SPEAKER_00 0:32

Čau. Ne chci chutnat a mezitím než to dokropeš, tak se chci zeptat, jestli slyšel jsi v nedávné době nějaký jiný podcasty. Jakýkoliv jakýkoliv. Nebo jestli pravidelně něco posláš.

SPEAKER_01 0:49

Neposlouchám. Ale jsem tam si pustím ještě něco nebo s fotbalem a někdy tak nahodil se stane, že něco zaslechnu, ale že bych aktivně něco poslouchal to ne, tak vůbec.

SPEAKER_00 1:09

Já mám takový dva tři oblíbený. Neposlouchám je aktivně jenom, když je prostě jako čas v autě, hlavně teda v autě. A zjistil jsem, že takový to naše auto kstené ho posluchači tak vás tady zase vítám. Co mi vlastně už nejde po xátý přes jazyk a už nevím, jak jinak, to začít. Tak jsem vlastně zjistil, že to v pohodě, že to úplně, že takhle. Téměř každý díl každýho podcastu, a není na tom vlastně nic zvláštního. Ale potřeba se přesto přenést. Možná ty to máš stejně, že už si tisíc věcí tisíc témat opakoval deset tisíc krát, a tak máš v hlavě takový podobný zásek, na začátku každého našeho nového dílu. Ale k tématu. My jsme jak v anatomii, tak vlastně tady v té sérii, podkástu párátka do myšlenek, natáčeli díl tady v té sérii, to byl myslím devátý díl, jmenuje se Diagonála. A ty si tam nějakým způsobem popisoval vývoj duše. A já mám takovej příklad ze života a potřeboval bych od tebe teď na konkrétním životě jednoho známého, vlastně jako vysvětlit, co se to děje a k čemu to je. Protože tady ten známý je fajn kluk, mladý před 30, ženatý že je takovej spokojený, nalajnovaný, dopředu naplánovaný život. A záměrně i s tou manželkou ho plánuje takovým způsobem, aby jej nikdy nic nepřekvapilo. Dokonce mezi sebou mají svůj kalendář. A ona, když potřebuje, že ve čtvrtek ne ve čtvrtek ve středu. Ve středu jsou v penislevy. Ve středu, to si pamatuju, je důležitý. Ve středu potřebuje, aby si zajel do peny, protože tam bude ve slově to a to. A to se nám jako hodí, protože ušetříme 20 korč. Tak mu to dá do kalendáře. A on ví, že to má v tom kalendáři a je spokojený a je klidný, že ví, že se ten den ráno podívá. A nic ho vlastně nepřekvapí, nic ho nevyvede z míry. Takovej ten amant nebo ten nápadník jedný slečny z básníků. Velice mi ho připomíná. A že je si takový spokojený, šťastný život, ale vlastně když se na to podíváš okem duchovně hledajícího člověka. Tak je to zombík. Je to jenom prostě jako buňka v tom systému, naplňující ten mechanismus toho něčeho a vlastně to vypadá, že vlastně nikam nespěje ten jeho život. Ale to určitě nemůže být k čemu takovýhle typ života, který je to. On i tak mluví. Vůbec nedovedu si ho představit rozčílený. Ale nerozumím tomu, k čemu takovýhle typ života, inkarnace vlastně jako by duš je. Je to nějaký odpočinkový život. K čemu to je?

SPEAKER_01 4:58

Já myslím, že pro spoustu lidí je to takový vlhký sen takhle žít. Takže věřím, že mnoho lidí to to poslouchá, že se jim teďka úplně zesklička, že je. Takhle to taky chceme mít. Ale ono to velmi jednoduchý. Prostě dokudě tomu člověku vyhovuje a přijde mu to, že to je v pohodě. Tak to prostě takhle. A už mu to nebude vyhovovat a začne ho tohat, že něco divně nebo že se nudí nebo. Prostě se vždycky něco přihodí, co ti z toho vytrhne, když je čas. No a on prostě přijde ten čas a bude připravený na to poznat v životě zase něco jiného. Tak se něco stane. To za a za. Třeba tohle je takový, že si řekl před životem teďka půjdu jinak. Půjdu na to takhle, že to bude všechno jasné dané, žádný problém, žádné starosti, všechno je nalajnované. Žádný existenční problémy, nic, žádný starosti, nice. A ukáže se, jestli je tohle rychlejší cesta k tomu světlu. A nebo jestli to byla rychlejší cesta tehdy, když jsem žil jako Bohemka. No a tak ten život běží. Je takhle je to super. Tak fajn. Tak v tom není žádný problém. Nějakým způsobem vůzovkách duchovní doprovod má dobču. Duchovní doprovod je někde na havaj. Poudička tam leží u pláže, opaluje se, nic neřeší. Má jenom u sebe takovej takový ten, co máš zabřečí mimino. A to jako celý. Ale ten život je úžasný v té nevyskynosti v tom, co přichází jako z toho kolektivního ducha nebo zároveň z nevědomí. A pak se může stát, že najednou do téoby toho klidu, z jejich pohledu té dokonalosti. Vytvoří to, že bude muset začít jinak fungovat, jinak přemýšlet a tak. Ale ono se to časem ukáže, až ten člověk bude starší, je to 50, tak si vzpomene na to, že doužil takhle. Pak se něco stalo, žil něco jiného a bude mít možnost porovnat co lepší. A tak dále. Těch důvodů, proč to takhle někdo má, proč to takhle někdo žije, jako dost, ale chci říct, že jedna věc je, že tam musí být ta vůle, že on takhle chce. A druhá věc je, že mu to vlastně ten život a božství. Mě se dalo říct, že to takhle vlastně jako dovolí. To vyší já, že mu to takhle dovolí. Protože kdyby to tak nemělo být, tak se může stavět na hlavu a to tak nebude. Když to není nějakým způsobem plus minus schválený postup jak vyzrá, tak nikdy nedojde. To je to, co jsem říkal, co říkám vždycky, teď každý, kdo teď poslouchá, kde je, v jakém prostoru je, s kým je, nebo sám je. Tak kdyby to nebyla podporovaná cesta, tak by v podstatě v té situaci v tento moment člověk takhle nebyl? Prostě existuje miliony hejátek, jak to udělat, aby člověk okamžitě během pěti věřin začal zažívat něco úplně jiného. Takže pokud to takhle stačí a je spokojený. Tak proč ne?

