Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Předtím, než se dnes vrhneme do další králičí nory, mám jedno oznámení. Rozhodla jsem se vypnout Q and A na Spotify, protože se několik jedinců rozhodlo, že si z něj udělají odpadkový koš na svoje urážky. Přeju si, aby si lidi občas uvědomili, že se za hlasem opravdu neskrývá nějaká AI ale opravdový člověk.
Když jsem se na začátku minulého roku rozhodla udělat podcast, okamžitě jsem věděla, že jeho tématem by měly být záhady. Protože je to něco, co je mi velmi blízké, odjakživa jsem se o to zajímala, přečetla jsem o tom spousty knih a viděla hodiny dokumentů. Neopouštěla mě představa, že v naší realitě existuje ještě něco víc, než se nám předkládá. A napadlo mě, že tu jsou lidi, které by tahle témata mohla taky zajímat. A jak říkám na konci každé epizody, myslím si, že je důležité udržovat svou mysl otevřenou.
Jak podcast poslouchá víc a víc lidí, začala jsem dostávat reakce. Některé z nich byly skvělé a těm, kteří jste je napsali, moc a moc děkuju a jsem ráda, že se vám podcast líbí. Ale bohužel se našli i jiní, kteří nemají nic jiného na práci, než psát na moje epizody komentáře plné urážek. Bohužel mi v Q and A nešli zablokovat a když už jsem dostala hnusný komentář na několikátou epizodu, rozhodla jsem se Q and A zablokovat úplně.
Ankety budu zveřejňovat pořád a pokud chcete na podcast nějak zareagovat, můžete mě kontaktovat na mém instagramu Tajemne_Skutecnosti.
A teď už se vydejme do králičí nory. Uvědomila jsem si, že jsem dlouho nemluvila o žádné české záhadě. Když jsem tak přemýšlela, o které zpracovat epizodu, napadlo mě, že jsem ještě nemluvila o žádném hradě, přestože v Čechách máme spoustu velmi zajímavých hradních záhad a legend.
A protože máme chatu nedaleko Orlické přehrady, moje volba padla na hrad Zvíkov. Před několika lety jsem ho totiž sama navštívila. Zvíkov je proslulý tím, že tam lidem přestávají fungovat kamery, nebo se jim rychle vybíjí telefony. Já jsem tehdy smartfoun ještě neměla a všechno jsem fotila na extrémně pomalý ale skladný digitální foťák. Přemýšlela jsem, jestli se mi taky záhadně vybije anebo jestli na fotkách uvidím nějaké zvláštní tvary, co by tam neměly být.
Nic z toho se sice nestalo, ale to, že to nepotkalo mě neznamená, že se na Zvíkově nedějí zvláštní věci. Existuje o nich totiž spousta zaznamenaných svědectví, o kterých budu dnes mluvit.
Nejdříve si povíme něco o jeho historii. Hrad Zvíkov se nachází na skalním ostrohu u soutoku řeky Vltavy s Otavou nad vodní nádrží Orlík v okrese Písek. Dávno předtím, než tady byla vybudovaná přehrada, Zvíkov přehlížel ze své výšky malebné údolí.
Podle archeologických nálezů místo, na kterém dnes stojí Zvíkov, lidé obývali už ve střední době kamenné, tedy mezi 8000 a 10000 lety před naším letopočtem. Byl to důležitý strategický bod. Skalní ostroh totiž chránily ze stran jeho vysoké strmé stěny. Přístupný byl jen dlouhou úzkou šíjí na jihu. Po řekách se navíc dalo plavit se zbožím, takže tady vznikly obchodní stezky.
V období mezi lety 450 až 1 před naším letopočtem na místě dnešního Zvíkova Keltové postavili malé opevněné hradiště, které bylo obehnáno vysokou zdí a chráněno příkopem.
