Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Já se jmenuji Anna a budu vaší průvodkyní na dnešní cestě do králičí nory.
Možná si vzpomínáte na úplně první epizodu tohohle podcastu, ve které jsem mluvila o jedné malbě, která mě jako malou děsila. Jmenovala The Hands Resist Him a namaloval ji americký malíř Bill Stoneham. Už nějakou dobu jsem se chtěla k tématu strašidelných maleb vrátit. Obzvláště potom, co mi můj přítel řekl jeden svůj děsivý zážitek, o kterém vám dnes taky povím.
Ještě než se dáme do toho, mám pro vás jedno důležité oznámení. Malby mě totiž tolik fascinují proto, že sama maluju. Už nějakou dobu se věnuji akvarelu a před rokem jsem založila projekt, který se jmenuje Maluj Akvarelem. Na webových stránkách malujakvarelem.cz a taky na svém Instagramu a Tiktoku pod stejným názvem sdílím různé návody, rady a typy na malbu akvarelem. Takže pokud někoho z vás zajímá malování, nebo pokud se chcete trochu odreagovat od všech těch děsivých příběhů, budu moc ráda, když se mrknete na moje webovky nebo sociální sítě.
Zároveň je to něco, čemu jsem kvůli podcastu nevěnovala tolik energie, kolik bych potřebovala. A proto jsem se rozhodla udělat si s podcastem menší pauzu. Jedna epizoda za dva týdny se možná nezdá jako moc práce, ale nad každou musím strávit spoustu hodin výzkumem, psaním, natáčením a vystřihováním přeřeků.
Doufám, že v budoucnosti se dopracuju k tomu, abych opět měla epizody do zásoby a vy jste nemuseli čekat. Pro zatím to ale musím vyšetřit krátkou pauzou. Takže příští epizoda nevyjde za dva týdny, ale až za měsíc.
Děkuji vám za pochopení. A teď už se vydejme do dnešní králičí nory.
Všechny malby, o kterých tady budu mluvit, si můžete prohlédnout, když kliknete na odkazy v popisku. Jeden z nejznámějších obrazů, který má být prokletý včetně svých reprodukcí, se jmenuje Crying boy, tedy Plačící chlapec. Není to vlastně jedna konkrétní malba, ale série kýčovitých obrazů dětí, které se smutně dívají na diváka, zatímco se jim po buclatých tvářích valí slzy. A dokonce se nejedná ani o jejich originály, ale o kopie.
V rohu je jako autor podepsaný G. Bragolin. Ten je sám o sobě záhadou a dá se o něm najít jenom málo. Měl pracovat jako malíř v poválečných Benátkách a vydělávat si prodejem obrazů turistům.
Prý někdy 50. letech vytvořil sérii olejomaleb plačících dětí. Podle některých zdrojů tím chtěl připomenout sirotky druhé světové války.
Přesný počet obrazů není jasný, ale bylo jich nejméně 65. Měly u turistů velký úspěch a tak se začaly masově vyrábět a prodávat po celém světě. Například ve Velké Británii se jich prodalo okolo 50 000.
Nutno dodat, že jejich původní autor pravděpodobně z peněz utržených za prodej reprodukcí nedostal zdaleka tolik peněz, kolik by si zasloužil.
Bragolinovy obrazy byly populární až do začátku osmdesátých let, kdy se o nich začaly objevovat znepokojující zprávy. V roce 1985 Britské bulvární noviny The Sun otiskly článek s názvem “Planoucí kletba plačícího chlapce”.
Článek popisoval zkušenost Rona a Mary Hallových z Rotherhamu v jižním Yorkshiru, kteří přišli o svůj domov kvůli požáru. Ten se rozmohl potom, co pánev na smažení začala hořet. Jediná věc, která v jejich domově zůstala ohněm zcela netknutá, byla reprodukce obrazu Plačícího chlapce od Bragolina. To ale nebylo vše.
Jeden místní hasič tvrdil, že se podobná věc nestala poprvé. Byl prý svědkem mnoha požárů, při kterých shořelo úplně všechno, až na obraz Plačícího chlapce. Po vydání článku se okamžitě začaly ozývat stovky čtenářů, kteří tvrdili, že měli podobné nešťastné zkušenosti.
