Ruské narativy: Záchrana Donbasu a jazyk jako zbraň

Speciální minisérie podkástu 4 minuty odhaluje, jak Ruská federace používá slova jako zbraně. Zaměřujeme se na narativy – příběhy, které mění pohled na realitu, rozdělují společnost a oslabují důvěru v demokratické instituce. Krok za krokem ukazujeme, jak tyto narativy vznikají, proč fungují a jak se proti nim lze bránit. Každý díl trvá přibližně čtyři minuty a věnuje se konkrétnímu příběhu, tvrzení nebo způsobu manipulace. Série je určena všem, kdo chtějí porozumět nejen propagandě, ale i tomu, jak se dnes bojuje bez jediného výstřelu – pomocí slov. Ruské narativy: Slavná historie jako zbraň 

Transcript

Pokračujeme v naší speciální minisérii Ruské narativy, kde se snažíme porozumět tomu, jak slova, příběhy a historické obrazy formují náš pohled na svět a ovlivňují postoje celých společností. Dnes se zaměříme na jeden z nejčastěji používaných a opakovaných narativů, který sehrál klíčovou roli v legitimizaci ruské agrese vůči Ukrajině – takzvanou „záchranu obyvatel Donbasu“. Tento narativ je často shrnován jednoduchou větou: „Zachraňujeme naše lidi.“ A za těmito slovy se skrývá velmi komplexní a účelově vytvořená strategie. Ruská propaganda dlouhodobě prezentuje ruskojazyčné obyvatelstvo v jiných postsovětských zemích jako ohroženou menšinu, která je bez pomoci Moskvy vydána napospas útlaku, diskriminaci a dokonce i fyzickému násilí. Tento obraz byl v posledních letech přenesen především na Donbas – oblast na východě Ukrajiny, kde žije značná část lidí, kteří mluví rusky jako mateřským jazykem. Jazyk však v tomto případě neoznačuje pouze komunikační prostředek, ale stává se symbolem identity, loajality a geopolitického prostoru. Po roce 2014, kdy došlo k anexi Krymu a začala válka na Donbase, začala ruská státní média a diplomacie intenzivně šířit tvrzení, že ukrajinská vláda vede „genocidu“ proti ruskojazyčnému obyvatelstvu. Byla vytvářena emocionálně silná svědectví, upravené fotografie a videa, jejichž cílem bylo vyvolat dojem, že ruská menšina je vystavena krutému pronásledování a potřebuje okamžitou ochranu. Termín „naši lidé“ se stal nástrojem propagandy, který spojil jazykovou příslušnost s politickou loajalitou. Tato rétorika je velmi silná, protože využívá hluboce zakořeněnou myšlenku kolektivní odpovědnosti a historické zkušenosti Ruska s ochranou „svých“ lidí mimo hranice. Podobné motivy byly přítomny již při sovětských intervencích ve východní Evropě, a i tehdy byly prezentovány jako „bratrská pomoc“. V moderním obalu se však tato logika přetváří do narativu humanitární intervence – což zní v očích části veřejnosti legitimněji než přímá vojenská agrese. Jazyková příslušnost je v této propagandě zcela klíčová. Ruská média a úřední činitelé záměrně stírají rozdíl mezi tím, kdo mluví rusky, a tím, kdo je „Rus“. Mnoho obyvatel Donbasu se sice dorozumívá rusky, ale identifikuje se jako Ukrajinci. To však propaganda ignoruje a využívá jazyk jako důkaz „národní příslušnosti“, čímž ospravedlňuje vojenské i politické zásahy. Zatímco svět viděl v roce 2014 proruské ozbrojence a ruskou vojenskou techniku přicházející přes hranici, ruské narativy tvrdily, že se jedná o spontánní povstání obyvatelstva, které odmítlo „fašistický převrat“ v Kyjevě. Postupně se tento obraz rozšířil do rámce obrany „ruskojazyčného prostoru“, který se podle ruské propagandy stává terčem systematického útoku ukrajinského nacionalismu. Propaganda šla tak daleko, že vytvářela paralelní realitu. V ní jsou ukrajinské školní reformy, které posilují výuku ukrajinštiny, prezentovány jako jazykový útlak. Změny v názvech ulic, odstranění sovětských památníků nebo kulturní obnova jsou vykreslovány jako „vymazávání ruské kultury“. Vše, co směřuje k ukrajinské identitě, je považováno za nepřátelský čin. Dalším silným prvkem tohoto narativu je oběť. Obyvatelé Donbasu jsou v ruských médiích zobrazováni jako trpící lidé, které ukrajinská armáda bezdůvodně ostřeluje, a kteří jsou opuštěni světem. Tento obraz je neustále posilován skrze dramatická videa, dojemné příběhy a emocionální výpovědi, často bez ověření. Výsledkem je pocit, že Rusko nemá na výběr – že musí zasáhnout. V tomto kontextu se vytváří falešná dichotomie – buď pomůžeme „našim lidem“, nebo je zničí „fašistický Kyjev“. Tento zjednodušený rámec umožňuje ruské propagandě ignorovat složitou realitu konfliktu, potlačit debatu a přesměrovat pozornost od skutečných příčin války. Narativ o záchraně Donbasu zároveň odstraňuje individuální odpovědnost. Vše, co se v regionu děje – od zavedení rublu, přes odsun obyvatelstva až po válečné zločiny – je vykreslováno jako nezbytná součást ochrany ruského lidu. Takové rámování umožňuje legitimizovat i násilí, pokud je vykresleno jako obrana. Důležitou součástí této strategie je i mezinárodní šíření těchto narativů. Ruské kanály v cizích jazycích často publikují zprávy o „krizi na Donbasu“ nebo „lidských právech rusky mluvících“, přičemž ignorují nebo zkreslují oficiální ukrajinská stanoviska. Cílem není přesvědčit všechny, ale zasít pochybnost. V tomto narativu je jazyk doslova zbraní. Nejen jako prostředek komunikace, ale jako důkaz identity, loajality a nároku na území. Jazyk se tak stává geostrategickým faktorem – nikoli jako kulturní bohatství, ale jako nástroj manipulace. Na závěr je třeba připomenout, že narativ o záchraně Donbasu je jen jednou částí širší informační strategie, která zpochybňuje právo Ukrajiny na vlastní existenci, jazyk, historii a směřování. A čím lépe těmto příběhům porozumíme, tím lépe se jim dokážeme bránit. Děkujeme, že jste si poslechli další díl série Ruské narativy. V příští epizodě se podíváme na téma biologických laboratoří a konspirační teorie, které se kolem nich šíří. Pokud nás chcete sledovat i mimo tento podkást, najdete nás na TikToku, Facebooku, Instagramu a síti X.