Lukáš Kunst: kastelán Karlštejna, který žije historií i divadlem

Jaké to je nést odpovědnost za jeden z nejvýznamnějších českých hradů? Co všechno obnáší práce kastelána a proč se z průvodce stane člověk, který svůj život spojí s jediným místem na desítky let?

Hostem Aleše Kohouta je kastelán hradu Karlštejn Lukáš Kunst. Povídali si o zákulisí správy národní kulturní památky, o tom, jak se mění návštěvníci hradů, proč je důležité chránit naše kulturní dědictví i jak se historické památky přizpůsobují dnešní době. Řeč přišla také na divadlo Semafor, muzikál Noc na Karlštejně, práci průvodců i na to, proč je Karlštejn místem, kam se vyplatí vracet znovu a znovu.

Příjemné povídání o historii, lidech, vášni pro práci a o tom, že i za zdmi středověkého hradu se odehrávají příběhy plné emocí, humoru a každodenních výzev.

Transcript

SPEAKER_01 0:05

Začíná život plus a dnes trošku netradičně, protože nesedíme ve Střešovickém studiu, ale sedíme v prostorné kanceláři. Kanceláři Kastelá je jednoho z nejslavnějších, nebo vůbec nejslavnějšího hradu České republiky. Karlštejné. A proti mě sedí Lukáš Konst. Ahoj, Lukáši!

SPEAKER_02 0:23

Aho, ališi.

SPEAKER_01 0:24

Lukášek jsem zmiňoval i kastelánem, ale zároveň také hercem a bavičem. Já jsem to před nedávněním počítal, a my s Lukášem se známe už 20 let.

SPEAKER_02 0:38

To strašný, to fále.

SPEAKER_01 0:39

Ale já jsem tě poznal, a ty jsi ještě kastelánem nebyl. Tak jak dlouho vlastně kastelánem si?

SPEAKER_02 0:44

Já se ještě musím vrátit k tomu, že jsi říkal, že jsem Bavič, to mě ještě fakt jako nikdo nenazval, tak ti děkuju. To taková pro mě celkem nová role, bavič. No, kastelánem já jsem od 1.1.19, to znamená nějakých sedm let, řekněme. Předtím jsem byl jedenáct let zástupce kastela na té nahradě, a předtím, a to už mě někdy v roce 1998, jsem semka na hrad nastoupil jako průvodce. Takže mě vlastně za dva roky nebo za tři roky mě čeká taková pracovní třicetka.

SPEAKER_01 1:15

Jak se vlastně stane, že se z někoho stane takový milovník historie, velkou část většinou svého života, nakonec se spojí s jednou jedinou, ale takto významnou budovou.

SPEAKER_02 1:27

No, ona je to vlastně jako komplikovanější, protože na spoustě těch hradů a zámků, které jsem prošel, a myslím si, že to je jako záležitost našich nádherných baráků, jak my familiarně říkáme. Tak je to, že jak tam jednou vlezeš a začneš tam provázet, tak ten barák si tě vlastně tak jako obepne tím geněmlocí, a už vlastně jako máš velký problém odsuď odejít. A musím říct, že všechny ty objekty, které jsem prošel, buď jako průvodce dohodu tehdy a byl jich celkem třináct, tak žádného se neodížil, takže bych si řekl, jo, tak to je paráda. A vlastně na žádným z nich sem tím pádem nezůstal jenom jednu sezónu a vždycky jsem se tam nějakým způsobem vracel. A to je takový ten jako základ, že člověk k tomu čne, zjistí, jaká je práce s těma lidma. Pak jak profesně člověk roste, nebo profesně stárné, řekněme, tak začínáš vlastně zjišťovat, jaké to je pečovat o ten dům, co to všechno přináší, jaká je obrovská radost z toho, když něco naplánuješ, a ono to vyjde a podaří se to. Jaká obrovská radost z toho, že víš, že ta střecha potřebuje opravit, ale nejsou na to peníze, a najednou se prostě objeví projekt, a ty peníze získáš. A pak jdeš potom nádvoří a říkáš si sakryšám FP, máme novou střechu. 12,5 milionů korun to stálo, ale je nová střecha, takže ten dům je vlastně jako zajištěný, a zabránili jsme případné další destrukci tím stářím. A těch věcí, které tě potom ovlivňují k tomu, že si řekneš, sakra, tohle bych teda jako fakt chtěl v tom životě dělat. Tak je moc a v neposlední řadě, ale v neméně důležité řadě. Je to taky ten peleton těch lidí, který tou cestou potkáváš, který tě nějakým způsobem obohatují, směrují, inspirují. A mě třeba tady můj předchůdce Miriku leta učil spoustu věcí a já třeba do dneska díky němu umím říct prostě obyčejné, ne. Nezlopte se ne, to nejde, ne to určitě neuděláme. Nezlopte se. Buď by člověk třeba chtěl. Takže je to faktový soubor nejrůznějších věcí, které vlastně do tebe tak jako nějak se navstřebá. A pak si řekneš, že jo, tak to je to, co chci v životě dělat.

