Patří travesti show do divadla? | Lukáš Čepelák

Hostem podcastu HovorcaSt je Lukáš Čepelák z Techtle Mechtle. Mluví o tom, jak jejich show za roky proměnili v plnohodnotné divadelní představení, proč stále narážejí na předsudky a proč podle něj zůstává Česko v mnoha ohledech velmi konzervativní.

Řeč přijde také na extrémní pracovní tempo – až 37 představení za měsíc a 16–17 hodin práce denně, proměnu publika, hejty na sociálních sítích, zákulisí vzniku nových představení, kostýmy, paruky i fungování týmu Techtle Mechtle.

Rozhovor o divadle, humoru, předsudcích i o tom, co všechno divák během jednoho večera vůbec nevidí.

🎙️ Lukáš Čepelák | Techtle Mechtle
🌐 www.hovorcast.cz

Transcript

Copy Transcript Copied

SPEAKER_01 0:00

Patří travestis show do divadla. A proč pořád vyvolávají tolik předsudků. Jen o tom si budeme povídat. S Lukášem čepelákem z techtle mechtle. Lukáši, vítejte u nás v podcastu.

SPEAKER_00 0:16

Dobrý den, moc děkuji za pozvání.

SPEAKER_01 0:18

Patří travesty show do divadla.

SPEAKER_00 0:21

Já si myslím, že záleží hodně na tom, jaká travesty show nebo o jaký travestis show se bavíme. Ta Travestis show, kterou děláme my s klukama z Techle Mechtle, tak určitě do divadla patří, protože my jsme vlastně Travesty show dali trošku nový rozměr. A vždycky říkám, že na nás diváci nechodí proto, že jsme travesty show, ale i přesto. Protože máme příběh, máme dějou linku, je to vlastně představení, kde se odehraje nějaký děj, máme velkou jevištní výpravu, máme víc jak stovku kostýmů. Takže v podstatě to představení, které my těm divákům do toho divadla přivezeme, tak je opravdu srovnatelné kvalitou, třeba s pražským muzikálem. Pak je ale samozřejmě spousta dalších travesty show, který vystupují třeba hlavně v klubech, v restauracích, hospodách, na diskotékách. A to je za mě třeba Travesty Show, který do divadla určitě nepatří, protože jsou to právě třeba čistě jenom ty parodie těch zpěvaček, taková ta klasická Testy Show z těch 90. let, která může být pro spoustu lidí zprostá. Řeknou, si je to taková jako levná laciná zábava. A my jsme vlastně z té travesty show chtěli udělat to, aby to ta levná zábava vyloženě v tom smyslu nebyla.

SPEAKER_01 1:18

My se k tomu dostaneme totiž. Já vím, že vy jste velmi úspěšný soubor. Ty hrajete jako téměř denně přes celý rok. Čím to podle vás je ten úspěch?

SPEAKER_00 1:36

Je to jednak strašně dlouhá práce. Já vlastně techto mechtle, nebo travesty šou se věnoval od roku 2008. Tehto mechtle jsem založil někdy v roce 2013 a strašně dlouho trvalo, než jsme těm lidem dali do podvědomí právě to, že to chceme dělat trošku jinak. Ten největší zlom vlastně toho, kdy ty diváci začali chodit, začali nás mít rád. Tak byl samozřejmě v době, kdy jsme začali psát, nebo když jsem začal psát první představení, který už měl ten příběh. To znamená, teď najednou jsme těm divákům přinesli něco úplně novýho, což samozřejmě ocenili. Pak samozřejmě rozvoj sociálních sítí, Facebook, Instagram, my máme spoustu různých sketčů, který máme natočený na internetu a ty si mezi sebou ty lidi sdílí, takže to je pro nás vlastně taky úžasná reklama, jak se o nás ty diváci dozvěděli. Takže to byl takoven ten zlom, kdy ty lidi začaly chodit opravdu hodně. Jedna teda to, jsme jim dali příběh, a druhá to, že nás i lidi, kteří třeba o travesti show nikdy neslyšeli nebo by na něj nikdy nešli. Tak viděli některé videa na sociálních sítích a pak si řekli, wau, to je dobrý, to bychom chtěli vidět. Takže.

SPEAKER_01 2:29

Jak jste k tomu přišel vy, jak to vzniklo, že jste začali dělat travesti show?

SPEAKER_00 2:35

To byla tenkrát vlastně strašná náhoda, protože já jsem po škole pracoval v klubu Lávka v centru Prahy v restauraci, společně s mojí sestřenkou. Ona je 8 let starší, než já, tak tenkrát mě tam vlastně vzala na takovou moji brigádu po škole a klub lávka byl kousek od klubu Tingl Tangl a to byl tenkrát vlastně nejznámější pražský travestika barec, co tady byl. A sestřenka mě asi tři měsíce a skoro celý leto mě přemlouvala, protože vždycky po práci s kolegy vyrazili do Tingl Tanglu a řekla, to byl úžasný, to bylo skvělý, pojď s námi, pojď s náma. Já jsem si asi jsem měl předcudky stejně jako některý lidi, nemůžu jim to mít zazlý stejně, jako to nemůže mít nikdo za zlý mě tenkrát. A vždycky jsem říkal, já travesty šou nejdu, mě to nezajímá, co to je, co tam budu dělat, nechce se mi tam. Oni tam fakt chodili, ta sestřenka s tím svým kamarádem asi tři měsíce, než mě udělali, abych tam šel s nimi a pak jsem tam šel a byl jsem z toho nadšený. Já jsem od malička miloval divadlo, už jsem jezdil babičce, tak jsme si vždycky na zahradě. Tam jsem si postavil cirkusový šapy, to rozumějte, velký deštník. Tam jsem dělal cirkusové představení pro babičku, pro dědu, pro stredu, všichni se na to museli dívat. Takže divadlo, cirkus, a všechno kolem toho, tak to mě od malička fascinovalo, ale ta travěstka byla taková náhoda, kdy mě tedy ta sestřenka díky bohu udělala.

SPEAKER_01 3:45

A bylo to i tím, že třeba jste se najednou převlík do těch dámských šatů a říkal jsem si, hele, tady je díra na trhu, já toho využiju. Nebo to bylo spíš, takže vůbec vůbec ne.

