Hrozně ráda poslouchám cizí rozhovory - Iva Hadj Moussa

A vy si poslechněte zase tento 🙂 se spisovatelkou a dětskou psycholožkou Ivou Hadj Moussa. 

Bavily jsme se nejen o její knižní novince Mořská Eva ale také o tom proč je pro děti nejhorší rozvod, co dělají dnes rodiče špatně nebo proč dětem do 3 let rozhodně nepatří do rukou tablet.

Transcript

SPEAKER_01 0:00

Potká se zajímavými hosty, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky. Nebojí se hovořit o tématech, o kterých druzi mlčí. Bábovky. Žádné téma není tabu. Díky moc za vaši podporu na hírovíru.co Lomeno Bábovky. Ahoj, vítejte u dalšího dílu. Mým dnešním hostem je Iva Hačmus, dětská psychološka, ale taky spisovatelka. Ivy ahoj. Ahoj, kačko díky za pozvání. Já moc děkuji, že jorazila. Taky ti děkuji za dárek a pro ty z nás, kteří nás vidí na videu, tak vám chci ukázat, že Iva mi donesla její knížku Těžké duše, očem sní stárnoucí bílý muži. Moc se mi ten název i vy líbí. Já jsem chtěla začít jinak, ale musím začít u téhle knížky. Kde vznikl náměk a nápad na tuhle knížku.

SPEAKER_00 0:48

Tak těch motivů bylo víc, ale jeden z nich byl takovej, že jeden můž známý kamarád se jednou postěžoval, že knížky, které vycházejí, se víceméně zabývají jenom ženama, a že ženy tam pořád pitvají, jak to mají a pitvají se veslí přesně tak a že už mu to připadá otravný. Tak jsem si říkal, tak já napíšu knížku o chlapech. A dalším takovým momentem, který mě ještě úplně nasěroval, bylo, když jsem měla jednou metrem a byly tam nějaký dva pánové v metalových vestách, takových s těmi náševkami, jak jsou. A takový dvě slečiny, které podle mě mířily z nějaký kanceláře, protože měly kostýmky, tak se tak jako pro sebe řekli: podívej se, na ně jsou ale Zoufalci. A já jsem si vodu říkala, jako vážně. Třeba to nejsou žádný zoufalci, a to jsou prostě chlápkové, který mají radím metále, jdou na koncert a jim dobře.

SPEAKER_01 1:44

Přesně tak. Takže tip pro vás, případně, pokud jste od i ještě nečetli tuhle knihu, ale i vy kdysi vlastně vůbec knihy začala psát?

SPEAKER_00 1:51

Už poměrně záhy. Já jsem byla takový to dítě, který se naučilo samo číst, ale nemyslím si ani, že by to bylo díky mé genialitě, ale protože mám. No, myslím si, že ne, já mám o rok starší ségru. A když ona chodila do první třídy a pořád se prohlížela ten slabikář, tak já jsem ji koukala přes rameno, protože jsem jak byla starší, tak jsem chtěla být jako ona, strašně jsem už těla chodit do té školy.

SPEAKER_01 2:14

A o koliký starší segíla?

SPEAKER_00 2:15

O rok. Takže najednou naši koukali, že jsem držela nějakou knížku a četla jsem. Tak jsem si to nějak takhle osvojila. No, a potom, když jsem se naučila ještě psát, tak si pamatuju, že jsem měla takovej sešit. K jsem si psala nějaký pohádky, ale to bylo hodně romantický. O nějaký princezně, která měla poníka, pak potkala prince a jsem se kreslila.

SPEAKER_01 2:38

A dávala to číst a sekře nebo nikomu.

SPEAKER_00 2:40

No, já jsem to dávala docela číst rodičům i sře, ale naši jsou rodiče z takového těsta, že patří spíš mezi takový ty kritičtější a neúplně kvalitní rodiče. Takže nějaký poníky neuhrnují. Takže úplně to neuhrnulo. A i když později jsem si začala psát už opravdu povídky nebo básničky a občas jsem se odhodlala, že to rodičům ukážu, tak mi řekl něco ve smyslu: no dobře, ale ještě se máš co učit. Na jednu stranu to byla taková vždycky pro mě tvrdá kritika. Já jsem si říkal, proč mě nepovozbuzujou, proč tady dusí můj talent. Ale na druhou stranu, jsem si teď říkám zpětně dospělosti, že třeba mě tady ta určitá kritečnost těch rodičů nějak držela nohama na zemi, že jsem nepropadla tomu dojmu, že jsem nějak mimořádná a výjimečná. Těžko říct.

