akce a byly jako strašně aktivní.
SPEAKER_01Myslím si, že tam byl i problém v nějakém neslazení, očekávání, že vlastně vůbec nevěděli, co se bude dít a najednou měli vylézt a měli překonat tisíc výškových metrů. Kdyby jsi podobnou akci plánoval znovu, co bys třeba udělal jinak, bylo by to. Řekli byste, co je čekat, nebo jak bys z jakého konce bys to vzal?
SPEAKER_00Jo, jako když jsem si to spětně reflektoval, tak jsem si jako vyhodnotil, že ta největší chyba, nebo největší chyba jako velká chyba byla u mě, bylo to jako v tom, že v tom přístupu, že jsem si neuvědomil, že ne všichni lidi na tom jsou stejně, že ne pro všechny to bude komfortní nebo ten náš primární cíl byl velký výstup mimo komfortní zónu a vlastně tím jako trochu otevří tu bránu roveringu a tady jsme to jako bezpozy přecenili. Ale potom jsme, když jsme se na to dívali dál, nebo jak bychom to udělali jinak, tak bychom určitě na tom přemýšleli jinak, jak trochu těm lidem dát. No je na to minimálně jako připravit, nej to rovnou vykecat, co bude. Ale měli jsme tam kluka, který došel na konci listopadu v teniskách pro mysl, že jdem někam autobusem na druhou stranu města. Tam se někde projdeme a půjdem zpátky a pak tam šel jako v deseti centimetrech sněhu a nebylo to úplně. Takže s tímhle bych určitě pracoval jinak, přišlo mi, že snažil bych se líp najít tu hranu, jak na to ty lidi trošku připravit, troška připravit na to, že možná to nebude pro ně úplně komfortní, ale předem jim nějakit víme, co děláme a že to vede k nějakému cíli.
SPEAKER_01Já bych se chtěl ještě na chvíli vrátit k tévo sportovní zkušenosti v kombinaci se skautingem. Jak se ti podařilo vlastně zkombinovat skautování a sport na vysoké úrovni na víc výných městech? Skautoval si teda v Břeclavi, ale hrál v Havlčkově brodě?
SPEAKER_00Jo, vlastně pak to k tomu dospělo, nebo jsem začínal v tom našem skautském oddíle lomeno na té základce, dnes jsme měli kroužek toho softballu kde jsme se právě jako setkali víceméně hodně od násho oddílu. Ale postupně jak jsme rostli, tak průběžně někteří jako kluci končili. A pak když mi bylo 13, tak vlastně všichni moji spoluhráči byli o tři roky starší nebo tři roky mladší. Takže jsem v té své kategorii neměl s kým hrát, takže kvůli tomu jsem odešel do toho a Brodu. Tam jsem vlastně dojížděl na víkendy, na zápasy a na trénky a jinak jsem se pohyboval v Břeclavi, jak ve škole, tak oddíle. A tomhle to bylo trochu složitější, a na jednou stranu se dodalo zvládat, tím v průběhu týdne, byl v Břeclavi, trénoval jsem představiv všechno, pak jsem jezdil jenom ty zápasy a začalo to trochu narážet. Potom v okamžiku, kdy jsem bylo 18-19 a absolvoval nějaké skautské kurzy, ať už vůcovky, které se mi krizy s tím vlastně s tím, když jsem chtěl jet jako do zahraničí, takže kvůli tomu jsem tu první sezónu jako trochu posouval. A pak to hodně naráželo na to, že když jsem byl instruktor i na Velka Morávě vlastně na čekatelkách a na vůcovkách, tak to bylo trochu nepříjemné v tom, že jsem vždycky mohl absolvat jenom ty herní víkendy a závěrečné víkendy, protože jsem pak celé léto, byl někde v Americe v Kanadě a neměl jsem se toho účastnit. Takže tamhle ta kolize trochu byla. Pěkně toho určitě nelituju, ale vlastně dá se říct, že to negativ nebo je to nějak ovlivnilo ten můj skautý život.
SPEAKER_01To byla právě jedna z mých otázek, jestli si někdy stál před nějakým rozhodováním, jestli softbal nebo skauting, ale na to si mi teda už odpověděl.
