Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Na dnešní cestě do králičí nory se podíváme na jeden z nejznámějších případů únosu mimozemšťany. Zároveň je to událost, která spustila lavinu dalších příběhů o setkání třetího druhu.
Betty a Barney Hillovi byli manželé žijící ve městě Portsmouth v Novém Hampshiru ve Spojených Státech. Betty působila jako sociální pracovnice a Barney pracoval na poště. Nebylo na nich vůbec nic neobvyklého, až na to, že šlo o v úvozovkách “rasově” smíšený pár v době, kdy to vůbec nebylo obvyklé. Barney, který byl afroameričan, se angažoval v hnutí za občanská práva. To se zasazovalo za zrušení legalizované rasové segregace a diskriminace. Za svou práci dokonce obdržel několik ocenění a to dokonce i od guvernéra státu New Hampshire. Jednalo se tedy o vysoce respektované členy komunity, což propůjčilo jejich příběhu, který vám teď budu vyprávět, důvěryhodnost.
Krátce po té, co se Betty a Barney vzalii, rozhodli se jet na krátkou dovolenou. Navštívili Niagarské vodopády a Kanadský Montreal. Přemýšleli o tom, že by ve městě přespali, ale pak se dozvěděli o hurikánu, který se blížil k pobřeží. Proto se rozhodli jet zpátky domů přes noc. 19. září roku 1961 tedy Barney usedl za volant a vydali se na zdlouhavou cestu do Portsmouthu. Když se dostali do oblasti Lancaster v New Hampshire, na obloze svítil měsíc a po silnici route 3 kromě nich nikdo další nejel.
Bylo asi půl jedenácté. Betty si všimla zvláštní hvězdy na obloze, která se postupně zvětšovala a stále jasněji zářila. Betty si najednou uvědomila, že se hvězda pohybuje. Nakonec přesvědčila Barneyho, aby zastavili a mohli si tak světlo lépe prohlédnout a zároveň vyvenčit jejich jezevčíka Delseyho.
Barney zastavil na odpočívadle, ale ujišťoval přitom svoji manželku, že se pravděpodobně jedná o satelit. Betty přiložila k očím dalekohled a zaměřila ho na zvláštní světlo. Potom předala dalekohled svému manželovi a řekla mu: “No tak se podívej na ten satelit. Nechová se vůbec tak, jak by měl.” Barney sledoval, jak světlo poletuje do kruhu. Jeho skeptická mysl ale nepřestala ve vysvětlování. Možná, že se jedná o letadlo nebo o vojenskou helikoptéru. Nicméně ať to bylo cokoliv, začalo se to k nim velmi rychle přibližovat. Vyděšený pár okamžitě nasedl do auta a vydal se po dálnici směrem na jih.
Hillovi pokračovali po horské cestě a přitom dál pozorovali neznámý objekt na obloze, který letěl stejným směrem, jakoby je sledoval. Objekt se pohyboval ze strany na stranu do cikcaku nebo skákal po obloze jako míček na ping pong. V jednu chvíli proletěl nad restaurací a signální věží na hoře Cannon Mountain a přiblížil se k sadě pěti žulových skalních říms, které dostaly přezdívku Old Man of The Mountain, protože připomínaly mužský profil. Tenhle kus útesu, který měřil 12 metrů, byl podle Betty jedenapůlkrát menší než neidentifikovatelný létající objekt.
Manželé začali panikařit. Objekt je pronásledoval asi 50 kilometrů až do oblasti zvané Indian Head. Potom rychle klesl dolů a zastavil se ve vzduchu nad dálnicí přímo před nimi. To Barneyho přimělo zastavit. Objekt se vznášel asi třicet metrů nad povrchem vozovky a asi sto metrů od jejich Chevroletu. Barney popadl dalekohled a vystoupil z vozu.
