Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Na dnešním výletě do králičí nory se budeme snažit najít odpověď na jednu otázku - Žijeme v Matrixu? Povíme si příběhy lidí, kteří tvrdí, že zažili něco, čemu se říká “chyba v Matrixu”.
Na úvod si řekneme - co je to vlastně ten “Matrix”? V roce 1999 vyšel nesmírně úspěšný sci-fi snímek jménem Matrix napsaný a zreřírovaný sourozenci Wachovskými. Film zobrazuje dystopickou budoucnost, ve které lidé nevědomky žijí v simulované realitě - takzvaném Matrixu, který byl vytvořen inteligentními stroji. Ty využívají lidská těla ke svému napájení. Počítačový hacker Thomas Anderson přezdívaný “Neo” se ale dozví pravdu potom co se setká s mužem jménem Morpheus. Ten mu nabídne dvě pilulky - pokud Neo spolkne červenou pilulku, dozví se pravdu o Matrixu. Pokud spolkne modrou, na všechno zapomene a pokojně se vrátí ke svému předchozímu životu.
Otázku simulace řešil už řecký filosof Platón. Více než 500 let před naším letopočtem představil svoje Podobenství o jeskyni. Představte si jeskyni, ve které jsou k jedné stěně přikovaní vězni. Na stěnu před nimi se promítají stíny objektů osvětlovaných pochodní umístěnou za jejich hlavami. Pro vězně ty stíny představují jejich realitu. Nakonec jeden z vězňů uteče a spatří skutečný svět venku. Uvědomí si, že byl oklamán. Tenhle osvobozený vězeň představuje osvíceného filosofa, ostatní vězni představují lidstvo a stíny na stěně jsou to, co považujeme za svoji realitu.
Filosof René Descartes zase v 17. století v díle nazvaném Meditace o první filosofii přichází s myšlenkou zlého démona, který se ho snaží zmást. Démon je všudypřítomný a má takovou sílu, že dokáže člověka oklamat. Descartes píše: “Budu si myslet, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a všechny externí věci jsou pouhými iluzemi, které použil, aby polapil můj úsudek. Budu zvažovat, že nemám ruce ani oči, nebo svaly, krev či smysly, ale mylně se domnívám, že těmito věcmi oplývám.”
V 60. letech byly Descartovy myšlenky zmodernizovány v myšlenkovém experimentu nazvaném “Mozek v kádi”. V tomto experimentu si máte představit, že jste ve skutečnosti mozek v kádi, který je napojený k sofistikovanému počítačovému programu. Tenhle program dokáže přesně simulovat veškeré zážitky, které máte s okolním světem. Pokud si nemůžete být jistí, že nejste mozek v kádi, nemůžete ani vyloučit možnost, že všechny vaše domněnky o okolním světě jsou nepravdivé.
Filosof z Oxfordské univerzity Nick Bostrom takovou možnost rozebírá ve své práci nazvané: Žijete v počítačové simulaci? Jeho hlavním argumentem je, že v budoucnosti, která pravděpodobně není ani tak vzdálená, bude k dispozici obrovské množství výpočetní síly. V tomto případě by nebylo od věci si myslet, že lidé budou moci vytvářet simulované reality i s jejich nezávisle myslícími vědomými obyvateli. A pokud je tohle možné, můžeme se také domnívat, že naši potomci vytvořili simulaci předchozích generací.
Počítačový vědec Rizwan Virk, autor knihy The Simulation Hypothesis uvažuje, že takových realit by mohlo být spoustu. Naproti tomu ta pravá realita by byla jen jedna. Podle něj je tedy daleko větší šance, že naše realita patří do těch simulovaných. Virk se opírá o myšlenku, že vesmír není sestaven z energie nebo hmoty, ale z informace. A právě informaci je jednoduché kopírovat a potom zobrazit tak jak je třeba.
Samotný Elon Musk prohlásil, že podle jeho názoru je šance, že žijeme v základní realitě jedna ku miliardám. Musk řekl: “Ten nejsilnější argument je následující - před 40 lety jsme měli hru Pong. Dva obdélníky a kolečko. Po 40 letech máme fotorealistické 3D simulace, které hrají miliony lidí najednou. Brzy budeme mít vitruální realitu a rozšířenou realitu. Pokud budete předpokládat jakýkoliv další vývoj, hry se stanou nerozeznatelné od skutečnosti.”