SPEAKER_00Jo, ono to vlastně začalo tím, že nám se, v roce 2014 jsem mi vlastně krili vůcov nebo kli účast na kurzu s Mistrovstvím světa, to byla moje nějaká první zahraniční akce, takže tam to bylo takové, že jsem nad tím moc nepřemýšlel, říkal jsem si, že to bude jeden rok a že pak všechny ty další roky už budou normálně jezdit na ty kurzy. No a to se vlastně nestalo až do covidu, kdy teda tím, že jsme nemohl někam odletě, tak jsem si mohl užít i ten zkrtský kurz.
SPEAKER_01Moje zkušenost, když jsem vedl družinu nebo potom mi oddíl, byla často taková, že když se někdo začal věnovat nějakému sportu u nás židenící, hlavně tedy florbalu, na nějaké trošku vyšší úrovni, tak často přestal postupně chodit. Prostě to dlouhodobě dlouhodobě to nějak asi zpětně si myslím, že jsme spíš nebyli schopni to vykomunikovat, ale většinou ten člověk upřednostnil ten sport. Tak mě vlastně přijde zajímavé, jak se ti podařilo zůstat aktivní přes tu přes tu tvoji sportovní kariéru.
SPEAKER_00No, vlastně jsem nad tím pak několikrát zpětně přemýšlel. Podle mě to vždycky. Velká výhoda toho byla, že ta naše sezóna sportovní, tím, že jsme venkovní sport, tak je od dubna do září a hlavně to o těch víkendech jenom teda v tom létě je to celé léto pryč. Zatím co ta skautská činnost se vlastně děje celoročně, musel jsem udělat ten ústup, jak jsem nemohl součastnit těch letních táborů, kurzů a tak. Ale zároveň spoustu té činnosti se dá dělat i mimo léto. Hodně mi pak tomu asi pomohlo i to, že když jsem fungoval třeba v roverském odboru, který jsem pak vedl, tak spoustu té činnosti se dá dělat jako zimně, po víkendech. Vlastně pak nějaké ty první roky toho, co jsou. Byl v Kanadě, tak jsem i vedl jako odborové porady online s nějakým časovým posunem a tak. Ta hlavní věc, která mě u toho držela asi ve finále, byla to, že mi ten scouting dával smysl. Že i ty vlastně kmenové věci v tom našem roverském kmeni, tak i v tom roverském odboru následně pořád bylo jako něco, co mi stále za to tomu věnovat ten čas. Popravdě jsem prostě zase tady v tom období, jako měl třeba dva volné víkendy za rok a přišlo mi to normální a ty dva víkendy jsem se nudil a zpětně mi to přijde jako bizárno.
SPEAKER_01Co bys doporučil, nebo je něco, co bys doporučil skautským vedoucím, kteří mají třeba v oddíle dítě, které zároveň ho baví chodit do skautu, má tam kamarády, cítí se tam dobře, ale je dobré v nějakém sportu. Zároveň se chce rozvíjet v něm. A třeba tolik nechodí na schůzky, dovedu si představit, že je to třeba dítě, které aspirovalo na to, aby bylo budoucnosti rádce vedoucí a potom začne chodit míň a mín. Jak bys to řešil, nebo jaká je ta tvoje zkušenost z pozice toho dítěte.
SPEAKER_00No mně přijde, že klíčové na tom je vlastně toho kluka nebo holku neodepisovat, že podle mě okamžiku kdy se budeme stavět do toho, že si on nebo ona jako musí vybrat nebo druhé a v okamžiku, kdy nebude na všech zkůzkách oddělových akcích tak ho tam vlastně jako nechceme, a často to může být ještě ve věku, kdy to třeba ty kluci holkyní tolik nevlivnili to ještě na těch jejich rodičích, tak mi přijde to klíčovo, snažit se hledat ty cesty dávat jim pořád najevo to, že v tom oddíle nebo v tom kmení budou my ty dveře otevřené, nebo taky znám kluka, který byl podobně starý jak já a ten taky dělal jako vrcholově sport a tam ten oddíl se k tomu postavil super, že i vlastně když věděli, že on měl čtyřikrát týdně nějaký trénin a nebo se třeba těch zkůzek tolik účastnit. Takže pak každý rok jel na tábor a tam bylo jako nejšťastnější dítě, protože potom, co se zúčastnil jenom, nevím, pěti, deseti akcí za rok, tak i tak o ten oddíl vzal jako na tábor a tam si to strašně užil a vzpomínám na to doteď, takže to mi na tom přijde asi ten klíč se snažit najít ty cesty, jak to dokážeme zvládnout, i když to třeba časově nevychází.
