#54 Letní speciál s Monikou Chasákovou a Janou Irman

Letní speciál podcastu Developer na plnou hubu je speciální hned v několika věcech. Poprvé se u jednoho stolu potkali čtyři účinkující a z toho hned tři ženy.

Roman Šebela a Klára Chupíková si tentokrát povídali s Monikou Chasákovou, ředitelkou Nadace Modrý hroch, a Janou Irman, manažerkou vnějších vztahů Ligy vozíčkářů.

Společně otevřeli témata pomoci, podpory a konkrétních příběhů lidí, kterým obě organizace pomáhají. Řeč byla o tom, jak Nadace Modrý hroch a Liga vozíčkářů fungují, s čím se ve své práci potkávají a jak se mohou zapojit jednotlivci i firmy.

Vzniklo z toho krásné, inspirativní a lidské povídání, které ukazuje, že pomoc může mít mnoho podob.

Transcript

SPEAKER_06 0:00

A my jsme chtěli dělat ten díl pro to, aby jsme ukázali, že tomu biznesu patří nějaký přesah, a protože spoluperujeme nějaké další roky, tak jsme nás pozvali.

SPEAKER_01 0:09

A když pošlete každý měsíc 100 korun nebo 200 pravidelně, je to strašná pomoc.

SPEAKER_03 0:14

Často myslíme, že vlastně pomůžeme, a ono to je. To účastí velmi pomůžeme, že tam jsme, že podporujeme, že je obohatíme, ale z mých zkušenosti pak odcházíme, že my jsme obohaceni.

SPEAKER_06 0:24

Vítejte u podcastu Developer na plnou hubu. My jsem Rančel a z developerské společnosti MIG. Otevíráme temata developmentu, realit a investiční záklusy a kontext velkých rozhodnutí bez pozládka, bez frází, bez dogmat a z hosty a kteří mají co říct.

SPEAKER_05 0:45

Milý posluchači, my vás vítáme u dnešního speciálního dílu developera na plnou hubu. Speciální ten díl je jednak, protože tady poprvé budeme sedět čtyři. Máme tady dvě milé dámy z neziskových organizací, které podporujeme. A já vám je postupně představím a je tady Roman Šebela, kterého všichni dobře znáte. Tak první bych poprosila o představení paní Moniku Chasákovou z Modrého rocha a už předávám slovo a poprosím Moniku, jestli představíš sebe a organizace.

SPEAKER_01 1:21

Děkuji ahoj všem. I vám, co jsme tady společně. Já jsem vlastně řitelka Nadečního fodu modrý roh a tady tu úžasnou práci už dělám skoro 20 let. Nadační fond modrý roh je tady v Brně, ale podporujeme děti po celé republice a hlavně jsou to děti po těžkých úrazech a děti s těžkým fyzickým handicapem, ale věnujeme se taky dětské traumatologii a hlavně proti úrazové prevenzi. Takže to je jenom takový krátký úvod.

SPEAKER_05 1:49

Děkuji. Tak já předám slovo paní Janě Irman z Ligy vozkářů, jestli taky představí krátce.

SPEAKER_03 1:56

Tak krásný den, jmenuji Na Irman. Jsem manažerkou vnějších vztahů na lize vozkářů, jsem tam asi tři roky. A jsme neziskovka, která tady je nějakých 35 let. A já vždycky říkám, že jsme taková parta skvělých lidí, kteří to dělají srdcem, s otržnou myslí. A pro lidi s indiképem pro vozíčkáře vlastně nabízíme jako širokou škálu od asistence, fyzioterapie a všeho, co potřebují. Ale nás baví trošku bořit mýty a dělat další věci. A vytváříme různý akce, kde se vozíčkáři můžou potkat, kde má nějakou kulturu, kde otvíráme téma vztahu a intimity a vlastně vymýšlíme projekty dál, jak posunout lidi kětší samostatnosti a k tomu, aby vlastně mohli vůbec žít plnohodnotně.

SPEAKER_05 2:39

Děkuji. A navážím tím, vy jste to tak trochu zmínili, kto jsou lidé, kterým nejčastěji pomáháte, ale jestli třeba můžete zmínit nějakou konkrétní, aby si dokázali posluchači představit třeba jeden příběh jednoho vašeho klienta, jestli to tak můžou nazvat a jak to fungování.

SPEAKER_01 2:57

Tak si podporujeme děti vlastně úplně od narození až po 19 let. A ještě řeknu, že hlavně jsou to fyzioterapie, lázenské pobyty, nákup zdravotních pomůcek a tak. A my chceme, aby ty děti se posuny dál, aby se dostali do normálního života nebo do sportovního života, protože jsou to dost často třeba dětské, mozkové obny, svalové, dystrofie, genetické nemoci a podobně. A těch dětí je opravdu hodně, ono se o tom zastřela tolik nemluví. A chceme, aby jsme spolupracovali i s těmi rodiči, aby tam byla i zpětná vazba, spolupracujeme hodně i s lékaři, se zdravotními sestrami a nejvíc fyzioterapeuty. Takže naše vize je taková, že chceme vlastně ty děti posunovat dál. Je to samozřejmě taková práce, kdy spolupracujeme teda i s těmi zdravotními středisky nebo s rehabilitacemi a podobně, a chceme vidět i ty výsledky. Protože samozřejmě nebudeme se bavit o tom, kolik pojišťovny přispívají, jak jsou na tom ty děti, jak jsou na tom rodiče, ale snažíme se o to, aby vlastně jsme viděli nějaký výsledek a aby to viděli i ti naši dárci a partneři.

SPEAKER_03 4:11

Tak náš takový typický klient je vozíčkář, který nejčastěji je to dětská mozková obrna, takže se tak narodil. Je to něco, jako třeba dva, tři měsíce a porodila že na dřív, což ta dneska doba se posunula. A vlastně je to člověk představí, tak když je člověk na vozíku, tak potřebuje jednak poradit od státu, na co má nárok o odvolání často vůbec poradě tady v tom systému. Máme i právničku, která jim poradí, když je potřeba. Zároveň máme fyzioterapii, protože pohyb je základ. Máme tam psychoterapii, je to psychie, co pomáhá. A to nejdůležitější, co často vozkáři potřebuje, je osobní asistence. Proto si spoustu věcí se mi neudělají. A to nabízíme taky. Máme tam centrum denních služeb, kde si můžou přijít něco vyrobit a jsou tam během dne a těch služeb máme obrovské množství. V podstatě, pokud je člověk na vozíku, tak jako lidá jsme schopni pokrýt od a do Z.