Hrad Zvíkov pravděpodobně založil ve 13. století král Přemysl Otakar I. Jeho syn Václav I. na Zvíkově s oblibou pobýval. Podle kronikářů snad až příliš často, zřejmě tam totiž utíkal před svými panovnickými povinnostmi. Hrad patřil Přemyslovcům až do jejich vymření na začátku 14. století.
Karel IV. za svojí vlády nechal hrad opravit a rád ho navštěvoval. Mezi další majitele hradu patřili hlavně páni z Rožmberka a ze Švamberka.
Hrad měl tak dobré opevnění, že odolával útočníkům i za třicetileté války. Teprve v 17. století se posádka na Zvíkově vzdala císařskému vojsku, a to posléze Zvíkov vyrabovalo a zpustošilo. Na začátku 18. století hrad přešel do vlastnictví Schwarzenbergů, kteří měli sídlo na nedalekém Orlíku.
Ti ke konci 18. století začali chátrající hrad opravovat. Jeho stav byl ale natolik špatný, že se některé jeho části nepodařilo zachránit a kus paláce nad řekou se dokonce zřítil. Další rekonstrukce proběhla v polovině 19. století. Hrad zůstal majetkem Schwanzerbergů až do roku 1948, kdy ho zabral stát.
Původ jména Zvíkova vysvětluje pověst o dceři praotce Čecha. Ta se prý zamilovala do mladíka, kterého její otec neschvaloval. Přesto se milenci zasnoubili a utekli spolu do vzdálených lesů na jihu. O několik let později praotec Čech náhodou v těchto končinách lovil zvěř, když narazil na dvě malé děti.
Ty ho dovedly k chatrči, ve které bydleli se svojí matkou. V té praotec Čech ihned rozeznal svoji ztracenou dceru. Vnoučata ho obměkčila natolik, že se s dcerou i jejím chotěm usmířil. Nabídl jim, aby se s ním vrátili zpět na Říp, ale oni odmítli, protože si na tom krásném místě zvykli. Nechal jim tedy namísto chatrče zbudovat pevný dřevěný srub a ten dostal jméno Zvykov podle slovesa “zvyknout si”.
Jedním z nejzáhadnějších míst na Zvíkově je hlízová věž. Protože se svým vzhledem tolik liší od ostatních částí hradu, existují domněnky, že na místě stála ještě daleko dříve než zbytek hradu. Její současná podoba ale měla vzniknout někdy na začátku 13. století. Věž má čtvercový půdorys, je vysoká 20 m a široká 12,5 m. Její zdi jsou silné 3,5 metru.
Jeden z jejích názvů – hlízová věž je odvozený od toho, že ji tvoří 44 řad hrubě vypracovaných tmavých kamenných kvádrů, které připomínají hlízy. Spodních 14 řad kamenů má v sobě vyražené značky, které v průběhu staletí vyvolávaly mezi lidmi mnoho spekulací.
Podle zakladatele české archeologie Jana Erazima Vocela, žijícího v 19. století mohli Hlízovou věž vystavět Římané. Marcus Aurelius ve 2. století našeho letopočtu nechal vybudovat v barbarském území tvrze s posádkami. Podobné stavby prý Římané stavěli v okolí Dunaje. Znaky pak připomínají staré italické písmo.
Populární byl také názor, že věž pochází už z 1. či 2. století našeho letopočtu, kdy v oblasti pobýval germánský kmen Markomanů. Podle nich dostala věž název Markomanka. Znaky na kamenech měly být germánské runy. Téhle teorii ale odporuje fakt, že germánské runy pravděpodobně vznikly až o století či dvě později.
Archeolog František Olbricht v 19. století vyslovil domněnku, že věž postavili samotní keltové. Značky na kamenech by mohly být keltskými magickými symboly. Problém je v tom, že se vůbec neví, jestli Keltové nějaké takové značky používaly.