SPEAKER_01 3:42

A ten tvůj předchůdce byl to on, který si tě vybral, že ty bys mohl být jeho nástupcem.

SPEAKER_02 3:48

Vlastně jo, protože my jsme spolu spolupracovali už dlouho a v roce 2002, já jsem tehdy z Karoština odešel na zámek Žerovnice jako 23-letý nejmladší kastálán v republice, ale zámek Žerovnice patřil a patří dneška pod město, takže potom se vlastně najednou objevila možnost a to přišlo ta nabídka z Karoština, abych se vrátil tenokrát do Managementů hradu. Já jsem potom na Karoštině nějakou dobu byl a zase jsem rostl profestně, takže z toho postu průvodce, dispečera a člena zprávy hradu, tak jsem se posunul na Křivok, kde jsem byl rok zástupce kastána a pak jsem odešel do Prahy, na asi čtyři roky, do soukromého sektoru, protože jsem pociťoval potřebu, abych celý ten život jako nezasvětil té státní zprávě, bez toho, aniž bych poznal tu soukromou sféru. A bylo to vlastně jako velmi modlé rozhodnutí. Takže v tom roce 2019 pak, nebo 2009, byl přesnější, přišel právě Marek Kubů, takhle na kafe a říkal mi, co kdyby se zvrátil z té Prahy zpátky na Karšte a dělal mi zástupce. A to vlastně byla nabídka, která se neodmítala, a já jsem ani vlastně čekal celou dobu. Říkal jsem si, tak ten tehdejší zástupce Kastelána odcházel na svůj objekt, na zánojž leby tam ostatně na krásných nočních prohlídkách. A tady se uvolnil tím pánem to místo, takže ten Mirek Kubů tenkrát přišel a řekl, hele pojď, takže on se vlastně stáhnul. A ten můj návrat na Karuštění tehdy byl už po třetí, takže jsem říkal, OK, dobře, už tomu rozumím hrade, už mám prostě zůstat tady na hradě. Takže když potom Mirek Kubů odešel po mých 11 letech zastupování do zasluženého důchodu, a přišla vlastně řečná další kastelána, tak vlastně jak on, tak i já jsme měli jasno a by jsme velmi rádi, že to podpořilo i paní generální ředitelka, která nám vlastně jmenovala.

SPEAKER_01 5:44

Já jsem říkal už v původu, že Karel Šten je vlastně nejslavnější český hrad, je to tak, jak velkou zodpovědnost si pocitoval, když si jste dostal kastelán a co to vlastně vůbec znamená práce kastelána na takhle významném objektu.

SPEAKER_02 5:58

Kolik máme časů?

SPEAKER_01 6:00

Prostě bychom se vyjít do 25 minut.