Pokud už teď žijeme v simulaci a nakonec vytvoříme další simulaci, tyhle simulace se mohou opakovat donekonečna stejně jako v jedné epizodě Ricka a Mortyho.
Pokud tedy žijeme v simulované realitě, proč byla vůbec vytvořena? Názory na to se různí. Mohlo by se jednat prostě o zábavu jejích stvořitelů. Podle jiné teorie by budoucí antropologové mohli vytvářet rozdílné verze realit svých předků, aby tak zjistili, jak různé proměnné ovlivňují vývoj lidstva. Kupříkladu nějaký antropolog by chtěl třeba vědět, jaký dopad na společnost bude mít Zeman jako prezident, tak vytvoří realitu, ve které je Zeman prezidentem.
Jak ale zjistíme, jestli žijeme v simulaci, nebo ne? Podle některých tahle simulace není dokonalá. Stejně jako ve videohrách, i tady se objevují glitche. Pojem glitch in the Matrix, nebo-li chyba v Matrixu, pochází právě ze zmíněného filmu. Neo pozoruje černou kočku, jak prochází chodbou. Když kočka zmizí z dohledu, na její výchozí pozici se objeví zcela identická černá kočka a projde chodbou úplně stejně jako ta předchozí. Neovi je vysvětleno, že se jedná o chybu v Matrixu.
Někteří lidé ale tvrdí, že takovou chybu zažili mimo videohry nebo filmové plátno. Následující příběhy jsem našla na Redditu a musím říct, že z některých mě úplně zamrazilo. První dva jsou o lidech, kteří zemřeli, ale potom se “respawnovali” jako ve videohře.
Včera jsem zemřel… Ale jsem pořád tady
Tohle se vlastně stalo minulý týden… Jen mi zabralo trochu času se s tím vyrovnat…
Pozdě večer mi zavolal můj soused a zeptal se, jestli bych mu mohl pomoct přenést matraci do horního patra. Jeho máma je nemocná a on má obrovskou těžkou postel. Samozřejmě jsem přišel, protože jsme skvělí sousedé.
Když jsem se tam dostal, jeho kamarád, který je navíc kněz, tam taky byl pomáhat. Pomohl jsem jim zjistit, jak oddělit matraci od postele tak, abychom ji mohli vynést nahoru po schodech. Když už bylo všechno nahoře na místě, soused se mě zeptal, jestli bych jim pomohl vynést i skříň. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Vyndali jsme ji z jeho cestovního přívěsu a začali ji vynášet nahoru po schodech.
V tomhle momentu jsem zemřel. Přední schodiště má 11 schodů. Byl jsem na spodním konci skříně asi 6 schodů vysoko, když můj soused a jeho kamarád skříň neudrželi a ta se zřítila na mě. Spadl jsem zády na chodník.
Pak jsem se probudil ve své jídelně za zvuku zvonícího telefonu a manželka se mě ptala, jestli to zvednu. Byl to můj soused. Ptal se, jestli bych mu pomohl vynést postel pro jeho mámu do horního patra…
Šel jsem tam a znova se setkal s jeho kamarádem knězem. Bylo to naše první setkání. Řekl jsem, že můžu pomoct s postelí, ale ne se skříní. Soused se mě zeptal “Jak jsi věděl o té skříni?” Potom jsem jim řekl, že jsem si docela jistý, že jsem právě zemřel.
Další hodinu jsem strávil rozhovorem s tím knězem. Měl spoustu otázek. Můj soused mi nevěřil, dokud jsem mu nepopsal horní ložnici do nejmenšího detailu včetně kovového rámu na matraci na zemi a složitě zdobené pelesti opřené o zeď. Nikdy jsem nebyl nahoře v jejich domě.
Kněz se mě zeptal, co jsem viděl potom, co jsem zemřel. Řekl jsem mu, že jsem vlastně nikdy nezemřel. Než se to stalo, probudil jsem se na svém jídelním stole.
