29. Studnice moudrosti - Co bych chtěla umět?

Oblíznout si loket, číst za jízdy, otevřít chipsy potichu...

Dneska uděláme menší sondu do mé duše a naprosto se vám otevřu. Povím vám, co neumím a chtěla bych umět a proč nemám šanci tyhle své nedostatky vyřešit.

Samozřejmě se na toto téma pobavíme s chatgpt a také emiminem. A na závěr nám horoskop řekne, jaké jsou naše silné a slabé stránky.

Takže enjoy!

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Takže ahoj všichni, já jsem Michála Štrrauch a tohle je podcast Studnice Moudrosti, kde dneska na téma věci nebo schopnosti, co bych chtěla mít či umět, ale neumím, tak pojďme na to. Já vám zase povím, jak mě tohle téma napadlo. Já strašně ráda čtu. A ozhávně, když si najdu nějakou knížku, která je prostě dobrá, což se mi teda většinou stává, vlastně dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knížku nedočetla. No, každopádně. Nejvíc a nejradši čtu detektivky. A teď jsem díky mojí mámě narazila na historické detektivky, který prostě propojují dvě moje vášně, což je historie a právě ty kriminální příběhy. A je to naprosto geniální. Mimochodem jsou to knížky Vlastněmila von Družky a strašně mě to baví, jsou tam fakt reálné postavy z české historie. Jedna z těch knih je třeba o připravovaný jako útoku na přemysla Otakara druhého. A byť musím uznat, že úplně sexy, to zrovna nezní, tak je to fakt pecka. No a teď, kde je ten problém. Já, jakmile se do něčeho začtu, tak čtu prostě furt. Samozřejmě díky vynálezu čtečky, je tahle moje záliba ještě snazší. A byť za normálních okolností, třeba chodím zpát kolem desát, tak když čtu například Larse Keplera, což jsou nejlepší knihy všech dob, tak myslím, že můj maximální výkon bylo, že jsem šel spát někdy kolem třetí ráno. A teď, že jo, dvě děti. Moc času na to čtení není. Nemůžu být každou noc vzhůru do tří, nebo takhle. Čistě teoreticky můžu, ale nejsem sebevák. Tak si prostě hledám každou možnou chvíli, kdy ten čas můžu využít právě tím čtením. A teď. My pravidelně, jakože prakticky obtejden minimálně, trávíme tři a půl hodiny v autě, možná spíš čtyři, kdy děti poslouchají pohádky nebo spí. Takže prostě je značka ideál. Jenže já přičtu dvě věty a v lebnosti já jdu blejt. Nemůžu. Jako malá jsem strašně zvracela v autě a doteď se mi dělá v autě špatně, nemám to ráda a mám třeba problém i jako naťukat něco do navigace, nebo prostě vyzkoumat v mapě, kde je nejbližší benzínka. Už z toho se mi zvedá kýbly. A tak mě napadlo, že tohle je jedna z věcí, co bych prostě chtěla umět a neumět. Já si vždycky vzpomenu na moje kamarády, který ještě samozřejmě v dobách, kdy žádný čtečky nebyly a hrozně frčel tedy pračet, četla to i moje sénra. A jezdili jsme třeba nahoře až někam do Itálie, to jsme jeli jako 10 hodin tehdy. A prostě ta Klára s tím Karlosem, tímto vás zdravím, vždycky vylezli z toho auta a měli prostě skoro celou tu knížku dočtenou. A seděli si prostě po hodička vzadu v autě, že jo, a čteš si. A já se jim to vždycky strašně závěděla. A právě teď, když jsme jeli na posled domů, tak jsem se na ně taky vzpomněla a strašně mě to naštvalo, že tohle prostě neumim. A tak mě napadlo, že právě protože jsem si nemohla číst, že si tedy tu cestu vyplním částečně tím, že jsem si sepsala seznam pár věcí, co neumím, a chtěla bych umět. Něco z toho bych se ještě mohla čistě teoreticky naučit. Ale zrovna tohleto čtení v autě je za mě jako neřešitelná záležitost. Nebo schválně mi dejte vědět, jestli existuje na tohle nějaký hek, jak tomu pomoct, ale nepovažuji to za moc možný. Já jsem teda jednou viděla někde na Instagramu nebo nevím kde, nějaký takový šílený braille, jak jakože v tom autě je ten problém ten, že vy jako nevidíte do těch strane co když se dají nějaký takový braille, který mají právě po stranách jako sklíčka, já nevím, to bych trošku zabíhala do detailů a vím o tom, jak. No, nevím, o tom nic. Takže tak, ale to mě fakt jako štve. A teď se jak to nahrávám, tak jsem se nad tím zase zamyslela, a zase mě to