SPEAKER_02 6:03

To je totiž jako strašně obšírná otázka, protože když jsme si s Mirkem předávali my dva spolu tu pozici, tak to bylo vlastně takový jako symbolický hezký. On mi přinesl svazek klíčů a přinesl si takový jako kámen, a ty klíče mi předal se slovy teď trošku jako odlechíná tady to máš, to je ono, jako tady to máš. A ten kámen takhle pustil z té ruky na zem a řekl: A to je to, co mi teď spadlo z toho srdce a ta tíha té zodpovědnosti, protože člověk musí usínat s tím, že jediný člověk, který vlastně má odpovědnost za ten dům, je kastelán, případně kastelánka. Takže s tím ty do toho jdeš, že je tady největší soubor gotických obrazů u jednoho mistra na světě, tady světový unikát, za který nesou odpovědnost já jsou tady nástěnné frisky ze 14. stolí, za které nesou odpovědnost já. Čili to jede ruku ruce s tou péč o ten dům a s tou funkcí, kterou předíráš. Protože nepečujeme o nákupní centrum, ale pečujeme o národní kulturní památku, která tady stojí 650 let. A co to je péčovat o ten dům obsahově, tak to je taky takový plálě jako věcí. Samozřejmě jako člověk musí být trochu stávář, ekonom, historik, aspoň historik třeba jako amatér, aby si dokázal odvodit nějaké historické souvislosti a hodnotu toho, co spravuje. Musí být trochu psycholog, když se mi tady rozpláče průvodkyně, která zrovna vyflásla skupinu Puberťáků a oni ji prostě rozbrečili. Těch pozic je strašně moc. A je vlastně hrozná škoda, že vysoká kastelánská vlastně neexistuje. Že to je tak jako široký obor a tak široký záběr. Nejsem na to sám. Samozřejmě mám svoje kolegy tady na hradě a mám taky spoustu odborníků a kolegů na národním památkovém ústavu jako instituci, ale záběr je to široký. Spíš je možná rychlejší ptát, co člověk nedělá, dobře neoperují srdce třeba, neopravuju auto a podobně.

SPEAKER_00 8:12

Tak ale pár kolapsů jste tady měli.

SPEAKER_02 8:14

Takže první pomoc. První pomoc máme snad všichni.

SPEAKER_01 8:18

Třicet let si říkal, že jsi vlastně spojil s nějakou kariérou, která se pojí k historickým objektům. Za těch 30 let, jak se změnily poměry, vnímáš, že se změnili lidé, kteří na ty objekty chodí?

SPEAKER_02 8:34

No, já si myslím, úplně, jestli se změnili lidé, ale i když možná trošku taky, tak každý z nás se mění, ale spíš se změnilo to vnímání obecně jako kultury, protože my jsme součástí kultury, vnímání těch národních kulturních památek jako něčeho, čeho by si ten národ měl vážit. Protože to není o mně, to není o mojí osobě. To, že se tady vybírá nějaké vstupné, to není o tom, že já jsem si řekl. Ale my se snažíme o to, co nám tady naše generace před námi nechali, péčovat tak, abychom to, až jednou my odejdeme do důchodu, předali v daleko lepším stavu, než jsme to převzali. A to je vlastně takový hlavní motiv té práce kastrána po té stránce péče o ten dům. Ale samozřejmě lidi dneska očekávají třeba za ty své peníze úplně jiné věci, než očekávali v těch třeba 90. letech. Dneska už jsme náročnější. Já si trochu myslím, že to je takové někdy, neříkám, že to je vždycky, ale nikdy to je takové, pane Kastálně, tak jsme dneska jako přišli, tak nás prosím pobavte. A možná trošku si plateme jako národní kulturní památku s nějakým cirkusem nebo s nějakou jako show. Ale na druhou stranu je pořád obrovské množství lidí, které sem chodí, protože mají rádi památky, mají rádi historii, chtějí se něco dozvědět. Takže mění se to, ale neřekl bych, že úplně nějak zásadně, dramaticky, kdybychom třeba měli být na poplach, že bude třeba potřeba, já nevím, Hrady a zámky uzavřít a prezentovat úplně jinak, než jsme zvyklí. Taky to souvisí podle mě s tím, že nám trochu chybí jedna generace, která převzala štafetu od prarodičů, kteří vzali ty svoje venčata na hrady, na zámky, dozo, když byli rodiče v práci, a předávali vlastně význam toho slova jako památka a toho, proč ty Hrady a zámky máme chránit. A nejen Hrady a zámky, ale všechno kulturní památky. Žo je vlastně odraz kultury toho národa a že jsme kulturní národ, že jsme velmi bohatý národ na množství kulturních a národních kulturních památek nejenom teda, co by staveb, jako takový, ale i toho vnitřního vybavení.