SPEAKER_01 5:07

Já bych možná řekla, že u nás se to jedná o takovou tu přímo pomoc, jak se jedná o cvičení nebo zdravotní pomůcky, ale často jsme dělali i to, že jsme pomáhali těm rodičům, protože když se dítěti stane úraz, a nebo najednou se zjistí, že tam je nějaký fyzické postižení, tak oni neví vůbec, co mají dělat. Lékaři ošetří nebo v nemocici udělají všechno, co se má, ale ti rodiče jsou potom na té cestě, že se odstupnou v takovým vzduchu prázdnu a teď mají doma vlastně dítě po těžkém úrazu a neví co dál. Takže i předáváme takové zkušenosti, že kolikrát propuju ty rodiče, protože někdo už dva roky pracuje s tím svým dítětem a jede do Klimkovic nebo má úžasného fyzioterapeuta, což si myslím, že je pro ně taky super, protože oni opravdu vůbec neví, co mají dělat. A když jste se mě třeba ptali na nějaký ten příběh, tak určitě můžu zmínit. Martin by se na mě nezlobil. Ale když jsem byla asi dva roky Modrém Rochovi, tak jsme měli případ, kdy Martin byl to tanečník sportov s 13 let m bylo, a přeskakoval zábradlí u tramvajové zastávky a zajel po tu tramvaj. Takže v úvozce přišel jenom o nohu, ale vypadalo to tak, že nepřežije. Zhrránili ho tady úžasné chirurgie dramatologie Černopolní ulice, tady v dětské nemocnici v Brně. A najednou to byl kluk, který ze sportovce, stanečníka, se ocetil na té strašně těžké cestě. Teď bych chtěla říct, že strašně důležitá rodina. Pokud nefunguje rodinný zázemí, pokud nefungují rodiče, tak to dítě má trošku smůlu. Tady byla úžasná rodina, který ho ve všem podporovali spojili se s náma, protože jsme dostali právě kontakt s dětské nemocnice. My s ní spolupracujeme, s chirurgi, pramatology celé ty roky. Upozorně nás jsem se seznámila s rodiči a začali jsme jim pomáhat. Takže Martin byl takový náš velký první případ. Dostal se z toho tím způsobem, že potom i na vozíku začal sportovat. Potom jsme pomohli i rodičům v tom, že pravidelně cvičil má protézut, a vlastně dostal se i do toho, že už potom začal hrát i golf, začal záhodně plavat, udělal si řidičák a teď z něho dospělý muž, který prostě vystudoval vysokou, zase hraje golf. Teď s náma byl na golfový turnaj, pořádáme heretativní golf turnaje a je úplně úžasný. Myslím si, že to způsobem posílalo celou rodinu, ale byla tam opravdu jednak ta úžasná aktivita a vůle těch rodičů a toho Martina, takže my jsme byli strašně rádi, že tady u toho příběhu jsme stáli a do teď se stýkáme a vlastně máme strašně takový přátelský vztah s celou rodinou. Takže je to dlouhá běh na dlouhou tráť a právě i ti rodiče potom předávali zkušenosti těm dalším, kde to je fajn, kde se dobře cvičí, jak je fyziterapeut, kde požádat o pomoc, takže takhle to i může fungovat a je to strašně fajn.

SPEAKER_06 8:06

Já tomu jenom dodám teda větu, že poschači a naši diváci asi pochopili, protože jsme speciální díl dneska, protože náš podcast je hodně biznisový, standardně, že jo jsme vlastně pod křid developera, developera plnou hobu, že jo. A naši hosti typický jsou podnikatelé, biznesmeni, developeři, politici. A my jsme chtěli dělat ten díl pro to, aby jsme ukázali, že tomu biznesu patří nějaký přesah, a protože spolupe nějaké další roky tak se nás pozvají. Takže díky se přišli. A já možná předlovo Janě, jestli nám řekneme na nějaký konkrétní příklad, tak který takhle vidí, který dělá radost.

SPEAKER_03 8:45

Tak těch příkladů je tam více. Pro mě třeba je Tomáš, budeme tak říkat, Tomáš, který vlastně je na vozíku ta dětská mozgová obrna. A díky tomu, že vlastně chodí do Fitka, který je uspůsobený pro vozkáře, chodí tam šestkrát týdně a teďko využívá nový vertikalizační systém, který tam máme, tak vlastně on z toho vozíku se zvedl a chodí oberlích. Takže vidím ty případy, kdy z toho člověka je víc samostatný člověk a to je i to, co chceme vlastně na lidi předávat. Je to klik k samostatnosti, aby fakt nebyli lidi zavřený doma nebo v ústavech, což je velmi často, ale aby díky tomu, že se tyh všechny věci naučí tím, že se posílí fyzicky, ale i psychicky, tak jim to pomůže k tomu, že se odhodla. Udělají další krok a další krok. Nebo je to o tom, že to je velká pomoc rodinám a my tam máme tréninkový byt, aby si právě tohle mohli vyzkoušet a zjistili, hej, tak já to zvládnu, to může fungovat. Ale zároveň to pomáhá teď byla situace, kdy klientka na vozíku, tak jej maminka byla onkologicky nemocná a odkládala tu operaci, protože se o ně neměl kdo postarat. Tak jsme to vzali pod křídla, bylo to docela náročné to všechno vyřídit, ale vlastně jsme se tam o ní starali o tu klientku tři týdny a maminka se vlastně mohla podstupit operaci, trošku jako rekonvalesce a vlastně mohla jít dál. A tohle nás inspirovalo k tomu, že nabízíme i záchranný lano, což je právě to, že třeba když jsme u toho stavebnictví, od toho bydlení, tak je, že když je nějaký požár nebo nějaká situace, kdy ten byt je neobyvatelný, tak my si vezmeme, koupeme si kartáček půjdem k rodině, půjdem do hotelu, nevím někam. Ale lidi s handikem na vozíku, to není tak jednoduchý, vlastně nemají kam jít. A je tak linka, kde ví, že záchranné složky zavolají nám. A tenhle tréninkový byt tam je, naši asistenti, kolegové a vlastně se postaráme v ty nejhorší situace. Takže u nás to jsou takový kratší možná příběhy, a zároveň je to potom, že ten člověk známá do roky z toho, psychoterapie a tak dále, a vlastně se vyvíjí a vyrůstá ten život.

SPEAKER_05 10:50

Já to je teda úplně jako pro mě nádhernou práci. Strašně vás obduju, a já bych se teďka posunula. Možně tedy vaši, asi víme, co vaše organizace zhruba dělají k tomu dárcovství. Jak vy vnímáte dárcovství od firem, nebo co pro vás je vlastně největší pomoc? Jestli ty peníze nebo něco jiného, co by vám nejvíc pomohlo od firem?

SPEAKER_06 11:16

Já teda možná k tomu trošku dostupím, to říkal Jana vlastně ty akce pro ty vozíčkáře, že jo? Já musím říct, že tam vždycky s tím úplně úžasnou atmosféru. My tam vždy přijdeme. A ti lidi se smějí, prostě radují, se tančiju, doslova tančů na vozících, jako že jo. A já si říkám, to je úplně jiný jiný nastavení mentální. My jsme furt zavření v tom stresu, že jo? V té práci, v tom biznise, furt takhle, že jo? A vlastně lidi, že obyčejný svět, mají to těžký, že jo? A vlastně zažuje to jako radost. Řekám si to vlastně je to, co za to stojí. To je taková suvka pro mě sní.

SPEAKER_05 11:52

Tak, aby možná taky měla nějaký, ale si hodně člověk to uvědomí. Jak to člověk si přijde?

SPEAKER_06 11:59

Ano, tak je říká. Z bubliny Análskový, to je opinný svět, tady si přemýšlí, až úplně.

SPEAKER_05 12:05

Když to se stresujeme, vlastně je tam úplně pomýví.

SPEAKER_06 12:08

Pomývají určitě, co.

SPEAKER_01 12:10

Já jsem třeba, jestli můžu do toho vstoupit. Byla hrozně ráda, že právě Martin, který říkám teď už je dospělý muž, který má úžasnou práci a tak dál. A on se vrátil knufu a teď s náma hrál na golfém turnaje. A já tak trošku cílně jsem modala s Tomášem Bankem, přemý spolupracujeme s Androu i s Tomášem. A tam bylo úžasné vidět to, jak oni mají přesah. Oni si za všechno dělali legraci, že máš protezu, jak hraješ, dáš ten odpad, nedáš ten odpal. A prostě všichni se úžasně bavili na těch občas vacích jamkách, byli samozřejmě ti hráči, kteří známa hrajou, co jsou majitelé firm, který třeba Tomáše banka samozřejmě celý roky znají, a byli strašně rádi, že tam byl i ten Martin, protože viděli i ten přesah, ale viděli, že on není zlomený. Je to kluk, který dokázal mnohem víc než někteří v jeho letech. A potom, když jsem ho poprosila, Martina, jestli by na konci jenom mohl říct pár slov, tak mě to až dělalo, protože on vlastně tam před ostatníma neměl vůbec problém s tím říct jenom pár slov, co za ty roky zažil. A myslím si, že to měl přesah i pro ty naše sponzory, dárce, který tam s námi a někteří už vlastně máme 19. ročník 19 let hrají a jsou tam s námi. A myslím si, že to bylo hrozně fajn i pro ně, protože viděli, že to prostě má smysl a že tam je někdo, kdo si celý tady to prožil vlastně od těch 13 let.

