Bábovky
Podcast s hosty, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky, nebojí se vystoupit z komfortní zóny a otevřeně mluví o citlivých tématech. Nechť je inspirací každému, kdo si ho poslechne.
Bábovky
Myslím si, že každá holka potřebuje babičku
Use Left/Right to seek, Home/End to jump to start or end. Hold shift to jump forward or backward.
Říká spisovatelka a také šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Veronika Kratochvílová. Povídaly jsme si o její knižní novince Kořeny jabloní, kde se právě prolínají osudy dvou žen, jedné na sklonku života, a druhé ve střením věku.
Hosty, kteří rozhodně nejsou žádné bábovky. Nebojí se hovořit o tématech, o kterých druží mlčí. Bábovky. Žádné téma není tak. Díky moc za vaši podporu na hírovíru.czo lomeno bábovky. Ahoj, vítejte u dalšího dílu. Dnes je mým hostem Veronika Kratatochvílová, autorka knížky Kořeny Jabloni, ale také šéf-redaktorka časopisu Lidé a zeměveru. Vítej!
SPEAKER_01Děkuji moc za pozvání.
SPEAKER_02Takže se mi to povedlo na patřit. Já musím přiznat, že opravdu dnešní úvod byl pro mě nějak zapeklitější. Každopádně vedu tvoji knížku, já jsem četla a dočetla, byla jsem absolutně nadšená. A proto bych se o ní dnes ráda bavila a možná bych ji ráda i právě přiblížila našim posluchačům. Jmenuje se, jak už jsem říkala, kořeny, jabloní. Zajímá mě, o čem ta knížka je, jestli by si mohla trošku přiblížit našim posluchačům a i kde tysi čerpala inspiraci zrovna na tohle téma.
SPEAKER_00Ta knížka je o hodně věcech. Každý z těch čtenářů mi vždycky dává trošku jinou zpětnou vazvu. Já jsem si původně myslela, že to bude příběh, který je inspirovaný mojí rodinou, vlastně životem mojí pratety. A vlastně tím, čím si prošla. A shodou okolností vlastně si uvědomuju, že je tam otisknutý trochu i můj příběh, můj vztah s ní, protože je to vlastně obgenerační vztah, obgenerační přátelství. A to si myslím, že je možná k od té knížky, že je tam vlastně důležitý pohled nebo z mého pohledu. Je tam důležitý vztah stárnoucí ženy, která už je vlastně na sklonku života, a ženy v našem věku, která si tak jako nějakým způsobem teprve určuje koření a snaží se nějakým způsobem najít místo v životě. Takže těch pohledů je tam několik. Pro mě byla hodně důležitá i linka na jejich pozadí se to odehrává. To byly 50. léta rozkulačení a vlastně procesy, které se děli sedlákům v těch 50. letech.
SPEAKER_02A to teda přímo tvoje teta předpokádám, zažila. Takže jsi čerpala i z jejich opravdu informací, nebo si musela dohledávat i někdy jinde, kde si vlastně hledala, kde byly ty zdroje.
SPEAKER_00Tím zdrojem je moje rodina, protože z maminky strany, to byly všechno sedláci, právě jeho český sedláci, kteří měli ty grunty a v těch 50. letech se jich významně dotkla ta totalita. Buď to ty statky byly zabavovaný, tím, že vlastně, když ty sedláci byly až tak nepohodlní, tak jim ten statek sebrali a odstěhovali je někam pryč. A třeba další příběh je, ten se týká rodiny mojí babičky a tu tam teda nechali na tom statku, protože už byla v doma se třema dětma, ale nastěhovali jim tam jezedáky, takže to taky bylo znárodněný statek, ale mohli tam žít. A vlastně oba ty příběhy těch statků se i v tom mém románu vlastně objevují. Protože si si trošku vzpomínáš, tak když oni se odstěhovali z toho svého rodného statku a museli pracovat, tak tam byl ten František a ten vlastně zůstal sice na gruntě, ale vlastně už mu nepatřil.
