Halloweenská strašidelná epizoda: Duch ji chtěl za manželku, Proč nevyvolávat duchy, Přízrak na zámku

Na dnešní cestě do králičí nory oslavíme Halloween několika pravdivými strašidelnými příběhy. Co se stane, když u vás doma bydlí duchové? Proč byste si nikdy neměli zahrávat s ouija tabulkou? A k tomu dva velmi strašidelné pravdivé příběhy od posluchače tohoto podcastu ze Slovenska. Držte si svoje čarodějnické klobouky!

Příběhy:

Duchovi se zachtělo být mým manželem: https://www.reddit.com/r/TrueScaryStories/comments/19d9cmh/a_ghost_wanted_to_be_my_husband/

Proč si už nehraju s ouija deskami: https://www.reddit.com/r/TrueScaryStories/comments/1f4arvq/why_i_dont_play_with_ouija_boards_anymore/

Hudba: https://docs.google.com/document/d/1d20-WqWndML5eid1ARsBMZevmiku68oI5tbZza2xSsA/edit?usp=sharing

Transcript

Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Já se jmenuji Anna a budu vaší průvodkyní na dnešní cestě do králičí nory. Dneska je Halloween a tak jsem si řekla, že u příležitosti tohoto svátku udělám další epizodu, ve které budu vyprávět pravdivé strašidelné příběhy. První dva  z nich jsem ulovila na Redditu a na konci mám dva příběhy od posluchače tohohle podcastu. 

Dneska toho bude hodně takže  na nic nečekejme a pojďme na to! 

Taky jste si někdy jako děti hráli na rodinu? Pamatuju si, jak jsme s mým kamarádem předstírali, že přicházíme domů z práce nebo že vaříme. Dokonce jsme napodobovali i to, že platíme kreditními kartami. Je to docela zábavná dětská hra, při které jsme prostě kopírovali to, co jsme viděli u našich rodičů. 

Ale co kdyby vaším partnerem ve hře byl někdo, koho nevidíte? Podobnou zkušenost si zažila autorka prvního příběhu, který se jmenuje:

Duchovi se zachtělo být mým manželem

Byla jsem svobodná třicetiletá matka krásného dvouměsíčního chlapce a po prvních dvou měsících jsem se odstěhovala z domu mých rodičů do bytu. Byla jsem nadšená, že mám opět svůj vlastní prostor. Nečekaně jsem otěhotněla po tom, co jsem se vrátila domů z pracovního pobytu v zahraničí a rozhodla jsem se zůstat v Kanadě (kde je dobrá zdravotní péče a podpora) místo toho, abych pokračovala ve svém plánu vrátit se do zahraničí.

Můj nový byt nám skvěle vyhovoval a zhruba měsíc jsme neměli žádné potíže. Chvilku po tom, co jsme započali náš druhý měsíc v tom bytě jsem začala mít zvláštní pocit, jakoby mě někdo sledoval. Ale taky jsem trpěla spánkovou deprivací a byla jsem vysílená, takže jsem to připsala mojí únavě.

Jednoho dne jsem byla u sebe v ložnici s dětskou chůvičkou a skládala jsem prádlo, zatímco můj syn spal ve svém pokoji na konci chodby. Slyšela jsem, jak se hihňá a pak jsem uslyšela malou holčičku, jak se směje a zpívá mu. Šla jsem do jeho pokoje. Byl vzhůru, veselý a úplně sám. Bylo mi to divné, ale pomyslela jsem si, že mám jenom nějaké slyšiny. Tohle se stalo znovu asi o dva týdny později ale tentokrát jsem místo holčičky slyšela mužský hlas, jak k němu promlouvá a syn se rozbrečel. Rychle jsem vtrhla do jeho pokoje a rozhlédla se kolem sebe. Syn se snadno uklidnil, když jsem ho k sobě přivinula, ale cítila jsem, jak mi vstávají vlasy vzadu na krku.

Uplynulo pár týdnů, možná měsíc (stalo se to před šestnácti lety, takže už si na to přesně nevzpomínám). V noci jsem vstala, abych nakrmila mého syna. Vždycky jsem nechala v ložnici zhasnuto, protože se mi těžko usíná, když mám rozsvíceno. Můj pokoj měl osvětlení na stropě (což je důležité vědět), jednu lampu u okna na druhé straně místnosti od mojí strany postele a další na mém nočním stolku.

