Horory podle skutečné události: V zajetí démonů - co se skutečně dělo ve strašidelném domě rodiny Perronových

Na dnešním výletu do králičí nory si povíme, jaké události stály za vznikem populárního hororového filmu V zajetí démonů (The Conjuring). Rodina, která žila ve strašidelném domě celých deset, nasbírala za tu dobu spoustu neuvěřitelných zážitků s duchy a někteří z nich dokonce byli ohroženi na životě. Skutečnost je ještě děsivější než fikce. Držte si klobouky!

Zdroje:

House of Light, House of Darkness (kniha) - Andrea Perron
Rozhovor s Andreou Perron pro Paranormal Living TV: https://www.youtube.com/watch?v=yJLms8mwmL4
https://www.youtube.com/watch?v=YoEVkXWRP_A
Rozhovor s Andreou pro 757 Paranormal: https://www.youtube.com/watch?v=RNAxj2QXiEQ
https://www.freesat.co.uk/news/documentaries/real-conjuring-andrea-perron
https://www.thewrap.com/warner-bros-sued-by-the-conjuring-homeowners-over-scary-fan-visitations/
https://www.frommers.com/blogs/passportable/blog_posts/you-can-now-stay-at-the-conjuring-house-if-you-dare
https://nypost.com/2021/06/01/this-family-lives-in-real-life-conjuring-house-and-says-paranormal-activity-remains/
https://www.looper.com/865288/everything-the-conjuring-doesnt-tell-you-about-the-true-story/
https://the-line-up.com/ed-and-lorraine-warren

Transcript

Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Dnes se budeme zabývat skutečnými zážitky rodiny Perronových, které inspirovaly horor V zajetí démonů (v angličtině The Conjuring). Musím říct, že je to jeden z nejlepších hororů, který znám a určitě stojí za shlédnutí, pokud jste ho ještě neviděli. Zároveň se taky seznámíme s manželi Warrenovými, kteří se proslavili svým vyšetřováním paranormálních jevů. Warrenovi popsali vyšetřování v domě Perronových jako nejintenzivnější, nejpřesvědčivější, nejděsivější a nejvýznamější ze všech vyšetřování, která provedli během jejich 40 let trvající kariéry.

Držte si klobouky na dnešní cestě do králičí nory!

Film V zajetí démonů byl natočen v roce 2013 ve spojených státech, zrežíroval ho James Wan, který se v hororovém žánru proslavil hned svým druhým celovečerním filmem Saw: Hra o přežití. Také zrežíroval například filmy Insidious nebo Aquaman.

V Zajetí Démonů sleduje rodinu Perronových, kteří se na začátku sedmdesátých let společně se svými pěti dcerami a psem přestěhují do starého domu na Rhode Islandu. Už od samotného začátku se v domě dějí nevysvětlitelné věci. Jejich pes kategoricky odmítá vstoupit dovnitř, všechny hodiny v domě se v určitou dobu zastaví, jedna z dcer trpí příšernými nočními můrami. Všechny události vykulminují natolik, že si rodiče Roger a Carolyn Perronovi pozvou domů manžele Warrenovi, kteří jsou už v té době známí jako vyšetřovatelé paranormálních jevů. 

Tolik tedy k filmu a teď přejděme ke skutečnosti. 

V lednu 1971 se Carolyn a Roger Perronovi společně se svými pěti dcerami ve věku mezi dvanácti a pěti lety - Andreou, Nancy, Christine, Cindy a April nastěhovali do domu v Harrisville na Rhode Islandu. 

Necelý rok předtím, v létě roku 1970 je zasáhla tragédie. Nejstarší dcera Andrea a její sestry se vydaly venčit jejich roční fenku. Když kolem projelo auto s teenagery, fenka nedokázala odolat pestrobarevným střapcům, které jim visely z okna, vytrhla se Andree z ruky a rozběhla se za autem. Andrea ji volala zpátky a fenka ihned poslechla. Když ale přebíhala silnicí zpátky za dětmi, srazilo jí auto. Po chvíli na místo dorazili policisté. Při pohledu na ubohé stvoření jim bylo jasné, co musí udělat. Nařídily dětem, aby šly domů. Ty pak po cestě uslyšely jen dva výstřely. Jejich milovaná fenka ležela na silnici mrtvá. Byla tak jedinečná jako její jméno - Batsheba.