SPEAKER_01 3:32

Což si teda myslím, že jsi mimořádná a výjimečná. A tak v té dospělosti už ti to říct takhle můžu. Každopádně čerpáš téma tak knížkám, protože ty jsi i psychološka, dětská, ale asi i s rodičema vlastně, že ho pracuji s dospělým, tak čerpáš třeba i tady z toho prostředí.

SPEAKER_00 3:50

Já bych řekla, že čerpám úplně ze všeho. Já jsem takový ten pozorovatelský typ. Já hrozně ráda například cestuji městskou hromadnou dopravou, která teď v tom vedru úplně ne. Teď je to na vlastní nebezpečí. Teď je to na vlastní nebezpečí, ale je to trošku zvláštní a možná divný, ale já hrozně ráda poslouchám cizí rozhovory. Někdy mají lidi pocit, že když se baví s někým v tramvaje, že nikdo neposlouchá ale když tam člověk sedí vedle. Přesně tak občas zaslechne i takový, bych řekla, poměrně osobní až intimní rozhovory, anebo někdo mluví do telefonu a já si tak jenom představuju, co se děje, kde je na tom druhém konci. A někdy tak vztřebám tady ty věty, situace, momenty, a to se mi pochopitelně děje i v terapeutovně, tam kdy si povídám s těma rodičema a s dětmi. Neřekla bych, že bych se přímo inspirovala konkrétníma příběhama jako takovými, ale pochopitelně to na mě nějak působí.

SPEAKER_01 4:49

Já teď mluvíš, tak si vybavuju mojí paní učitelku jednu na vyšší odborné škole, když jsme měli možnost tehdy my jsme na měsíc vycestovali do Ruska a tam jsme také jezdili různě dopravu a já jsem furt měla v uších sluchátkách a mě vždycky říká, Kateřino, suní si ty sluchátka, to je tolik zajímavých věcí kolem tolik lidí. Vnímej to, dívej se, tak úplně mi to teď připomnělo a že opravdu je někdy škoda, že se tak uzavíráme do té škatulky, do té naší osobní bubliny, protože tolik inspirace, kor asi u spisovatelů, hlavně venku.

SPEAKER_00 5:18

Na druhou stranu připouštím, že když mám někde dlouhý den a těch příběhů slyším až příliš. A mám z toho takovou hlavu, která mi úplně hudčí, tak to si tam ty sluchátka teda do těch uší dám a poslechnu si nějaký metal a nechci vůbec vědět, vědět, co kolem.

SPEAKER_01 5:34

Jak když jsem tady měla minule, jako hosta Petru Klouchovou, tak jsme taky rozebírali její tvorbu a ona mi říkala, že vždycky začíná tím, že musí znát konec. Jak to dopadne? Tak mě zajímá, jak ty postupuješ ve tvých knížkách? Máš to podobně.

SPEAKER_00 5:48

Tak to máme s Petrou úplně odlišně, protože u mě je tam vždycky takový ten prvotní nápad, nějaký ten impuls, o čem by to mohlo být. Takže v případě těžkých duší je to nějaký hrdina, který mu je kolem 50ky a má rád metal. A to je opravdu ten výchozí bod a já mě to psání baví i z toho důvodu, že já sama sebe překvapuju, co se mi v hlavě věrují za nápad, kam ten příběh bude směřovat a opravdu ten konec nevím. A čas toho nevím ani deset minut stránek před tím koncem. Nebo někde to fakt vzniká, ty zápletky, třebnou ráno, že mě napadne ve prše a pak to jdu napsat.

SPEAKER_01 6:27

To jsem si teď vybavila, když jsme se nedávno na jednom bukladu bavili, že píše další novou knížku, že by mě být detektivní, ale že vlastně sama nevíš, kdo je vrah. Takže nějak takhle to vypadá při tvojí tvorbě.

SPEAKER_00 6:37

Bohužel zrovna u ty detektivní knížky si myslím, že to je trošku problém, že to ještě nevím, ale doufám, že si nějak popasuju.

