Vítejte u dalšího dílu podcastu Tajemné Skutečnosti. Já se jmenuji Anna a budu vaší průvodkyní na cestě do králičí nory. Už se vám někdy stalo, že jste předpověděli budoucnost? Nemusíte být hned Baba Vanga, o které byla jedna z mých předchozích epizod. Dnes se nebudeme bavit o jasnovidcích, ale o obyčejných lidech, kteří měli něco, čemu se říká předtucha.
Předtucha nebo jinak řečeno prekognice se řadí mezi parapsychologické jevy. Může se projevovat jako zvláštní pocit v žaludku, hlas ozývající se v hlavě, náhlá vize nebo sen. Předtuchy předpovídají události, které se teprve stanou. Nejsou až tak vyjímečné, jak by se mohlo zdát. Já sama můžu vyprávět o pár svých předtuchách. Sice se netýkaly něčeho zásadního, ale i přesto mě dost překvapily.
Když jsem ještě chodila na základku, jednou v noci jsem měla sen, že jsem ve škole a máme zrovna hodinu dějepisu. Nikdo z nás ale neměl učebnice dějepisu jak bylo obvyklé a tak jsme se nějak museli obejít bez nich. Druhý den jsem šla do školy. Nevím, jak to máte vy, ale v naší škole jsme si vždycky nosili s sebou učebnice každý den podle toho, jaké předměty jsme zrovna měli probírat. Dějepis mezi nimi ten den nebyl. Když jsme čekali na začátek hodiny češtiny, do třídy vstoupil náš ředitel, který byl zároveň i učitelem dějepisu a z toho, co řekl, mi spadla brada. “Vaše učitelka češtiny je nemocná, takže dnes místo češtiny budeme mít dějepis.” Nikdo s sebou samozřejmě neměl učebnice dějepisu a tak jsme se museli obejít bez nich…
V dalším snu jsme já a moje kamarádka cestovaly do Ruska. Viděla jsem název toho místa napsaný na mapě azbukou, kterou nečtu, ale zdála se mi docela zvláštně psaná. Mimochodem azbuku číst neumím. Druhý den jsme se o něčem bavily s mamkou a ona mi chtěla ukázat, jak umí psát azbukou. Vzala kus papíru a napsala na něj slovo, které si už nepamatuju. To slovo ale vypadalo úplně přesně jako název místa ze snu, který se mi předchozí noci zdál. Zeptala jsem se jí, proč ten nápis vypadá jinak a ona mi odpověděla, že to je psaná azbuka a ta vypadá trochu jinak než tištěná.
Skeptici říkají, že lidé mají za život tolik snů, že není zvláštní, aby se třeba jeden z nich vyplnil. Možné to samozřejmě je, ale předtuchy se lidem nedějí jen ve snech. A co je důležitější, někdy mohou zachránit život.
Můj dědeček mi jednou vyprávěl, jak mu kdosi řekl, že za svého života utekl třikrát smrtce z lopaty. Což byla bezpochyby pravda, protože jako malý kluk bydlel v bombardovaném Brně, potom byl u “pétépáků” - mimochodem nesnášel film Černí Baroni a pak pracoval na šachtě. Jednou když byl v práci, právě zvedl v šachtě telefon, když mu něco řeklo, aby nechal telefon telefonem a běžel pryč. Pár vteřin potom, co hlas poslechl, byl telefon a místo kde předtím stál, úplně smeten několikatunovým šachetním vozíkem, který se zřítil z patra nad ním a docela jistě by mého dědečka na místě zabil.
V 60. letech o výzkum předtuch zasloužil psychiatr John Barker, člen Britské Společnosti pro Psychický výzkum, která se zabývala paranormálními jevy.
V roce 1966 se odehrála hrozná tragédie ve Velšské hornické vesničce Aberfan. Na kopci nad ní se tyčila veliká hrouda vytěžené zeminy z místního uhelného dolu. Vydatné deště způsobily, že se hrouda zřítila dolů na vesnici jako lavina a pohřbila pod sebou místní školu a několik domů. 144 lidí, mezi nimiž bylo 116 dětí tehdy přišlo o život.