Nikdy jsem nerozsvěcela světlo, když jsem opouštěla ložnici, abych pak mohla snadněji usnout, až se vrátím zpátky. Po tom, co jsem nakrmila a uložila syna, vrátila jsem se zpět do pokoje. Tam jsem se zděšením našla lampu u okna rozsvícenou. Popadla jsem těžkou zarážku na knížky a pobíhala s ní po bytě, připravena zaútočit na vetřelce. Ale nikdo doma nebyl. Ta lampa se těžko rozsvěcí, protože ta otočná věcička, kterou se zapíná, by nejspíš potřebovala naolejovat. Nikdy tu lampu nezapínám, pokud blízko ní nepracuji. Šla jsem spát vystrašená a snažila jsem se pochopit, jak se ta lampa mohla rozsvítit. Nebyla připojená na hlavní spínač, který rozsvěcel světla na stropě.

Krátce na to jsem o půlnoci odešla nakrmit syna a když jsem se vrátila, našla jsem zarámovaný obrázek (který byl pověšený na druhé straně pokoje vedle okna), jak leží na podlaze poblíž místa, kudy jsem lezla do postele. Vedle mého nočního stolku a nejblíže dveřím. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že neexistuje způsob, jak by tam ten obrázek skončil, pokud by ho někdo nezvedl z háčku a nepřenesl ho tam. Háček na zdi byl pořád na svém místě, takže se ten obrázek nemohl odlomit ode zdi a prostě spadnout.

Další noc plná strachu, kdy jsem se snažila zjistit, co se to k sakru děje. Moje máma měla klíč k mému bytu, ale žila 40 minut daleko a nikdo další k bytu neměl přístup. Všechno se to dělo mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. V tuhle chvíli jsem začala pochybovat o svojí příčetnosti a taky jsem přemýšlela, jestli u mě doma straší. Nikomu jsem nic neřekla, protože jsem nechtěla, aby si někdo myslel, že ztrácím rozum.

Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Někdy to byl opravdu silný pocit a jindy to zas tak špatné nebylo.

Jednou v noci jsem se šla osprchovat, po tom co jsem uložila dítě ke spánku. Vešla jsem do sprchy a když jsem se zrovna mydlila, sprchový závěs se začal pohybovat a pokoj naplnil studený vzduch. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem sama a že jsem nahá a velmi vystrašená. Snažila jsem se předstírat, že jsem si ničeho nevšimla, opláchla se a velmi rychle jsem opustila sprchu.

Šla jsem do postele, zakryla se peřinou a sama pro sebe si říkala: “Tohle se přece nestalo.” Bylo asi půl deváté nebo devět večer a snažila jsem se číst knihu.  Četla jsem asi 20 minut když v tom jsem si všimla, že je v pokoji velmi chladno. Najednou se polštář vedle mě na posteli stlačil. Vypadalo to, jako by na něj kdosi neviditelný položil hlavu.

Tohle mi stačilo - nepotřebovala jsem žádný další důkaz, který by mě přesvědčil, že u mě doma straší. Bylo to děsivé. Odešla jsem ze své ložnice. Popadla jsem dítě, nosítko a klíče a myslím, že jsem si nazula boty a kabát (dokonce i kabelku jsem nechala v bytě). Byla sice mírná zima, ale stejně byste v takovém počasí nevyběhli ven jenom v noční košili. Dojela jsem autem k rodičům, probudila jsem mamku a řekla jí, co se stalo a že se do toho bytu už nevrátím.

Moje máma je spiritualistka a navštěvovala kostel, jehož reverendka Anne byla médium či jasnovidka. Mamka mi řekla, že by mi Anne mohla pomoct. Dala mi na ni číslo a já ji na druhý den zavolala. Když jsem jí volala, bylo mi tak trapně a řekla jsem něco jako “Um, mám ducha a myslím si, že potřebuju pomoct.” Anne mi odpověděla: “Ve skutečnosti máte 3. Starou ženu, která sedí v rohu a nemluví (babičku), malou holčičku, která je dost mladá a mladého muže.”

