PINEcast 6 / Centrum robotiky - Vojtěch Škarda, Antonín Herrmann

Plzeňské Centrum robotiky už deset let učí děti hrou a inspiruje pedagogy, jak v hodinách zapojit technologie. Třeba i ty z Masarykovy základní školy, kde se robotika stala v tuzemsku vůbec poprvé součástí rozvrhu. Jak děti zvládají výuku robotiky, kdy je dát poprvé na technický kroužek a před jakými výzvami ve vzdělávání stojíme? Poslechněte si epizodu PINE castu, jehož hosty jsou ředitel Centra robotiky Vojtěch Škarda a bývalý ředitel Masarykovy základní školy Antonín Herrmann.

👇 Líbí se vám, co děláme? Dejte like, napište komentář a odebírejte náš kanál, ať vám neutečou další inspirativní příběhy z Plzeňského inovačního ekosystému! 
#PINEplzen #Plzen #techtower 

Kde všude uslyšíte o našich novinkách?
🌐 https://www.centrumrobotiky.eu/
🌐 https://www.sitmp.cz/
🌐 https://www.plzeninovativni.eu/

Transcript

SPEAKER_02 0:10

Začíná další díl pancastu a my si dnes budeme povídat o důležitém tématu a to je vzdělávání dětí technickým směrem. A proto tady mám ředitele centra robotiky zprávy informačních technologií města Plzně Vojtuškardu ahojto. A pana Antonína Hermana, bývalého ředitele Masarykové základní školy v Plzni. Dobrý den zdravím vás. Pánové, já jsem řekla už v úvodu, že vlastně vzdělávání dětí je důležité téma tím technickým směrem. Jak moc důležité to vnímáte vy dva, aby jsme vlastně v této době technologií dokázali udržet krok už od malinka.

SPEAKER_00 0:52

Já dom asi přednost povolenějším, protože Centrum robotiky přece jenom je instituce, která vzdělává více mladých lidí.

SPEAKER_01 1:03

Je to důležitý. Je to důležité. Kdy se ptáš jak moc, tak na škále v odnuly do deseti někde kolem 12. Myslím si, že dneska to bez toho nejde, a v podstatě čím dřív děti začnou tím lépe.

SPEAKER_00 1:19

Já si jenom můžu potvrdit, já bych teda řekl, že je to čím dál důležitější, a tady se potvrzuje taková trošku vize, že jsme se pustili do robotiky už před v podstatě deseti lety, když jsme byli trošku jediný, a to vzdělávání vidíme, kam spěje společnost bez té techniky to prostě nejde. A bude to asi za mě, já musím říct, bohužel čím dál, tím horší.

SPEAKER_02 1:51

Bohužel, takže vy vnímáte odklon zase od jiných důležitých tátů.

SPEAKER_00 1:57

Když si představím autonomní auta, že už za chvilku nebudeme, zakrníme a budeme jenom využívat techniku, budeme hlásit, co má robama udělat a kam nás má odvést auto, to si myslím, že zrovna není směr, teda mě blízký.

SPEAKER_02 2:15

Má to dnes to s sebou určitý výzvě. Řekněme si to otevřeně.

SPEAKER_00 2:19

Má to i svá rizika a svá negativa.

SPEAKER_02 2:22

Ale shodneme se, že bez technologií to nejde. A ty jsi voj to ředitelem centra robotiky. Čemu se vlastně věnujte, aby jsme představili tvoji práci?

SPEAKER_01 2:32

Centrum robotiky se věnuje různým oblastem. Hodně známý je kvůli kroužkům dětí, kdy tam máme klasické odpolední kroužky jako mají i jiný instituce. Vzděláváme pedagogy, především plzníckých škol, ale příležitost u nás dostávají i pedagogové na seminářích nebo na workshopech i z okolí, jzdí k nám doslova z celý republiky. Spolupracujeme se školama jako takovýma, kde jim pomáháme právě se zaváděním nebo nejdřív i s výběrem těch digitálních technologií potom s jejich zaváděním do výuky. Staráme se o třídy, nebo respektive o pedagogy i v tom směru, že k nám chodí s celou třídou a my tomu pedagogovi u nás na těch dětech ukazujeme, jak se s tou technologií dá učit. To znamená, chodí k nám pedagogové, kteří chtějí získat inspiraci jak s robem, s tabletem, s aplikací, jak učit, jak ji zapracovat do své výuky. Vzděláváme seniory, pořádáme příměstské tábory, nezastavíme se.