Jeden takový dopis by asi mohl napsat i můj přítel - Daniel. Vzpomíná si, že když byl malý, dlouhou dobu jim v koupelně visel obraz plačícího chlapce, který shodou okolností vypadal stejně, jako jeho bratr, když byl malý. Proto si Daniel celou dobu myslel, že je to malba jeho bratra.
V době, kdy se požár přihodil, Dannimu bylo jedenáct. Jeho mamka brala tehdy prášky na spaní, které bohužel měly velmi zvláštní vedlejší účinky. On to popisuje tak, že když začaly působit, jakoby to nebyla ona. Jakoby ji řídilo její podvědomí. Dělala věci, které si později vůbec nepamatovala. Například šla v noci na pumpu jenom v noční košili a nakoupila tam sladkosti. Potom se vrátila domů a rozdělila se o ně s Dannim, který byl z toho samozřejmě nadšený. Později si na to ale vůbec nevzpomínala.
Jednu noc byli doma s Danielem sami, protože jeho bratr zrovna někde venku vystupoval. V době, kdy prášky začaly působit, Daniel už spal. Jeho mamka šla do kuchyně, zapnula sporák, postavila na něj hrnec a nasypala do něj těstoviny. Ale bez vody.
Potom si sedla vedle a usnula. Z hrnce se začalo kouřit. Danni si vzpomíná, že ho najednou něco probudilo. Zdálo se mu, jakoby někdo volal jeho jméno. Dodneška si myslí, že to byla jeho babička, která v té době už nežila. Nebylo by to poprvé, co s ním komunikovala, aby zachránila jeho maminku.
Danni okamžitě ucítil požár a vlítl do kuchyně. Tam uviděl jeho mamku, jak spí v sedě vedle plotny s hlavou zahalenou v kouři. Podařilo se mu ji probudit a odtáhnout pryč. Odešla s ním na balkon a i hned zavolala hasiče. Musela potom nějakou dobu zůstat v nemocnici, protože se hodně nadýchala kouře, ale naštěstí se nikomu nic vážného nestalo.
Může za to ale obraz plačícího chlapce? Těžko říct. Jisté je to, že článek o kletbě obrazu Plačícího chlapce vyvolal masovou hysterii a další historky se jen hrnuly.
Jedné ženě shořel dům šest měsíců poté, co obraz koupila. Dvě sestry v Kilburn, které vlastnily kopie obrazu, zažily domovní požár. Jedna sestra dokonce tvrdila, že viděla jak se její obraz Plačícího chlapce houpe dozadu a dopředu na zdi. Žena z Isle of Wight zažila řetězec neštěstí po tom, co se neúspěšně pokusila svoji reprodukci spálit.
Jistý muž z Nothinghamu, který vlastnil kopii obrazu, přišel o dům a jeho rodina utrpěla zranění. Pizzerie v Norfolku byla zničená i se všemi obrazy, které visely na zdech, kromě jediného, asi uhodnete který to byl. Podobných článků se objevilo víc. Zdálo se, že kdykoliv se někde objevil požár, byla na vině právě reprodukce Plačícího chlapce. Někteří lidé se jí neúspěšně snažili zbavit, jenom aby se na ně potom svalila vlna neštěstí.
Strašidelné příběhy čtenáře táhly a bulvární noviny toho neváhaly využít. Dalo by se říct, že svými dalšími články přilévaly olej do ohně. Nebo spíš olejomalbu do ohně. Umožnili totiž čtenářům, aby jim posílali svoje kopie Plačících chlapců. Redakce je potom na Halloween 1985 pod dohledem hasičů rituálně spálila. Podařilo se jim zničit okolo 2500 reprodukcí.
Objevily se i pokusy o objasnění kletby. Jeden článek mluvil o paranormálním výzkumníku a bývalém řediteli školy v Devonu, jistém Georgi Mallorym, kterému se prý podařilo vystopovat malíře původní série obrazů. Prý to byl ve skutečnosti španěl jménem Franchot Seville. V roce 1969 narazil v ulicích Madridu na malého chlapce, který nikdy nemluvil a měl velmi smutné oči.