SPEAKER_00 3:56

Já si myslím, že v té době tady ani díra na trhu nebyla, protože jednak tady byl ten kabaret Tinglang, který fungoval. Bylo to přesně, jak říkám, takový to travesty show po té revoluci, který vzniklo, že vlastně spíš to bylo postavené na tom, že ti učinkující se převlikli za konkrétní zpěvačku, vyšly, tam si odpívali, odtančili to jedno číslo, pak přišel další učinkující, další účinkující. Takže bylo to taková ta jednodušší travesty show proti tomu, co děláme my dneska, ale fungovalo to. Stejně tak tady vlastně tenkrát fungovaly i konkurenční soubory, který třeba hráli v divadlech v té době, to byla třeba skupina Screamers, která hodně jezdila, ta měla vlastně většinu divadel divadelních představení různě po České republice. Takže já si myslím, že ta díra na trhu tady jako v té době vlastně vůbec nebyla. A taky když byste viděl ty moje začátky, tak ty vypadaly úplně jinak, než to vypadá dneska. Každej, když něčím začíná, tak se ty věci musí naučit. Takže počínají odlíčení od kost týmu, na který v té době vlastně nebyly peníze, protože jste to řešil spíš, nebo jsem to řešil spíš, tak že co jsem kde sehnal, tak to jsem jako zkompletoval. Takže tak, jak jsem vypadal tenkrát, tak jak vypadám dneska, to je diametrální rozdíl. A to, jak jsme to dělali tenkrát a jak to děláme dneska, to je taky diametrální rozdíl. Takže myslím si, že od té díře na trhu to nebylo. Bylo to spíš o tom, že jsem to tenkrát jako vyzkoušel a vlastně mě to začalo bavit a řekl si jako proč ne, byl to pro mě spíš způsob, nebo je to pro mě pořád do dneška způsob, jak moc bavit lidi, jak udělat lidem srandu, jak udělat to, že ty lidi se zasmě, protože každý má spoustu starostí a vlastně na těch našich představeních ty lidi ty starosti vypustí. A popravdě mi vlastně trošku jedno, jestli to dělám v té podobě té ženy nebo toho muže, ale jde mi o to ty lidi pobavit, aby ty lidi odešli spokojení.

SPEAKER_01 5:25

Já jsem právě si chtěl dostat k těm předsudkům. Přišlo vám za ty, nebo přijde vám, že se změnila ta situace od toho začátku, co jste začali dělat, právě do té dnešní doby, že ty předsudky pořád jsou, jako konzervativní Česko, jsme prostě v tomhle tom zvláštní. A nebo už se to posunulo, takže to neslýcháte.

SPEAKER_00 5:53

Česko je strašně konzervativní, přes to, jak jste říkali, je to strašně konzervativní země. Lidi jsou tady hodně jako uzavřený, mají přesně předsudky vůči něčemu, co třeba ani neviděli. A mě strašně baví tady ty předsudky těch lidí bourat. Takže my vždycky, když někam třeba přejdeme poprvé, že těch představení máme fakt hodně. My hrajeme třeba 220-230 představení za rok. A původně před pár lety jsme hráli vždycky jedno představení zhruba půl roku, takže jsme měli jarní a podzimní sezónu. Pak vzniklo to, že tím, že ty města přibývala a měli jsme větší poptávku po představeních najednou z toho bylo už roční představení, pak to bylo skoro rok a půl, teď už vlastně jedno představení hrajeme skoro dva roky. A je to právě protože ty města nám pořád přibývají, ale vždycky, když jedeme někam poprvé, tak je to tak, že se třeba setkáme s tím, že ty technici v tom divadle, nebo i ta paní ředitelka, ten pan ředitel mají nějaké předsudky, pokud tu naše představení neviděli, protože si přesně říkají, že přijede nějaká jako zprostá oplzlá show, kde se budeme převlíkat jako za zpěvačky, a často se stává, že tam třeba přijedeme, a ne, že by byly vyloženi nepříjemní, ale třeba mají takovej nějakej ten despekt k tomu, že si říká jako je, tak se tady přijelo to, jako nebude stát za to. A nakone si vždycky přijde říkám, ještě to bylo úžasný, my jsme od toho nic nečekali, to bylo tak fantastický, my jsme tak překvapení a mě strašně baví bourat lidem předsudky. Takže my jsme v hrozně, v hrozně moc městech. Ty předsudky už bourali, ať už divákům nebo právě těm ředitelům a ředitelkám kultury, který nějaký ty předsudky měly. Pořád jsou města, kde vám třeba ředitel v divadle řekne, to není můj šálek kávy, já mám radši jinou kulturu, ale i tak nám umožní si tam zahrát a na tu spolupráci se domluvíme a třeba to i strašně fajnově funguje na základě té spolupráce. Aniž by to ten ředitel musel mít rád, ale tak to má být. Proto kultura v tom městě by se měla dělat pro všechny. Takže pokud mi ředitel nebo ředitelka na roveninu řeknou, hele, není to pro mě, ale víš, že pro ty diváky to je, tak pak je to v pořádku. Pokud ředitel řekne Hele, já to nemám rád, nebo mám předsudky, není to pro mě, tak tady hrát nebudete, tak pak si myslím, že to je špatně. A takový města pořád jsou.

SPEAKER_01 7:46

Já jsem i předsudky myslel v tom, ještě v tom horším smyslu. Setkáváte se třeba s tím, že vám posílají nějaké hejty na sociální sítě nějaký lidi, který třeba tam ani nebyli nebo tam byli a odešli úplně jako naštvaný nebo nějak to bezpíš?

SPEAKER_00 8:06

Tak že by lidi byli na představení a odešli by naštvaní, se nám, já si fakt nestává. Že by nám třeba někdo napsal jako zpětnou vazbu Bilsem a už nikdy nepůjdu. Naopak, u nás to většinou funguje. Takže když někde hrajeme poprvé, tak přijde nějaká základna diváků, který se jou přesně podívat na to, jaký to bude. Ty to potom řeknou těm svým kamarádkám. Ostatně úplně stejně to bylo i u vás na stochově, že jsme u vás hráli vlastně první představení. A ten sál myslím si, že byl vyprodaný bez pár míst, ale ne úplně. Ale hrajeme u vás za půl roku a vlastně už prodáváme půlku druhého představení, protože jsme ho museli přidat. A tak to vlastně funguje u nás ve většině měst. My si toho strašně vážíme já vždycky s klukama a říkám, to je vlastně takový jako dar z nebe, co nám se stalo, protože my jsme fakt jako parta kluků, který to děláme rádi. Nikdo z nás vlastně nemá vystudovanou nějakou školu na nějaké herectví. Aby jsme si řekli, jako studovali jsme tady školu hereckou a teď to tady zůročíme. Takže spíše je to o tom, že to děláme fakt s láskou a ty lidi to asi vidí. Takže nám hejty na představení jako takový nám nechodí. Co se týče sociálních sítí, tak to jsou samozřejmě peklo, trochu samo o sobě, protože na Facebooku je každý hrdin a na Facebooku si každý dá na profilovou fotku vlčáka místo svojí fotky. A to jsou většinou ty lidi, kteří potom píšou ty hejty. Takže když už nám nějaký hejty chodí, většinou mají na profilu buď vlčáka nebo kočičku, anebo tam mají obrázek kytičky, nikdy nesvůj obličej. A většinou jsou to přesně takový ty zakomplexovaný lidi, kteří se na tom Facebooku prostě léčí jako asi nějaké své traumata. Já jim tam na to odpovídám někdy celkem vtipně, někdy i celkem drze, ale říkám si, když ty lidi můžou být drzí na nás, tak už my bychom nemohli být drzří trochu na ně. Samozřejmě se je snažím neurážet. Na druhou stranu, když ty lidi prostě na nás jsou zlí, no tak nejsou to naši diváci, jsou to prostě lidi, kteří mají nějaký komplex, nějaký předsudek z toho, že travesty o něco špatného a tak to tam píšou.

SPEAKER_01 9:50

A tak oni asi komentují nejenom u vás, ale i lecos jiného, Češi prohrajou fotbal a posílají tam, že jsou to jako nemehla.