SPEAKER_03 13:29

To je právě ono vědomí, protože to je to, že my si často myslíme, že vlastně pomůžeme, a ono to je, to účastí velmi pomůžeme, že tam jsme, že podporujeme, že je obohatíme, ale z mých zkušeností pak odcházíme, že my jsme obohacení, že vidíme, že právě to mají těžký a přesto ty věci vlastně dělají, radují se a dost nás to inspiruje. Takže to obhacení je pak vzájemný.

SPEAKER_06 13:50

Tohle je totiž téma, který bych chtěl vyzdvihnout, že možná pro ty našu opět jako jo. To je vlastně proto, protože těm dělá radost dávat. Dělat vlastně dost dává větší radost, než přijímat, že jo. Proto sama jsou ty dlouhý letati dárci, protože to objevili, jsou o ten krok dále žýní, že jo? A to rozžívají. To je perfektně, to úžasný.

SPEAKER_01 14:11

Ještě třeba, jestli to nevadí, tak jsme měli ještě jeden takový úžasný příběh, napadlo. Měli jsme esterku a to už je teda tak 10 let. A byla s maminkou v Egyptě nadovolený a srazila ji normálně na chodníku auto. Málem tam zůstala, protože nebudeme se bavit o tom, jaké zdravotnictví nebo tak dál. Potom letecky převezli sem, nechodila vůbec, bylo to strašně náročné, platili jsme ji docela drahé, pobyty, vlázník a tak dále. A my ještě děláme charitativní závody dračích lodích a tenkrát jsme to měli na loděnici, na přehradě a ona tam za námi přišla s maminkou, byla na vozíku a tam se poprvé postavila. A vlastně teď se tam měli asi deset firem na lodích a my jsme vlastně opravdu poprvé viděli, jak stála a jsme se tam všichni rozbrečeli. Takže to bylo takový úžasný, že tam byla zná se z toho vlastně jakože ta EST dostala a trvalo to taky asi pět let, ale že to jsou taky příběhy, který si prostě do teďka pamatuje.

SPEAKER_05 15:17

Já už se dojímám, takže možná nakoneci to skončí, takže mluvit nebudu.

SPEAKER_01 15:22

A ještě bych možná řekla, jak jste mluvil o tom dárzectví, že na rovinu my nedostáváme žádné velké finanční dary, nebo nejsou to žádné statisícové, milionové částky, jsou to prostě malé částky v rámci akcí, které si sami pořádáme, je to někdy docela náročné. Ale zase jsme strašně rádi za to, že tady ti právě třeba drobní dárci nebo majitelé těch českých středních firm, s kterýma si komunikuje úplně nejlíp, tak s námi celý roky zůstávají. Říkám, mluví jsme o tom, že i za covy do nás to vlastně zachránilo, že to jsou lidi, kteří už nás znají, a jsme menší než ziskovka, ale chceme být transparentní a nemáme žádný velký, nejsme žádná velká skupina lidí, ale tak jak jsme si říkali, že otevřeme i to téma, máme i ty dobrovolníky, bez kterých by to prostě nešlo.

SPEAKER_05 16:12

To jsem chtěla ano, oslím tak otevřít. Právě peníze, to je asi celkem každýmu jasný, že ty peníze pomůžou. To je nedodiskutovatelný, ale co jsou ty další věci, které byste třeba, který by vám pomohli od těch případně těch dárců jednotlivých.

SPEAKER_03 16:29

Tak finance ano, to je jedna část, a pak další část jsou určitě dobrovolníci, protože bez nich by to nešlo, trošku si říct skoro každý neziskovce. Jsou to lidi, kteří jednak přijdou pomoc, přiloží ruku k dílu, kde bychom jinak si museli lidi platit, ať to je, že pomůžou na nějaký akci připravit, asistovat, vyrábět a tak dále. Ale zároveň je to ten čas, kterým obohatí vzájemně ty lidi, že jsou společně. Takže dobrovolník je někdo, kore je zlato, naše a jedno, jestli je to jeden den v roce, když si řekne, tak já jeden den budu pomáhat, nebo je to o tom, že vezmu vozkáře a just ním třeba do divadla na kulturu, kam by se nedostal. Takže dobrovolníci jsou velmi zásadní. A potom je to právě to, co vlastně děláte i vy, jako myg, že jdete na tu naši akci, že vlastně vidím to u těch vozíčkářů u klientů, že vidí, že nejsou lho stejný, že vlastně lidi přijdou, protože je to zajímá a přijde se popovídat, podívat se na výstavu fotek, kterou uděláme. Takže ten váš čas je velmi cený. A vlastně kolik si s nikým popovídáte, že tak to je moc důležité. Takže to, že tam vlastně vůbec jste. A to, že potom jsme my tady, protože to je to, že o tom mluvíte, že říkáte, tak pomoc je důležitá. Pojďte, se nad tím zamyslet, protože vlastně tím postupujete dál předtím té společnosti. Že z mého pohledu, ta charita, nebo je to tak bráno, je to něco navíc. Je to něco, musíme jim pomoct oni chudáci. Ale tenhle mindset je trošku jiný, protože to, že přijdete a podpoříte, je to nejvíc, co vy můžete dát. Je to vlastně něco, co pak obhatcu, jak jsem říkala, nás zájemně, takže vlastně i tahle složka. A pak jsou ty věci, ta poslední, s kterou vnímám v těch firmách, protože jsem dřív pracovala 12 let ve velký korporaci, možná se k tomu příběhu dostaneme. Tak je to, že vlastně já to vnímám tak, že to není dobrý den jsme neziskovka a potřebujem peníze. Jasně, potřebujeme peníze, ale pojďme se vzájemně obohatit. Pojďme, co můžeme udělat mi pro vás, tratí lodě, jak bych říkala. Nebo vlastně my děláme i besedy se slíčkou, která závodně plavé na vozíku, která se vrně votomodelingu. Je spoustu možností tým buildingu, který dokážeme, a je to jenom o tom si sednout a říci: tak jo, my bychom vás jako podpořili a najdeme tu cestu. Těch možností je fakt mnoho.

SPEAKER_01 18:43

Já bych se ještě možná dotklnictví, že jsem tak i hrdá na to, že my máme ty dobrovolníky těch 20 let, ať jsou to ženy jako já, který a vyrostl s náma i ty děti, který byli malí a jsou dospělí a oni nám pomáhají dál i s těch firm, kde teďka pracují. A potom máme i vlastně dobrovolníky z řad našich dárců a partnerů a jejich dětí, který jsou třeba na střední, na vysoký, což se mi hrozně líbí. Jakože spolupracujeme i takhle, že jsou to dobrovolníci, kteří nám pomáhají na akcích. Máme jich docela hodně za ten rok. Ti, co jsou už dospělí a pracují, tak si berou kolikrát dovolenou. A opravdu to máme celé roky občený tak, že nikdo za to nikdy nedostal žádné peníze. Ale díky našim partnerům děláme výlety, děláme třeba i deustační večery, nebo jeden do kolem do Morávia, kteří nás podporují a tak dále. A vracíme to vlastně dobrovolníkům takhle, což si myslím, že je super. A i v rámci toho dárcovství, že ty firmy nám vlastně s tím dobrovolnictvím pomáhají taky, nebo jsme měli firmu, která nám třeba právě na tratších lodích pomáhala celý den a ještě tam jeli jako posádka, takže to je taky super, že jsou různé způsoby toho dobrovolnictví. My samozřejmě nejsme třeba nějaká zisková materská školka, my nepotřebujeme nějaký úklid nebo něco, co je taky super, ale my potřebujeme pomáhat na těch akcích. Kde zase si myslím, že je právě ta komunita lidí, třeba jako vaše firma, kde vlastně pomůžete, ještě zažijete super den a většinou tam máme ty děti, kterým ti chceme pomoct s těma rodinama, takže se to taky vzájemně propojí.

