Další chyby v Matrixu: najedli se v přízračné jídelně, otec mu zabránil v narušení časoprostoru, zážitek blízké smrti odkryl podstatu naší reality

V dnešní epizodě se znovu podíváme na příběhy lidí, kteří zažili "chybu v Matrixu". Povíme si příběh rodiny, která se najedla ve velmi podivném podniku, potom si řekneme o jednom cestovateli časem a naši cestu zakončíme velmi zvláštním zážitkem blízké smrti, který možná odkryl podstatu naší reality. Držte si klobouky na dnešním výletě do králičí nory!

Podělte se se vým příběhem: https://tinyurl.com/5n7h4nwc
Zdroje: Rodina zažije timeslip, nají se v přízračné jídelně: https://www.reddit.com/r/Glitch_in_the_Matrix/comments/2hsgyx/family_experiences_timeslip_eats_at_ghost_diner/
Můj otec mi zabránil, abych narušil časoprostor, když jsem cestoval v čase: https://www.reddit.com/r/Glitch_in_the_Matrix/comments/of59z/my_father_stops_me_from_disrupting_spacetime_when/
Chyba v Matrixu při zážitku blízké smrti odkryje zásadní podstatu reality: https://www.nderf.org/Experiences/1wilson_fde.html
Kolo a zážitky blízké smrti: https://www.reddit.com/r/Soulnexus/comments/9sxso4/ndes_and_the_wheel/
https://www.reddit.com/r/NDEWheel/
Kolo a Šalvěj divotvorná: https://www.reddit.com/r/NDEWheel/comments/1hky8e9/seeing_the_wheel_on_salvia/
https://science.howstuffworks.com/math-concepts/butterfly-effect.htm
https://www.lionsroar.com/buddhism/dharma-wheel-dharmachakra/
https://univers-bouddha.com/en-us/blogs/bouddha-blog/la-roue-du-dharma-symbole-histoire-signification?srsltid=AfmBOooajs0fOtO7sWfV_XrKEMUI6g7i60cyn7kspCHuwwtKhA2DIXyT
https://www.reddit.com/r/Soulnexus/comments/9sxso4/ndes_and_the_wheel/
https://www.biblestudytools.com/bible-stories/ezekiels-wheel-bible-story.html
https://czeps.org/salvej-divotvorna-neobvykle-psychedelikum-se-skrytym-terapeutickym-potencialem/

Transcript

Vítejte u další epizody podcastu Tajemné Skutečnosti. Já se jmenuji Anna a budu vaší průvodkyní na dnešní cestě do králičí nory. 

Před skoro dvěma roky jsem vydala epizodu o příbězích lidí, kteří zažili chybu v Matrixu. Těch zajímavých příběhů bylo víc, než by se mi vešlo do jedné epizody a tak jsem se rozhodla, že po dvou letech nastal čas se k chybám v Matrixu vrátit.

Na začátek vám jenom trochu osvěžím paměť, abyste věděli, co mám na mysli, když mluvím o “chybě v Matrixu”. Slovní spojení “Glitch in the Matrix” pochází z filmu Matrix z roku 1999, který popisuje svět, ve kterém lidé nevědomky žijí v realitě simulované stroji. Hlavní postava Neo v jedné scéně vidí kočku, jak projde chodbou, ale za chvíli vidí tu úplně samou kočku projít chodbou úplně stejně. Je mu vysvětleno, že tohle je “chyba v Matrixu”. 

Existuje teorie, že i my ve skutečnosti žijeme v simulované realitě a i tady se čas od času objevují takzvané chyby v Matrixu. Může jít o maličkosti, jako například předměty, které se nevysvětlitelně zdvojily, nebo zmizely aby se pak objevily na nečekaném místě. Jindy lidé popisují, jak uslyšeli, že jejich blízká osoba přišla domů, nebo na ně zavolala, jen aby později zjistili, že to nebylo možné, protože tahle osoba je pořád ještě v práci. 

Někdy se mluví o kvantové nesmrtelnosti - zážitku, při kterém se lidé dostali do velmi nebezpečné situace, například do dopravní nehody, jen aby se mrknutím oka přemístili o několik momentů zpátky a nehodě se vyhnuli.

V dnešní epizodě si povíme tři příběhy lidí, kteří možná jednu takovou “chybu v Matrixu” zažili. Takže…

Pohodlně se usaďte, připoutejte se…jdeme na to.

Timeslip, neboli “uklouznutí v čase”, je fenomén, při kterém se lidé na krátko ocitnou v jiné době, většinou v minulosti. Děje se to úplně spontánně a obvykle jenom na krátkou dobu, po které se tihle nechtění cestovatelé vrátí zpátky do svojí původní časové linky. Často si ani nejdřív neuvědomí, co se stalo Něco podobného zažila rodina v následujícím příspěvku, příhodně pojmenovaném: 

Rodina zažije timeslip, nají se v přízračné jídelně

Před nějakým časem jsme vlastnili závodní dráhu v Ohiu, ale žili jsme v jihovýchodní Pensylvánii. Abyste se tam dostali v nějakém rozumném čase, museli jste projet mýtnou bránou. Jednou jsme jeli já, moje máma a moje sestra společně. Měli jsme se potkat s mým otčímem, který jel zvlášť přívěsem, ve kterém vezl vybavení.