Vy co jste viděli horor V zajetí démonů tohle jméno určitě dobře znáte. Já to zmiňuji jen proto, že je to docela zajímavá náhoda. Anebo předzvěst budoucích událostí? 

Souhra různých okolností, které se staly krátce poté, přiměla matku pěti dětí Carolyn uvažovat o změně prostředí. V jejich sousedství se zformoval gang mladých kluků, který terorizoval celé okolí. V době, kdy Perronovi byli na dovolené, se gang vloupal do jejich domu, ukradl jejich dvě siamské kočky a další kočku brutálně zabil. Perronovi sice zavolali policii, ale matka hlavního iniciátora vloupání (kterému bylo jen dvanáct) všechno popřela a policie, jak to bohužel často bývá v případě týrání zvířat, se o celou záležitost jenom pramálo zajímala. Proto si Andrea na chlapce počkala a pořádně ho zmlátila.

Soused Perronových nasedl jednoho rána za volant svého náklaďáku, nastartoval a dostal infarkt. Náklaďák se samovolně projel po silnici až s velkou ránou narazil do masivního kamene, který zdobil zahradu Perronových. Manželka souseda dávala smrt jejího muže za vinu Carolyn. Tvrdila, že je to čarodějnice a má na zahradě hřbitov.

Carolyn toužila po tom svoji rodinu přestěhovat někam na venkov, do bezpečí před násilníky ze sousedství. Perronovi sice neměli moc peněz nazbyt, přesto ale začala pokukovat po inzerátech. Jeden ji zaujal: “Devítipokojová koloniální farma se stodolou 200 akrů Harrisville 75 000 dolarů”.

Při prohlídce se Carolyn do domu přímo zamilovala. Pozemek zahrnoval řeku, jezero a borovicový háj. Ale co bylo nejlepší - dům nejbližších sousedů se nacházel velmi daleko. Aby měli šanci složit jejich dům zaplatit, Perronovi se museli pořádně uskrovnit. Děti se rozhodly zapojit se do shánění peněz. Trávily podstatnou část léta malováním kamínků, batikováním triček, tkaním náramků, vyráběním zvonkoher z kůže a mušlí a pak je chodily prodávat ode dveří ke dveřím. Sousedé veškeré zboží od dívek ochotně skupovali, věděli, že se rodina snaží získat peníze na stěhování a možná, že se Perronových taky chtěli zbavit.

Carolyn si přivydělala modelingem a navrhováním oblečení, zatímco Roger trávil svůj čas neustále na cestách jako podomní prodejce. Rodina také prodala svoji loď a nakonec i dům. Všechno jejich úsilí se vyplatilo a v prosinci roku 1970 zakoupili dům s pozemkem v Harrisville. Za jedné lednové sněhové bouře se s pomocí náklaďáku a tří plných aut vypravili  vstříc svému novému domovu. Tehdy si mysleli, že je to dům snů. Brzy ale měli zjistit, že se jedná spíš o noční můry.

Jejich začátky v novém bydlišti nebyly jednoduché. Ukázalo se, že v Harrisville mrzne o dost více než v jejich předchozím městě. Dům byl velmi chladný a vlhký. Z neznámého důvodu kdosi zazdil všechny krby, takže se dalo topit jen pomocí starých kamen, které moc nepomáhaly. Voda v záchodě zamrzala, členové rodiny se museli zahalovat do tlustých svetrů a v noci se i pod několika pokrývkami třásli zimou. Obzvláště v některých místech domu pociťovali velký chlad. Navíc se místnostmi v noci ozývaly zvláštní zvuky. Když jim předchozí majitel řekl: “Pro dobro vašich dětí, nechávejte v noci všechna světla rozsvícená.”, nevěděli, co tím myslí. Brzy to ale měli zjistit.