SPEAKER_00 9:58

A tak to musí nějak souviset i s těma s těma časovými voknama, které jsou nějakým způsobem předplánovaný. Takže je, ve kterých se třeba může dít to, že se nic neděje. To zase já to nechci úplně hanit. On je hrozně šikovnej, podnikavý tady. V žádné případě neplánuj se svojí manželkou děti a jenom jezdí vlastně tady po Evropě po zábavních parcích a rezervacích a prostě se jako užívají ten život. Takže asi do nějaký míry ta duše se vlastně cítí. A když na to koukáš z pohledu člověka, který žil dejme tomu nějakou horskou dráhu, třeba posledních 10-15 let, tak ti to přijde hrozně jako plochý. A já, když se na to takhle dívám, tak mi to fakt přijde, ta duše prostě zajela do nějakého depa v rámci tady toho časového okna, který máš pravdu může zítra skončit a může skončit třeba až za 10 let. Se vlastně nic neděje. Nic moc se nedě. Já se takhle na to vydám. On to může třeba vnímat úplně jinak. A tady k tomu bych potřeboval připomenout, je to té duši jedno. Má ta duše času dost. Může si dovolit nechat to tělo strávit. 15 let s neděláním.

SPEAKER_01 11:50

Otázkou je, jaký má z toho on pocit. Pokud se cítí v pohodě, spokojený. Tak v tom není problém. Takhle je nastavený, je tam, kde je. A na té platformě vědomí, kde je to všechno, co je s ním spojený, tak je to OK. Netáhá někde. A pokud jednou ta duše nespokojená, nebo přijde nějaký změna z hůry, tak se to stane. Dokud je spokojený a nemá s tím problémy, pokud před sebou to jenom nehraje, před tou parterkou, že takhle žít, takhle to je dobrý a tak, dále. Tak dobrý, tak v tom není žádný problém. Pokud by to hrál, nebo pokud by se sám sebe zapíral, sám sebe utlačoval a snažil se je za každou cenu jenom vyhovětně, tak je, že to v něm někde ve skutečnosti uvnitř to bopná, bobná, bobná. A ta změna přijde to jasný. Ta změna přijde ve velký. Takže buď je spokojený, mu to zatím vyhovuje. Takhle je vybavený tak, že tohle je prostě zatím pro něho to praví ořechový, tak to není problém.

SPEAKER_00 13:35

Takže jestli nás teď poslouchá někdo, kdo tady tím způsobem žije a je tím, což je naplňovaný, je spokojený, tak si s tím vlastně nemusí nějak zvlášt hlavu.

SPEAKER_01 13:51

Jasně. To prostě pak, když už řekl, že se dostíš, nebo že ti to časem začne připadat málo, nebo chceš nějaký jiný vzrušou. Máš jiný nápady, jak trávit čas a tak dále. Tak to dozrá, to přijde a pak přijdou ty změny. To je celý. Takových lidí, který třeba to měli tak, že začali žít už od mládí, bezstarostně. Měli všeho dostatek a všeho. A to jim prostě vydrží dlouho těm lidem. Třeba do 35, 40. Satba, děti, klíd, pohoda, manžel vydělává, sto měsíčně. A vlastně všechno je úžasné krásné. Obě dvě strany rodin tleska. Se chlubí, my máme tady ty děti. Oni mají děti. A teď byly nadovený a to prostíte ty fotky, oni jsou ta krásná, úžasná rodinka. No, takhle někdy běží, dostatečně dlouho, ano, ale pak stačí jenom úplně detail, který vlastně vytvoří tu změnu. Ten detail to může být cokoliv. Někde je to jenom příchozí myšlenka, někdy je to nějaká malá akce. Někde je to nějaká malá akce. Někdy si stačí, že ti někdo nějaký dobrá máš takově k narozeně nám si přičti. No, prostě třeba do roka do dvou klidně nezůstane kámen na kamení. Takže to bych se tím nějak netrápil, že to klučina, že to má nalajnovaný od rána do večera v kalendáři. Ž manželkou žijou takový biorobotický život. Ale to je možná z pohledu nás, ale z pohledu jejich je to úplně dokonalý, perfektní skvěle zařízený a výstavní život, bych to nazval.

SPEAKER_00 16:18

No, to je právě to, s čím nemám tak velké zkušenosti jako kde, ale dokonalý zařízený výstavní život těposou. Na tom nerosteš do té hloubky. Proto se nad tím pozastavuje.

SPEAKER_01 16:33

To může být jenom součást té cesty. Součást cesty stejně jako když chceš dojet, já nevím, tady z Prahy. Z Prahy do kalábry, tak jasný, že taky neujdeš najed za takem a máš pauzi. A ta pauza je taky důležitá. Máš pauzu, zastavíš a na chvíli prostě musíš odpočívat a tak, tak dále. A to je přesně. To je takový milý oddech. A to nikdy nevíš, co přijde dál. Vždycky říkám, že když se tohle děje, když někdo takhle žije, funguje, a je úplný klid. A vím, že ten člověk předtím neodžil určité věci, na které by se dalo říct. Tam to bylo jako růst. Tak je jasný, že to přijde. Žady tenhle život není úplně komplet dovolená. To jako není.

SPEAKER_00 17:45

Teď si to řek přesně. Žije téměř každého člověka tady v Česku, že život je vlastně jako dovolená. To je přesný.

SPEAKER_01 17:58

Ale ono prostě lidi, ale fakt i do 50, do 60 lidi mají jakože vůbec neznají žádný problémy starosti. Jsou takový lidi. Že jak se říká, že mají prostě tu hojnost. To je to zprostý slovíčko v úvozovkách. Ale nemusíte mi všichni pát, že co máme proti hojnosti nebo ně podobného. Ale pak se stane, že i těch 60 začneš prožívat jako něco, že to bohatě stačí pět let. Tak se přihlásí k babíce k děvi, že můžu u vás být. A to v nouče zatáhne do toho domu. Těm svým narodičům zatáhne dostatek pohybu, problémů s starostí, zvláštností, novod. A než se toho vnučátka i když ho milujou, rá době zbaví, že vnučě už je schopný někde bydlet žít sám, tak prožijou za pět let je takový takový drámo. Že to stačí. To takový masakr, že najednou zjistí, že existují zločinci fetáci, co to je jako drama bases ve 3 ráno. A spoustu jiných. Najednou řeší, že jejich vnučká nebo ti ho dní a nechce to dítě. Teď najednou akce, že se musí někam sedat na potrat. A najednou to, co ty lidi se tomu vyhýbali nebo ani nevyhejbali, prostě žili tak, jak žili. No tak to dostanou na sevírovaný na staré kolena ve velkým. A prostě to proškolení jako přijde.