Po zaplacení mýtného jsme vyjeli výjezdem z dálnice a ten nás zavedl k pásu obchodů se zchátrale vypadajícími budovami. Nebyly špinavé, jenom měly vyblité pastelové barvy. Ani to nevypadalo, že by poblíž stálo nějaké město. Ale byla tam jídelna a my jsme nejedli od doby, kdy jsme vyrazili (před čtyřmi hodinami), takže jsme zastavili.

Jídlo nestálo za nic, bylo úplně bez chuti. Lidi na nás celou dobu zírali. Nebyla tam tma jako v jeskyni, jenom tam neměli zrovna moc oken. Těch pár poskytovalo mírné osvětlení. Jako Dennys kdyby vypadla elektřina, tak nějak. 

Poznámka: Dennys je americký řetězec restaurací. Konec poznámky. Všimli jsme si, že nesmyslné množství lidí má na sobě obvazy. Jediný člověk, který s námi promluvil, byla slečna, která si napsala naši objednávku a na konci nás zkasírovala.

Rozhodli jsme se, že bude lepší nic nejíst než vrátit se zpátky, tak jsme si poznačili ten výjezd do malého notýsku, který jsme měli v přihrádce na rukavice, abychom znovu neudělali tu stejnou chybu.

Po pár hodinách jsme dorazili k dráze a můj otčím se nás zeptal, jaká byla cesta. Řekli jsme mu, že se nic moc nestalo, ale že jsme do notýsku zaznamenali jeden výjezd, na který se nevrátíme, protože vede do prdelákova.

On se najednou hrozně nadchnul a my jsme netušili proč. Ve skutečnosti v minulosti řekl tohle: “Nesnáším jídlo. Zabírá moc času a překáží mi v životě,” takže naše méně než zářivá recenze rozhodně nebyla motivujícím faktorem.

Řekl nám, že si myslí, že jsme jedli přízračné jídlo a že ti lidi v jídelně byli upíři. Celých dalších deset minut o tom nedokázal přestat mluvit. Moji sestru to rozrušovalo, takže se mamka snažila ho uklidnit pomocí logiky.

Namítli jsme, že nebyl žádný důvod k tomu, aby to jídlo bylo nanic, že nás mohli lehce zabít a nikdo si nedokázal vzpomenout na film, ve kterém by místo po vpichu upířích zubů, které někoho proměnilo v upíra, bylo pořád viditelné na těle. Jeho vzrušení opadlo a nechal to být.

O víkendu se konaly závody a pak bylo na čase jet zase zpátky. Otčím se mě zeptal, jestli bych chtěl jet s ním, když už cestu tam absolvoval úplně sám. Souhlasil jsem. Po dvou hodinách odbočil z hlavní silnice. Přišlo mi to divné protože předtím, než jsme odjeli, jsme si dali obrovskou snídani a já věděl, že nemá rád jídlo. Nejdřív jsem to nepoznal, protože jsme přijížděli z druhé strany, ale nakonec jsem si uvědomil, že míří směrem k výjezdu na tu jídelnu. Chce ji vidět na vlastní oči. Zastaví se, aby zaplatil mýtné, nezmíní se o našem příběhu a zeptá se, jestli je u výjezdu jídelna, aby se ujistil, že je na tom správném. (Nemůžete ji totiž z rampy vidět.) Chlápek u brány říká, že tam jedna je, ale že vyhořela.

A sakra. Okay, takže tam nebyli upíři, ale co je to za zatracenou náhodu. Zrovna jsme tam jedli a hned potom, během dvou a půl dne se přihodí taková šílená nehoda. Tohle ho fascinuje skoro víc než ta paranormální část a já jsem bezvýhradně pro, abychom to šli omrknout.

Přijedeme k tomu samému fádnímu blbému pásu obchodů, až na to, že na místě, kam jsme se šli najít je jenom ohořelý binec. Ne jako s dírama uvnitř, nebyla to jenom dřevěná kostra jako v animáku, ale na první pohled bylo jasné, že požár budovu poničil. Nebyla tam žádná vozidla, žádná páska (předpokládám, že by alespoň prošetřili, jestli se nestal zločin). A tu oblast okolo dobře vyčistili.

Vracíme se zpátky k mýtné bráně a ti chudáci tam trčí v budce, která je ztěží větší než oni sami, takže znovu narazíme na toho samýho chlápka jako předtím.