Do vesničky se nahrnula velká spousta dobrovolníků, kteří chtěli obyvatelům Aberfanu pomoci. Mezi nimi přijel John Barker. V té době psal knihu s názvem “Scared to Death” tedy “Vyděšeni k smrti” o lidech, kteří přesně předpověděli svou smrt.
Barker mluvil s několika truchlícími rodinami. Jejich příběhy ho fascinovaly. Osmiletý chlapec Paul Davies nakreslil večer před tragédií masu lidí kteří kopali do uhelné hroudy. Nad ně napsal “The end”, tedy “Konec”. Paul při tragédii zahynul. Desetiletá holčička Eryl Mai Jones řekla svojí matce dva týdny před svojí náhlou smrtí, že se nebojí zemřít. Den před katastrofou pověděla matce o svém zvláštním snu. Zdálo se jí, že šla do školy, ale budova školy tam nestála. Překrývalo jí cosi černého.
Barker dal výzvu do novin, aby se mu ozval kdokoliv, kdo měl před tragédií v Aberfanu předtuchu, že se stane. Brzy se mu začali ozývat lidé z celého Spojeného Království. Muž z Lancashire měl dvě noci před událostí sen, ve kterém se snažil koupit si knihu. Stál před velikou mašinou s tlačítky, o které se domníval, že je to počítač. Na displeji se objevilo slovo “Aberfan”, které nikdy předtím neslyšel. Žena z Plymouthu se večer před neštěstím zúčastnila sezení Spiritualistů. Řekla šesti svědkům, že viděla školu, velšského horníka a lavinu uhlí řítící se po straně hory směrem ke chlapci s dlouhou ofinou. Žena jménem Kathleen Middleton bydlící v Londýně se ráno před neštěstím probudila neschopná dýchat. Lapala po dechu, zatímco měla pocit, že se na ní valí zdi.
Barker došel k závěru, že jistá část populace zažívá cosi, co nazval jako “před-katastrofický syndrom”. Nakonec nasbíral tolik případů předtuch, že podle jeho názoru byla schopnost předvídat budoucí události v Británii podobně častá jako levorukost. Napadla ho myšlenka, jestli by se předtuchy daly využít k předcházení katastrofám. Proto založil Výbor předtuch, kam lidé mohli zasílat svoje předpovědi o různých neštěstích. Měl vizi, že by tato varování v budoucnosti byla propojena s počítačem a fungovala by jako včasná varování před blížícím se nebezpečím. Skoro jako ve filmu Minority Report - mimochodem jestli jste ho neviděli, tak se na něj podívejte. Je to dvacet let starý sci-fi snímek, který předpověděl spoustu věcí, které už dnes máme.
Výbor předtuch začal sbírat varování od různých lidí. V roce 1967 se jim ozval Alan Hencher, jeden z těch, kteří předpověděli neštěstí v Aberfanu. Alanova schopnost předvídat se objevila po tom, co utrpěl zranění hlavy při autonehodě. Svoje předtuchy popisoval jako těžkou tupou bolest, jakoby mu hlavu svíral pás oceli. Alan výbor varoval, že nad horami spadne letadlo a zemře 123 nebo 124 lidí. O 30 dní později se to skutečně stalo. Letadlo se 130 pasažéry, které se snažilo přistát ve špatném počasí na Kypru, narazilo do hory a roztříštilo se. O život přišlo 124 lidí.
O rok později měl zlou předtuchu o samotném Barkerovi. Byl přesvědčen, že psychiatr brzy zemře.
Kathleen Middleton toho roku stále volala do výboru předtuch ohledně senátora Roberta Kennedyho. Tvrdila, že se jí v souvislosti s ním neustále vybavuje slovo atentát. 4. června zavolala hned třikrát. Robert Kennedy byl zabit krátce po půlnoci.