V té době jsem nebyla spirituálně založená a nevěřila jsem na sto procent na duchy, i když jsem v minulosti viděla a slyšela nevysvětlitelné věci. Ale to, co říkala o té malé holčičce bylo podpořené tím, co jsem slyšela z chůvičky. Takže jsem se rozhodla jí věřit, protože jsem pomoc potřebovala. Domluvily jsme se, že přijde na druhý den s dalším médiem a společně toho muže vyženou. Ještě, než se zeptáte, nikdy jsem se o tom mamce nezmínila před tím, než jsem tehdy v noci přijela k ní domů a Anne jsem zavolala hned druhý den ráno. Moje mamka se s ní předtím nijak neradila. Anne po telefonu přesně věděla, co se děje bez toho, že bychom já nebo ona v tom bytě byly.

Zeptala se mě, jestli chci během toho zůstat v bytě nebo odejít. Řekla jsem, že zůstanu, ale ne ve stejném pokoji. Dítě jsem nechala u rodičů a šla do mého bytu. Okamžitě se mě zmocnil pocit, že mě někdo sleduje. Anne přijela se svým kamarádem a společně procházeli domem. Já zůstala v mé ložnici. Najednou jsem se cítila šťastnější, jako kdyby se něco změnilo. Vešla jsem do obýváku a reverendka mi řekla, co se stalo. Řekla mi, že tam byl duch muže, který zemřel mladý, ještě dříve, než stihnul založit rodinu. 

Když mě viděl samotnou s dítětem, začal si s námi hrát na dům a předstírat, že jsme jeho rodina. Ona mu vysvětlila, že tu není zvaný a že musí odejít. Odešel bez hádání. Anne mi řekla, že bydlím v bytě, ve kterém přede mnou bydlelo mnoho lidí a tak se zvyšuje pravděpodobnost, že různé energie přijdou do mého prostoru. Doporučila mi, abych po bytě rozmístila solné lampy (které stále mám a používám) a abych si řekla o ochranu když spím (tak, že si budu představovat pokrývku nebo spacák z bílého světla, jak mě obklopuje, když spím).

Nikdy jsem neměla žádného dalšího ducha - vetřelce, který by nebyl vítaný a byla jsem si jistá, že duchové jsou skuteční a mají své vlastní pohnutky k tomu, aby dělali to, co dělají. Když se teď ohlédnu zpátky, už se nebojím duchů s výjimkou démonických entit a vyhýbám se čemukoliv, co by mohlo provokovat něco nadpřirozeného (jako ouija desky). Synovi je teď 16 a nic z toho si nepamatuje ale v mojí paměti je to vypálené jako jedno z nejděsivějších období mého života. Když slýchám duchařské historky druhých, mám pro ně pochopení, protože mě to vrací do doby, kdy jsem si připadala tak bezmocná.

Abych zodpověděla vaše případné dotazy, reverendka si za vyčištění mého domu nic neřekla, ačkoliv později jsem se dozvěděla, že moje mamka pod mým jménem darovala církvi malý příspěvek. Ta církev byla vedená jako nezisková organizace. Média tam vyučovala a prováděla vymýtání bez nároku na finanční odměnu, jen za účelem pomoci a vzdělávání. Byla jsem svědkem toho, jak se někteří neetičtí lidé snažili využít strach ke svému výdělku, ale tohle nebyl můj případ. Jsem vděčná mé mamce, která mi řekla, koho zavolat a těm dvěma lovcům duchů, kteří přišli a zahráli pro mě roli spirituálních vyhazovačů.

Autorka příběhu se zmínila o tom, že si nechce zahrávat s takzvanou ouija deskou. Ouija deska byla poprvé vyrobená ve spojených státech v roce 1890. Je to celkem jednoduchá tabulka, na které je vytištěná řada písmenek a číslic, v rozích potom slova ano a ne a na dole slovo sbohem. Deska je doplněná trojuhelníkovou plančetou, která má ve svém vrcholu kulatý otvor.

Neví se přesně, proč se desce říká zrovna ouija, ale mohlo by to být spojení francouzského oui a německého ja, které znamenají ano. Účastníci spiritistické seance, kteří chtějí komunikovat s duchem, si sednou kolem destičky a každý z nich položí prsty na plančetu. Tou potom duch teoreticky pohybuje a hláskuje odpovědi na otázky, které mu účastníci seance kladou. Každá seance by měla být ukončena rozloučením. Lidé by tedy měli plančetu přesunout na slovíčko sbohem a tak seanci uzavřít. 