Všechny tyhle teorie zní velmi romanticky, ale pravda bude nejspíš někde jinde. Nejpravděpodobněji jde prostě a jednoduše o symboly, které do kvádrů vyryli kameníci. Podobné značky nebyly v té době ani později ničím výjimečným, najdeme je na mnoha dalších stavbách. Plnily několik funkcí – například označovaly, které díly kamenické práce mají být sesazeny k sobě. V tomhle případě by šlo o značky jednotlivých kameníků, které sloužily pro účely vyplácení jejich mzdy.
Každý aspirující kameník musel prokázat zručnost na třech stavbách, než mu byla přidělena jeho vlastní značka. Značky se mohly dědit, nebo předávat z mistra na učně. Byl to vlastně takový jejich podpis. Jednotlivých značek na Hlízové věži je celkem 47, to by znamenalo, že na ní kameny dodalo 47 kameníků.
Znaky navíc nejsou jen na hlízové věži, ale i na dalších částech Zvíkova, jako jsou arkády paláce a hradní průčelí. Některé z nich se shodují se značkami na hlízové věži. Bylo by tedy možné, že několik řemeslníků dodávalo kameny pro různé části stavby.
Pár značek ze Zvíkova se podobá i těm vyrytým třeba na kamenném mostě v Písku, hradu v Písku, nebo bazilice sv. Prokopa v Třebíči. Z toho by se dalo odvodit, že na těchto stavbách pracovali stejní kameníci. Ze 47 jsou ale stejné třeba jen 3. To by ale také mohlo mít své vysvětlení. Kameníci byli v té době svobodní a mohli si za prací cestovat, jak chtěli.
Navíc dodnes nevíme, jaká pravidla ve středověku existovala pro používání kamenických značek, nedochovaly se o tom žádné záznamy. Je docela dobře možné, že kameníci využívali jednu značku jen v rámci dané stavby a pak už ne.
Značky se objevují jen zhruba na polovině kamenů, které jsou v prvních 14 řadách od země. Na výše umístěných kamenech znaky nejsou. Může to být i proto, že by se nedaly ze země přečíst. Ani na jiných stavbách ale nebyly označeny značkou úplně všechny kameny. Možná, že se označil jen jeden kámen z určitého množství, anebo některé značky skončily směrem dovnitř. Také není jisté, jestli se mzda skutečně počítala od každého jednotlivého kamene. Na jiných stavbách se odváděla například podle výšky kamenné konstrukce.
Vyšší kvádry sice nemají značku, ale za to je v jejich středu díra určená k uchycení kamene do kleští, takzvané krepny. Kleště byly zavěšené na provaze a kámen se vytáhl nahoru pravděpodobně s pomocí kladkového systému. Asi by nedávalo moc smysl vyrývat do těchto kamenů značku, když tam kameníci stejně museli vyvrtat díru.
Možná, že značky na Hlízové věži nejsou až tak záhadné, jak se na první pohled zdá. Další záhady se ale skrývají uvnitř. Ve věži se nachází Korunní síň, která dostala své jméno podle toho, že v ní byla uchovávána česká královská koruna. Alespoň tak se to píše na oficiálních stránkách Zvíkova a v dalších zdrojích. Není to ale tak jednoduché. Nikde se totiž neuvádí, která koruna se tím myslí, nebo kdy tady byla.
Korunovační koruna či koruny Přemyslovských králů se dodnes bohužel nedochovaly a neexistují písemné záznamy, které by je umístily na Zvíkov. Informace o tom, že na Zvíkově byla uchována královská koruna a další klenoty, pochází až ze 17. století.
Někdy se píše, že Zvíkov ukrýval svatováclavskou korunu, kterou dal zhotovit Karel IV. před dokončením Karlštejna. Svatováclavská koruna ale z rozhodnutí Karla IV. zůstávala ve svatovítské katedrále, dokud ji na hrad Karlštejn nepřemístil jeho syn Václav IV.
