32. Studnice moudrosti - Bizarní koníčky

Píchání tužkou do gumy nebo skákání přes gumu? Pogy nebo Kent? Rybičky, rybičky rybáři jedou nebo Honzo, vstávej? Věřte nevěřte nebo Amerika hledá topmodelku?

Vyrůstání na přelomu tisíciletí bylo samo o sobě dost bizarní záležitost. Je proto dost uklidňující se dozvědět, že existují ještě divnější věci, než mlácení se plastovou lahví do hlavy.

Chatgpt i emimino opět doručilo super porci zábavy.

Enjoy.

Transcript

Copy Transcript Copied

SPEAKER_00 0:00

Takže ahoj všichni, já jsem Michála Štrauch a tohle je podcast Studnice moudrosti. Dneska na téma bizární koníčky. Tak pojďme na to. No, na úvod bych vám opět mohla říct, co mě to popadlo, nebo jak mě to napadlo, tohle téma. Tentokrát my inspirací byly děti. Když se mě ptali, co jsem dělala jako malá, já vždycky dětských otázek jako mívám úplný strach, protože teď naposled se mě zase moje dcera zeptala, třeba jako Mami, odkud se bere kamení, nebo proč vypadá ten chodník takhle, jak vypadá, co je všechno potřeba k tomu, aby se, já nevím, zvedlo letadlo do vzduchu. A já čím dál tím víc zjišťuju, že vlastně vůbec nic nevím. Takže když se měcera zeptala na něco, co je přímo spojený s mojí osobou, tak jsem zase cítila jako příval energie dožil a říkla jsem si, jo, tak teď konečně mám co říct. Tak jsem se zamyslela, co jsem teda dělala, když jsem byla jako malá. A první, co mě napadlo, bylo píchat prostě tužkou do gumy nebo mlácení se plastovou lahví do hlavy. Pojďme si říct, že je až zázrak, že my, 90kové děti, jsme schopni se v tomto světě jakkoliv orientovat, protože naše dětství vypadalo hodně jinak, než dětství našich potomků. Každopádně mě tato hluboká úvaha vedla tedy k zamýšlení se nad tím, co bylo moje hobby a co jsem teda jako fakt dělala. No, a zjistila jsem, že zjistila jsem nebo potvrdila jsem si to, co si o sobě vlastně dlouhodobě myslím. A to, že jsem fakt divná. Ale pojďme se na to trošičku podívat. Tak za prvý, myslím si, že moje dětství z hlediska koníčků se nejvíc odráží v tom, že jsem hrála házenou. Pamatuju si to jako dneska. Myslím si, že jsem mohla být tak v první ve druhé třídě. Seděli jsme s našima v obýváku, a táta už začínal být takový jako lehce nervózní z toho, že stále nedělám pořádně žádný sport, protože to byl v naší rodině mus, se gra hrála basketbál a prostě mě oznámil, že si musím něco vybrat. No a v Telce šli akorát bránky body vteřiny a byla tam jako sázrakem nějaká reportáž o házený. Což bylo fakt divný, nebo možná to bylo nějaký znamení vzhůry, protože v té době podle mě nikdo pomalu netušil, že nějaká házená existuje. Rozhodně to nebyl žádný populární sport. No a já asi i proto, aby mi dalo jako pokoj, tak jsem na to ukázala a říkala jsem, že chci hrát tohle. A pak samozřejmě nastal moment, kdy můj tatínek zjistil, že existuje slavistický oddíl, a nebylo tedy co řešit a automaticky mě tam zapsal, šli jsme se tam podívat. Vážení, já začínala hrát házenou na starém Edenu, kdy byly asfaltové hřiště. Ano, asfaltový. Jako to byl úplně jiný level rozbitých kolen a loktů, ale ani tím jsem se nenechala odradit. Nebudu říkat, že potom to nový tartanové hřiště nebylo dobré. Bylo i tak, já jsem to tam milovala, já jsem milovala ty lidi, milovala jsem ty trenéry, který jsme měli, a vlastně tenhle koníček mi zůstal až někdy do 15. kdy jsem nastoupila na střední a už jsem tomu nechtěla obětovat asi tolik času. A když jsem si uvědomila, že nejsem prostě tak dobrá, abych to mohla někam dotáhnout, a hrát jsem přestala. Ale zuma sumárum, já jsem prostě opravdu od nějaké té první třídy měla tréninky třikrát týdně, o víkendu zápasy. Jezdili jsme na turnaje prostě po všech koutech republiky, od Plzně, až přes Prahu, Pardubice a Zlín. A strašně ráda na to vzpomínám. A je vlastně hrozně úměvný, když člověk potom reflektuje to, co se mu dělo, když byl prostě takhle menší a kouká se na to už z úplně jiného pohledu. A já jsem si třeba teď uvědomila, jak byla ta aféra s tím trenérem těch fotbalistek, jak si je natáčel a prostě regulárně to pak dával jako ven. Tak jak si třeba teď zpětně vážím toho, protože na začátku jsme vlastně měli dva trenéry jako chlapi. A myslím si, že měli nebo byli v takový pozici, že kdybych chtěli, tak toho mohli strašně snadnost, protože my jsme k ním prostě vzhlíželi. A já opravdu si myslím, že ten trenér, kdyby mi tehdy řekl, prostě udělal tohle svlí se tamhle, tak bych to jako udělala a ani na vteřinu bych nad