Podle některých se jinak portál, který otevřeli, neuzavře a mohou se přes něj pak do našeho světa dostávat různé entity. Spousta lidí před používáním ouija desky varuje z toho důvodu, že nikdy nevíte, kdo k vám z druhé strany promlouvá. Neopatrným uživatelům tabulky může prý hrozit psychická a možná i fyzická újma.

Přes všechna nebezpečí se stále najde dost lidí, kteří se pomocí ouija tabulky snaží spojit s oním světem. Následující příběh ale slouží jako varování pro ty, kteří by se o něco takového pokoušeli. Jmenuje se:

Proč už si nehraju s ouija tabulkami

Budou tu dva příběhy. První je super děsivý a ten druhý je spíše smutný a nabízí lepší vysvětlení, proč už se neúčastním seancí. Na začátek chci říct, že jsem během celého dětství vídala duchy, takže tohle celé téma pro mě nebylo ničím novým. Nicméně jsem z nich byla tak vystrašená, že jsem okolo sedmi nebo osmi let (kdy energetický systém začíná být plně individuální) vycvičila svůj mozek, aby je už neviděl. Nikdy jsem o tom nemluvila s mými přáteli, protože moje rodina mi nevěřila, takže jsem předpokládala, že ani oni by mi nevěřili.

První příběh nás zavede do doby krátce po roce 2000. Byla jsem malá holka a slavila narozeniny mojí kamarádky. Ona měla vždycky Halloweenskou party jako oslavu, protože její narozeniny spadaly právě na ten den. Vždycky nám říkala, že má divný pocit z jejich sklepa a nerada tam zůstávala sama.

No, okolo deseti desetiletých holek na přespání o Halloweenu se zrovna do ložnice nevejde, takže nám její mamka a babička připravily spaní ve sklepě. Tam jsme hrály takové ty divné hry jako třeba “lehký jako peříčko, tuhý jako deska” a tak (zajímavostí je, že já jsem jako jediná úspěšně levitovala). Pamatuju si, jak jsem otevřela oči a byla jsem skoro u stropu, to bylo strašidelné.

Tady poznámka ode mě pro ty, co tuhle hru neznáte. Já jí taky neznala. V angličtině se jmenuje light as a feather, stiff as a board. Je to hra, která se často hraje na pyžamových party.

Hraje se takhle: Jeden účastník si lehne zády na zem. Ostatní se rozmístí okolo něj a vloží jeden nebo dva prsty pod jeho končetiny. Ten, kdo je nejblíže hlavě začne říkat něco jako “Zdá se, že je nemocná.” To potom několikrát zopakuje a následně řekne “Vypadá hůř.” A to taky několikrát zopakuje. Další věty popisují, jak člověk na zemi vypadá hůř a hůř, až nakonec řeknou větu “Umírá” a potom “Je mrtvá”

Existují různé verze, ale v moderní verzi je účastník ležící na zemi požádán, aby si představil, že zemřel. Všechny verze hry končí tím, že lidé stojící okolo “mrtvého” předříkávají slova “lehký jako peříčko, tuhý jako deska” a potom se snaží nebožtíka zvednout konečky svých prstů. Pokud se vše podaří, člověk, který je zvedán, připadá ostatním účastníkům lehčí nebo dokonce jako kdyby nevážil vůbec nic.

Je to docela morbidní hra, která funguje na principu rozložení váhy mezi několik lidí. Nicméně je mi jasné, že hrát tohle ve sklepě by bylo dost děsivé bez ohledu na to, jestli je to paranormální nebo ne… Konec poznámky.

Když některé z nás začaly být unavené, vytáhly jsme ouija desku. Pár našich kamarádek se moc bálo a nechtěly se zúčastnit. Ptaly jsme se nevinné otázky jak to tak u děcek bývá. Koho si oslavenkyně vezme za muže, v kolika letech budeme mít děti a tak podobně. Vzpomínám si, že jsem se zeptala na otázku o sobě a deska odpověděla slovem “mrtvá”, což bylo divné. Některé z holek se kvůli tomu ještě více vyděsily. Potom jedna dívka vykřikla a řekla, že viděla cosi za mnou v zrcadle. Po tomhle jsme přestaly.

