Existuje reinkarnace? Příběhy lidí, kteří si pamatovali své minulé životy

V této epizodě si rozebereme tři příběhy lidí, kteří si prý pamatovali svůj minulý život. Malý chlapec tvrdil, že byl pilotem letadla za druhé světové války a podal rodičům informace, které odnikud nemohl získat. Dvojčata, která se až nápadně podobala svým zesnulým sestrám si vybavovala věci, které zažily pouze jejich sestry. Chlapec, který se chtěl vrátit do Hollywoodu za svojí "druhou rodinou", učinil sérii tvrzení, která se později potvrdila. Jde o bujnou dětskou fantazii, nebo na těchto příbězích může být něco pravdy? Držte si klobouky na dnešní cestě do králičí nory!

Instagramy:
https://www.instagram.com/tajemne_skutecnosti/
https://www.instagram.com/uniqueorndesigns/

Zdroje:
Výzkum doktora Stevensona: https://med.virginia.edu/perceptual-studies/wp-content/uploads/sites/360/2015/11/REI35.pdf
Případ Jamese Leiningera: https://med.virginia.edu/perceptual-studies/wp-content/uploads/sites/360/2017/04/REI42-Tucker-James-LeiningerPIIS1550830716000331.pdf
Případ sester Pollockových: https://psi-encyclopedia.spr.ac.uk/articles/pollock-twins-reincarnation-case
Případ Ryana Hammonse: https://psi-encyclopedia.spr.ac.uk/articles/ryan-hammons-reincarnation-case

Transcript

Vítejte u další epizody podcastu Tajemné skutečnosti. Nápad na dnešní díl jsem dostala po zhlédnutí dokumentárního seriálu „Surviving Death“ na Netflixu, který rozhodně doporučuji. V jednom z dílů vystupují lidé, kteří si jako děti pamatovali svoje minulé životy.

Reinkarnace je důležitým tématem pro světová náboženství jako je hinduismus nebo buddhismus. Ale existují pro ni nějaké důkazy? Psychiatr Ian Stevenson z University of Virginia se v šedesátých letech začal zabývat výzkumem na toto téma. Nashromáždil ohromné množství dat od dětí, které tvrdily, že si pamatují své bývalé životy. Některé děti dokázaly barvitě líčit traumatické události jejich předchozího života, hlavně to, jak zemřely. Jiné líčily i to, co se s nimi dělo po smrti. Psychiatr také zaznamenal, že na tělech některých dětí byla mateřská znaménka, která byla nějak spojená s jejich předchozím životem. Některé děti popisovaly převtělování v rámci své rodiny, jiné zase do cizí. Objevovaly se u ně noční můry a fobie spojené s příčinou jejich smrti v minulém životě. Mnoho dětí vyjadřovalo stesk po předchozím životě.

Stevenson shledal, že zážitky reinkarnace lze najít na všech kontinentech. Nicméně v kulturách, kde se na převtělování duší obecně věří, je to jednodušší. Podle něj to je tím, že v těchto zemích neexistují vůči reinkarnaci takové předsudky. Jinde to rodiče mohou svést na dětstkou fantazii a děti tak mohou přestat o svých zážitcích mluvit.

Jak už jsem řekla v úvodu, pro dnešek jsem vybrala tři příběhy dětí, které tvrdily, že si pamatují svůj předchozí život. První příběh je asi jedním z nejznámějších díky množství detailů, které se v něm objevují. Také se o něm dozvíte v dokumentárním seriálu Surviving Death, takže upozorňuji, že tahle část obsahuje spoilery. 