SPEAKER_02Příběh to byl velice silný. Já musím říct, že jsem se až nechtěla loučit. Určitě to znáte i vy, když se začnete do knížky, tak na konci je vám tak zvláštně smutno. Tak tohle jsem přesně po delší době zažila ve ruji knížky. Každopádně je to tvoje knížka úplně první, je to pravda. A neměla jsi předtím ambice psát, nebo proč si s tím tak dlouho otálela? Proto je to vážně skvělý, a mohlo toho být už tady víc, ale na druhou stranu času ještě dost samozřejmě.
SPEAKER_00Děkuji moc. Možná je to i tím, že psaní mě živí, jsem novinářka, vinou se vlastně psaní od vysoké, nebo vlastně ještě dříva si od GIMP. A myslím, že jsem nikdy neměla ambici napsat něco většího, protože možná každý, kdo trochu píše a živí ho to tak ví, že je přihlacený, že je přetextovaný, a že vlastně ty uzávěrky se furt na sebe nabalujou a vlastně odbavuje to, co hoří. Ale tohle, když vlastně přišla ta výzva z nakladatelství paseka, tak jsem si říkala, že je to něco jako hodná rukavice a musím jí proměnit, protože sama moc ráda knížky čtu, jsem fakt člověk, který je taky tou literaturou pohlcený. A bylo to pro mě takový, jakože jestli tohle neproměním, tak jsem srd.
SPEAKER_02Takže to přišlo z jejich strany, to nebylo tvoje, že by jsi řekla: no, tak už je ten čas, abych něco napsala. Možná kdyby to nepřišlo, tak že by si doteď ještě stále. Jo, to jsem potom přesvědčená, že bych něco nenapsala. Tak díky bohužel, nakladatelský pasek se ozvalo. A když vlastně tedy přišel telefonát nebo email, tak jak jsi reagovala? Vlastně i co ti řekli jako Veru, prosím tě, něco napiš, anebo i přišli s něčím konkrétním s nějakým nápadem?
SPEAKER_00Když se mi ozvala moje redaktorka Bára, tak ona mi napsala, že no, hele, dali by jsme si s tebou tady se šéfredaktorem nakladatelství. Kafičko, jenom něco s tebou chceme probrat, takže oni na to šli docela od lesu, že mě vůbec nastresovali nějaké. A pak u toho kafička mi právě řekli. Že vlastně sleduji, jak píšu, že četli nějakou můj reportáž a že by je bavilo, kdybych zkusila něco většího. A já samozřejmě mě potěšena ego, veď vyletí do věšky, tak řekneš samozřejmě tu knihu napíšu do roka, že jo? Já si užímám skoro hotovou. A byl tam takový lehký, jako poštouhnutí, že mi říkali, že by se jim líbilo, kdyby se v tom objevila literatura, nebo literární prostředí, nebo prostě nějakým způsobem to, co nás všechny prostupuje, nás jako knihomolí, tak aby jsme tam do té knížky zkusila použít. A já jsem hned dostala prostě spousta nápadů. Říkala jsem si, že by ty hlavní postavy mohly vstupovat jako do takových těch strašně známých literárních rolí, že by se jako proměňovali a vymyslela jsem toho prostě strašně moc flaku, protože ta imaginace mi tam pracovala. No a pak když teda mělo dojít na ten samotný proces, tak jsem se vždycky sedla k tomu počítači a k té prázdné stránce v tom bordu. Tak jaká bude ta první věta, ta trapa svěť a jak začít, no vůbec. No, a tohle moje začíná mi trvalo fakt dlouho, třeba tři roky. Pak se ta bára jako znova ozvá hoju, ale ty jsi říkal, že začneš pracovat na té knížce, tak jak sešno, a já no, jako dobře, vypíšu. No, a pak se to jednoho dne stalo, že vlastně mě fakt jako do hlavy vstoupil ten můj příběh. Možná to bylo navázané i na to, že protože v té mojí knížce se také objevuje to prostředí právě toho domova důchodců, toho odcházení starého člověka. A moje obě babičky odešly, vlastně ta moje druhá babička odešla letos, a já jsem v tom prostředí byla, já jsem se s ním seznámila a vlastně i mě se začalo dotýkat to, že jednou ty lidi nebudou, že odchází. A vůbec ten příběh té mojí rodiny mě začal jako víc a víc prostupovat. Možná to bylo i spojení s tím, že na jednom z těch statů, který se po revoluci vrátili, tak tam teď máme chalupu a začali jsme si jí opravdu a já jsem se tam začala vracet a vůbec to byl takový ten můj návrat, fakt ke kořenům, že jsem začala hodně cítit ty rodinné kořeny a vůbec asi ženskou linii, bych tak řekla, protože vlastně ta moje rodina, ta část z té maminky strany, byla hodně specifická tím, že brzo umírali dědečci nebo tatínci. A že byly sami. A že nebyli sami. A moje maminka vyrostla v prostředí, kde vlastně můj teďka potom, když se tam přiženila, tak říkal, že to byl dům opěti Lucidniček, protože doležila ta prata dáda, to je vlastně takový alterégo mojí Maldény, její maminka, takže moje babička, a nahoře babička s Tetou a s mamkou, takže žilo pět ženských v jednom barák. A vždycky v té rodině se vlastně dělo nějak to, že ta hlava té rodiny, ten muž se nedožil skoro 40 let, že se tam prostě hrozně brzo ty ženy byly.