Tenhle příběh není ojedinělý. Objevila jsem hned několik podobných případů, kdy lidé podle svých slov zemřeli a pak se znova jen tak probudili. Tenhle je další:
Zemřel jsem v roce 2015 a dostal jsem druhou šanci
V září roku 2015 jsem byl prvák, který jen před dvěma týdny nastoupil na střední školu. Ta mě už tehdy zatěžovala a tak jsem pokračoval ve zvyku chodit na procházky, abych si pročistil hlavu. Toho dne jsem se procházel okolo rybníka poblíž mého domu. Kolem rybníka se vine stezka, která vede k páru opuštěných kolejí na druhé straně, které jsou asi 4,5 metru nad stezkou a rybníkem.
Když jsem dokončil kolečko, přecházel jsem koleje a rozhodl se, že chci zmrzlinu. Nejrychlejší cesta do obchodu se zmrzlinou vedla po cestě pod kolejemi, ale neexistoval žádný způsob, jak přejít rybník bez toho, abych se vrátil zpátky. Bylo mi 14 a tak jsem se rozhodl, že prostě skočím z kolejí na cestu pode mnou a jednoduše budu pokračovat v chůzi. Z pohledu seshora to nevypadalo jako tak velký skok, takže jsem právě tohle udělal.
Další věc, kterou si pamatuju, je, že jsem byl napůl při vědomí v sanitce. Všechno bylo strašně rozostřené a záchranáři vypadali trochu poplašeně. Tahle scéna pokračovala pár minut, dokud jsme nedorazili do nemocnice. Já pak byl odvezený na pohotovost v nosítkách. Po pár minutách na pohotovosti jsem ztratil vědomí úplně. To bylo to poslední, co jsem viděl.
Potom, co se mi zdálo, že jsem byl v bezvědomí asi tak hodinu, jsem otevřel oči. Ležel jsem na zemi. Právě jsem narazil na zem po skoku, ale tentokrát jsem byl plně při vědomí. V době, kdy jsem skákal, jsem si toho nevšiml, ale stálo tam auto, které mě sledovalo. Myslím si, že se domnívali, že páchám sebevraždu, asi to tak vypadalo. Lidé z auta vyskočili a zavolali mi záchranku. Jízda v sanitce byla stejná jako předtím a dali mě na stejnou pohotovost, kde jsem předtím zemřel.
Jediný rozdíl mezi těmi dvěma událostmi byl, že jsem tentokrát byl plně při vědomí a moje zranění byla daleko lehčí. Z nemocnice mě propustili tentýž večer, jen se stehy na rtu, trochu zlomenou čelistí a lehkým otřesem mozku.
Nějakou dobu potom jsem se domníval, že ta první scéna byla jen zvláštně náhodný sen, který jsem měl, když jsem byl v bezvědomí, takže mi to nepřišlo nijak nenormální. Ale pár týdnů poté mi máma řekla, že ti lidé, kteří mi pomohli jí řekli, že jsem byl celou dobu při vědomí. Po nárazu na zem jsem prý vůbec neztratil vědomí. Takže tenhle první scénář se odehrál jen v těch pár sekundách, než jsem narazil na zem, zatímco jsem pořád vnímal.
Nicméně, nejsem moc dobrý v popisování věcí, obzvlášť vzhledem k tomu, jak matně si na ten den vzpomínám a k tomu, že se to stalo před lety. Teď je mi 17 a dodnes nedokážu vysvětlit, co se toho dne stalo. Jenom, že jsem zemřel a dostal jsem druhou šanci.
Další možná chyba v Matrixu způsobuje setkání minulosti s budoucností. V dalším příběhu dcera jedním telefonátem pomůže svému otci v době, kdy ještě ani nebyla na světě.
Zavolala jsem svému tátovi 30 let do minulosti
Nedávno jsem sdílela příběh o tom, jak jsem nevysvětlitelně zmizela, zatímco jsem spala a moje rodina mě nemohla najít a když jsem se probudila, přísahali, že hledali úplně všude, ale nebyli schopní mě najít.