Roger často cestoval a čtyři starší dívky nastoupily do školy. Carolyn tak obvykle zůstávala sama doma s nejmladší April. Ta se ale dokázala zabavit sama. Z dřevěných figurek, které dostala k Vánocům, postavila propracovanou vesnici. Dokázala si s ní hrát celé hodiny…nicméně ne sama. Jednoho dne Carolyn poslouchala skřípání prken nad ní. Byla si jistá, že to si její pětiletá dcerka hraje se svými figurkami. Dokud se její blonďatá hlavička nevynořila přímo vedle ní.

Carolyn se okamžitě běžela podívat nahoru. Myslela si, že jim snad někdo vlezl do domu. Ale nenašla nic. Uložila dceru ke spánku a brzy dorazily její další děti ze školy. Nabídla jim sušenky a horkou čokoládu za to, že budou potichu, dokud jejich sestra spí. Souhlasily. Veprostřed jejich svačinky ale do pokoje přišla rozespalá April. Chtěla vědět, kdo s ní tak prudce zatřásl, až ji probudil. Carolyn to nechápala. Nikdo z nich přeci od příjezdu neopustil kuchyni.

Děly se další zvláštní věci. Jejich starožitné hodiny, s kterými nikdy předtím neměli problém, se neustále zastavovaly. Carolyn měla pocit, jakoby ji někdo pořád sledoval. Chodba spojující kuchyni s jídelnou jakoby ukrývala jakousi temnotu. Děti měly pokaždé pocit, že je někdo sleduje. Do sklepa už se vůbec neodvažovaly. Už v den, kdy se nastěhovaly, dvě z dívek spatřily v rohu za dveřmi do sklepa postavu muže.

Jednoho dne Cynthia pospíchala pro svoje školní knížky. Školní autobus už stál dole a řidič na ni netrpělivě čekal. V tom spěchu se prohnala strašidelnou chodbou, kterou normálně procházela s opatrností. Nestihla tak zastavit, když se přízrak muže, který se vynořil ze sklepa, zhmotnil přímo před ní. Když jím proběhla, rozplynul se. Dívka zalapala po dechu, ale pro knížky si došla a autobus nakonec stihla. Matka ji však později musela vyzvednout ze školy předčasně. Cynthia prospala celé dva dny. Jako by z ní přízrak vysál veškerou energii.

Rodinná kočka Juliet nejdřív kategoricky odmítala vůbec vstoupit do domu. Museli ji do děj přenést, skučící a protestující. Hodná a přítulná kočka se najednou změnila na nepřátelskou a ustrašenou. Několik dní se schovávala pod pohovkou a vycházela ven, jen když byla opravdu hladová nebo potřebovala na záchod. 

Dříve měla ve zvyku přitulit se v noci k některému z dětí a příst. Teď velmi obezřetně vstoupila do ložnice, rozhlédla se a pak rychle skočila na postel, kde se okamžitě zavrtala do peřin. Zdálo se, jako by se před něčím schovávala. Místo předení syčela a mňoukala. Celé minuty sebou mlela. Ráno vylezla z peřin stejně obezřetně, jako do nich vlezla a pak co nejrychleji pelášila do kuchyně. Přestala vyhledávat pozornost dětí tak jako dřív. Trávila čas nahoře na šatníku nebo na opěradle pohovky, odkud s naježenými chlupy a sklopenýma očima neustále cosi sledovala. Někdy se zastavila uprostřed pokoje, nahrbila se do bojovné pozice, vystrčila drápy a zasyčela. Přitom před ní, jak se zdálo, byl jen vzduch. Po takovém výpadu se na celé hodiny někam ukryla.