SPEAKER_00 20:10

No, fajn dobře, to si už začínám umět představovat. Ale pořád to znamená, že pro někoho, kdo se třeba probudí ve 20 nebo ve 30, tak je tam podstatně větší nárok od toho ducha duše v tom plánu na to, co vlastně se očekává. Ale co by jako ten člověk vlastně mohl stihnout třeba do nějakých 70-80, než když se ti tady to spustí až v 50, v 60. Protože ty už máš na sobě na baleno zkost na tělo tolik vlastně vzorců, a tolik myšlenkových pochodů, že to už ti ten duchovní doprovod v 50, v 55, jako horkotěžko celý schodí ze stolu, aby si to stavil znova. Proto na to není čas.

SPEAKER_01 21:08

No ale o to nejde. Protože ty nemusíš úplně za každou cenu vytvářet, že by jsi řekl, že jde jenom o ten život od 0 do 70, a ten film musí proběhnout od 0 do 70 přesně nějakým způsobem. Protože určitý nový cykli, najednou začnou, třeba v těch 50. Nějaký cyklus, který se rozběhne, ve kterém je započítáno i to, že odejdeš. A on potom běží, běží, běží a běží dokonce, až když se znovu už rodíš, přijdeš třeba znovu, kluba, nebo znovu, jako holka, nebo kdyby si přišel to jedno, to druhý pohlaví. A ten cyklus ti skončí třeba až v dalším životě ve 30, ale tam byl prostě započat. A byl započat tady tím koncem rádu by klidu. Je započat třeba tím, že dostaneš nějakou pořádnou nemoc. Traje nakonec ve finále po třech, čtyřech, pěti letech bojování o to, aby ta nemoc nebyla. Tak nakonec člověk prostě umře. Ale díky tomu těch pěti letům na konci, člověk změní úhle pohledu, úplně na všechno. A ta transformace je prostě zapatá. Běží vlastně v té úrovni toho života po životě a doběhne určitý ten cyklus, až dokonce v tom dalším životě. A proto lidem někdy se to odmává počas života, že něco skončí a něco nového začne. Takže protože ten cyklus, jakože se narodíš a umřeš je jako jeden z těch mega hlavních cyklů, ale těch cyklů, který jako slokový začátek a konec, je jako víc. Některý začínají v 15, některý začínají v 60 to je různý.

SPEAKER_00 23:17

Myslím, že chápu. A teď teď ten protipoly té situace tady známého. Že ten člověk od nějakého věku to je jedno 20, 25, 30. Vlastně nežije ten spokojený život. Ale ne, že by se existenciálně pral s něčím. I když je takový chvíli, tak je dost. Ale to už je to něco. Ale než je ten spokojený život ve smyslu, že cítí. A třeba tomu ještě nerozumí, že ta duše na něj vlastně tlačí. Ale protože od rodičů a práčů a prostě dne se bať všeho možného včetně ještě dalšího příručního zavazadla plného strachu. Tak vlastně mu hrozně dlouho trvá. Třeba dva roky, pět let, sedm let, než se do něčeho rozhoupe. A vlastně zase může se to jevit, že sedm let strávil tím, že se strachoval, a pak ten první den osmýho roku se všechno ve vteřině otočí. A najednou včetně těch sedmi let strachu, to všechno začne dávat smysl. A ten člověk najde vlastně ten smysl. I když se mu ta osobnost se tomu volání vlastně té duše sedm let zuby nechy, bránila, a je promrhala vlastně jenom tím v těch depresích a v čem ještě. Jaký tohle má smysl, že tě ten duchovní doprovod a ta duše nechá. Prostě nechá. Třeba 5-7 let se trápit v tom, že i díl, že co já mám vlastně dělat se životem. To, co žiju není ono, ale já nevím, co mám žít. Dožiju se někdy toho, že konečně prozruju. Jaký tady to na druhou stranu má význam pro vývoj ty duše.

SPEAKER_01 25:31

Nohle, to je taky jednoduchoučký. Tam jde o to, že ten člověk někde v něm rostou ty tlaky. Ta změna se v trichtý pomalu plní. Ty pocity se tam skládají plní. Tože ten člověk je jako zazděný, zabiton. On to sice nějak cítí, ale vlastně tomu pocitu neřeší. A vlastně to jenom udupává v sobě, udupává, zaplácne to tím, že já nevím, dělám něco a jen hraje nějaký hry nebo něco podobného, prostě to jako nezajímá. Ale v něm ta nespokojenost se plní. A momentě, kdy se doplní celý ten trichtý a přeteče první kapka, tak to, co si řekl, že přijde první den prvního měsíce po sedmi letech. A ten člověk nemů z ničeho nic se řek a na tom kompunelu změčkne, že prostě haj geometrii, jaká světelná geometrie, a začne tam něco hledat. A vlastně kdyby ze dne na den to vypadá, že kdyby z ničeho ní. Proběhne ta změna. Ale ona ve smysl běžela těch 7 let. Ta změna to se v něm jenom plnilo. A to tak běželo. Že se hrálo na to takzvané kritické množství. Takže až se to celý doplní, tak on se změní. Tak ok. Tak ho nechme. Ať se takzvaně to přežere. A když se toho přežere, tak přijde ta změna.

SPEAKER_00 27:07

No a není to. Já to koukám možná moc jako lineárně a ekonomicky. Ale není to vlastně jako kuškodě té duše, že jo. To nevadí, že se jako 7 let ta osobnost tráčí. A tím to musí nějakým způsobem dosedat i na tu duši. To nemůže být z toho odvařená, že ten člověk to nevnímá nebo naopak vnímá, ale bí se, nevěří, brání se tomu. Co ta duše na to vlastně.

SPEAKER_01 27:43

Ta duše si prostě počká. Ta si prostě počká a ta to prostě zrope. Ta to prostě zchrope a prostě si počká holt a prostě do kavarí to tak jako nenarosté. Že ty emoce jsou tak brutální. Že vlastně stopne i tu osobnost. Takže to roste postupně to roste. A to, že to přinesé určité následky s tím se jako počítá do budoucnosti v tom procesu. Ty následky. Ale důležitější je to, že ten člověk se finálně probere. Takže ta duše to tomu jako obětuje. A obětuje to. Ta časovost je daná vlastně tím naplněním té nespokojenosti, dosažením toho kritického množství a pak je vymalováno. Přijde ta změna.