Tohle s tím nesouvisí, ale je to něco, co se stalo včera. Před třemi dny jsem měla rozhovor s mým otcem a on mi říkal o svém životě na univerzitě. Můj táta vzešel z ničeho, měl velmi těžké dospívání a chodil do té nejhorší školy a střední školy v našem městě. Když bylo načase, aby nastoupil na univerzitu, můj děda zemřel a tak otci nezbývalo, než aby se sám postaral o svoji rodinu, protože byl nejstarší syn.
Přihlásil se na špatný kurz kvůli špatným radám lidí a dodneška toho lituje. Kurz byl v angličtině, což je pro nás druhý jazyk a on ani neuměl anglicky. Táta mi řekl, že to bylo jedno z jeho nejhorších období v životě a chtěl jenom utéct a dokonce přemýšlel o tom, že si vezme život. teď nedávno získal titul magistra v anglické literatuře a svěřil se mi, že si nemyslel, že by to pro něj vůbec bylo možné. Můj táta dokončil svůj titul ve věku 55 let.
Další ráno táta musel odjet do jednoho města, protože tam bydlí naši vzdálení příbuzní a mají teď problémy s financemi. Můj táta je velmi laskavá duše a chtěl jim pomoct. Obvykle jezdí hromadnou dopravou ale neudělal to kvůli nedávné krizi. Jel tam autem a moje máma se bála, takže jsme se rozhodli ho každou hodinu kontrolovat po telefonu. No já jsem se rozhodla mu zavolat, mějte na paměti, že protože je to dálnice, signál tam může být slabý.
Řekl mi, abych počkala a zaparkoval na odpočívadle u nedaleké restaurace. Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem brečet a řekla jsem mu, jak jsem na něj pyšná, jen jsem blábolila a opakovala jsem mu, že si nemá myslet, že je v něčem nedostatečný, protože to tak není. Byl to skvělý otec a skvělý člověk, ke kterému jsem mohla vzhlížet.
Táta začal brečet a řekl mi, že si se mnou promluví až se vrátí. Když se vrátil tak mě jen objal a řekl mi, jak před 30 lety navštívil stejné město a že tehdy byl úplně na dně. Navštěvoval ty samé příbuzné a byl v autobusu, který zastavil na pumpě. Chtěl zavolat svoji matku a když zvedl telefon, aniž by vytočil jakékoliv číslo, uslyšel můj hlas. Ten mu říkal úplně to samé, co jsem mu řekla včera. Řekl mi, že ani nezavolal moji babičku, jen tam tak stál a brečel. Dalo mu to sílu bojovat. Řekl, že až teď si uvědomil, čí hlas tehdy slyšel.
Moji rodiče to berou jako znamení od Boha, který pomohl mému tátovi v době, kdy neměl oporu vůbec v nikom.
V dnešní době Facebooku jsme někdy konfrontováni se svým minulým já v podobě fotografií, nebo starých statusů. Co kdybychom se ale setkali se svojí budoucností z masa a kostí? Přesně tohle se prý stalo vypravěčce následujícího příběhu.
Myslím, že jsem viděla svoje budoucí já a ona mě viděla taky
Tohle se stalo včera, a pořád jsem z toho nesvá.
Byla jsem na vlakovém nádraží na cestě z práce, když v tom jsem uviděla pár. Zaujalo mě, že mluvili mojí řečí, takže jsem se na ně podívala: žena měla stejnou postavu jako já a vypadala stejně jako já (a já nevypadám zrovna typicky pro zemi, ve které bydlím), byla asi o deset let starší a její partner vypadal jako starší kopie mého současného přítele.
Ale nejvíc mě dostalo tohle - měla na sobě tetování, které jsem vždycky chtěla, přesně na tom místě, kde jsem ho chtěla mít. Navíc je to velmi osobní návrh, o kterém ví jen moje nejlepší kamarádka, žádné běžné tetování.
On mluvil mým rodným jazykem s velmi výrazným přízvukem jeho rodné země (který je podobný ale ne stejný jako způsob, jakým mluvíme v naší zemi). Dívala jsem se na ně, když stáli ke mě zády a byla jsem úplně vyděšená. V tom se ta žena otočila a podívala se na mě. Ihned ztuhla, jako kdyby viděla ducha. Potom jsem se konečně přiměla obrátit a běžet k východu.