SPEAKER_05 20:20

My jsme to tady vlastně takhle trošku s ligou Vozkářů už rozjeli, že ze začátku jsme to tak rozhodili mezi naše kolegy a jeden kolega se chytnul tak, že teďka už je stálý dobrovolník pro ligu vyškolený.

SPEAKER_03 20:36

Vyškolený, ano, Milan prošel vlastně celou tou školení a Milan, bych řekl, že to taková ta rodina, co si zmiňovala, že vlastně je to o tom, že u nás to vnímá, že to taková komunita, že tam vlastně jsme společně, že je to vlastně o té radosti a i vlastně Milan pak volá, že vlastně rá tak kde může. A hlavně, když jsou pak hlavně u vozkářů, vlastně potřebujeme často silný muže. Prostě ty silný paže nám chybí. A takže my jsme za Milana velmi šťastný. To už je prostě naše rodina, která jako má to rozmíní, to je.

SPEAKER_06 21:06

A to se rozmění, to jen vždycky. To se rozmění, to nav vždycky. Milan jako by lidský dispozice.

SPEAKER_03 21:12

A mě to právě přijde to, co říkala tady kolegyně, že vlastně člověk může pomáhat každý rok někde jinde, anebo si možná najít tu jednu, kde vlastně pak už tvoří ty vztahy a přesně chodí ty děti. A je to taková, vlastně už je to o tom, že se potkám s rodinou párkrát za rok a jsme společně a má to ten přesah obrovský.

SPEAKER_01 21:30

Čě bych možná narazil na to další možnost dárcovství nebo podpory, což je strašně důležité, protože my třeba ušetříme 100 tisíce za rok tím, že máme firmu, která nám pomáhá se sociálníma sítěma, trošku s marketingem, máme tiskárnu, která nám celý roky tiskne zdárma, což jsou strašný částky, máme grafiky, kteří nám pomáhají s těch firm a to jsou ohromné částky, které my můžeme věnovat těm. A opravdu jsou to, to nejsou možná jenom 100 tisíce, ale jsou to velké část. Protože ta doba jde strašně rychle, a my jsme třeba dvě v národním fondu modrý roh. A prostě ty sociální sítě všechno to jde tak strašně dopředu. A každá firma, my máme desítky stovky firm s kterými komunikujeme, ať v rámci partnerství nebo dárcovského, ale každá funguje jiným způsobem. Nevím, jestli se s tím taky setkáš už jenom to taková možná hloupost, ale každá má jiný systém a jak třeba si domluvit z chůzku, nebo už jak podpisovat smlouvy. Je to docela náročný. A my žádný školení na to nemáme, takže nám kolikrát pomůže, že třeba ta některá ta firma nám pomůže i s tím, že jdem na nějaké školení, co se týče Facebooku nebo sociálních sítí, protože vždycky nám řeknu, ale vy to nemůžete vědět, protože vy nejste odborníci za ten rok se zase tohle změnilo, je to jiná. Takže to je taky dost důležitý. V podstatě i vzdělávání. Když nám někdo nabídne, že se můžeme účastnit nějakého kurzu nebo se vzdělat, tak je to super. Oni jsou samozřejmě je forum dárců, kde my máme možnost jako neziskovky mít různé kurzy, což je super. Bývá to hodně v Praze, i tady v Brně, ale i ta zpětná vazba o těch firm, kteří nám s tím pomáhají, je strašně důležitá.

SPEAKER_03 23:16

Řekla bych, že to bylo takový častější, co se setkávám, že nejkaž dá ty finance a to chápu, že kolik je potřeba pomoci, kolik je neziskovek. A všichni jim píšou, potřebujeme tohle tohle, tak už si tak staví nějaký, jakou formu budeme pomáhat, jak to uděláme. A tak vlastně dávají to, co umí. Třeba IKEA tak ta vyhlašuje každý rok, že vybere nějaké dva, čtyři projekty, záleží, jak to mají. A vlastně my jsme do jedno se dostali, fakt se to podařilo a bylo to, že jsme tomu říkali, teda jak se staví sem s IKEA, že ona nám předělala tady 20 let starý centrum denních služeb, kde klienti vyrábí, jsou tam během dne s kavárnou, že nedávají finance, ale dají to, co umí. To znamená, vlastně zaměstnanci, dobrovolnický den všechno vystěhovali, smontovali, udělali to nádherný. A to bylo tak obrovský dár, tady prostě by byl nevyčíslitelný. A volent jezdíme, to je každý rok, a protože vozkáři plavat, to není tak. A je to úžasné. A tyhle firmy má vlastně spoustu a přijde mi to vlastně skvělý. Že to není vždycky jenom o těch penězích, ale tohle je taky velká hodnota.

SPEAKER_05 24:17

To je úžasný, kolik možností je, jak pomoct. Já myslím, že teda každý si najde něco, v čem je dobře. A kdyby teda i po poslechu tohohle dílu bych si skromně přála třeba že aspoň jednoho člověka to osloví tak, že opravdu vstane, vezme ten telefon a zavolá některé z vás nebo si vás prostě nejí.

SPEAKER_06 24:37

Takže to říkáš málo vyrazně. Prosím vás. My máme vysledované, že nás poslouchá asi 17 tisíc lidí, tak teďka samozřejmě holky čekají, kdo po tomhle podcastu, že se ozve, lize vozíčká řadu modrému Vrchovi a my na vás zpíháme.

SPEAKER_01 24:55

A do těch možností dár, co si je samozřejmě velká spousta. Ať je to od Férem, některé dají jednorázový dár nebo některé příspěvy pravidelné. My třeba jsme hodně postaví na tom, že si děláme spoustu těch charitativních, benefičních akcí. Pojďte na koncert, pojďte na dračí lodě, pojďte si zahrát golov, pojďte na dobroběh a tak dál. Což je super, protože většinou se nám stává, že ty lidi se zúčastní jedné akce, ale potom už se účastní i další. Mají s tím dobrou zkušenost do dál, takže nejsou to třeba žádné vysoké částky. Ale u těch firem je to opravdu tak, že my si vážíme toho, když můžeme jít na osobní schůzku, představit, co nabízíme, jaké akce a chceme spolupracovat dál. Necceme, aby to byla jednorázová spolupráce a jednorázový dar. A je to jedno, jestli potom firemní večer, kdy nám se ozvou potom, co s námi třeba byli na dčí lodích, že chtějí udělat vánoční večírek a že nám chtějí přispět, což je to, co chceme, aby to dárcovství bylo pravidelné, ať jsou to ty služby nebo finanční, protože tak, jak se říká, dneskovek je spousta, každý chce nějaký peníze. U nás opravdu pro ty děti potřebujeme procácet různý věci, ale jsme rádi za to, že ta spolupráce dlouhodobá má to úplně jiný význam a smysl. A nejvíc pro nás je ještě, když nás potom vlastně doporučí, a je to dobré slovo, proto se snažíme nebo nesnažíme, my to děláme. Z každé akce zpětná vazba, tisková zpráva, co jsme udělali, jak jsme udělali, kolik jsme vybrali, komu jsme pomohli a poslání fotek, to děláme vždycky. Je to hrozně důležité. Děláme to i těm partnerům, který nám třeba poskytují materiální pomoc v rámci věcí do tomboly, který jsou velmi oblíbený. Paradoxně někdy získáme to bylo víc peněz, když připravíme nějakou akci, třeba koncert, a všem těm partnerům, každému jednotlivci, každé firmě posíláme poděkování. Takže to je i spousta práce samozřejmě navíc, ale myslím si, že je to potřeba, je to nutnost. Protože i ta druhá strana, tak jako vy, z toho máte určitě dobrý pocit. Když vám někdo poděkuje, a když vlastně máte tu zpětnou vazbu. To se rozhodla na téma, který my jsme probíhali usnídaně spolu.

