Bábovky
Podcast s hosty, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky, nebojí se vystoupit z komfortní zóny a otevřeně mluví o citlivých tématech. Nechť je inspirací každému, kdo si ho poslechne.
Bábovky
Nenechávejte si nikdy radit kam máte vycestovat
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
Říká cestovatelka Veronika Válková. Jaká cesta pro ni byla zásadní, kde se cítí být nejvíc doma a kde potkala nakonec toho pravého? Nejen o těchto tématech jsme si spolu tentokrát povídaly, Veronika také představila svou novou knihu.
Knást se zajímavými hosty, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky. Nebojí se hovořit o tématech, o kterých druží mlčí. Bábovky. Žádné téma není tak. Díky moc za vaši podporu na hírovíru.czo Lomeno Bábovky. Ahoj, vítejte u dalšího dílu. Mým dnešním hostem je Veronika Válková, cestovatelka, kterou můžete z Instagramu znát jako Cestuj své. Ahoj.
SPEAKER_00Ahoj, Káči, jsem ráda, že jsem tady.
SPEAKER_01Já moku, že jsi přišla, moc si to vážím. Odkud jsi vlastně přijala?
SPEAKER_00Já jsem přijala stroj. Takže z Prahy.
SPEAKER_01Takže měště mu to.
SPEAKER_00By tomu prozradila, kde bydlíme.
SPEAKER_01Tak troje je velká, naštěstí. Ale víš, jak co jsi říkal, tím, že hodně cestuješ, že jsi třeba zrovna nedoletěla od něku, ty jsi si někde nepřijala třeba z nějakého výletu. Úplně ne, v neděli jsem se vrátila z Rakouska. Vidíš, tak na Rakousku se tě možná taky zeptám, protože s mým mužem budeme zadouho po Rakousku kousek projíždět, ale to jen tak okrajově. Každopádně, ty jsi velká cestovatelka, nejenom v zahraničí, ale tak i v Čechách. Tak mě prozradí, kdy vlastně vznikla tahle vášeň k cestování a vlastně se to stalo tvým životním stylem.
SPEAKER_00Tak životním stylem se to stalo až v pozdějším věku, ale nějaká ta vášeň k cestování, vznikala asi už od dětství. Kdy naši rodiče nás brali všude možně, teďka byl vášněvý surfař, takže jsme hodně jezdili k moři, kde mohl jezdit na vincurfingu. Teda nebyl to serf, ale vinurfing. A mamka byla vždycky taková hodně vášnivá turistka, takže jste to měli v rodině. Hrady, zámky, různý kopce. A potom, až když jsem byla starší, když jsem byla dospělá, těch osmnáct, tak jsme s Mamčou každý rok vyrazili někam na dovolenou, ale byly to takový ty poznávací zájezdy, prostě člověk seděl v autobuse, tam si lámal páteř, což mi bylo úplně jednou spěš.
SPEAKER_01Ale ty kuličce vždycky, jak si vždycky z kvalíčky když to dovolili se spali v uličce.
SPEAKER_00No, a potom, až pak jsem šla na výšku, tam to šlo trošku jako dostraní, ne, že bych vůbec necestovala, ale spí jsem se soustředila právě na tu školu. No a po té škole tam nastal takový nějaký zlom, kdy jsem si řekla, že teď mě těch zhruba nějakých, 25, a jsem singl, až bych mohla někam vyrazit na delší dobu. A že pokud to neudělám teď, tak už to možná někdy oddělá. Prostě jsem se hodně bála. Bála jsem se lítat, bála jsem se cestovat a bála jsem se hlavně opustit Českou republiku, kde já jsem to měla hodně rozjetý, všechno pracovně a tak. A říkala jsem si to, já nepotřebuji do ciziny pro nějaké zkušenosti a tak já to mám všechno tady. A kdybych někam odletěla na další dobu, tak bych musela začínat znovu. No, ale pak se staly nějaké okolnosti, které vlastně nakopily? Jo, jo, jo, nakopili. Prostě najednou to byl takový flákanec do hlavy, že jsem si říká, že jo tak teď musíš odletět. Teď je ten čas.