Koruna měla v prvním patře Hlízové věže viset na řetězu ze stropu. Nezdá se vám to jako trochu podivný způsob uschování královského klenotu? Pokud byste měli královskou korunu, nejvyšší symbol státnosti, opravdu byste ji pověsili někam na řetěz? Podle jedné teorie tady ale koruna skutečně byla, jenom ne ta královská.
V 11. až 13. století se totiž používal typ osvětlení ve tvaru kola, které mělo po svém obvodu svíčky. Držely ho čtyři řetězy, které byly nad kolem spojené do jednoho, který visel ze stropu. Tomuto typu lustru se říkalo koruna. Je tedy možné, že v tomhle případě došlo k nedorozumění.
To, jestli tam někdy královský klenot opravdu byl nebo ne, ale není největší záhady korunní síně. Přesně tady totiž být největší aktivita jednoho ducha, který se proslavil natolik, že jeho jméno nese dokonce i jedna veselohra.
O tom, že se podivné věci děly na Zvíkově už před mnoha staletími, vypovídá tabulka vedle vchodu do královského paláce. Je na ní napsané svědectví zedníka Antonína Vlacha, který na hradě pracoval. Stojí tam:
„Roku 1597 já Jan Antonín Vlach, soused v městě Milevsku, projednal jsem se zde na zámku Zvíkově od urozeného p.p. Jana Jiřího ze Švamberka na Ronšpeku, Boru a Vorlíku jeho Milosti Císařské rady na tu obmítku okolo vašeho zámku, též i uvnitř v zámku, a to dílo Boží pomocí všechno jsem urovnal, přejinačil pomocí čeládky mojí. K tomuž pondělí na úterý před narozením panny Marie v noci věřte jistě pokušení jsem měl od zlého ducha takové, že mocí pode mnou tažen, tak hrubě užasl, až jsem ven z komory utéci musel. Pán Bůh všemohoucí ráčiž nás všechny od takového ducha ostříhati. Amen.“
Vyděšený řemeslník nebyl zřejmě prvním ani posledním, kdo se na hradě setkal s duchem. Tomu se později začalo říkat jménem Zvíkovský rarášek. Slovo rarášek má svůj původ v pojmenování sokolovitého ptáka raroha, který býval považován za démonickou bytost převtělenou do ptačí podoby. Samotné slovo raroh má být zkomoleninou jména staroíránského boha, který se dokázal proměňovat v sokola.
Podle slovanských pověstí se rarášek líhl z vajíčka černé slepice nošeného v podpaží po určitou dobu. Některé zdroje uvádí 9 dní, jiné 40. Po tuto dobu se člověk nemohl mýt, modlit, nebo si třeba stříhat nehty. Ten, komu to všechno přišlo moc složité, mohl raráška získat trochu jednodušeji zaprodáním své duše. Rarášek měl vypadat jako ohnivý pták, zmoklé kuře nebo skřítek. Svému majiteli přinášel majetek a blahobyt, ostatním ale prováděl různé neplechy. Slovo rarášek také sloužilo jako označení pro neposedné dítě.
Podle popisu na tabulce u vchodu do paláce se sice nic moc nedozvíme, jak vypadal ten duch, který zedníka tenkrát tak hrozně vyděsil, existuje ale další staré svědectví, které mluví o podobě raráška.
Zvíkovské panství bylo proslulé hojným počtem divoké zvěře, a proto tady šlechtici rádi pořádali hony. Po jednom takovém honu a následné hostině se jeden z těch šlechticů vydal na kutě. Ve své komnatě okamžitě usnul. O půlnoci ho probudily zvony a podivný výsměšný smích. Vstal, zapálil si louči a ve světle ohně pátral po zdroji toho smíchu. Potom uviděl maličkého skřítka s červenou čepičkou a lucernou, vyzařující stříbřité světlo. Když ale zamrkal, skřítek zmizel.
Lehnul si tedy a snažil se znovu usnout. Po chvíli ale znovu uslyšel ten samý smích. Potom se už skřítek neukázal.