tím nepřemýšlela. A myslím si, že bych pako těžko říct, ale myslím si, že bych ani neřekla nic doma, protože prostě nějaký ten respekt vůči nim byl z té mé strany tak obrovský, byť jsem byla drzá, tak to nemění nic na tom faktu, že bych udělala všechno, co jsem jim jako na očích viděla. A vlastně teď zpětně jim opravdu děkuji za to, jak byli hrozně férový a jak té své pozice nikdy nezneužili. A hrozně si toho vážím, protože vlastně potom, co jsem přestala hrát házenou, tak jsem se rozhodla, že bych chtěla začít tancovat. Bylo mi nějak v červě 15, našla jsem si jednu takovou poměrně známou školu. No, já to nebudu říkat. Prostě. Byli tam poměrně vedli to známí lidé, kteří třeba na začátku měli i co dočinění se stár Dance, takhle to povím. No, a chodila jsem tam vlastně chvíli, hrozně mě to bavilo, že jo klasicky nakoupila jsem si na to boty všechno. A měli jsme takového učitele, který byl prostě odněkať z východu. No, a jednou se stalo po tréninku, že mě a ještě jedný holčině. Pamatuju si, že se jmenovala Dominika. Tak nám jako řeky, by jsme mohli zůstat o chvililinký díl, že jako jsme prostě strašně dobrý. A že by nám jenom chtěla ještě ukázat nějaký ty pohyby to pánví prostě v rumbě nebo v něčem takovým. No, asi si všichni dovedete představit, kam to směřovalo, prostě regulárně nás tam ten týpek ošahával. Nebylo to příjemný. Ale tím prostě, že v té době se ještě o těchto věcech tolik nemluvilo, lidi to ani prostě nenapadlo, že takovéto věci se dějou. Tak já vlastně ani nebyla schopná tu zkušenost popsat. Já jsem regulárně prostě jenom uvnitř cítila, že to není mi příjemný, že to není nějakým způsobem správné. Ale regulárně, když jsem pak přišla domů, tak já fakt nevěděla, co mám říct. Takže tohle je třeba i to mě pak teď úplně jako totálně mimo téma, ale musím to říct. Že mě pak vlastně vždyckně nasedou takové ty komentáře, když se lidi rozčulují, jak někdo může nahlásit znásilnění o x let později, nebo nějaký obtěžování. Tak protože třeba do prdele, když je ti patná, tak víš, fakt, jako tušku, nebo dnešní děti možná už jsou na tom jinak, ale prostě my jsme fakt věděli tušku. A to, že se nám třeba něco dělo, co nám bylo nepříjemné a co se nám nelíbilo, nám došlo třeba až opravdu o pět nebo deset let později. To je prostě realita. A proto je strašně dobře, že se tyhle témata teď otvírají, že prostě malí děti o tom ví, mluví se o tom, já prostě učím svoje tří a pětiletý děti, že na ně prostě nikdo nemůže šahat bez jejich dovolení. A jakmile se něco takového děje, tak prostě nám okamžitě automaticky musí říct. Ale my jsme vyrostli v době, kdy nevím, jeli jsme v tramvají a cizí babička nebo dědeček si nás prostě hodili na klín. Já si takhle pamatuju moji babičku, která prostě přesně taky takhle kolikrát vzala cizí dítě. Bylo to normální. Craň Bůh, že bych chtěla teď něco zpětně vyčítat svým rodičům absolutně vůbec, ale jenom dávám takový menší zamyšleníčko tímhle směrem. No a teď se vrátím zpátky k tomu svým příběhu. No a chodila jsem tam prostě půl roku a potom, co se stalo tohle, tak jsem prostě už jenom doma oznámila, že tam chodit nebudu. A už jsem tam nechodila. Pak jsem si ještě jako konečně splnila takovej svůj dětský sen a začala jsem jezdit na koních. To jsem si prostě vždycky přála. A prosím vás, já jsem jezdila ze Smíchova až do vinoře. Ano, takhle strašně moc jsem chtěla jezdit na koních. Já jsem strašně ráda, že jsem se to nějakým způsobem naučila. Já jsem se tomu pak věnovala ještě nějakou dobu poté, už teda vyný stáji, měla jsem i prenajatýho jako koně, a bylo to hrozně super. Ale prostě v zásadě znám asi tak jenom jednoho člověka, jako u koněka, takového toho echt člověka od koní, který je nejenom normální, ale je to jako hodný, skvělý člověk. Ale jinak prostě ty lidi, co tam jako vidíte, to prostě já nevím, jestli je to nějaká chromozomální záležitost nebo jestli prostě třeba z toho koně vyzpadli víckrát a má to na ně nějaký trvalé následky. Ale fakt ty lidi od koní jsou, no, jsou zvláštní. Takhle to řekněme. Ale to je k těm takovým těm echt koníčkům, koníčkům. Ale já jsem se pak spíš zamyslela i nad tím, co jsme tedy jako dělali. A podobně dnešní děti a mladí by se nám za to fakt jako vysmáli, jako třebně, co je to za zábavu, prostě píchat do gumy na gumování. Ale není to jediná divnověc, přátelé, čím jsme vyplňovali náš volný čas třeba takový to pletení bužírek, to mě jako mega bavilo. Jako úplně moc mi to nešlo, já prostě nejsem