úplně naštvalo. Ale co je tedy na tom jém seznamu dál věcí, co teda neumím, nemám, nechápu, a tak dále. Další tam je skákat šipku. Dovody, pochopitelně. Já si vždycky vzpomenu na ten film, teď nevím, jak se jmenuje. S Jennifer Anison a Adamem Sandlerem. Jak tam ta Jennifer skáče tu šipku, k tomu vypadá prostě absolutně úžasně, jede tam ta písnička Begin, begin. A je to prostě hot. Skákat šipku je hot. A teď já se úplně vidím v těch obtáhnutých jednodělných plavkách, ať mám dlouhý nohy a vypadá to dobře, jak si ledně stoupnu na kraj toho bazénu nebo nějaký skály, to je jedno. A prostě skočím si tam a všichni na mě koukají. A čkej si: wow, to je kočka po dvou dětech. A nesujte mě. Představujete si to všichni taky, prostě máme rádi, když se lidem líbíme a když nás obdivujou, aspoň jako občas chvilku, no prostě tohle se děje v mých myšlenkách a suďte si mě jak chcete. Ale faktem je, že ve skutečnosti já jsem z vody jako tak trochu podělaná. Mám obecně strach do té vody jako skákat. A myslím si, že ten kufr, při kterým bych si křečovitě držela nos, dost pravděpodobně bych ještě u toho řvala, by rozhodně tak se nebyl. Já mám ale každopádně fakt hrůzu z toho skákat po hlavě do vody. Nehledě na to, že samozřejmě člověk musí vždycky vědět, kam skáče, jestli to je bezpečný, protože mám i ve svém okolí znám konkrétně člověka, který takhle jednou skočil, a nedopadlo to nejlí. Takže na tohle je to fakt bacha. Ale tady se bavíme i prostě o bazénu, který může mít klidně desetimetrovou hloubku. Takže opět můj strach z toho, že skočím šipku do bazénu a prostě zlomím si třeba ruku nebo se bouchnu do hlavy, protože ano, to si skutečně myslím. A ano, pokud se ptáte, fyzika mi nikdy nešla. A nebo mám prostě strach, že jak tam skočíte jako po té vody. Takže se mi normálně jako ty nohy otočí k zádu a že si prostě zlomím páteř. Já vím, že to nedává smysl, ale prostě abych řekla, že každý z nás máme takovýhle naprosto iracionální strachy. A toto je ten můj. Několik lidí se pokoušelo mě tu šipku naučit, všichni, jako bez výsledku. Takže už jsem zkrátka nějak přijala ten fakt, že tohle asi v mém životě nepřijde. No a hold, ne všichni můžeme umět všechno. Já zase jsem třeba extrémně zábavná, nebo tak, nic, jedeme dál. Další, co bych chtěla umět, je nebát se v letadle. To se asi odnaučit dá. Já jsem viděla, že jsou nějaký kurzy na to. Ale prostě myslím si, že ten můj vnitřní strach a stres je už tak podvědomej, že já prostě v momentě, kdy třeba v květnu koupíme letenky a letíme až v listopadu, tak já aspoň jednou týdně mám takový záchvěk strachu, jakože, ty vole, za pár měsíců poletíš. Budeš tam muset vlíct, budeš zase cítit takový to, jak se to letadlo odpíchne a teď prostě víš, že jako x hodin nemáš šanci z toho vylízt. Mě by vlastně zajímalo, jestli mám strach jenom z toho letadla, nebo jestli se do toho propisuje i ta moje klaustrofobie, že mi vlastně vadí to, jak jsem v tom uzavřeném prostoru. No, myslím si, že je to jedno s druhým. Ale každopádně, já tenhle strach mám fakt už odmala. A já třeba, když jsem letěla s rodičema do Ameriky, tehdy mi bylo nějakých 14 a teď já jsem věděla, že máme před sebou, to jsme tehdy letěli příjmej let Praha Atlanta bylo to nějakých 10 hodin, prostě úplný masakr. A pak jsme letěli ještě dál. A já jsem fakt byla ještě v Praze na letiště jako odhodlaná, že uteču. Že až naši budou brát ty bága, až budeme u toho gejtu, a teď už půjdou dovnitř. Takže já to tam někde přeskočím a prostě do toho letadla nevlezu a uteču, protože představa, že jsem v tom strojí zavřená takhle dlouho, mě jako brutálně děsila. Naštěstí v té době za prvý nelítal do Ameriký druhej, takže to letadlo bylo poloprázdné a my jsme měli docela dost takovou pohodičku. A ještě tehdy v tom letadle se dávaly různý takový sneky zadarmo. A já si to úplně pamatuju. Tehdy frčely zmrzliny, které byly vždycky podle těch, no jak se tomu říká, prostě podle takových těch tyčinek. Mars, Snickers, Bounty, ta byla nejlepší. A oni nám to tam normálně