Zdá se mi, jako kdybych bláznila. Vypadalo to, jako kdyby si pamatovala přesně ten správný moment a věděla kdy a kde mě hledat. Neřekla jsem to nikomu, protože nechci aby si mysleli, že mám o kolečko na víc.
Pravděpodobně se vám už někdy stalo, že jste hledali nějakou věc a prostě jste ji nemohi najít. Obvykle se to dá svést na obyčejnou zapomnětlivost, ale co když se jednalo o chybu v Matrixu? Následující tři příběhy nejsou z Redditu, zažila jsem je já a můj přítel. Byly to případy, kdy naše věci zmizely opravdu podivným způsobem.
Jednoho dne si můj přítel hrál se svojí malou neteří. Házeli si spolu malým míčkem. Přítel měl doma poličku na cédéčka, která není moc hluboká. Jen tak, aby se tam ty cédéčka vešly. Jeho neteř míček hodila a ten zamířil přímo do té poličky. Vypadalo to, jako by vletěl přímo do cédéček a zmizel. “Vidělas to?” Ptal se svojí neteře a ta odpověděla: “Jo, viděla. Kde je ten míček?” Přítel pak prohledal poličku, vyndal z ní všechna cédéčka až byla úplně prázdná. Ale míček nikde. Asi za rok od téhle události se míček prostě objevil na poličce. Jen tam tak stál před cédéčky.
Další událost se stala na Silvestra. Přítel nakoupil spoustu různé drobné pyrotechniky, která se dá zapálit. Měl toho plnou tašku, protože Islanďani se se Silvestrem nemažou. V tašce byly i světlice, které po zapálení vydávají pestrobarevný oheň. Na Silvestra přítel hledal v tašce světlice, ale nemohl je najít. Vypálil téměř všechnu pyrotechniku a taška byla prázdná kromě práskacích kuliček. Ale světlice, přestože jsou dostatečně veliké a v tašce by se nijak nemohly ztratit, prostě nikde. Napřesrok přítel znovu chtěl použít onu tašku k uschování pyrotechniky. A k jeho překvapení v tašce byly ty světlice, které minulý rok zmizely.
Já mám taky jednu historku se zmizením a ta moje je ještě podivnější. Stalo se to, když jsem byla malá, ale už si nepamatuju, kolik mi bylo let. Táta za mnou přišel a suveréně prohlásil, že máme pod křeslem v obýváku černou díru. Takže jsem to samozřejmě musela vyzkoušet. Vzala jsem jednu ze svých fixek a strčila ji pod křeslo. Potom jsem chvilku u toho křesla čekala. Celou dobu jsem klečela u něj, takže nikdo nemohl přijít a tu fixku vzít. Pak jsem začala hmatat pod křeslo a nic. Podívala jsem se a prostor pod křeslem byl prázdný. Fixka zmizela. V té době jsem to brala jako jasnou a docela normální věc, že máme pod křeslem černou díru. Až později jsem začala nad touhle vzpomínkou přemýšlet a ptát se, co se asi s tou fixkou stalo.
Když mizí věci, není to zas takový problém. Fixku, míček, nebo zábavní pyrotechniku můžete nahradit. Ale co když zmizí lidi? Docela mě to nabádá k úvaze, kolik zmizelých lidí mohlo vkročit do nějaké jiné dimenze. Právě o tom vypráví příběh s názvem:
Děsí mě výtahy (Poprvé, co mi moje máma uvěřila, že se mi neustále dějí divné věci)
Tohle se stalo v roce 2001 když mi bylo asi 8 let. Já, moje máma, bratr, teta a babička jsme odjeli do Chicaga podívat se na Dinosaura Sue. Bydleli jsme v hotelu poblíž asi pět dní. Byl velmi nadstandartní, nový a celkově dost hezký. Celých těch 5 dní mě moje máma nechávala běžet napřed k výtahu když jsme se vraceli do našeho pokoje z plavání, přinášení ledu atd. Dovolila mi vyjet nahoru samotnou, protože náš pokoj byl hned nalevo od výtahu a moje babička vždycky nechávala dveře pootevřené.