Otčím řekl: “Myslel jsem, že jste říkal, že je tady jídelna.” Chlápek říká: “Byla, ale jak jsem říkal, vyhořela.” Otčím se zeptal jestli už zjistili co ten požár způsobilo, jestli chytnul olej nebo tak něco. Chlápek na to: “Už?” “Jo, muselo se to stát v posledních dvou nebo třech dnech, oni to nevyšetřovali? Nebylo to ve zprávách?” Potom chlápek řekne “No, my víme co se stalo. Bylo to ve zprávách když se to stalo, před osmi lety.”

Zní to směšně a jako klišé, a existuje spousta podobných příběhů. Já vím co jsem viděl, byl to ten samý výjezd, ta stejná vzdálenost od silnice, ty samé budovy kromě jedné. Nečekám, že mi to někdo uvěří a proto se s tím obvykle nesvěřuju. Navíc nemám jak bych to dokázal, protože jakmile jsem byl dost starý na to abych si udělal řidičák, odstěhoval jsem se do Floridy a ztratil jsem číslo toho výjezdu. Bylo to po Somersetu (což si pamatuju kvůli 11. září) a před Wheelingem. Ale to je skoro hodina cesty, takže to moc nepomůže. Myslím si, že to místo ve skutečnosti vyhořelo na troud když jsme byli pryč a ten chlápek si z nás jen utahoval. Nemyslím si, že to vyhořelo v minulosti a nemyslím si, že jsem jedl přízračné jídlo. Ale žaludek se mi obrátil jako šílený a je to pořád divná náhoda, obzvlášť vzhledem k tomu jak dobře to tam vyklidili a jaké bylo okolo ticho. To místo opravdu vypadalo, jako by ho odvál čas.

Je možné, že si znuděná obsluha mýtné brány opravdu z přispěvatele a jeho otčíma dělala dobrý den, když tvrdili, že jídelna vyhořela už před lety. Ale proč byli všichni strávníci v jídelně tak podivní? Proč na sobě mělo tolik lidí obvazy? Byli to snad duchové lidí, kteří utrpěli zranění při požáru a dodnes jsou v té jídelně zakletí, přinucení jíst pořád dokola to samé jídlo bez chuti?

Nebo pisatel příspěvku a jeho rodina skutečně zažili timeslip a dostali se do doby, než jídelna stihla vyhořet?

I další příběh se točí okolo cestování časem. Popravdě mi připomněl film Frekvence z roku 2000, který jsem nedávno znovu viděla. V něm hlavní postava komunikuje se svým otcem skrze amatérskou vysílačku. Háček je v tom, že jeho otec se nachází o 30 let zpátky v čase. 

Další příběh se jmenuje

Můj otec mi zabránil, abych narušil časoprostor, když jsem cestoval v čase

Když jsem byl dítě, rodiče mě VŽDYCKY představili všem, co přišli k nám domů. Naučili mě podat ruku a říct “Ahoj, já jsem mojejméno. Jak se jmenujete vy?” Tohle bylo pravidlo, které se nedalo porušit. Jednou v noci, když mi bylo mezi sedmi a osmi lety se mi zdál zlý sen o tom, že jsem starý. Šel jsem do obýváku promluvit si s tátou. Vždycky jsme si spolu hráli s legem, když jsem měl špatný sen.

Tentokrát jsme vyndali krabici s legem ale všiml jsem si pána sedícího na židli. Šel jsem se představit, ale k mému překvapení mě táta odehnal pryč, vyndal mi lego ale pak místo toho aby si se mnou hrál, si šel promluvil s tím mužem. Ten muž a můj táta spolu nějakou dobu mluvili o věcech, kterým jsem nerozuměl a ani jeden z nich mi neřekl ani slovo. Bylo mi to divné, ale byl jsem malý, lego mě zabavilo a nakonec jsem na celou záležitost zapomněl a šel jsem spát. Nikdy jsem nad tím znovu nepřemýšlel.

Přesuneme se o 12 let později.

Jednou v noci jsem šel spát po tom co jsem si dal jedno, nebo dvě piva s kamarády a okamžitě jsem začal, alespoň bych to tak řekl, lucidně snít. Nikdy předtím ani potom jsem neměl takhle živý sen. V tom snu sedím na židli a vyprávím tátovi, co jsem udělal se svým životem. Je šťastnější než jindy a velmi ho to zajímá. Z dálky slyším nějaké dítě, jak na něj volá. On se zvedne, odejde z pokoje a po minutě se vrátí se mnou coby dítětem a s krabicí lega. Malý já ke mě zamíří, táta mě ale odežene pryč a malý já si jde hrát s legem. Můj táta a já začneme mluvit o nebezpečí efektu motýlích křídel a jak by se všechno mohlo změnit, kdybychom spolu promluvili. Trvá na tom, že počkáme, až moje mladší verze usne, než budeme pokračovat v naší konverzaci o budoucnosti. Potom mám ještě dva další podobné sny, ve kterých vidím sám sebe z pohledu záhadných zapomenutých lidí a situací. Všechny s mým otcem, ve všech probíráme cestování v čase, můj budoucí život a následky měnění událostí.