Rodiče darovali April k jejím šestým narozeninám štěňátko. Křížence labradora a neměckého ovčáka.  Fenka dostala jméno Jennifer Rebecca. Byla milá, mírná a velmi chytrá. Jedna věc jí ovšem dělala problém: projít přední chodbou. Jakmile to měla udělat, lehla si na podlahu a odmítala do chodby vstoupit. Roger se jí jednou snažil do chodby vtáhnout za obojek. Obyčejně mírná fenka na něj zavrčela a pokusila se ho kousnout. Roger to už dál nezkoušel. Jakoby jejich domácí zvířata viděla něco, co oni ne.

V domě se ale objevila i nevítaná zvěř - celé roje much. A to přestože se nacházeli uprostřed zimy a uvnitř nebylo o moc tepleji než venku. Problém s mouchami se postupně zhoršil natolik, že si zavolali deratizátora. Ten jim sice dům důkladně vystříkal nějakými chemikáliemi, ale mouchy se po jeho odjezdu objevily znova.

Andrea vlastnila malou školní tabuli a křídy. Ráda si hrála se svými sestrami na školu v jejich kůlně na dřevo. Představovala paní učitelku. Psala na tabuli a přitom přednášela, co se ve škole naučila. Jejich dům byl tak děsivý, že si zvykly pohybovat se všude spolu. A tak, pokud si někdo uprostřed hodiny potřeboval odskočit na záchod, odešly všechny. Ale často když se vrátily, nalezly tabuli smazanou, ačkoliv byly celou dobu spolu a věděly, že to nemohla udělat žádná z nich. Jednoho dne jejich otec Roger našel ve stodole tabuli rozmlácenou na kousky.

Roger byl ale k paranormálním jevům skeptickým, což vytvářelo rozpor s jeho ženou. Nevěřil jí totiž, když mu vyprávěla svoje zážitky. Zdálo se, jakoby si ji jakási neznámá síla vybrala za terč. Bylo na ni totiž podniknuto hned několik útoků. Jednou, když se rozhlížela po stodole, spadla na ni z trámu ruční kosa. Kdyby na sobě Carolyn v tu chvíli neměla tlustou vrstvu oblečení, ostří by jí udělalo pořádnou ránu do ramene. 

Jindy vystupovala ze sprchy, když v tom se z poličky vedle ní zvedl velký věšák a opakovaně ji udeřil do hlavy a krku. Jednou si Carolyn sedla na gauč, protože ucítila hroznou bolest v noze. Když se na místo podívala, zjistila, že se jí na lýtku objevila kulatá, krvácející rána. Podobných incidentů se stalo více. Carolyn navíc bolívalo celé tělo, hlavně klouby. Aby jakž takž fungovala, musela neustále jíst apirin. Ať už v domě přebývalo cokoliv, nemělo ji to z nějakého důvodu v lásce.

Jednou v noci se Carolyn probudila zvukem něčích kroků. Myslela si, že je to jedna z jejích dcer, ale když otevřela oči, k její hrůze se nad ní vznášelo groteskní zjevení ženy. Byla oblečená ve starobylých šatech. Její hlava, která připománala hnízdo vos, trčela na zlomeném krku do strany a nebylo na ní známky po ústech či nosu. Potom, co Carolyn zašeptala “Bože pomoz mi”, postava zmizela. Andrea později našla zápis v deníku, ve kterém její matka popisovala onu ženu. Dívka pak matce řekla, že se jí o ženě zdálo, jak nad Carolyn visí ve vzduchu. Cítila, že chce její matce ublížit. 

Carolyn nebyla jediná, které se v domě děly záhadné věci. Cindy si stěžovala, že se její hračky samy od sebe přemisťují a to i když si třeba jen na chvilku odskočí na záchod. Nejdřív to sváděla na April, ale pak si uvědomila, že se to děje až příliš rychle na to, aby to její sestra zvládla. Kolem její postele slyšívala stále se zvyšující hlasy, které jí pořád dokola říkaly “Ve zdech je pohřbeno sedm mrtvých vojáků.” Jednou z jejího šatníku dokonce vylezla nějaká paní a chtěla ji odnést pryč. Když matce tu paní popsala, byla to ta stejná postava se zlomeným krkem, která se předtím nad Carolyn vznášela.