Seville se dítě rozhodl namalovat. Když obraz uviděl katolický kněz, řekl, že je na něm Don Bonillo. Chlapec, který utekl poté, co uviděl své rodiče zemřít při strašném požáru. Kněz malíře varoval, aby se od chlapce držel stranou, protože všude, kam Don Bonillo přišel, nevysvětlitelně začalo hořet. Vesničané ho dokonce přezdívali El Diablo.
Malíř na tyhle povídačky ale nedal a chlapec mu dál pózoval i pro další obrazy. Ty se prodávaly velmi dobře, ale když ateliér jednoho dne vyhořel, malíř chlapce obvinil ze žhářství. Bonillo z místa utekl a nikdo ho potom už neviděl. Až o mnoho let později byla jako oběť jedné autonehody, při které začal vůz hořet, identifikována jako devatenáctiletý Don Bonillo.
Je to sice zajímavý příběh, ale má jeden problém. Je úplně vymyšlený. George Mallory nikdy neexistoval. Tedy vlastně existoval, ale byl to britský horolezec, který zemřel při výpravě na Mount Everest dlouho před rokem 1969. A skutečný malíř obrazů se nejmenoval Don Franchot a nebyl to španěl.
G. Bragolin byl totiž ve skutečnosti pseudonym italského malíře jménem Bruno Amadio, který žil mezi lety 1911 a 1981. Amadio byl akademicky vyškolený malíř, který později učil na Benátské akademii.
V roce 2009 žurnalista Massimo Polidoro vystopoval v Padově jeho souseda - Caselatta. Bruno Amadio už v té době totiž bohužel nežil. Caselatto ale vysvětlil, že Amadio maloval obrazy plačících dětí jenom z nutnosti. Není snadné uživit se jako malíř a když si turisté žádali další a další obrazy plačících dětí, tak jim sice vyhověl, ale podepisoval se pseudonymem. Dobře se prodávaly a on musel z něčeho žít. Žádný záhadný smutný chlapec, který způsoboval požáry, zřejmě nikdy neexistoval.
Když už jsme u těch požárů, ty vždycky měly nějaký prostý důvod. Hasičská služba jižního Yorkshiru dokonce vydala prohlášení, ve kterém ujišťovala, že požáry nejsou způsobovány malbami nebo náhodami, ale zanedbáním bezpečnosti nebo neopatrností.
Ročně se ve Velké Británii přihodí zhruba 35 000 požárů. Tohle číslo je ale průměr z posledních pár let a průběžně se snižuje, takže v 80. letech jich mohlo být ještě víc. Zdaleka největší příčinou požárů jsou kuchyňské spotřebiče, následují elektrické rozvody, cigarety, domácí spotřebiče, sirky a svíčky.
Když vezmeme v úvahu, že se v Británii prodaly desítky tisíc obrazů Plačících chlapců, je nevyhnutelné, že se některé z nich objevily v domech, které zachvátil požár. Navíc ne všechny domy, ve kterých byly tyhle obrazy pověšené, vyhořely. Spousta z nich dodneška visí v domech, které jsou úplně v pohodě.
Jak je ale možné, že Plačící chlapec zůstal neponičený, zatímco všechno kolem lehlo popelem? Podle hasičů za to jednoduše může fakt, že tyto obrazy jsou vytištěné na tlustou lepenku, kterou je těžké spálit.
Steve Punt v Pořadu Punt PI, který vysílalo rádio BBC, vyšetřoval různé záhady ve Velké Británii. V jednom díle se pokusil reprodukci obrazu Plačícího chlapce spálit. Na videu, které je dostupné na YouTube, je vidět, že kousek obrazu jenom zčernal, ale to je vše. Plačící chlapec zůstal nepoškozený.
Nakonec můžeme přemýšlet o tom, jestli to všechno nebyla spíš jedna velká hysterie. Bruno Amadio byl podle svého souseda vynikající umělec, který maloval obrazy vysoké kvality a je škoda, že ho lidé znají jen kvůli Plačícím chlapcům. Caselatto také zdůraznil, že jeho soused byl skutečný člověk a ne nějaká postavička z městské legendy.
Přesto se musím přiznat, že i když jsem jeden obraz Plačícího chlapce před nedávnem viděla v bazaru, ani mě nenapadlo si ho koupit.