Objekt mu připadal jako palačinka. Byl kruhovitý a placatý s jedním velkým zářivým světlem. Po obvodu se vinula řada oken, za kterými Barney pomocí dalekohledu zpozoroval jedenáct humanoidních figur. Jedna z nich byla oblečená v černé uniformě s černou šálou přes rameno a připomněla mu nacisty. Upírala na něj své velké zešikmené oči. Všechny postavy kromě té s černou uniformou přešly k jakémusi panelu s pákami v zadní části lodi. Barney vyhodnotil, že postava v černé uniformě bude asi velitel. Najednou velitel bez pohybu úst začal telepaticky komunikovat s Barneym. Řekl mu: “Zůstaň kde jsi a pořád se dívej.”
Z boků disku se začala vynořovat jakási červená světelná křídla ve tvaru trojuhelníků. Barney rychle odtrhl svůj dalekohled a přiběhl k autu. V panice řekl Betty: “Oni nás unesou!” Plavidlo se mezitím přeneslo přímo nad vůz. Barney šlápl na plyn a rychle ujížděl z místa. Při pokusu setřást pronásledovatele prudce zatočil na polní cestu. Betty stáhla okýnko a podívala se nahoru. Manželé téměř okamžitě uslyšeli sérii rytmického pípání a bzučení, které se jakoby odráželo od kufru jejich vozu. Auto se rozvibrovalo a těly Hillových projel pocit mravenčení. Jejich mysl otupěla a oni ztratili vědomí.
Další série vibrací je vrátila zpět k vědomí. Mezitím uplynuly dvě hodiny a oni se nacházeli 56 km jižně od předchozí lokace. Byli zmatení, poslední úsek cesty jim vymizel z paměti. Podle plánu měli do Portsmouthu dorazit ve tři hodiny ráno. Překvapilo je ale, že svítá. Hodiny v jejich domě ukazovaly pět minut po páté. Cesta jim zabrala o dvě hodiny více, než měla. Dorazili domů velmi unavení. Odložili svoje věci, šli se vysprchovat a spát.
Po té, co se v odpoledních hodinách probudili, všimli si zvláštních věcí. Na tělech se jim objevily nevysvětlitelné oděrky a modřiny. Jejich hodinky nefungovaly. Pásek dalekohledu se přetrhl a oni si nevzpomínali, jak se to stalo. Barneyho nejlepší boty byly odřené. Betty si všimla, že šaty, které na sobě měla předchozí noc, byly natržené v lemu, zipu a podšívce. Navíc se na nich nacházel jakýsi růžový prášek. Modré náušnice, které na sobě měla předchozí večer, zmizely. Když se manželé podívali na jejich auto, všimli si navíc, že se jim na kapotě kufru nevysvětlitelně objevila řada lesklých do sebe zapadajících kruhů.
Barney byl přesto pořád skeptický. Navrhl, aby oba odděleně nakreslili to, co viděli. Jejich skicy se shodovaly, což ho vyděsilo ještě více a nechtěl o události už vůbec nikdy mluvit. Neměl touhu po tom upoutávat na sebe pozornost. Betty přesto zavolala svojí sestře Janet a pověděla jí o událostech předchozí noci. Janet několik let předtím viděla na obloze UFO. Sestra Betty přesvědčila, aby o svém pozorování podala zprávu nedaleké letecké základně. Major Paul Henderson Betty řekl, že UFO bylo spatřeno i na jejich radaru.
Asi šest týdnů později se stala další zvláštní věc. Betty a Barney se vrátili jeden večer domů a k jejich překvapení našli na kuchyňském stole hromadu suchého listí, která tam předtím nebyla. Když Betty shrnula listí do dlaní, aby ho uklidila, s překvapením zjistila, že se v hromádce nachází její ztracené modré náušnice.
V následujících měsících Betty trpěla příšernými nočními můrami, ve kterých ji a jejího manžela jakési bytosti unášely do neznámého plavidla. Barneyho trápil vysoký krevní tlak, bolesti hlavy, nespavost, měl známky posttraumatické stresové poruchy a navíc se mu zhoršil vřed. Nakonec si musel vzít v práci nemocenskou dovolenou. Barney nereagoval na léky a tak jim jejich lékař poradil, aby navštívili psychiatra.