SPEAKER_02Změla se tačka.
SPEAKER_00No vlastně když to je taková otázka. Spíš říkal, že se na něj najednou nahrnuly takový ty věci, prostě tě vyměňárovku, tady to nám opravdu konečně chlap. Ale teď nevím, proč to říkám? Že vlastně ta ženská, že jsem se začala asi vracet. Že možná se mě taky v mým nějakým věku dotklo takový. Teď nechci být moc ezo, ale fakt takový to trochu generační trauma, že tam něco je, co ta ženská linie, čím je zatížená, a co i ta moje mamka a teta si vlastně nějak zpracovával. No a vrátila jsem se k tomu příběhu toho vydržení vlastně z toho domova, to přetnutí těch kořenů. Si myslím, i když přesně pracuji jako šefredaktorka cestovatelského časopisu miluji, cestování, myslím si, že ty kořeny můžeme zapouštět kdekoliv ve světě, ale je hrozně důležité, jestli je to na dobrovolné bázi. A to, že my teď máme to štěstí, můžeme se pohybovat po světě, můžeme cestovat, tak pramení z toho, že jsme dobře zakotvený tady u nás. A není tam to ohrožení. Asi kdybychom se teď zeptali kohokoliv z nějaký válečné zóny nebo z nějakých míst, kde to není v pohodě, jestli chtějí cestovat, tak ji řeknou, že ne, že chtějí bydlet, že chtějí mít ten domov a chtějí mít ten klid.
SPEAKER_02Takže ty jsi začala vlastně konečně psát ty první stránky na bázi tady těch všech událostí, to, že se zracela na ta místa, že babička teda se ocitla v domově důchodců a najednou si dostala tu správnou inspiraci, řekněme.
SPEAKER_00Jo, a taky si myslím, že u toho psání mně se děje to, že já zatím mám první knížku za sebou moc krátěkuji za to kladný přijetí, protože fakt toho člověka strašně posiluje v tom, a má chuť třeba se nad tím zamýšlet do budoucna dál. Ale já jsem to neměla nějak promyšlený. Já jsem opravdu nechala ten příběh oží tak, jak ze mě šel, jak to mnou procházelo. A ani jsem nevěděla vlastně sama, jak to dopadne, čeho se chci dobrat. Spousta těch autorů, když mají ty propracované romány, tak vlastně znají konec a jenom se k tomu nějak dokonvergují skrz ty postavy. A já jsem sebou nechala projít nějaký příběh, který tam někde byl. Němým způsobem samozřejmě jsem ho ošperkovala, vyfabulovala další linky, ale nějaký ten hlavní motiv si myslím, že někdy prošel spíš jako mnou.
SPEAKER_02Takže z toho měla klidně i řekněme, jako takovou terapii nebo čištění nějaké rodový linie, to celý to psání, že se vnímala, že je to takový proces očistný třeba.