Vzbudil jsem se naprosto přesvědčený o tom, že jsem cestoval v čase anebo že se duch minulých Vánoc rozhodl vzít si mimosezónní šichtu. Týden jsem si to nechával projít hlavou a už jen z psaní o tom mi stále běhá mráz po zádech.

Přispěvatel do komentáře přidal ještě druhý, neméně zajímavý sen:

Mám vzpomínku na to, když mi bylo pět nebo šest. Kvůli něčemu jsem šel s mojí matkou k zubaři. Zubař byl daleko od místa, kde jsme bydleli a já jsem tam jezdil nerad. Podrobil jsem se obzvláště bolestivé operaci a protože jsem byl hodný, mamka mě vzala na místo, kde prodávali vědecké předměty, které jsem miloval. Vybral jsem si figurku pterodaktyla, kterou jsem už nějaký čas obdivoval. Hrál jsem si s ní celou cestu domů. Pamatuji si, jak jsem vyšel ven a podíval se nahoru na oblohu, protože tam by pterodaktyl létal. V tom jsem uviděl neznámou postavu v našem okně. Zeptal jsem se mámy, kdo to je. Řekla, že neví, ale že dneska musíme jít skrze sklep místo zadními dveřmi. To jsme dělali jenom, když sněžilo a moje vzpomínka se jasně odehrává na podzim. Nesnášel jsem sklep kvůli důvodům, které vám brzy vysvětlím. Když jsme vyšli nahoru, muž byl pryč. Pterodaktyl mě zaměstnával a na dlouhou dobu si vzpomínám jenom na tu operaci a na toho pterodaktyla.

Znovu se přesuneme vpřed v čase.

Druhý sen začíná s mým otcem a mnou. Znovu jsme v obýváku a mluvíme o mém životě. V tomhle případě je táta mladý. Jenom pár let starší než já. Z naší konverzace si toho pamatuji jen málo, ale bylo v ní něco o vysoké škole.

Můj dům měl tři patra, ale my jsme žili jenom v tom horním. Spodní patro zabíralo jakési muzeum. Můj otec byl zaměstnanec YMCY. 

Poznámka: YMCA, zkratka pro Young Mens Christian Association - tedy křesťanské sdružení mladých mužů je mládežnická organizace založená za účelem rozvíjet člověka, duši a tělo. Konec poznámky.

Bydlení bylo součástí jeho kompenzace. Ten dům byl organizaci věnovaný a ženy, které ho předtím vlastnily, sbíraly farmářské náčiní. YMCA udržovala spodní patro jako muzeum se starými panenkami, kosou, máselnicemi a ohřívačem vody. Cokoliv co je ve tmě je pro malé dítě strašidelné. Tohle patro mi bylo v dětství prokletím, ale to je jiný příběh.

Jak tak mluvíme, koukám se ven z okna. Pamatuju si, jak jsem ve snu přemýšlel o tom, že mi chybí ten výhled (bydleli jsme v horní části státu New York v horách. Na podzim je to tam fantastické.) U domu zastaví auto. Je to moje máma v našem starém červeném SAABu se mnou na zadním sedadle. Vyjde ven a já vidím moji starou dinosauří hračku, na kterou si pamatuji. Malý já se podívá nahoru na mě a na okamžik se střetneme pohledem předtím, než ustoupím od okna. Vidím je, jak vchází do sklepa a ptám se mého táty: “Proč mě bere skrze sklep? Není tam žádný sníh a já jsem jako dítě ten sklep NESNÁŠEL.

On odpoví: “Abys měl čas odejít těmi druhými dveřmi.”

Potom přispěvatel ještě udělal update. Zeptal se totiž svého otce na tyhle zážitky. Bohužel se žádného fantastického konce nedočkáme, protože otec mu v podstatě jenom odpověděl, že si na nic takového nepamatuje a pak se začali bavit o Freudovi a o snech.

Tohle celkem nezajímavé vyústění mě ale ještě víc přesvědčilo, že přispěvatel mluví pravdu. Protože proč by si nevymyslel nějaký lepší konec? Je tu taky ta možnost, že opravdu cestoval v čase ale kvůli efektu motýlích křídel se s otcem domluvili, že na tahle setkání zapomenou.

Efekt motýlích křídel je myšlenka, že drobné, téměř nevýznamné akce mohou mít nečekané a nedozírné následky. Tenhle termín vymyslel v 60. letech Edward Lorenz, který studoval vzorce počasí. Pomocí počítačového programu vytvořil dvě simulace počasí. I když jejich výchozí body byly velmi blízko sebe, přesto ve výsledku vyústily ve dva úplně rozdílné výsledky. Jeho závěr byl, že dlouhodobá předpověď počasí je naprosto nemožná, protože jako lidé nedokážeme uchopit neuvěřitelnou složitost přírody.