Odkázal je na doktora Benjamina Simona, uznávaného Bostonského odborníka na léčbu pomocí hypnózy. Psychiatr si manžele vyslechl zvlášť a pak dohromady. Po té zahájil sérii hypnotických sezení. Každý týden po šest měsíců se Betty a Barney v jeho ordinaci odděleně podrobovali hypnotickým sezením, při kterých se postupně uvolňovaly střípky vzpomínek na události, které se staly osudné zářijové noci.
Betty si na hypnotických sezeních vzpomněla, jak stojí s autem na polní cestě a ve světle před nimi se zjevuje několik postav oblečených v černých uniformách. Ptá se Barneyho:”Co se děje? Stala se nehoda? Jsme přepadeni?” Barney jí říká: “To jsou oni.” Betty zachvátí obrovský strach. Barney se pokouší nastartovat auto, ale neúspěšně. Betty se rozhodne, že uteče a schová se v lesích, ale ještě než stihne uniknout, bytosti ji zastaví.
Ona i její manžel jsou pak nuceni vystoupat do vesmírného plavidla pomocí dlouhé rampy. Betty z hrůzou zjišťuje, že Barney chodí se zavřenýma očima, jako by byl náměsíčný. Volá na něj, aby se probudil, on ale nereaguje. Bytost vedle Betty promluví anglicky s neznámým cizím přízvukem: “Není se čeho bát. Provedeme jenom pár jednoduchých testů. Nezraníme vás. Nebude to dlouho trvat.” Ona se ale vzpouzí a kope do postavy stojící vedle ní. Při tom se natrhnou její šaty. Únosci však nad ní znovu získávají kontrolu a přivedou ji až na palubu lodi.
Betty a Barney jsou pak rozděleni do dvou vyšetřovacích sálů se zakřivenými stěnami a velkými světly visícími ze stropu. V místnosti stojí postava, kterou Betty nazývá “vyšetřovatel”. Vyšetřovatel Betty nařídí, aby si sundala šaty. Ještě, než to stihne udělat, Vyšetřovatel povolí zip na zádech jejích šatů. Betty se vyvlékne ze šatů a sundá si boty. Potom je jí nařízeno vyšplhat na krátký kovový stůl.
Bytosti, které manžele vyšetřovaly, popsali Hillovi jako asi 150 centimetrů vysoké, s šedivou, téměř metalicky vypadající kůží. Jejich lebka byla široká a směrem ke krku se zužovala. Na hlavě byly umístěné dvě zešikmené oči, které pokračovaly so stran, takže patrně mohli vidět do širšího úhlu než lidé. Na místě nosu byly jen dvě nozdry a pod nimi úzká štěrbina místo úst.
Během vyšetřování bytosti používají jakýsi nástroj, který přikládají k jejich jednotlivým obratlům, nejspíš aby je spočítali. Vytrhují jim vlasy, odštipují nehty a odškrabují kůži a odebrané zorky vkládají na cosi, co připomíná laboratorní sklíčko. Používají jehly připojené k dlouhým drátům k napíchnutí jejich hlav, rukou, nohou a páteří. Nejhorší část vyšetření pro Betty nastane, když se Vyšetřovatel vytasí s jehlou dlouhou asi 10 až 15 centimetrů. Betty se ptá, k čemu tu jehlu chce použít. Vyšetřovatel tvrdí, že se jedná o jednoduchý test. Betty se ptá, jaký test a vyšetřovatel řekne, že tu jehlu chce píchnout do jejího pupíku. Betty ho prosí, aby to nedělal, protože to bude bolet, ale Vyšetřovatel na to nedbá a vrazí jí tu obrovskou jehlu do břicha. To okamžitě způsobí, že se Betty svírá v ukrutných bolestech. Betty křičí, aby to vyndali ven. Jiná bytost, které Betty přezdívá “Velitel” přejede rukou před obličejem Betty a ujistí jí, že všechno bude v pořádku a ona nic neucítí. Potom bolest ustoupí. Betty se jich ptá, proč to udělali. Bytosti odpoví, že zjišťovali, jestli je těhotná.
Mezitím Barneyho vyšetřují podobným stylem jako jeho manželku s tím rozdílem, že místo aby mu zapíchli do pupíku dlouhou jehlu, odeberou mu vzorek spermatu pomocí jakéhosi kruhového přístroje. Barney je strachy bez sebe, má zavřené oči a doufá, že když bude zticha, bytosti mu neublíží.