SPEAKER_00 28:57

To je asi ono, že se na to pořád nejsem schopný podívat z toho vyššího pohledu, z pohledu té duše a nějaké téší časovosti, protože to mi nedává smysl kopat 10 let já, a první den jedenáctého roku se vlastně proje. A pak jí třeba jenom tři roky, ale zase zahrabat. To je to takový zvláštní, z toho lineárního úlu pohledu obyčejně smýšlícího člověka to vlastně nedává smysl. Proto se na to ptá.

SPEAKER_01 29:33

Ono to dává velký smysl, protože se ta bytost z toho ponaučí. Ona se nejenom, že se probere, nejenom, že se probere, ale zároveň ten dojez těch následků, to je jako dalšíum o tom, jak se ten člověk probral, co to sebou nese, co to dělá. Když vlastně moc tríkuješ a nevěnuješ se sám sobě a to je velmi důležitý. A je to taky učení o tom, že to funguje, že ty můžeš něco něčemu rádu obětovat i ve zdraví a podobně. Ale pak obrovskou sílu má ta harmonie, to světlo, ta božskost a ty jsi si mnohy kupil leta leta prostě nějaký průser a to, co jsi kupil třeba 10 let, tak jsi pak schopný za dva, za tři roky, podle toho, co to je, jsi schopný vlastně ten problém vyčistit a vyřešit. Ale ten dosažený růst se prostě počítá a to jde. To bychom se takhle dostali ještě na mnohem hlubší témata, který si osobně myslím, že to úplně není o tom to říkat do někdy, když už seš zralý, tak chápeš jako ve spolupráci osobnost a duše. Ty už rozumíš tomu, že aby si se nějak cítil, aby jsi dosáhl určitých pocitů, určitých věmů, určitého růstu. Tak už rozumíš tomu, že potřebuješ sám sebe vzít a nějakým způsobem se sebou nakládat. A když už se znáš a třeba víš, že seš lampil, že se člíný, tak si vymyslíš, že si na sebe užiješť nějaký byč si na sebe užiješ, který tě vlastně drtí do kolen, aby si fungoval. A aby si se dovedl k těm věcem, který tě jako nutí se víc a víc proměňovat v to lepší. A jsi schopný potom sám sobě nastavovat určitý takové jako meze a řáddy a takový v obvozovkách bolístky, že ty víš, když to něco neudělá, že to bude bolet. A tak prostě vymyslíš něco v tom životě nebo to necháš naopak plynnout nějaký pruser. Kte je jasný, že v momentě, kdy on dosáhne toho kritického množství, že ty zapneš. A konečně se jako zase posuneš, že začneš bombím makat. Proto ty potřebuješ z toho průseu vylíst, protože to pak není srandá, nakonec to i zabolí, ale víš, že to jedinice těmí. Na někoho platí dobrý policajt, a na někoho platí ten zlej policajt. A někdo potřebuje kombinatoriku obojího, k tomu růstu. A to je potom už velká znalost sebe sama, jak se člověk sám sebe dobyčuje, donutí k tomu aby neustrul na vavřínech. A vymyslel ty věci tak, že ty se prostě donutíš k věcem, který kdyby si byl bez starostí, bez problémů, s hromadou peněz, ve špičkový kondici, uměl by si čtyři světové jazyky. Tak by na to nikdy nedošlo. By zvukam odletěl. Tam by sižil na pláži pod palmí a měl by si vlastně všechno a všechny jako úpr. A tak hold. Tedy nemůžeš mít hold ty miliony. Nemáš nahadu se učit další cizí jez. Tak to necháš být. Proto je jasný, že kdyby se to fakt perfektně naučil, že už bys bral čárnu někam na zaoceánskou loď. No a tak. No tak prostě už víš, co na tebe platí. A můžeš si to v tom vnímá. Tak to už je takový jako další level toho, jak se k něčemu dokopat. Nebo jak to vlastně vytvoří, že se ti z něčeho trošku zvne pašl. Že zase jsem to udělal, a už zase jsem. A vlastně tady tím zvláštním způsobem člunký během. Tak tady člunkovým během, přesně jeden. Takový běh se běhají takzvaný liney. A jdeš jako dopředu, dozadu. A zase ještě víc dopředu a dozadu, a ještě víc dopředu a dozadu. No tak vlastně pochopíš, že to je tvůj způsob, jaký můžeš kráčet k cíli. A o to jako do, aby se každý poznal tu osobnost je. Co na tebe platí a co na to neplatí. Protože někdo na tebe hodňoučkej, tak zjistí, že nebudeš nic dělat. Když na tebe někdo příliš přísne, tak víš, že budeš až moc utíkat a užívat si každý vteřiny toho, kdy nemusíš nic dělat. Opět. Ale kombinatorika jednoho a druhého může vytvořit to, že člověk takovým jako. Tím člunkovým během, se člověk donutí vlastně k systematické práci a prostě nezabředneš a furt něco vytváříš. Nebo furt jdeš vpřed v tom, v čem chceš jít v před. Ach to tak jako nazval. A když se člověk nezná tu osobnost, když se nechápeš, tak to musí prostě dělat ten život za tebe. Prostě to musí se to naordinovat tvrdě. A pak se lidi diví, že žijou v nějakým uzavřeném, že ten život se uzavřel do taký kostičky, že z toho není úplně nějak vyvíjet ven. Nebo se lidi uzavřou do nějakého šílenství, který vypadá, je to prostě je na dlouho. Nebo se stanou jiný situace. Teď nedávno bylo, že nějaký ten týpekem někoho zrazila. Tak prostě najednou se ti vytvoří situace, která jako ti vlastně staví tvrdě mantinely a ty najednou něco musí. Máš tady zcela jasně musíš já nevím, za pět let zplatit. Teď si vymyslím nějakost, musíš splatit třeba za pět let 5 milionů. Teď nesmíš vlastně žít v zahraničí, nesmíš tohle. Nmíšně utrácet nějakým svým dále. Ale vytvoří mantinely, a ty prožiješ za těch 5 let takovou nádheru. Že si pak uvědomíš, jakýže to bylo boží, to všechno předtím, a jaký to bude boží to všechno potom, až to zmizí všechny ty mantinely až najednou. A tam si ukáže, co jsi pochopil, co jsi se naučil, jestli to k něčemu fakt vedlo a jestli to znovu nezopakuješ nebo tak podobně. No to taková výuka vyhoda. Buď se znáš sám a umí si sám sobě dělat toho učitele. No, nebo neznáš. Ale ti toho tvrdýho učitele musí dělat sám život.

SPEAKER_00 38:07

No, ale tak to většina lidí žije v tom druhém scénáři.