Jednoho dne jsem šla zpátky z bazénu, ze kterého jsem vylezla jen před chvilkou. Měla jsem mokré vlasy a ručník. Udělala jsem to samé co vždycky. Vlezla jsem do výtahu a zmáčkla čudlík se sedmičkou. Mimochodem v tom hotelu byl jen jeden výtah. Když jsem se dostala do sedmého patra, což jsem viděla podle nápisů před výtahem, šla jsem do druhých dveří zleva, stejně jako asi dvacetkrát předtím. Klepala jsem a klepala. Nic. Pamatuju si, že jsem v tuhle chvíli pocítila zvláštní paniku. Lépe to popsat nedokážu.
I když jsem byla dost chytrá na to, abych věděla, že se můžu vždycky prostě vrátit do lobby, nebo že moje máma brzo přijde. Zatímco jsem přemýšlela, proč babička neotevírá dveře, vrátila jsem se k výtahu. A čekala jsem na svojí mámu a bratra. Viděla jsem na displeji, že výtah přijíždí do sedmého patra, kde jsem právě byla. Což jsem jasně četla na nápise. Viděla jsem světlo a výtah zacinkal. Dveře se otevřely. Výtah byl prázdný.
V tuhle chvíli jsem cítila, že tady něco nehraje. Vrátila jsem se zpátky ke dveřím. Teď už jsem klepala a brečela, začínala mi být zima, protože jsem byla pořád mokrá z bazénu. Konečně po více než jedné minutě stará žena otevřela dveře pokoje a řekla: “Drahoušku, už včera jsem ti řekla, že tohle není tvůj pokoj.” V žádném případě jsem ji předchozí den neviděla. Potom řekla, “Bude to v pořádku. Je mi velice líto, ale právě telefonuji se svým synem. Dej tomu pár minut, tvoje matka je na cestě.” A pak zavřela dveře! Byla jsem v šoku. Jak by kdokoliv mohl zavřít dveře před brečícím děckem, které ztratilo svoji matku, obzvláště žena, která vypadala jako něčí pečující babička.
Skoro hned po tom, co zavřela dveře se výtah otevřel a moje máma vyběhla ven a objala mě. Říkala: “Zlatíčko, kde jsi byla?!?!?! Nikdy jsem se tolik nebála.” Potom šla otevřít dveře. Nebyl to náš pokoj. Stála tam jako opařená. Celou dobu jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem byla tady.
Na mojí časové ose uplynulo jen asi 5 minut. Zatímco mě pořád držela a objímala, moje máma přešla na autopilota. Šla se mnou zpátky do výtahu. Znovu zmáčkla sedmičku. Dveře se na malinkou chvilku zavřely a zase se otevřely. Výtah se vůbec nepohnul.
Jak se dveře otevřely, obě jsme uviděly moji babičku, jak stojí u druhých dveří a brečí. A potom se k nám štěstím bez sebe rozeběhla, aby nás objala.
Ukázalo se, že jsem byla nezvěstná 45 minut. Přivolali policii, prošli každé patro a v tu chvíli ještě pořád klepali na všechny dveře a otevírali i zamčené, prázdné pokoje. Moje máma se zřejmě rozhodla znovu jít k bazénu a podívat se, jestli jsem se tam nevrátila. Potom, co uviděla bazén prázdný, jela tím stejným, jediným výtahem zpátky do 7. patra.
Jenom tentokrát ze všech těch dalších pokusů toho dne mě našla. A nejen to, očividně jsme se neschovávaly ve výtahu. Protože ten byl jen jeden. Všichni policisté a personál hotelu jezdili tím výtahem nahoru a dolů a hledali mě.
Dodneška o tom mluvíme a já si to neumím vysvětlit. Moje vlasy byly pořád ještě mokré. Policisté se chovali celkem otráveně, dokud jim hotelový personál neukázal kamerový záznam, ve kterém jsem nastoupila do výtahu, ale pak z něj nikdy nevystoupila.