Několik hodin tři z nás, včetně oslavenkyně, nemohly usnout. Nebyly jsme si jisté, jestli se ta deska opravdu spojuje se světem duchů nebo ne a tak jsme se rozhodly použít ji ještě jednou, když všichni spali. Měly jsme za to, že když ostatní nechtějí hrát, bude to tak lepší. Bylo okolo třetí hodiny ráno, o které jsme slyšely, že je to “hodina duchů”. Vzpomínám si, že jsme byly asi deseti nebo jedenácti leté, blbé a neměly jsme ani ponětí, co děláme nebo s kým to mluvíme.

Zeptaly jsme se tabulky, jestli by pro nás mohla něco udělat. Požádaly jsme aby se ve 3:15 ráno ta holka, která uviděla něco v zrcadle, vzbudila a něco nám řekla. Stalo se to před více než 15ti lety, takže si nevzpomínám, co měla říct. Jediné, na to si pamatuju je, že se měla podívat do zrcadla a říct to. 3:15 ráno mělo být asi 20 minut po té, co jsme o to požádaly. Vzpomínám si, že jsme daly desce sbohem a odložily ji. My tři jsme si povídaly o tom, jak je taková žádost nemožná a potom udeřilo 3:15.

Věděly jsme, že je 3:15, protože ve sklepě byly velké kyvadlové hodiny, které sice čas už neodbíjely ale ručičky pořád ukazovaly správný čas. Čekaly jsme a čekaly a těsně předtím, než se ručička hodin přehoupla na 3:16 se to stalo.

Ta holka rychle vyrazila z peřin a se zavřenýma očima se dívala do zrcadla. Zašeptala to, o co jsme požádaly a potom klesla zpátky na polštář, jakoby se nic nestalo. Jen jsme se na sebe dívaly, úplně zmražené. Žádná další z holek se neprobudila. Žádná z nich se ani o centimetr nepohla. Byly jsme tak vyděšené, že jsme nespaly, dokud nevyšlo slunce. Stalo se to v říjnu na středozápadě, takže to bylo dost pozdě. Tu noc jsme spaly nejvýš tak 3 hodiny. Tohle byla moje první zkušenost s ouija tabulkou a změnila to, jak vnímám duchy už navždy.

Pořád nad tím přemýšlím a cítím se provinile za to, že jsme prakticky požádaly o to, aby jednu z našich kamarádek něco posedlo. Ani vám nemusím říkat, abyste to NIKDY nedělali.

Náš druhý příběh se stal deset let po tom prvním. Byla jsem na střední škole a jedna z roztleskávaček pozvala celý náš tým na oslavu jejích narozenin. Tehdy jsem nevěděla, že měla ouija desku. Během oslavy ji vyndala a já jí řekla, že to není dobrý nápad. Myslím, že jí právě umřela babička a ona z toho byla nešťastná. Já trvala na tom, že to není dobrý nápad a že nevíme jestli to, co k nám promluví, bude její babička nebo ne. Slíbila mi, že to zkusí jen dvakrát a pak to zas uklidí.

Ale tentokrát jsem věděla o DOST víc než při mém prvním zážitku. Řekla jsem jí, že se MUSÍ rozloučit pokaždé, když se dívky vymění a donutila jsem je nasypat kolem desky sůl, aby to, s čím promluví, zůstalo uvnitř a nikoho to neposedlo.

Zkusily jsme to alespoň čtyřikrát s různými dívkami a ta plančeta se nepohla ani jednou. Všechny se mi posmívaly za to, jak jsem se předtím bála. Říkaly, že ta deska je hloupá a nefunguje. Naštvalo mě to, protože některé z nich věděly o mojí zkušenosti (podělila jsem se o to s těmi, které váhaly už když byla deska vytažená poprvé). Řekla jsem, tak co, udělám to a všem dokážu, že to všechno je skutečné.

Byla jsem tam já, oslavenkyně (která chodila do třídy pode mnou) a dvě další holky z mojí třídy, které přišly do týmu až když jsme studovaly poslední rok. Daly jsme prsty na plančetu a pro začátek jsme udělaly tři kruhy. Zeptala jsem se, s kým to mluvíme a plančeta se poprvé za celý večer začala hýbat.