SPEAKER_01 38:13

No. Prostě život je škola. Prostě tak to já no. Pak je ten druhý případ, co jsi říkal, ten klučina, kdy to má všechno anajované, všechno je to jasný, všechno je to dané. No, a pak je problém, že taky tam něco ti poslaty není úplně jednoduchý ten čas běží. Pak už se musí zasahovat ve velkým se pak musí přijít kambol. Protože tam vlastně nikam není do té zkulinky toho života toho člověka poslat nějaký jemný náznaky, nějaký znamení. To nemá. Kudik. To ten člověk prostě všechno odignoruje. Tak pak se řeší tady ty zatvrzený případy, pak se to řeší tvrdýma karambolama. A ten člověk teď je budíček. Teď to začalo.

SPEAKER_00 39:16

Co si potom představit? Karamou.

SPEAKER_01 39:19

Všechno možný. Karambol je. Jakákoliv situace, která tě vykmitne do extrémních emocí a do šoku, do traumatu, nebo do zázraku, třeba i v dobrý. Cokoliv. Ten člověk prostě si takhle žije krásně, 10 let. Všechno je super. Ten člověk je hodný, milejí všechno, nikdo nic proti němu nemá. Vynáší kož platí daně. Platí si zdrávko, ženu pravidelně v sobotu mezi 10. a půl jedenáctou večer pomiluje. Všechno udělá úplně přesně a běží to 10 let, až do momentu, kdy jednoho jde spát. A nějaká extrémně temná postava prostě mu začne zvedávat jako deku, začne ho třeba dušit pod krkem nebo něco. A ten člověk zažije takovýhle exempore, z který je vyděšený, vystrašený, prostě hotový. Teď co k přichárovi, tam zjistí, že to nebyl moc dobrý nápad. Půdu psychologovi tam taky zítane moc dobrý nápad, protože to bude stá peníze a psychologů, nic neřekne. Tak začal nějakého psychoterapeuta a pak ho odkážou na nějakého štírance a látnustá, že já znám někoho, by ti to mohl říct. A takovým způsobem pak ten člověk najednou se mu nedusi na den jako otevře úplně jiný svět, že tohle existuje. A ten člověk jo těžko může potlačit a tvrdí, že se to nestalo. Protože ten duch mu dá prostě takový čudy, že vlastně i kdyby začala to brát prášky, tak to stejně nevymáže. A když to vymaže, bude dělat, že se to nalhává, tak přijde další jako budíček to jednoduché. Když ráno spíš, máš do práce, zazvoni budík zaplácnej spíš dál, tak za chvíli zazví znova. Prostě nějaký opakovaný budík. Budeme se bavit o mobilu nebo o něčem a prostě tak. Takže a to může být tohle, může to být auto nehoda, může to být cokoliv, nebo jenom někdo umře v rodině. Nebo divnou shodou okolností se stane to, že sice má dvě děti, ale najednou chtějí mít třetí, že to bude super, ale národí se trojčata. Takže jich je pět. A těch pět dětí už jako probudí toho člověka, že to přestává ty věci vycházet. Najednou zjistí, že ten stát má k tomu nějaký postoj, že peníze to jenom nějak od státu, že tohle funguje takhle, že tohle nefunguje, takhle funguje. Okolo blíží. Fujou jenom nějakým způsobem, že na to nemají každý den náladu jim pomáhat něco hlívat. No tak dále. A prostě ti něco to proprobere. Něco přijde. Pak začíná jinak ta hra.

SPEAKER_00 42:32

Říkáš to pro. Takže není možné, aby tady to, v čem žije ten známý, aby to takhle vlastně dožilo do konce života.

SPEAKER_01 42:47

Tak z toho, co popisuješ, to je jenom tvůj popis. Jenom z toho se těžko z toho vycházet do nějakého většího pochopení nebo to, jak to má, ale prostě není. To jako. Prostě to není možný.

SPEAKER_00 43:08

Počkej, teďka zvuš tu odpověď, protože na co se tě vlastně tam je. Jestli je možný od začátku do konce života bez horských drh a karambolů a tak dále. Pokud zvadnej, spokojený, šťastný. Ale to je jednoduché.

SPEAKER_01 43:26

To jako můžeš. Můžeš to žít celý život. Ale ty se musíš mít aktivní přístup k tomu sebevzdělání, k sebepochopení, sebehledání. Pokud ho máš, no tak oK, tak si prostě plníš svoje, tak jako dobrý, ale když ne, a je tam jenomže život je nekonečná dlouhá plášť, tak tě můžu v podstatě ujistit, že to nebude mít jako nekonečného trvání. V tomto životě je jako jasný. Ale pokud. A byl schopný do toho ještě zařadit nějakou kreativitu, nějaký sebepoznání a tak, pak to může běžet. Pokud to nese plody, tak to může běžet. Ale pokud to nenese plody, tak nic. Stejně tak i obrácený, když někdo je Bohem, nebo tak jako já nevím, co lidi zkoušej všechno možný. Prostě každý den vychlasta. Ne vím, si do sebe vpravit hektolitry a juvasky, marihuany, já nevím, co všechno lid zkoušeno možné adrenaliny různý, skím si prostě z půl kilometrů vysoké skály do moře, schválně. A tak dále, tak dále. Čověk se vystavuje různým extrémům, aby něco zažil, prožil, procítil. No, tak ok, ale když to nenese plody. No tak, tak se to zavře, ta cesta. A člověk je odkloněný nám. A ten odklon nemusí být nejpříjemnější, ta změna nemusí být nejpříjemnější, ale prostě tak to je, musí to néést plody. K tomu určitěmu poznání sebe sama.

SPEAKER_00 45:31

A ještě zpátky k tomu být sám sobě učitel. To je podmíněný tím, že dobře, musíš sám sebe dobře poznat. Ale aby se tohle mohlo stát, tak v různých odvětvích života se vlastně musíš otřískat o jeden a druhý mandinel, aby si to na těch legcích vlastně pochopil. Což teda znamená, že to musíš, že se tím učitelem nemůžeš stát sám sobě. Já nevím, prostě v 15 nebo ve 20, protože ještě nemáš jaky ty zkušenosti. Rozumím tomu dobře.