rozdávaly po dobu toho letu. No a moji rodiče to nejedli. Takže já jsem snědla prostě tři zmrzliny, že jo? A potom ještě, protože jako tehdy tam fakt nebylo jako moc těch lidí a děti už vůbec ne. Takže prostě pak mi tam ta letuška dala třeba ještě dvě další. Takže se ten desetihodinový let s pěti zmrzlinama dál celkem zvládnout. Teď mi to už moc nepomůže, protože jednak nemám pocit, že byste si v letadle mohli koupit zmrzenou. A druhá, pokud já bych si koupila zmrzleně v letadle, tak vám garantuju, že si nesním ani jednu desetinu. Proto ty dvě moje malý píraně zmrzka mamin. A bylo by to v hájno. Ale takhle naštěstí aspoň už můžu v letadle pít. Já vím, není to ideální jako léčit si strach tímto způsobem, ale jako zmrzlená není, tak co mám dělat. No, další na mém seznamu je, já bych chtěla, fakt bych to chtěla, aby mi chutnali sýry. Já totiž síry nesnáším, nebo takhle. Je to lehce komplikovanější, přátelé. Mně třeba nevadí Mocarela. Tu s ním i jako klasický kapré, se to mi vysloveně i chutná, si dokonce troufám říct. Stejně tak mi nevadí Mocarela na pice, nevadí mi rozteklej nějaký Adam v toustu. Ale že bych si ten samý Adam prostě dala jako na chleba s máslem. No tak. Iděm grcat, priátil já. Nevím, proč jsem to říct říkala slovensky. Asi protože jsem se koukala na Survivor a ten trabo je tam fakt výrazný. Ale prostě nic to nemění na faktu, že takhle ten cír bych v životě nesnědla. A jako už vůbec ne, takový ty smradlavý hnusy, co třeba miluje moje máma, prostě ty kozí ovčí a co páchnou tak, že když u nás doma otevřete ledničku, tak máte pocit, že tam někdo nablil a pak to zavřel. To je strašný. Ale já vždycky tady na těch trzích, které jsou úplně krásný, vidím ten obrovský výběr a vlastně mi to přijde jako taková výživově dobrá uchylka nebo určitě lepší, než třeba u zeniny. A tam třeba klobásičky, tohle bych zbaštila prostě pokylech. To mi nevadí. A ty sejry prostě. A vlastně mě to až jako mrzí. Já si třeba vždycky si vzpomenuji, majt chyně si tady kupuje takovýhle přesně jako sejra a s lanížema. Já miluji laníže a vlastně, když ta otevře, tak to tak jako hezky zavoní, ale pak si k tomu přivoním ještě jednou a už zase děkuji, nedám si. No, ale prostě mě to fakt štve, protože úplně kolikrát bych si večer tak jako sedla, takový to, že večer si sednete, usnou děti, dobrý. A něco malého byste si užrali. Tak já chudák, to musím řešit třeba čsama. Přitom bych mnohem radši jedla ten dýr, sejrá, ale nejde to, jakože aj trať. Já jsem několikrát jsem to fakt chutnala, ale mám to prostě odmala. Pochitelně za to můžou stoprocentě moji rodiče, kteří mě do toho nutili, protože celá moje rodina jsou jakože magoři přes sýr. Oni prostě si třeba koupí takovou tu nivu nebo ten Romadur. Ne, jak se jmenuje, to je taky od rock for jo, takový ty fakt, jakože plesně odporný humusy. A jsou schopný to jít samotný. A moje ségra ta vždycky milovala Nivu. A já si úplně pamatuju, když si to dávala na ten chleba, ona si dávala ty vole kilometrovou vrstvu toho, že potem mě už vůbec nemohla tušit, že pod tím má ten chleba ty vole. No, strašný. Jakože hele, jestli vám to chutná dobře pro vás, ale tohle je za mě asi tak jako podobně nepravděpodobný, že se to naučím jako s tím čtením fautě. A pak jsem ještě přemýšlela, co bych chtěla umět. A já bych strašně ráda chtěla umět jako plést, háčkovat nebo obecně jako šít. Já teda musím bohužel říct, že na spoustu ručních věcí jsem nešikovná. Ne na všechno, ale obecně se nepovažuji za extrémně manuálně zručnou. Já třeba ve výsledku spoustu věcí udělám, ale často s chybou, nebo na to potřebuju trojnásobně víc času než ostatní. Typicky třeba skládání věcí z Iky. Tak to je úplně typíš, já když jsem bydlela sama a objednala jsem si s Iky takovou vysokou knihovnu, a že jo, klasika. Prostě byla jsem po rozchodu. Teď jako bydlím sama, vole nepotřebu. To chlapa, všechno si udělám prostě po svém. No, a ty poličky do té knihovny jsem tam dala obráceně. Takže vlastně bylo vidět, že to dřevo vždycky jako