SPEAKER_00Pro mě určitě. Maminka i její sestra, vlastně moje tata, když to četli, tak říkali, že jim v tom příběhu bylo hrozně dobře hoznali. S těma postavama úplně napřímo, že pod některým z těch tam viděli konkrétní postavy, které tam procházely si nějakou svojí realistickým předobrazem. No, a já si myslím, že já jsem se hlavně zbližovala znova s tou svou pratetou, že jsem já doufám, že se jí nestalo všechno z toho, co jsem v tom příběhu i naložila. Ale jako takový to nablízko, že se člověk pustí jako do hloubky té postavy, že se tožňuje s tou psychikou, že já jsem jí znala už jako starou paní, byla prostě generace mojí babičky, ale já jsem se jí snažila přiblížit v době, kdy byla stejně stará mladší, kdy bylo 18 a najednou na toho člověka nahlížíte jinak a znova se do ní zamilujete. A vlastně pro mě to bylo hrozně důležité a vlastně pak jsem šla jako nahrob té babičky a té dádi a těch svých žen.
SPEAKER_01A říkala jsem jim: holky, nezlopte se, já jsem to prostě nějak takhle musela ze sebe dostat, tak snad se to mocávila.
SPEAKER_00No těžko říct některý ty věci. Taky možná jsou trošku přes čáru, ale bylo to pro mě fakt důležité v tomhle.
SPEAKER_02My tady zmiňujeme vlastně tu stěžení postavu, která se jmenuje tedy Magdalena v tvojí knížce. A další postavou je ta Lenka. Co se mi líbilo, když jsme měli nedávno knižní klub, že se ostatní divili, že jsem přišla na to, že je teda Mda Lenka kdyby to byla jedna postava. Byl to teda záměr, nebo to i ta jména tě napadla náhodou?
SPEAKER_00Já si vlastně už úplně nevybavu, jak to bylo, ale Lenka pro mě je takový jako obyčejný jméno, takový jako zaměřitelný, jsou ty Jany, lenky, takový to prostě. A ta Magdalena pro mě je takový vznosa. A pak mi tam přesně docela Magdalenka, oni jsou vlastně jako propojené. Je to jedno. A vlastně je to jako. Obě z těch žen jsou něčím extrémní. Že ta Magdalena je vlastně ta noblestní dáma, která se zakládá na něčím na takovým, tam řekla bych, fakt archetypálním ženství. A ta Lenka je taková trošku, nechci říct, jako přesprostla, ale taková jako prostě holka z lidu, řekněme. Ale myslím si, že každá z nás má v sobě obě ty polohy, že vlastně můžeme být chvíle malénkou chvíli pro Magdalinu. A tak možná se to tak právě jako nabízelo. A i ten pracovní název dlouho byl Magdalena. Fakt. Takže to nebyly kořený a bloní, ale Magdalena.
SPEAKER_02To je zajímavý, tak to jsem třeba vůbec netušila. Každopádně, když se podíváme trošku blíž na tyhle dvě stěžení nebo hlavní postavy, které nás provází tvým příběhem. Tak ta Magdalena jak by si ji popsala teda pro posluchači, co je to za dámo, vlastně, jaká je.