na tyto ruční práce úplně extrašikovná, ale takovej ten základ jsem dala. A vlastně až zpětně mi došlo, když jsem nad tím teď přemýšlela, že moje zábava v mých mladých letech se extrémně odvíjela od toho, co dělala moje starší sestra. Já mám Segru, která je o 4,5 roku starší než já, a prostě z nějakého absolutně nepochopitelného důvodu jsem k ním vždycky slížela. Nechápu. Teď vzhlíší ona ke mně, protože já mám 171 cm a ona si 165. No nic. Zdravím tě, Segra. Ona to neposlouchá. No nic, ale vrátím se k tomu. Takže velká část míjí zábavy, jak byšla z toho, co dělala ona. Takže například jsem hrála pogy. Nevím, kdo z vás to zná, ale prostě moje séra hrála pogy a milovala to a byla v tom mega dobrá. Ale my jsme měli takový, my to říká tak jako ze srandy. Ale měli jsme se ségrou takový jako krkavčí rodiče, který rozhodně nám nekupovali všechno, jinak, protože na to nebyly peníze, a druhá asi i z výchovného hlediska samozřejmě. Ale třeba ty pogy se dali normálně koupit v takových pytíčcích, ale bylo to docela drahé. Ale regulérně se o to hrálo, že to, co jsi vyhrál, to si zbralo domů. A myslím si, že na to, že nám babička mohla tak summa sumárum koupit jako maximálně dva až tři balíky, kdy v každém tom balíku bylo pět poků a my jsme jich pak ve výsledku. Podle mě měli tak opravdu 100 stovky těch pogů jsme doma měli. Strašně mě teď mrzí, že jsme to všechno vyhodili. Mega bych si to zahrála. Ale prostě moje ségra to nejvíc našvindlovala. A takhle ty poky to byly prostě takový papírový kolečka, do kterých se házelo takovýma, to já ani nevím, jak se to jmenovalo, ale prostě trik byl v tom, že se do těch pogů hodilo takovým prostě házecím pogem, který byl jako o něco málo tvrčí. A když se ti ty poky otočily, tak sis je bral. No a moje ségra prostě čorla tohle, to se taky kupovalo tyhle otáče. No a moje ségra čorla prostě nějaký žeton z nějaký jiný hry. Vypadalo to mega podobně, ale bylo to strašně těžké. Takže on, když do toho jebla, tak se to otočilo všechno. Takže regulérně v nějaký pádý třídě vymyslela takovouhle podlou strategii a prostě obrala úplně všechny spolužáky, o všechno vám říká. No, tato dívka se nestratí jako ve svém životě, co si bude? A já jsem na tom vydělala. Takže to je jenom trošku taková vzpomínka do minulosti. No, hodně jsme taky hráli jako karty. Ne, teda uno, co za nás vrčelo. No, co za nás nejvíc vrčelo? Kent. Nejvíc vrčel Kent. To jsme hráli hodně a často. A měli jsme nejlepší heslo ze všech. A teď strašně přemýšlím, jestli vám ho mám prozradit nebo ne. Jakože je to fakt těžké, ale cítím tak nějak povinnost vám odhalit tento naprosto geniální tah, který ano, má ho na svědomí opět, moje sestra. Ale to znamení bylo úplně lehoulince. Ale jakože fakt lehoulince se zaklonit v zádech, prostě jako dozadu a zpátky. Prostě úplně slabý pohyb tam a zpátky. Nikdo nás nikdy neodhalil. A byli jsme největší královny. A Segra navíc Mega uměla odhalovat znamení druhej, protože velmi často to bylo, že najednou člověk si třeba dal, že jo, jinak ruce, nohy udělal něco s kartama. A tohle tím, že ten náš pohyb byl vlastně nic extra. No, tak královny jsme byli. Fakt myslím si, že jsme jako porazili opravdu všechny, koho jsme mohli. No, zahrála bych si kentala. A pak, co jsme ještě dělali? Pak jsme třeba hodně skákali přes gumu. A teď mě napad strašně, ale strašně blbý vtip s gumou a skákáním a o tom, jak já skáču na gumě, ale nebudu ho říkat, no už jsem ho řekla. Ježiši. No nic, pardon, kdybych to měla vystřihnout, tak to udělám, ale něj si jedem dál, teď neposlouchej. A vlastně všechny takový ty hry venku, po tom, co jsme hráli. Sochy, rybičky, Honzo vstávají. To jsme mimochodem, to byla sranda. Teď jsme chtěli něco takovýho naučit naše děti, protože jsme byli prostě celý den doma, protože tady byla zase vítr ty vole, jak na Niagáře. Hrozný. Tak jsme si snažili rozpomenout, jaké jsou pravidla na Honzo vstávají. Mega jsme se nasmáli. A dali jsme to potom dohromady skrz ČTD, kde regulérně vysvětlují tyhle staré hry a mají tam u toho návod. Doporučuju, dost se zasmějete. Teda takhle dost pravděpodobně to skončí tak, že vaše děti odedou do dětského pokoje, kdy si budou hrát prostě svoje věci a vy se budete v obýváku řezat s manželem, s babičkou, s dědečem, jaký jste mentálové, že si to nepamatujete a budete spolu sami hrát Honzo vstávají a dělat čtyři slepičí. No nic. Jedeme dál. A poslední, strašně důležitá součást mého dětství bylo městečko