SPEAKER_00 10:01

Ale je to špatně, je to prostě špatně. Protože jsou lidi, kteří oni by si měli hlavně lidi, co tady to dělají, by si měli uvědomit, že ty lidi, kteří tu svoji práci, co tam komentují, dělají. Takže to prostě dělají třeba nejenom pro peníze, ale dělají to s láskou, dávají tomu svůj osobní čas, který tomu věnují, aby to představení naskoušeli. A teď se nebyl jménom o našem představení. Teď třeba Eva Farná měla úžasný koncert v Edenu. Já jsem tam teda nebyl, my jsme ten den hráli, ale viděl jsem videa. A byl to fakt koncert, který byl srovnatelný s koncertama zahraničních hvězd, prostě lítala tam nad publikem, měla tam mraky tanečníků. A pro mě, jako pro člověka z branže, který to představení je schopen postavit, napsat, naskoušet. Tak já vím, co zatím muselo být práce, protože to je představení ještě v mnoha četném rozsahu oproti tomu našemu. A ten závazek toho, že si vlastně pronajme ten Eden, který stojí strašně moc peněz. Ten závazek toho, že potom konzertě musí vyměnit trávní. Je to opravdu, někdo zatím vidí jenom tři konzerty, který ta Eva udělala, ale za tom nejsou tři konzerty, zatím je fakt třeba půl, tři čtvrtě roku rok práce, který tomu musela ona její tým věnovat. A pak se podíváte na sociální sítě a místo toho, aby tam ty lidi prostě psali ty kladní komentáře, jakože wau, konečně v Čechách někdo dokázal něco tak úžasného, jako dokázala Eva. Tak ty lidi tam prostě hejtějí všechno. Všechno od její oblečení, přes choreografie, po její postavu. To je prostě fakt špatně. Lidi by se měli tady v tomhledu nad sebou zamyslet. Já si myslím, že když se někomu něco nelíbí, je to v pořádku, můžete názor vyjádřit. O to, jak ho ten člověk vyjádří. A já třeba, když se mi něco nelíbí na těch sociálních sítích, tak to prostě přeskroju a jdu dál, ale v životě by mě nenapadlo tam tomu člověku napsat tak strašně škarý komentář, protože nikdy nevíte, jak toho člověka zasáhnete. Myslím si, že jeden příklad za všech nebyla úžasná i Veta Bartošová. To byla prostě skvělá zpěvačka. Ale tím, jaký lidi všude hejtili, tím, jaký hejtil všude tisk a hejtili média, tak místo toho, aby ona měla šanci se na ty nohy postavit, tak ty lidi vlastně všichni udali tady těma negativníma komentářemi a vlastně si to možná něuvědomují.

SPEAKER_01 11:53

Je to šílený, protože oni tyhle trolové lidi, nějaký. Jím, někdy prostě. Jsou zlí, to nejsou lidi, to jsou trolové. Jsou to trolové, zlí. Jsou to zlý trolové. Zlý trolové, tak oni pak herce, váš a zpěvák, jako posílají klopatě do práce, aby se něčím živili, protože to, co dělají, stejně nikoho nezajímá. Je to prostě je to doba, která je v tomto ohledu jako nepříjemná. Oni to z nás dělají v sociální sítě, ale ty algoritmy jejich, protože jsou nastavený na tyhle komentáře.

SPEAKER_00 12:34

Já si právě myslím, že je krásný, že každý z nás umí něco. Nikdo umí bavit lidi, někdo umí pracovat s tou lopatou, někdo umí prostě vařit, někdo umí. Je to o tom, že každý by měl dělat to, co umí. A i když nám tam ty negativní komentáře chodí. Já jsem zrovna typ člověka, který celkem řešil, že vždycky to sklukám jako probíháme a říkám, že tady o nás píšou taky nehezké věci. Ale vždycky mi to je spíš jako líto, protože stejně proti tomu nějak bojovat nemůžete. Spíš ty lidi by si měli uvědomit, že stejně tak jak je důležitá jejich práce, tak je důležitá i ta naše, protože i když to třeba není typově představení zrovna pro toho člověka, co to píše, tak další stovky nebo tisíce jiných lidí na nás chodí a ty nás mají strašně rádi a vlastně žijou tím, že nám píšou, my se těšíme, až přijedete kluci, my se těšíme, až tady budete za půl roku. A opravdu ty lidi jou a rok dopředu si koupí líste na to, aby na to představení mohli čekat. A to je za mě úplně neuvěřitelné. A pak ty holky za náma v denách přijdou a řeknou, můžeme si s váma udělat fotku. My jsme kvůli vám šli včera ke Kadeřníkovi, aby jsme měli hezkou hlavu a vyfiknou se na to a přijdou tam za náma a to je prostě hrozně hezký. Takže každá práce je důležitá.

SPEAKER_01 13:33

Pojďme se teda vrátit k tomu hezkému a aby ti posluchači, který vás mají rádi, si z toho rozhovoru odnesli to, co je pro ně podstatné a jako hezké.

SPEAKER_00 13:43

Jasně, pryč o zlých trolů.

SPEAKER_01 13:45

Pěč o zlých trolů. Pojďme se tedy vrátit, z toho na kousnul to vaše přestavení ve Stochově naře letošního roku nebo roku 2026. Já jsem viděl kdysi nějaké travesty přestavení, co byly předtím, nebo říkat kdo, nebo říkat to, a vůbec se mi to nelíbilo. Není tomu šálek. Dobře. Viděl jsem, odešel jsem s tím pocitem, že jsem se jako podíval. Nebyl jsem lidov. Nebyl jsem zlý. Samozřejmě, ne, to respektuju všechno. Ale právě že to jsem si říkal, že mi to nepatří do toho úplně divadla, protože to bylo jako zprostý nadávání, ale nadávání i divákům a takovýhle věci. To se mi tedy nelíbilo. A pak jsem právě přišel a koukal jsem na to vaše představení a ono to už bylo jako divadlo bylo to opravdu profesionální, bylo to mělo to šťávou, mělo to říct, bylo to vtipný, lidi byli nadšený. No bylo to skvělý, ale já mám pocit, že bylo teda úplně vyprodáno. Maruška Benešová si vás vzala záměrně, protože věděla, že určitě vyprodáte sto.

SPEAKER_00 15:07

Já jsem Marušku musel dlouho přemlouvat, ale Marušku se musel dlouho přemlouvat. Maruška se nejsí chtěla, ale to je dobře, protože ona přece přes přesně. Tím, že roky spolupracovala s jinou skupinou, tak vlastně nechtěla jít do něčeho skrokem do neznáma. Ale domluvili jsme se, že se přijede podívat na to představení, čehož asi strašně vážím, protože já i často ve městech, kde třeba nehrajeme, tak ty ředitelé kultury nebo ředitelky kultury právě pozvu na naše představení třeba do nějakého vedlejšího města a často oni tomu nechtějí obětovat ten čas a Maruška hned řekla, jo, já strašně ráda přijdu, přijedu se podívat. Přijela se podívat, poznali jsme se, viděla představení, domluvili jsme se a lidi byli spokojeni ve Stachově, takže dopadlo to přesně podle plánu, tak jak tam má být.

SPEAKER_01 15:44

To bylo vyprodáno a bude dvoják. Tím chci říct, že ta poptávka po vás je vysoká. A sám jste říkal, že máte 230 představení asi tak. Znamená nějakých 25 měsíčně. I víc.