SPEAKER_00Že je to dáma, která buď už jí to tělo neslouží, tak vlastně ona opravdu zůstává sama v sobě. Ona teda zaplať pám, nebo v té době nemá žádný Alzheimery, nebo nemá prostě ta osobnost zůstává celistvá. Mně přijde, že lidi, když stárnou a odchází, tak buď to, je opouští ten duch anebo to tělo. A té magdaléně se tedy stalo to, že jí začalo opouštět dřív to tělo, ale ten duch zůstává stejný a vlastně mě tam oba ty propady jsou hrozný. A vlastně myslím si, že to stárnutí je opravdu něco, co je tak křehký, náročný, čeká to snad každého z nás, doufám, že se toho stárnutí a stáří dožijeme. Ale takový to jako pouštět kus sebe, jakýmkoliv tom pohledu, je vlastně tak těžký a vlastně z mého třeba pohledu hrozně obdivuhodný. Že já vždycky, když vidím tu fakt starou, už staříčkou vetovou babičku, tak si říkám, tyjo, máš můj úplně neskonalý obdiv, protože v tom jsi, bojuješ a vlastně přijde mi to fakt jako z těch starých lidí tak moc vážím. Takže on je pro mě ta Magdalena tou postavou, fakt takovou tou noblestní dámou, která si to člověčenství a to lidství zachovává do té míry, že aspoň chce mít tu těnku, chce mít ten lak na nechtě, chce prostě mít to sladěné oblečení, nechce se toho vzdát, jako nechce vlastně to pustit a najednou se takovat o sobě. A nejde ani tak jako o vztah k tomu, že bych chtěla působit, ale jako ona si chce udržet to svoje já. A je to žena, která je vzdělaná, která prostě se snaží pořád číst, možná trošku z toho svého světa utíká právě do těch fakčních světů, do těch literárních postav a hodně jí to jako drží v tom, co vždycky milovala. Protože možná znáte, že když si vezmeme knížku, kterou jsme četli v osmnácti a čtení znova, tak buď máme jinou zkušenost životní, ale dostaneme se zase do těch stejných obrazů a je to vlastně krásný. Je to takový ten kanál zpátky v čase. No a tak si myslím, že vlastně ta Magdalena je pro mě takový ten archetyp té ženy, takový té noblestní dámy, která může být stará, může být sechlá, může být prostě zkorodovaná, ale pořád je to ta žena s velkým. A ta lenka tato svíženství hledá. Ona hledá jako to, kdo je, takovou tu svoji hodnotu. A je to zase ten, kdybych měla říct motiv toho, kde ta postava se vzala. Tak si myslím, že je to vlastně žena dnešní doby, taková v tom začínajícém středním věku, kdy prostě jsou na ní kladaný nároky, ať má kariéru děti, rodinu, ať je krásná, ať je laskavá, ať je vtipná, ale zároveň on neví, kdo je. A je ztracená v tom svým. A nepomůžají od toho právě ani cesta na baly, ani změna práce, ani kaming out, nic jí nepomůže k tomu najít sebe samu. A takí ta cesta teprv čeká. A vlastně díky tomu setkání si myslím, že se oběma tak jako křísnou ty věci, ve kterých oni jsou zrovna ponořený, že ta lenka najednou může vidět, a i takhle se dá žít. A ona vlastně už nemá těch možností moc tahle dáma, ale furt to nevzdává. A ta Mdalena zase skrze tu mladou ženu vidí. Já ještě můžu něco zažít, protože on mi nabídla své přátelství a co je víc, jakože se mnou ztrácí svůj čas. Takže vlastně tak.
SPEAKER_02Já musím říct, že i pro mě právě bylo dojemné to propojení a vlastně toho stáří s tím mladím, protože 37 let je podle mě pořád mládí, určitě se o tom dá takhle mluvit. A moc pro mě byl i silný zážitek právě v tom, že člověk si uvědomí, že ačkoliv už je starý, tak uvnitř je to pořád on. A mě tohle často říká i moje maminka. Ona vždycky říká: Víš, asi furt připadám, že jsem ta mladá holka, protože já se nevnímám, jakože bych nějak zestárla. Uvnitř jsem to prostě pořád já a myslím si, že takhle to bude až do té smrti. A to pro mě bylo asi nejintenzivnější, a proto jsem to tolik s tou Maldinou prožívala, protože jsem přesně v ní právě pořád viděla tu mladou dívku, která je na tom nádraží, kde prostě odbavuje ty vlaky, kde prostě se zamiluje, kde žije ten život a že jedno si je 90 nebo 27, prostě furt i tovana. A tohle je mocné poselství vlastně i té knížky pro mě. A kdyby si sveru mohla třeba vybrat z jako z těch postav, by si chtěla třeba kamarádi, tak byla by to spíš ta Magdalena nebo Lenka, možná teď v dnešní době.