SPEAKER_01 10:52

Já jsem se nedávno bavil s paní kastelánkou srájce, mimochodem pozdravuje tě a říkal, kam to zase lezeš, když jsem říkal, že z toho budeme dělat rozhovor. A vlastně jsme se bavili o tom, jak se kdysi zámky prezentovaly a jak se prezentují teď, že je potřeba nějak jít s dobou a těm lidem něco nabízet. Ty sám si už trošku zmiňoval, že od tebe tak nějak očekávají jako od kastela, potažmok třeba od průvodce už něco v duchu, tak nás pobavte. Co třeba děláte jinak, nebo nového, než se dělalo před 10, 15 lety.

SPEAKER_02 11:30

Před těmi 15 lety my jsme byli hlavně limitováni tou obrovskou vysokou návštěvností, která dneska už je vlastně o nějakých 100 000 lidí ročně niž. Takže nám to dává spoustu možností věnovat se třeba tomu, co nám teďka poměrně dobře funguje, a to je individuální přístup k těm lidem. Čili my máme několik speciálních okruhů, exkluzivních okruhů, je sice vyšší cena, ale zase tam těch lidí ve skupině jenom 6. A díky tomu, že je to malá skupina, tak my můžeme třeba otevřít i nějaké sakrální prostory, jako třeba Kaply Svaté Kateřiny, nebo prezbyterium kaple sv. Kříže, a umožnit těm lidem navnímat ten prostor a genialcí nejenom toho hradu jako takového, ale i těch jednotlivostí v tom domě. Třeba tak, jak je vnímal Karol Čtv. A to je určitě jako obrovská změna opro té předchozí době. Jak ta prezentace zůstává jako nadále stejná, akorát do ní zase začínají zasahovat ty moderní technologie, sociální sítě, kdy my jsme prostě, hlavně ta další generace, než nás, téměř 50. Už to vnímá vlastně trošku jinak a už se moc nebaví, poslouchat jenom stroze, ten výklad průvodce, byť může být jakkoliv zajímavý, ale potřebují k tomu vždycky ty doprovodné činnosti. Ten multitásking vlastně dneska funguje, takže já potřebuje poslouchat hudbu čist si text na nějakém zpravodajském webu nebo koukat na nějakou sociální síť a současně poslouchat průvodce, co mi říká. A to někdy sklouby, tak aby te lidi spokojený, aby měli důvod se semka vrátit když pominu ten důvod samotný toho hradu, tak je vlastně velmi obtížné.

SPEAKER_01 13:10

Děláte výběrka na průvodce. Co vlastně očekáváš od průvodce na nejznámějším českém hradu?