SPEAKER_01 46:13

Ano, ale můžeš mít tu představu, ty myšlenky, jako vidinu sám sebe v budoucnosti, jaký jednou chceš být. A pokud to obsahuje, když to řeknu, teď to bude z něj trošku pohádkově, takovou tu službu lidem pomáhat lidem a vidíš se jako skvělý, dokonalý člověk ve smyslu, že by se jednou chtěl mít co lidem co předat, že by třeba nebo nějaký tumoční nebo něco. Co je fakt dobrý, že chceš být jenom bohatý, ale prostě vidíš tam ten přesah. Vidíš tam něco víc a rosteš do toho, máš tu myšlenku a jdeš za tím. A podstupuješ na té cestě všechny ty věci, to všechno si ochotnej se se všem utkat a by si toho dosáh, aniž by si někomu ubližoval a tak dále, ani bys někoho omezoval, tak oni tě nechají. Dokud to prostě vede, tam, kam to má vést, tak oni tě nechají. Oni tě nechají fungovat tak, jak si naordinoval. Pokud to nese, plody. Pokud to jde tím směrem, jakým to má být. Pokud to vede do tvého lepšího já v budoucnosti do někoho, kdo je otevřený jak dostran, tak nahoru. A tak, tak nechají to běžet.

SPEAKER_00 47:48

No, a to znamená, že podle toho, co teďka říkáš, jsou ohromně ve výhodě, nebo jak to říct lidi, který jsou třeba od malička, že to mají vrozený nějakým silnějším spojením vlastně s tou duší, která jsem přišla naplnit nějaký ten scén nebo úkol, domácí úkol, nějaký úděl.

SPEAKER_01 48:15

No, ale to, že jsi jako více spojený se svojí duší, že už to vypadá jako predispozice. Jenom z toho důvodu, že si ho kdysi udělal ty rozhodnutí a žil si způsobem a tak dále. Že proto tak teďka je, že to není jako v vozovkách bezásluch. To si ten člověk prostě zasloužil. Prostě si už dokázalo spoustu těch kvalit a proto si to přináší s sebou jsem.

SPEAKER_00 48:51

Jo, rozumím.

SPEAKER_01 48:52

To už jsi napracoval, a to už se ti jako vepsalo pod kůži. A vše, co se ti vypíše pod kůži v jiných životech. Tak to si pak nese s sebou. A můžeš to potom vlastně použít v příštím životě. Takže pak ten život může být postaven tak, že třeba ten člověč už od 15 let, jako je fakt probuzený rozumý. Chápe, sice nemá zkušenosti, ale má perfektní představu o tom, kdo by jednou chtěl být, jak by měl jednou v té společnosti fungovat. A když je to fakt dobrá představa, tak oni tě nechají tou představou jít a budou se snažit ti dopáhatě držet určitě takových svodlech aby šel tou cestou, aby se ti to povedlo. Takže není pak důvod, pak to vypadá, že ten člověk jenom si něco úmyslel, jde vpřed, a stalo se to. Ale to je vidět, že ta představa, ta myšlenka byla skvělá. A ten člověk to prostě naplnil. Vlastně šel si zatím bez zbytku, udělal proto všechno. A proto se to povedlo. Proto se to stalo. Kdyby to nebyla skvělá myšlenka, kdyby to nebylo, co slouží té duši. Tak by to takhle nešlo. Oni by tě nechali někam jako jít. A pak by ti to prostě odklonili do toho, co by bylo uznáno za vhodné, že je pro tebe lepší. Chceš být jako. Chci být dokonalý nevím, co je perfektní sportové. Chci být špičkový sprintér na 100 metrů. OK. Máš nějakou vidinu, že ve 24 letech by si chtěl na Olympiádu. Tak tě nechají makat, dřít všechno, necháte ti to. A ve 24, buď tam skončíš na té olympiádě a super. A pak co dál? Pak najednou forma opadne, už to nejde, nedostane se tam. A teď co dál: vstup do života, pracovat, tohle, možná dostudovat. A nebo se stane, že ve 23 ti to stopne. A byť máš tu vidinu, že se ti to povede na tom, tak se nepovede. Něco se stane a musíš fungovat jinak. Ale svět se, ukáže se, že samozřejmě ty známosti a ten svět okolo té atletiky, tvoje schopnosti, který se, tak se nakonec ukáže do tvýho života, že to byl vlastně skvělý, jako takový bonus počáteční. Protože potom jednou budeš dělat, třeba nějakého životního kouče nebo něco a budeš vědět, jak někoho koučovat, školit. Dokonce i kdyby to měl věno v té atletice. I kdyby si jenom v té atletice měl pak jednou potkat někoho, kdo se stane na tvoji ženou, možná jí zajímavý duchovní věci, ty do toho čihneš. A ono se to tak skloubí všechno a všechno to nakonec nabere vlastně té funkčnosti. Že to prostě k něčemu fakt sloužilo. Že k něčemu bylo i to, že si byl ten atlet, ten sprintér. Že se nakonec všechny věci využijou z toho života. Tehdy tě nechá být jako sportovec. Třeba jenom z toho důvodu, aby si se naučil, aby si posílil sobě takového sportovního ducha. Žbytek ten života bude takový, že je potřeba mít sportovní ducha, že se nemáš vzdávat. Že když se něco nepodaří, tak musíš dál a dál a dál. A je to moc důležitý. A protože to vlastně jako nechají mnoho let a děláš ten sport a říkáš si budu jednou, vrcholový sportovec bude nejlepší na světě. Samozřejmě o 30 let později se tomu zasmě, že to bylo hodně naivní. Ale ten sportovní duch, ten zápal, se využije pro jiné věci v tom životě a je to moc důležitý. Tak prostě bez toho sportovního ducha by si nedosáhl úspěchy v jiných těch věcech. Které jsou potřeba k té cestě.

SPEAKER_00 53:32

Já rozumím. To je sebe protichůdnější nebo nesmyslný se to zdá, tak v každém tom životě v každé té jedné inkarnaci vlastně nic nepřijde na zmar. No jasně. No ale to tedy znamená, že a možná už jsme to tady xkrát zmínili, a já i věřím tomu, že posluchači a posluchačky sami si často takovouhle otázku pokládají, že je dobrý. Aby si upravil ten úhle pohledu a toho uvažování o tom celé. Tak je dobrý si neustále připomínat otázku, něco ve smyslu k čemu je asi to dobrý. Na co mě ten teď ten život vlastně připravuje třeba za pět, za deset let přesně tak.