po té straně. Rozumíte mi? A jestli ne, to je jedno. Ale prostě jsem to zase podělala, a no, zkrátka nejsem na tohle úplně šikovná. A třeba konkrétně jako to šití, háčkování a pleteň mi přijde jako strašně krásný koníček. Já bych si tak pletla světrá šály a vždycky bych chtěla jako pro ostatní něco udělat a pak dát to třeba k Vánocům. To mi přijde jako úplně mega hezký. Ale sorry, nedám to. Jsem si vědoma svých silných a slabých stránek, a to je jedna z nich. A prosím vás, zase, jo, já úplně nejvíc miluju, když takhle někde řeknete, že něco vám nejde a teď všichni jsou. No, ale prostě tak to musíš jenom jako zkoušet a ještě, ještě ne. Prostě nejde to. A mě to akorát už teď, jakože ještě zonásobně víc nasere, když se teda pokusím znova něco takhle jako do toho jít a vím, že to je prostě no-go, že to nemá smysl. To radši budu investovat ten čas do něčeho, kde vím, že mám aspoň minimální šanci na to se posunout, třeba v mém případě nějaký sport. Já jsem si řekla, že až se vrátíme jednoho dne do Prahy, tak já si k tomu návratu do Prahy pořídím krizi středního věku a začnu se třeba učit na skateboardu. Já jsem zjistila, že normálně existují prostě jako lekce skateboardingu. A já si prostě najmu skateboardingového trenéra a bude mě učit na skate. A tam jako cítím, ano, bude to vypadat jako dost pošahaně, až tam budu v tom skate parku s roztřesenýma kolenama kolem těch sedmi letých dětí. Uznávám. Ale furt to v mém případě dává větší smysl než prostě si jít koupit pletací jehlice. Takže to je asi tak jako k tomu, co mě napadlo na první dobrou. A samozřejmě jsem se rozhodla zeptat chatu GPT. Co napadne na tohle téma jiho, já furt nevím, jestli je to holka, kluk nebo oněno, to je jedno. Každopádně, nejdřív chat GPT přišlo s takovými duchapnými odpověďmi. Jak je lepší komunikace mezi lidmi, zvládání emocí a to do blablabla, ale that was too deep. Takže jsem ji poprosila o trošku bizarnější seznam a chat GPT doručilo. Výsledek se dostavil. Takže za prvý. Usnout po každé do 30 sekund. Jako by jo, to by se mi líbilo mega. Obzvlášť bych to vyměnila za takovýto usínání, kdy si prostě lehneš do postele, už pomalu zavíráš oči a v tu chvíli si vzpomeneš ty volena člověka, který ho si naposled viděl před deseti lety. A před těma deseti lety ti něco řekl a ty začneš rozebírat. Jak to tehdy myslel. Jestli jsem byla tak špatná, jestli jsem udělala něco zle. A já doufám, že nejsem jediný člověk na planetě, co tohle to dělá, ale myslím si, že ne. A jako to, co tedy občas je jako schopno se na té mysli objevit takhle těsním předpaním. A co to potom způsobuje? Dneska předspaním jsem žádný tyhle myšlenky neměla. Ale fakt by mě zajímalo, jak se mi muselo v té hlavě odehrát, aby se mi zdal sen o tom, že jsem dneska z tobogánu zachraňovala křížence mezi prasetem a psem. Bylo to tedy strašně roztomený. Ale bylo tam jako těch prasopsů asi 20 malinkých roztomilý byly. A prostě vypadaly, jak psy, jako měli takhle těpičky jako psy, rybák jako prase a štěkaly, ale byly strašně roztomilý. A já jsem je vytahovala jako z tobogánů. Prosím vás, vysvětlete mi, co tohle znamená? Nebo víte co, radši mi to nevysvětlujte, já to radši nechci vědět. No, nic. Další bod na seznamu. Otevřík pitlí k ču potichu. Ano, chodí se obzvlášť, když se ho natajnáka berete do kina, protože odmítáte platit nesmysl za ty jejich hnusný načos. Neupřímně řekněte mi, komu chutnáš ty načos prostě v kyně. Mě přijdou fakt úplně odporný. A vždycky, vždycky jsem si radši koupila pitlých bonbónů a normálně klasický čipíky a bylo mi dobře. Další. Najít konec izolepy na první pokus. Jakože tohle je hodně velký highlight. Hodně. Jako kolik nechtů a nervů by bylo zachráněno. Možná i třeba, já nevím, pár vás obrazů, který schytaj tu leticí pásku přes celý pokoj, protože jako upřímně pojďme si říct, koho tohle aspoň jednou nenasral. A víte, co je ještě nejlepší? Když třeba máte za otce mýho tatínka, který vždycky si ten konec té izolepě jakoby překládá, aby to právě našel snadno. No