SPEAKER_02 3:45

Máš představu, kolik dlouho nejdřív se zeptám funguje Centrum robotiky takhle, a kolik lidí prošlo jim za tu dobu?

SPEAKER_01 3:55

Centrum robotiky funguje 10 let. My jsme asi před týdnem, tak jsme oslavili 10. narozeniny. Vznikli jsme 15. ledna 2016. A za těch 10 let to jsou nebo jim se říct, 10 tisíc lidí. My když to vezmu řádově, tak jsme někde na 8, 90 učitelí ročně, řádově 15 dětí ročně. Bez počet veřejnosti, to jsem nezmínil, děláme i dny pro veřejnost. Kdy standardně o víkendu k nám chodí rodiče s dětmi zase na nějaký workshopy a akce. Tak to jsou opravdu 10 000 lidí, kterým jsme snad dobře vstoupili do života a je fajn věd, že některý se k nám vrací.

SPEAKER_02 4:43

Chodili jste i vy s vaší základkou do centra robotiky.

SPEAKER_00 4:46

Já musím říct, že nebýt zprávy informačních technologií a vizionářského ředitele pana inženýra Šantury, tak my jsme nikdy nezačali na Masarykové základní škole učit robotiku. Protože já, když jsem se stal ředitelem, tak jsem se byl panu inženýrovi představit. A seděli jsme u kávy a tak jsme povídali o tom, jak to je vlastně kam spije ten vývoj v těch technologiích. A on říkal, že ho hrozně mrzí, že tady není v Plzně žádná základka, kde by se jako kluci, který o to mají zájem, mohli realizovat. A jeho vize byla, že pak by bylo ideální, kdyby to šlo a přesípalo se to na střední školu, protože máme na univerzitě vzdělávání vysokoškolských studentů. Ale ten střední článek chyběla ta základka úplně. Takže já jsem řekl, že si by to nevadilo, že bychom do toho šli. A mohl jsem si to dovolit jenom z jednou jedinou bodu, že jsem věděl, že v týmu mám pana učitele, který ho to enormně zajímá, protože když nemáte člověka, tak to nemáte vůbec na čem postavit. To byl první takový základní pilíř, který pak jsme vymýšleli, a on byl ten, který tvořil ty první vzdělávací programy. Takže a centra robotiky, kud prošly snad všechny naše třídy pedagogové tam chodí dodnes. A vzdělávají se tak, že už jsou sami schopni třeba učit robotiku na první stupně. Takže jejich práce to se nedá popsat. To je prostě pro školy je to neuvěřitelná věc, že něco takového tady v Plzni je, a že teda ty pedagogové se o to můžou opřít.

SPEAKER_02 6:43

Vy jste zmínil, že ta robotika se rozjíždila před deseti lety u vás?

SPEAKER_00 6:48

My jsme začali řádově někdy v únoru 2015 jsem byl u pana ředitele. Pak jsem týmu řekl, budeme učit robotiku a oni protože mě znali a věděli, že můj vztah není až tak vzelý k technice. Tak se divili, jako jak si přišel na to, že budeme učit robotiku. Já jsem říkal, to, že já k tomu nemám až tak velký vztah, neznamená, že nevím, že ty děti to doživa budou potřebovat. Takže to byla taková myšlenka, s tím jsme do toho šli. Pak jsme v podstatě do září vytvořili první program vzdělávací pro první třídu, a pro první a pro 6. protože vždycky musíte začít na prvním stupni v první třídě a na druhý šest. A pak s pomocí zase samozřejmě centra robotiky jsme tvořili, co by šlo nebýt v podstatě jako města a sitky, které nás zásobovaly i materiálním vybavením. Tak jsme se do toho nemohli vůbec pustit. Uěláte ten krok, že řeknete jdu do toho. A pak tady příměš zjistíte, kolik úskalí to přináší, protože zjistíte, že nemáte fond z toho tu techniku nakupovat. Takže díky Centru robotiky, díky magistrátu, kteří nás v tom podpořili. V začátcích jsme dostali první roboty a ta výuka se mohla rozjet. Ono nejde určit robotiku pro třídu s jedním robotem. To musíte mít jako určité penzum, aby ty děti se tam ostatní nenudili a jeden něco nedělal s robotkem. Takže ty začátky byly velmi perné, ale vyplatilo se to. Myslím si, že dneska už to lidi umí. Děti, protože si jdou. U mnoho rodičů při zápisech ví, že u nás je robotika a jdou si cíleně. Třeba tady z obvodu dětí, který o tom mají zájem, tak zejména, hlavně klucí, i když jsou tam i děvčata, takže zajímá technika.