SPEAKER_01 54:28

Takže to je někdy vidět, když to člověk vezme za správný konec provozu. Tak je to jako vidět, že si tě ten duchovní doprovod vede, že tě jako vlastně učí k tomu něčemu, a že je jasný, že jednou přijou situace, kdy všechno, co se naučil, všechno, co si natrénoval, bude použito, využito, a že to je nesmírně důležitý. Je tam to školení stejný, jako kdyby se zvilila nakomeníka. A jasný, že jednoho dne. Přede ta situace, kdy přijedeš, teď si myslím, že přijdeš na návštěvu ke svým rodičům jednou a jen tak jen tam vlezeš do komínu a tam jako vyčistíš, že ji možná zachrání život, že jim neshoří barák a tak dále, že jednou to budeš dělat a prostě má to jako svoje, tak to úplně s tím duchovním doprovodem. Si těškoluje, piply, nechá tě prostě ať 5, 6, 10 let jenom mluvíš, aby si se vycvičil v té komunikaci. Protože jenom přijde situace, moment, kdy to bude jen tak stačit, ta genialita té komunikace, ale jako někoho jiného momentálně takhle třeba geniálního v té komunikaci a v té popisnosti, a to všechno třeba nemají, mají někoho v záloze. Vždycky máš někoho v záloze, vždycky je někdo nahraditelný. Ale oni si tě prostě pěti, piplají a ví, že máme jednoho, kdy něco, tak ten se dá vždycky použít. Tak to prostě. Takže dospělý život. Dvěj život někoho, kdo už se v něčem vycvičil ať už čemkoliv, neměli jinov o duchovních věcech. Je vždycky vlastně velmi vzácný, protože je do toho nainvestováno hromada energie z hůry a prostě tak. Že je vždycky. Je to prostě ten dospělý život je vzácný.

SPEAKER_00 56:52

Jo, tom rozumím. A teď tedy mám ještě jednu otázku. Souvisí to s tím, co jsem říkal vlastně před chvíli, a na co si teďka odpovídal, že já se jak kdy, ale někdy i celkem často ocitám právě v situacích, které už mi jako lezou uším. Prostě mě to jako hluboce zscala, už to nechci žrát. Věřím, že spousta lidí to takhle má. A čas od času si připomenu tady tu otázku: k čemu je tady to dobrý. K čemu je tady to dobrý. Protože když se podívám do zádu, tři roky, pět let, deset let, tak z tohle bodu to vidím, k čemu to bylo dobrý. Ale v tomhle bodě to absolutně nevidím. A to jediné, co vlastně člověku zbývá, je připomenout si tady tu otázku a dělat v té situaci vlastně to nejlepší, co můžeš. Aby si do budoucna byl na to něco připravený. Jenomže známe se. Člověk je považý. A tak to prostě můžeš to takhle pojmout. Znám takový lidi, že jsou takový lidi, že prostě to vydupou až do toho, až na ten hřbov to vlastně vydupou ten život. Ale spíš to vypadá, jak by pracovali pro tu duši do mínu. I když taky nemusí to tak být, nevím. Ale pak jsou lidi třeba já, kteří si rádi odpočinou. Ty jsi taky rád odpočínáš. A tím ale vzniká to, že vytváříš ten postoj a v tom něčem se nevypipláš natolik, nakolik ten duchovní doprovod tě potřebuje mít vypiplaný. A teď ta otázka může nastat situace, že se s tebou počítá, že za 20 let budeš ředitel Chazu. Ale protože si ty situace, který tě na to měly připravit, si nevydupal. Tak se staneš jenom ředitelem technických služeb v opavě. Ale tím vzniká ohromná variabilita v tom osudu. Vlastně jako co se s tebou může, nebo nemůže, nebo musí vlastně všechno stát. A teď bych chtěl vědět, jestli si o tom přemýšlím správně, že u některých lidí je ten osud tak nalajnovaný, že ty mantinely jsou ohromně úzký a vlastně seš dokopaný k tomu, aby nebylo jak jinak, než že se v tom prostě budeš muset vypiplat. A jinde. Opravdu je to tak, že ano můžeš být za 20 letí telezu a můžeš být na technických službách v opavě. Můžu si to takhle jednoduše představit.

SPEAKER_01 59:56

Jak můžeš. Nejjednodušší je představat to jako přironání. Představ si dítě desetiletý, osmletý dítě, který začalo chodit do lidušky. A teď ten kluk nebo holka se prostě učí hrát, já nevím, na housle nebo na něco takového. A některý dítě je takový, že vychovávaný všechno, že přijde domů po lidušce každý den řádně hodinu cvičí. Učitel s ním nemá žádný problémy. Prostě to dítě prospívá za 9 let skvělá houslistka. Dokonce se dostane na konzervatoř a dokonce se tím živí. Pak máš další typy, které jsou takový na půl, že se do nich musí tlačit, musí se do nich šťouchat, aby cvičili, tak oni jako dobrý, tak tři krátní něco zacvičí. A tak nějak to taky vychodí tu lidušku, ale třeba to není na konzervatoř, ale jednou za 20-30 let najednou se stane, že něco o něco a nějaký kámoši, co taky na něce hrajou, a najednou tam šmáš na housle. A vlastně máš z toho krásný životní koníček. Se to zlomí, že cesta nevede. Po třech letech, v lidušce, odpískají všichni učitelé, i rodiče, že ne. A takhle to je přesně v tom dospělém osudu. Že někdo se k něčemu postaví jakože okělám proto, co můžu. Někdo je takový flink, a s někým je jasný, že sice má na to vlohy. Oni to vidí, že máš na to ty vlohy, ale vlastně se to takzvaný nepotká. A proto je vždycky více kandidátů, více adeptů na danou pozici. A když ty do toho něčeho nedorost, tak najednou zjistíš, že někdo jiný tebe taky vždycky zajímalo. Najednou to někdo jiný dělá. A někdo jiný je najednou tím známý, a ty si říkáš: a tak já kdyby s tím vylez před pěti lety, tak já bych byl takhle jako nevylez. Protože si prostě neměl tu disciplínu, to něco. A proto to vlastně najednou vlezlo na někoho jiného, je někdo to dotáje do konce a je to. Samozřejmě, existují určité věci v osudu, které z nějakého úhlu pohledu jsou nezastupitelní u té bytosti. A je garantováno a jasný, že to něco musí být jenom ta to bytost. A kdyby se stalo, že ne, tak se musí vymyslet ten projekt jako jinak a jindy, ale vždycky musí být bytost. Protože jenom s touto bytostí jsou svázány určitý věci. A jenom tato bytost musí jednou stát v čele nějaký ty kampany. Protože jinak se to nemůže to něco odehrát, nemůže se to pročistit, nemůže to prostě jinak být. Takže se čeká teplá, ta jedna bytost a dělá se proto všechno. A to klapilo a aby se to moc neodkládalo a tak dále. Takže to je. Prostě někde i před životem to je, že máme tady tenhle biznes potřeba, aby jednou někdo, teď si vymysl Českou republiku z Evropské unie ven, bude to tak, a tak, bude to bolet, nebo to nic hezkého. A teď to se hlásí. Nikdo se nehlásí. A tak nakonec si někdo takový, jako se nevěří nebo ani třeba nemá takový vlohy, takový nadání, takovou komunikaci. A nakonec jako, že když by nikdo, takže by to tedy jako vzal, že půjní ty určitě to koukají, že jo. Čeká, dobře, tak tady to tak a když mu pomůže a tohle ono to nějak bude. No a proto je, že potom nahoře, v té politické scéně se dějí prostě kreténě, protože ti zralí, už jako hodně moudří hodně moudré bytosti se do toho nehrnou do politiky, už to mají dávno prokou, o co jde. Nikomu se do toho nechce. A nikdy už o to nemá jako zájem. A tak jdou na řadu lidí, kteří prostě v obozovkách nemají do čeho hloubnout. A jsou povoláni do té politiky. Vlastně ta duše je jako povolána. A jednou ten člověk se nám povíd říkal. Se to mě to zajímá a půjdu tam známý říkal, že tam se scházejí někde zelený. A ono to najdočím chytne. A ono to všechno vypadá jako takový série mini rozhodnutí. Ale pak když se jednou podíváš nahledu za X let. Takopíš, že přišel ten čas a prostě to fakt bylo v plánu. A pak tam sedíš mezi těmi 200 tadík. Tím nikoho nechci vůbec snižovat ani ty politiky prostě. Ale prostě takhle to je. Že někdo vždycky se někdo musí přihlásit. Někdo se nabídne. Jestli to vezme. Někteří jsou k tomu prostě delegováni automaticky a tějto. A pak jsou velmi speciální, extrémní osudy a úlohy, kde ty bytosti přímo za tím někým chodějí. Jenom přímo za tím někým chodě a říkají. My potřebujeme aby se zrodil, protože je potřeba toto. A jako nikdo jiný, nebo hledáme 22 lidí, který se přesně musí zrodit. A já si vyslím v Česku a v Slovensku přesně takto, na ty místa. Proto to vytváří nějaký energetický vzorec v Československu, kde když se roztaví jako narodí přesně na těch místech, těchto 22 lidí, tak to vytváří takovku, přes kterou my můžeme to něco dělat, pomáhat a tak dále. A prostě to přihodu, že ty sežně z těch 22, my jsme potřebovali, aby si do toho šel teď a je tady rodina a tak dále. Prostě i takhle to funguje.