SPEAKER_01 6:44

Tvoje úplně nová kniha, nejnovější se jmenuje Mořská Eva. Já jsem jí přečetla, musím říct, že mě naprosto pohltila, byla úžasná, ale zajímá mě, jak tě napadl tenhle námět. Možná pojďme vůbec Evu i našim posluchačům představit, jaká je to hrdinka.

SPEAKER_00 6:59

Řekla bych, že Eva je taková netypická hrdinka celkem. Už je jenom tím, že má určitou superschopnost a myslím si, že to můžu prozradit, protože se to píše i různě v těch diskuzích a v nějakých anotacích. A ta Eva umí dýchat pod vodou, což objeví v sobě tady ten dar v nějaký situaci, která pro ní není úplně jednoduchá, protože se jí stanou v životě takové události, které prostě jsou těžký, jsou náročný, přijde o domov, occery, odchyně a podobně, takže pár lidí v životě nějak ztratí nebo ztrácí. Boj se, že o ně přijde. No a ona přemýšlí, jak tady s tou superschopností naloží, jestli se to nechá pro sebe, jestli se na tom nějak bude se snažit založit nějakou živnost nebo nějak na tom viděl slávu. A co to pak snědá, když teda s tím jde ven. No a když se stala na to, jak mě tohle napadlo, tak ten okamžik si vybavuju poměrně živě. A bylo to před pár lety, já miluji vodu, to je taky důležitý říct, že jsem takový vodní život. Nejsem teda vodní znamení, jsem bík, ale říkám si někdy, že jedda z námý strany byl mlinář v mlýně, takže tam je ta voda.

SPEAKER_01 8:11

A byla z toho dítě a tě nemohli dostat do bazénu.

SPEAKER_00 8:14

Ano, já jsem byla, my jsme teda bazén neměli, ale jsem z vesnice a měli jsme koupaliště a já opravdu vím, že jsem tam byla schopná vydržet jako několik hodin, že jsem úplně promodralý ty prsty a varhánky všude. A já i do teďka, když někam jedeme na výlet třeba manželem, tak se vždycky jenom zjišťu dopředu, jestli je tam někde možnost se vykoupat. Protože jinak mě to nebaví a fakt zlezu skoro všude. Do rybníka. Ne, někomu vadí třeba, že se tam otře ryba, olítko, tak to mě nevíš. I když v moři, tam jsem trošku ostražitá, to se mi otře omnohu. To je pravda. Takže to moře je nádherný a fascinuje mě. A zároveň malinko děsí. Ty hlubiny takový, že se i říká, že ten oceán je proskoumá třeba jenom třetina. Že tam možná jsou nějaký druhy, o kterých vůbec ještě netušíme nic, ať už je rostlin nebo živočichů. No a já v tu, když se vrátím ještě k tomu plavání, tak bylo to v poděbratské mězeře. Vím, že byl, že byl pátek nebo sobota, nějaký takovýhle volný den. Já jsem ležela na té hladině a říkala jsem si nějak mě hlavou problesklá myšlenka, co když umím dýchat pod vodu a vlastně o tom nevymšila.

SPEAKER_01 9:24

Ale našla z toho zkoušet, doufám.

SPEAKER_00 9:26

Ne, prostě jsem to neskusila. Mám nějaký put sebizáchovy, a asi by to nebylo úplně příjemný. A já jsem si říkal, to je vlastně docela zajímavá myšlenka, co kdo bych to proskoumala ve svém románu a tak se taky stalo.

SPEAKER_01 9:38

Takže Eva má tuhle super schopnost. A je to tak, že třeba i ty máš ráda super hrdiny jako Marvelovky, třeba, že i tam může být i nějaký potenciál.

SPEAKER_00 9:48

Nejsem úplně takový ten zarytý fanoušek, že bych ten svět úplně znala. Ale i díky tomu, že mám syna a když byl malý, tak miloval tady ty super hrdiny od Avengerspo samozřejmě období spidermana, Batmana, volverina. Takže nějakým způsobem jsem k tomu trošku přičichla. I když zrovna Akvamena jsem neviděla.

SPEAKER_01 10:11

To je pravda vlastně ano, to by se hodil. To jsem teda taky neviděla, to je škoda tak už rádupně. Umíš si představit, že by mořská Eva právě mohla být i třeba zfilmované.