SPEAKER_05 27:04

Právě co vlastně to pro nás znamená, co nám to přináší. A zhodli jsme se, myslím, tedy na tom, že to je taková vděčnost. Jakože to můžeme dělat jednak, že máme tu možnost a samozřejmě ty úžasné pocity z toho, že se podařilo vybudovat i vztahy, který si myslím, že spoluž nějaký roky máme. Nevím, jestli k tomu chceš ještě říct.

SPEAKER_06 27:28

Tak asi bych ještě možná říkal takovou tu praktickou věc, že samozřejmě podnikáme. Máme té práce moc, starostí moc, a vlastně jsme si udělali z toho takovou zastávku takový důvod radosti. Když se něco povede pracovní nějaký úspěch a člověk furt plavuje v tom nějaký škalizová na růstů těch věcí, co se nedaří, nebo se tlačí nikde, nebo buduje se prostě. Tak vlastně, když se to povede, tak se zastavíme a většinou něko obdarujeme nebo uděláme něco dobrýho, abychom si vlastně uvědomili, že se máme jako vlastně dobře, že se už jako dovolíte, tak to je skvělý, že jo? Můžu říct, že mě teda hrozně těší, že dokážeme i naše okolí přesvědčovat k tomu, že se k nám připojují k tomu. To znamená, říkáme takový ještě model, že potřeba nějaký projekt, nebo děláme jako transakci, že jo? A ty až proti strany ukecáváme, pojďte s námi, pojďte taky podpořit, jakože jo, taková společná radost, děláme si to takový takový společný symbol.

SPEAKER_01 28:25

To přijde úžasný a na rovinu dělám to dlouho v deskový sektoru, ale ještě jsem se takhle s tím nesetkal. Takže tleska.

SPEAKER_06 28:34

O točná osobně. On to je trochu spojený s tím. Můžeme si to měřit jako nahlas, že jo? Že samozřejmě v těch nemovittech se jedná o velký částky, velké transakce. Když se jedná o kočástku, tak pro ty strany té dohody, je to prostě důležitá věc. Životně dělají ten transakci jednou, dvakrát za život typický velký čísla. A když ta věc dobře dopadne, tak je tam fakt vhodná atmosféra. Ře si tím, hele, ta věc se povedla, po mě to společně oslavit tím, že se trošku rozhlídeme kolem sebe a vlastně do toho připojíme i lidí, co jsou to přemější než my. A fakt je to výborně a ti lidi z toho mají vlastně taky radost. A to je perfekt.

SPEAKER_03 29:11

A to je potom ta další předná hodnota, že to není, že my pošle peníze a vlastně postupuje to dál, účastí a tak dále. A je to právě skvělý, že potom ten přesah, který můžete inspirovat další lidi, další firmy, další jednotlivce, je obrovský a není to jenom potom do těch firemních kultur, ale věřím, že to pak i do toho soukromého života i ta rodina přesně jde, protože ten manažer řekl, že jdou nějaký vozíko hraní nebo tady dračí lodě a vlastně tam jdou a obohatí se ta rodina, že ten přesah je obrovský a je to velké díky.

SPEAKER_01 29:40

Ta firemní kultura se strašně rozvíjí, je úplně situace před 25 lety, před 10, 15, deseti. A my teda teď trošku možná otevřu takový jiný téma, narážíme i na to, že když třeba se vrátím k těm dračím lodím, tak před covidem jsme měli 24 posádek, vybudovali jsme to prostě úžasný. Teď nejsme schopni oslovit firmy, protože lidi se nedokáží domluvit, aby spolu něco dělali, aby trávili spolu čas, vůbec už ne o víkendu, a už dokonce dělají ty firmy firmý týdenky už ani ne v rámci týdne. Takže je taková doba, kdy se ke všem musíme stavit trošku jinak a trošku nás to mrzí. Ale prostě je, že lidi teďka oni mají takový svůj život, mají to nastavený trošku jinak. Ale není to o tom, že by třeba nechtěli pomáhat nebo darovat, ale je úplně jiná doba.

SPEAKER_06 30:32

Je trochlejší. Je to všechno strašně rychlý. A zastavit se a ty věci, jak bude domit a to je perfektně.

SPEAKER_01 30:41

My jsme teď třeba dělali charitativní volejbalový turnaj, měli jsme pět týmů, nebylo to nic moc, ale mě strašně potěšilo, že se tam prostě přihlásili mladí lidi. Taky vybrali jsme pro Kubíka nějaký peníze, ale hlavně tam byla úžasná atmosféra. Prostě byli to mladí lidi, kolem 25, prostě šli hrát odpoledne. Věděli, že to je charitativní turnaj pro Kubíka. Mě to hrozně potěšilo, protože kolikrát se říká samozřejmě, jak jsou ti mladí a tak dále, a tak dále. Ale myslím si, že je to jenom to správně nějak nastavit a musí se trošku dát jiná cesta. Dřív fungovalo všechno jinak, než prostě funguje teď. Takže i v těch firmách je to trošku jinak nastavený a my jako neziskovky se k tomusíme postavit zase trošku jinak než dřív.

SPEAKER_05 31:29

Potvrzuje. Tak já jsem se na to znovu chtěla zeptat, jestli vnímáte jako zvyšování zájmu třeba od firem nebo i od jednotlivců, protože bavili jsme se o tom, že v zahraničí je daleko běžnější pomáhat každý podnikatel v podstatě část svého zisku automaticky dává někam na charitu nebo někomu komu to prostě prospěje. U nás to není ještě takhle úplně zažitý. My bychom to samozřejmě jako naším dílem tady rádi změnili, že posloucháte, tak třeba vám to bude hledat v hlavě.

SPEAKER_01 32:01

Není to tak, ale řekla bych, že je to i o tom, samozřejmě o tom vedení managementu, ale je to často i o tom, kdo je na marketingu a jaký jsou tam lidi, protože pro ně je to práce navíc, řekněme to na rovinu. Když oni se přihlásí třeba na naše závory, tak už pro to něco musí udělat, musí zorganizovat právě ten tým, ty lidi a kolikrát my napíš, my nejsme schopni trát dohromady a jsou z toho vlastně, když to řeknou úplně na rojno, trošku otrávený. Takže je to o tom, že jsme měli třeba velkou firmu, kde byla úžasná mladá kočka, markiťačka, dala si tu práci potom, když tam byli, byli všichni nadšené, ale kolikrát je to pro ně i strašně těžké v té firmě prosadit a není to o penězích. Často to není vůbec o penězích, je to spíš o tom, jako ten čas. Dá tomu ten čas a něco ze sebe. Je možná trošku někde jinde. A potom jsou to ty korporáty, jsou to firmy zahraniční, které některý ani nesmí podporovat charitu, nemají to ve svém statutu, a ty firmy vlastně finančně ani pomoc nemůžou. Takže je to takový. Je to úplně jinak, než to bývalo dřív, takže člověk se s tím musí tak nějak popasovat a vzít to trošku z jiný stránky. Ale říkám, zase třeba jsme měli firmu, kdy ta firma do toho nemolej nešla, ale zaměstnanci sami se přihlásili a zaplatili si startovný ze svého. Což mě hrozně potěšilo mladí lidi, kteří prostě do toho šli.