Nancy neustále slyšela v domě kroky. Hlavně v jejím šatníku a taky na schodech k jejímu pokoji. Kroky se ale vždy zastavily přede dveřmi. Dveře jejího šatníku se navíc samy od sebe otevíraly a její věci se ztrácely, aby je později našla na místě, kde je určitě nemohla nechat. V noci navíc viděla stíny na stěnách jejího pokoje.

Cynthia si zase stěžovala, že se její postel v noci třese. Také popsala nějakou paní, která chodí k nim v noci do pokoje. Když přijde, po pokoji se rozlije zápach a chlad. Zjevení malé holčičky zase někdy chodilo po jejím pokoji a plakalo po své matce.

Cynthia sdílela pokoj se svojí sestrou Christine. Jednou v noci se probudila zvukem vrčení. Zjistila, že její sestra Chrstine stojí u její postele a zírá na ní. Nevypadala však normálně. Její oči byly zcela černé. Její obličej byl pokroucený a její pleť vypadala, jako by se pod ní svíjela klubka hadů.

Christine měla obvzlášť traumatizující zážitek. Její matka si ve starožitnictví koupila starodávnou truhlu. Jednoho letního dne jejich teta Cathy přišla na návštěvu a všichni strávili pěkný čas hraním si na verandě. Carolyn šla udělat svým dětem sendviče a když přišel čas na svačinu, nikdo nemohl najít Christine. Hledali ji všude možně, až nakonec Cathy vstoupila do pokoje Carolyn a uslyšela fňukání vycházející ze starodávné truhly. Když ji otevřela, uviděla uvnitř Christine stočenou do klubíčka. Dívka byla naprosto otřesená a nemohla přestat brečet. Nakonec řekla, že usnula na matčině posteli a pak uslyšela hlas Carolyn, jak jí říká, aby si vlezla do truhly. Christine nemohla otevřít oči a ani se pohnout. Kdosi jí pak zvedl, dal do té truhly a zaklapl víko. Její matka to ale být nemohla. Byla celou dobu dole s ostatními a připravovala jim svačinu.

Vzpomínáte si na April a její hraní? Ukázalo se, že si nehrála sama. Jednoho dne se jí zjevil chlapeček v ručně šitých kalhotách, které mu byly příliš krátké, flanelové košili a sešmajdaných botách. Jeho vlasy byly blonďaté, téměř bílé. V jeho světle zelených očích se zračil jakýsi zvláštní smutek. Chlapec mohl být podobně starý jako April : asi tak šest až sedm let. 

Děti solu nikdy nemluvily slovy, ale nějakým způsobem spolu dokázali komunikovat neverbálně. Tímhle způsobem jí chlapec sdělil, že se jmenuje Oliver Richardson. Později rodina zjistila, že dům byl postaven v roce 1736 právě rodinou Richardsonových. 

Oliver byl velmi plachý a zdálo se, jakoby se vždycky před něčím schovával. Zdálo se ale, že její přítomnost chlapci poskytuje útěchu. Když přicházela hrát si do malé místnosti nahoře, vylézal ze své skrýše a pak si sedával vedle ní. Někdy si její figurky bral do rukou a prohlížel, ale nikdy si s nimi nehrál. 

Jak ale April vyrůstala, přestala si v pokojíku nahoře hrát. Trápilo ji, že Olivera opustila. Jednoho dne Nancy darovala hračky April chudé rodině ze sousedství. April připadalo, jakoby s nimi odešlo její dětství i pouto s Oliverem. Někdy si všimla, jak ji Oliver sleduje škvírou ve dveřích. Žádná z jejích sester ho ale neviděla a tak ho April ignorovala. Byla si jistá, že Oliverův krátký život byl uťat nějakým hrozným neštěstím. Větší neštěstí ale bylo, že zůstal v domě, neschopný přejít na druhou stranu. April řekla, že vzpomínka na Olivera s ní zůstane už navždy.