SPEAKER_02 8:51

Jednak mi přijde teda od vás hrozně osvícený, že i přesto, že k něčemu nemáte vztah, tak si dokážete uvědomit, jak vlastně důležitý to je pro ten rozvoj budoucí. To bych řekla teda, že málo kdo dokáže. Vy jste byli první v republice.

SPEAKER_00 9:08

Ale první v republice u nás se střídali ministr školství a všichni jezdili a byli u vytršení, ale z toho mám krásný příběh, kdy připravíte ukázku pro ministra. Všechno se to naskoušelo, všechno to mezi přijeli ty ochránky a prohlíželi školu a děti museli dát pryč a kto, aby tam nebyl, že neměli bombu. A všechno fungovalo perfektně. Vamžiku, kdy tam vstoupila světa, obklopila ten stůl, kde měla paní učitelka ukázat tu ukázku s tím robotem a ťok. Ale ani robot stál ani se nehnul. Takže jsme tedy říkali, že někdy, co se má pokaz, to se pokazí. Pořádně to jenom technika. Odjeli bez ukázky. Ale nevím, jestli možná díky tomu jsme taky ani nedostali žádnou finanční podporu, ale to byla nacáska velká, ale ne vždycky se všechno povede.

SPEAKER_02 10:12

Tady jsme vlastně v podstatě první šestá třída, jste říkal, že jste rozjíždili tu výuku. A oj to ty pracuješ s dětmi od jakýho věku vlastně?

SPEAKER_01 10:22

V centru robotiky pracujeme už s předškolníma dětma. Máme tam, když vezmu ty kroužky, tak tam chodí už předškoláci. Pracujeme i se třídama předškoláků, který k nám chodí s paníma učitelkama. Pomáháme na mateřinkách, se zaváděním výuky ať už s robotama nebo s jinýma digitálníma technologiema. Takže předškolní věk je u nás běžný.

SPEAKER_02 10:49

Když já mám doma dva malý chlapečky a teď si v hlavě si tak jako dávám dohromady, kdy je ten ideální čas, když v nich trošku cítíš potenciál, že jsou teda takový ty kutilové a jsou zvídavý třeba. A co zvládnou a v jakým věku? Protože pořád ten rodič vždycky si tak jako říká a není brzo, a už a jak ty to vnímáš?

SPEAKER_01 11:12

No, kde je ideální čas. Ideální čas je v září, když kroužky začínají. A když se ptáš na Vek, tak je to asi jak si zmíněno. Prostě v momentě, kdy rodič nějak cítí u těch dětí zájem, tak buď je schopný ho rozvíjet sám. A je to skvělý. Anebo tuší, že jsou poměstě nějaký instituce a domy, nejen třeba Centrum robotiky, ale i další, kterým mu s tím můžou pomoct, tak pak záleží na tom, jestli zrovna tam máme lektora, který může pracovat s těma předškolníma nebo takhle mladýma dětma, ale když má dítě zájem, tak hra do toho.

SPEAKER_02 11:56

A co konkrétně dokážou třeba ty děti v pěti, šesti letech, už jako zvládnou, dokážou si už něco lehočce postavit, nebo jak něma pracujete konkrétně?