S nástupem moderních technologií si Zvíkovský rarášek oblíbil manipulovat s foťáky a kamerami. Při natáčení pohádky Marie Růžička v 90. letech si jeden řemeslník stěžoval, že má v korunní síni neustále pocit jakoby mu někdo stál za zády. Jeho manželka za ním pak přišla s tím, že viděla ve věži jakousi malou postavu vyvolávající dojem staříka. Postava proběhla místností a pak zmizela. Hrad byl ale zamčený a nikdo tam být nemohl.
Herec David Suchařípa, který si v pohádce zahrál šaška, později vzpomínal, že kastelán filmaře nabádal, aby v jedné místnosti radši netočili. Štáb ale na jeho radu nedbal. Při natáčení v korunní síni Hlízové věže jeden z monitorů zeshora úplně zčervenal, jako by ho někdo zalil červenou barvou, a pak přestal fungovat. Stalo se to i s druhým a třetím monitorem, a tak scénu nakonec natočili jinde.
Pověst říká, že toho, který se odváží přespat v korunní síni, do roka stihne smrt. Neví se, jestli to někdo ze štábu zkusil, nicméně jak režisér filmu Aleš Horal, tak představitel prince Jiří Kudlan rok po vydání filmu skutečně zemřeli. Režisér zemřel za nevyjasněných okolností po údajných psychických potížích a herec spáchal sebevraždu.
V roce 2000 se v Hlízové věži natáčel jeden z dílů pořadu Záhady a Mystéria televize Prima. Jeho režisér David Bonaventura v rozhovoru přiznal, že na události z toho natáčení nikdy nezapomene.
Nejdříve jim v korunní síni zčernal monitor. Asi pět minut po vložení plně nabitých baterií kamera hlásila, že jsou vybité. Když je kameraman vyndal, zjistil, že jsou horké a skutečně zcela vybité. Když pak kameraman pořizoval snímky pomocnou digitální kamerou, stoupl si doprostředka síně. Obraz na displeji začal blednout, až se na něm zprostředka rozlilo bílé světlo. Když filmař udělal krok dozadu, obraz se postupně na displej zase vrátil. Filmař znovu vstoupil doprostředka síně a displej znovu zbledl. Tohle se opakovalo ještě několikrát
Když se filmaři doslechli o podivných zkušenostech lidí, kteří se odvážili přenocovat v Hlízové věži, rozhodli se, že jejich redaktor také tuhle zkoušku odvahy podstoupí a zůstane ve věži přes noc. Když pak prohlíželi noční záznam z hlízové věže, zjistili, že je úplně nepoužitelný. Nejdřív totiž zčernal a potom zbělel.
Po týdnu se na hrad vrátili, aby natočili záběry ve věži ještě jednou, ale technika jim selhávala znovu. Lidé v servisním středisku kamery prohlédli a shledali, že jsou zcela v pořádku.
Na Zvíkově se natáčela i část mysteriózního seriálu Strážce duší. Režisér Dušan Klein řekl, že o půlnoci najednou zhasla světla a všichni viděli záhadný stín, který zachytila i kamera.
Jeden z členů Projektu záře byl ke konci 90. let na Zvíkově se ženou, kterou označil jako Marie L. Ta se zabývala automatickou kresbou. Požádal ji, aby mu nakreslila, co v té věži vnímá. Marie zobrazila jakýsi kruh, který se nahoře a dole protáčí do spirály a protíná ho silná vertikální přímka, kterou označila jako kosmickou energii.
O pár let později hrad Zvíkov zkoumal pomocí proutku léčitel Rudolf Pitra. Podle něj prochází korunní síní geopatogenní zóna, která ve svém středu narušuje jakýsi proud energie vycházející zeshora a dává ho do spirálovitého pohybu. Ve vzduchu nakreslil tentýž tvar, který předtím zobrazila Marie L., přestože tu ženu ani neznal. Geopatogenní zóny mají být pásy rušivé energie, které vznikají na různých místech na zemi.