SPEAKER_00 16:05

Tak třeba v září teď letos v září se nám podařilo nebo podaří 7 a 37. Tam my tam hrajeme hodně ty vojáky, takže ono potom to na to přáví.

SPEAKER_01 16:12

Ale jsme počítač měsíc.

SPEAKER_00 16:14

Je teda pravda, že od toho příštího roku, od roku 27 už jako maličko zvolníme, protože ne, že bych se bál vyhoření, to vůbec ne, ale spíš potom, když už jeste v takovém zápřehu, tak pak máte dny, kdy jste fakt jako unavený a řeknete si ty dneska, bych si potřeboval aspoň jeden odpočnout. Protože vlastně ten divák vidí jenom to představení jako takovýho. Za každým tím představením je ta cesta na to místo, pak to balení, pak ta cesta zpátky. Takže my většinou z Prahy výždíme třeba kolem jední hodiny odpoledne, někdy i dřív, pokud ty představení hrajeme dvě, tak je jdeme třeba v 9 v 10 ráno a je to opravdu práce třeba na 16, někdy i 17 hodin denně, než se vrátíme zase zpátky domů. Takže v tom příštím roce už si v každém týdnu necháváme dva dny volno, aby jsme trošku načerpali síli a myslím si, že i na těch představeních bude pak znát, že budeme plně energie ještě víc.

SPEAKER_01 16:56

No ale vy jste mi říkal ve Stochově, když jsme se bavili, že vy nejste, ale jako profesionálové, že všichni, kdo jako učinku v tom představení, tak máte ještě jako svoji hlavní práci.

SPEAKER_00 17:09

Jak to střídáte? To úplně ne, to úplně ne. Co se týče kluků tanečníku, tak ty vlastně všichni v podstatě tancují, nebo hlavní práce je pro ně to, že tancují u nás. Třeba ještě pán, ten kromě toho zpravuje, ještě sociální sítě, ale to je práce, kterou může dělat třeba na cestách v autě a tak. Takže nejenom naše sociální sítě, ale i sociální sítě jeho klientů. Daneček tak ten má svůj modní značku, ten tvoří oblečení, ale taky je to taková jako flexibilnější práce. Já třeba ještě se trošku okrajově pořád věnuju realitám, ale těm těch představení je hodně. Tam zároveň dělá manažera, vlastně připravu všechny smlouvy a píšu ty představení a zajišťu všechno kolem a ty představení pořád přibývají, přibývají, tak tam už ty reality opravdu jako zásadně upozadu, protože na to nemám čas. A můj kolega Martin, tak ten má vlastně ještě pří salon, ale tam zase stříhají holky, který si vlastně o ty pejsky starají, takže Martin taky tam úplně časov nemůže moc být. Takže to už by nebylo technicky zvládnutelné ještě chodit jako dopoledne do práce a pak přejítat představení v této fázi už ne.

SPEAKER_01 18:07

To jsem se chtěl zeptat právě, protože hrajete pořád de facto. Máte alternace v těch představeních?

SPEAKER_00 18:13

Kluci tanečníci někteří mají, ale já alternaci nemám a vlastně všechny v úvozovkách holky, co tam máme, tak ty alternace taky nemají, takže jenom kluci tanečníci dva mají ta alternaci za sebe.

SPEAKER_01 18:25

Víte to poslední představení, které právě bylo u nás, to byl hostinec u Maruny. Jak vzniká takový hostinec u Maruny, takové představení živé, moderní.

SPEAKER_00 18:39

No, nejhorší je samozřejmě vždycky ten nápad. To je ta věc, kterou já si vždycky lamentu mozek už rok dopředu a říkám si, jo, tak my teď máme naskoušené představení. Jsme před asi třemi týdny vyjeli s představením Halo, tady mám. A to budeme hrát až do začátku roku 2028. Ale já už teď vlastně přemýšlím a říkám si, a co bude pak, co bude dál? A teď furt jako přemýšlíte nad tím, čím ty diváky překvapit, s jakým tím tématem přijít. Tak třeba hostinec u Maruny, to bylo prostě téma, který mě napadlo. Já všeobecně mám rád témata, které jsou lidem blízký. Takže vždycky říkám, že to, co divák zná, to, co si sám zažil, to prostředí, o kterém prostě ví, tak to vždycky na ně nejlíp funguje a má to nejradši. Takže hostinec u Maruny, každý z nás byl někde někde na vesnici v hospodě, všichni ví, jak to tam funguje, všichni vědí, že se tam drbe, všichni vědí, že se tam vždycky všichni porvou, když je nějakej ples. Takže to jsou takový ty témata, které ty lidi znají. Předtím jsme třeba hráli představení o Inclusive Bibiona, to byla zase typicky česká rodina, která si vyrazí na svou dovolenou s manželem, kde se manželka s manželem celou dovolenou dohaduj a hádaj, do toho tam jejich dcera, která se tam zamiluje do italského plavčíka. Předtím jsme hráli představení dokud na smrt nerozdělí. To byla taková mezinerační komedie, kde vlastně matka vzpomínala na to, jak si vzala svého muže a zároveň ta dcera se tam potom vdávala, takže nejlepší jsou témata, které jsou lidem blízký. To znamená, nejhorší je vymyslet téma. Jakmile vymyslíme téma, tak potom musím celý představení napsat, takže pak ho hodím na papír a snažím se vymyslet nějaké písničky, které by se tam hodily teď třeba v představení halov tady máma, tak máme i naše vlastní songy, ke kterým jsem skládal texty přímo k těm písničkám. Jejich tam asi polovina. Polovina jsou písničky, které jsou komerční, který ty diváci znají. Takže potom je to o tom vymyslet tu hudbu. Když vymyslíte představení, téma hudbu a máte napsaný dialogy, tak pak je to o tom, že samozřejmě musíme zadat práci švadle nám, takže nakoupíme látky, musíme znova všechno přeměřit, k jsme přibrali, kdo jsme zhubli za ten rok nebo rok a půl a švadlana začne pracovat na kostýmech. Pak chodíme na kostýmové zkoušky a do toho se vlastně spouští takový čtyřměsíční maraton tanečních zkoušek, kde v podstatě všechny dopoledne trávíme v tělocvičně v Zrcadlovém sále, kde se s kluky potkáme a tam připravujeme ty taneční choreografie. Teď vlastně představení halo tady máma, co aktuálně hrajeme, tak tam nám poprvé choreografie připravoval profesionální choreograf Lukáš Prokop, takže je to zase tanečně, si myslím, trošku víc, než bylo to předchozí hostinec u Maru. Takže furt se snažíme na těch věcech pracovat, zdokonalovat je, zlepšovat je. Ale je to taková jako kontinuální práce na půl roku, intenzivní práce pro všechny než to představení připravíme.

SPEAKER_01 21:05

Mně se na hostinci u Maruny líbilo, že jste tam měli i jako nejenom playback, protože klasický playback, to je jasný, utravestní show, tak tomu patří, ale i jste tam měli zpěváka, který jako zpíval jako živě.

SPEAKER_00 21:22

Jesně, jasně, to byl Daníček.

SPEAKER_01 21:24

A to máte v každém představení.