Jednoho dne se na prahu domu Perronových objevila skupina mladých vyšetřovatelů paranormálních jevů. Jejich zážitky ze dne, kdy přišli, byly tak intenzivní, že jeden z nich zkontaktoval Eda a Lorraine Warrenovy.

Pojďme si o manželech Warrenových něco říct. Potkali se v roce 1944 a vzali se jen o rok později. V roce 1952 založili jednu z nejstarších organizací takzvaných lovců duchů v Americe. Ed byl samozvaný démonolog a Lorraine o sobě tvrdila, že je médium a jasnovidka. Ed rád maloval a tak chodili od jednoho strašidelného domu k dalšímu, Ed ty domy skicoval a skicy pak daroval jejich majitelům, kteří pak byli o něco ochotnější se s Warrenovými bavit. Postupně si tak manželé budovali svoji reputaci.

Na konci života Warrenovi tvrdili, že vyšetřovali přes 10 000 různých případů paranormálních jevů, mezi které se řadila zjevení duchů v domech i posedlosti démony. Také publikovali knihy a ve svém domě v Connecticutu zřídili okultní muzeum naplněné různými údajně prokletými “suvenýry” z jejich vyšetřování. Měli spoustu oddaných fanoušků, ale i kritiků, pro které byli jen obyčejnými podvodníky.

Když v noci před Halloweenem roku 1973 zaklepal na dveře domu Perronových manželský pár, Carolyn si myslela, že se ztratili, venku byla hrozná zima a tak je pustila dovnitř. Představili se jako Ed a Lorraine Warrenovi. Lorraine přešla přes místnost ke kamnům a položila si ruku přes obličej. Potom řekla: “Cítím v tomto domě přítomnost něčeho zlého. Její jméno je Bathsheba.” 

Jeden starý muž ze sousedství si Batshebu Sherman pamatoval. Žila na sousední farmě a měla pověst tvrdé, zlomyslné ženy. Nedávala svým zaměstnancům najíst a v její péči prý zemřelo novorozeně. Při ohledání těla dítěte se zjistilo, že mělo v lebce zapíchnutou jehlu. Mělo se to stát právě v domě Perronových. Bathsheba zemřela v roce 1885. Její manžel zemřel právě na pozemku Perronových, což by vysvětlovalo její vazbu k tomu místu.

Andrea v pozdějších rozhovorech ale nesouhlasila se závěrem Lorraine Warrenové, která tvrdila, že právě Bathsheba sužovalal Carolyn. Zjevení totiž s Carolyn jednou promluvilo ve starém skotském dialektu, jazykem, který byl za dob Bastheby Sherman zastaralý. Duchem, který na Carolyn útočil, byla podle nich paní Arnoldová, která se v roce 1797 oběsila ve stodole ve věku 93 let. Je pravděpodobné, že se považovala za paní domu a Carolyn proto viděla jako svojí konkurenci a hrozbu. 

Warrenovi dům navštívili během dalších dvou let šestkrát. Čím více o domě věděli, tím více se obávali o Carolyn. Domnívali se, že by mohla podlehnout posednutí. Při své páté návštěvě se proto objevili společně s médiem, knězem, zvukaři a kameramani. Chtěli uspořádat v domě seanci. Roger byl zásadně proti tomu, ale nějakým způsobem ho nakonec přesvědčili a seanci zahájili.

Věci se jim ale velmi rychle vymkly z rukou. Během pár minut stůl levitoval nad podlahou. Jakási neznámá síla zhasla všechna světla v místnosti a sfoukla všechny svíčky. Carolyn byla nejdřív i se židlí zvednuta ze země a pak z ní cosi promluvilo neznámým jazykem. Carolyn pak byla prudce odmrštěna i se židlí, na které seděla uprostřed jídelny, šest metrů až doprostřed salonu. Potom, co hlavou tvrdě narazila na podlahu, ztratila vědomí. Ed se za ní rozběhl, ale Roger ho praštil do obličeje.