James Leininger se narodil Bruceovi a Andree Leiningerovým. Vyrůstal v Luisianě ve Spojených státech. Když mu byly necelé dva roky, otec ho vzal do leteckého muzea. James byl zcela fascinován výstavou letadel z druhé světové války. Tahle návštěva odstartovala nebo možná odhalila jeho lásku k letadlům. Do dvou měsíců po oné návštěvě si James zvykl říkat „nehoda letadlo hoří“. Narážel přitom svými hračkami letadel do stolu a tak k nechuti svých rodičů ničil nábytek. Jamesův otec hodně cestoval a když se s ním matkou loučili na letišti, James říkal „Tati, nehoda letadlo hoří.“  (To by mě teda před cestou letadlem hodně uklidnilo.) Asi v té době Jamese začaly trápit noční můry. Ze spaní opakovaně křičel: „Nehoda letadla! Letadlo hoří! Malý muž nemůže ven!“ a přitom sebou mlel a kopal nohama do vzduchu. 

Když se ho rodiče na jeho noční můry vyptávali, prohlásil: „Mami, než jsem se narodil, byl jsem pilot. Moje letadlo střelili do motoru, zřítilo se do vody a já zemřel.“ Prý byl pilotem za druhé světové války a sestřelili ho Japonci. Později přidal další detaily. Například, že jeho letadlo odstartovalo z lodi. Jako název lodi uvedl „Natoma“. Po té jeho otec hledal na internetu skutečně se mu podařily najít detaily o letadlové lodi USS Natoma Bay, která byla používaná v pacifiku během druhé světové války. To je muselo hodně zarazit. Protože jak by dvouletý kluk, sice na svůj věk nadměrně výřečný, věděl o jménu nějaké letadlové lodi, po které jeho otec musel na internetu dlouho pátrat? Rodiče se Jamese ptali také na jméno toho malého muže, který nemohl z letadla ven a on jim odpovídal buď „já“ nebo „James“. Nakonec se zeptali, jestli si vzpomíná na jméno někoho dalšího, který s ním sloužil. James uvedl jméno Jack Larsen. 

Jednoho dne, to bylo Jamesovi dva a půl roku, si jeho otec prohlížel knihu jménem Bitva o Iwo Jimu 1945. V tom James ukázal prstem na jednu z fotografií a prohlásil „tady sestřelili moje letadlo“. Děsivé noční můry pokračovaly a rodiče si nevěděli rady, proto kontaktovali Carol Bowman, autorku knihy o vzpomínkách dětí na minulé životy. Ta jim poradila, aby Jamesovi dali najevo, že jeho vzpomínky berou vážně, ale taky mu připomněli, že to se stalo v minulém životě a teď žije jiný život a je v pořádku. Poté se noční můry zmírnily. 

Jamesův otec se pokoušel zjistit víc o identitě pilota, který byl zabit v Iwo Jimě. Zůčastnil se tedy srazu veteránů z Natoma Bay. Tam se dozvěděl, že Jack Larsen tam skutečně sloužil a dokonce, že je ještě naživu. Také zjistil, že z té lodi byl sestřelen jen jediný pilot. Jeho jméno bylo James M. Huston, Jr. To by vysvětlovalo, proč James svoje četné obrázky, na kterých vykresloval srážky letadel, podepisoval jako James 3. Byl prostě třetí James. 

James Huston zemřel při útoku na dopravní plavidla v Chichijimě a jeho letadlo spadlo přesně do míst, na která malý James Leininger ukazoval na fotografii. Leiningerovi kontaktovali pilotovu sestru a ta potvrdila některá tvrzení, která jim jejich syn dal. O svých zkušenostech napsali knihu s názvem Soul Survivor: The Reincarnation of a World War II Fighter Pilot.

Jamesův příběh je obzvlášť zajímavý díky množství detailů, které se potvrdily. V mnoha případech se nepodaří zjistit podrobnosti o předchozím životě reinkarnovaných, ale tady existují svědkové, kteří mohou Jamesova prohlášení potvrdit, jako jeho sestra, nebo další piloti. Skeptici zase říkají, že si Jamesovi rodiče mohli všechno vymyslet, protože chtěli zbohatnout na prodeji knihy. To se mi zdá hodně nepravděpodobné. Za prvé je to až moc úsilí na to, aby získali nejistý výdělek z knihy. Navíc některé informace, které James uváděl, zřejmě nebyly dostupné z večejných zdrojů. Otázkou zůstává, jak mohl vědět o Jacku Larsenovi nebo o přesném místě sestřelu letadla?