O měsíc později pověděla Výboru předtuch sen, který se jí zdál. Seděla v něm se svými zesnulými rodiči v penzionu u moře a popíjela čaj. Pak její matka vstala, odstrčila dceru stranou a vlezla si do černého auta. Kathleen to vyhodnotila jako varování, že někdo, kdo je jí blízký, zemře.
Ani ne o měsíc později se probudila v brzkých ranních hodinách. Nemohla dýchat a lapala po dechu. V ten samý den Barker ve svém domě utrpěl krvácení do mozku a byl převezen do nemocnice, kde v pouhých 44 letech zemřel. Šlo o vyplnění předpovědi, anebo podlehl něčemu, čemu se říká “nocebo efekt”?
Zatímco při placebu efektu se zdraví zlepšuje díky víře v pozitivní účinky neutrální látky, nocebo efekt funguje opačně. V sedmdesátých letech onkologové v Austrálii a Spojených Státech Amerických zaznamenali případy lidí s rakovinou, kteří zemřeli, přestože jejich nemoc nebyla dostatečně rozvinutá na to, aby je zabila. Je tedy těžké určit, jestli smrt Barkera byla předpovězena, anebo jestli ji psychiatr nevědomky vyplnil sám.
Teď už ale přejděme ke dvěma katastrofám, které v lidech vyvolaly velké množství předtuch.
Jako první si povíme o potopení lodi Titanic. V době, kdy tenhle podcast vyjde, to bude 112 let a jeden den od spuštění lodi Titanic na vodu. Ještě předtím, než se tak stalo, měl však americký spisovatel Morgan Robertson předpovědět její konec. Jeho kniha Futility or The Wreck of The Titan, přeloženě Marnost neboli vrak Titána vyšla v roce 1898, tedy 14 let před potopením Titanicu. Přesto se v příběhu objevuje několik až neuvěřitelných podobností se skutečností.
Kniha pojednává o fiktivní lodi jménem Titan, která byla největším dosud postaveným plavidlem a říkalo se o ní, že je nepotopitelná. Titan v knize měřil na délku 244 metrů, zatímco Titanic ještě o kus více - 269 metrů. Obě lodi byly poháněny třemi lodními šrouby.
Na Titanicu by nezemřelo tolik lidí, kdyby měl dostatek záchranných člunů. Na palubě se jich nacházelo jen 16 plus 4 skládací, které dokázaly unést jen méně než polovinu z celkového počtu 2240 cestujících a posádky. Titan byl v knize vybaven tím nejmenším počtem člunů, který dovoloval zákon - bylo jich 24 a vešla se do nich také méně než polovina cestujících a posádky, kterých bylo 3000.
Podobnosti tu jsou i ve způsobu, jak se fiktivní i skutečná loď potopily. Titan v novele okolo půlnoci narazí do ledovce při rychlosti 25 uzlů. To se stane v dubnu v severním Atlantském oceánu, asi 740 kilometrů od Newfoundlandu.
Titanic také narazil během dubnové noci do ledovce, stalo se tak v 11:40 večer, jeho rychlost ale byla jen 22,5 uzlu. Ovšem místo souhlasí - stalo se to v severním Atlantském oceánu, asi 740 kilometrů od Newfoundlandu.
Zatímco potopení Titanu v knize přežilo jen 13 lidí, z nichž jeden se posléze dal do lítého boje s ledním medvědem, potopení Titanicu přežilo 706 lidí. I tak je to ale v obou případech daleko za polovinou počtu cestujících a posádky na lodi.
Mezi fiktivním příběhem a skutečností ale existuje i mnoho rozdílů. Zatímco Titan se plavil z New Yorku do Liverpoolu a jednalo se o jeho třetí cestu, Titanic směřoval ze Southamptonu do New Yorku a byla to jeho první cesta. Titan do ledovce narazil přímo, zatímco Titanic pravobokem. Titan se potopil neuvěřitelně rychle za pouhých 5 minut, Titanicu to trvalo 2,5 hodiny. V době potopení Titanu bylo moře rozbouřené, při potopení Titanicu zase klidné.