Mnoho návštěvníků korunní síně tvrdilo, že se jim tam udělalo špatně, náhle se jim vybily baterky v mobilu, foťáku nebo kameře, nebo jim přestala fungovat elektronika. Někteří návštěvníci popsali, že v korunní síni mají pocit, jako by tam znělo jakési vzdálené zvonění zvonů.
Zajímavé je, jak moc je Zvíkov propojený se zvoněním. I zjevení Zbvíkovského raráška měl doprovázet zvuk zvonů.
Starší název Zvíkova - Klingenberg, znamená zvonící vrch. Je možné, že původ slova Zvíkov není zkomoleninou vycházející ze slova zvyknout si, jak o tom vypráví pověst o praotci Čechovi, ale od slova zvuknúti, které je staročeskou podobou slova zaznít. Není jisté, proč byl tak hrad pojmenován. Nicméně dnes je na Zvíkově vystavený jeden starý zvon s velmi zvláštní minulostí. Zvon ulili někdy mezi lety 1400 až 1450. Jedná se tedy o jeden z nejstarších dochovaných zvonů v Čechách.
Před napuštěním přehrady stávalo v údolí pod Zvíkovem malé městečko. Patřil k němu kostelík svatého Mikuláše, který po obou stranách obklopoval hřbitov. Na tom se v roce 1823 přestalo z neznámého důvodu pohřbívat. Asi o deset let později byl kostelík zbořen a pod jeho ruinami se asi o sto let později nalezl pod zemí zakopaný zvon. Nebylo neobvyklé, že se zvony ukrývaly pod zemí. Ve válečných letech se totiž používaly třeba k odlívání děl a tak bylo docela záhodno je schovat. Tenhle ale byl nalezený dost hluboko – celých sedm metrů pod povrchem.
Král Václav I., který na hradě velmi rád a často pobýval, trpěl zvláštní přecitlivělostí. Už od dětství totiž nesnášel zvuk zvonů. Vyvolával u něj bolesti hlavy, a možná dokonce i záchvaty, podobné epilepsii. Kamkoliv cestoval, tam se zakazovalo zvonit na zvony. Asi by ho ten zvon v kostelíku rozčiloval natolik, že by ho i nechal zakopat, jenomže Václav I. žil dvě stě let před jeho ulitím.
Zůstává tedy záhadou, proč měl někdo potřebu schovat zvon do tak velké hloubky i proč se Zvíkovu říkalo Zvonící hrad.
V sousedství Hlízové věže se nachází další z nejstarších částí hradu – kaple sv. Václava. Tou se dá projít do sakristie, která ukrývá dost podivné malby. Sakristie souží jako technické zázemí pro kněží, kde se připravují k obřadům. Tady je ale pod oknem podstavec pro oltář, což znamená, že se mohlo jednat o malou soukromou kapli, která možná sloužila přímo králi.
Na stěnách sakristie si můžeme prohlédnout poněkud podivné malby. Jak už to tak s několik set let starými nástěnnými malbami bývá, je dost těžké rozeznat co představují, nebo jaký mají vlastně význam.
Jsou to zobrazené postavy v nařasených pláštích, které mají na obličeji bílou masku s ptačím zobákem. Na první pohled připomínají morové doktory, kteří nosili voskovaný oděv a zobákovitou masku s brýlemi, ve které měli vonné bylinky.
Lidé totiž dříve věřili, že se nemoc šíří otráveným vzduchem, který bylinky dokážou účinně desinfikovat. Nicméně tenhle oblek vytvořil až v roce 1619 vedoucí lékař Ludvíka XIII Charles de Lorme. Sice se přesně neví, jak jsou malby staré, ale dá se předpokládat, že vznikly už v 15. století, kdy podle záznamu byly provedeny malby v síních, arkádách a kapli.