SPEAKER_00 21:26

Úplně v každém ne. My se snažíme tedy lidi vždycky překvapovat něčím jiným. Třeba teď jdeme sérii letních show, to je takových 15 velkých letních představení, které máme po celé republice a tam s námi hostuje kolby. A kolby je travestý umělec z Německa, který právě zpívá jenom naživo, ale on je původem Čech. A zpívá třeba Share, zpívá Anestation, zpívá různé zpěvačky, kde se snaží vlastně ten svůj hlas co nejvíc připodobnit té zpěvačce. A je to zase další úžasné z pestřední těch našich představení. Takže jsem moc rád, že kolby to hostování u nás přijal a že nám to tak hezky společně funguje, ale není to ve všech představení. Třeba halo, tady máma, tak tam jsou čistě playbacky. Ale zase místo živého zpěvu, tam jsou ty naše vlastní sonky, který jsme si stvořili nebo kde jsem napsal ty texty tak, aby zapalily do toho představení. Takže vždycky se snažíme překvapit prostě něčem dalším, něčím minimál, něčem novým, aby to pro diváky nebyl úplně stereotyp.

SPEAKER_01 22:15

Byli jste na představení techto mechlí, jestli ano, napište nám do komentářů, co se vám líbilo nejvíc, že jste se pobavili a prostě cokoliv nám napište, sledujte kanálka na YouTube a jestli se vám líbí náš rozhovor, dejte odebírat a poslouchejte i rozhovory další. Když se hned travi show, tak si každý na první dobrou představí, že se panujou ty zpěvačky různý. A já jsem si celou dobu, když jsem jel do studia, jsem si říkal, že se vás na to zeptám. Proč se pořád opakujou ty samé zpěvačky. To je Vondráčková, Jinatan, Žer a ještě Ilona Čáková možná. Ale jako to trio, první, co jsem řekl, to vlastně si pamatuju, že kdykoliv jsem viděl na chvíli, jako travesty show, tak vždycky tyhle tři tam byly.

SPEAKER_00 23:24

No, to mi řekněte, proč?

SPEAKER_01 23:25

No já nevím. Já taky to se právě ptá. To je odborníka.

SPEAKER_00 23:29

Já vždycky vždycky, když se diváku, ptám třeba na představení, když máme to představení, který není vyloženě divadelní, je to třeba ta letní show nebo tak, tak ty představení jsou hodně postavené na stand-up a na tom, že já tam vlastně komunikuju s těma divákama. A když se jich ptám vždycky, která zpěvačka si myslíte, že by tady neměla chybět, která by neměla chybět na travesty show. Vondráčky. Vždyť všichni kříčí, Helen Vondráčka. Já říkám, pro Boha, co ta Helen udělala, že vždycky všichni řeknou Helenu, tak hle je úžasná, je to legenda. A já si myslím, že to je právě ta odpověď, že jsou to legendy. Jsou to prostě. Čím víc ta zpěvačka pro ty diváky je zapamatovatelná, čím víc něčím atypická, ať už je to třeba projev, ať už je to vzalet, ať už je to to, že je dlouho na scéně, tak to jsou ty věci, které vlastně těm divákům vrijou tu zpěvačku do paměti a pro nás to potom je samozřejmě o s nás nebo o to zajímavěc parodovatelný nebo zvárnitelný. Třeba ta šer, tím, že má hodně plastik, nosí veliký paruky, je hodně extravagantní, nosí hodně blízkavý kostýmy. Tak to je taky taková zpěvačka, která prostě vlastně typologicky tam je a pak máte spoustu zpěvaček, který třeba až tak jednoduše stvárnitelný nejsou. Tak když vezmu třeba Petra Černocká taky zpívá, taky má svoje písničky, ale není ničím tak jako typická pro ty lidi. Není tam ničím tak zajímavá, aby si ty lidi zapamatovali, že když ty tam vlastně vydeš převlečený v nějakým kostýmu, aby si na první dobrou řekli, je, to je Petra Černocká. Když to u té Heleny Vondráčkový to tak je, u té šer to tak je, u té Hanky Zagorovy to taky tak je. Takže jsou prostě zpěvačky, jednak by měly být něčím něčím zajímavý, zvláštní, trošku odlišný od těch ostatních, aby když vyjdete, aby na první dobrou ten divák poznal podle té vyzáž, kdo to asi bude, anebo můžou být přesně typický třeba tím svým projevem nebo tím svým tancem nějakým zajímavým. Táhle na je hodně taneční, tak možná proto.

SPEAKER_01 25:14

Vy ve svých představeních tak jako parodujete jako ty zpěvačky známé, že jo? To tam jako provínáte máte různě, vy to máte tak jako propojené celý zajímavě.

SPEAKER_00 25:27

My totiž děláme dva typy představení, které jsou fakt diametrálně odlišný. A jedno je to, co jste viděl vy, to je právě ten hostinec u Maruny a to je to zájezdové představení, ze kterými vlastně jedeme ty divadla, ty kulturní domy po celé České republice. A to je právě to, co říkám, že si myslím, že to patří do divadel, protože fakt je to představení, má to divovou linku, je tam činohrama, má to všechno, co to divadlo má mít. A pak jedeme druhý typ představení a to jsou právě ty show, takový ty prostě velký taneční show, kde třeba parodujeme i ty zpěvačky, kde máme velký péřový kostýmy ve stylu těch brazilských taneční. A to jsou třeba show, které děláme v Praze v kabaretu Royal, to je vyloženě kabaret, kde jsou stolečky, lidi tam můžou přijít, můžou si dát drink. Je to takový prostě úplně jiný typ show. A nebo třeba ty naše letní show, který teď jedeme na těch letních scénách, tak tam nehrajeme právě tu divadelní verzi toho představení, ale je to o tom, že se potkáme s těma našimi fanouškami, je to venku, většinou se tam grilluje, jsou tam koktejly a my právě děláme výběr těch našich nejlepších čísel, takže tam vždycky musí být právě ta Helena, Hanka, Zagorová, šer. Máme tam různý taneční kostýmy, různý taneční věci. Takže jsou to vlastně dva úplně odlišné typy představení. Nikdo má radši to divadlo, ten příběh, ty scénky, ty sketche, který vlastně dneska v televizi moc nejsou a hodně lidí říká, že jim to chybí, protože dřív byla paní Bohdalová s dvořákem, a všichni všichni dělali ty scénky v televizi, což už dneska vlastně nikdo nedělá. A pak je to druhá část toho publika, která si chce zajít na tu klasickou, ale poctivou travesty show. Třeba řekněme takovou tu, co byla po těch devadesátkách, kdy se ty zpěvačky parodujou, ale zároveň samozřejmě nechtě, aby to bylo zprostý, aby to bylo oplzlý. A chtějí, aby tam byla ta přidaná hodnota toho, že to je prostě velká show, jsou tam tanečníci, je tam hodně kostýmů a není to o těch jednotlivcích o tom, že tam je nějaká jedna solová písnička. Takže umíme oboji, děláme oboji. Koro naši práce jsou určitě ty divadla, těch ohraje mnohem víc, ale pořád máme i velkou základnou fanoušku, kteří mají rádi tu klasickou travesti show a rádi si zabroukají tu helenu nebo tu hanku, ale to spíš jako upozadujeme na ty letní akce, že je to vlastně něčemě speciálním, je to prostě pár akcí v roce, kdy ty lidi jako můžou přijít a něco jiného.