SPEAKER_06 33:30

My jsme si hrozně by takový ten systém, když třeba firma udělala nějakou motivaci zaměstnanců a řekne, to co vyberete vy, i ta firma dá jednou tolik vlastně jako podporu. To hrozně líbí, že asi tam taková ta symbioza, taková ta kolektivní snaha uspětčí dátoby že jo.

SPEAKER_03 33:48

Ono je to vždycky co firma, co člověk to originál a je to přesně, i ta samý zkušenost, že jde o lidech, o někdy i Hmanažerce, která má nastavené, že chce pomáhat a přesně dá si tu práci podpoří. A potom je to o tom vlastně najít ty různý cesty nějakou formou, protože pro spoustu lidí kortaj ty korporáty, ale za poslední ty dva roky vidím, že jako někam je ten čas, anebo se někam přemístit, je jako náročný. A my jsme třeba udělali, že jsme udělali v jedné firmě, že jsme vlastně vzali naše Centrum denních služeb, jako naše vozmeni a Chodák, to náš takový slink vozkářů, že my jsme chodáci oni vozmeni a velmi baví tady s tím, jak to neberou vážně, nebo s nadcázkou. Tak jsme vlastně vzali a jeli jsme vyrábět adventní věnce do té jedné velké firmy, kde vlastně ty zaměstnanci na dvě tři hodky odběh z té práce, ale bylo to jenom z toho patra. A vyrábili jsme je, povídali si s vozíčkářem a tak říkali, my jsme se báli, jako to bude, jako budete. A my jsme se tam tak nasmáli. A to my přijde taky skvělý, že i my můžeme vlastně přijet, že to přizpůsobujeme tomu prostředí, tomu, co umíme, hledáme ty cesty, co se můžeme naučit, aby jsme takhle mohli vlastně jet, ale je to vlastně o těch lidech a co nejvíc jim ulehčit tu práci, aby vlastně to pro ně nebyla ta zátěš.

SPEAKER_06 35:03

Užasný, že si můj vozmí ze sobě legraci.

SPEAKER_05 35:07

Ty naši obzvláště, to je. Mělý humor. Pokud sledujete na Instagramu ligu vozíkářů, tak je znáte, ale mají perfektní vtipy. Ano, kulečkověc teď to rozřížím dál tím víc. A mně si dělali strán do sebe, což teda každý taky neumí.

SPEAKER_03 35:23

Ano, ano, ano. A to je právě tak říkají, máme rozdané karty a prostě s nima hrajem. Tak se z toho nezblázníme. Tak říkají, že být na vozíku, je docela drahý životní styl, nebo že mají od dvě kola na víc než ostatní. A vlastně hází tyh věci. A mě to třeba velmi pomáhá. Pak řeším nějakou situaci a jsem z toho taková, pak ta na tu ligu přijdu a říkám si, Jano, že je to taková blbost, taková blbost, co teďko řešíš a bylo mě to pomáhá, že pak já odcházím ta vlastně šťastná, že tam vlastně s ním můžu být. Takže to je možná to, co říkáš, že ty doma na to zastavení se a oslavit tu věc v životě toho je spoustu, že furt se něčem honíme, ale zároveň si zastavit a podívat, jak se vlastně máme dobře. A furt se soustředíme na to, co nám chybí, co nemáme, co kde potřeba, ale říct si, podívej, co všechno, jako máš, což je vždy to krásný.

SPEAKER_05 36:12

Tak to přesně teda funguje jako i u mě. Vždycky je potřeba trošku zase vystoupit jako bokem z toho rozjetého prostě liny a podívat se na to jako zvenku.

SPEAKER_03 36:24

Já si pamatuju, že jsem byla na liza asi rok, nebo tak nějak a jela jsem s Aníčkou s Moucerou, dneska má 6 a půl, a jeli jsme a měla období, kdy byla takový jako rýmečky, chodila do lesní školky, takže taky to období začátek bylo náročnější. A já jsem měla v tom autě na tu ligu a říkal, a hlavě se mi jelo, že koliká tý to je, že skloby tu práci s tou malou, jako dost náročný, tak jsem si pro sebe v duchu tak jako nadávala, jak to mám, jak to mám těžké. A za mnou jsem viděla, jak přijíždí maminka, která veze svého 20-letého syna k nám do centra denních služeb. A v tu chvíli jsem se tak styděla, obě jsem si uvědomila, vlastně o nic neví. To jsou situace, které vlastně člověk zažije jakmile je součástí nějaký neziskovky, nějakého toho příběhu a uvidíte věci.

SPEAKER_05 37:08

Já mám teda ještě poznámku takovou to mě zajímá osobně, jak zvládáte tu emoční zátěž. Protože vy pracujete obě dvě s lidmi, kte nemají jako v životě jednoduché, ať jsou to děti nebo rodiče kterým pomáhá modrý hrok, anebo ti vozičkáři, kteří buď se narodili postižení nebo se jim stala třeba nějaká úraznehoda. Jak se o to dokážete oprostit, nebo jestli vás to pořád nějakou. Já asi v tomhám těstí.

SPEAKER_01 37:37

Já právě tady to zvládám jakož dobře. Já mám nastavený to, že pomáhám. Já mám hroznou radost. Já se hrozně těším na to, jak se setkám s rodičema, s těma dětma a já v tom vidím jenom pozitiva. Pro mě mnohem těžší, kolikrát jsou nějaké mezilidské vztahy, nebo nějaký takový sponzoring, který je a není, nebo nějakí lidé ve firmách, které je to tam prostě složitý, nebo tak, jak jsme se o tom bavili. Ale mě to strašně dává. Jsem hrozně ráda, že jsem tak vychovala i svoje děti, kteří mě pomáhali od malinka, jsou dospělí pomáhají mi doteď. A říkám, i u těch našich dobrovolníků, dosty ty děti, kteří nám pomáhají doteď. Takže mě to strašně dává. A tak jak jsme se o tom bavili, já drží odberu úplně jinak. Pro mě materiální věci v podstatě nejsou až tak důležitý, mám to tak, jak nastavený. A pro mě jsou to vlastně jenom pozitiva, a pokud jsem zažila pár těžkých případů, ať už jsem byla chvíli na onkology a podobně, tak samozřejmě soukromý člověk má slabé chvilky, ale vždycky jsme to zvládali a říkám, s těmi rodičemi jsme byli nastavený tak, že jsme tam pro to dítě a nemůžeme se složit, nemůžeme brečet, nemůžeme prostě naopak jsme se snažili, aby jsme ty děti posunovali dál. Takže si myslím, že v tom mě to posiluje a já vlastně z toho mám hroznou radost. Ano, někdy je to krutý, když vidím ty děti, ale zase my se setkáváme s těmi rodiči, který pro ně dělají maximum. Takže tam je to jednoduší, protože ta maminka i tatínek jsou nastavené pozitivně, chtějí tomu děti taky pomoct, takže my jsme najední vlně. Takže tím pádem je to pro mě jednodušší. A ty děti si to zdaleka tak neberou. Ty děti v té situaci jsou, oni to vlastně neřeší. Teď jsem na tom vozíku, teď do cviči, teď mám zvednou ruku, teď mám zvednou nohu, ale nepřemýšli, ještě, co budu dělat dál, jak to bude za týden za měsíc, tam mají ti rodiče. Ti jsou na tom psychicky mnohem hůř. Takže s těma dětma vlastně to v pohodě, my se s tou anetkou a ty skou klidná na směr, ona tam je na tom chodítku, aneb s Eliškou tam lezeme po čtyřech, ona je v pohodě a neřeší to, že zrovna teďka tu nožičku nemůže zvednout. Pro mě je to v tuto chvíli jednoduš, takže já ty emoce naštěstí, jakože zvládám, říkám, byla jsem u pár i těžkých případů, kdy to nedopadlo dobře, tak o tom se vůbec nemusíme bavit. To je samozřejmě něco jiného, ale ještě možná k tomu taková jedna věc, že třeba když máme rodiny a hodně tak na to i doporučilo fyzioterapeut, máte první dítě, který je postižený. Není na tom dobře mějte druhé dítě. Nebuď upnutý na to první dítě, kde potom ta péče je možná i přehnaná, je jiná. A opravdu máme pár rodiny kdy vozovce, to rodiče fyzioterapeuta poslechli, a mají další dítě a mají zdravý dítě a říkají si, že to je prostě skvělý, že i to první dítě se posouvá dál, že ta rodina je prostě jinak nastavená. Takže to je taky i potom další téma. My další dítě, nemí dítě. Máme dokonce i rodinu, což teda klobouk dolů vůbec, kdy mají teda dvě těžce postižené první děti a šli do třetího. Což na rovinu jsem si říkala, že to je teda jakože náraz. Riziko mají úžasného třetího chlapečka a neuvěřitelně se věnují těm prvním domu, a je to skvělá rodina a to teda jako klobou dolů. Takže i tam někdy i ten rodinný posun takový, jakože jim to vlastně pomáhá a ty děti se zlepšují. Máme děti, které se opravdu můžou rozchodit, můžou zlepšit. Potom máme samozřejmě děti, které jsou na tom stejně, ale že ta rodina a ten zdravý souzenec to může strašně pomáhat.