A to můžu potvrdit jako někdo, kdo žije na Islandu. Někdy se podívám na předpověď počasí třeba i na druhý den a ta se přes noc úplně změní…

Pokud jde o tenhle příběh, nabízí se tady jedno racionální vysvětlení. Naše paměť není úplně spolehlivá a tak se jenom těžko dá říct, které detaily z příběhu se skutečně staly a které mohly být časem změněné. Kromě toho ve snech dosáhneme i na vzpomínky, které jsou nám obyčejně skryté. Možná, že otce skutečně někdo navštívil a on z nějakého důvodu nechtěl tu osobu představit svému synovi.

Tahle podivná změna v chování se uložila synovi do paměti a když dospěl, z nějakého důvodu se mu objevila ve snu. Když už mluvíme o Freudovi, pamatuji si, jak ve své knize o snech popisoval, jak jeho pacient snil o hračce, kterou měl ve dvou letech, ale na kterou si už v bdělém stavu nepamatoval. Pacientova matka potvrdila, že přesně takovou hračku měl.

Autor příspěvku si mohl na místo neznámé osoby ve snu dosadit sám sebe. To ale neznamená, že tam skutečně byl. A potom mohl to samé udělat s další vzpomínkou, kdy viděl někoho v okně. Mohl to být někdo na návštěvě, nebo to byl falešný detail, dodaný do vzpomínky až později. 

V každém případě je to ale zajímavý příběh, který nutí k zamyšlení nad cestováním v čase a sněním. Oproti tomu další příběh nebyl žádný sen, ale spíš živoucí noční můra. Jmenuje se

Chyba v matrixu při zážitku blízké smrti odkryje zásadní podstatu reality

Kamarád mě přesvědčil, abych se podělil o tenhle zážitek, i když bych to normálně nedělal. Nemám žádný zájem o tom dál mluvit nebo být kontaktován. Byl to velmi děsivý zážitek. Je to dost traumatizující na to, abych na to popravdě nějak dlouze vzpomněl jenom tady. Ale když už jsem se rozhodl to popsat, budu tak upřímný a přesný jak jen mi to jazyk dovolí.

15. července 2013, asi okolo tři čtvrtě na osm jsem byl na cestě do práce. Přijížděl jsem ke křižovatce a chystal jsem se udělat otočku do leva. Tahle křižovatka je notoricky nebezpečná a stalo se na ní mnoho nehod. Je těžké vidět, jestli je zprava volno a otočka doleva je obzvláště riskantní. Měl jsem zpoždění a tak jsem byl rozrušený. Čekala mě důležitá schůzka, kterou jsem plánoval několik dní a kvůli hlouposti jsem nabral zpoždění, které celý můj plán mohlo zhatit. Taky bych chtěl poznamenat, že dnes je na tom místě mnohem lepší systém semaforů, než tam byl v době téhle nehody.

Přijel jsem do křižovatky ve spěchu. Podíval jsem se doprava a myslel jsem si, že jsem správně viděl, že zprava nikdo nejede a tak jsem udělal otočku doleva. Jak jsem přejížděl křižovatkou, podíval jsem se znovu doprava a viděl jsem auto jak se řítí přímo na mě rychlostí, která mohla přesahovat 145 kilometrů za hodinu. Srážka byla naprosto neodvratná. Není jediná možnost, jak jsem se jí mohl vyhnout.

To, co se stalo potom je EXTRÉMNĚ těžké popsat, ale udělám pro to maximum. A tohle můžete (a musíte) aplikovat na všechno, co se od téhle doby pokusím vypovědět. I ta nejopatrněji vybraná slova zachytí přinejlepším méně než jedno procento tohohle zážitku a i tak jen velmi chabě. Tohle je možná ta nejvíc frustrující věc na vyprávění tohohle příběhu.

Naproti přední části auta z leva, v téměř opačném směru než bylo to přijíždějící auto, se rozkládalo pole. Najednou jsem si uvědomil, že se šikmo po tom poli přibližuje velmi velký objekt. Pohyboval se přímo směrem k mému vozu. V tu chvíli, kdy se to dělo, čas nefungoval normálně. Nefungoval vůbec. Měl jsem prostor na to si všimnout, že se to dělo, ale neumím vysvětlit, jak jsem toho byl schopen. Když jsem ten objekt poprvé uviděl, zdálo se, že je velký asi jako desetipatrová budova. Subjektivně to vypadalo, jakoby se nacházel asi 180 až 270 metrů ode mě na poli. Tyhle velikosti a popisy vzdálenosti jsou bezvýznamné, jak se pokusím za chvíli vysvětlit.

Ten objekt připomínal obrovské mlýnské kolo položené na straně, které rotovalo jak se blížilo k mému autu. Jak se přibližovalo, nezabralo to čas, tak jak mu rozumíme. Viděl jsem, že můj počáteční postřeh o jeho velikosti byl úplně mimo. Velikostí se blížilo spíš menšímu městu. Jak se tak pořád přibližovalo, uvědomil jsem si, že odhad měřítka a vzdálenosti nic neznamenal. Bylo větší než to, co si představujeme jako svět. Jak se to ke mě přiblížilo, uvědomil jsem si jeho sílu a význam. Moje mysl si to vyložila jako obrovský hmotný objekt sblízka.