SPEAKER_01 27:22

Ještě jsem se chtěl zeptat, já jsem si právě všimnul těch diváků, protože jsem tam chodě pomáhal zrovna skénová vstupenky, takže jsem viděl příchozí a mě až překvapilo, kolik tam přišlo mužů, protože jsem byl světkem, to bylo vždycky tak jako 95 % žen na té trastné skupiny, které tam byly. A zbytek mužů. To bylo jako mnohem mnohem vyrovnanější. A navíc to byli lidi, jako mladí, střední generace, ale i starší, mě to velmi překvapilo, protože to vlastně byly jako věkové rozmezí diváků, které chodí věkové rozmezí na klasickou činohu.

SPEAKER_00 28:09

Mě to překvapuje úplně stejně jako vás, ale je to fakt tak. Já když jsem ještě pár let zpátky dělal nějaké podobné rozhovory, tak jsem vždycky říkal, že ten poměr diváků, co do nás chodí, tak je tak 80 na 20, 80, ženy, 20 muži nebo 90 na 10, ale dneska už to vůbec neplatí. A neplatí to právě díky tomu, jednak, že ty lidi o nás věd z těch sociálních sítí. A i když jste prostě chlapa vyskočí na vás vtipná sténka, tak si řeknete, te jo, to je sranda, to bych se chtěl přijít podívat. A druhá taky díky tomu, že trošku bouráme ty předsudky. Že dřív na nás opravdu chodili jako holky ženský a ty lidi měli tu škatulku v hlavě, jakože je, travesty show, to je prostě zábava pro baby, tam my chlapě nepůjdeme. A teď se strašně často stává, že na nás začali chodit páry, chodí na nás manžele, že vyrazí si paní s pánem a paní třeba říká: Jonat jiného, než na vás do divadla nedostanu. On mi nechce nikam chodit, ale na vás se mnou vždycky jde, že to bude sranda. Takže bych strašně rád řekl, jak se to stalo. Ale nevím, jak se to stalo, ale stalo se to. A my jsme strašně vděčný za to, že se to stalo, protože jsme tím vlastně zase zborili další mítus a to děláme hrozně rádi. Myslím si, že je to i pro chlap.

SPEAKER_01 29:13

Tak ono nejdůležitý asi, jak se to stalo, ale právě, že se to stalo a že to takhle je, je to krásný.

SPEAKER_00 29:19

Stejně jak se chtějí bavit holky, tak se chtějí bavit i chlapi. Ty chlapy mají taky své starosti v práci, asi jsou jiný, než třeba u těch ženských, že přece jenom chlapi dělají v klučích kolektivech a ženský většinou v těch holčičích. Takže každý ty starosti má trošku jiný, ale každý nějaký starosti má. A když aspoň na ten jeden večer ty lidi na ty starosti zapomenou, ať už jsou holky nebo kluci, tak to je na tom prostě super.

SPEAKER_01 29:39

A já jsem si ale říkal: takodáci ty lidi v té první a druhé řadě. Jak tomu přistupujete, jak vy máte v hlavě, kam až jako můžete zajít.

SPEAKER_00 29:53

No já tam mám tak, že když jdu na jeviště a hrajou nějakou konkrétní postavu, tak v tu chvíli jsem vlastně někdo úplně jiný. Což mi trošku usnadňuje tu práce. Kdybych tam byl asi sám za sebe, tak samozřejmě je to zase trošku jako jiná pozice. Kdybych tam měl být jako já a neměl bych tam tu roli, když si říkáte, že jo, dobrý, hraju, ráznou hostiňskou, je trochu střelená, trochu ulítá, trochu vlastně drzá a oráchla, tak k té roli se to hodí. Ale kdybych tam měl přijít já jako Lukáš, tak si samozřejmě těm lidem jako dovolím výrazně mýní, než si můžu dovolit té roli. A hranice, to je otázka. Vno opravdu u nás se jako lidi nejvíc a je to paradox peru o tu první a druhou řadu. Že když se někde spustí jako před prodej, tak vždycky všichni chtějí sedět vepředu a strašně se tam jako těší, že budou součástí toho představení. Tak i to je pro mě takový impuls, že si říkám, že ty lidi asi chtějí. To pro ně jako je zábava, že jsou rádi součástí té naší hry, toho našeho představení, že nás rádi vidějí zblízka. Takže potvrzu, první řada může být někdy trochu nebezpečná. Ale když tam sedí lidi, kteří mají smysl pro humor a chtějí s námi hrát tu naši hru, tak si myslím, že potom to vždycky vyde v hrozně heckou scénku, která je vlastně společná s těma divákama a můžeme do toho zapojit.

SPEAKER_01 30:58

Já jsem to začal i slyšel to, co jste řekli. Já tam potvrdím, protože mi říkala mysle Maruška. Zrovna, že některý lidi se jí ptali a volali, že jsou ještě líšky do první řady, že tam prostě chtějí.

SPEAKER_00 31:13

Takže to je prostě pravda. Možná to chtěli mít all inclusiv i s tím párkem. To byla taková virální scénka, že dostali vstupenku nebo měli vstupenku do divadla s představením i jídlem, ale v novém představení nikoho nekrmíme, takže to už bude bez jídla, můžete i do druhý.

SPEAKER_01 31:27

Ale oni se stejně neuchráně před vámi ani ty lidi, kteří budou sedět trošku zádu, že jo.

SPEAKER_00 31:35

Je pravda, že teď chodím zrovna nejčastěji jsme si druhou a třetí řadu, takže v tom novém představení mám taky jednu scénku, kdy chodím vlastně mezi diváky a většinou třeba buď druhá nebo třetí řada. Ale je to prostě sanda. Ty lidi neměli by to brát vůbec špatně, i když tam padne jakákoliv naráška během toho představení, která prostě si třeba řeknou jako je něco nikdy to není myslenové vždycky je to myšleno v legraci v rámci toho představení, v rámci té role, takže musí na nás chodit lidi, co mají smysl pro humor.

SPEAKER_01 32:03

Co to stojí vás, jako Lukáše Čepeláka, manažera, celého projektu ne času, invence, ale starostí v tom podnikání. Je něco, co vás trápí, že by se třeba dalo zlepšit nějakým usnadněním legislativy nebo prostě nějakých procesů, který jsou.