Po skončení testů vyšetřovatel odchází a Betty se nachází v místnosti sama s velitelem. Je vděčná, že ji zbavil bolesti a nebojí se ho. Odvážně požádá Velitele o něco, co by si mohla vzít s sebou. Něco, co by dokazovalo tohle dobrodružství. Velitel jí na to odpoví, ať se tedy porozhlédne. Ona spatří knihu ležící na skříni. Položí na ni ruku a zeptá se, jestli by si knihu mohla vzít. Velitel se zasměje a zeptá se jí, jestli si myslí, že by ji dokázala přečíst. Betty říká, že ji nechce na čtení, ale jako důkaz, že se tohle skutečně stalo. Velitel jí tedy dovolí knihu si vzít. Potom vytáhne z prostoru ve zdi oválnou mapu a ukáže jí Betty. Mapa je asi 90 cm široká a 60 cm vysoká. Ačkoliv její povrch se zdá být plochý, objekty zakreslené uvnitř ní vypadají třírozměrně. Jakoby se dívala skrz okno.
Na mapě se nachází zářící hvězdy propojené čarami. Velitel jí vysvětluje, že tlusté čáry představují obchodní trasy, tenčí čáry vedou k místům, kam cestují jen občas. Přerušované čáry značí expedice. Betty se ho ptá, kde je jeho domov. On jí na to odvětí: “Kde jste na téhle mapě vy?” Betty pokrčí rameny a řekne, že neví. Na to jí Velitel odpoví: “Pokud nevíte, kde jste vy, nemá smysl říkat, kde jsem já.” Potom mapu opět smotá a zastrčí.
Betty si začne znova prohlížet knihu, když v tom se na chodbě ozve velký hluk. Do místnosti vstoupí několik bytostí včetně Vyšetřovatele. Zdají se být nadšení. Vyšetřovatel pak přinutí Betty, aby otevřela ústa. Zkoumá její zuby a tahá za ně. Nakonec se Vyšetřovatel svěří s tím, že nemohou přijít na to, proč jsou Barneyho zuby vyndavací a její ne. Betty jim vysvětluje, že Barney nosí zubní protézu, ale ona má svoje vlastní zuby. Bytosti nechápou, co to je zubní protéza. Betty jim tedy vysvětluje, že když lidé stárnou, vypadávají jim zuby a oni pak navštíví zubního lékaře, který jim zhotoví zubní protézu. Barney ale dostal zubní protézu kvůli poranění čelisti, které utrpěl.
Betty jim pak navrhuje, že by jim snad mohla pomoci setkat se s lidmi, kteří by pro ně měli lepší odpovědi na jejich otázky, než ona. Velitel jí na to ale řekne, že to není jeho rozhodnutí, ale mohl by se zeptat svých nadřízených. Betty si ale není jistá, jak by se s nimi znovu kontaktovala. Na to jí Velitel odpovídá: “Nebojte se. Pokud se rozhodneme vrátit se, najdeme vás bez problému.” Betty mu na to namítá, že ale v téhle oblasti nebydlí. Jak ji najdou mezi miliony a miliony lidí? Velitel jí říká: “My vždy najdeme ty, které chceme najít.”
Potom bytosti přivádí Barneyho. Jeho oči jsou stále zavřené. Bytosti jim řeknou, že je doprovodí k autu. Betty prochází koridorem se svou knihou v podpaží a za ní jde Barney. Betty se už chystá sestoupit dolů po rampě, když k ní přistoupí Velitel a vezme jí knihu. Betty je rozčílená. “Vždyť jste mi slíbil, že si ji můžu vzít.”Říká mu. On jí na to odpoví: “Já vím, ale ostatní nechtějí, abyste si ji vzala.” Ona na to namítá, že ta kniha je přece její důkaz, že se to všechno stalo. Velitel jí na to řekne: “O to právě jde. Oni nechtějí, abyste věděla, že se to skutečně stalo. Chtějí, abyste na všechno zapomněla.” Betty přísahá, že i tak na to nezapomene.