a teď vy to jednou neuděláte a teď si něco potřebujete přesně takhle zalepit. Teď už tam na to prostě takhle najžijíte po 150. Furt to nemůžete najít. A ten váš tatínek se na vás podívá a řekne. No, holčičko, kdyby si to takhle přelepila, tak se ti nic nestane. Myslím si, že v tu chvíli může být třeba jako by můj tatínek rád, že se mu nic nestane, když mi dá takovouhle věcnou připomínku do života. A každopádně, to je můj vzkaz pro vás. Vždycky si ten konec té izolepy přehněte, máš pravdu tati, jde to potom s nás, ušetříte si nervy a tak vůbec. Čtvrtý bod na seznamu. Zapamatovací jména hned na poprvé. To bych teda taky potřebovala. Já jsem přesně ten člověk, komu se představíte? A já do pěti sekund nevím, jak se jmenujete. Já si zapamatuju, kde pracujete, co děláte všechno. A největší mám takhle problém u nás se sousedama. A teď ještě to jsou prostě takový německý jména, jako třeba Gerlinda a podobně. Takže to sorry, na to fakt nemám. A teď je, ale se potkáte s těma lidma v tom baráku. A teď oni řeknou, že jo, haló, Michela, a já úplně. No na zdárty, ty jedná. A teď nevím, jak se, že je třeba německy řekne došťanda. Takže to vždycky nějak zachráním. A pak okamžitě píšu svému mančí: prosím tě, jak se jmenuje ta z osmičky nebo z devítky, nebo z desítky, já zase nevím. No, takže tohleto bych určitě přivítala. Tak, další. Toto se mi tedy moc líbí. Nevít nervózní, když jdu kolem policie. Mně to na jednu stranu tak jako uklidnilo, když tam byl tenhle bod, protože já to teda mám jako dodnes. Nevím, proč, to máte třeba v autě. Já mám třeba vždycky blbý pocit, když předjíždím policii na dálnici. Jakože reálně já furt jedu těch 130, jako nepřeklačuju nijak rychlost, hodně v tom pravém pruhu jedou třeba 120. Ale já jsem z toho tak nervózní, protože mám pocit, že bych to neměla dělat. Teď policie se nesmí předjíždět a vždycky pak čekují. I když vím, že na tom tachometru mám prostě 130 km hodně, tak pak vždycky koukám hystericky do toho zpětného zrcátka, že náhodou už tam najdou ty majáky a nejdou mě zavřít. Ano, možná jsem se párkrát koukala na nějakou americkou kriminálku. No, asi bych měla přestat. Tak, další, co tu má? Máme rozkrojí trajče a nepokycat si celý triko. To si myslím, to chceme všichni. Další najít klíče na první pokus. No, to je tedy na té expert, jako můj táta, jsou místa, kde byste řekli, že se ty klíče nemůžou objevit, ale jednou jsme takhle hledali klíče. A teď už nevím, jestli to bylo od auta nebo od bytu, nebo co to prostě bylo. A výsledkem bylo, že můj táta, my jsme taky jsme někde odnikat přijeli z nějakých hor a teď, že jsme nosili ty věci nahoru do bytu. No, a skončilo to tak, že nám soused přines, nebo já už nevím, jestli to byla máma, to je jedna. Ale prostě venku před barákem táta nechal svoje pohky. A samozřejmě, že ty klíče byly v těch pohorkách. Jako to bylo úplně top strop. Takže ano, a dokonce jsem i pořídila tatínkovi takový ten hledáč na klíče, aby si je mohl prozonit. To jako párkrát si myslím, že ho zachránilo, ale pak se jednoho dne vyběla u toho baterka, a byli jsme zase zpátky. Ale ty klíče jsou taková zdrádná věc, takže tam to chápu. Bod číslo 8. Pamatovat si, proč jsem přišla do kuchyně, nebo do jakýchkoliv jiný místnosti. To mám taky občas. To si myslím, že známe každý takový, někam dojdete. Teď otevřete a úplně si říkáte, co jsem to chtěla? Takže binder, dané. Bod číslo 9. Sníst jen jeden dílek čokolády a zbytek nechat na příště. Hele, tohle já celkem i umím, teda takhle. Hodně záleží, v jaké fázi cyklu se nacházím. To je dost těžejní. Každopádně znám takového jednoho pana experta, možná s ním tak trochu žiju, možná jsem si ho i tak trochu vzala. A ten jako podle mě žere úplně automaticky. Ten vlastně přijde teď otevře, že máme tu špašku a úplně si to narve do té buze a ten podle mě už ani neví, že to dělá. A pak jenom si toho všimne, že to dělá v momentě, kdy ta konkrétní věc, co přišel sežrat, došla. A v tu chvíli mu ten jeho mozek dá signál. Pozor, Martine, pozor, už