SPEAKER_00 32:30

No, oni ty procesy, tam je problém ten, nebo problém. Ono je to možná správně. Dívák by měl vidět tu show, měl by vidět jenom vlastně ten vizuální produkt, který my mu tam odjezdáme na tom věviš, kde mu dáme tu energii, aby jsme ho nabili a vyšel domů spokojený. Ale zatím představením je strašně moc práce. Za každým jedním představením je hrozně moc práce. Protože vlastně tím, že nám dělám i manažera, tak je on na starosti veškerý smlouvy. To znamená, pro mě jedno představení znamená nejdřív zkontaktovat ten kulturák divadlo, domluvit s něma konkrétní termín. Často je teda přesvědčovat, že opravdu nejsme žádná špatná produkce, že ty diváci budou spokojení, že to bude fajn, když už se našem domluvíme, tak musíme připravit smlouvu, tu musíme podepsat. Potom vlastně řeším smlouvy s předprodejníma portálama, takže třeba nasazení na tiket portál, prodej samotných stupenek, vyúčtování všech těch akcí, propagaci, výleby plakátů, uzavření smlouv na výleby plakátů. Musíme uzavřít smlouvu s osou s Intergramem, protože tím, že používáme autorský skladby, tak je potřeba zaplatit autorské poplatky. Musím vyřešit dopravu všech učinkujících. Samozřejmě se nám často stává, že třeba jedno auto přestané je, takže v tu chvíli z kluka řešíme, jak se tam ty kluci dostanou, jak tam dojedou. Je zatím strašně moc času. Je zatím strašně moc poplatků, který ten divák nevidí. A ono je strašně hezký. Teď od nás vyšle jeden článek, který byl absolutně nepravdivý, ale je strašně hezké vzít kapacitu sálu a spočítat cenu stupenky a říct si, že tržba je taková. Ale ty lidi často prostě neví, jaké jsou ty náklady zatím. A to jsou opravdu deset, někdy i 100 tisíce v těch nákladech, který musíte zaplatit za to jedno představení, ať už je to pronajem sálu, ať už je to DPH z každý stupenky, který je 12%, ať už jsou to prostě daň z příjmu, který jsou 15%. Takže vy vlastně z každý ceny stupenky Ráze modečtete 40%, který jdou na poplatky prodejnímu systému, na DPH, na daň z příjmu. Pak musíte zaplatit pronajem sálu, pak musíte zaplatit osu a intergram, to se většinou pohybuje kolem 7-10% stržby. Takže ty náklady jsou strašně velký. Nejvíc mě asi trápí třeba ty autorské poplatky osa intergramu, protože ty jsou v rámci těch představení fakt vysoký. Na druhou stranu ty skladby používáme, takže logicky ne musíme platit. Je to tak prostě. Takže je to velká nákladná produkce. Jsamozně jsou nákladní i ty kostým, jsou nákladní ty paruky. Když vezmeme jenom vytvoření toho jednoho představení, tak zase někdo si může říct takovej ten skeptik, ten zlejrol si řekne, je, kluci si pozbírali šat a jou si jako zablbnout, ale nám ty šaty opravdu už je užleny, schání si látky, které jsou často i ze zahraničí, objednáváme si paruky. Jedna paruka na zakázku stojí třeba 8-10 tisíc korun. A to všechno se vlastně v rámci všech těch představení potom musí vrátit. Ta investice, kterou do toho dáváme. Takže samozřejmě, když se budeme bavit jako o té ekonomické stránce, dává nám to smysl jasně, jinak bychom to nedělali. Je to práce, kterou milujeme, ale je to i práce, která nás živí. Na druhou stranu určitě se to nedá brát, tak, že někdo spočítá cenu vstupenky a krát počet diváků. Spous takových článků jsem viděl právě o tom Edenu, kde lidi počítali jako kolik si Eva Farna mohla vydělat za jeden, ale ta Eva tomu obětovala strašně moc a nejenom že tomu obětovala moc, ale on je na scéně od 13 let, takže pro ní je to 20 let kariéry, kdy si tu pozici musela vybudovat a kdy musela dřít na to, aby se do toho Edenu vůbec dostala. Takže určitě z hlediska manažera, je to fakt strašně papírování, strašně moc práce kolem. A jestli by se legislativně něco dalo ušetřit. No možná by bylo fajn, kdybychom třeba měli nižší sazbu na DPH na stupenky, protože některý země to tak má a u nás ta sazba zas tak úplně nízká není.

SPEAKER_01 35:54

Vy vlastně kromě toho, že jste manažer a učinkující, tak jste předpokládám i režisér toho představení. Je to tak, že vy jste vlastně jako takový fedem ravenec z těchto mechle. Vidělá to úplně všechno.

SPEAKER_00 36:08

Fedam ravenec v techle mechle, ale nedělám úplně všechno, nedělám taneční choreografii. Jejsem moc taneční. Já jsem strašně rád, že máme kluky tanečníky. Jsem strašně rád, že moje ostatní holky v úvozovkách holky umí skvěle tancovat. A já jsem vždycky na těch tanečních choreografiích spíš jako v pozadí. Pro mě je to ta druhotná věc. Já vždycky říkám, že všechno ukecám, všechno dohraju. Kluci to vědí. Vidí, že když se někde zasekneme, tak já se z toho většinou vždycky vyplácám, tím, že to tam nějak odmelu a dostaneme se pryč. Ale zase, co se týče těch tanečních choreografií, tak na tom jsou dobře kluci. Takže dochorošek se nepouštím, nedělám, nenavrhu a snažím se vždycky v rámci možností otančit tak nejlíp, jak to umím někde, abych tam moc jim to nekazil.

SPEAKER_01 36:46

Co vás ale budete čekat v budoucnosti, jako předpokládáte nebo máte jako plán na celý další rok 2027, to už máte asi zajištěné představení všechny, že jo, už budete přímo představení na 28, takže vaše predikce jako manažerská. Moje predikce je nezeší let, ale s tím, že předpokládáte, že pořád se budou navyšovat představení kšefty, nebo řekl špatně, ten zájem od pořadatelů, protože oni musí být čím dál tím vyšší, ne?

SPEAKER_00 37:22

Je to pravda, že se nám pořád ozývají nový města. Je pravda, že i já mám pořád tu motivaci, že bych chtěl v úvozovkách dobít nový města, protože, jak jsem říkal, nás baví borti ty mí tusy nebo ty mýty. Takže tam, kde prostě nehrajeme, tak si vždycky říkám, bylo by super, kdyby jsme si tam zahráli, aby jsme i v tomhle městě lidem ukázali, že se to dá dělat jinak, aby nás tam taky ty lidi prostě znaly, aby nás měli rádi. Takže snažím se i já pořád schránět nový města, kde jsme ještě nehráli, ale určitě moje predikce není ta, že bychom chtěli hrát víc než hrajeme teď. Naopak. Moje predikce je ta, že bych chtěl hrát kontinuálně tak, aby nám to fungovalo dlouho, aby jsme byli s kluky všichni spokojeni, ale chtěl bych hrát trošku míň, aby jsme měli i nějaký volný čas pro ten osobní život, protože ten nám vlastně v tom letošním roce nezbývá, tak jak ty termíny jsou naplánovaný, tak my máme opravdu volno třeba jeden den jednou za deset dní. A proto jsem právě říkal, i když jsme se o tom s klukama bavili, že bychom v tom příštím roce udělali to, že v každém týdnu nám zůstanou dva dny volno, aby jsme mohli prostě za rodinou, abychom si mohli vyřídit nějaký osobní věci, aby jsme nebyli pořád na cestách. Takže moje predikce nebo moje ideální predikce by byla taková, když bychom hráli ještě dlouho, když by nám to fungovalo v aktuální sestavě, ať se máme rádi, jak nám všechno šlapé a aby jsme se úplně neuštvali.

SPEAKER_01 38:30

A když takhle vás poslouchám, tak si říkám, že vlastně i v té osobní rovině spolu musíte, nebo jste jako v souladu, že jo? Tak musíme, musíme.