Poté s nimi bytosti dojdou až k autu, kde trpělivě čeká jejich jezevčík, schoulený pod sedadlem. Před tím, než bytosti manžele opustí, zhypnotizují je a vymažou jejich paměť. Poslední, co si Betty pamatuje, je oranžové světlo mizící na noční obloze.
Hillovi nechtěli, aby se příběh dostal na veřejnost, nejdřív si ho nechali pro sebe, ale pak se svěřili některým přátelům z kostela. Odtud se zpráva o jejich únosu dostala až k novináři z Bostonského zpravodaje. V roce 1965 příběh manželů Hillových vyšel v Bostonských novinách, ale bez jejich vědomí a aniž by s nimi novinář udělal rozhovor. Hillovi z toho nebyli nadšení. Měli pocit, že jejich soukromí bylo narušeno. Rozhodli se ale, že musí vyjít se svým příběhem na světlo a povědět svoji vlastní verzi.
Kontaktovali spisovatele Fullera, který už předtím psal o fenoménu UFO ve státě New Hampshire. Ten pomocí nahrávek z jejich hypnoterapeutických sezení napsal knihu “The Interrupted Journey”. Pozvali je na rozhovor do rádia. Byli vyfoceni se svými náčrtky vesmírné lodi. Noviny také otiskly hvězdnou mapu, kterou měl Betty ukázat Velitel a ona ji nakreslila v roce 1964 pod vlivem posthypnotické sugesce. Na ní se nachází dva kruhové objekty spojené pěti přímkami. Od jednoho z objektů se větví čtyři čáry směrem k dalším hvězdám. Od dvou z nich pak dál pokračují přerušované čáry.
V roce 1966 mapu prozkoumala Marjorie Fish, učitelka a amatérská astronomka z Ohia. Rozhodla se porovnat mapu s našimi blízkými hvězdami. Nejdřív vyřadila všechny z nich, které neměly šanci podporovat život. To zredukovalo asi 90 procent blízkých hvězd. Potom pomocí drátků a korálků vytvořila několik třírozměrných hvězdných map. Obracela je pak ze všech úhlů a hledala shodu s mapou, kterou nakreslila Betty.
Nakonec se jí to podařilo. Hvězdy v této soustavě ležely ve stejné rovině, což by mimozemšťanům značně usnadňovalo cestování mezi nimi. Jednalo se o dvojhvězdu Zeta Reticuli v konstelaci Reticulum. Hvězdy Zeta 1 Reticuli a Zeta 2 Reticuli se nachází přibližně 39 světelných let od Země a obíhají kolem společného těžiště. Nachází se od sebe dostatečně daleko na to, aby každá z nich mohla mít svůj vlastní planetární systém. Zajímavé je to, že se velmi podobají našemu slunci. Mají totiž podobnou hmotnost.
V devadesátých letech se ale tahle podobnost poněkud rozpadla. Díky novým technologiím se zjistilo, že některé z hvězd jsou v jiné vzdálenosti, než se předtím předpokládalo. U dalších se zase podařilo zjistit nové informace, podle kterých nemohly podporovat život a to je vyřadilo z výběru. Dokonce i samotná Marjorie Fish připustila, že se spletla. Navíc dodnes v blízkosti dvojhvězdy Zeta Reticuly nebyla zjištěna žádná planeta. Nikdo další se o porovnání hvězdné mapy nepokusil. Bylo by to ale nesmírně složité, protože ani samotná Betty si nebyla jistá přesností mapy, kterou zakreslila.
Případ manželů Hillových byl jedním z prvních zaznamenaných únosů mimozemšťany. Na základě jejich vyprávění vznikla kniha “Interrupted Journey”, tedy přerušená cesta i film “The UFO Incident”. Od té doby se objevilo mnoho dalších lidí, kteří tvrdili, že zažili něco podobného. Jejich vyprávění sdílela podobné charakteristiky jako ztracený čas či nepříjemné vyšetřování. Také se setkali s bytostmi malého vzrůstu, se šedivou pletí, velkou vejčitou hlavou, velkýma černýma očima, dvěma nosními dírkami a tenkou škvírou místo úst. Tito mimozemšťané dostali název “the grays” tedy “šediví”. Na některých stránkách se jako jejich domovina stále uvádí Zeta Reticuli. Případ Hillových nezvratně ovlivnil to, jak jsou mimozemšťané a mimozemské únosy zobrazovány ve sci-fi povídkách či filmech.