Teď už se ale přeneseme za naším dalším příběhem. Začíná v padesátých letech v Hexhamu v Anglii. John a Florence Pollockovi měli dvě dcery jménem Joanna a Jacqueline. Sestry byly neodlučitelné. Rády si hrály se svými čtyřmi bratry a starší Joanna se k svojí malé sestře Jacqueline chovala mateřsky. Joanna prý svému otci často říkala, že z ní nikdy nebude dáma. Její předpověď se bohužel vyplnila. V roce 1957 došlo k tragédii. Jedna žena, která byla odříznuta od svých dětí, se rozhodla spáchat sebevraždu. Nejdřív se naládovala aspirinem a barbituráty a pak sedla za volant svého vozu. Obyvatelé malého městečka ženu viděli, jak se bezhlavě řítí ulicemi. Joanna, které bylo tehdy 11 a Jacqueline, které bylo 6, šly společně se svým kamarádem Anthonym zrovna do kostela, když do nich auto v plné rychlosti narazilo. Děti nemohly nikam utéct, protože za nimi byla zeď. Joanna a Jacqueline byly na místě mrtvy, zatímco Anthony zemřel při cestě do nemocnice. Žena byla zatčena a později předána do psychiatrické péče. 

John a Florence byli tragédií zdrceni. John, ačkoliv katolík, byl nicméně hluboce přesvědčený v reinkarnaci. Dokonce viděl smrt svých dětí jako pomstu od Boha za to, že často v modlitbách prosil o nezvratný důkaz převtělování duší. V den nehody měl vizi, ve které děvčátka viděl v nebi. Potom cítil jejich přítomnost v horním patře domu a tak tam začal trávit hodně času. Věřil, že se jeho modlitby vyplní a děvčátka se znovu narodí do rodiny jako dvojčata. Jeho žena Florence tohle razantně odmítala a dokonce zvažovala žádost o rozvod. 

Nicméně Florence brzy znovu otěhotněla. V žádné z jejich rodin se ale dvojčata nikdy nevyskytovala a ani doktor nepovažoval porod dvojčat za pravděpodobný. Přesto se pouhý rok po tragické smrti jejich dcer manželům Pollockovým narodila identická dvojčata. Dívky dostaly jména Gillian a Jennifer. Brzy po té se rodina přestěhovala pryč z Hexhamu s odhodláním začít nový život. Ale minulost se jim i tak stále připomínala. Přestože byla dvojčata identická, měla rozdílná mateřská znamínka. Nejdřív si rodiče všimli mateřského znaménka na levém boku Jennifer, které bylo totožné se znaménkem její zesnulé sestry Jacqueline. Mateřské znaménko na jejím čele zase připomínalo jizvu, kterou si na čele udělala Jacqueline, když spadla do kbelíku. Joanna byla štíhlejší a Jacqueline zase více podsaditá. Stejné to bylo i s Gillian a Jennifer, ačkoliv to byla identická dvojčata.

U vnějšího vzhledu ale podobnost nekončila. Dvojčata prý svoje sestry připomínala i povahově. Ačkoliv byly stejně staré, Gillian byla vůči Jennifer ochranářská jako by to byla její starší sestra. Dvojčata měla ráda stejné hry a stejná jídla jako Joanna a Jacqueline. Gillian se například ráda převlékala do kostýmů a hrála v představeních, které sama vymýšlela, stejně jako Joanna. 