SPEAKER_01A vzpomeneš si kam to bylo takhle, když jsi odhodlela? Bylo to na kostariku. Protože na kostarika? To byla taky náhoda, nebo to byl třeba tu vysněný cíl, vysněná destinace.
SPEAKER_00Já si nemyslím, že to byla úplně náhoda, ale původně jsem měla letět na balion, to bylo za covidu. Tohle se stalo za covidu.
SPEAKER_01To tedy bylo odvážně ještě za covidu se vydat někam takhle na cestu.
SPEAKER_00No, a já jsem asi pět let předtím si uložila nějaký seznam míst, který jsou ideální nažití a takýho vebu to bylo. A ta byla kostarika právě. Já jsem si říkal, to byl takový pro mě nedosažitelný tropický ráj. Javím, každý má určitě nějakou takovou znává. Mám Větnam.
SPEAKER_01Třeba to je můj cílka, bych se strašně chtěla podívat, že jste tam byla, takže na něj se tě taky.
SPEAKER_00A já měla takhle kostariku. Ale pak začal covit a já jsem věděla, že na bali je taková komunita hodně Čechů a slováku. A když jsem věděla, že chci odletět ta, jsem se, tak jsi si říkala, že to bal je takový jako komfortní místo právě, že furt jsou ty číši.
SPEAKER_01V každého tebe, když tak postará, případně poradí něco.
SPEAKER_00No, ale důležitý je, že to rozhodnutí, že poletím na bali, tak bylo právě jako rozumem spíš. No, a pak se stalo to, že se zavřely právě brány jako hranice na baly a já jsem musela přemýšlet jinak. A najednou se mi tam objevila ta kostarika, která zrovna toho cestování v tom covidu podporovala. A ono se to nějak celý skládalo dohromady. Stalo se to, že jsem právě odletěla na tu kostel.
SPEAKER_01A jak dlouho jsi tam byla, Vu?
SPEAKER_00Já jsem tam nakonec zůstala sedm měsíců.
SPEAKER_01To je už života ono se to nezdá, ale sedm měsíců to už se pomalu stalo i tvým domovem.
SPEAKER_00Jo, jo, já jsem si to neměla představit, že bych se cítila někde jinde doma. Ale zase ta celá situace tomu nahrávala, že ten kovic svět se zastavil, tady se moc nic nedělo, takže neměla pocit, že by mi tady něco uteklo. A tak jsem tam těch sedm měsíců zůstala s tím, že jsem nevěděla, jak tam budou dlouho ze začátku, ale zabalila se tady kompletně všechno.
SPEAKER_01Takže velký kuf, batoch.
SPEAKER_00No, docela malej. To letě byla s příručák. No, no, no, ale pozor, já nevím, jestli můžu říkat tu lovali nebo s tím jsem letěla, já nevím, nebo nějaký kálemko. Tak oni mají trošku větší ty příručáky, než třeba má ten Rádio. Tak to dobře. Takže to byl takový ten jako menší kůž. A ještě jsem měla batoch a tam jsem mohla narvatých 7 kg. Dobrý, ale jsem podle mě ještě jako elektronika. A tak jsem prostě trošku napánk. Týkala jsem to vyšlo.
SPEAKER_01No a prosím tě porozhodná, jaký je tam život? Když jsme teďka na kostarice, tak jak moc odlišný to tam bylo od toho, na co jade byla zvyklá.
SPEAKER_00No bylo to hodně odlišný, hlavně. Já si myslím, že je trošku taky rozdíl, když člověk je ve vnitrozemí anebo u moře v té zemi. A já jsem právě byla ve vnitrozemí. Já jsem ve vnitrozemí nechtěla být. Já chtěla samozřejmě k moři. Ale sešlo se to tak, že dobrovolnictví, které jsem se tam scháněla, by mě tam nestalo tolik ubytování a tak, tak bylo prostě ve vnitrozemí. No a nakonec to bylo skvělý v tom, že ty Kostaričani jsou pomalejší. Takže ten život je takový plynulejší. Jo, tam třeba, já jsem tam pomáhala, ukázala jsem tam Bungalově a starala se o zahradu a potom ke konci ty sénioři, u kterých jsem byla, tak chtěli si pomáhala seniorům. Pomáhala jsem tam seniorů seniorů, 60-letý lidí. V tom nejlepším věků prostě tak, oni byli fakt hodně pracovitý. Tak oni na konci, když už jsem skoro odlítala, tak se rozhodli, že to místo budu prodávat. Protože oni tam fakt museli mít ty dobrovolníky, pro ně to bylo hodně práce, fakt šíleně práce to bylo obrovský. A třeba se domluvili s někým, že ty lidi mají přijít druhý den na prohlídku ve tři hodiny. A oni přišli na prohlížku za tři dny už dělá tři hodiny. A věděli, že to nebylo ten termín. Věděli to.