SPEAKER_00Byla by to ta Magdalena, to je ta moje. A proč proč rotože, jak jsem říkala, to přátelství, ta obgenerační nebo mezigenerační, si myslím, že je tak strašně důležitý a obohacující. A že já fakt jsem nesmírně vděčná za to, že jsem mohla se svýma oběma babičkama prožít velkou část svého života. Ta moje druhá babička, tatínková mamka mě opustila letos a furt s ní mám tendenci povídat a bude tam obrovský prázdn. Je to takový to, že jdu z práce a chci zavolat jenom babičce. Baby, prostě se stalo tohle. A hrozně mi chybí taková moška, jako ta holka, která ona mě jako nesoudí. Není to tam moje mamka, není tam ta přísnost, ta výchova, ale je tam už něco takového, co vlastně my si nemusíme vysvětlovat, a já se nemusím zodpovídat. A já si prostě myslím, že každá holka potřebuje svoji babičku a je úplně, jestli je biologická nebo ne.
SPEAKER_02Teď mě to teda hodně dojalo, protože já jsem bohužel nemě to štěstí. Ale každopádně máš i teď někoho, když odešla tvoje babička, třeba nějakou starší kamarádku, nebo zamýšlíš o tom, když ti vlastně chybí, že by si nějak vyplněla to prázdno po ní, že by si zřána šla takovou starší kamarátku.
SPEAKER_00Ty tohle je úplně strašně krásná otázka. A já mám pocit, že čím jsem tady obě dojmeme, ten díl bude opravdu hodně zajímací. No, že vlastně mám fakt chuť povídat si víc, třeba mám i nějaké tetičky v rodině, nebo víc. Že mě třeba mrzí, že babička měla sestry a jako z tačkové strany. A tam tu rodinu moc neznám. Když to jako z maminčeny strany, tak tam ta rodina fakt jsou obrovský jako my každý rok slavíme do žínky. To se teď budou právě kola poslední víkend v srpnu. A ná se tam se jde třeba 60. A to je fakt jako rodinný klán jenom z té jedné strany. A to je tam jako fakt člověk cítí tu sonáležitost a to, že i když jsou tu nějaký babratranci a se stříňatá přes třetí koleno, tak je to vlastně. Je to ta rodina. A myslím, že je to tak strašně důležitý. A možná i jako. Mně se totiž stala ještě jedna věc, kdy si před lety. Já jsem bydlela na letný a na lavečce tam seděla paní, a prostě já jsem jí pochválila sukně. Já jsem prostě říká, že má úplně boží sukně. Krásnu. A to byla jako babička, a ona říká: tu jsem si spíchla. A já prosím. No, já prostě si občas takhle po večerech šiju. A já jsem tehdy dostala po svíj babičce šicí stroj z Starou singrovku. Já jsem na tom neuměla nic ani stejně, jenom jsem to měla jako stůl. A já si říká, no, nějak bych se taky chtěla naučit. Tahle se jmenovala Apolena, kdyby to náhodou někde zachytila. Taky jako zdravím, a myslím na ní. A tohle se mi stalo random v tom parku a my jsme se jako navštěvovali s tou Apolenou. Ona mi zprovozněla ten můj šicí stroj, naučila mě na tom šít. A já jsem se jí pak už dlouho neozval. Nějak jsme se ztratili ze zřetele, vím, že ona se možná i někam odstěhovala a nevím, jestli na ní mám. Myslím, že nemám právě telefonní číslo, že jsem někde pak ztratila telefon a ti měla předtěji. A tohle jde. Takže ono vlastně si myslím, že i být vnímavější k lidem, protože takhle ve své generaci se strašně dobře seznamujem, že vlastně prostě nevím, si se jdem tady na buk a vejť už si tykám a může se s tebou příště domluvit kafe a je to jako easy. A myslím si, že by to mohlo být takhle jednoduché i v jiný té generační rovině. Že jenom stačí možná někam zajít. A nebo být jako bezprostřední v tom kontaktu třeba v tramvají v metru a nemůže to být jenom chcete si sednout, ale může to být. Ježíš, vy máte hezký boty, to je dobrý icebreaker pro ženský mimochodem, nebo pochvalit na už. A často ty paní se hrozně rádi dají jako do řeči. A pak zjistíte, nevím, že bydlíte obblok a že máte stejného psa a že chodíte prostě na stejný místa, že má ráda tohle kafe. A vlastně myslím si, že by bylo hrozně hezké, kdyby lidi víc komunikovali napříma generacema. A tak ono se to děje. Teď se často děje, školkový děti chodí těšit babičky do domova důchodců. A vlastně i ta společnost to ví. A my jsme se jenom vzdálili takovým tomu, že tomu komunitnímu způsobu života, že jsme se dali do těch nukleárních rodinek, ale ono nám to hrozně chybí jako té společnosti. A pak vlastně jsme vydělený, že nám chybí takový ty, nechci říct babky, kořenářky a vědmi a takový ty strašinové, co předávají své mu zkušenosti.