SPEAKER_06 41:35

Co tvoje emoce? Co tvoje emoce?

SPEAKER_03 41:37

Mé emoce jsou barvy každé ženy. Pro mě dětí emoce jsou náročnější, ale u vozíčkářů, já to tak vedu, nebo můj mindset v tom životě taky mám nějaký příběh, je, že takhle jsou rozdané karty, a oni nejsou chudáci. Oni prostě naopak. A vlastně, takže pro mě to není, že bych z toho byla špatná. Naopak, právě, jak jsem říkala, mě to s nimi obohatuje, protože mi to velmi dává. A ten přístup je, když jsme společně, tak tam vlastně semplně pomůžu, nepřepečuji, ale vlastně je to pro mě soulad, veliký. A hlavně mi tam na začátku dost pomohlo to, že vlastně Zdeň Škarovka, jako ředitel, když to ještě s jednou partou před 35 lety zakládali, tak on jako student byl na kociánce, kde ještě byl ten paper, jak vlastně žili. Pro něho to bylo velmi děsivý, jak v těch ústavech ty lidi jsou. A ta myšlenka byla, že to chce změnit. A vlastně ta se mi líbila, a to na té lize vnímám, že i ty kroky, který vlastně dělám, jaký všechny projekty, co se kde vymýšlí, je k tomu, že jim vlastně jako zpomáháme, že jim si pomáhám vzájemně, ale že vlastně posouváme ty věci dál. Takže pro mě je to radost. Něk áno, spíš s těma rodičema a soucítím, tam si říkám, jak to mají náročný, že bych neradši ještě nějaký peníze sehnala těm rodičům na masáž, na kino, nevím, na něco, protože to mají fakt náročný a kloboudu všem rodičům. Tak pro mě je to vlastně obohacující a v radosti, ve velké radosti.

SPEAKER_01 43:07

Pravdě jsme s kolegyní s Evičkou právě otevíráme často i to téma těch rodičů. Tím, že se s nímma potkáváme, tak jsme třeba měli možnost na Dolní Moravě hotelíříka, nám poskytli ubytovací prostory, že jsme třeba pozvali pro rodiny, aby si odpočinili i ti rodiče. A jako i do budoucna trošku přemýšlíme s tím, že samozřejmě se to bude odvíjet samozřejmě od financí, nebo o to, že budeme mít partnery, který nám to umožní, že ti rodiče jsou strašně unavení. Jsou strašně unavení, mají toho strašně moc. Za celý roky se třeba nevyspí. Maminka neustále chodí na cvičení nebo dítě na vozíčku a tak dále. Že právě jsme i přemýšleli, že bychom tak trošku rozšířili i o projekty, aby jsme dali trošku odpočnou těm rodičům, nebo jsme i už pár maminkám zařídili. Nějaký takový menší odpočinkový program, ať to úplně nespadá do toho našeho statutu, ale ta pomoc rodinám celkově si myslím, že je hrozně důležitá. Ty rodiče jsou taky vlastně opomění, kteří musí bojovat celý ty roky, a vlastně, že pokud to dítě už se narodí a má nějaký to fyzické postižení, tak oni s ním jedou opravdu celý život. Potom nastává to, že my třeba do těch 19 let, ale potom opravdu někteří mají problém, už jsou dospělí a ti rodiče si nikdy neodpočnou, nikdy nevydechnou. Pokud mají trošku zázemí, že mají třeba babičku dědečka, tak zase oni se o ty děti starají když jsou malý, když má kluk 70 kg nebo slečna a je dospělá, už se oni nemůžou tolik ztrát, už je neuzvednou určitě znáš. A potom nastávají takový problémy, že ti rodiče taky stárnou, začnou mít svoje zdravotní problémy, ale vlastně na to se nemyslí. Takže kolikrát máme případ taky monči. Maminka je s mončou celých 15 let sama a nikdy nebyla nadovolený, nikdy nebyla sama nikdy, tak jsme ji třeba právě vzali na tu dolní Moravu a to neuvěřitelný. Byl tam vzorokností náš jeden spozor. A byl z toho úplně v šoku, kdy jsme si tam večer ujínka vykládali, že ta maminka pro sebe nikdy neměla svůj volný čas. Takže to jsou někdy takový příběhy, že fakt si to přesně jak říkáte vy, že máme zdravý děti a jsme si toho, ale vnímajíme to, co je kolem nás, a ti, kteří s tím mají problém, nebo aby si oni mohli vydechnout a odpočnout.

SPEAKER_03 45:36

Já si vždyck říkám, že kolik je lidí v České republice, kdyby každý, každý si řekl tak, jak pomůžu, jakou formou jeden den více, jedna věc, jak by to vlastně mohlo fungovat. Že to není, že jsme my a potom ty, který mají teda toho černého Petra, ale vlastně, že by to mělo být taková ta automatika, že vlastně ty děti s tím vyrůstají a je naprosto běžný. Mác ranos si hrdě tričko, dobrovolní, který na lize vytvořený malý, že to je pro ně součást. Tak trošku věřím, jak se ta doba mění v různých věcech, takže třeba tady v tom, když nás bude čím dát tím víc, tak to může být něco přirozeného, prostě si vzájemně pomáhá.

SPEAKER_06 46:12

Já jsem z toho všem, že dobrovolníci jsou na to hrdí, že jsou to. Ano. To je jako úžasný feedbacková. To je odměna. To je ta radost z toho, že dali něco na víc ti lidi.

SPEAKER_05 46:25

Já jsem tady měla poznámku, jakože se vás zeptám, jaké je vaše přání do budoucna, tak já už vlastně mám pocit, to přání vyslovila. Ano, potřebuje.

SPEAKER_03 46:34

Je to největší. Ano, ano, ano, propoval.