SPEAKER_01Takže myslíš je to o nějaké otevřenosti z obou stran a komunikaci?
SPEAKER_00Jo, mně přijde, že tam ta komunikace je klíčová, protože vlastně z pohledu toho, jako z té druhé straně. Když bych věděl, že to jako nezvládám, tak mi přijde fér to i z pohledu toho úzovká sportovce? Dát vědět, že hol tomu oddílu nebo středisko, nebo k něm jako nemůžu dat tolik času, a zároveň z pohledu toho oddílu mi přijde jako fér, nebo přijde fajn snažit se hledat ty cesty.
SPEAKER_01Jak se krátce dostal k tvé zkušenosti z pozice vedoucího roverského odboru. Jak se podle tebe český rovering za posledních, já nevím, třeba pět let změnil? Já jsem četl tvůj článek z konce roku 2021 byl ve skautingu vyšel a byl o tom, že bychom měli více vnímat rovery na mladší a starší. Což si uvědomu, že tehdy v té době před zhruba pěti lety se o tom tolik nemluvilo a teprve v posledních letech začaly vycházet metodiky o provázejících a teď úplně vypadala to do putujících rovery, děkuju. Je to nějakým způsobem i tvoje zásluha, že se začalo o tom víc takhle uvažovat?
SPEAKER_00To bych si netrofnul tvrdit, ale jo, přijde mi to extrémní posun, kam se ten český rover v těch posledních letech posunul. Ža moje zkušenost byla, že když jsem zaklal ten roverský kmen, což bylo v roce 2017. Tak těch materiálů bylo strašně málo. Já jsem jako nejvíc čerpal knížek, které byly jako z roku 1995, protože nic aktuálnějšího nebylo. Já jsem tehdy nějakou záhodou se dostal jako ke starým číslům roverského kmene, úplně těch původních, které vznikaly v 90k. Měl jsem 150 Vítisk roverského kmene. Úplně těch prvních 15 čísel a jsem to tři měsíce procházel a vypisal si z toho jako náměty na programy, co by se mohly dělat. A tehdy to bylo to jediné, co jsme měli. Pak když jsem se posunul do roverského odboru, tak tohle byl nějaký můj osobní cíl, který jsem si tehdy dával, jako snažit se tomu českému roveringu vytvořit něco, co by mohli ty naše roverské kmeny vzít a použít pro tu činnost. Prá jsem si byl vědomý, že ne všichni tak budou procházet 30 let staré časopy se hledat nějakou inspiraci. A tehdy to šlo z tuha, protože vlastně i ta pozice toho českého roveringu uvnitř nějak nebyla nic extra, si pamatuju, když jsem jako vedoucí roverského odboru šel na nějakou svoji první výkonnou radu. A tak tehdy asi jako dvě třetiny tehdejší výkonné rady byli jako lidi, kteří měli za sebou nějakou úspěšnou roverskou očinnost. Vedli roverský odbor někdy na přelomu 90 a 0. let. Měli úspěšné roverské kmeny a tehdy mi říkali, že za ně nic takového nebylo a fungovalo to, tak ani jako my teď nic nepotřebujeme. Takže v tomhle to byl jako tehdy boj, a já když jsem vedle ten roverský odbor, tak jsme hodně pracovali ještě na takovém tom, abychom si dokázali vydefinovat, jak má být to místo toho jako roveringu v rámci té organizace. A bylo to na míle vzdálené, to, co jsem si představoval, že budu dělat, že budu vytvářet praktické programy. A o to větší radost mám, když to můžu sledovat teď, co se daří v roveringu dělat, kam se vlastně jako roverský odbor, pod mačovým vedením, tak i vlastně ta část na ústředí pod programovým týmem, pod blechou a podpravod jako podprogram, co se teďka děje a co vlastně za možnosti do teď roveringu dávat.
