34. Studnice moudrosti - Nejšílenější fobie

Každý z nás se něčeho bojí. Některé strachy jsou racionální a některé méně. Dneska se podíváme na ty, co smysl úplně dvakrát nedávají.

Ablutofobie, somnifobie, genufobie, omfalofobie a spoustu dalších.

Pojďme se podívat na to, kde a jak fobie vznikají, jaké jsou nejčastější a jakými fobie trpí, bohužel, všechny děti.

Enjoy.

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Takže ahoj všichni, já jsem Michaela Štrauch a tohle je podcast Studnice Moudrosti, dneska na téma nejšílenější fóbie. Tak pojďme na to. Já vám povím na začátek, jak vůbec jsem přišla na tenhle nápad nebo na tohle téma. Já jsem asi před 14 dny byla na koťák show. Já jsem totiž dostala volňáský přímo od pana Koťáka po tom co jsme. No, já jsem to začala, trošičku jsem si do něj rýla na Instagramu. Nakonec jsme si spolu vyměnili pár hlasovek a byla z toho jakože mega příjemná a plodná debata, která vyústila právě v tom, že jsem dostala tyhle dva volnásky. No a jakožto profesionální matka posledních pět let, jako jakmile mě někdo hodí takhle rukavici s tím, že můžu jít někam ven, bez dětí, večer, hezky se oblíknout. A navíc ještě k tomu všemu si dát džin Tik za 65 Kč. No, pardon. Samozřejmě, že jsem šla a vzala jsem sebou svoji fellou matku, čili sestru, a řekli jsme si, hele, prostě půjem, uvidíme, jaký to bude. Normálně veřejně se přiznám, že jsem neměla moc vysoký očekávání. Řeknu to prostě tak, jak jsem to cítila. Ale upřímně, to bylo tak super. To byla taková sranda. Jako myslím si, že jsme teda měli mega štěstí, i jako na hosty. V jednu chvíli, když tam byl, teď jsem od studá, že si nepamatuju, jak jsem jmenoval, ale byl tam syn Hinka Čermáka. A teda to vám říkám, že jsme regulárně se ségrou, Brečeli smíchy. To byla taková, jako opravdu sranda prčáho hněstroje bomba. No a shodou okolností jeden z těch hostů, to byl zase jiný, mimochodem, na ty hosty jsme taky měli mega štěstí, byl tam Tomas Šón Pšenička se jmenuje, a mluvil tam o svý přítelkyni a o tom, že má tripofóbii. Což je prostě strach z nějakých takových těch děr nebo různých geometrických tvarů, co jsou prostě poskládané vedle sebe. Takhle pokud by to byl jenom strach z geometrie, tak tomu bych naprosto rozuměla. Já mám doteď strach z takového toho obřího kružitka, co se vždycky muselo zabodnout do té tabulety vole. A něco, co jsme tam měli předvádět no hrozný. Jako strach z geometrie je podle mě naprosto validní. Ano, a už vlastně, když jsem tam seděla a on tam vyprávil o té její tripofóbie, tak jsem si říkala, Ježíš, Maria, jako musím udělat podcast na téma bizarní fóbie. A tak jsem se vlastně sama zamesela trošku nad tím, jestli já vůbec nějakýma fóbiema trpím. Trpím. Hodně fóbiema. Tak se na ně pojďme podívat. Hele, začneme klasikou. První fóbie, která podle mě napadne téměř všechny, je arachnofóbie, tedy strach z Pavouku. Přijdeme, že je to fakt asi nejrozšířenější, co snad existuje, nebo alespoň já mám takový pocit ze svýho okolí. Moje ségra, moje máma, moje nejlepší kamarádka Pavouky jako nesnáší. A já se přiznám, že úplně nejsem jejich extra velký fanoušek. Dřív jsem je jako taky, hodně, hodně neměla ráda, ale vyléčila mě z toho má zkušenost ne úplně dvakrát milá, a ráda se s váma o tu historku podělím. Takhle z nějakého absolutně nepochopitelného důvodu mě moji rodiče v 17 letech pustili na přechod hor do Rumunska. Samozřejmě, že jsem tam jela se svým tehdejší chlapcem a říkám vám, dodnes to považuji trochu za zázrak, že jsem se vrátila celá. Joby věřte mi, jestli někomu nechcete svěřit svou 17-letou dceru, tak tomuto chlapci. No ale nic. Vyrazili jsme tam v bandě a už jako celá ta cesta do toho Rumunska autobusem, jehož dveře byly utáhnutý gumicukama. Byl sám o sobě slušný