Ty dvě další holky z mojí třídy byly velcí skeptici. Řekly, no jasně, že se to teď bude hýbat, když chceš dokázat, že je to skutečné. Osočily mě z toho, že plančetou hýbám já, ale informace, které deska vyhláskovala jsem vůbec neznala, dokud mi to nepospojovaly ony.

Nejdřív plančeta došla k písmeni J, potom k písmeni R. Všechny jsme byly zmatené, protože JR není jméno, alespoň né jméno někoho, koho jsme znaly. To jsme si alespoň myslely…

Pak jsme se zeptaly, proč jsou tu a deska vyhláskovala slovo “přítel”. Znovu jsme se zeptaly kdo to je a deska znovu vyhláskovala “JR”. Pak jsme se zeptaly, co to J znamená a deska začala hláskovat “J-O-N-A-T” a jedna z holek z mojí třídy vykřikla “No nene!” Všechny jsme se na ní zmateně podívaly. Ona se zeptala, “Je to Jonathan Ramon?” Plančeta se okamžitě přesunula na “ano”. Ty dvě další dívky tiše seděly a my jsme jen vyčkávaly. Oslavenkyně se zeptala, kdo je JR a holky jí to začaly vysvětlovat.

JR byl kluk, který chodil o ročník výš než já. Věděla jsem o něm, ale osobně jsem ho neznala. Byla jsem na naší škole čtyři roky roztleskávačkou, takže jsem ho znala z fotbalového týmu, ale to je tak všechno. Zemřel, když jsme byly ve druháku a on v prváku. Mohl za to výfuk jeho auta. Uprostřed zimy se vrátil domů z party a nechtěl vzbudit rodiče, takže usnul v běžícím autě v garáži. Jeho rodiče ho našli druhý den ráno. Pamatuju si, že to naši třídu úplně rozdělilo. Vzpomínám si, že jeho kamarádi nepřišli kvůli zármutku alespoň dva týdny do školy a že jsme měli na jaře velkou oslavu na fotbalovém hřišti.

Zpátky k seanci s ouija deskou. Ty dvě holky z mojí třídy zpanikařily. Divně se na mě dívaly a já řekla, že to musí být on, s kým jsme se spojily. Řekly, že ne, že je to nemožné, protože ta deska nefunguje a že jsem si to vymyslela a hýbám s plančetou sama. Řekly, že je to ode mě hrozné vydávat se za JR. Já jim řekla, že to nedělám, protože to byla pravda, nedělala jsem to já. Pobídla jsem je, abychom pokračovaly a uvidíme, co se ještě dozvíme.

Věděla jsem, že jsou to jeho přátelé a mohou informace, které nám deska poví, potvrdit. Váhavě souhlasily a potom se rychle ptaly na další otázky. Zeptaly se na číslo jeho fotbalového dresu. Plančeta ukázala na dvě čísla a ty dvě holky byly v šoku. Tázavě jsem se na ně podívala, protože jak jsem řekla, nic moc jsem o něm nevěděla. Od doby, kdy zemřel, uběhly dva roky a já jsem neměla ani tušení, co měl za číslo. 

Potom se zeptaly na barvu jeho auta. Deska odpověděla “červená”, což byla pravda. Já si alespoň pamatuju na fotku z jeho oslavy, na které byl se svým červeným autem, protože on to auto miloval. Potom se zeptaly, kdo byl jeho nejlepší kamarád a já neměla ani ponětí, kdo by to mohl být. Měli jsme podobné přátele a občas jsme se míjeli. Ale nikdy jsem s tím klukem nemluvila a naši společní přátelé se mnou nemluvili o něm, protože jsme spolu neměli nic společného kromě přátel a fotbalu. 

Deska vyhláskovala jméno jeho kamaráda. Ten kluk byl jediný z naší školy s tímhle křestním jménem, ale zeptali jsme se ještě na příjmení abychom se ujistili, že ho vyhláskuje správně. A přesně to se stalo.