Sestry Joanna a Jacqueline byly vychovávány hlavně svojí babičkou, protože jejich rodiče byli zaneprázdněni svými obchody. Po narození dvojčat se ale jejich matka rozhodla s obchodu stáhnout a věnovat se rodině. Gillian a Jennifer tedy už vychovávala hlavně jejich matka. I přesto se na babičku často s důvěrou obracely. Také rády pročesávaly lidem vlasy, hlavně svému otci. Jejich sestry za života dělaly to samé.

Další zvláštní událost se stala jednoho dne, kdy si otec rodiny vzal na sebe matčin starý plášť, chtěl v něm jít malovat. Jeho manželka ten plášť nosívala když ještě pomáhala v rodiném byznysu s doručováním mléka. Jennifer se ho zeptala: „Proč máš na sobě maminčin plášť?“ John se jí zeptal, proč si myslí, že ten plášť je maminčin. Na to mu odpověděla, že ji v něm viděla doručovat mléko. Jennifer ale svou maminku v tomhle plášti nikdy nemohla vidět doručovat mléko, to se dělo před jejím narozením.

Když byly dvojčatům tři roky, rodiče jim ukázali hračky jejich zesnulých sester, které byly do té doby schované v krabicích. K úžasu rodičů se dívky o hračky vůbec nepraly, ale klidně si je rozdělily. Gillian si přivlastňovala hračky Joanny, zatímco Jennifer sahala po hračkách, které patřívaly Jacqueline. Dívky dokonce věděly i to, jak se jednotlivé hračky jmenují a chovaly se k nim, jako by jim dávno patřily.

Později s rodiči navštívily svůj rodný Hexham. Z města se přestěhovaly teprve, když jim bylo pár měsíců. Přesto se v něm ale dokonale vyznaly a věděly kam jít bez jakékoliv nápovědy. Ukazovaly na různá místa a budovy, které byly důvěrně známé jejich sestrám. Například školu do které chodily, opatství v Hexhamu, nebo dětské hřiště, které Joanna a Jacqueline rády navštěvovaly. 

Ale ze všeho nejzvláštnější byl jejich strach z aut. Často se u nich opakovaly noční můry o srážce s autem. Při přecházení ulice se pevně držely svojí matky. Když viděly na ulici startovat auto, spanikařily a křičely „To auto si jde pro nás!“ Jejich matka je dokonce načapala při hře, ve které znovu prožívaly nehodu. Gillian držela hlavu Jennifer ve dlaních a říkala: „Teče ti krev z očí. Tam do tebe narazilo to auto.“ Jejich otec vypověděl, že když identifikoval těla, Jacqueline měla nad očima hlavu zavázanou. Vzpomínky dvojčat postupně vybledly po sedmém roce jejich života a když byly zpovídány v dospělosti, už si nepamatovaly nic. Gillian ale měla prý v dospělosti vizi, jak si hraje na pískovišti u domu ve Wickhamu. Dokázala přesně popsat dům a zahradu, které ona sama nikdy neviděla, nicméně její sestra Joanna ano.

Příběh sester Pollockových se stal velmi známým. I tady se ozývali skeptici, kteří se opírali hlavně o fakt, že otec rodiny otevřeně věřil na reinkarnaci. Mohl snad dvojčata nějakým způsobem ovlivňovat? To se mi nezdá pravděpodobné. Prý je možné nějakým způsobem ovlivnit plod v těle matky, ale víme, že jejich matka byla zcela proti myšlence reinkarnace. Strach z aut mohly děti převzít od svých rodičů, ale co jejich morbidní hra? A co mateřská znaménka? O dalším osudu sester Pollockových se nic moc neví. Pravděpodobně jako v ostatních případech, ustoupily jejich vzpomínky na předchozí život tomu současnému. Uvádí se ale, že ony samy byly vůči reinkarnaci trochu skeptické.