zážitek. Ale o ten největší zážitek všech zážitků se postaral můj boj. My jsme tam samozřejmě spali ve stanech, veškeré jídlo a pití jsme si tahali na zádech. No a jeden den se nějakým způsobem záhadným podařilo, že jsme se ocitli blízko jakési civilizace. A chlapci nám došli pro jídlo a pochopitelně, protože to byla banda Alkáčů, tak došli i pro pití. Já nevím, co to bylo, jestli nějaký tatranský čaj nebo pro Boha, co. Ale každopádně se všichni zlili, respektive oni. Já musím říct, že tohle byl jeden z těch momentů, kdy se ukázalo, že věk skutečně neznamená moudrost, protože tam všichni byly průměrně o tři a více let starší než já. A že skutečně to nejdůležitější, co si v sobě nosíte, je prostě to, jak vás ty rodiče vychovali a co vám z těch všech těch keců, který ma vás zásobovali za celý život, co vám z toho zůstalo v hlavě. A mně zkrátka v té hlavě zůstalo to, že asi není úplně rozumný chlastát v Rumunských horách uprostřed fucking ničeho. Můj chlapec z ovšem nepřestíral. A spíš teda chlastal i za mě. A myslím si, že to je i důvod, proč tehdy nedovřel pořádně stan. No a co se nestalo? Do toho stanu nám vlezlo třeba 20 pavouků, a ne jako úplně malých. A já stále před rozhodnutím, jestli budu spát komplet pod čerákem, s pavoukama ve stanu, nebo jestli ty pavouky prostě vyhážu. Pak mě ještě napadala jedna možnost, že toho chlapce, se kterým jsem tam byla, že ho tam normálně prostě jako zabiju. Ale nakonec jsem se rozhodla, že si tu frustraci vybiju na těch pavoucích, protože ještě jsme nebyli úplně na konci. A jako přece jenom ten borec nosil ten stan, který nebyl úplně lehkej. Což je představa, že bych ho musela táhnout, taky mi nepřišlo jako úplně dobrý. No, takže jsem zvolila tedy variantu, že vyhážu ty pavouky, co jsem tady udělala. A můžu mu tedy aspoň v něčem poděkovat, že mě tak trošičku pomohl porazit mou rachnofóbii. Jako takhle. Že bych teď musela jít na randíčko s tarantulí, to se úplně říct nedá, ale už mě to jako úplně nerozhází. My třeba máme chatu v jichních Čechách, kde jsou fakt takový ty jako černý, chlupatý, nohatý křižáci, a jako dřív bych se k ním fakt nepřiblížila. A třeba moje máma a moje ségra se k ním nepřiblíží dodnes. Když je fakt veliký, tak ho prostě klepnu. To jako na to nemám, abych ho vzala do nějakého obbrousku a odnesla sory, to nedám, ale zvládnu ho aspoň jako klepnout a pak se ho zbavím. Ale co považuji za nejdůležitější, že spíše nechávám žít. A třeba my musíme vždycky, že jo u nás na chatě zapnout vodu, a to se musí zvednout takový poklop. No a pod tím poklopem prostě žijou takový dva Edudanta Fraucimor, jsou docela takový veliký. A vlastně neděláme třeba problém tam prostě šáhnout tou rukou a i když je tam vidím, tak oni si někam odběhnou, normálně pustím vodu, zase zaklapnu, nechám je žít. Prostě ten je ten princip, žij a nechej žít. Aplikuji i ve zvířecí říši. Pokud mě to zvíře už úplně neobtěžuje, jakože by mi třeba lezlo někde vedle polštáře, to už považuji za nabourání mého prostoru a v tu chvíli zasahují. Takže tohle to je jako fajn. A beru to także aspoň jedna věc, za kterou můžu být vděčná. No, ale jedeme dál. Protože jak jsem tak jako čím vícem přemýšlela nad svýma fóbiem, tím vícem přišla na to, že jsem jako regulárně docela asi strašpitel. Každopádně bych řekla, že mám takovou jednu zvláštní fóbii, nebo ne úplně často, nebo nevím. Ale mě prostě děsí vesmír. Mě děsí nekonečno. A jako kdybych si to měla jenom představit, tak je mi z toho úplně blbě. Teď se tady úplně tak jakože přesu. Jak jako nekonečno. Jako kam až to je, kde to končí, co je zatím, co je zatím, kde to končí, prostě, že to nekončí. Mně asi děsí, jak tomu úplně nerozumím a nechápu to a nedokážu to pojmout. A prostě mi to přijde úplně děsivý a