SPEAKER_01Prostě se s tím restovali.
SPEAKER_00Tam je to asi normální, ale oni se ani nenahlásily. To bylo, že by zavolali hledě. Oni se objevili. A když vidím lidi, jak tam čukají na bránu. Říkám, OK, tak já on to tady ukážu.
SPEAKER_01Tak jsme i oni byli v pohodě s tím, že čekali, že tam někdo bude.
SPEAKER_00Asi to zkusit, když to nevídu, tak přijdou další den. Takže ten rozdíl byl velký. My jsme tady takový hodně uspěchaný, hodně orientovaný na výkon a tam je to jako míň, ale chci říct, že kdybych byla u moře, tak si myslím, že by to bylo ještě víc. A tam se nedohled. Dostala jsem se taky, dostala jsem se Mám čas za mnou přilatila potom nějaké konci na měsíc, tak to jsme cestovali společně a dostala jsem se tam ještě se svým partnerem, do kterého jsem se tam zamilovala. Ale určitě říká, že jsi byla singl. No, byla a pak už jsem nebyla. A to až na kostarice se stalo. A byl to člověk nebo kostarič. Byl to kostaričen právě.
SPEAKER_01Věřně zajímá, jaký jsou kostaričení jako partneři?
SPEAKER_00Nevím, jestli se to dá říct obecně, ale jako vím, že jsou to trošku mačové vše obecně, ale zase já nechci prostě škatulkovat vlastně fakt nechci. A byl hodně temperamentní a měla všechno svůj názor. Já jsem trošku taky taková, takže z Itálie tam byla taková. Jako úplně ne, protože já tím jsme spolu komunikovali v angličtině. A já mám angličtinu jako normální. Jsem prostě žádný superfekt a nemě mluvím. Ale není to takový, že bych úplně někdy uměla vyjádřit všechno tak stoprocentně jako to umím česky. Tak občas jsem se spíš zavřela do sebe právě. No někdy v takových těžších tématech, právě, v těch kulturních třeba mluvil anglicky perfektně, protože on pracoval pod USA. Takže on mluvil perfektně anglicky a samozřejmě španělsky. No ale já jsem španělsky komunikovala tak jako descentně s těmi s jeho rodičem, to jsem neřekla. Jeho rodiče byli právě ty Sedioři, který jsem pomáhl. A to byly jich syn. Jo, jo, jo, to bylo jich syn.
SPEAKER_01A za jak dlouho jste spolu začali chodit po tvým příletu. Bylo to rychlý.
SPEAKER_00Bylo to hodně rychlý. Třeba týden. Bylo to, no, on se mnou chtěl v podstatě chodit podle mě druhý den, jo, a to je přesně dostáváme se k téze. Ale myslím si, že on nebyl takovej, jakože by takhle to zkoušel na všechny holky, že bych hnedka se nějak umnala. Ale si ho faktě. Myslím si, že tam to fakt bylo, že se se mu hodně líbila.
SPEAKER_01A byl oboustraný, jakože fakt jsi říkal, takový to ty brdo, tenhle kluk mě opravdu zajímá. Líbil se mi hodně, hodně se mi líbí sláví. Že tam ty patě byly. Jo, jo, jo. No, počkej, tak Kostarika, víme, že jste tam byla teda sedmí, našla jsi tam partnera. A co obnášela ještě přesně ta práce, jak se říká, to pomáhání seniorům? Bylo to i fyzicky hodně náročné?
SPEAKER_00Nebylo to tak fyzicky náročný, to tam, když tak dělal pan.
SPEAKER_01Jasně, to se jmenoval jeme.