tady nemáme oříšky. No, takže tak. Je to tak láskou? Je. Vždycky to se mi nejvíc líbí, jak naše starší dcera, že třeba zrovna ty oříšky na to oba dva ujíždí i ona. A teď mě poprí, jestli bych jí dala nějaký ty mandičky nebo kešu. A já se tam jdu jako podívat a říkám, že broučku, už jako nejsou. A ona se na mě tak podívá a úplně automaticky. Táta je zase sněd, teď a já. Je to tak. Takže to netvrdím jenom já, to je celá rodinná rada. No a na závěr tady máme neprokrastinovat. Tak to bychom asi chtěli všichni. Hele, napadlo vás někdy, co jsme jako dělali v době, kdy třeba nebyly ty telefony, protože úplně upřímně, že telefon je prostě k té prokrastinaci geniální. Já nevím, někdo čumí na Twitter, někdo čumí na Instagram, nebo prostě jen tak se něco pročítáte. Ale jako regulárně, jak jsme prokrastinovali jako v těch devadkách, nebo na začátku nového tisíciletí. To bylo jako úplně jiný level. My jsme tolik si vymýšleli, takových jako srant. Já jsem teď viděla přesně úplně geniální rýsko, jak třeba týpek prostě přesně zábava v devadesátkách. Jak jenom leží na zádech a dělá jako svíčku s těma zvedlýma nohama. Jak propichuje tuškou gumu. Pak takový ty, jak se tomu říká? Jak byly takový ty tušky, jak se daly zatlačit prostě jako dovnitř, takový ty úplně tenolililinký, nebo jak obkresloval takhle něco s kružitkem a hrozně mě to pobavilo. Ta dnešní mládež vůbec neví, co má. Tak. No, takže to máme seznam z chatu GPT. A teď samozřejmě nesmíme opomenout ani Emimino. Zadala jsem prostě do diskuze, co byste chtěli umět, zvládat, blablabla. A vyjelo mi tam několik debat nebo diskuzí na tohle téma. A absolutně to miluju. Samozřejmě taky i tam se začalo hodně díp, jako přála bych si lépe komunikovat s manželem, s maminkou, s tchýní, chtěla bych lépe zvládat své emoce u dětí, blablabla, to je všechno beautiful, ale to mě nezajímá. Já mě zajímaly třeba tyhle odpovědi, jako například. Chtěla bych umět tancovat tak, aby to nevypadalo jako epileptický záchvat. To znám taky takových pár expertů, který bych na nějaký kurz neepileptického tancování poslal s vámi, paní, ale pobavilo mě to. Tady další. Chtěla bych umět vařit. Dneska jsem to zase musela vyhodit a nakonec objednat. A to se finančně dost vyplatí. Ne, já si myslím, že teď k tomuto z tomu, že bych chtěla umě vařit, tak máme jako nový level neschopnosti vaření. A to je paní účastnice, paní učitelka Alžběta z růže Perevistu. Jako to, jestli jste neviděli, to si normálně pustuje jenom to frajerky dostali jako měli tam úkol ukázat, jak jsou schopný, jak jsou wifi materiy. Pojďme úplně pominout to, jak strašně jako stupidní a dementní celý ten koncept je. Ale prostě měli tam udělat palačinky. A jako borka prostě měla tam to těsto od těch palačinek a ona ji regulárně usmažila ne na té pánvi, ale na tom sporáku. Prostě na ten sporák vylila to těsto a úplně bez degrace to tam udělala. Takže tohle je úplně whole another level. Další. Chtěla bych rozumět svým dětem. Jsem totálně marná. Nebojte paní dvě. Další takový zajímavý. Chtěla bych umět maďarsky, finsky, švédsky nebo nějaký podobný blbej jazyk a pak s tím Flexit před kámošema. Hele, ale to se mi jako líbí. Na druhou stranu dost mě překvapilo to slovíčko Flexit. To znamená, že to Emimino fakt jede i v dnešní době. Já jsem si vždycky myslela, že to je už dávno pryč. A teď tam prostě vidíte konverzace, které jsou z roku 2025, takže zajímavé. Další schopnost. Chtěla bych dělat nic dobře, a brát 200 000 měsíčně v čistým to nás bude taky víc. Až teda takovouhle práci najdete, dejte mi vědět, přidám se. To je zajímavý. Chtěla bych umět gymnastický provaz. To je jako taky dobrý, ale je teda fakt, že já nevím, kdo jste sledoval na Netflixu takovou tu show s těma rozlezkávačkama. A oni na závěr, nebo to je rozštěpě. No to je jedno. Prostě na závěr tam mají takový, oni tam mají takový taneček, a na závěr všichni vyskočí a spadnou do toho provazu. A to je teda jako triček, jak hovado. To teda, kdybych chodila do klubu tančit nebo tohleto