SPEAKER_00 10:19

No, já si to dokážu představit. Nevím, jestli to dokážu představit režiséři, ale dokonce už mě oslovila jedna produkční, že se jí ta knížka líbila, a že by to nějak zkusila proskoumat. A prostě by něco takového nebylo možná.

SPEAKER_01 10:32

Tak to se přimluvám já doufám, protože mě opravdu samotný tenhle námět jenom velice překvapil, pohltil, protože člověk opravdu každou tu stránku čeká, jak to bude dál, jestli ta Eva to přesně využije, anebo to nechá jako skrytý dár? Každopádně, jak si i naznačila, ona tam mimo to, že má tuhle super schopnost, tak řeší i docela těžké životní situace, i co se třeba týče péče, právě odcery, které jsou její nevlastní. Tak když teď trošku nahlídeme i do té tvoji práce psycholožky. Jak myslí, že tohle obecně děti berou vnímají nebo jak prožívají takovéto, když se rozejdou rodiče a teď opravdu se řeší ke komu půjdou do té péče.

SPEAKER_00 11:12

Mně připadá, že rozvod je jedna z nejnáročnějších situací, jaký dítě může potkat, a to v jakémkoliv věku. Někdy si ty rodiče třeba říkají, počkáme, až to dítě bude starší a pak teprve se rozvedeme. Což znamená nejenom to, že to dítě žije v nějakým například takovým dusným prostředí ještě delší dobu, ale zároveň, já bych neřekla, že nějaký ideální období pro tohle. Ať už je to samozřejmě, ty úplně malé děti jsou asi v tomhle ohledu trošku flexibilnější, že si je lépe zvykají na ty změny a je to možná pro ně v nějakým ohledu jednoduší. Na druhou stranu ani to vůbec není sranda, protože nějak přijdou o takový ty bezpečné, stabilní body, o který se dosud opírali. A myslím si, že tady můžou strašně důležitou roli se hrát i sami rodiče, jak se k tomu vůbec postaví. Chápu, že ten rozvod vznikl z nějaký příčiny, nějak si ublížili navzájem, byly tam nějaké věci, které je zranily, ale tady ty jizvy, které si nesou v sobě, by vlastně ideálně neměly úplně ovlivnit ty děti. Takže ty rodiče v ideálním případě by se měly, jednak musí být schopni komunikovat, domlovat se na věcech a nějak oprostit se od toho, od těch fakt starých zranění, jak si to ošetřit třeba i v rámci terapie. Nějak si tady to nějak se opečovat v tomhle. A pokud spolu nedokážou víc, tak je třeba vyhledat nějakého mediátora, terapeuta, který by jim v tomhle chtěl pomoct.

SPEAKER_01 12:47

Je zajímavý, jak o tom mluvíš o tom věku děti. Já sama, když mi byly čtyři roky, tak se rozvedli rodiče. A všude do dneška říkám, že jsem naštěstí a klepu a děkuji za to, nezažila takový ten právě špatný rozhod. Možná je to tím, že jsem byla hodně malá, ale taky je to určitě o tom, že ty rodiče se dokázali domluvit. A já si vybavu, že táta k nám chodil, učil mě hrá na kytaru a neměla jsem nikdy pocit, že by chyběl v té rodině. Ale zase na druhou stranu mám přátelé, kteří často mluví o tom, že by možná chtěli jít od sebe, ale mají dvě malé děti a právě kvůli nim spolu chtějí zůstat. A já si vždycky říkám, ta moje zkušenost je taková, že ty rodiče spolu nezůstane a bylo to vlastně perfektní, tak co je potom jako lepší.

SPEAKER_00 13:28

Já mám dokonce i zkušenost, že dětem přijdou rodiče oznámitera, že se rozvádě a to dítě si pomysli nebo dokonce náhalářne, no konečně. Konečně, že už to cítí, je to do. A sami my klientě někde, když to tam v té rodině nějakým způsobem z různých důvodů kapruje, takzvaně, tak i sami říkají, že možná by se jim fakt ulevilo, kdyby nebylo tolik hádek, tolik dusná, tolik. Takže pak se tam děje ještě taková nebezpečná věc pro děti, která vzniká tak, že rodič si chce nějaký to dítě překlonit na svou stranu. Tak tam vznikají různý koalice, kde například my jsme tady spolu proti tátovi a budeme tady pomlovat, a je špatný. A to je proto dětě nesmírná, jako zátěž, která vlastně vůbec nemá nějak kapacitu unést dobře.