SPEAKER_06 46:37

Naších 17 tisuchačů určitě pomůže. Hnedka po skončení tohoto dílu. 17 tisíc posuchačů. Čekajte 16 tisíc telefonů.

SPEAKER_03 46:44

My máme nalize výborný kávu. Věřím, že je i modrý hrok. Má výbornou kávu.

SPEAKER_01 46:48

Tak má výborný malou kancelář a krásný pohled na až plák a kávičko. Ale já ještě možná bych jenom toklila jednu věc jako dárcokství. I malé dárcovství stojí za to. A zatím těch dárců moc nemáme, ale když pošlete každý měsíc 100 Kč nebo 200, pravidelně, je to strašná pomoc. Máme už pár takových, jsou to i moje kamarádky nebo jsou dárci a ono, když se to potom sečte za ten rok, tak jsou to úžasné částky. Takže pravidelné dárcoství, i menší strašně pomůže. On opravdu si to člověk třeba neuvědomí, nemusíte dávat tisíce, nemáme na to, lidi mají normální platy. Ale když se pošle i malá částka, máme třeba paní, i toho si vážíme, která nám už asi pět let posílá každý měsíc 50 Kč, je to starší paní. Krásný. Prostě posílá pravidelně 50 Kč. Kamarádka posílá 250 Kč. Takže i to pravidelní dárcoství, menší částek je strašně potřeba a strašně to pomůže.

SPEAKER_03 47:50

To je taková věta kliše, to je hrozný, ale já ho miluji, protože to krásně vypovídá to, jak si říká: když pošlu stovku, tak to je kapka v moři, ne? Jenom že i to moře je z těch všech kapek. A když se to nasčítá, tak je to vlastně obrovský. A já tohle miluju v penězích, v činech, co vlastně dělám, že já jako malá, jana tady v té zemi neovlivním velké věci, no ale přesně jako to děláte vy. Posouváte to, dáváte to dál a ono se to rozšiřuje vlastně. Takže ano ta stovka, i kdyby si člověk řekl, tak jo, mám roční bonusy a jednou za rok, na ty Vánoce pošlu tu stovku dvě. Když si to řekne velké množství lidí, tak to pak může fungovat.

SPEAKER_05 48:29

Já bych ještě k tomu teda možná řekla, když se vám něco povede, oslavte to tím, že někomu pomůžete. To bylo takový posilství odhromad, tady mě se to jako hrozně líbilo, tak já jsem to chtěla ještě ke konci zopakovat, aby to nezapadlo. A uděláte radost nejen nejen sobě, nejen tomu obdárovanému, ale i sobě. Je to vlastně dvojitá výhra.

SPEAKER_06 48:52

Možná si každý může zamýšlet z poskačů, že jo, jestli mu větší radost dělá přijímat nebo dávat. Protože možná to radost zdávání lidi podceňují.

SPEAKER_03 49:03

A potom zjistí, že přijímají vlastně.

SPEAKER_05 49:08

Vlastně zpátky k vám.

SPEAKER_03 49:10

To napadla ještě jedna věc, kterou jsem chtěla zmínit dneska, abych na to nezapomněla, protože když jsme tady my, že developři, stavby a tak dále, tak my máme Filipa Přeňšíka, architekt, který je na vozíká. Já myslím, že jeho příběh můžu říct, že trošku to odlechším, ale já to miluju. Když maminka byla těhotná, tak říkali, teda ten váš bude mít, to bude pořádný chlap. Narodil se a měl vyhřlou vlastně páteř a tenhle člověk faktojoval. Ta rodina se postarala, tak dále. Filip je sportovic. Velká inspirace pro mě. Vystudovaný architekt. A my vlastně tím, že u nás na lize, tak my takhle občas, když nás firma osloví nebo my oslovíme, jedeme takový audit bezbariérovosti, že dneska jsou samozřejmě nějaký normy, které se musí dodržovat. A já jsem třeba překvapená, že když jsem do té firmy s ním párkrát jela, abych to jako viděla, že je nějaká norma a tohle je bezbariéový v pohodě. A ono to takopějně ne vždycky je, že on zná tu realitu a že někdy stačí tady předělat tři poličky a najednou ten člověk tam může fungovat. Takže třeba jako legíčkářů nabízíme i tady ten audit, kdy vlastně ten filip tam zajede, je vtipný, takže je to zábavá, mára dobrý kafe a vlastně udělá takový ait a přidá různý typy vychytávky a není to o penězích, že by ta firma předělávala budově o pár vychytávkách a tím pomůžou potom těm lidem, který zaměstnávají, aby jim tam bylo fakt dobře. Tak jsem se tak ještě trošku zpropagovala.

SPEAKER_06 50:44

Já hledám slova, protože je to takový jako náročný pro mě. Ale já myslím, že všechno zaznělo. Takže já bych vás chilosi popřát. Tak, ať vám prostě ta práce do druhé vám děla jako radost tu osobní, kterou prostě tady vás cítíme, že z vás září. A když to vlastně chtěli daří, tak se k tomu připojí další lidi a bude to prostě větší a silnější. A věřím tomu, že i naši posluchači se připojí a zareagují na tuhle výzvu klně. Takže já moc děkuji za vaši návštěvu a učnost na tohle podcastu. A těším se, že jsme budeme dál zopracovat a něco tvořit.

SPEAKER_01 51:22

Já bych taky chtěla moc poděkovat, protože často se to dnes nestává, aby ta firma o tom i mluvila. Abys to mohli proprát, abychom si řekli, jaký z toho máme vzájemně pocity a jaké jsou možnosti. Ale tak jak tady bylo řečeno, těch možností je spousta, záleží, jak se k tomu to postaví, ale není to vždycky jenom o dávání těch peněz. Je to opravdu i o těch emocích, o pomoci, o sdílení těch zážitků, ale doufám, že to nebude nějak vypadat nějak nadneseně, ale opravdu to nás všechny obohatí. A je super, když v tom vychváváme i děti a všichni kolem nás. A prostě to nějak funguje. Takže já ještě jednou chci strašně moc poděkovat vlastně vám, Egu, ale všem firmám, všem našim donátorům, sponzorům, partnerům, který prostě s námi drží ten krok, všem dobrovolníkům a všem, kteřím vlastně o tom vůbec přemýšlí. Protože opravdu ta doba je strašně rychlá, těch možností je strašná spousta, co můžeme dělat, jak dělat. Takže se na chvilku zastavit a my si vážíme i toho, když na tu naši akci někdo přijde, protože těch možností je strašná spousta. A je to jedno, jestli je to sportovní akce nebo kulturní, ale že prostě si udělají ten čas a budou tam s námi. Takže toho si moc vážíme a doufám, že to takhle bude fungovat dál.

SPEAKER_03 52:41

Tak za mě za ligu velmi děkujeme, že jste v tom s námi na všech těch úrovních, což tady dneska můžeme být. Že se to ano, že se to vlastně šíří. I to, že jsme tady společně ligozíkářů modrý hrou, protože to je přesně. Pojďme spolupracovat, pojďme se podporovat, je to moc krásný. Takže vlastně děkujeme za vás.

SPEAKER_05 52:59

Já moc děkuji, že jste přišli a to. Za tu krásnou atmosféru, kterou jsme tady vytvořili a já si to plakání nechám na posu.

SPEAKER_00 53:10

Vyžila jsem.

SPEAKER_04 53:12

Tak já děkujeme.

SPEAKER_00 53:13

Tak krásné letos je bez úrazů. Vždycky modrý vrchu vykončíme. Vějte z radost. Ahoj.

SPEAKER_02 53:24

Vy aktuálně čtuvi či připravuje 20 projektů v 2500 bitových větek. Neustále hledám další deverské příležitosti. Investory a partnery, vědníky: neváhejte a volejte.