Palermo. Jako my byli schopní s naší bandou hrát podle mě klidně 40krát za jeden víkend. Takže já fakt nechápu, proč mě už po druhý nevzali do zrádců, sakra. Ježíš, jediný důvod, proč už se těším na konec léta. To je zase bojka kotek, ale hradní pán. Ne, teda samozřejmě. Jde mi víc jakovotu hrou, ale ženy, chápeme se. A teď mě ještě. Teď mě ještě došla jedna věc. Víte, co já jsem dělala se svou nejlepší kámoškou. Normálně jsme si volali přes Skype. Teda takhle, jo, pozor. Nejdřív jsme zapli počítač a internet. A pak za toho úžasného doprovodu toho zvuku Dudu-dudu. Uklid pokoj, umej se, vyplit zahradu, ostříhat si nechci. Pak jsme to trošili zkontrolovat, zjistili jsme, že je to na 65%, tak jsme dali prát ještě pračku, co jsme ještě mohli udělat. Chápete, co tím básně chtěl říct. No pak už to teda bylo a my jsme se normálně koukali, jakože simultálně navěřte nevěřte, a Amerika hledá top modelku a komentovali jsme to. Bohužel jsme tehdy nevyužili náš potenciál a netáčeli jsme se u toho. Ale prostě vždycky jsme si do toho mikrofonu řekli, jako měli jsme najedě ten díl připravený zmáčknout jako to plaj. A udělali jsme tři, dva, jedna. Teď zmáčkli jsme to a prostě spalo jsme na to, co měli. A strašně, extrémně nás to bavilo. Což mi připomíná, že se fakt si podívat na ten dokument o téře Banks, protože je teda pravda, co jako oni tam byli schopní těm holkám říct, to bylo jako brutál vážení. Já si teda pamatuju, my jsme byli fakt blví krávy, nám kolik nám mohlo být, jako 10-11. Či měli jsme na to a řechtali jsme se u toho jako blázen a jako vůbec nám nedošlo, že to třeba těm holkám strašně ubližuje, ale pro nás to byla zábava non plus ultra. Jako pojďme si říct, že obecně vyrůstat s tím úderem nového tisíciletí bylo jako samo o sobě bizární. A to ani nekomentuju to, jak jsme třeba vypadali, co jsme si jako oblíkali. Jakože mě úplně třeba teď zpětně, úplně bolí ledviny a vaječníky z těch bokových džín třeba. A jakože ty koukající kalhotky, z toho, když vám ču měly ty tanga. A já si regulárně pamatuju, že jsem z těch bokovek měla fakt jako úplně odřený, prostě kyčle, že opravdu mi to nedělalo jako dobře po žádné stránce. Ale samozřejmě, že jsem to nosila. Ale víte, co je úplně nejhorší, jak se to teď vrací do módy. Jakože hele, já to říkám vždycky: ať si každý nosí, co chce. Mě vlastně do určité míry ta moda teď třeba je, kdy každý, kdo vypadá, jak bez děláky kvůli vyhovuje. Jo, nebudu říkat, že ne, často taky vypadám. A cítím se méně blbě, když v těch teplákách a vytáhaných tričkách vidím i ostatní lidi, a nejenom ty, kterým nedošlo, kolik je hodin a že musí vyzvednout děti ze školky. Mě to uklidňuje. Ale ty vole, koukající kalhotky z kalhot, ale ještě jako jsou fakt vytažený, takže to normálně já jenom čekám, další level podle mě bude, že si to zaháknete za ramena. Že normálně regulárně si ty kalhotky prostě přetáhnete přes ramena a bude vám to čumět. Buď se to přetáhne přes tričko nebo pod stričko a bude to jenom jako vyčuhovat. A pak jako úplný vrchol bude, až ty ty kalhotky zatáhneme za uši ty vole. Ale takhle, jo, hele, móda nikdy nebyla můj koníček. Možná i proto jsem se přestěhovala do Rakouska, protože tady platí ani ne hlavně pohodlně, ale spíš tak jako hlavně adekvátně a funkčně. Tady je to prostě národ ja skin, patagonie a všechno funkčních věcí. Prostě jak miledete na jakoukoliv procházku, máte trekkové boty, ne prostě bílý tenisky, takže asi mi to tady z tohle hlediska sedí. Každopádně. Cílem tady toho mého výplodu mělo být to, že jsme svůj čas trávili jakože fakt dost divně. A vlastně vůbec nechápu, jak můžu já našim dětem říkat něco, co mají a co nemají dělat. Když jako moje zábava bylo, dělání svíčky s nohou ty volen na jakýmkoliv místě v bytě. Prostě poťapaný ale. Abych nám všem mileniálům zvedla náladu. Zeptala jsem se chatu GPT, jaký existují nejbizárnější koníčky jakože overall. A čet GPT doručil a uklidnil mě, že skutečně jsou i divnější koníčky, než třeba mlácení se plastovou lahví do hlavy. Takže začneme první. Extrémní že. Já obecně žehlení nenávidím, takže. Tady je představa toho, že lidé žehlí oblečení na neobvyklých místech, třeba na horách, pod vodou, nebo při sekoku padákem. Jako první dotaz. Jak chcete žehlit pod vodou, když to musí být daný v zásuvce? Nebo to je nějaký speciální žehlení, bez zásuvky. Nevím. Ale každopádně, já nesnáším obyčejný žehlení v obýváku u televize, takže absolutně nevidím důvod, proč bych tohle měla