Ze seance se nepodařilo pořídit žádný záznam. Kamery umístěné ve sklepě byly rozmláceny a z pásek ze zvukovými záznamy byl slyšet jen bílý šum. Carolyn si ze seance nic nepamatovala, přesto ale byla otřesena. Po seanci strávila skoro dva roky převážně v posteli, téměř nejedla a upadla do těžké deprese. Nejstarší Andrea se tak musela starat o své sestry.

Warrenovi přišli už jen jednou. Ujistit se, jestli je Carolyn naživu. Byla, ale do domu je už nevpustila. Lorraine Warren se později za tu seanci omluvila a přiznala, že s jejím manželem nevěděli, do čeho jdou. 

I přes všechny hrůzy prožila Carolyn v domě i okamžiky, které jí vykouzlily na tváři úsměv. Jednoho dne v salonku přikládala polínko do krbu, když za zády uslyšela smích. Otočila se a v jídelně za sebou uviděla shromážděnou rodinu. Seděli na dvou lavicích u těžkého dubového stolu. Nábytek v jídelně vypadal starodávně a zcela jistě nepatřil Perronovým. Místnost osvětlovalo několik svíček a olejových lamp.

V krbu v jídelně, který měl v tu dobu být už více než sto let zazděný, plál oheň. Stála u něj žena v dlouhých starodávných šatech a míchala pokrm zavěšený v nádobě nad plameny. U stolu seděli dva muži. Před každým z nich stál na stole pivní korbel s víkem. Výjev se musel odehrávat někdy v 18. století, protože tyhle pivní korbele byly pro svůj obsah olova zakázány před začátkem 19. století. Žena stojící u krbu přemýstila nádobu s jídlem doprostřed stolu pomocí velkého háku. Potom pobídla svoje děti, aby se usadily na lavicích. Jeden z mužů se otočil a podíval se do salonku, kde uviděl Carolyn stát u krbu. Hned strčil do svého společníka a ukázal na ni prstem. Carolyn si v tu chvíli připadala, jako by ona sama byla duchem.

Zdálo se, jako by dům Perronových sloužil jako jakýsi portál, kde se mezi sebou protínají různé časové linie a dimenze. Většina duchů v domě byla hodná, anebo lhostejná. Carolyn usoudila, že duchové jejich domem jen neprochází, oni v něm bydlí. Požádala svoje děti, aby se k nim chovali slušně. Řekla jim: “To my jsme nezvaní hosté. Oni tady byli dřív než my.”

Rodina Perronových v domě v Harrisville žila celých deset let. Jejich názory na život v domě se různily. Andrea, Nancy a jejich rodiče si dům i přes všechny děsivé zážitky zamilovali a odejít se jim nechtělo, zatímco Christine, Cindy a April by bývaly šťastnější, kdyby jejich rodina do domu nikdy nevkročila. Když se v červnu 1980 stěhovali, Nancy odmítla dům opustit a domluvila se s novými majiteli, aby tam mohla stále bydlet a o dům se starat, zatímco v něm probíhají renovace. Jejich rodina už pak nikdy nebydlela na jednom místě.

Opuštěním domu jejich zážitky neskončily. Andrea později řekla, že jakmile se tyhle dveře otevřou, nikdy se nezavřou. Nejmladší ze sester April zemřela v roce 2017. Prý však i po její smrti dává sestrám najevo svou přítomnost. Vždy milovala vůni gardénií a právě tuto vůni její sestry občas jen tak z ničeho nic ucítí. 

Nejstarší dcera Andrea se domu stále vrací a dokonce se zde zúčastňuje spiritistických sezení. Napsala o svých zážitcích trojdílnou sérii knih s názvem “House of Darkness, House of Light”, tedy “Dům temnoty, dům světla”. Z té jsem hodně čerpala při psaní této epizody. Pokud chcete o příběhu Perronových vědět více a umíte dobře anglicky, můžete si knihy přečíst. 