a chtěla bych udělat nějaký mýt, takový ten svůj mův, tak tohle by bylo ono. Ale vždycky na to jenom koukám, a oni u toho mají takovej úsměv. A já si říkám, ty krásno, to prostě nemůže být jako takhle příjemný. To tam dole musíte cítit jako určitý pnutí, který prostě vám říká, tohle nedělej, to se nám nelíbí. Ne? Nevím, dejte mi vědět. Další. Chtěla bych být tak bezohledná a bez emocí jako moje tchyně. Přijde mi, že má jednodušší život. Tak tohle to je to. Já si myslím, že takový tohle člověka, takovýho ten vrchol nepatičnosti, který vám prostě všechno řekne a pak se na vás ještě kouká. Máme ve svém jako okolí všichni. No, a pojďme si říct, že je to tak, že oni mají ten život jako jednodušší. Když si nejsou vlastně vědomy toho, jak debilně se s nímá nebo vedle nich žije, tak to je prostě krásný. Oni si řeknou, co chtějí, oni mají ten čistý štít, to, že všichni kolem nich trpí, je jim úplně jedno, protože to ani netuší. A oni si v klidu prostě roznášejí tu svoji negativní energii. Tamte flusnou, tamte flusnou, tamte trošku toxicity přidáme. Tady někoho ponížím a je jim dobře. Takže na jednu stranu paní chápu. Další tady taky několikrát tady bylo neprokrastinovat. To je prostě asi problém nás všech trošku, ale já si myslím, že je vždycky rozdíl v tom, jakým stylem prokrastinujete. Si myslím, že třeba furt je lepší prokrastinovat třeba právě tím, že čtete. Tam se můžete něco zajímavého jako dozvědět, nebo prostě nevím, přijde mi to jako taková intelektuálnější a víc seberozvíjející aktivita než třeba to scrollování na Instagramu, který třeba já se fakt snažím už hodně omezovat. Protože si myslím, že v určitou chvíli jsem se dostala fakt do fáze, kdy jsem na tom byla závislá. A jsem ráda, že to dostávám pomalu, ale jistě trošičku pod kontrolu a vám taky radím. Poříďte si radši čtečku a nějaký dobrý knížky. Je to fakt lepší. I z toho hlediska, že třeba, když máte děti, tak furt je mi takový příjemnější, když mě děti vidí prostě v ruce s tou čtečkou, jak si čtu, než aby mě viděli, jak furtě jak magor, čumím do té obrazovky na tom telefonu. Tak a máme tady poslední dvě. Tady paní píše. Chtěla bych umět pojmenovávat všechny kytky a stromy a celý jero léto dělat chytrou. To je teda mega cute. Mimochodem, tohle to třeba umí moje máma. A to je podle mě úplně geniální příklad toho, jak prokrastinovaly děti v 70. letech. Třeba moje máma se naučila celý atlas hub, květin a stromů. A dodnes, ať jsme kdykoliv, kdekoliv, tam je jakákolivě a co, ona nejenom, že pozná všechny kitky, ale ona vám řekne, i co je to třeba jako za trávu. Že tato tráva je jiná než jiná tráva. Třeba pro nás, který jsme barvoslepí a vidíme prakticky jednu velkou zeleň, to je neuvěřitelný. Takže tak, můžeš přijít za mojí mamou, tať ti to všechno ukáže. No a na závěr tady máme naučit se pískat na prsty. Pani tady k tomu psala, že se o to snaží už 50 let a pak se akorát tak poprská. Tak to je jedna věc, co já zrovna umím. A občas si s tím taky za flexím. Děti to mají nejradši, když třeba někde takhle jsme v parku a to a já je jako zvolám tím, že zapískám na prsty, tak to se tím dětem strašně líbí. A mně taky, že já jsem vždycky pejskat, přijde, mi to takový jako zvířecí, tak mám dva v jednom. Taky hezky pohledím po hlavičce, po drbu a je to skoro stejný. Ty hovna musíte sbírat taky, jenom naštěstí od určitého věku už to zvládnou sami na tom záchodě, což je samozřejmě pozitivní. A vůbec nevím, jak jsem se teď dostala do této fekální sféry. Každopádně. Myslím si, že z Emimena by nám to už stačilo také. A chybí nám poslední díleček do naší dnešní skládánky a to je samozřejmě horoskop. V čem jste nejlepší na světě? Každé znamení zvěrokruhu má své silné stránky, ale i slabiny. A tak se na to pojďme podívat. V čem jste nejlepší na světě? Takže berani. Ve schopnosti být ve středu denní. Jo, znám být si v přesvědčivosti, praktičký, realističtý, rozhodní a hlavně vytrvalý. Jako jo, můj manžel je bík. A občas teda to je jako až moc prakticky bych řekla. Myslím, že