Jejich fantastický příběh samozřejmě vyvolal řadu skepse. Major Paul Henderson z letecké základny Pears, kterou Betty zavolala ráno po incidentu, nabídl pro jejich pozorování hned celou řadu pozemských vysvětlení. Nejdřív si myslel, že manželé viděli paprsky ze světlometu a radar zase špatně vyhodnotil nějaký objekt na zemi vlivem inverze. Také podle něj bylo možné, že Hillovi špatně identifikovali planetu Jupiter, anebo se jednalo o jakousi optickou iluzi.
J.R. Montgomery na stránce skeptic.com rozebírá zkušenosti lidí s únosy mimozemšťany. Pokud jde o případ Hillových, myslí si, že na obloze sledovali Saturn nebo Jupiter, který v tu dobu zářil velmi jasně. Betty a Barney byli často terčem rasistických útoků. Podle Montgomeryho je možné, že je kdosi sledoval z restaurace, kterou předtím navštívili. Tito lidé jim pak zablokovali cestu a napadli je. K tomuhle závěru došel proto, že Barney nazýval bytosti slovem “men”, tedy muži a mluvil o černé uniformě, která mu připomněla nacisty. Barney bojoval ve válce a je tak možné, že by jeho mysl zaměnila útočníka s nacistou, potlačila skutečnou vzpomínku a vymyslela novou.
Doktor Simon trval na tom, že si Betty a Barney svojí historku nevymysleli. Dále prohlásil, že jedna ze dvou věcí může být pravdivá. Buď se únos opravdu odehrál, tak jak o něm manželé vyprávěli, anebo se u nich objevily jakési vjemové či iluzorní interpretace jiné události. Jaká událost by to mohla být, už dál nerozvedl. Betty podstoupila detektor lži, který zaznamenal vysoké hodnoty pro upřímnost a pravdomluvnost.
Hillovi nikdy nepřipustili, že by si někdy něco o únosu vymysleli. Betty se do konce života angažovala v UFO komunitě. Psala, přednášela a dopisovala si s lidmi, kteří měli za sebou podobné zážitky jako ona. Měla svoje oblíbené místo, ze kterého pozorovala neidentifikovatelné objekty na obloze a vedla si o nich pečlivé záznamy v deníku. Na okrajích stránek kreslila tvary těchto objektů a některým dala i přezdívky jako například “Baby”. Podle svých přátel zůstala aktivní a zvídavou ženou až do konce života. Barney zemřel v roce 1969 ve věku 46 let, Betty zemřela v roce 2005 ve věku 85 let.
Co si myslíte o příběhu Hillových vy? Je možné, že na své cestě pozorovali nějaký přírodní jev? A co potom zážitky, o kterých vyprávěli ve svých hypnotických sezeních? Na internetu se dají záznamy z těchto sezení najít a věřte mi, že když jsem si je pouštěla, běhal mi mráz po zádech. Nějak se mi nechce věřit, že by sociální pracovnice a pošťák byli tak dobrými vypravěči a herci, aby si to všechno vymysleli. Navíc mi chybí motiv. Rasismus v 60. letech v Americe byl velmi silný a oni už tak vyvolávali dost pozornosti. Určitě nepotřebovali další. Navíc podle všeho se svým příběhem nevystoupili dobrovolně, ale až potom, co ho někdo jiný vypustil do světa. Kdo ví, možná se někdy někomu podaří spolehlivě rozklíčovat mapu, kterou Betty nakreslila a možná, že v té době bude lidstvo natolik vyvinuté, že budeme moct šedivým oplatit jejich návštěvu…
Teď jsme se ale dostali na konec dnešního výletu do králičí nory. Doufám, že se vám let líbil. Zatím se mějte a udržujte svou mysl….otevřenou.