To nejděsivější ale bylo, že když máma nastoupila do výtahu v lobby, viděli jste jí jak nastupuje, uběhne DESET minut a potom se objeví v sedmém patře se mnou v náručí. Prošli všechny kamery ve všech patrech a ty měly vždycky jasný záběr na dveře od výtahu. NIC. Přísahám, že personál hotelu to vyděsilo, stejně jako policii. Byli skoro přesvědčení, že mě někdo unesl a pak zpanikařil a krátce na to mě nechal být. Nechápali, jakto že mám vlasy pořád mokré. Ale nemohli vyvrátit záznamy z kamer, protože ty byly ve vysokém rozlišení a kamery fungovaly správně.
Vždycky jsem tam chtěla zavolat a zjistit, jestli o tom i po letech mluví. Jenom si s tím nechci zahrávat. Protože to ani není tak, že by tahle událost k něčemu byla, víte co? Nemám ponětí kdo byla ta žena a nikdy se mi nepodařilo zjistit její totožnost. Kvůli vyšetřování, dokonce i po tom, co mě našli, zavřeli všechny možné východy z hotelu i jeho blízké okolí
V Chicagu se s případy možných únosů nemažou. Všichni hosté v hotelu ochotně pomáhali. Ženy ve věku od 50 let se všechny dobrovolně nechaly vyfotit policií. Ani jedna z nich nebyla ta žena, kterou jsem viděla. Ta žena měla velmi modré oči, opravdu hodně modré.
Jediné vodítko, které mě napadlo bylo to, že ta žena měla skoro stejné oči jako já. Moje oči mají docela neobvyklou barvu vzhledem k tomu jak tmavé mám vlasy. No nevím!
Nedokážu si představit, jak by bylo podivné hledat malou holčičku a potom zjistit že záznamu, že ani nikdy nevystoupila z výtahu. Podobný příběh zažila i další žena. Vypráví o něm v příspěvku pojmenovaném:
Zmizela jsem na celé tři dny
Tohle se stalo v lednu 2015. Byla jsem 3 měsíce těhotná s naším prvním synem.
Bývalý manžel mě probudil strašně rozrušený - dalo by se říct šílený.
"Kde jsi byla?" A "Co se to do prdele stalo?" Křičel na mě.
Nebyly více než 4 hodiny ráno, takže jsem byla celá dezorientovaná a okamžitě jsem začala hádku, která skončila tím, že jsem si nepamatovala jak jsem šla minulý večer spát.
Když jsme o tom mluvili dál, uvědomila jsem si, že uběhly další 2 dny (nepamatuju si dny v týdnu) a měla jsem totální okno.
Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, bylo vyhazování zbytků jídla, které jsme si objednali k večeři. To se stalo asi kolem sedmé večer a můj bývalý manžel jel pro svoje auto k mechanikovi. Řekl mi, že jsem mu dovolila zavolat si z mého telefonu Uber, ale já si to nepamatuju.
Když se vrátil zpátky, nemohl mě nikde najít. Moje klíče, peněženka i telefon zůstaly na svém místě, ale já nikde. Okamžitě šel za jediným sousedem, s kterým jsme se v tu dobu bavili, ale ani tam jsem nebyla. Počkal pár hodin a pak zavolal policii.
Z toho, co řekl, usuzuji, že další dva dny byly peklo. Neustále volali z nemocnice ( jsem zdravotní sestra), kamarádi s kterými jsem měla plány taky volali a nikdo neměl tušení, kde jsem.
Třetí den jsem se objevila v naší posteli v pyžamu. Dveře byly zamčené, můj bývalý manžel ani nespal. Celou noc pil a pochodoval po domě.
Neztratila jsem svoji práci, nedostala jsem se do problémů s autoritami, ale dodneška si neumím vysvětlit, co se mohlo stát.
Poslední příběh je jeden z mých nejoblíbenějších, protože si myslím, že v něm bizarnost dosahuje vyššího levelu. Jmenuje se:
Paralelní život - probuzen lampou
V posledním semestru na jedné univerzitě mě napadl hráč fotbalu za to, že jsem šel tam, kde on chtěl jet autem. Mimochodem on měl 147 kilo a já 54. V době, kdy jsem byl v bezvědomí jsem prožil jiný život.