Další strašidelná malba se jmenuje “The Anguished Man”, v překladu “Ztrápený muž”. Je na ní na modrém pozadí červenou barvou namalovaný muž po ramena. Na místě očí mu zejí tmavé jámy. Jeho nos je málo zřetelný, stejně tak jako uši, které jsou jenom naznačené. Muž má široce rozevřená ústa a vypadá, jako kdyby křičel v agonii.
Neví se, kdo Ztrápeného muže namaloval. Jeho majitel Sean Robinson z hrabství Cumbria v Anglii uvedl, že olejomalbu zdědil po svojí babičce před více než dvaceti lety. Ta ji prý držela zamčenou na půdě celých 25 let. Tvrdila, že ten obraz je prokletý. Jeho autor prý smíchal svoji krev s olejovou barvou, kterou obraz namaloval, a potom spáchal sebevraždu. Když obraz vlastnila, prý v domě někdy zahlédla stínovou postavu muže a v noci ho slýchávala plakat nebo vydávat divné zvuky.
Sean to nejspíš bral jako příliš bujnou fantazii, možná ale měl babičce víc věřit. Po její smrti si obraz přinesl domů. Krátce po té několik členů jeho rodiny spatřilo v domě stínovou postavu muže. V noci slyšeli pláč a naříkání, dveře se samy od sebe zavíraly, předměty se pohybovaly, aniž by se jich kdokoliv dotýkal. Kolem obrazu se zjevovala podivná světla a někdy z něj dokonce vycházelo vzlykání.
Když se Robinson na krátko přestěhoval ke svým rodičům, vzal si obraz s sebou. Jen pár dní po té se i v tomhle domě začaly ozývat podivné zvuky. Když jeho otec spadl ze schodů, Robinson obraz raději odklidil do skladu.
Když byl zpátky doma, zamknul obraz do skříně. Chtěl se ale podělit o svoje paranormální zážitky získat o nich nějaký důkaz. Proto obraz párkrát umístil do ložnice pro hosty a v noci ho natáčel na kamery. Skutečně se mu podařilo zachytit podivné jevy. Sestříhal z toho krátká videa, která zveřejnil na svém YouTube kanále s názvem The Anguished Man. Odkaz bude jako vždy v popisku, takže se sami můžete na ta videa podívat.
Na jednom z nich je vidět, jak malba najednou ve 3.25 ráno spadla a hned poté se nad ní objevilo jakési světlo. Robinson tvrdil, že v pokoji nebyl žádný vítr, který by mohl obraz shodit a navíc byl opřený na šikmo. Jeho samotného prý obklopila podivná mlha, když šel po schodech. Pocítil velký chlad a pak mlha rychle zmizela.
Na dalším videu se samy od sebe zavřou dveře a v jiném jsou slyšet podivné zvuky, které připomínají vzlykání. Na jednom záznamu je dokonce vidět, jak před kamerou prochází světelná postava.
Na Youtube kanále je také záznam z paranormálního vyšetřování skupiny SPIRIT UK. Ta uspořádala v domě noční seanci. Vyšetřovatelky položily své ruce na malou stoličku a potom se ptaly na otázky, na které se dá odpovědět ano nebo ne. Pokud odpověď zněla “ano”, stolička se pohnula. Podle odpovědí zjistily, že jednají s mužskou démonickou entitou, která byla s malířem spojená už předtím, než namaloval Ztrápeného muže. Když se zeptali, kolik entit nebo duchů je připojeno k malbě, stolička zaklepala dvakrát. Nicméně pár lidí v komentářích podotklo, že celá tahle seance vypadá dost podezřele a zdá se, jakoby se stoličkou pohybovaly ženy samy…
S Robinsonem se spojili další paranormální vyšetřovatelé - John Blackburn a Ian Lawman. Společně vzali malbu Ztrápeného muže na nejstrašidelnější místa v Británii. Při seanci na hradě Chillingham se stala příhoda, kterou Blackburn označil jako nejděsivější v celé jeho kariéře vyšetřovatele.
Místnost se náhle ochladila a potom se uprostřed kruhu lidí objevila temná postava. Když se Blackburn zeptal na některé věci ohledně malby Ztrápeného muže, masivní dřevěná lavice se sama od sebe zvedla a bouchla o podlahu. Potom se prudce obrátila vzhůru nohama. Celou událost sledovalo asi dvacet svědků. Vyšetřovatelé měli za to, že takhle agresivně reagoval hradní duch John Sage, kterému se nelíbila přítomnost jiného nevítaného ducha.