SPEAKER_02 13:18

Vlastně úplně to nejdůležitější, co je, a co je základní kámen toho úspěchu, je, že tu práce musí mít rát. To asi jako každá práce, kterou člověk dělá. V tom výběrovém řízení oni musí prokázat, že jsou schopni provázet, že jsou schopni prezentovat, jestli neznají nějaký odborný termín, od toho jsme tady my ten učíme, vysvětlíme, aby byli schopni ho předávat dál. Ale já vždyck říkám, že historik nemusí být vždycky nejlepším průvodcem, naopak třeba vyučená prodavačka, může být naprosto úžasná průvodkně, jenom protože jí prostě baví, má zájem. A možná právě to, že není historikem a nemá potřebu doplňovat ty informace pro tua poučenou veřejnost o další podrobnosti, které jsou z hlediska historika, velmi podstatné a to by to souvislosti, ale lidi nejsou schopni to pobrat, pokud to není nějaká specializovaná prohlídka. Takže jazykové vybavení a láska k té práci schopnost prezentovat, pokud možná žádnou vodu hlasu nebo vadu řeči, i když i s tím se dá dneska už pracovat, a jazykovou vybavenost, to znamená aspoň jeden světový jazyk, což je v případě karostena potřeba. Na pak se taky člověk dá na to, jak ten člověk vypadá, jestli prezentuje i sám sebe, jak přijde na to přijímací řízení. Jsou typy, které prostě přijdou v odtrhaných krčasech a třeba divenom v nějakým topu dama, třeba v nějakém tom letním podprsence nebo podobně, tak jsou takové situace, ale to je spíš úměný a to spíš výjimka, jinak opravdu, když už se někdo hlásí na tu práci, tak je to seriózně vážný zájem.

SPEAKER_01 14:55

Tak za mě ještě před těmi 25 lety, když já jsem jako průvodce začínal, tak my jsme měli zakázáno i průvodcovat v kraťasech, což už dneska už je povolené jsem viděl.

SPEAKER_02 15:06

To my jsme měli také, když to třeba spojl sám na sebe. Když jsem v těch 95. roce začal provázet. To byly ty fakt 90. Když měl barev košili nějakou v 15 v Pubert. I já jsem měl ty otrhané kraťasy, teď jsem měl ty nějaký pantofle, nevím, prostě všechno, co bylo modní, ono to šlo s tou dobou. Ale to byly takový tylecí letano, když člověk začínal, a dneska už člověk pochopí, o čem ta práce je a jak by chtěl prezentovat, tak to toho samozřejmě nepatří.

SPEAKER_01 15:34

Ale tak zase buďme k sobě upřímni, i když jsme byli tátka, tak u důchodců, hlavně u babiček jsme měli vždycky měli vždycky.

SPEAKER_02 15:44

To je pravda, že když jsme by jako mladý kluci, tak tam to bylo vždycky příjemnější. Čiže člověk starší, a tím už i ty nároky od té společnosti jsou jako vyšší, že tohle už si přece ten člověk nemůže dovolit. A pravdu, že někdy mi to chybí. Je to je takové to bláznivé, jako vzit si klíče a zkusit si udělat nějakou sandáprohlídku, protože jsme toho taky udělali samozřejmě na Hradcházáncích svýho času jako průvoci spousty kulišář na přehazování obrazů a já nevím, přesunutí jednoho vysvaného kolouška, jako zvíře. Z expozice z logické sbírky do vstupních dveří, aby ten průvod se neohl projít tam musel. Bylo toho hodně hezký, ale to pryč.

SPEAKER_01 16:35

Lukáši, provázíš ještě, i když jsi jako kastelán, a taky jsem si všiml, že vy tady máte akce Kafe s Kastelánem, tak co to je?