SPEAKER_01 12:06

Všechny děti milujou Lego, a Lego je s ním v podstatě od narození. Takže i u nás máme Lego roboty, které začínají doopravdy u těch třech, čtech, pěti let, a samozřejmě i později. A vždycky je to o nějaké té míře. Je to o tom lektorovi, který, anebo rodiči, který jim to jako zpracuje a předkousá. Myslím si, že dítě je schopný zpracovat v podstatě jakýkoliv téma a záleží na té úrovni. Takže když mu to někdo nadávkuje tak, aby to zpracoval, tak je schopný pochopit v podstatě atmovou elektrárnu a jenom na té úrovni svý. Nebude tam házet vzorečky, ale bude nějak tušit, že se tam dá nějaká tyč, který se vyroví elektřina.

SPEAKER_02 12:55

Ty jsi zmínil, že je to hodně i o rodičích a s rodiči určitě jste pracovali velmi intenzivně i vy. A jste říkal, že vaši kolegové na vás trošku koukali vyděšeně, když jste přišel s tím, že budete učit robotiku v rámci výuky. Jak na to reagovali tehdy rodiče? Bylo to spíš super. Posuneme se někam dál anebo váhu. Zládne to moje dítě?

SPEAKER_00 13:16

Já bych řekl, že to byla široká škála. Našli bych jsme tam rodiče, kteří byli nadšení samozřejmě, že něco takového zkoušíme, protože v podstatě jsme do toho šli, že to bude zkouška. Nevěli jsme, jak hluboko a daleko se dostaneme v tom, co do těch dětí budeme moc skládat. A byli rodiče, kteří se obávali, jestli to dítě zvládne, ale protože v podstatě jsme začínali všichni. Tak to byla taková startovní čára, kdy až po čase, až v podstatě asi po roce jsme mohli říct, že ten krok byl dobrý, a mohli jsme začít stavět díky konzultacím zase, já pořád budu jmenovat Centru robotiky. Dí konzultacím v centru robotiky jsme mohli začít a jejich zkušenostem z těch volnočasovek. Co děti zvládnout, co už lze implementovat do druhé třídy, do sedmý třídy, tak aby jsme něco nevymýšleli na zelený louce, když už ta louka byla v podstatě zasetá rozkvětla. Rozkvatlí.

SPEAKER_02 14:26

A vy hodně mluvíte o vzájemní inspiraci. Oj to, kde vy se inspirujete. Je těch institucí jako centrum robotiky hodně v rámci republiky, anebo je to spíš něco, co pořád roste a hledá si to svoje místo.

SPEAKER_01 14:40

Když vezmu centrum robotiky jako takový, tak tam jako furt máme unikát. Netvrdím, že není žádná taková instituce, ale i tím, jak jsme navázali na město, podporovaný magistrátem, podporovaný sitkou, tak jako takovýhle systém v Česku ani jinde není. Zmiňuje to i náš ředitel, když sem přijede jakákoliv delegace, ať už z Česka nebo ze zahraničí, tak koukají s otevřenou pusou. Co se týče v Plzni, tak nejsme samozřejmě jedin, kdo nabízí technický kroužky určitě spoustu kroužků, pěkných má radovánek, má Techmanie, envias, další instituce, nerad bych na nějakou zapomněl. Ale když se ptáš na inspiraci, tak já musím říct, že máme v týmu zkušený a šikovný kolegyně, který když dostanou do ruky technologii, tak už ti ta inspirace napadá, už vidí, jak to použijou, kde s kým. A samozřejmě jezdíme na konference, protože dneska s těma robotama, a zase nejsou to jenom roboti, jsou to různé digitální technologie, tak učí na školách už celku běžně, takže rádi jedeme se podívat na nějakou školu nebo na konferenci, kam se sedou učitelé z republiky a ukazují, ať už ty roboty, které máme my, anebo jiný a říkají, jak je využívají ve výuce oni. A hodně se to posunulo. Za těch deset let nebo před deseti lety jsme většinou byli my, kteří jsme jim říkali tohle vem a takhle s tím už. A teďko tam přijedeme a říkají to oni nám to, že to je pěkně.

SPEAKER_02 16:26

Ty tady reprezentuješ volnočasové vzdělání, vy reprezentujete vzdělání na základní škole. Ta provázanost je u vás znát a je hmatatelná přímo. Jak je to v rámci obecně nastavení toho systému. Máte pocit, že ty jednotlivé stupně vzdělávacího systému spolu komunika spolupracují dostatečně obecně?