Robinson uveřejnil poslední Facebookový Update v srpnu 2022. Řekl, že obraz je zakrytý ve skříni v ložnici pro hosty. Nicméně v domě stále slyší podivné zvuky a trápí ho noční můry, kvůli kterým nemůže spát. Sám sebe se ale raději ujišťuje, že je to všechno snad jenom náhoda…
Sean Robinson měl odjakživa zájem o děsivé věci. Možná i proto obraz odmítá prodat a to i přesto, že by za něj mohl obdržet pěknou částku. Ztrápený muž figuruje ve všech možných žebříčcích jako nejděsivější obraz na světě. Stačí se na něj jenom podívat, aby vás polila hrůza.
Poslední malbu, o které si povíme, namalovala ukrajinská malířka Svetlana Telets. Jmenuje se Ženšina doždja, tedy Žena deště. Je na ní bledá žena oblečená v černém. Na hlavě má jakýsi chlupatý klobouk, který splývá s jejími černými vlasy, a ze kterého kapou proudy vody. Pozadí vypadá jako zatažená obloha při dešti. Žena má na tváři klidný výraz a její zvláštní bělavé oči se dívají dolů. Podle těch, kteří obraz viděli naživo, je ty oči sledují kamkoliv se hnou.
Svetlana v roce 1996 promovala na Umělecké Univerzitě v Oděse. Dalších šest měsíců po té měla neustále pocit, jakoby ji někdo sledoval. Snažila se ale tyhle myšlenky odehnat. Jednoho dne si sedla před bílé plátno a najednou se v její hlavě zjevil obraz. Viděla do detailů obrysy ženské tváře, barvy a odstíny. Dala se do práce. Zdálo se jí, jakoby nějaká vnější síla vedla její ruku. Jako by ten obraz nemalovala ona sama, ale něco ho tvořilo skrz ni. Za pouhých 5 hodin byl hotový.
Krátce po té se odstěhovala do města Vinnycja, kde obraz, který pojmenovala “Žena deště” vystavila v galerii. Tam si ho koupila podnikatelka jménem Larisa. Pověsila ho ve svojí ložnici. Její radost z koupě se ale brzy rozplynula. Ačkoliv bydlela sama, nedokázala se zbavit pocitu, jakoby ji někdo v jejím bytě sledoval. Začala trpět nespavostí. Nakonec obraz sundala ze stěny a schovala ho ve skříni. Potom zavolala Svetlaně, ať si pro něj přijde, že ho už doma nechce.
Dalším majitelem obrazu se stal mladý muž jménem Evgeniy, který na duchy nevěřil. Pověsil si obraz na stěnu v obývacím pokoji. Jeho víra v nadpřirozeno se ale nejspíš změnila, protože s obrazem vydržel jenom jeden měsíc. Když ho vracel zpátky, svěřil se malířce s tím, že se mu každou noc zdá, že se za ním žena z obrazu zjevuje a pronásleduje ho jako stín.
Napotřetí šel obraz k muži, který někde viděl jeho fotografii nemyslel si, že s ním bude mít jakékoliv problémy. Dokonce se domníval, že je žena na obraze docela roztomilá. Ale mýlil se. Prý všude začal vidět její bílé oči a trpěl bolestmi hlavy. I on malbu vrátil zpátky.
A tak Žena deště zůstala na dlouhou dobu v salonu nábytku ve městě Vinnycja. Jeho zákazníci tvrdili, že se jim o ženě z obrazu zdálo po té, co ji při návštěvě obchodu uviděli.
Konečně po 11 letech čekání, v roce 2007 obraz koupil hudebník Sergei Skachkov, frontman skupiny Zemlayne. Sergei se o obrazu dozvěděl z článku v časopise, který si přečetl během cesty letadlem. Zaujala ho část článku, ve které Svetlana říkala, že obraz čeká na svého správného majitele. V tu chvíli se rozhodl, že tím bude právě on.
Zavolal autorovi článku a ten kontaktoval Svetlanu. Ta prý Ženu deště oslovila a zeptala se jí, jestli chce být právě s tímhle hudebníkem. A cítila její souhlas. Nebylo to ale jednoduché. Musela totiž obraz odvést do Kyjeva ještě před sedmou hodinou ranní druhého dne, protože muzikanti měli v deset odlétat do Moskvy.