Holky se ani nerozloučily, jenom mrštily s deskou o mě. Nazvaly mě lhářkou a řekly, že jsem to všechno zinscenovala. Brečely a křičely na mě, což mě dost rozrušilo. Nebyla jsem ničím víc, než nástrojem, který jim pootevřel záclonu a ony mě měly za strašného člověka. Celý tým zmknul a já jsem kvůli té dusné atmosféře raději odešla.

I když jsem byla kapitánkou našeho týmu a s většinou z těch dívek jsem roztleskávala alespoň 3 roky, většina z nich ke mě alespoň dva týdny nemluvila, dokonce ani na cvičení. Tolik z nich si myslelo, že jsem buď šílená nebo hnusná. Jenom pár z nich si uvědomovalo, že bych ty věci nemohla vědět, vzhledem k tomu, s kým jsem se na škole kamarádila a s kým jsem trávila čas. JR a já jsme spolu nikdy nemluvili až do oné noci - tedy pokud to opravdu byl on. Myslím si, že byl, ale vím, že duchové mohou předstírat, že jsou někdo jiný a číst naše myšlenky nebo vzpomínky s lidmi.

Ouija desku už nepoužívám, protože nikdy nevíte, kdo k vám přijde nebo koho naštvete, i v případě, že to zafunguje.

Teď jsem praktikujícím médiem a čtu energie, takže všechny tyhle věci v mém životě mě naučily jak se bezpečně spojit se světem za oponou.

Následující příběhy mi poslal posluchač tohohle podcastu jménem Tomáš Bubák. Původně byly ve Slovenštině, ale raději jsem je přeložila do češtiny, abyste nemuseli trpět můj hrozný přízvuk… Připomínám, že pokud mi chcete poslat svůj příběh, můžete vyplnit fomulář v popisku epizody. Ale teď už ty příběhy:

Když jsem byl mladší puberťák nebo děcko tak jsme si chodili hrát do rozpadlého zámku. Jako každé děcko jsme hráli na honěnou, schovávačky a podobné hry. No jen jednoho dne to bylo jiné. Jak jsme se delší dobu honili a to bylo spojené i se schovávanou tak se stalo něco divného. Vždy hledali dva.

S kamarádem jsme se rozdělili s tím, že je dřív najdeme a pochytáme. Jenže to až tak lehké nebylo. Zámek byl velký a měl i sklepy. Ve velkém sále jsme měli počítat do sta, zatímco se ostatní schovají.

Přišla stovka a už jsme se rozdělili, když v tom jsem zaslechl bouchání v zasypaném sklepě. Tak jsem tam jen tak jedním okem nakoukl protože jsem měl ještě z takových věcí strach. Až na to bouchání tam nikdo nebyl anebo se dobře schovali ve tmě. Po pár minutách jsem našel kamaráda pod schody. Zeptal jsem se ho, kdo je v tom sklepě. On mi na to řekl, že tam nikdo nešel, vždyť je zasypaná.

To mi nahnalo strach ale pokračoval jsem dál. Vyběhl jsem na nádvoří a pod velkými hodinami v levém okně jsem zahlédl někoho v bílém. Tak jsem se tam vydal, protože tam vedla jen jedna cesta. Všechno jsem prohlédl a nikdo tam nebyl. Už mě to i přestalo bavit, když jsem našel jen jednoho a kromě nás dvou, co hledali, zbývalo ještě osm.

Přecházel jsem po prvním patře přes dlouhou chodbu a za rohem jsem zahlédl také někoho v bílém. Rozběhl jsem se za ním ale na tu dálku jsem nedohlédl kdo to je. Na konci chodby byla jen jedna místnost, tak jsem se těšil, že jsem konečně chytil dalšího. Ale opak byl pravdou. Zase tam nikdo nebyl. Přes okno vyskočit nemohl protože bylo v patře a my jsme byli ještě děti. Vyběhl jsem znovu na nádvoří a zakřičel, že už nehraju.

Ostatní se tedy sešli ve velkém sále a já tam došel také. Řekl jsem jim tenhle příběh ale oni se mi vysmáli. Že jsem darebák a neumím nikoho najít. Už se stmívalo a chtěl jsem jít domů ale kluci mě přesvědčili abych zůstal, že si budeme povídat u ohně. Tak jsem jim nakonec přikývnul a zůstal s nimi.