Postavy také připomínají takzvané Lucky. Na svátek svaté Lucie v jižních Čechách po vesnicích pochodoval průvod Lucií, které se zahalovaly do bílého roucha a na obličejích nosily masky ve tvaru zobáku vyrobené ze dřeva a papíru. Lucky kontrolovaly, zda je před Vánocemi uklizeno a jestli se děti postí. Někdy si dokonce do rukou braly nože a vyhrožovaly s nimi neposlušným dětem, že jim rozpárají břicho.
Postavy na malbě v sakristii ale mají u pasu meč. Ten mohli nosit jen příslušníci vyšší šlechty, ne moroví doktoři nebo venkovské ženy. Stále tedy není jasné, koho tyhle malby vlastně představovaly.
Vyprávění o Zvíkově by nebylo úplné, kdybych se nezmínila o jeho pokladu. Ke každé správné hradní záhadě patří poklad, který je samozřejmě dobře ukrytý v podzemí.
Obléhání hradů představovalo ve středověku klíčovou součást válčení. Nepřátelská armáda se trpělivým obléhání snažila obyvatele hradu vyhladovět, případně se pokoušela dostat se za hradby s pomocí děl, beranidel nebo katapultů.
Zvíkov byl obléhán čtyřikrát, z toho třikrát neúspěšně a počtvrté se Zvíkovští vzdali. Hrad bránila jeho velmi příznivá poloha na skalním ostrohu, který má ze stran velmi strmé stěny. Někteří se ale domnívají, že posádka Zvíkova měla ještě jeden způsob, jak odolávat obléhatelům. Prý pod hradem vedla tajná chodba, kterou si obyvatelé Zvíkova mohli v klidu chodit ven pro zásoby.
Chodbou se prý dalo dojít až ke kapličce sv. Anny, která stojí od hradu vzdušnou čarou asi 2 km. Podle pověsti Otavští voraři jednou pod kaplí svaté Anny spatřili osvětlenou jeskyni. Přirazili ke břehu a vydali se k ní. Pak ale jeden z nich uklouzl a zaklel. V tu ránu na ně vyběhl obrovský černý pes se svítícíma očima. Vyděšení voraři se rychle dali na útěk. Od té doby tuhle jeskyni nikdo nespatřil.
Ve Zvíkovském podzemí se také měl ukrývat poklad. Ten měl patřit Blanickým rytířům, kteří si pro něj dojdou jen co zkosí nepřátele české země. Možná, že jeho součástí byla i ta ztracená přemyslovská koruna. Pokud tomu tak skutečně je, už nikdo pravděpodobně nezjistí. Po stavbě Orlické přehrady se totiž podzemí Zvíkova zatopilo…
Myslím si, že zajímavé pověsti patří ke každému starému hradu a dělají jeho historii ještě barvitější. Zvíkov je té historie plný. Už se nikdy přesně nedozvíme, jestli tam keltové provozovali nějakou prastarou magii, ani co se přesně stalo tomu zedníkovi, kterého v noci vyděsil jakýsi duch.
V případě šlechtice, který viděl Zvíkovského raráška, by se mohlo jednat o hypnopompické halucinace. Ty někdy lidé zažívají během probouzení. Halucinace mohou být sluchové i zrakové a jejich výskyt je běžný. To ale nevysvětluje, proč návštěvníci hradu, kteří zcela určitě nespí, slyší zvony, nebo zažívají zvláštní pocity.
Dnes je státní hrad Zvíkov přístupný veřejnosti. Pořádají se tu různé akce a výstavy a hrad se dá prohlížet bez průvodce. Ročně si ho přijede prohlédnout kolem 30 tisíc lidí a čas od času se tam i natáčí filmy. Zvíkovský rarášek má pořád plné ruce práce…
Máte nějaký svůj oblíbený strašidelný hrad nebo zámek v Čechách? Dejte mi vědět na mém instagramu Tajemne_Skutecnosti.
Zatím se mějte a udržujte svou mysl…
otevřenou.