Protože se obraz měl převážet přes hranice, potřebovala na něj znalecký posudek, že nemá historickou hodnotu. Přestože byl pátek šest hodin večer, podařilo se jí najít v místním muzeu odborníka, který jí papíry pro obraz vyřídil. Potom rychle běžela na nádraží, ale lístky na vlak byly vyprodané. Jako zázrakem se ale jedno místo uvolnilo. Svetlana to brala jako dobré znamení.
Do hotelu dorazila včas a Skachkov byl z obrazu nadšený. Odvezl si ho do Ruska, kde si ho pověsil ve svojí pracovně. Tvrdil, že se obrazu ani strašení nebojí. Vypadalo to, že si Žena deště konečně našla toho správného majitele…. Anebo ne?
O několik let později Telets řekla novinářům, že její známý volal Skachkovi do Moskvy aby se zeptal, jak se má její obraz. Telefon prý zvedla hudebníkova manželka. Tvrdila, že od té doby, co obraz koupil, se začali často hádat, věci v domě se pořád rozbíjely a v noci chodila po pokoji nějaká temná postava. Proto využila příležitosti a když byl její manžel na turné, obraz sundala ze zdi a schovala ho mimo domov. O dalším osudu Ženy deště se neví.
Podle toho, co jsem přečetla, jsou různé způsoby, jak se obraz může stát zdrojem strašení. V případě Plačících chlapců šlo pravděpodobně o spojení několika náhod podporovaných články v bulvárním deníku. Zdá se mi, že se tyhle obrazy některým lidem líbí, zatímco jiným přijdou děsivé.
Ztrápený muž zase měl být vyjádřením umělcova zoufalství, podpořený tím, že do barvy má být přimíchaná i umělcova krev. Nebylo by to poprvé, co by malíř použil při malování svoje tělní tekutiny.
Protože sama maluju, tak vnímám, že tvůrčí proces je sám o sobě něco téměř magického. Umělci dávají do svých děl kus sebe, svoje myšlenky, svoje strachy a úzkosti. Edward Munch, který namaloval slavný obraz výkřik a k tomu i další děsivé obrazy, neměl zrovna šťastný život. Matka mu zemřela, když byl malý, jeho rodina byla chudá a jemu diagnostikovali depresi, úzkost a bipolární poruchu.
Munch svoje vnitřní boje s duševním zdravím odrážel v obrazech, které maloval. Mnozí lidé, kteří se dívají na jeho obrazy dívají, pociťují úzkost a strach. Pokud tedy malbu Ztrápeného muže skutečně namaloval někdo trpící psychickými problémy, nebylo by zvláštní, že se kolem ní lidé cítí nepříjemně. Tím ale nechci říct, že pokud někdo trpí duševními poruchami, tak bude malovat prokleté obrazy. Nakonec o historii Ztrápeného muže nevíme dost, abychom mohli udělat nějaký úsudek.
I tak se mi zdá, jakoby umělci do svých maleb dokázali vetknout něco, co přesahuje malířské plátno. Není neobvyklé mít noční můry o obrazu, který vás hluboce zasáhl. Koneckonců ve svých snech zpracováváme zážitky z předchozího dne. Stejně nás ale mohou tyhle noční můry pořádně vyděsit. To vám můžu dosvědčit, protože během psaní téhle epizody se mi zdály hned dva sny, ve kterých oživly obrazy, o kterých jsem tu mluvila.
V prvním jsem viděla křičícího Ztrápeného muže, kterému z obličeje stékala barva. Ve druhém se na mě díval obličej Ženy deště. Z klobouku jí odkapávala voda a mraky za ní se pohybovaly.
Ale znamená to, že jsou tyhle obrazy prokleté? Nebo jsem prostě ty obrazy viděla mockrát a doplatila jsem na to, že tyhle epizody tak ráda píšu pozdě v noci? Budu doufat, že je to jen druhý případ.
Ale stejně vás raději varuji. Odkaz na fotografie těchto obrazů máte v popisku, ale raději se na ně nedívejte před spaním.
To je pro dnešní epizodu všechno.
Zatím se mějte a udržujte svou mysl..
otevřenou.