občas by mohli trošku tu praktičnost jako trošičku polevi. Blíženci. Ve sportu a informovanosti to, nechápu úplně, jedají plánovitě a uvažují racionálně na základě jasných poznatků a kriticky prověřených koncepcí. Radci, pozor, v odhadu druhých. Ale pozor, to bych řekla, že jako dostředí. Protože já si myslím, že mám jako, že hodně dávám na svoji intuici a nějaké instinkty. A myslím si, že třeba lidi dokážu odhadnout jako fakt dobře. Čá si myslím, že vy všichni, co mě posloucháte, jste naprosto jako úžasní. A vy co mě neposloucháte, jste úplný kreténě. Tak pochopili jsme si, že to byl vtip, že jo? Taky tam mělo být, že radci jsou třeba extrémně vtipný. Lvy. V organizování. Klidně se bejistě optimisticky a rozhodně postupují k cíli. Helejte, ale to sedí. Protože já mám takovou skupinu kamarádek a máme tam dvě lvice a obzvlášť ta jedna, když potřebujeme vždycky něco zorganizovat, kdy se uvidíme, tak to je ona. Kdo napíše. Helejte je tady datum, udělá tu anketu, můžeme jít tam a tam, takže to sedí. Pany v pozorování. Blablabla, váhy v umění milovat, tvořivost je jejich průvodním znakem. Nádhera. Štíři v umění šarmu, střelci v zábavě. Je teda pravda, že moje dcera je střelec a jako srandy je dost. Kozorozy v návratu na vrchol. Od náří v dráždění a provokaci a ryby v umění udělat druhé šťastnými. No, to je pravda. Zase mladší dcera je ryba a když teda ke mně přijde a řeknu, že jsem nejlepší máma na světě, tak teda mě udělá hodně šťastnou. Teda tři sekundy na to mi řekne, že jsem vaná a že smrdím, ale na začátku je to příjemné. Tak a teď se pojďme ještě rychle podívat na ty špatný vlastnosti. Takže berani bývají neskutečně soutěživí a musí být za každou cenu po jejich. Nejotravnějším povahovým rysem bíku je tvrdohlavost. V diskuzi moc prostoru druhým nedávají a ani po hodinách konverzace nejsou ochotní ustoupit. No, jako to třeba platí na mýho tátu, si myslím celkem na mojí mámu taky, ale Martin je v tomto takový trošičku miňbíčí, bych řekla. Blíženci patří mezi největší mluvky ze všech. Radzi. Dokážou být přehnaně emotivní a často pláčou. Neumějí moc pracovat s kritikou a negativními zprávami. Všechno si moc připouští. Ne, tak to není. My jsme jenom prostě naprosto geniální a každý, kdo tvrdí, že třeba jsme něco nezádné nebo tak. Tak je úplně idiota. Přitom, jak by ty emoce zvládáme úplně pohodě. Ano, Oscara mi můžete předat příští rok. Děkuji. Pardon, lvi, jdeme dál. Lví jsou často sebestřední a milují obdiv. Ono. Panny ostatní štvou, jak jsou přehnaně puntičkářské. Největší neduhem vach je nerozhodnost, ano, štíři jsou velice manipulativní a často se snaží ostatní dotlačit k tomu, co chtějí oni. Střelci dokážou být velmi nepředvídatní, v životě potřebují neustálou akci a závazkum příliš neholdují. Arogance je jednou z nejhorších vlastností lidí, kteří se narodili ve znamení kozoroha. Zdravím svoji sestru. Ne, že by tohle párkrát v životě neslyšela. Přitom to trha jako není pravda, ale je fakt, že znám pár kozorohů, který vlastně mají takovej ten resting bitch face. Že takovýto první, když s těma lidmi přijdete do kontaktu, tak si jako řeknete trošičku, že mají nosánek nahoru. Byť ve skutečnosti to tak není, ale hod, kozorozy wereborn this way. Vodnáři mohou být chladní, vůči ostatním neprojevují dostatek empatie a emocí a ryby jsou z matkáři, jejich kroky často nemají hlavu ani patu, jsou chaotické a dělá jim problém pořádek. Ty výborně tady popsaná moje dcera jako dvoma věcama. Geniální. No, tak jo, tak to bychom měli, vy teď už víte, v čem jste dobrý, na co si máte naopak dávat pozor. A můžete se sami zamyslet nad tím, co teda byste chtěli ještě jako umět se naučit nebo podobně. A doufám, že taky budete kreativní jako já a třeba nějakou tu krizi toho středního věku si jako vyberete něco podobně jednotého jako můj skateboarding. No, každopádně. Já myslím, že pro tentokrát to už stačilo. Já vám moc děkuju za to, že jste tenhod si poslechli a budu se těšit zase za týden. Tak jo, mějte se krásně, čau.