SPEAKER_00Ale bylo to hlavně hrabání listí po celý zahradě, to je hrozně zajímavý. U nás spadá.
SPEAKER_01A to je ale fyzicky náročný.
SPEAKER_00Tak já asi takhle bych řekla, že jsem docela fyzicky zdatna. Právě že jsem, než jsem odletila, tak jsem vedla hodně skupinový lechce, nároční tabaty a různý kruhový tréninky. Osobní tréninky, vlastně jsem z toho tak trošku napůl vyhořela. Takže pro mě nějaký listí bylo úplně v pohodě. A co je zajímavý s tím listím na kostarice? Tak u nás padá listí na podzim. Ale na kostarice se padá listí pořád.
SPEAKER_01Celoročně celor.
SPEAKER_00Takže ty schrábiš listy a za dva dny už to tam vypadá příšerně a oni byli fakt hodně takový pyntější, že to chtěli všechno právě. Takže já jsem fakt každý denhral listí. To bylo minimálně obden. A pak to bylo takové jako trhání plavele. Ta paní Mercedes. Mercedes se ještě různě prodávala kětky, ona byla taková jako biznismenka. A tak měla spoustu rostlin, který se potřebovali zalývat, byly jak na té zahradě, tak pětináčí různě kolem, takže se prostě pečovalo o ně. Pěčovalo se o ty, oni měli, myslím, tři bungalovy co pronajímali a pak, ve kterých jsme ještě bydli my. Takže o ty jsem se taky starala, oni byli fakt hodně čistotní. Prostě každý dva dny mají záchod, všechno a přitom jsme tam byli v ten čas, jsme tam byli sami, protože jak byl covid, tak oni to zavřeli. Na nějaký čas on se báli, ona Mercedes měla astma. Tak se bála prostě aby se něco stalo. Takže to zavřeli, že jsme hlavně pečovali, ty bungelovy se prostě jedno za týden uklidili odřel se prachy nebylo to. A ta zahrada hodně. Lakovali jsme různý okna a tak, nebo jsem se třeba i účást sněma vařit.
SPEAKER_01A vaříš dodnes něco z té kostarické kuchyně, co si oblíbila? Co je vlastně takový typický pro tu kostary kuchyňky?
SPEAKER_00Já doufám, že to řeknu teď správně. Myslím, že se to jmenuje Gajopinto. A to je rýže, na půl rýže a napůl červený fazole. Takový fialový fazo. Tak to je dohromady, tak to hodně oni jedí a k tomu si dávají kuře a jako různý nějaký bílkoviny vajíčka a tak. Tak to jsme je. Ale já třeba, když jsem se právě bavila s tím v Fabrici, o tehdejší jako přítel tam Kostaričan, tak říkají, že říkal, že mají všeobecně poslední dobou Kostaričany sklony k tomu hodně smažit věci. Takže ona ta kuchyně je zdravá, ale už se proměňuje přesně. To je zase, jak jim tam přicházejí ty různý věci, tak některé mají sklony k těm smaženým věcem, ale jinak od základu je jinak hodně zdravá, spousta ovoce, zeleniny, byly. Fazole. Fazole právě rýž? A mě to strašně chutnalo. Jám moc ráda, když si můžu na talíř nadat ty různý věci. To je barevný. My češky jsme takový jako kryj, že nesmíš, tohle přidat, a tohle se nehodí a v cizině to tak vůbec není. Já mám rada si dám cokoliv v bramboru, tady trošku rej, že tady trošku kuřete, tady vajíčko. A i ovoce zeleninu dělá na mě vždycky. Jak můžeš jít dohromady ovoce?
SPEAKER_01A já jsem v pohodě si prostě rozhodná cestovatelka. Ale vysvětli mi vedu, co vedlo k tomu, že jsi tam nakonec zůstala těch sedm měsíců, kde ty jsi říkala, že jsi jela neurčitou, tak co se stalo tak dlouhou dobu?