Robertsonova kniha po zkáze Titanicu získala na popularitě. Jeden novinář dokonce poznamenal, že autor musel být vedený jakýmsi duchem. Bylo tomu tak?
Morgan Andrew Robertson se narodil ve státě New York v roce 1861. Jeho otec byl lodním kapitánem a Morgan trávil svá léta plavením se na lodi se svým s otcem v oblasti Velkých jezer. Když mu bylo 16, přidal se k obchodnímu námořnictvu a dalších 10 let strávil prací na lodích po celém světě. Když zanechal námořnický život za sebou, stal se zlatníkem na dalších zhruba deset let, pak ale musel tuhle kariéru opustit kvůli zhoršujícímu se zraku.
Ve 36ti letech objevil chyby v knize od Rudyarda Kiplinga. Pomyslel si, že pokud takový člověk, který nikdy nebyl na moři, může napsat příběh a dostat za to peníze, proč by to nemohl udělat taky? Během dalších 17 let napsal více než 200 příběhů publikovaných ve 14 knihách.
Robertson byl známý pro své odhodlání držet se ve svých příbězích co nejvíce pravdy. Sledoval nejnovější trendy v námořních technologiích a dokonce jednou strávil několik týdnů studiem fyziky, aby jeho povídka působila co nejvěrohodněji.
Protože se orientoval v námořnictví, určitě mu neunikl trend stavění stále větších a větších lodí. Mohlo ho napadnout, že to jednou skončí katastrofou. V roce 1892, tedy několik let před vydáním novely Marnost se v New York Times objevila zmínka o tom, že White Star Line objednala postavení lodě jménem Gigantic. Je možné, že se spisovatel tímhle jménem inspiroval. Stejně jako Giganti, i Titáni pochází z řecké mytologie. Aby se vyhnul případným sporům s White Star Line, prostě vypustil jejich typickou koncovku -ic, kterou používali k pojmenování lodí.
Robertson také jako bývalý námořník musel být dobře obeznámený s nebezpečími, které pro lodi představují ledovce. Ve skutečnosti se mezi lety 1865 a 1885 v severním Atlantském oceánu potopily hned tři lodi jménem Titania. Jedna z nich šla ke dnu po srážce s ledovcem poblíž Newfoundlandu.
Místo, kde se Titan v knize a Titanic ve skutečnosti potopily, je známé jako “ledovcová alej”. Plavba v ní je notoricky nebezpečná a to obzvláště v jarních měsících. Březen, duben a květen jsou těmi nejnebezpečnějšími měsící v roce na cestování touto oblastí. Hned několik lodí skončilo svou plavbu předčasně nárazem na ledovec v severním atlantském oceánu a to mnoho let před vydáním knihy Marnost.
Pokud jde o záchranné čluny, v té době nebylo neobyvklé, že by jich velké lodě měly nedostatek. Jejich počet se totiž řídil váhou lodi, nikoliv jejich kapacitou. Každá loď nad 10 000 tun musela mít alespoň 16 člunů. Historik Walter Lord napsal, že v době potopení Titaniku existovalo 39 lodí přesahujících 10 000 tun, 33 z nich nemělo dostatek záchranných člunů pro všechny své pasažéry. Mnoho z nich sloužilo už v době, kdy Roberston psal svoji knihu.
Americká autorka Ella Wheeler Wilcox byla v době potopení Titanicu na palubě Olympicu. Po vylodění se v Anglii narazila na Robertsonovu knihu a byla jí tak zaujatá, že autorovi ihned napsala. Ten jí odpověděl:
“Snažil jsem se jen napsat dobrý příběh, nechtěl jsem být prorokem. Ale stejně jako v mých příbězích a pracích dalších, lepších autorů, nové objevy a události byly předvídány. Nepochybuji, že je to zapříčiněno tím, že se všichni kreativci dostávají do hypnotického, telepatického a vnímavého stavu ve kterém ačkoliv zdánlivě bdělí, jsou napůl ve spánku a napojí se nejen na lépe informované mysli jiných, ale také do podvědomých říší neznámých faktů.”