SPEAKER_02Je to pravda. Já si taky myslím, že to trošku chybí, že jsme se všichni tak jako samostatnili a všechno zvládneme a na všechno si sami přijdeme, ale tady to je moc hezká představa přesně toho, že si jdeme pro tu radu k někomu mnohem staršímu, kdo už toho opravdu hodně zažil. A mně jako tom tady vlastně i vyprávíš to evokovalo. Já jsem během kovy chvíli pomáhat do nemocnice a tam jsem se právě seznámila s jednou úžasnou starou dámou. Ona tam bohužel teda pak i zemřela, ale ona během toho, co jsme se takhle potkávali, mi vyprávila svůj příběh. A dokonce jsem zjistila, že ona kdysi bydlela v domě v kardině, ve kterém teď já bydlím. To bylo taky, věřím, že jsou to někdy věci mezi nebem a zemí. A vyprávila mě, jak tam chodili v kadině do hudebního divadla, Oldřicha Nového ještě a to bylo pro mě přesně to, jak mi chyběla celý život ta babička. Tak já si vždycky takhle občas někde taky někoho najdu. A přesně jsem cítila, jak moc mě to obohatilo, jak moc mi to dalo, a že jsem se za ní vždycky těšila do té nemocnice, ažkoliv to prostředí. Bylo pro mě těžko zvladatelné, že nejsem zdravotní sestříčka nebo jsem na to zvyklá. Tak tohle bylo takový to, že se těší zase za tou svou kamarádkou. Takže možná tím někoho ponoukneme, že třeba není vůbec špatný najít nějaký domov v duchců. Nevím, vůbec, jestli se to dá veru, jestli třeba tohle si nezišťala. Si můžeme my jako obyčejný smrtelník zajít do domova duchů a říct, já bych jsem si tady s váma chtěla jít povídat. Nevím, jestli můžeš úplně zajít za random babičkou a začít na si to musím domluvit nejdřív.
SPEAKER_00Ale myslím si, že třeba zrovna jako takový to čtení těm babičkám a dětím. A nějaký určitě to jde. A myslím, že jsou tomu lidi otevřenější a otevřenější. A to si taky myslím, že vlastně se stalo v té společnosti, jak je fakt ten kult toho mládí, tak jako strašně přehnaný, že vlastně se ty staré lidi, jak kdyby odsunuli stárnout, a úplně bojíme se stárnout a hrozně to někam odsouváme do nějaký jednou zóna a tam prostě to netýká ne. Ale bylo by skvělý, kdyby jsme se toho všichni mohli dožít, protože to je jednak, si myslím, velký privilegium dožít se 90 let. A zároveň je to fakt obrovská úcta k těm lidem, kteří vlastně vím si kolik oni prožili věcí. Jak je ten život strašně turbulentní a to jsou lidi, kteří se prosmýkli druhou světovou válkou a prostě neuvěřitelnýma dějnýma událostmi. A zároveň stíhají žít v tomhle světě. Takže mě to přijde fakt neuvěřitelný a strašně obohacující, a jsem takovej gerontofilm.
SPEAKER_02Je to inspirativní neuvěřitelně. Dobře, když se vrátíme zpátky ke knížce, tak ty si tedy říká, že konečně si pak začala psát a dloučí trvalo napsat tuhle knihu. Díky, že jste doslouchali až sem. Celý rozhovor si můžete poslechnout na mirovíru.cz Lomobábovky. Moc děkuji za vaši podporu.