SPEAKER_02 16:43

Provázím ale provázím už jako velmi málo, protože nechci by to znělo jako nabubřele, ale jen to opravdu nemám čas. A to, že provázím a vymyslel jsem si ten okruh na kafe s Kastelánem plynně z toho, že když jsem tu funkci převzal, tak to byl velký mediální boum. Tamarádi mi říkali, že otevřou ledničku jsem tam já. Odskočí si na to letu jsem tam já o z toho postel jsem tam prostě někde já. Takže to byla takový zvláštní doba, že to bylo hodně všude. Já jsem vlastně skončil potom, nebo dostal jsem pozvání od Karlo Šípa do všechno párty, a když to vlastně projelo tenkrát tím televizí, tak jsem byl zahrnutý žádostma od různých lidí, že jejich babička se starou tetou to viděli, že jsem jim připadal jako simpaťák ty babičce, takže tu rodinu napadlo, jestli mě nedělám třeba nějaké prohlídky, že by to třeba udělalo jako výročí a tak dále. A teď tenkrát jsem říkal, nezopte se, já opravdu nechci vypadat jako nabobřelec, ale já na to opravdu nemám čas na zopte se. No pak jsme o tom přemýšleli, říkali jsme si, OK, dobře, tak uděláme nějakou specializovanou prohlídku, ale ať je to zážitek. Ať to není takové dobrý den vítám vás na karošteně, děkuji vám za pozornost a nasledanou. Takže dneska to kafe s Kastelánem, a to ještě mám takový trochu problém, že nemám rád pojem kastelánské prohlídky, mám tomu nějaký osobní odpor. Tak jsem si říkal, když se zvou kamarádi, stav se u nás dneska večer, tak buď na kafe, anebo na skleníčku. Tak jsem říkal, zvát na skleničku s kastelánem je zvláštní. Tak jsme udělali kafe s kastelánem, je tam vlastně občerstvení, je tam nějaký velkend, která jenom drobný. Pak spolu procházíme hrad a na závěr si dáváme na nádvoří kafe, kulli kterým lidi přišli samozřejmě. A zákusek a ta prohlídka je neandardní třeba jenom v tom, že se bavíme nejenom o ty historii toho hradu jako takového, ale co trápí kastelá, co musí všechno řešit, jaký má tým, jaké jsou ty starosti, jaké jsou radosti. Vlastně něco podobného, co řešíme dneska spolu. Takže je to takový takové náhlédnutí pod tu pokličku toho, že ten kastelán není pan Krbec, který ráno otevře hrad, prodá vstupenky, provede si skupinu, zavře ten barák a jde si zruprat na pivo nebo na rybu.

SPEAKER_01 19:00

Vedle toho tady samozřejmě už několikátou sezónu hrajete muzikál Noc na Karlštejně, který se k tomuhle radu prostě pojí. Hraješ tam taky?

SPEAKER_02 19:12

Ano, mám velkou radost, že ano. Hraju tam jedna z těch 6 úplně nejdůležitější, bez kterých by to nešlo, to jsou zbrojnuši. Takže my máme jako krásnou letní, takovou romantickou záležitost už 14 let. Velmi si vážím toho a cení si to všichni, že už je to vlastně vyprodaná sezona. A nebereme to jako naprostou samozřejmost. I když je pravda, že odbornou kritikou je to nazýváno perlou letních scén. Mimo jiné, třeba i proto, kromě nějakých heckých výkonů, i tou kulisou toho hradu. Protože ta se prostě převést nedá. A když chceš jít na noc na Karuštěně, tak jako tam jinam, než na Karuštěn. Když pojedesz k moři, tak taky nepovedeš namáchač, byť je to, voda, ale není to moře. Takže ta kolisa je naprosto nepřenositelná a já mám rado, že se nám to tak podařilo.

SPEAKER_01 20:06

Já jsem si skrz ten muzikál chtěl oslým muustkem dostat k tomu, proč nemáš čas, protože ty vedle tohože jsi kastelánem, tak si také hercem. Hercem divadla Semafor. Jak dlouho a jak ses k tomu dostal?

SPEAKER_02 20:22

No, v divadle Semafor, já jsem celou dobužil domní, že to je 19 let, ale vlastně někdy v květnu jsme se o tom bavili s kolegou z kanceláře a říkal, dané, kamaráde, letos máš 20 let v Semafor. Já jsem tak to teda pecka. No, a dostal jsem se k tomu tak, že tam tenkrát jsem napsal nějaký dopis paní Malavcový a panu Suchýmu, že teda se jenom dotazu, protože nikde nevycházeli žádný inzeráty na nějaké casting tam do divadla, tak jestli třeba něco, kdyby někdy něco plánovali, tak aby jenom si mě založili, že bych měl zájem. Jsi pamatuju dneska, že to byl dopis. Ještě tenkrát, který jsem poslal poštou v pondělí, v úterý to ještě pošta fungovala. Byl dopis doručen, volali mi z toho divadla a já jsem byl ve středné zkoušce. A od té doby vlastně to jedno. Když jsem tam měl takovou jako trošku pauzu asi tři roky, tak od té doby tam vlastně jsem.