Ok, tahle část se těžko vysvětluje. Jak se ten objekt přisunul ke mě, zalil mě jakýsi pocit a já jsem věděl přesně, co je tahle věc zač. Nejen to, ale věděl jsem všechno, co se toho týkalo, co to bylo, co to dělalo, co to mělo dočinění se mnou, kde a kdy jsem to viděl předtím, proč jsem to viděl teď a mnoho dalších věcí na které si teď nevzpomínám.

Viděl jsem ten objekt předtím, než jsem se narodil a uvidím to znovu až zemřu. My všichni jsme ho znali než jsme se narodili. My všichni ho uvidíme až zemřeme. Ale tahle informace je nám skrytá dokud jsme živí. A proto jsem ho viděl teď při tomhle zážitku, protože jsem byl v procesu umírání během fatální autonehody.

Tady je to, co si pamatuji, jak to jen nejlépe umím popsat slovy. Tohle kolo nebylo něco, co se ke mě pohybovalo skrze svět, nebo nějakým způsobem skrze realitu. Tohle byla iluze, kterou moje smysly vytvořily pro mne. To kolo BYLA realita samotná. Představovalo KAŽDOU MYSLITELNOU MOŽNOST pro život nebo pro svět, jaká kdy mohla být představená. Jak se přibližovalo, uvědomil jsem si, že to, co nazýváme světem, bylo uvnitř toho kola. Bylo to jednoduše jedno z nesčetných okének nebo lopatek ve vodním kole. Vždy tomu tak bylo. Můj život, váš život, náš svět, my všichni - jsme byli součástí konstrukce tohohle kola a vždycky jsme byli součástí téhle konstrukce. Teď se mi prostě jen zviditelnilo.

Tady začal ten opravdu děsivý rozměr téhle zkušenosti. Slova nemohou popsat úroveň strachu, jakou jsem pociťoval. To vodní kolo se jaksi převalilo přese mě a přes místo, kde moje auto stálo na silnici. A během toho mě začaly mlátit všechny lopatky v kole.

Pamatujte si, že všechno tohle je jenom fráze. Řeč ani vzdáleně nepopíše a ani nemůže popsat skutečnou situaci tak jak jsem ji zažil.

Ale trochu se to dá přiblížit tím, když si představíte, že v prostoru každé z lopatek byl jakýsi točící se vodní pás, jako vodopád ze strany. Představte si jako by s pomocí odstředivé síly z každého otvoru v kole vyvěral směrem ven pás vody. Představte si, že vás každý z těchhle pásů pleskne a pocáká jak se s ním srazíte a projdete do dalšího. Tohle je to, co se mi dělo. Až na to, že tam nebyly jenom pásy vody. Byly to (s touhou po lepším termínu) možné reality nebo to, co můžeme považovat za vesmíry nebo světy. Opakuji že náš svět, náš celý vesmír jak nad ním normálně uvažujeme, byl jednoduše jedním z nekonečného množství těchto světů. Jak jsem věděl, že je jich nekonečné množství? Prostě jsem to věděl. Jakási znalost přišla společně s tou událostí, a vůbec jsem nad ní nepochyboval. BYLO to tak, a já to věděl.

A protože jsem měl vědění a uvědomoval jsem si co se dělo způsoby, které už nedokážu popsat, bál jsem se. Věděl jsem, že se brzy podrobím procesu, který lidé přiblížili slovem “reinkarnace”. To je ten důvod, proč se kolo objevilo. Představoval jsem nesoulad, který musel být opraven. Ta událost, nebo možná ta bezprostřední událost na dálnici způsobila, že jsem uklouzl a spadl mezi lopatky kola. Tahle konstrukce měla jakýsi kosmický účel uspořádávání věcí na jejich správné přirozené místo. Bál jsem se a bránil jsem se tomuhle třídění a proto kolo zintenzivnilo své agresivní pokusy k tomu aby mě správně vytřídilo.

S tímhle přišlo uvědomění, které mě vyděsilo ještě víc. Věděl jsem, že pokud si brzy nevyberu jednu z těchhle realit a nevklouznu do ní, to kolo mě přinutí tak, že si vybere za mě. Tak jako tak, BUDU vytříděný ať se mi to líbí nebo ne. Pokud bych si nevybral já sám, prostě bych byl vměstnán do některé nejbližší pozice na kole do bodu kdy jsem se nerozhodnul, pokud to dává smysl. Věděl jsem, že mám jen omezenou možnost výběru, ale ne moc. I ta omezená možnost mi moc nepomohla, protože každá realita narazila do mě skrz mě předtím, než jsem mohl vůbec zjistit, co obsahovala.

Ani já jsem nezůstal stejný od jednoho otvoru v kole do dalšího. Bylo to jako kdyby se každý pás rozbil přes mě, já jsem byl zničený a znova vytvořený od začátku jako úplně nové já. Neexistovalo žádné nepřetržité já, které cestovalo beze změny skrze to kolo a které může nějak tuhle zkušenost popsat. Tohle je jen jedna z mnoha věcí, které je velmi těžké popsat. Už samotná představa nepřetržitého já byla popřená touhle zkušeností.