V roce 1914, jen rok před smrtí Robertsona, vyšla jeho povídka s názvem “Beyond the Spectrum” tedy “Mimo spektrum”, která mluví o budoucí válce mezi Spojenými Státy Americkými a Japonskem. V povídce válka odstartuje překvapivým útokem Japonců na Americké lodě poblíž Hawaiie. Někteří v tom vidí spojitost s útokem na Pearl Harbor. V povídce se také vypráví o speciálních laserech, které dokážou oslepit a spálit vojáky, což by zase mohlo předpovídat použití atomové bomby.
Novela nicméně nepřinesla autorovi ani slávu ani peníze. Prý dlouho žil v bytě v New Yorku, který byl zařízený tak, aby připomínal lodní kajutu a nakonec zemřel v hotelovém pokoji v jeho pouhých 53 letech.
Jeho dílo nebylo jediné, které mělo údajně předpovědět zkázu Titanicu. V roce 1912 těsně před vyplutím Titanicu vyšla kniha s názvem The White Ghost of Disaster, tedy Bílý duch prohromy od autora jménem Thornton Jenkins Hains. Příběh vypráví o 244 metrů dlouhé lodi jménem Admiral, která se potopí po srážce s ledovcem v rychlosti 22,5 uzlů. Většina jejích pasažérů se utopí, protože na lodi nebyl dostatek záchranných člunů.
Novinář a spiritualista William Thomas Stead publikoval hned dvě práce, které nesly podobnosti s potopením Titanicu. První, pojmenovaná “How the Mail Steamer went down in the Mid Atlantic” tedy “Jak se poštovní parník potopil ve středu Atlantiku” vyšla v roce 1886 a mluví o potopení zaoceánské lodi, která neměla dostatek záchranných člunů. Druhá, pojmenovaná “From the Old World to the New”, tedy “Ze starého světa do nového” zase vypráví o potopení lodi po nárazu do ledovce v severním Atlantiku. Nejzvláštnější na těchle příbězích ale je, že jejich autor byl jedním z pasažérů, kteří 15. dubna 1912 nepřežili potopení lodi Titanic.
Objevilo se hned několik lidí, kteří tvrdili, že měli jakousi předtuchu, že se s údajně nepotopitelným parníkem něco stane. Skot Alex MacKenzie dostal lístek na Titanic jako dárek od svých rodičů. Jen chvíli před vyplutím se Alex procházel po lodním můstku, když se mu v hlavě ozval hlas, který mu přikazoval, aby na loď nevstupoval. Alex se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho neviděl. Potom se hlas ozval znovu a hlasitěji. Když se hlas ozval potřetí, Alex se rozhodl z lodi odejít a vrátit se zpět domů do Glasgow.
Jeho rodiče penězmi zrovna neoplývali a tak byli rozčílení, že Alex promarnil tak drahý lístek. Tedy až do té doby, než si v novinách přečetli o potopení Titanicu.
Další tragická událost, která měla být některými předpovězena, byl útok na budovy světového obchodního centra 11. září 2001.
Jednou z obětí téhle tragédie se stala Ruth McCourt, úspěčná podnikatelka, která cestovala společně se svojí dcerou Julianou a nejlepší kamarádkou Paige na západní pobřeží. Jejich plánovaný výlet měl skončit v Disneylandu.
Její manžel David později novinářům řekl, že Ruth mluvila o smrti už šest týdnů před 11. zářím. On sám se potkal s podivnou předtuchou, když s manželkou a dcerou naposledy mluvil po telefonu a přál jim bezpečný let.
Jakmile vstal aby položil sluchátko, najednou se mu před očima objevila vize ohromného záblesku. Ten byl tak mocný, že ho shodil na postel. Nechápal vůbec, co se to stalo a nakonec prostě pokračoval dál ve svém dni. V hloubi duše ale věděl, že jeho vize nevěstí nic dobrého.