SPEAKER_00 16:50

Moje zkušenost je, že ne. Nemám povědomost o tom, že by někdo pokračoval v takové. Vím, že na průmyslovce tady. Já po vizi pana enginea Šantury jsem se snažil tady s průmyslovkou navázat kontakt, aby tam, kde my končíme s výukou. To už jsme učili i v 9. třídě, aby náš výstup byl vstupem u nich. Nikdy se mi to nepovedlo dotáhnout dokonce, aby škola tam zavedla robotiku a pokračovali v tom. Oni měli svoji výuku nezávisle na nás, ale někdy ta provázanost se mi nikdy nepovedlo protlačit. Možná to povede někomu jinému.

SPEAKER_02 17:37

Pořád je na čem pracovat ty výzvy pořád, co jak to vnímáš ty o to.

SPEAKER_01 17:43

Někodně. Já musím říct, že když zase budu mluvit o našem eko systému plzeňském, tak jako na centrum robotiky nebo i na ty další instituce, které to dělají s předškolníma školníma dětma. Tak navazuje Sid port právě třeba invias, kteří pracují s těma středoškolskýma dětma. Takže ty, kteří nemají možnost v tom pokračovat na střední škole, tak mají možnost třeba přijít do Tagtauru do Sidportu a pokračovat tam. A jsou tam lidi, lektori, který si, nebo mentoři, který se jim věnují a pomáhají rozvíjet to nadšení, kterým jsme třeba někdy v té mateřské škole nebo na základní škole zažehli a rozfoukávali. Takže rozhodně to není ideální, je na čem pracovat. Na druhou stranu v rámci tady Plzně si myslím, že to funguje dobře, a je co zlepšovat.

SPEAKER_02 18:46

Když byste se odtnul znova v té chvíli, i když jste se rozhodovali, jestli robotiku do výuky zavést, šel byste do toho znova? Vidíte počase ty výsledky?

SPEAKER_00 18:56

Určitě. Určitě. Ano, byť byla období, kdy jsem podlehal mírnému zoufalství, když potřebujete po určité době už jeden pan učitel, který teda jak si fundovaně učili robotiku nestačil, a potřebujete sehnat dalšího parťáka do týmu. A to se mi třeba roka půl nedařilo, protože studenti z Pedagické fakulty byť vystudovali informatiku třeba a měli k tomu vztah, tak upřednostňovali jiná zaměstnání, šli dovednostma a znalostma a vědomostma prostě mimo školství, úplně do jiného oboru. Takže to byl takový období, kdy jsme teď vás tlačí, to, že vám naskakují hodiny výukové robotiky, a teď je nemůžete pokryt. Pán učil matematiku, robotiku i informatiku. Prote musíme k tomu připočítat ještě další předmět, který úzce spolu ty dva předměty souvisí, a to je informatika, která se učí na všech školách. A teď zjistíte, že on je jeden jenom, že ho nenaklonujete, a že potřebujete prostě pokračovat. Takže to chvíli to byly jako hezké chvilky, ale vždycky se to povedlo se to zvládnout. Tak jsme sehnali dalšího pana učitele mladého, takže dneska jsou na to dva, ale už máme spoustu kolegy vyškoleno díky Centru robotiky, tak jsou tam čtyři kolegyně, které jsou dneska schopni odučit robotiku na první stupni. Jedna kolegyně vede i kroužek, který pod hlavičkou centra robotiky probíhá u nás na škole. Vlastně dva kroužky, dva kantoři se zapojou, takže dneska už je to trošku jako veselější.

SPEAKER_02 20:48

Vzpomenete třeba za těch deset let, my tady máme takovou hezkou tu dekádu, těch deset let na nějakou historku, která vás zavala podka z bývalého studenta, který se dneska té technice věnuje. Odepsalo se tam něco, co takhle si vybavíte v hlavě? Oba dva.