SPEAKER_01Napadá, kam se český rovering ještě může posunout?
SPEAKER_00Já pořád vidím tu možnost, nebo pořád by se mi líbilo, pokud by jsme se dokázali dál a další to vědomí v té organizaci, že roverři a render jsou pořád výchovná kategorie. Pořád si myslím, že tam, nebo je to o tisíc procent lepší, než kde to bylo jako před těmi deseti rokama, a když budeme pořád o těch roverů a rendžerů smyslet na to, že to jsou kluci a holky dospívající, kteří se pořád jako rozvíjí a myslet na to, co pro ně můžeme dělat, aby jsme někam dokázali posunout v těch jejich životech. A to, když se nám bude dařit, tak si myslím, že to bude skvělý.
SPEAKER_01My už teda trochu nestíháme, já jsem na začátek předestřel, že možná bude řeč o bankovnictví, tak tenhle slip si dodržet. Ty v současnosti pracuješ v bance. Daří se ti případně, jak se ti daří zúžitkovat tvoje zkušenosti ze sportu a ze skautu v této roli v této kariéře?
SPEAKER_00Já si myslím, že to je určitě důležité, že to je nedělnou součástí té moje pracovní kiery. Ten skauting, tak ten je v tom jako nepochybně vlastně nějaké to pracování v kolektivu, spoléhání na druhé vlastně i trochu takové nějaké definování si vlastní cesty, přemýšlení nad tím, co člověku dává smysl, co ho rozvíjí. Mám nějakou zpětnou vazbu, že oproti ostatním lidem jako jde vidět, že my skautě jsme zvyklí si stanovovat nějaké cíle, přemýšlet na to, kam bychom se dál chtěli posunout, nějak nad tím jako obecně přemýšlet. A ten sport a obecně pohyb. Tak ten v tom určitě hrá nějakou roli v nějaké cíle vědomosti, snažit se vlastně posouvat co nejděl a snažit se někam dotáhnout.
SPEAKER_01Ještě než ti finálně poděkuju, tak bych chtěl dát prostor otázkám z publika. Jsou-li nějaké. Já jenom zopaku otázku do záznamu. Peť se ptá, jaký vnímáš smysl ve vrcholovém sportu.
SPEAKER_00Tak, těžká otázka. Mně přijde, že vrcholový sport má určitě své plusy i minusy. Mně osobně ten sport na vrcholové úrovni jako toho strašně dal spoustu mě toho naučil, vlastně i v nějaké prioritizaci vlastního času, nějaké cíle vědomosti a přesně to, co jsem říkal, jako snažit se někam dotáhnout. Zároveň vnímám, že v některých ohledech to klade na lidi velké nároky, někdo je potřeba s tím nějakovat, mít nějaké očekávání ve spoustu sportech na té vrcholové úrovni mi přijde, jsou přehnané očekávání a rodičů v mladším věku, tak pak třeba těch trenérů nebo těch nějakých ostatních sportovců. Podle mě ne ve všech nebo ne na všech úrovních, to je úplně jako zdravé prostředí, ale tam si zároveň myslím, že právě i ten skauting mi v tom dal to, že jako u mě se s tím nějak srovnat, nějak se z toho nezbláznit a za to jsem asi vděčný.
SPEAKER_01Ještě nějaká otázka z publika. Jestli ne, tak já vám v tu chvíli ději za pozornost, to byl Michal Holobrádek a Michel. Bavili jsme se o sportu na vysoké úrovni v kombinaci se skautingem, jak zařadit sportovní aktivity do oddílů a kmenů, nebo jak nepodcenit různé expedice s vašimi roverskými kmeny. Od mikrofonu se loučí šrektor skautského časopisu Roverský kmen. Dubínek. A těším se zase někdy neslišenou nebo neviděnou.