SPEAKER_00 38:42

My spolu trávíme strašně moc času. Ale i když ta ponorková nemoc, může přichází. Přichází. Můžu vám tady vykládat do podcastu, je to všechno zalité sluncem, ale samozřejmě my spolu trávíme toho času tolik a navíc spolu tvoříme. To je další věc, že každý máme svůj názor. Nás vlastně sedům, každý má nějakou svoji představu. Já samozřejmě napíšu představení, napíšu dialogy. Martin většinou vymyslí kostýmy, dáme nad tím nějak jako hlavy dohromady, ale vždycky je to o tom, že i když to představení se pak zkouší, tak se tam ještě dotvářejí nějaké věci, které vznikají sami, ať už prostě tou situací nebo něčím přirozeností. Vždycky naše představení je nejvtipnější třeba po třech měsících hraní, protože i když ho nějak napíšete, tak spousta sketchů vlastně vznikne až na tom jevišti, že vlastně co momentálně napadne, tím odbouráte kolegů, pak se tomu zasmějete a pak z toho vlastně vznikne ta krásná scénka. Takže tím, že spolu tvoříme všechny ty věci a každý máme svůj názor, tak určitě jako ponorky přicházejí. Prostě přicházejí soudny, když se bavíme víc, soudny, kdy se bavíme míněň, ale myslím si, že pořád jako v globále máme hrozně hezký vztah, že se všichni máme rádi a funguje to.

SPEAKER_01 39:44

A když je ta ponorka jako úplně na maximu a máte večer představení, tak jste všichni profíci a není to vůbec poznat.

SPEAKER_00 39:52

Myslím si, že ne, to když je ponorka na maximu, tak není to o tom, že bychom se jako hádali, my se nehádáme prakticky jako skoro vůbec, ale je to o tom, že třeba přejedete do práce a jste zrovna vyšťavenej, a teď máme ty hodiny předtím začátkem toho představení, kde teda potřebujeme postavit scénu, udělat zvukovku, udělat světla. Tak spíš se ta ponorka pozná podle toho, že si ten den jako neděláme srandičky, že do sebe nerepeme, protože jinak do sebe rýpeme konstantně. Když do seberýpeme, tak je všechno v pořádku. Taková ta torýpání zlásky ze srandy, že se tak jako různě poštukujeme a špičkujeme a to se pak odrazí i na té srandě toho představení, která tam večer je. Ale maximálně ta ponorka se odrazí tak, že přijedeme a jsme třeba víc ticha, než obvykle. Že si každý děláme tu svoji práci, anebo kud si se jde třeba projít do města dají se jídlo, pak se vrátěj, ale to představení vždycky a v tu chvíli z vás vlastně všechno spadne a víte, že potřebujete tomu divákovi odevzdat to nejlepší, co ze sebe můžete.

SPEAKER_01 40:40

A ten přísný při zkoušení na herce?

SPEAKER_00 40:45

Já si myslím, že jsem všeobecně přísný. Je možná je to můj problém, že já jsem na všechno mám strašně vysoký nároky na všechno a na všechny. Takže jsem přísný a jsem strašně náročný. Ale třeba do choreografií kluku moc nekecám. Proto tím, že sám neumím tancovat, tak to nechávám spíš jako na nich anebo na Lukášovi, na choreografovi, který ty choreografie vlastně připravoval, že těžko budu jako hodnotit nebo kritizovat někomu něco, co já sám jako tancuju prostě třeba hůž než kluci. Takže do toho se jim snažím nekecat. Ale co se týče takových těch věcí, jako fungování skupiny a včasné příchody a musíme být prostě někde včas a musíme odejít v čas a nesmíme tam být díl a potřebujeme, aby všechno začalo tak, jak má, tak tam si myslím, že jsem hodně přísný. Ale taky si myslím, že to je jedna z věcí, která prostě tu skupinu drží v úvozovkách pohromadě, že to funguje tak, jak má. Protože tím, že nás je sklukama sedm, plus máme vlastně jednoho našeho technika, plus dva externí techniky, plus máme jezdí ještě paní, která nám pomáhá, tak ono se to nezdá. My jsme vlastně jedenáctičlenej tým lidí. Ať ještě tím, že kluci budou mít alternace, tak budeme vlastně třináctičleny tým lidí, takže ona už je taková jako malá firma se spoustu lidí, který jsou kolem. A samozřejmě každý z těch lidí potřebuje jiný přístup. Nědo na někoho platí, když mu za ty věci vy nadáte na někoho platí, když mu to řeknete hezky, na někoho platí, když mu to řeknete ve srandě. Takže někdy je to jako složitý, ale vycházíme spolu hezky, kluci si asi budou myslet, že jsem přísnej.

SPEAKER_01 42:08

Ale když hrajete v Ostravě, přijedou všichni včas. Přijedou všichni. Ale máte asi i zkoušky, že ho předtím ještě rádi zkouší.

SPEAKER_00 42:18

A rádi zkoušíte. Já myslím, že nikdo neskouší rád. Ale zkoušky máme, když je potřebujeme. To znamená, my třeba, když jedeme teď představení halo, tady máma, se kterým nás čeká těch 230 replích před námi, tak ono teď je vlastně zkoušený a my už jenom hrajeme. To znamená, třeba dneska jdeme do Sedočán, takže tam stačí, když se potkáme na půl čtvrtou, postavíme scénu, uděláme zvukovou zkoušku světla a můžeme jít na jeviště. Ale pak jsou přesně ty představení typu letní speciály, kdy třeba oprašujeme nějaké vystoupení, které jsme třeba rok nedělali, tak tam je potřeba se potom potkat v tělocvičně a udělat si na to fakt jako třeba den dva zkoušky, aby jsme si rozpomněli na všechny ty choreografie, co už jsme zapomněli a aby se nám to zase trošku vrátilo do paměti. Nebo teď na podzim budeme zkoušet vánoční show a bude mít letos premiéru. Takže od půlky srpna do půlky listopadu zkoušíme ještě novou vánoční show. Leto se nám sešly dvě velké zkoušení v jednom roce, ale zase o tom budeme moc zkoušet ten rok příští.

SPEAKER_01 43:10

Co byste vzkázal závěrem vašim divákům?

SPEAKER_00 43:15

Naším divákům bych zkázal, aby na nás pořád chodili, aby nás měli rádi, protože my máme taky rádi. Je to práce, kterou děláme s láskou, a hlavně, aby se prostě nebáli přijít za smát. Aby si to přišli užít i ty lidi, kteří mají třeba předsudky, ať prostě přijdou aspoň jednou. A když zjistí, že to pro ně není, tak pak je to v pořádku. Ale ať nemají předsudky nejenom vůči nám, ale vůči ničemu, protože vlastně člověk tím, že má předsudky, vů čemukoliv, tak si tím vlastně může sám jako sobě uzavírat, uzavírat prostě nějaké hezké životní zážitky, který mohl prožít a zažít a jenom tím, že je rovnou od couděl a nikde to neskusil a nikdy se nepodíval, nikdy nezažil, tak vlastně neví, ale má v hlavě, že je to něco špatného. To škoda. Takže pak si ten život vlastně sami ocuzujeme.

SPEAKER_01 43:58

Krásně jste to řekl. Děkuji moc, že jste byl hostem podcast Hovorcást. Byl to velmi příjemný rozhovor, a já doufám, že se nevidíme naposledy. Určitě se uvidíme ve Stchově, teda příští rok, kdy budete vystupovat.

SPEAKER_00 44:16

Moc rádo se stalo a moc děkuji za milý pozvání.

SPEAKER_01 44:19

To byl Lukáš Čepelák a podcast Hovorcást. Děkujeme, že nás sledujete a sledujete nás dál.