SPEAKER_00 21:03

Mně se vybaví jeden moment, kdy před vánoci, těsně před vánoci, my vždycky pořádáme vánoční koncert v kostele na Jiráskom náměstí. A jedna z maminek přišla a říká, tak to vám teda pěkně děkuju. Teď jsem nevěděl, jak je ta věta myšlená. A ona tedy pokračovala. No, ten náš kluk nedá pokoj a my jsme mu museli koupit toho robota a veškeré to vybavení k tomu. Takže nás to stálo spoustu peněz na vánoce. Taková nadsázka lehká. A musím si, že nakonec chlapec přišel někdy v únoru s tím, že naprogramoval, nafotil, naprogramoval a na 3D tiskárně vytěškl plzeňskou radnici, včetně katedrály.

SPEAKER_02 21:50

Kolik mu bylo k tomu, chlapci?

SPEAKER_00 21:53

Sedm třída. Takže to je okamžitě, kdy si řeknete, kdyby jeden z každé třídy se povedl a měl. To takhle zájem velký a dokázal takovéhle věci, tak to pořád za to stojí.

SPEAKER_02 22:06

Souhlasím naprosto. Doj to.

SPEAKER_01 22:10

Já si vybavu teď, nebo vybavu, oni se postupně začali hlásit zpátky, že když jsem v centru robotiky, když jsme začínali kroužky, tak jsem tam měl kluky. První druhá třída, a pak jsme šli od těch prvních krůčků, kde se seznamovali s robotama. A nějak to sedlo a vždycky se přihlásili další rok, takže jako stárli, získávali zkušenosti, dovednosti. Pak se na chvíli z centra robotiky nebo na pár let odešel. A teď, když jsem se tam vrátil, tak najednou koukám, že jeden lekuje ten kroužek, jeden pomáhá lekovi, že jsou jedna a jedna. Prostě jdou. A ozývá se mi maminka. Jli pro jejího syna, který já si ho pamatuju, jako malýho, a on dneska chodí na střední školu. Tak jestli by jsme pro něj v centru robotiky měli něco, že ho to pořád drží, tak to je jako skvělý, to je super.

SPEAKER_02 23:10

Na to mi krásně vidět, jak stárneme. Souhlas nejen na tom. No, ale nadětek si říká, že je to vidět dvojnásob. Pánové, já jsem si všimla, už na začátku, kdy jste přišli, že se znáte a že se poměrně asi znáte dobře a už delší čas. Kdy vás to poprvé svedlo kariérně dohromady?

SPEAKER_00 23:29

No, pojí to.

SPEAKER_01 23:32

Já jsem, než jsem začal pracovat na sice, tak jsem pracoval v pedagogicko-psychologický pořadně jako metodik prevence. A vybavuju si jednu akci pro učitele, kdy jsme byli někde kolem Plzně na vzdělávání pro učitele. A bylo to takový klasický vzdělávání pro učitele, prostě nějaká úroveň a bavili jsme se o vážných věcech. A najednou tam přišel metodik z jedné školy, sundal si boty, ponožky a začali jsme si tam vzájemně masírovat plosky nohou. Bylo to tundo, ač jsme na to nebyli připravené, tak to tam ohromě sedlo a bylo to skvělé. A je fakt, že jsem si na to potom vzpomněl, když jsem dělal v Centru robotiky, přemýšleli jsme nad nějakou školou, se kterou budeme spolupracovat. Zmínili se tam o Masary, když se říkám, jo, tak tam znám skvělého učitele, a to už teda nebyl v té době učitel, už tam byl ředitel, tak to už je let, to už je dáno let.

SPEAKER_02 24:39

Takže když se dobře chcete s někým seznámit, na první dobro jsem dát ponožky a funguje funguje. To je skvělý. Takže opravdu dlouho.

SPEAKER_00 24:49

Dlouho. Já si myslím, že já jsem na Masarýčce byl 25 letnáct ředitel. To bylo určitě 10 let předtím, takže nějakých 25 let se znám.

SPEAKER_02 25:04

A teď mi pověstte, jaký to je? Protože vy jste mi říkal, že jste teďka od léta, v podstatě čerstvého důchodu, jak to je? Pro člověka, který je zvláštní.