Všichni, co na filmu V zajetí démonů pracovali, si ty knihy přečetli. Režisér filmu James Wan jimi byl tak otřesený, že se odmítl skutečný dům Perronových vůbec navštívit a rozhodl se,že horor natočí v úplně jiné lokaci. Scénáristé chtěli zachovat některé části skutečnosti ve filmu, ale jejich šéfové ze studia Warner Brothers jim to prý zatrhli s tím, že by diváci utíkali z kin ještě před koncem promítání.

Jednou zajímavostí o filmu je, že v něm pokojíček Andrey zdobí obraz bílé kočky. Aniž by to kdokoliv ze štábu mohl vědět, skutečná Andrea vlastnila naprosto identickou kopii obrazu bílé kočky. Dostala ho ke svým třináctým narozeninám.

Po vydání filmu V zajetí démonů v roce 2013 se někdejší dům rodiny Perronových ocitl pod záplavou hledačů záhad. Ti se neustále vloupávali na pozemek za účelem pořizování fotografií a videí. Někteří z nich obtěžovali nebo dokonce ohrožovali obyvatele domu. Jeho tehdejší majitel proto v roce 2015 žaloval studio Warner Brothers za “extrémní újmu na psychickém, mentálním a fyzickém zdraví a významné poškození jejich majetkového vlastnictví.”

V roce 2019 dům koupila rodina paranormálních vyšetřovatelů Heinzenových. Ti dům otevřeli pro soukromé prohlídky a dokonce umožnili lidem (kteří jim zaplatí) pořádat celonoční paranormální vyšetřování. Jejich dcera sdílela svoje paranormální zážitky z domu na svém Tiktoku pod přezdívkou madison.heinzen207.

V roce 2022 pozemek koupila Jacqueline Nuñez, která se zavázala pokračovat s prohlídkami pro návštěvníky a paranormálním vyšetřováním. Přistoupila také na podmínku Heinzenových, kteří trvali na tom, že nový majitel nebude pro jeho vlastní dobro v domě natrvalo bydle. Zdejší energie je prý příliš silná.

Andrea věří, že nějaká část naší osobnosti se přesouvá z našeho těla i po smrti. Lidé, kteří za života byli hodní, budou hodní i po smrti. A lidé, kteží byli zlí, také takoví zůstanou. Podle ní existuje mnoho vysvětlení pro to, proč duše po smrti zůstávají na zemi jako duchové. Možná neví, že jsou mrtví, možná za svého života něco nedokončili a možná nenásledovali světlo na konci tunelu, protože se obávali toho, co je na druhé straně čeká.

V rozhovoru pro Paranormal Living Tv Andrea řekla: “Vím, že existuje život po životě. Přináší mi to útěchu. Jsem vděčná za zážitky, kterém jsem ve svém životě měla. A jsem vděčná i za film V zajetí démonů. Bez ohledu na to, jak moc je fiktivní, bez ohledu na to, jak nepřesně zobrazuje naši rodinu, tenhle blockbuster vypráví skutečný příběh v grandiózních tazích štětce. V zajetí démonů zanechává v divákovi tři hlavní dojmy a to, že láska překoná strach, dobro překoná zlo a že rodina Perronových se potýkala s extrémními zážitky s duchy, které všichni z rodiny přežili.”

Tímto bych uzavřela dnešní děsivou epizodu podcastu Tajemné Skutečnosti. Musím říct, že je pro mě zajímavé porovnat film a skutečnost, tak, jak ji popisuje Andrea Perron. Jejich zážitků je daleko více, než můžu shrnout v jednom délu podcastu.

Snažila jsem se ale vybrat ty, které mi přišly nejpodstatnější a doufám, že jsem vám dokázala více přiblížit skutečný osud rodiny Perronových. Mě osobně přijde horor V zajetí démonů jako velmi dobrý film a souhlasím s Andreou v tom, že i když se hodně odchýlil od skutečnosti, alespoň se díky němu jejich případ dostal na veřejnost. 

Sama Andrea na svých přednáškách říká, že chápe, že zážiky její rodiny jsou naprosto neuvěřitelné. Proto, stejně jako já, žádá svoje posluchače o jednu věc. Udržujte svou mysl…otevřenou.