Náš poslední příběh se opět odehrává ve Spojených státech, a to v Oklahomě. Ryan Hammons se narodil v roce 2004. Kvůli zvětšeným nosním mandlím nemluvil až do čtyř let, kdy mu mandle vyoperovali. Brzy poté začal používat celé věty. A když už začal mluvit, jeho rodiče se nestačili divit. Tvrdil totiž, že patří do Hollywoodu a chtěl po svých rodičích, aby ho vzali zpátky za jeho druhou rodinou. Podle něho žil ve velkém domě s bazénem a měl tři syny. Ti nebyli jeho, ale prý jim dal své jméno. Žil v ulici, která měla v názvu slovo “Rock”, tedy kámen nebo skála. Řídil zelené auto, které nedovolil řídit nikomu jinému. Měl velkou sbírku slunečních brýlí. Pracoval v agentuře, kde si lidé měnili svá jména. Hodně cestoval, dokonce lodí do Evropy, navštívil Paříž a viděl Eiffelovu věž.Neměl rád Roosevelta a často mluvil o senátorovi jménem “Five” z New Yorku.

Ryan uvedl desítky různých podobných tvrzení a jeho matka si je začala zapisovat. Nicméně ho také trápily noční můry. Budil se uprostřed noci s křikem a někdy když se probudil, lapal po dechu a svíral si hrudník.

 Jeho matka Cyndi si začala vypůjčovat knihy o starém Hollywoodu v naději, že tak syna utěší. Ryan v nich poznal například Ritu Hayworth nebo Marylin Monroe.

Jednoho dne Cyndi listovala knihou, když najednou její syn ukázal na jednu z fotografií a řekl: „To jsem já!“ Fotografie pocházela z filmu jménem „Night After Night“ z roku 1932. Herec na snímku ale bohužel nebyl uvedený v titulcích. V roce 2010 Ryanova matka Cyndi kontaktovala Jima Tuckera z University of Virginia, který se zabývá výzkumem minulých životů. Připojila seznam Ryanových prohlášení o jeho minulém životě a taky onu fotografii z filmu Night After Night. 

Jim Tucker se rozjel do Oklahomy udělat s Ryanem rozhovor. O případu řekl i produkci pořadu The Unexplained, která se toho hned chytla a rozhodla se natočit o Ryanovi jeden díl. Najali filmového archiváře a ten nakonec zjistil, že muž na snímku se jmenoval Marty Martyn. Potom vzali šestiletého Ryana letadlem do Los Angeles a ten pozitivně identifikoval domy spojené s tímto člověkem.

Marty Martyn se narodil v roce 1903 v židovské rodině ve Philadelphii, odkud se v dospělosti přestěhoval do Los Angeles. Snažil se nastartovat svou hereckou kariéru, ale neuspěl. Nakonec si založil talentovou agenturu, která mu přinesla úspěch a peníze. Martyn byl čtyřikrát ženatý, ale narodila se mu jen jedna biologická dcera.. Také měl pět nevlastních dětí, včetně tří synů svojí poslední manželky, které adoptoval. Dostal leukémii a zemřel na krvácení do mozku. Když si o herci začali zjišťovat víc, došli k závěru, že Ryanovi vzpomínky na jeho život přesně sedí. 

Cindy si Ryanovy poznatky zapisovala do deníku. Nakonec jich nashromáždila 230. Většina z nich se nedala ověřit, ale 47 bylo potvrzeno. Například Ryan uvedl, že Marty Martyn zemřel, když mu bylo 61. Podle úmrtního listu mu ale mělo být 59. Ukázalo se ale, že na na úmrtním listu bylo špatně uvedeno datum narození a Martymu Martynovi tak bylo skutečně 61, když zemřel.

Patnáct tvrzení ale bylo vyvráceno, mezi nimi například to, že Martynův otec zemřel mladý. Ve skutečnosti zemřel jen šest let před Martynem. Nebo, že zemřel, když jeho srdce explodovalo. Za příčinu jeho smrti se v dokumentech uvádí krvácení do mozku.