SPEAKER_00 25:15

Si umě představuje. A bylý upřímný, musím říct, že to je zvláštní. Já jsem se na to hrozně těšil, protože už jsem byl unavený. A podle toho, co se chystaly kroky, které teď vstoupily do nově roškolství, tak s mnohými z nich já jaksi nesou s ním. A z jedné strany jsem strašně rád, že nemusím do týmu prosazovat věci, o kterých si myslím, že jsou hloupí nebo špatný. A to jsem rád. Nepadlo nový školní vzdělávací program, kdy vždycky se vzhlíží po etapě. Pak se nějaký ministr zhlídne, uděláme nový vzdělávací programy. A teď my tady čekáme, že konečně přijde ten osvícený ministr a ten vzdělávací program bude dobrý, a jsou tam zase jenom kosmetické věci, co se prezentovalo v médiích, že druhý cizí jazyk se bude učit od 7. třídy, no to už jsme měli všichni dávno, že angličtina bude od první třídy povinná, to už měli při čtvrtě škol taky. Takže oni vždyck objeví v Ameriku. A tak to jsem rád, že těchto věcí nemusím být. Na druhou stranu mi chybí ten kolektiv, a chybí mi ty děti, protože to, že jsem si mohl s dětmi popovídat, že jsem učil, tak ten kontakt mě chybí. A pořád si ještě zvykám, že ho nemám. Takže občas tam zajdu, a tak sleduju, jak se to vyvíjí, nehledě na to, že lektorju pro Národní pedagogický institut, takže pořád musím jak si čerpat ty novinky a ty informace. A už se těším, až všechny školy přejdou na slovní hodnocení a první třídě. To jsou prostě věci, které nejsou mému srdci blízké.

SPEAKER_02 27:13

Já myslím, že vy jste asi těpěk vás poslouchám, že stejně nikdy úplně neodejdete, že ne? Že stejně vždycky budete.

SPEAKER_00 27:22

Pořád to plánu, že omezím ty činnosti, ale pak to člověku nedá. Ale musím se to naučit, asi se musím naučit taky říkat ne.

SPEAKER_02 27:31

A na co byste chtěli mít víc prostoru? Co vás baví, na co jste se těšil, až jste si říkal, tak a budu v tom důchodu, tak?

SPEAKER_00 27:38

My s manželkou máme dům. Blížíme se skoro k tomu, tomu domů bude 100 let. Takže tam je spousta práce, my jsme hrozně reorgát, jak si opravovali a dělali věci znova, ale když na to nemáte ten čas, tak já nevím, příklad uděláte dřevěný strop, ale už ho neolištujete. Protože už je potový. Ono to je docela pěkný. A najednou zjistíte, že 5 let nemáte volišťovaný strop. A to jsou jako hříchy stavební, které jsem si nesl, které všechny potřebují dodělat. A pak máme velkou zahradu, a děláme zahradu s manželkou takovou jako v asijském stylu trošku se snažíme, takže na to se těším, protože na to taky nebyl čas. Takže na to se těším už netrpělivý jsem, aby ta zima skončila, aby to rozpuklo, a mohl jsem začít, protože mám spoustu plánů nápadů. Koupil jsem si velký jezírko, že udělám spoustu věcí, tak na to se strašně těším.

SPEAKER_02 28:46

A to jezírko bude obhospodařovat robot tak. Teď jsme to vymysleli.

SPEAKER_00 28:50

Pokud by to robotické, ale to není zase, nebo je tak velký, aby se mi tam vyplatil robotický vysavač.

SPEAKER_02 28:58

A vy něco vymyslíte?

SPEAKER_00 28:59

Humanovat.

SPEAKER_02 29:00

Tak vy něco vymyslíte. Vojto, co ty co děláš ve volném čase?

SPEAKER_01 29:07

Ve volném čase si jdu rád zaběhat nebo nějaký jiný pohyb, ale je pravda, že jako po práci spíš jsem nasměrovaný k dětem, k vlastním doma, takže to volnýho času ubývá, ale když je, tak si jdu rád zaběhat, anebo nějaký jiný sport.

SPEAKER_02 29:28

Panové, já vám moc krát děkuju, že jste přišli do studia a povídali jste si se mnou o vzdělávání. Bylo to inspirativní, a přeju vám oběma hodně štěstí dál, ať už v tom kariérním anebo osobním životě. A s vámi se budu těšit na viděnou a neslišenou zase příští.

SPEAKER_01 29:48

Tvořme společně plzeňský inovační ekistém. www -plzeň inovativní.