SPEAKER_00No, já pro mě to vlastně v ten čas ani nebyla tak dlouhá doba. I když představovala jsem si, že tam zůstanou třeba čtyři původně, čtyři měsíce zhruba, ale tím, že jsem fakt všechno zabalila v té Praze, tak jsem si říkal, že třeba tam zůstanu i rok, i dva. Nevěděla jsem, jak se to bude vyvíjet i s tou pandemí. Takže to se nějak vyvenulo, jak prostě. A hlavně tím, že jsem se tam samozřejmě zamilovala, tak jsem tam jako o to delší dobu zůstala, ale já bych zůstala ještě delší. Ale já jsem začala mít homesik, mě se začalo stýskat po rodině. No a po takovém nějakém určitém komfortu, když to tak řeknu. Ne ve smyslu, že by mi vadilo jasně nějaký bungalovek z postelí a měla jsem to všechno. Právě to nebylo po komfortu, že by mi chybělo něco takového. Ale spíš třeba, že na mě v noci nevyleze šváb. Nebo něco takového takový to, že najednou jsem začala vnímat, že potřebuju takovou tu svoji komfortní zonu, že si vyspím doma, kde vím, že není pavou. A tohužel hodně se to zlepšilo na kostarice, ale mám prostě fobii s pavou a se švábou. Není to jako asi nevím, jestli bych to označila za arofobii, ale prostě snažím se to furt překonat. Snažím se to není to, že už bych se bala takový dlouhou pavoučka, to ne.
SPEAKER_01Ale kostarice jsou trošku jiný pavoučci.
SPEAKER_00Jsou, ale musím říct, že jsem se naštěstí úplně nesetkala s velkýma pavoukami. Tam jsou i nějaký tarantula takhle někde nebo sklípka, nechci kecat teď. A ty musí člověk jít fakt do toho lesa a v noci se třeba po nich koukat. Ale doma jsem našla, nebo v bungalu jsem našla jenom pár prostě středáků. Jednou jsem tam honila právě. Já jsem napsala: teď mi nedávno užla knížka, kde hodně právě tyhle situace s ciziny, různý popisy. A mám tam zrovna právě kapitolu, jak jsem přijela první den a hned ten první den jsem v tom Bungalovu měla toho jako velký. Na ně je to podle mě střední pavouk. A na tebe už bylo opravdu takový černý.
SPEAKER_01A ne, já taky pavoukím, vůbec nejsou to můj kamarády, já to káp.
SPEAKER_00Já byla ještě tak odhodnutá, že jsem si řekla, jsem tady já, ten host tady v té zemi, tak já bych chytat jako do skleníčky a budu je pouštět ven. No, jako ze začátku jsem to zvádala, ale pak už pak už úplně ne. Ale horší byly tedy ty šváby, ty tam byly fakt. Ty tam prostě byly. Ale naučila mě Mercedesně naučila právě skvělou věc. Když člověk nemá v tom domě, kde bydlí jídlo, tak oni tam fakt moc nejsou. Ale třeba v kuchni, kde jsme měli zvlášť, oni mají venku, to je prostě úžasný.
SPEAKER_01Možná jsou právě na ty šváby takhle připravené.
SPEAKER_00Je to ale hlavně úžasný, že prostě. Mě přijde tak skvělý, když můžeme trávit ten čas venku. Takže my fakt tady v Česku, i tím, že máme roční čtyři období a tak jsme hodně zavřený, ale oni fakt všechno dělají venku. Máme tu místnost na to spaní. A zbytek vařej venku, že jo, dělají věci, hrajou si tam prostě s rodinou venku. Takže tam, kde jsem měla kuchyň, tak tam jsem prostě občas nějakého.
SPEAKER_01Ale ve ložníci to bylo v pohodě.
SPEAKER_00A to párkrát ze začátku, jako párkrát se to prostě stalo. Ale dalo se to. Dalo se to přišlo, že fakt zvykla. Dokonci si pamatuju, že jsem se dostala do bodu, kdy mě prostě v noci, komáři, bzučili kolem ucha a já v tom. Mě už to bylo jedno. Já jsem si říkal, dobrý, zaspím. Mně se nám spalo hrozně dobře. Tady v Praze bych to možná nezaspala. Ale tam jsem spinkala, jak se prostě v 5-6 mů a do dvou hodiny já začala zívat a já už jsem spala raní ptáče před pátou. A to tady není, tady je to obráceně. Teď poslední dobou se furt snažím určit, co vlastně jsem, jestli jsem raní ptáče nebo nejsem, ale já vlastně teď nevím. A jsem sišne určitý. Měla tak nějak náročný poslední rok s tou knihou, že jsem ze sebe vydala tolik energie. Že ráda vstanu ráno, ale někdy, když jsem pak unavená, tak prostě já zpím, kde se hodně vstanu, až když vstanu. Takže teď jsem schopná opět určitě, ale jsem asi něco mezi. Měli, nejdíp se mi stává kolem sedmi, půl osmi. Teď momentálně.