Zapomněl jsem, nebo jsem možná schválně potlačil, velkou většinu toho, co jsem viděl v těch různých vesmírem nebo lopatkách kola. Na začátku vypadaly velmi podobné světu, který obýváme, nebo o kterém si myslíme, že ho obýváme. Například mám mlhavou vzpomínku na to, že jsem viděl různé scénáře toho, jak se ta nehoda odehrála. Předpokládám, že to všechno byly blízké lopatky na kole. Pamatuji si, že v jedné z nich jsem viděl vozidlo, které vyletělo přímo ze silnice a bylo tak hrozně poničené že se ve středu složilo jako kapesní nůž. Zdálo se mi, že jsem si pamatoval na mnoho dalších scénářů jako je tenhle, ale už si je nevybavuji. Abych to uvedl na pravou míru: to, co mám na mysli je, že jsem zdánlivě procházel nebo listoval množstvím představitelných (kvantových?) možností pro výsledek té nehody. Pamatuji si, že jsem to dělal, ale nepamatuji si už, co žádný z těchto konkrétních “světů” obsahoval.

Nedokážu vysvětlit, proč jsem nezažil žádný z jevů, které se obvykle pojí se zážitky blízké smrti, jako je tunel, světlo a tak dále. Mám podezření, že hrozící smrtící události jsou symbolické scénáře, které se rozsvítí jakmile někdo přichází nebo odchází z toho kola, ale předtím, než se situace vyvinula moc daleko. V žádném momentě jsem neviděl nic co by připomínalo věci, které se lidem vybaví když se řekne svět duší nebo říše života po smrti. Je to jako kdybychom byli na vnější straně kola samotného, v jednom z jeho zhmotněných světů, jinak jsme mrtví a jsme kolo samotné. To kolo je prostor, kde existuje každá nevytvořená možnost, ale nic kompletního nebo aktuálního. A mějte na paměti, že mi nic nebylo skryto. Já jsem byl VŠE a věděl jsem VŠE. Rozhodně jsem si to neudržel a ani to nepředstírám, ale tehdy to tak bylo.

Zachvátila mě extrémní panika. Pokaždé, když jsem si myslel, že začínám mít věci pod kontrolu, byl jsem násilně a bezohledně plesknut do dalšího otvoru v kole a celé nové já se vykrystalizovalo, společně se vzpomínkami a domněnkami které náležely k tomu světu. Nedokázal jsem si vůbec vzpomenout, kým jsem byl před chvílí v jiné lopatce na kole. Neměl jsem ani ponětí odkud jsem přišel nebo o té situaci na dálnici v mém světě. Neměl jsem žádnou vzpomínku na ten svět. Věděl jsem, že jsem přišel odněkud, ale neměl jsem žádné tušení kde to bylo, nebo dokonce kdo jsem byl já. Byla to ta nejbizarnější věc, jakou si dokážete představit.

Ale nějakým způsobem, a já můžu jenom předpokládat, že se to stalo bez jakéhokoliv vědomého přičinění z mé strany, se možnosti, které se ukazovaly v kole začaly zužovat a staly se znovu poněkud povědomými. Scénáře spojené s tou nehodou se znovu začaly objevovat. Řekl jsem znovu, ale ve skutečnosti nemůžu žádným způsobem vědět, jestli byla tahle část oddělená od toho, co jsem popisoval předtím, nebo jestli to byla ta samá část protože čas fungoval celou tu dobu tak neobvykle.

Znovu jsem viděl, nebo zdánlivě viděl, variace nebo možné výsledky kde jsem zemřel při nehodě. Intuitivně jsem věděl, že pokud vejdu do jakéhokoliv z nich, budu tam jenom pár momentů nebo nejvýš pár minut a potom se budu muset vrátit a znovu se potkat s tím kolem téměř okamžitě. To jsem nechtěl. Ale s tímhle byl také spojený podivný druh vědění. Zdálo se, že kolu to bylo v každém případě jedno. Zdálo se, že nezáleží na tom, jestli se znovu vynořím za tři minuty nebo za tři desetiletí. Všechno, o co se kolo staralo, bylo roztřídit mě a to s jistou dávkou bezohlednosti, na kterou jen tak nezapomenu.

Najednou jsem byl zpátky na dálnici. Zdálo se, že jsem ve velmi krátké vzdálenosti zpět na silnici, pořád jsem ještě mířil ke křižovatce. Tohle je jen jedna z mnoha záhad spojených s touhle událostí, které nedokážu vysvětlit. Vybral jsem si svět, který byl verzí našeho vesmíru ve kterém se nehoda ještě úplně nestala, ale bylo to jen pár vteřin před ní? Těžko říct, protože si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí udělal. Pamatuji si pohled na tváři toho řidiče tak jasně, jako kdyby to bylo včera. Pamatuji si, jak se přikrčil za volantem. Ale když jsem přijížděl k té křižovatce, zabrzdil jsem a ten řidič, nebo jeho auto, prostě nebyly nikde v dohledu.