SPEAKER_01 21:15

A v jakých hrách tě můžeme vidět?

SPEAKER_02 21:17

Dneska už to jen v jedný, protože všichni ostatní po nějaký době dojdou k derniéře, ale možná je to jako to nejlepší jako nakonec, doufám, že to je ještě není konec, ale dostal jsem od týžího suchého nabídku, kterou jsem s povděkem přijal a se oko jako ctí. A to je v Kytici hru polednici teďka. Mimo jiné, ještě v dalších baladách. Jsou tam potom nějaké zpěvy a nějaké další roličky. Ale to grot, ty kytice pro mě je vlastně ta polednice. A to je strašně jako fajn hrát takovou roli, kterou nikdo přede mnou nehrál, kterou nikdo vůbec vlastně jako nezná. Tak to já jsem obavu, jak to diváctvo vezme, ale musím říct, že ty ohlasy jsou jako dobré. Nechci říkat skvělý, ale jsou prostě dobré. A že jsme to vlastně s Jimsuchým. A i s Olinkou Patkovou, jako mojí parťkou v té baladě, dávali dohromady nějakou dobu tak, aby to bylo fakt perfektní. A zatím co v dřívějších, tak Kytice byla poledice sociální pracovnice, která přijde zabavit to dítě, tak my jsme se teďka vrátili zpátky do toho podplachetkou osoba. Tak teď se posluchači přijdou podívat a přesvědčí, se sami, si se to povedlo.

SPEAKER_01 22:30

Lukáši, ty jsi říkal, napsal si dopis do Semaforu, ale ty si tíhnul k divadlu. A jak je vůbec pro tebe divadlo spojené třeba s tím průvodcováním, co mají společného?

SPEAKER_02 22:41

No společně mají strašně moc, protože já teda jako narad slýchám u kolegů, když mi říkají nově nastupující průvodci, že vlastně to provázení, že je vlastně taková herecká etýda. To není, protože herec má ruce scénář, ale přece jen v tom projevu je nějaká volnost. Související teda s nějakým charakterem.

SPEAKER_00 23:01

Ale si říkám, že průvodcování má blíž k moderování.

SPEAKER_02 23:05

Ano, tam se jako nestylizu v tom provází do nějaký pozice. Ale samozřejmě jako herec nebo někdo, kdo má zkušenost třeba s ochotnickým hraním, tak má určitou výhodu, protože nemá problém jako mluvit navenek. A to je vlastně tohle nejdůležitější, co tyhle dvě profese spojuje. A já jsem divadlu těhl od malička, někdy od 9 let jsem divadelní soubor, pak ochotnický soubor. Pak jsem přišel do Prahy, takže jsem začal hrát v divadle Radár na Praze 7 tehdy ještě, ani nevím, jestli to ještě dneska funguje. Začali jsme jezdit na křivoklátské divadelní slavnosti se Shakespeareem. A tak se to vlastně postupně nabalovanou, nabalovalo, až to vlastně skončilo v Semaforu a teď vlastně i v tom muzikálu tady na karuštině, v noci na karuštině.

SPEAKER_01 23:54

Máš vedle toho čas ještě na nějaké koníčky, vůbec anebo to, co děláš, je tvůj koníček.