Ryan popisoval, jaké to je zemřít. Po smrti se prý objevilo úžasné světlo, za kterým lidé šli. Potom se ale každý vrátil do jiného těla, aby žil znovu. Místo nebe prý šel do jakési posmrtné čekárny. V ní viděl Cyndi, kterou znal z předchozího života. Prý se rozhodl převtělit se do jejího syna, aby se o ni mohl v tomto životě postarat. Ryan si pamatoval, jak byl v matčině děloze a ptal se matky, proč chtěla, aby to byla holčička. Cindy si skutečně přála mít dceru. Řekl jí, jak se rozbrečela, když se dozvěděla, že bude mít syna. Cindy tuhle skutečnost potvrdila.

Ryanův předchozí život ho ovlivňoval i v tom současném. Rád nosil obleky, kravaty, košile a brýle s černými obroučky jako herecký agent. Už od čtyř let křiček “Akce!”, kdykoliv někde uviděl kameru. Na narozeninové party když mu byly čtyři dal shromáždil všechny děti a předváděl, jakože s nimi natáčí film. Jindy uviděl kreslený film, který mu připomněl jedno stepovací číslo. Začal si broukat melodii a stepovat před televizí. Stejně jako Marty Martyn miloval čínské restaurace a když ho rodiče do jedné vzali poprvé, uměl používat jídelní hůlky sám od sebe. Jednou řekl Cyndi: “Nevypadám navenek jako ten muž z fotky, ale uvnitř jím pořád jsem.”

Když bylo Ryanovi šest let, Tucker se rozhodl pro experiment. Ukazoval mu fotky různých lidí, které Marty Martyn znal. Přitom jeho rodičům o fotografiích předem nic neprozradil, aby svého syna nijak neovlinili. Tucker nejdřív ukázal obrázky čtyř žen. Ryan pozitivně zareagoval na jednu z nich, ale nedokázal říct, kdo to je. Ve skutečnosti to byla Martynova čtvrtá manželka. Potom mu ukázal fotografie čtyř mužů, z nichž Ryan poukázal na jednoho. Byl to muž, kterého nazýval “senator Five”. Ten se ve skutečnosti jmenoval “Irving Ives” a opravdu byl senátorem v New Yorku. Ryan také identifikoval fotografii, na které byl mladý Marty Martyn, ačkoliv vypadal hodně odlišně od obrázku z filmu Night After Night. Potom ale Tucker zkoušel další obrázky, Ryan se dvakrát spletl a Tucker experiment přerušil.

Ryana neustále trápilo, co se stalo s v uvozovkách “jeho” rodinou. Velmi se chtěl setkat se třemi adoptivními syny Martyho Martyna, ale to se bohužel nepovedlo. Nakonec se alespoň setkal s Martyho biologickou dcerou, které bylo osm, když její otec zemřel. Když se s ní Ryan setkal, bylo jí už 57. Prý rozeznával její obličej, ale její energie se podle něj změnila a už ji nechtěl znovu vidět. Nicméně právě ona ověřila některá jeho prohlášení, například že řídil zelené auto, které nedovolil řídit někomu jinému, že nesnášel kočky, že jí daroval psa, který se jí nelíbil, nebo že měl velkou sbírku slunečních brýlí. 

Návštěva Los Angeles jako by přinesla Rynovi jisté uzavření. Po rozhovoru s Martznovou dcerou se přestal o svém předchozím životě zmiňovat. Jednou Cyndi přišla di jeho pokoje a zjistila, že odstranil všechny dekorace týkající se Martyho Martyna. Ryan jí řekl, že je načase být obyčejným dítětem. Přesto je vliv jeho předchozího života stále znát. Ryan miluje hudbu z padesátých let, má rád sluneční brýle a košile. Stejně jako Marty Martyn se identifikuje jako republikán. Dokonce se začal zajímat o židovství. Kočky stále nemá rád, ale toleruje je.