Tenhle příběh mě zaujal proto, že jsem popravdě o podobném točícím se vodním kole nečetla poprvé. V minulé epizodě jsem zmiňovala Tibetský Buddhismus a když jsem tu epizodu psala, narazila jsem na kolo Dharmy.

Kolo Dharmy neboli Dharmačakra je významný prastarý buddhistický symbol. Vypadá jako kruh z kolečkem uprostřed, z jehož středu vychází paprsky. Dharmachakra reprezentuje dokonalost Buddhova učení a cestu k osvícení. Její části nesou různé významy související s Buddhismem. Střed kola symbolizuje disciplínu. Kolo dharmy mívá různý počet paprsků. Často je zobrazované s osmi paprsky, kdy každý z nich představuje část Buddhovy ušlechtilé osmidílné stezky. Vnější okraj kola symbolizuje cyklus zrození, smrti a znovuzrození a možnost vysvobození z tohohle cyklu. 

Symbolika kola se objevuje i v bibli, konkrétně v první kapitole knihy Ezechiela, která je součástí starého zákona. Bůh se přiblížil k proroku Ezechielovi ve svém voze taženém čtyřmi bytostmi. Každá z nich měla čtyři tváře (muže, lva, vola a orla) a čtyři křídla. Vedle každé z bytostí bylo kolo v kole. Jeho okraje pokrývaly oči. Tahle čtyři kola symbolizují Boha a jeho všudypřítomnost v naší realitě.

Příběh, který jsem vám četla, není jediný, kdy se při zážitku blízké smrti objevilo obří kolo s lopatkami plné alternativních verzí našeho světa. S podobným zážitkem se na Redditu svěřili další uživatelé. Jeden z nich se při autonehodě dostal dovnitř do obřího rotujícího kola. Svůj zážitek popsal jako zběsilé listování stránkami knihy. Napsal:

Byl jsem vtáhnut (proti mé vůli, protože jsem věděl, že nemá cenu vzdorovat) do časové linky. Byl jsem fyzicky a psychicky přestavěn a potom, když něco na té časové lince nebylo správně, moje bytost se okamžitě rozdrobila a já jsem znovu uviděl to rotující kolo, dokud jsem nebyl znovu vtáhnut do jiné časové linky.

Tohle se opakovalo několikrát, až konečně do jedné z časových linek zapadl. Probudil se v autě a zjistil, že druhý vůz, který původně narazil přímo do dveří řidiče, byl teď na jiném místě - Místo toho vrazil do předního kola a tak náraz odnesla náprava auta.

Další uživatelka popsala v komentáři svoji noční můru, která se jí zdála po tom, co se jí stala málem smrtelná nehoda, při které jí do obličeje udeřila kovová tyč. Ve snu se ocitla v prázdnotě, ve které bylo jenom točící se kolo, kterého se držela ze strany. V otvorech kola viděla různé verze míst a časů. Zoufale šplhala od jednoho okénka k druhému a hledala svou vlastní realitu. Když se po nehodě probrala, doktoři jí řekli, že měla velké štěstí, protože kdyby jí tyč udeřila jen o kousek výš, bylo by po ní. Považovali za zázrak, že se ani nedostala do kómatu. Po téhle události si ale všimla pár nesrovnalostí a měla někdy pocit, jakoby vklouzla do trochu jiné reality. 

Zážitky s rotujícím kolem popisují také někteří lidé, kteří požili šalvěj divotvornou. Ta obsahuje látku jménem Salvinorin A, která má silné halucinogenní účinky. Salvinorin A funguje jinak než ostatní halucinogeny, jako je například LSD nebo psilocybin, protože se v mozku váže na jiné receptory. Mezi její efekty se řadí rychlá ztráta vnímání těla, ztráta pojmu o čase, přítomnost nějaké síly nebo entity, halucinace nebo vize, pocit bytí živým či neživým objektem.

Lidé, kteří požili šalvěj divotvornou často popisují něco, co vypadalo jako točící se kolo nebo kniha, která listuje stránkami. Někteří se podělili s obrázky, které přibližovaly, co při tripu viděli. A musím říct, že se některé z nich hodně podobaly kolu dharmy. Je třeba poznamenat, že v České Republice je ilegální jak držení látek obsahujících Salvinorin A tak pěstování šalvěje divotvorné.

Myslím si, že pokud bych měla o kole mluvit dál, bylo by to na další samostatný výlet do králičí nory, takže to pro dnešek budu muset bohužel utnout. Dejte mi vědět do komentářů na Spotify nebo na Instagramu jak se vám dnešní příběhy líbily. Uslyšíme se zase za měsíc. Do té doby se mějte hezky a udržujte svou mysl…

otevřenou.