SPEAKER_01 14:15

Když už jsou těch dětí, tak co je podle tebe teď největší problém, s jakým se v dnešní době potýkají?

SPEAKER_00 14:22

To je velká otázka. My se na to snažíme přijít teď my jsme nějaký odborníci, terapeuti, psychologové, co vlastně proč ten nárůst těch duševních potěží tak obrovský. Myslím si, že jednak ty statistiky nějaký může malinko zkreslovat i to, že se o tom víc mluví a že ty lidi víc dokážou pojmenovat to, co se jim děje. Ale zároveň to určitě není jenom tohle. Fak se něco v té společnosti odehrává, co je pro ty děti v tom rozpívání těžký. Ono to rozpívání těžký vždycky. Já nevím, jestli vzpomínáš ty na svoje. Ale já třeba vím, jak jsem si psát deník a pak jsem zažívala chvíle, který si myslím, že kdyby se na to podíval nějaký psycholog nebo psychiatr, tak třeba už mi tam může skoro říct, že by tam mohla být i nějaká úzkostně, represivní porucha, částečná nebo v nějakém období. Ale samozřejmě je pak důležitý, jak je třeba i to rodinné prostředí, jestli tam to dítě má nějakou podporu, má i nějakou síť kamarádů a podobně. Já si myslím, teď nechci znít jako právě stárnoucí bílá žena, která křičí na mraky, ale fakt si myslím, že možná jsme to v něčem měli jednoduš, nebo aspoň za toho dospívání. Ty si podstatně mladší, ale my jsme opravdu, že nebyly ty fakt mobilní telefony, nebyl internet, my jsme všechno řešili s kamarádkama face to face, když jsme měli zlomené srdce, tak jsme se sešli a mluvili jsme o tom hodiny a hodiny. Přesně. Opravdu to nebyla vůbec žádný časový limit, s jakým jsme probírali tady ty problémy. A dneska si třeba ty lidi jenom napíšou nějakou zprávu, ale podle mě ani sto srdíček nebo smajlíku nedokážou to vynahradit. Ten opravdu ten kontakt plus samozřejmě ten obrovský mediální obsah, který se tam valí. My jsme se dívali na Beverly Hills a takhle ty věci. A už tenkrát jsem v těch 15, 14 se porovnávala s brandou Kelly a tady s těma krásnýma štíhlýma holkama, připadala jsem si nedostatečná. Ale bylo to jenom jednou týdně, ten seriál. Ale teď dneska to ty holky otevřou a několik hodin a jsou opravdu rekordmanka, rekman, který fakt jsou schopný je 8 hodin denně úplně opravdu ten obsah přijímat. A to je šílená věc, jak se potom stávají.

SPEAKER_01 16:38

A nejenom děti, já jsem si sama u sebe včera uvědomila zase přesně na sociálních sítich, na mě vykouklo nějaké video, které bylo vlastně skvělé. Jedna kolegyně tam oslavovala nějaké úspěchy a mě tak jako borlo, že přesně si říkáš, a já nejsem dost a já třeba nemám takový úspěchy. A to jsem dospělý, skoro 40-letý člověk a vlastně teď si neumím představit, jak moc těžkí to musí být přesně pro ty dospívající, kteří nevědí si s tím vůbec rady. Já si s tím už nějakým způsobem poradím, ale pro ně to musí být absolutně španělská vesnost.

SPEAKER_00 17:09

A to si to si to skvělý postřeh, protože i my dospělý máme dost problémů s tím, jak ty sociální sítě zvládnout. A sami si sáhněme každý rozvědomí, kolik din prosklujeme a co tam jako děláme.

SPEAKER_01 17:24

Když jsme se bavili o tom dospívání, tak já i teď třeba zpětně někdy se svojí maminkou se o tom bavím o nějakých věcech a ona sama je schopna uznat a řekne: tady jsem udělala chybu, tohle mě do dneš strašně mrzí. Tak třeba když k tobě přijdou rodiče i s dětmi do poradny, tak jak jejich nejčastější chyb se podle ty rodiče dneska opouští. Co možná by si měli víc uvědomovat. Díky, že jste to poslouchali až sem. Celý rozhovor si můžete poslechnout na hirohyro.cz Lomeno bábovky. Moc ději za vaši podporu.