dělat. Třeba na horách, když si tam místo toho můžu dát aperol. No, nic. Jedeme dál. A bude to divnější a divnější, přátelé, třeba závody vnošení manželky, soutěž, kde muži běhají s partnerkou na zádech přes překážky. Pochází z Finska. Ale tak jako na druhou stranu, je to partnerská aktivita, že jo? Ono prostě třeba korpotich, jako když máte ty děti, tak najít si nějaký společný koníček je jako těžký. Tohle je i tak spojení s nějakým cvičením, by se až dalo říct, ono ani pro tu ženskou, nebude podle mě jednoduchý se na těch zádech udržet. Chlap má zase posilování se zátěží. A tohle ještě šlo. Rozhodně je to mén divný, než Naval Fluff Collecting. Prostě existují lidé, kteří si shraňují chuchvalce z pupíku. A dokonce je archivují. Jakože, chcete mi říct, že jsou lidi, kteří mají nějaké desky a tam mají třeba napsáno 22. dubna 1354 je tady můj chuchvalec z Pupíku po tom, co jsem šel na nákup. Jako proč? A hlavně by mě zajímalo, jako ten prvotní moment. Ne. Teď přemýšlím, co by mě zajímalo víc. Jestli ten prvotní moment, kdy někdo si řekl, je, tady mám chuchvalec pupíku, budu si ho jako shraňovat. Anebo jestli je víc bizarní ten moment, kdy někdo to viděl a řekl si Wow, to je super koníček. Budu to dělat taky a založíme klub. Jako slepice nebo vejce. Nevím. Jedeme dál. Ducking. Schovávání plastových kačenek. Lidé schovávají gumové kachničky na veřejných místech, aby je ostatní našly. Takže prostě jako geocaching, level gumová kačenka. Dobře. Rgitár. Hraní na neviditelnou kytaru. Soutěže, kde lidé předvádějí, jak hrají na neexistující kytaru s maximálním nasazením. No tak já nevím, jestli je to koníček, já bych to spíš třeba napsala jako takový vedlejší účinek alkoholu ve 3 ráno v kozičce. To si myslím, mám taky za sebou samozřejmě večer, kdy jsem tam stála na lavici a měla jsem chuť žít jako kaskadér. Možná, že i nějaký Ergitar Solíčko tam k tomu přišlo. Přiznám se, úplně si to nepamatuji, ale no nic. Tohle to ještě možná jako dejme tomu. Další věc mě ale lehce jako šokovala. A to sledování schnoucí barvy. Ano, někteří lidé to berou jako meditativní hobby a pořádají se soutěže. Jako takhle: proti tomuhle tomu já nic nemám. Já, jakožto přestiulovaná matka se občas jako přistihnu při tom, že já třeba jenom úplně debilně čumím do zdi. Tak vy to, když máte 450 tisíc věcí, co potřebujete udělat, a tak jako nejlepší výsledek toho je prostě jenom sedět a čumět do blba. To jsem já. Takže vlastně, kdyby mi tam ještě někdo něco aspoň hezkého namaloval. A já jsem tak postupně sledovala, jak se to jde do týdi, vlastně nezní mi to tak jako divně, kdybych k tomu měla kafe. Další. Mooing, napodobování krav. Lidé soutěží v tom, kdo nejlépe napodobí kravské bučení. No, jako asi furt lepší, než prostě schraňovat si chuchvalce z pupíku. A myslím si, že tohle by mohla být aspoň jako zábava. Já si to úplu představit na nějaký takový prostě třeba zabíjačce nebo nějaký grillovačce. Prostě pojďme si udělat soutěž, kdo napodobí, já nevím, jaký zvíře. Vidím to tak někde na Moravě se spousto slivky a jako úplně adekvátní level zábavy tomu, co se na té akci děje. Ježíš Maria, tím jako neurážím Moraváky. Já bych to klidně dělala i v Čechách, jenomže mi to v Čechách neumíme. Chápete. Proto za vámi jezdíme, protože vás obivujeme a chceme to vidět. No, radši, radši jejč. Ale Brno mám třeba ráda. Pak mám strašně ráda Brno. Kdybyste mi mohli, kdybych slyšela, co si teď myslíte, je mi jasný, že říkáte, Michal, drž hubu, jeď dál. Tak já tak činím. Máme tady ještě poslední tři opravdu mega divné věci, a to je zápas palců u nohou. Dva lidé se snaží přetlačit palce u nohou. Prostě něco jako páka, ale nohama. Já to nechám takoby vykrystalizovat. Všichni si to představte. Je to mega divný, ale neříkám. Že to večer nenavrhnu, až Martin přijde z práce. Dámám pak vědět, jestli to za to stojí. Co tu máme dál? Profesionální mazlení. Lidé si najímají mazdyče, kteří jim poskytují čistě ne sexuální fyzický kontakt pro relaxaci. No, já mám mazlení tolik, že jako představa, že bych tohle měla dělat jako profesionálně. Jako takhle samozřejmě, dotek objímání všechno jako důležitý, ale všechno by taky mělo mít hranice. Ale na druhou stranu, já vždycky, když takhle vidím ve městě prostě free hax a to, tak jdu a obejmu. To mi přijde jako hezký. A říkám, za mě furt jako lepší, než si shraňovat chuchvalce z popíku. No a na závěr tady máme stéring contest, soutěž vzírání. Kdo vydří déle bez mrknutí překvapivě