SPEAKER_01Je to celkem raní. To je dobré. O knížce se určitě ještě budeme bavit, protože to je přesně velké téma, teď tě to dlouhou dobu zaměstnávalo. Ale pojďme tady z té Kostaryky, kde si vydržela těch sedm měsíců, což je podle mě fakt dlouhá doba. Vrátila se teda potom do Čech a rozhodla se, že to cestování se stane teda tvým životním stylem. Bylo to něco, co tě opravdu ovlivnilo natolik?
SPEAKER_00Rozhodla, rozhodla. Ale ještě, než jsem odletila do toho Česka, tak jsem právě přemýšlela, co budu dělat teď. Já už jsem byla pryč, tak jsem věděla, že potřebuju být online nějakým způsobem, že chci cestovat, že chci být online a že chci pracovat online, aby se to dalo odkudkoliv. No, no, přesně tak. A tak jsem se ještě, ještě z kostariky jsem si udělala nějaký vstupní pohovor na studium jako NBA studiu, profesionálního coachingu. A říkala jsem si, že budu cočovat lidi online třeba, že by to taky mohlo být jedna možnost výdělků a tak. Přihlásila jsem se, ale během toho jsem začala, odjela jsem do Česka, to už jsem byla přihlášená, začala jsem chodit, ale nějak během toho studia. A se stalo, že se mi začalo rozjíždět ten Instagram. A ono to fakt ze začátku hrozně hezky šlapalo. A mě to dávalo strašný smysl. Já jsem byla úplně naplněná tím. By to zajímalo, tak to si mělo. Tak jsem si říkal, že jo, to chci. Začala jsem i dělat třeba právě nějaký typy po Česku. To jsem taky viděla, že to letí, ono to taky bylo asi s tím covidem přijelo.
SPEAKER_01Jo, určitě, že chtěli někam ven prostě by být zavřený.
SPEAKER_00I mi dávalo právě smysl ukazovat hezké místa u nás, jako podporovat ten náš cestovní ruch. No a tak jsem to normálně dostudovala, ale začátka jsem to dělal. Ani nikdy už se z toho nevrátila. Ne, v ten moment ne, ale třeba se k tomu vrátila.
SPEAKER_01Přesně, ale máš to, máš to vystudované výš, co jde.
SPEAKER_00A i komunikace mě to naučilo jako lepší. Tak takový větší se reflexy mě to dovedlo. Takže vždycky ta škola, i když třeba někteří mají tendence občas v rodině říkat, no ty jsi vystudovala nějaký školy, já nevěnuš se tomu. Takže vždycky z té škole člověk za mě čerpá. Nebo z toho, co mám já, tak mě to prostě pomáhá jako každý den v komunikaci, ať už tahle škola, nebo třeba sportovka, jako k tomu, jak se mám strojovat, jak se k sobě mám chovat. Každý z toho čerpám. Takže za mě to rozhodně stalo.
SPEAKER_01Bylo to důležité. To je skvělá zpráva i pro ty školy, pokud to třeba teď někdo slyší, to je zvělá zpětná vazba. Ty jsi vedu zmínila, že tě bavilo i cestování po Čechách, když jsi z vrátila a že to mělo velký ohlas: je tady u nás na Instagramu. A já mám poznámku, že si právě nedávno dala na svůj Instagram tip na české kamino. Mohla bys ho říct i našim posluchačům, protože já si taky myslím, že my máme rádi tipy obecně na cestování u nás, že naše země je nádherná a nadehernou přírodu. Tak kde je naše české kamino? Díky, že jste doslouchali až ten. Celý rozhovor si můžete poslechnout na hinrovírou.cz: Lominobábky. Moc děkuji za vaši podporu.