Paige letěla letem American Airlines 11, zatímco Ruth společně s dcerou Julianou cestovaly letem United Airlines 175. Teroristé obě letadla unesli. S prvním narazili do severní věže a s druhým do jižní.
Bratr Ruth ten den pracoval v budovách světového obchodního centra, ale naštěstí se mu podařilo uniknout bez zranění.
Manžel Ruth David pomohl založit program B.R.A.V.E. Juliana, který učí děti nenásilí a řešení konfliktů. Jeho cílem bylo naučit děti toleranci, soucit a porozumění. Také vytvořil zahradu na pozemku muzea umění v Novém Londýně, věnovanou vzpomínce Ruth a Julianu.
46ti letý Eamon McEneaney pracoval pro finanční společnost Cantor Fitzgerald ve 105. patře severní věže. Už před útoky měl předtuchy o svojí smrti. Tvrdil například, že zemře mladý, nebo že se nedožije nového tisíciletí. K tomu dodával, že nové tisíciletí technicky začíná rokem 2001.
Jednou svojí manželce Bonnie řekl, že by měla na děti uplatňovat více disciplíny, protože jinak to bude pro ni těžké, až tady on nebude. Když mu na to odpověděla, že to on je ten přísnější, řekl jí na to: “Ano, ale dlouho tady nebudu….uvidíš.”
Když přišlo září 2001, jeho neklid se ještě zvýšil. Na rodinném setkání debatoval se svým bratrem co by udělal, kdyby došlo k dalším teroristickým útokům na dvě věže. V roce 1993 totiž teroristé odpálili bombu v severní věži. Tehdy Eamon zachránil životy 66 zaměstnanců tím, že jim dal mokré hadry na obličej a pomohl jim vytvořit lidský řetěz, pomocí kterého bezpečně sestoupali dolů po schodech. Nakonec se s bratrem schodli na útěku na střechu, kde by je mohli zachránit helikoptéry.
Ráno 11. září 2001 když se Eamon chystal do práce, dostal najednou záchvat závratě. I přesto odmítl zůstat doma a místo toho se vydal na dvouhodinovou ranní cestu do centra New Yorku. Domů už se nikdy nevrátil.
Jednoho dne zaklepal na dveře Eamonovy vdovy Bonnie policista. Když otevřela, předal jí sametovou krabičku, ve které ležel Eamonův svatební prsten sestavený ze čtyř propletených kroužků. Vůbec nechápala, jak prsten mohl tohle všechno přežít a brala to jako znamení od svého zesnulého muže.
Bonnie se po rozhovorech s dalšími pozůstalými rozhodla sepsat knihu s názvem Messages: Signs, Visits, and Premonitions from Loved Ones Lost on 9/11 tedy Zprávy: Znamení, návštěvy a předtuchy od milovaných ztracených 11. září. V ní dokumentuje paranormální zážitky sebe i dalších pozůstalých.
Dalšími oběťmi útoků 11. září se stali Monica a Michael Iken. Ti měli svatbu přesně rok předtím, 11. září 2000. Brali se venku. V momentě, kdy si měli říct své “ano”, nad jejich hlavami proletělo velké letadlo, jehož zvuk přehlušil svatební sliby. Michael se tehdy obrátil k Monice a řekl:”Jsme prokletí.” Po vyvolání svatebních fotografií si Monica všimla, že na jedné z nich je postava jejího manžela překrytá černou šmouhou.
V týdnech před osudovým neštěstím se Michael zdál neklidný. Říkal věci jako “Nezvládneme oslavit naše výročí” nebo “Nebudu na svatbě mého nejlepšího kamaráda.” Týden před 11. zářím se společně s kolegy ze svého obchodního oddělení pustil do diskuze ohledně jejich smrti. Probírali to, jak by chtěli aby se na ně vzpomínalo, nebo to, jaký chtějí mít smuteční obřad. Z jeho 18 kolegů přežilo jen 6.