napínavé. V tomhle si myslím, že bych byla mega dobrá, protože já mám braille, mám docela dost dioptrií. A ještě za dobkrále klacka, kdy třeba kontaktní čočky byly poměrně hodně drahá záležitost, tak já právě tím, že jsem hrála tu házenou, tak jsem ty čočky nosila. A já jsem si nějakým způsobem, jako by právě asi i to je takovej můj dojem, jestli poslouchá tady nějaký oftalmolog, nebo nevím, vy tyhle lidi, co tohle děláte, tak si možná řeknete, že jsem úplně blbá. Ale já prostě tím, jak jsem strašně dlouho nosila ty čočky, tak jsem jako fakt strašně snížila frekvenci svého mrkání. Nebo vždycky i cítím, že prostě jako mrkám mý než ostatní. Takže si myslím, že bych jako měla docela dobrou šanci na to vyhrát. Možná to někdy zkusím. A dám vám vědět. Já myslím, že tohle to by jako k chatu GPT stačilo a přesouváme se na Emi Mino, kde jsem vybrala dvě diskuze na téma koníčky. Začneme tím, začneme první diskuzí, která nese název Střelené koníčky. A paní píše. Tohle je taková ta noční diskuze pro sovy pro zábavu. Osobně žiju přes den život celkem úctyhodné občanky. Čekám, co přijde. Ale po nocích, jak rodina usne, brhám se na svůj podivínský koníček. Kreslím a píšu lehce ponurý Fancomix jednoho sedmet starého animáku, víceméně pro také tak podivínskou mládež napříč světem. Tak by mě takhle předpůl nocí zajímalo, jaké jiné bizarní kovíčky si chovají druzí. U čeho relaxujete a co je pro vás to slavné guilty pleasure, když všichni kolem spí? No, u mě je to jednoduchý. Já spím taky. Protože já ještě furt musím dospat. Ty první čtyři roky mate si, kde jsem nespala vůbec. Takže moje guilty pleasure je jít v osm do postele se svými dcerami. Ale podíváme se, co tady se píše dál. Tady píše paní, píšu erotické povídky. Dobrý tady paní. Nejraději si naleju sklenku červeného, hraju na klavír a skřehotám. Hegerovou muzikáli, lidovky, rokové balady, všechno možné. A třeba si představuju, že někdy musím představit hudbu. Ježíš, Maria. No tak to nebudu dočítat, tomu úplně nerozumím. Ale jako sklenka červený, klavír a zpěv. To je taková intelektuální zábava. Mi přijde, je to takový má to styl, mi to přijde. Tak jo, tady další paní. Po večere, když rodina spí, dělám zásoby, hledám a sbírám informace, abychom přežili postapokalyptický stavého rázu, tak to můj bizarní koníček. To je dobrý. To je dost dobrý. Jakože teď si představte, že by pak opravdu něco přišlo. Teď nikdo neví, paní třeba, že jo taková ta v úvozovkách, typická máma na mateřský, která nic nedělá a teď najednou apokalypsa tykráso. A paní vytáhne tam prostě udělá vole, oheň, nevím, z čeho teď udělá prostě luk a šíp ty vole, já nevím. Z čeho byste mohli udělat Lukaší? Ježiš Maria, přemýšlej, Michal. Přemýšlej. Třeba z Věšáku nebo něco takového. A úplně by najednou teď celá ta rodina viděla její novou verzi. To je trošku takový jako Hunger Games, to zní dobře. A to je asi všechno. Ano, tam bylo takhle málo. Ale já právě jsem kvůli tomu udělala ještě jednu diskuzi, jsem našla. A nevím, co je horší, jestli to, co paní napsala, anebo to, co jí na to píšou ostatní. A nechám to vykrystalizat, udělejte si na to názor sami. Je to mega dlouhý, ale prostě stojí to za to. Takže mi manželů koníček. Ahoj. S manželem jsme spolu skoro 10 let, máme dvě děti. Před pěti lety jsme se přestěhovali z paneláku na starší baráček, který dáváme vlastními silami postupně dohromady. Já jsem byla spokojená ve městě, nemám řidičský průkaz, měla jsem blízko práci, ale můj muž chtěl dům za hradu dílno, co se mu tedy splnilo. Ale co jsme tady, tak moc nejví zájem o nějaké kutilství a veškeré opravy dělá z nechutí. Našel si koníčka, který ho naopak hodně baví, což je samozřejmě fajn a já mu to na jednu stranu přeju. Ale máme peněz tak akorát. Já si pořád musím brát při výdělky, abychom vyšli a měli aspoň na nejdůležitější opravy. On si pořád chodí jen do jedné své práce a 15 až 17 hodin týdně věnuje svému koníčku, ze kterého není nejspíš a ani nikdy nebude žádný zisk. Naopak ještě nějaké peníze to bere cc 10 tisíc ročně. Lehce mu občas naznačím, zda by nemohl koníčka prozatím trošku omezit a více se zaměřit na rodinu a dům, ale v tu chvíli se vždycky tváří, jako by mě chtěl poslat do pekla. Fakt absolutně není ochoten o tom mluvit. Každý pokus o promluvu na toto téma skončí tak, že se mnou pak nemluví, nejdýl to bylo více jak týden. Tak to zatím nechávám, ale vře to ve mně. Dnes zase volno pěkný den a já s dětmi vyrážím sama pá čtatínek