divný. Jak jsou vždycky jako takový ty záběry, třeba v různých dokumentech, co jsou po planetě Zemi. A velice často tyhle dokumenty začínají tím, že je to právě ty záběry z toho vesmíru a jak se to prostě postupně přibližuje, jak to letí vole z nějaký galaxie, nevím, jaký, až k nám. Teď tam léčná dráha tohleto, a teď ty naše planety. No, nemám to ráda zkrátka. Zajímalo by mě jsem jediná, je tady ještě někoho, koho prostě děsí vesmír a nekonečno. Já třeba nemám ráda ani zatmění jako slunce, zatmění měsíce. A vlastně ty konek byly, že u toho měsíce ten Artemis a tohle. Tak jako ty fotky jsou krásný, ale stačí mi to vidět jednou. Nepotřebuju to víc. A asi podobně děsivý jako tohle nebo ne, to bych to přeháním. Takže tenhle ten vesměr mi fakt nahání hrůzu. Ale co úplně nemusím, je lítání. Z toho lítání už bych to asi jako fobií nazvala, kterou teda nějakým způsobem zvládám překonat, protože ta touha potom někam se podívat, je zkrátka větší. Ale by to byl můj koníček, a že bych se jako třásla na to, že někam zase poletíme, tak to úplně jako ne. Vlastně takhle ano, já se třesu, ale strachem, ne očekávání. Jako dokud nebyly ještě děti, tak to šlo, protože jsem se normálně mohla na té palubě prostě vyndat. Nebo takhle, já neříkám úplně vyndat, ale prostě mohla jsem se uvízt do takového toho svý promile, kdy jsem prostě ještě milá, nejsem nějak nebezpečná, ale trošič myšlenky jdou stranou a vlastně si říkám, že je tady tak omřo, poda prostě takovýhle level ožralosti potřebuji. Nybylo nic horšího, než když jsme letěli a já jsem kojila. To bylo regulárně stělesnění mý noční můry. A já třeba v životě bych neletěla těhotná. Ne, protože bych si myslela, že to je nějaký nebezpečný, ale protože já zažívám tak úzkostný stavy, že bych se normálně bála, že by si to mimino řekl, že tady u této magorky nebude ani vteřinu a prostě regulárně předčasný porod tykráso, protože fakt to není hezký. Já nesnážím ten pocit, když lezeme do toho letadla a jak to začne rolovat po té runvei, a já už jako vím, že není cesty zpět prostě, že to tu teď jako musím vydržet, musím tu sedět. A ten pocit, jak se to letadlo prostě odrazí od té zemi a teď to jako směřuje do těch jedenácti kilometrů. Lidí jedenáct kilometrů ve vzduchu, plech, hau prostě. Nechápu to. Jako podle mě, tohle umím fakt dobře maskovat, nebo třeba samozřejmě můj manžel, tohle všichni ví, že nemám ráda to lítání. Ale podle mě, kdyby fakt věděl, co mně se odehrává v té hlavě, kdy já tam zkráčím dovnitř, tak by podle mě nevěřil. Jako že to je opravdu regulární diagnoza. A já třeba po celou dobu toho letu nejsem schopna pozřít jakýkoliv jídlo. Mně se regulárně uzamkne žaludek. Stane se mi to teda už v momentě, jakmile jedeme na letiště, nebo třeba už já nevím, ten den prostě od letu už jsem úplně končím. A věřte mi, že já bych si třeba jako mega ráda v tom vídeňském salonku nabrala úplně stejně plný talíř, jako můj pan manžel. Vypadá to všechno luxusně, taky bych se ládovala prostě řízečkama. Ale mně to fakt nejde. Já si myslím, že to má něco dočinění s mojí anorektickou etapou, kdy moje tělo se prostě naučilo uzamknout žaludek v momentě, kdy přijde takovýhle extrémní stres, tak já nic nepozřu. Váš na alkohol. Ale věřte mi, že jinak bych si jako dala celkem ráda. Takže tak. A vlastně si říkám, že tahle fóbie z toho lítání má možná i něco společného s mojí další fóbií. Ano, bojím se hodně. A tedy s klaustrofóbií. Jakože malý uzavřený prostory, to je taky pro mě absolutní horor. A zase jsem si vzpomněla, jak jsme takhlednou se střední byli ve Věznici na prohlídce. A nějaký bachář nám tam šel ukázat takovýto uzavřený oddělení ty samotky a tak. A my si celá třída vlezla na tu samotku a ten debil nás tam zamknul, jakože haha, řeknu vám něco, co