SPEAKER_02 24:00

To za prvé, ale samozřejmě, že ta míra té práce, kdy si člověk opravdu uvědomuje, že moje práce nikdy nebude hotová, tak je opravdu velmi vysoká. Takže já potřebu prchnout. Potřebuju prchnout buď na kolo, nebo si zaběhat, nebo si zalez někam s knížkou, nebo si prostě třeba jenom sednu do auta, jdu si kam projet, nebo prostě nevím, si zaběhat, si zaplavat, nebo si těch činností, které dělám, je hodně, ale jejich četnost je jako výrazně nižší. Já jsem fakt knihomil, takže mě stačí zalez si někam došku a vzit si knížku. Hlavně tam někdo nemluví, nikdo mi hlavně nevolá, protože těch telefonů je fakt celá řada. To jsou potom takové ty úsměvné situace, kdy má člověk to se odbočuje trochu, ale máš na webu napsáno jako kastelán, telefon a je tam napsáno, nevyřizuje rezervace. Takže každý druhý neznámý číslo, který mi volá. Vyvolá, že se teď zrovna nemůže dovat na to rezervační oddělení a potřebuji tu rezervaci, říkám, ale já jsem na dálnici v autě a jednu na jednání. No ale já bych potřeboval udělat tu rezervaci. Já vám rozumím, co potřebujete, ale já jsem na dálnici v autě. Tak zkuste zavolat nahrat.

SPEAKER_01 25:11

Lukáši, kam bys naše, nebo na co by naše posluchače pozval, je půlka prázdnin, hrat nezavírá s koncem srpna, v září tady jsou určitě ještě další nejen prohlídky, ale i akce. Tak na co by měli třeba vyrazi?

SPEAKER_02 25:28

Tak rozhodně nahrat jako takový. Protože ono opravdu je to o tom, že jednou vidět nestačí. Kaple sv. kříže je otevřená do konce října a doporučuji třeba právě ty podzimní termíny, kdy těch lidí tady už tolik není, je to takové volnější a navíc je tady ten obrovský podzimní benefit. Je tady nádherné okolí, když se zbaví ty okolní lesy a ta barevnost těch lesů velmi dlouhodí. Na konci září, poslední víkend září, je snad už 28. ročník, jestli se nemýlím, Karoštěnského vynobraní. To je veliká akce v podhradí, na hradě, všude tady jsou kejklíři, tanečníci, tanečnice, je tady císař, je tady tří sečlený postumovaný průvod, je tady velký program pro císaře přímo na nádvoří a mimo jiného, když je to vynobraní, tak je tady samozřejmě i spousta dobrého vína. Nejen teda z Karošinna, ale vlastně i z celá republika hodně.

SPEAKER_01 26:24

Když nastane zima, je hrad zavřený, nebo tady i přeze zimu máte třeba nějaké soukromé prohlídky a co dělá kastelán v zimě?

SPEAKER_02 26:33

Kastelán v zimě dělá úplně to samé co v létě. Protože karštej je nepřístupný vlastně celoročně s tím, že od listopadu do února je to vždycky jen pátek sobota neděle. Takže tam jsou aspoň ty čtyři dny, kdy máme prostor na ten dům pečovat. Ono se to nezdá, ale když je takhle náročný provoz, tak nějaké technické obnovy toho domu oprava, o mítek, nebo třeba jenom prosté vydání zámku, který prostě potřebuje udrža třeba promazat a zkontrolovat, tak to se nedá dělat nikdy než v zimě. Ale i přesto, že máme otevřen pátek sobota neděle, standardně pro veřejnost, tak od toho pondělka do čtvrtka buď máme speciální okruhy třeba pro děti, hodně máme třeba dílny okolo Vánoc, jsou vánoční dílny a podobně, a přijímáme i rezervace v těchto obdobích. Takže když je třeba nějaká větší skupinka může nám zavolat a můžeme jim udělat speciální prohlídku, ale v tom zimním období už jen na základní trase. Tam už se dokáli bohužel kolik klimatu najít nedá.

SPEAKER_01 27:32

Lukáši. Děkuji, že jsme mohli sem nahrát přijet. Že jsi byl naším hostem. By to příjemné povídání.

SPEAKER_02 27:38

Já moc věkuji za pozvání, za to, že jste přijeli a budeme se těšit tady na hradě na posluchače a vědě.