se celý den věnuje svému hobby. Čím dál víc mě to štve a nejdůžu to už v sobě dusit. Co dělat? Já jsem si to přečetla, a moje první reakce byla paní, proč s ním jste, čímž již Maria, nikoho nenaviguju, navíc je to příspěvek z roku 2024, tak doufám, že to paní už nějakým způsobem vyřešila. Ale jako komentář. Deset tisíc ročně za koníček, to je hodně, hodně, hodně levný. Buďte ráda, že něco dělá a nechlastá s kámošema v hospodě, že má jednu práci a zábavu mu nezávidte, naučte se taky sama zabavit. Hnus tohle chování. Takže prosím vás, my jako žijeme ve světě, kdy prakticky už máme jako chlapům, děkovat i za to, že si teda každý týden jako nevychlastá a nechodí do hospody. Vlastně máme být vděčný za to, že jsou doma, mají koníček, kvůli kterýmu kompletně sedou na úplně všechno, ale aspoň nechlastá. Já teda nevím, pane, v jakém světě žijete vy, ale já žiju ve světě, kdy to, že třeba můj muž jako nechlastá, nefetuje a třeba nikoho nemlátí, považuji za nějaký elementární základ, na kterém stavíme jako dál. A jako miluju: zábavu mu nezávidíte, naučte se taky sama zabavit. Tak já bych poprosila tohle toho pána, jestli by paní poslal číslo, že by přijel ty děti pohlídat, ne? Nebože. Tohle je fakt bizár. A já musím říct, že vlastně vůči tady celému tomu eminu a těm diskuzím mám možná lehce předsudky. A ono bohužel pak ty odpovědi ty moje předsudky jenom potvrzují, protože přesně pak je tam z toho takový bizár. Ale pak vidíte přesně nějaký takový příspěvek, kde úplně vidíte, že ty lidi nemají v hlavě nasráno a úplně vám to udělá takovou radost. Tady třeba paní. Souhlasím s tebou. Super, že má koníček něčím, čím době je energii. Pravda, že není drahý, ale jste evidentně v tíživé finanční situaci. Pravděpodobně kvůli stěhování, které inicioval také on. A benefity toho, proč se chtěl stěhovat nyní nevyužívá. Netrávíte čas jako rodina a ty pro sebe čas nemáš vůbec žádný. Diskutovat ochoten není. Mě z toho vychází jako totální sobec bez sebereflexe. Poradit nevím, co, když o tom mluvit nechce. V takové situaci bych přemýšlela, proč ho vlastně mám, když se do rodiny nezapoju a bydlím kvůli němu někde, kde ani nechci být. Jestli by mi nebylo vlastně lépe samotné, protože postarat se o sebe evidentně zvládneš a si v tomto skvěla. A argument, hlavně, že není v hospodě, co to je, proč by normální žensk měla být vděčná za to, že její manžel není nechutný o chlastá. Paní kapreto 185, jako byste jedna z prvních žen tady, v emiu prostoru, s kým bych si zašla na kafe, jakože podepisuju všechno. Opravdu budeme děkovat za to, že ty vole, nefetujou. Já fakt. Ale takhle, pan expert, co by za tohle psal ten první komentář o tom, že má být vděčná, samozřejmě nesklamal, a své myšlenkové pochody nám rozepsal naprosto do podrobná, tak se na to pojďme podívat. Vysvětlím bez problémů a otevřeně. Hnus je to, že namísto toho aby byla ráda, že se věnuje reálně něčemu, co ho baví a dá pokoj, tak řeší, že ho něco baví. A nejvíc hnus je to, jak píše, že má jenom jednu práci. Očivně má paní problém zvládat čas. Neboť jak jinak vysvětlíte, že naši rodiče zvládali i dvě děti a to byl táta věčně někde v hospodě, na výletě či v práci. A máma pořád vypadala jako žena, starala se o domácnost a ještě měla čas pro sebe, aby si dala se sousedkou kávu, přečetla noviny či vyšla s dětma na procházku. A to nebyly mobily a telka s animáky. Teď jsou ženský pod 30 a kolem 30 doslova rozmazlený a unuděný kvůli podělaným sociálním sítím, které má zabijí třeba hodinu času denně. Čest výjimkám. Takže ano, hnus. Ať si najde koníček paní sama a hotovo. To, že nemaká na baráku, který chtěl, jehnus od něj. To je jediný holý fakt proti němu. Ty krávo, jakože prostě já jak žiju v tom světě, kde se tohle úplně nevyskytuje. Tak mě to vždycky totálně jako zakopé, úplně ty vole nevím, až kam, když si uvědomím, že takovýhle lidi existují. A myslím to jako úplně smrtelně vážně. Jako. Já to radši asi ani nebudu komentovat, protože myslím si, že vy víte, co si o tom myslím. Ale jako brutální. Brutální. A na závěr si tady dáme nejlepší radu pro pani. Vyser se na přivídky a běž taky dělat něco pro sebe. Až tomu Debilovi spadne střecha na hlavu, tak se možná probere a zjistí, že to posral. Jako lehce vulgární, ale řekla bych on point. Myslím si, že to nám stačí i k Emiminu. A na závěr si dáme rychle samozřejmě horoskopek. Co vás bude bavit podle horoskopu. Takže. Je to zase strašně dlouhý, takže já z toho vždycky jenom