Potkal jsem úžasnou mladou slečnu, ze které mi bušilo srdce a rudly tváře. Ucházel jsem se o ní několik měsíců a odehnal pár přítelů pitomců než jsem ji konečně získal. Po dvou letech jsme se vzali a skoro hned mi porodila dceru.
Já jsem měl skvělou práci a moje manželka nemusela pracovat mimo domov. Když mojí dceři byly dva roky, žena mi porodila syna. Můj syn byl štěstím mého života. Každé ráno jsem šel k němu do pokoje než jsem odešel do práce a s láskou se díval na něj a na mojí dceru.
Jednoho dne, když jsem seděl na gauči, všimnul jsem si, že perspektiva jedné lampy byla divná, jakoby převrácená. Byla pořád třírozměrná ale prostě…špatná. (Byla to lampa se čtvercovou základnou, červená se zlatou krajkou na čtyřech nohách s bílým čtvercovým stínítkem). Byl jsem jako uhranutý, nemohl jsem od ní odlepit oči. Celou noc jsem zůstal vzhůru a zíral na ni, další ráno jsem nešel do práce. Něco na té lampě prostě nehrálo.
Přestal jsem jíst, nejdřív jsem opouštěl gauč jen když jsem šel na záchod, brzy ani to ne, protože jsem nepil ani nejedl. Zíral jsem na tu podělanou lampu 3 dny dokud se moje manželka nevyděsila. Zavolala někoho, kdo si přišel zkusit se mnou promluvit. V tu dobu se moje povědomí vytrácelo a manželka vyšilovala. Vzala děti do domu svojí matky chvíli před tím, než jsem si to uvědomil. Ta lampa není skutečná… ten dům není skutečný, moje žena, moje děti…nic z toho není skutečné. Posledních deset let mého života není k sakru skutečných!
Ta lampa se začala rozšiřovaz a prohlubovat, měla stále převrácené rozměry, zabrala celé moje zorné pole a já jsem viděl jen červenou. Slyšel jsem hlasy, výkřiky, všechny možné divné zvuky a uvědomil jsem si bolest… první slova, která jsem řekl, byla "Chybí mi zuby" a otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech na chodníku obklopen lidmi, které jsem neznal, mnozí vyšilovali, byl jsem naprosto zmatený.
V jednu chvíli mě policajt sebral ze země, napůl odvedl napůl odtáhl přes chodník a trávník a hodil mě obličejem napřed dozadu do policejního auta. Byl jsem stále zmatený.
Ten policajt mě vzal do nemocnice (asi nechtěl čekat, až přijede záchranka). Tam mi udělali cétéčko a tak…
Prožil jsem 3 roky v příšerné depresi. Truchlil jsem nad ztrátou mojí ženy a dětí a potýkal se s vědomím, že nikdy neexistovali. Bál jsem se, že se ze mě stává blázen a v noci jsem brečel dokud jsem neusnul. Doufal jsem, že je uvidím ve svých snech.
To se nikdy nestalo, ale někdy vidím svého syna, obvykle jen koutkem oka v mém periferním vidění. Je mu neustále 5 let a nikdy neslyším, co mi říká.
A to je pro dnešek všechno. Přesvědčily vás dnešní příběhy o tom, že možná žijeme v Matrixu? Anebo podle vás mají nějaké jiné vysvětlení? Dejte mi vědět, co si myslíte na mém Instagramu Tajemne_Skutecnosti. A pokud sami máte nějaký tajemný příběh, ať už se jedná o chybu v Matrixu nebo o něco jiného, můžete využít formulář v popisku a poslat mi ho.
Rozloučíme se citátem Rizwana Virka:
"Někteří lidé říkají 'no, nezáleží na tom, co děláš'. Já to takhle neberu. Vybral jsem si hrát tuhle hru. Vybral jsem si některá její dobrodružství a výzvy. A nebyla by to velmi zajímavá hra pokud by všechno bylo jednoduché."
Zatím se mějte a udržujte svou mysl… otevřenou.