9. září 2001 se Monica a Michael ubytovali v hotelu na Bostonském letišti. Michael zničehonic zpanikařil a trval na tom, že se oba musí z hotelu okamžitě odhlásit. Monica tehdy jeho chování vůbec nechápala, ale později se dozvěděla, že v tu samou chvíli byli na Bostonském letišti i teroristé, kteří později unesli letadla.
10. září Monica chtěla navštívit New York ale Michael jí to zatrhl s tím, že by se o ni bál.
Michael pracoval jako dluhopisový makléř v 84. patře jižní věže. Potom, co letadlo narazilo do severní věže, mnozí se domnívali, že šlo o nešťastnou nehodu. Michael svojí manželce zavolal pět minut po nárazu a ujistil jí, že vše je pod kontrolou, dostali příkaz zůstat na místě a zatím je neevakuují. Chtěl, aby zavolala jejich příbuzné. Potom jí řekl: “Lidé skákají z oken. Musím jít.”
Když se Monica chystala volat příbuzným, ke své hrůze koutkem oka uviděla v televizi další letadlo jak míří k jižní věži. Když zavolala svému manželovi znova, uslyšela jen obsazovací tón. Přesto šla spát s nadějí, že Michael možná přecijenom přežil.
Když se probudila, uviděla svého manžela, jak stojí u dveří. “Jsem ok. Všechno je v pořádku.” Řekl jí. Obklopovalo ho bílé světlo a ona tušila, že ho už nikdy neuvidí.
Dvě třetiny těl obětí, včetně Moničina manžela, se nikdy nenašly. Iken proto vytvořila nadaci September Mission, jejímž úkolem bylo vytvořit na místě, kde stávaly dvě věže, památník. Monica se stala hlasem pozůstalých po obětech útoků. Rodiny požadovaly, aby otisky dvou věží a okolní oblast byly respektovány a nestavěly se na nich žádné budovy.
Jejich přání se vyplnilo a 10 let od útoků 11. září 2011 byl odhalen památník s názvem Odraz nepřítomnosti se dvěma nádržemi v místech kde stávala dvojčata.
Alespoň jeden člověk se dokázal díky předtuše zachránit. A to hned dvakrát. 26. února 1993 Barrett Naylor vystupoval z vlaku do práce, když se ho zmocnil zvláštní pocit. Jakýsi vnitřní hlas mu nařídit, aby nechodil do světového obchodního centra. Barrett poslechl svůj instinkt a vrátil se domů. Ten den krátce po poledni teroristé odpálili bombu v parkovací garáži světového obchodního centra. Během útoku zemřelo 6 lidí a více než 1000 dalších vyvázlo se zraněními.
11. září 2001 měl Barrett ten stejný pocit jako několik let předtím. Znovu svoji intuici poslechl a když se vrátil domů, s hrůzou uviděl v televizi kolabující budovy světového obchodního centra.
Skeptici tvrdí, že naše osudy řídí náhoda a zdání předtuchy vzniká, když se ve všem tom chaosu snažíme vysledovat nějaký vzor. Existují lidé, kterým úplná náhoda zachránila život stejně tak jako existují lidé, kterým ho sebrala. Lidé, kteří poslechli předtuchu a nešli do práce, nenastoupili do letadla, nesedli si za volant. A stejně tak jiní, kteří měli v hlavě jen představu hladké cesty, která se ale nevyplnila.
Těžko říct, jak předtuchy vlastně fungují a proč se některé splní a jiné ne. Je to vlastně takový paradox. Pokud byste zachránili něčí život tím, že byste předem viděli jak zemře a zabránili byste tomu, nebyla by vaše předpověď ve výsledku nepravdivá?
S touhle úvahou dělám tečku ze dnešní smutnou epizodou. Dodám snad ještě jen to, že pokud máte špatný pocit v žaludku, možná byste ho neměli ignorovat.
Zatím se mějte a udržujte svou mysl...otevřenou.