vytáhnu to nejpodstatnější, protože už tady milu zase 40 minut, no nic. Tak poslouchejte. Beran. Sportovní aktivity k beranům patří a nikoho nepřekvapí, když běhají, skáčou a cvičí. Obzvlášť tance, které vám zvýší sebevědomí a zlepší figuru. Prostě miluju, jak je to zaměřený na ty ženský. A jako pojďme do toho takhle hodit nějakej tenhle ten jako ne body shaming, ale jako upozornění na to, že využijte své koníčky k tomu, abyste vypadala perfektně. Využijte koníčky k tomu, abyste zhubla čtyři kostky másla, nebo jak to vždycky píšou na těch super.cz a podobných sračkách. No, bíci. Typickým zájmem bíku je cokoliv, co souvisí s jídlem a gastronomí. Degustace, food festivaly nebo třeba kurzy vaření. Helejte, ale to podepisuju. To podepisuju, protože třeba můj manžel je taky býk a jako degustátor je to slušný. Stejně tak híčkání, rozmazování těla miluje masáže, takže veme te bíká. Býk prostě potřebuje opravdu hodně vydělávat, aby si každý týden v rámci svých koníčků mohl dopřát jedno degustační jmenu na závěr masáž a bude mu úplně jedno, kolik kostek másla do sebe dostal. Blíženci. Blíženci se obyčejně vyžívají v nejrůznějších intelektuálně stimulačních aktivitách, ať už je to čtení, nebo třeba sledování dokumentárních pořadů. Ano, obzvlášť pokud ten dokumentární pořad je třeba Love is Blind, nebo něco takového, to je úplně dokument na úrovni. Takže co tady máme dál? Rak. Takže co pro mě? Prorak je takovým netypickým koníčkem, který se ale rozhodně užijí cestování. Ano, zbožňují svůj domov, své hnízdečko, ale paradoxně ze svého útočiště rádi vylézají a vyrážejí na výlety a putování všeho druhu. To sedí. Já pravda, že jedna z těch věcí, co na cestování miluju, to, jsou ty návraty domů. To je prostě takový hrozně hezký moment. Lvy jsou párty zvířata, hvězdy, které rozvíří každou společnost. Takže prostě lvy chtějí jenom pařit. A to se vyplatí. Velikou zálibou bude tak i zběratelství všeho druhu, takže včetně chuchvalců z pupíkou. Takže pokud máte lva projíst, to bych kontrolovala bych, co dělá večer předtím, než leze do sprchy. To je trošku nechutný. Pan, organizované a věčně plánující pany, blablabla. Nady vystupují z komfortní zóny, ale na druhou stranu je baví posouvat hranice. A proto tady Jolanda doporučuje banji jumping nebo ledbalónem. No, tak to dává velký smysl. Každopádně, já bych radši skočila banji jumping než letbalónem. U toho banji jumpingu pro někoho, kdo má strach z vejšek, mě trošičku uklidňuje to, že vlastně ten bungye jumping je směrem dolů, když to ten let balónem stoupáte nahoru a to bych se zbláznila, to bych nedala. Takže váhy, budou je bavit zcela díkovské aktivity, jako je hraní počítačových her, nebo třeba konyparty, kde lidé v kostýmech předvájí různé pózy. Já mám jednu kamarádku, jednu z mých nejlepších, která je váha. Je to takovej člověk, který nesnáší pozornost jakože extrémně. A já si ji teď úplně představuju, jak je v nějakém kostýmu a předvádí různé pózy. Výborný. Pro štíry, štíři chtějí všechno netradiční. A přesto mají rádi běhání. Ten horoskop úplně nedoručil. Takže dobře. Takže štíři, tak možná neobvyklé běhání. Třeba běhají pozadu štíři. Jakmile uvidíte někoho na té ladronce běhat pozadu, je to štír. No a dobrodružní střelci, chtějí extrémní adrenalinové sporty, tak to je výborný, to je moje starší dcera, takže nikam nejdeš, doma budeš. Jně. Kozoroch, velmi uzavření, na první pohled chladní a hodí se k nim meditace. Chtějí proskoumat svou duši. Dobře. Vodnář, kreativní vodnář právě hledá uspokojení v kreativních a alternativních aktivitách. Takže obrovský plátno a štětec to je to, co udělá vodnářům radost. Nádhera. A ještě zcházet kytičky. Prsty v hlíně dokážou v nich strávit. Dokáží strávit dlouhé hodiny z prsty v hlíně. To je nádherný popis člověka. A na závěr ryby. Ryby by měly zkoušet výbušné aktivity. Může to být kickbox nebo karate. Ano, to podepisuju. Moje mladší dcera je ryba a tohle to velice ráda praktikuje, ať už vůči své sestře, když jí něco nedá, nebo vůči mě v noci, kdy dostávám pravidelně pravej hák jako o půlnoci. Pak si z toho vzpamatovávám dvě hodiny a ráno jsem prostě rozbitá ty vole, jak nevím co. No, nic. Vážení, 45 minut. Na tože jsem si myslela, že nemám skoro udělanou moc žádnou přípravu a bude to dneska jako taková tragédie na 20 minut, tak je vidět, že jsem ještě ukycenější, než jsem si myslela. Tak jo, já vám moc děkuju, uslyšíme se zase příští týden a do té doby se mějte krásně. Čau.