SPEAKER_00 1:07:14

Dobře, to už není úplně jednoduchý na představu.

SPEAKER_01 1:07:20

Jako do některých těch úkolů, jako se do těch těžkých úkolů se nikdo nehrne. Žaky řeknu. Teď si vymyslím být slavný zpěvák, třeba do toho by se nahrnul každý. Ale pak jsou tady ty práce, ty věci, takový různé zvláštnosti, do kterých se každý nehrne. Není to jen tak. Kaba samozřejmě vyžaduje. Každá doba vyžaduje jako jiný. Typ těch prací a té odvahy k tomu. Každá doba je prostě jiná. Tam je dřív umělci byli jenom takový šačci. Tak dneska jako umělec je velvážený všechno a nejbohatší skoro, já nevím, co všechno. Dřív by ta šparta někde, v 15. století. Na nějakém sjezdu nějakých konšelů a nějakých pánů. Cáměra. Jaký vrzálkové, který nok nezajímá. Dneska taškovadra prostě poslouchá celý svět.

SPEAKER_00 1:08:56

Tak moji na závěr za ještě tady tu rozborku. A já jsem dneska slyšel všechno a ještě mnohem víc než co jsem si vůbecoval. Tak bych ten náš dnešní díl párátek pro dnesek takhle nechal. Tyš ještě něco dodat jako obvykle.

SPEAKER_01 1:09:27

Něco dodatno. No takhle na mistrovství světa v fotbale určitě nepoletím.

SPEAKER_00 1:09:36

Ne.

SPEAKER_01 1:09:38

Já to bych musel nevím. Vkrát tři banky. Na to museli prodat barák.

SPEAKER_00 1:09:46

Takvým máš pořád dvě ne. Tak teď se ukáže.

SPEAKER_01 1:09:50

Ale já mám takový zrovna takový. Ty už mají odpracováno. Takže ty nic. Já to už mají taky odpracováno. Nic. Já jsem se dneska ráno nad tím pobavil. UFA slibovala. Mezinárodní fotbalá asoce slibovala, kolik budou stát vstupenky na fotbal v exiku. A samozřejmě stoí 6 náobek. Dokonce na finále můžeš dát za líste. Na naše prachy nějakých 250 tisíc nebo víc ještě kousek. A pak tam mají takový pro 24 lidí, takových jako. Jak to moří. Prostě pro takových skvadru lidí, když tam chtějí, aby to měli levnější, tam máš jenom za 3 miliony. A nejlevnější lístek stojí nevím, kolik 16-17 dolarů nebo krásné krásně. Na nějaký zápas v základní skupiny je to jako vtipný. Já jsem se nám tím ráno pozastavil, pobavil a on začal jako oficiální předprovody stupenek. Lidě se tam lidi ve frontách na těch internetech pak zjistili, že obrovské množství statisícový milionových množství lidí, které čeká, že si kliknou stupenku. Tak zjistili, že ty lidi stojí ve frontě, která nefunguje a vlastně nenávádí lidi k tomu prodeji, takže to bylo jako velký foupa celý fotbalové asociace, co takhle prodává přes internet. Taková ta sranda, co my tady z Česka známe samozřejmě velmi dobře, když se udělá něco nového netu. A slavnostně se to konečně spustí a ono to slavnostně tak dva dny nefunguje. Takže jsem se jen pobavil. Já jsem si myslel, že když skončil ten fotbalový zápas. Že je taková sanda v tom studu, že říkám. Když to je na městnosti světa do Mexika, že na to musíte prodat dům. A vlastně jsem zjistil, že to je pravda. Takže vlastně jako cena letenek, přespání, jídlo a vstupenky. Takalovaný. Za 90 minut fotbalu. To jde.

SPEAKER_00 1:12:32

Takže skájling, bramburky a bíré to jistí.

SPEAKER_01 1:12:38

Přesně tak. Tak to je celý.

SPEAKER_00 1:12:47

Tak já se z tebou pro dnešně kloučím. Loučím se s fanouškama i nefanouškama fotbalu, s našima posluchačem a posluchačkama tu pádka do myšlenky. Budu se zase těšit na příští díl ahoj.