Ruské narativy: Slavná historie jako zbraň

Speciální minisérie podkástu 4 minuty odhaluje, jak Ruská federace používá slova jako zbraně. Zaměřujeme se na narativy – příběhy, které mění pohled na realitu, rozdělují společnost a oslabují důvěru v demokratické instituce. Krok za krokem ukazujeme, jak tyto narativy vznikají, proč fungují a jak se proti nim lze bránit. Každý díl trvá přibližně čtyři minuty a věnuje se konkrétnímu příběhu, tvrzení nebo způsobu manipulace. Série je určena všem, kdo chtějí porozumět nejen propagandě, ale i tomu, jak se dnes bojuje bez jediného výstřelu – pomocí slov. Ruské narativy: Slavná historie jako zbraň 

Transcript

V dnešním dílu minisérie Ruské narativy se zaměříme na jeden z nejmocnějších nástrojů propagandy – na minulost. Zatímco v mnoha zemích slouží historie především jako zdroj poučení, v ruském prostředí je často využívána jako aktivní zbraň. Konkrétně se podíváme na to, jak je slavné vítězství ve druhé světové válce, známé v Rusku jako Velká vlastenecká válka, opakovaně reinterpretováno, zjednodušováno a instrumentalizováno k posílení režimu, mobilizaci obyvatelstva a ospravedlnění geopolitických kroků.

Velká vlastenecká válka představuje v ruském kolektivním vědomí něco mnohem víc než jen historickou kapitolu. Je to pilíř národní identity. Sovětské vítězství nad nacistickým Německem v roce 1945 je prezentováno jako triumf spravedlnosti, statečnosti a oběti. A právě proto se k tomuto příběhu režim tak často vrací – protože dokáže spojovat, vyvolávat pýchu, loajalitu i emoce, které jsou zásadní pro legitimizaci moci.

Ruský stát tuto paměť aktivně pěstuje. Každoroční vojenské přehlídky na Rudém náměstí nejsou jen připomínkou minulosti – jsou současným politickým gestem. Válečné symboly, záběry veteránů, obnovené tanky z éry druhé světové války – to vše slouží k posílení narativu o Rusku jako o vítězi, oběti i ochránci civilizace. Přesně tento rámec umožňuje přenášet status vítěze na současné konflikty. Pokud jsme porazili nacisty, říká propagandistický hlas, zvládneme i dnešní nepřátele.

Zvláštní postavení v tomto procesu má narativ o tzv. denacifikaci Ukrajiny. Tento pojem se od počátku invaze v roce 2022 opakuje ve všech ruských oficiálních kanálech. Jde o záměrně vybraný termín, který okamžitě odkazuje na historickou paměť a vyvolává silné emoční reakce. Označit Ukrajinu za „fašistickou“ a „nacistickou“ stačí k tomu, aby se jakákoli vojenská akce vůči ní jevila jako morálně oprávněná. V tomto narativu se bojuje ne proti sousednímu státu, ale proti ztělesnění zla.

Tento přístup však ignoruje komplexitu současné reality. Ukrajina je pluralitní demokratická země, jejíž prezident je sám rusky mluvící Žid. Přesto ruská propaganda tyto skutečnosti zamlčuje a soustředí se na symboly a zjednodušení. Zdrojem této moci je emocionální síla paměti – a právě ta je v rukou režimu zneužívána. Válka není vnímána jako konflikt současnosti, ale jako pokračování boje, který byl započat ve čtyřicátých letech.

Historie se zde nevypráví proto, abychom jí porozuměli, ale proto, aby byla ovládnuta. Školní osnovy v Rusku jsou upravovány tak, aby zdůrazňovaly hrdinství, oběť a vítězství – ale jen ve státem schváleném rámci. Kritické pohledy, debaty o zločinech Sovětského svazu nebo o komplikovaných historických vztazích se západními zeměmi jsou umlčovány nebo rovnou zakázány. Vzniká tak obraz minulosti, který není historický, ale ideologický.

Tento „mýtus o vítězství“ se promítá i do každodenního života. Uniformy, suvenýry, patriotické písně, filmy, plakáty – všechno to vytváří prostředí, kde se hrdinství a loajalita stávají očekávanou součástí občanského chování. Kdo klade otázky, ten narušuje jednotu. A kdo narušuje jednotu, ten je podezřelý. Historie přestává být společenskou pamětí a stává se nástrojem kontroly.

Znepokojivý je i způsob, jakým je tato historická zbraň exportována do zahraničí. Ruští diplomaté a média často připomínají ruský podíl na porážce nacismu jako morální mandát k vyjádření názoru na jakékoli mezinárodní dění. Kritika Ruska bývá vykreslována jako urážka památky padlých. V extrémních případech se používá i rétorika o tom, že dnešní Evropa zapomněla, kdo ji zachránil. Paměť je tu přetvořena v argument.

Ale právě proto je důležité o těchto narativech mluvit. Ne proto, abychom zpochybňovali hrdinství lidí, kteří ve druhé světové válce bojovali a umírali – ale abychom rozlišovali mezi autentickou pamětí a propagandistickým zneužitím. Mezi úctou a manipulací. Mezi pravdivým příběhem a ideologickým rámcem, který se snaží uzamknout současnost do minulosti.

Děkujeme, že jste poslouchali další díl série Ruské narativy. Ve středu se můžete těšit na nový díl, který se bude věnovat obrazu NATO jako hlavní hrozby pro Rusko. Prozkoumáme, jak se opakuje věta „NATO se přibližuje k našim hranicím“, jak se využívá strach, historické resentimenty i paměť studené války k posilování pocitu ohrožení.

A pokud vás naše série zaujala, sledujte nás také na sociálních sítích – najdete nás na TikToku, Facebooku, Instagramu a také na síti X, kde sdílíme nejen krátké ukázky, ale i rozšířený obsah a prostor pro vaše otázky a komentáře.

Na slyšenou příště – a děkujeme, že jste s námi.