zachraňovalo, byl ten pohled na to malinkatý okno, abych sebou nejebla vozem. Prostě celou dobu jsem se koukala na to modrý nebe. Opakovala jsem si, že jsem proudí kyslík, že jsme jako v pohodě. A taky tomu teda ještě dost pomáhala jedna moje spolužečka, která teda byla brutálně hysterická, a strhla na sebe všechnu pozornost a já jsem si to tak mohla v klidu jako prodýchat, zavřít oči a čekat, než to přijde. Ale co je pro mě nejvíc nepochopitelná věc, nepochopitelná věc na celém světě. Jsou takový ty lidi, jak lezou do těch úplně prostě malých děr a nějakých jeských. A pak je ve zprávách, že třeba tam jsou 12 hodin někde uvíznutý, nemůžou se pohnout a ještě žijou, ty vole. Já vám říkám, já bych se radši zabila, než zůstat někde, takhle uvíznutá. To je pro mě opravdu ta nejhorší možná představa, co by se mi mohlo stát. A takhle někde uvíznout, kde se nemůžu hýbat. Jako fuj, zase normálně jsem musím celá úplně to ze sebe setřást, ten pocit. Je mi regulérně z toho blbě. A říkám vám, že bych radši na sebe použila nějaký středověký můčící nástroj, kterým bych se prostě umůčela, než uvíznout někde v jeskyni. Jakože, jakmile to totiž nemá okno, tak já končím, přátelé. Možná proto nakonec vlezu do toho letadla. Tam je těch oken hodně. Hodně oken, hodně proseká za hodně peněz. No, tak. Já si myslím, že co se týče mě, tak jsem zase byla sdílná až moc. A teď se pojďme podívat, co na tohle téma, teda na téma fóbií, říká Chat GPT. A začneme tím, že se podíváme, co Chat GPT říká vlastně vůbec na to, jak ty fóbie vznikají nebo kde je jejich původ. Takže většinou se jedná o kombinaci biologických, psychologických a naučených vlivů. Mozek se snaží chránit, ale někdy to přežene a začne reagovat přehnaně. Takže nějaký první aspekt je teda mozek a instinkt přežití. Klíčovou roli hraje část mozku zvaná amygdala, centrum strachu, ta vyhodnocuje hrozby a spouští reakci bojuj nebo uteč. Problém je, že u fóbií reaguje i na věci, které objektivně nebezpečné nejsou, například pavouk za sklem. No, tohoto byste třeba měli povědět mojí kamarádce, která regulárně na střední, když jsme v biologii probírali tyhle pavouky a to, tak ona musela opustit tu učebnu, protože fakt nezvládala ten pohled na tu tabuli, kde byly fotky pavouků. Takže ta úplně nesouhlasila s tím, že tohle je objektivně bezpečná záležitost. Takže další, co na to má vliv? Špatná zkušenost. Fóbie často vznikne po silném zážitku pokousání psem, strach ze psů, turbulence v letadle, strach z lítání. Mozek si spojí situaci s nebezpečím a začne ji automaticky vyhodnocovat jako hrozbu. A to mi zní dost neochopitelně. Tak, co to máme dál? Naučený strach od ostatních. Strach se dá i odkoukat. Dítě vidí rodiče jak panikaří z pavouků nebo slyší opakovaně, že něco je nebezpečné a převezme to bez vlastní zkušenosti. No já si regulárně myslím, že třeba ten náš strach z pavouků se sekrou, jako máme regulárně od mámy. A stejně tak si myslím, že od mámy mám i trošičku jakob z výšek. Tam už bych to nenazvala jako fóbií, ale že bych jako musela úplně líst na každou rozhlednu a ču mět pak dolů, nemám to. Ale byla jsem na Burška Lívě a tam jsem se jako podívala dolů. Takže fóbie to není, samozřejmě. No. A dalším aspektem je i evoluce a genetika. Některé strachy máme zkrátka přednastavené, protože pomáhali přežít výšky, hadí, tma. Souvisí to s evolučním principem fight or flight response. No, jestli jasně, protože já jsem prostě evoluční expert. A na závěr tady máme dlouhodobý stres a úzkost. Lidi, kteří mají obecně vyšší úzkost, jsou náchylnější k rozvoji fóbií, mozek je víc pohotovosti a snadně spustí paniku. Lidi s vyšší úzkostí, díra jem, já jsem jeden z vás. Tak. Takže to máme k nějakým těm obecným informacím. A teď se pojďme podívat na