Šli jsme do parku na dřevo a zapálili jsme oheň. Začali si povídat a já jsem jen poslouchal, protože jsem byl skoro nejmladší ale nakonec jsem se ozval. Vůbec jste neviděli toho v bílém?? Jeden z kluků mi řekl, abych už s tím přestal. A v tom se ze střechy ozval zvuk, jako kdyby někdo utekl z toho stropu a na nás se snesl strach. Všichni to slyšeli ale nic si z toho nedělali.

Řekli, že to bude kočka nebo kuna. Jak tak oheň hořel, měl jsem stále zlý pocit. Když v tom se jeden z kluků zvedl a zeptal se, kdo ho chytil za rameno. Všichni tvrdili, že ho nikdo z nás nechytil. Další kamarád mu na rameně bundy uviděl otisk ruky. To ho hned vystrašilo a vykřikl abychom odtmatud odešli že tam nejsme sami. Ani oheň jsme nezhasli a každý pelášil domů co mu nohy stačily.

Druhý příběh.

Byl jsem jednou s kamarádem na rybách, zdrželi jsme se dlouho do noci. Pochytali jsme pár ryb. Jak jsme šli domů, zeptal se mě, jestli bych s ním šel na Starý Majer. Potřeboval nějakou elektrickou součástku, jestli tam náhodou nebude vyhozená.

Já jsem souhlasil a šli jsme rovnou tam. Prošli jsme hlavní budovy a to, co potřeboval, vůbec nenašel. Bylo takové přítmí, protože v obci právě nesvítily pouliční lampy. Jak jsme tam tam chodili tak se nad pohořím Tribeč zjevila zářivá koule. Ani nevím jakou měla barvu, něco mezi bílou, žlutou a šedou. Pár vteřin zůstala na místě a potom se během vteřiny přesunula k Nitře.

Ani jeden jsme neuměli vysvětlit co to bylo. Šli jsme teda do poslední malé budovy, která sloužila jako oddechovna pro zaměstnance. Na pravé straně byly pěkně uložené plechovky od Pepsi Coly a na zemi byla značná vrstva prachu. Jedna, druhá místnost nic, vešli jsme do třetí a něco bouchlo dveřmi. Nejhorší na tom je, že průvan to být nemohl, protože se venku nepohnul ani lístek na stromě.

Ten kamarád měl přes dva metry a ani nevím jak, vyskočil jsem mu na záda. Měl u sebe poplašňák, tak ho nabyl a pomalu šel otevřít dveře. Ani za nic nedokázal pohnout klikou, párkrát to vyzkoušel a pak řekl, “pojďme teda přes okno”. Jak jsme šli k oknu, tak se dveře samy od sebe otevřely. Já jsem mu byl stále za zády. Vyšli jsme na chodbu a oba jsme viděli ty plechovky rozházené. Já jsem si všiml stop. No nebyly to jen ledajaké stopy. Bylo jich šest a my jsme spolu byli jen dva. Ty cizí stopy šly jen ke dveřím, které se zabouchly.

Po chvíli mě kamarád opatrně chytil za rameno a řekl mi, abych si ty stopy lépe prohlédnul. V tom nánose prachu se obtiskl jen obrys chodidla. Žádná bota nebo teniska. Odešli jsme odtamtud, nasedli jsme do auta a jen se na sebe podívali. Nechtělo se mi ještě jít domů tak jsem se zeptal, jestli bychom  mohli jít ještě někam. Promluvit si o tom. On souhlasil, tak jsme šli na takové odlehlé místo pod horou.

Povídali jsme si o tom a kouřili jsme, když v tom nám po nějaké té hodině něco přeběhlo po kapotě. Skoro jsem spoknul cigaretu, jak jsem se leknul. On vyběhl ven podívat se, co to bylo, když v tom mě zavolal, ať se jdu na něco mrknout. Vyšel jsem z auta a zasvítil na kapotu. A na kapotě byly ty samé otisky jako v tom prachu v poslední budově, ze které jsme odešli. Ani jsem nic neřekl, jenom, že mě může zavést domů.

Jsme na konci naší dnešní Halloweenské epizody. Doufám, že se vám příběhy líbily a že si užíváte Halloween, ať už ho slavíte, nebo ne. Uslyšíme se zase za měsíc. Do té doby se mějte hezky a udržujte svou mysl…

otevřenou.