výběr helité. Takhle. Začneme s těma nejčastějšíma, který existují. Takže bod číslo jedna, asi to nikoho nepřekvapí, ale ano, je tam arachnofóbie, strach z bavouků, jedna z úplně nejrozšířenějších fóbií vůbec. Jakoby něco na tom asi je, že prostě tělíčko, který visí na osmi nohách, prostě není úplně přívětivý. Sory, ne. Další, co tu máme? Akrofóbie, strach z výšek, dává smysl, ček, trošičku máme. Aerofóbie, strach z létání, ano, já taky mám strach z létání, klaustrofóbie, strach z uzavřených prostor, výtahy, tunely malé místnosti. Jo, takoby zatím z toho vychází, že jsem jenom úplně průměrný strašbitel. Agorafobie. Strach z otevřených prostor nebo situací, odkud je těžké uniknout DAVI, MHD a podobně. Víte co? Agorafóbií trpím po každý, ale po každý, když mám tady ve víně vystoupit z metra. Protože tady prostě dodnes nikdo nepochopil, že nejdřív se vystupuje a pak se nastupuje. A že když někdo stojí uprostřed dveří, že by možná mohl zkusit prostě minimálně sundat ten batoch ty vole z těch zad, nebo prostě uhnout, anebo prostě vystoupit a pak znova nastoupit. Ne, to tady ještě nepochopili, to sem nedošlo. Jedem dál. Sociální fóbie, strach zhodnocení ostatními, vystupování na veřejnosti nebo trapných situací. No tak to máme do určité míry možná sem tam každej z nás, ale takhle. Každopádně víte, jak se doporučuje takovýto, že když třeba přesně máte někde takhle přednášet a to máte si představovat i lidi nahý. Nedoporučuju tuto strategii, pokud si potřebujete něco vyříkat s tchánem a stchyní. Jo, od kamarádky, jsem slyšela Prej, tak posouvám dál. Další, co tu máme? Trypanofobie, strach s injekcí a jehel. Tak to zrovna mi jako nevadí. Já jsem naopak na té druhé straně barikády, kde jako úplně koukám, když mi nabírají tu krev a když to končí, tak vlastně říkám, že to je všechno, nedáme ještě jednu ampulku, takže tohle se to mi nevadí. Dentofobie, strach ze zubaře. Jako já strach ze zubaře nemám, já mám naštěstí dobrý zuby, taky si je pravidelně čistím, poctivě. Ale já mám se zubařem ten problém, že mě strašně bolí pravej pant. A já, jakmile musím mít tu hubu otevřenou prostě tak dlouho, tak já tam fakt úplně umírám. Pro mě to je fakt jakože mega, mega nepříjemný. A přijde mi to vlastně divný, protože bych řekla, že ty panty procvičuju poměrně dost mluvením. Hodně mluvím. Bylo jasno. Takže tak, strach nemám, ale prostě strašně, strašně mě bolí pravej pan. Dále tady máme opidiofóbii, to je strach z hadů, to mi nevadí, naopak mě přijdou hadina omak jako hrozně příjemný. A poslední tu máme cynofóbii, strach ze psů. Tohle tímto teda taky netrpě, mám opačný problém, musím se jako hodně hlídat, aby v momentě, kdy uvidím psa, abych se za ním fakt nerozlítla a nechovala se jak absolutně iracionální mentál. Takže já bych všechny písánky prostě hned pohladila. Když jsem byla malá, tak máma mi to furt vysvětlovala, že prostě nemůžu takhle hladit prostě ty cizí psy, že prostě je to nebezpečné, že mě může kousnout, že se vždycky musím zeptat a tohle. A moje výmluva vždycky byla, ale mamie, já jsem ho nepohladila. Mě ten pes prošel pod rukou. Ano, prostě, nápaditá jsem byla už odmala. Jak vidíte. Takže tohle to jsou ty nejčastější fóbie. A teď se pojďme podívat, jakože na ty fakt divný. Například: pogonofóbie, strach z bousu. Já jí teda netrpím, bohužel leď mého manžela ano. Sorry zlato. No ale prostě jako ne každému chlapci prostě narosteplnovouz. Ale jako mně se to třeba na chlapech líbí. Další, co tu máme? Ablutofóbie, strach s mytí nebo koupání. Ano. Tím to trpí například moje děti. A čím více špinavé jsou, tím vyšší ta ablutofóbie v ten moment je. Myslím si, že každý rodič mě chápe. Co tu máme dál? Chorofóbie, strach s tance. To nemám, ale znám lidi, co by touto fóbií měli trpět, ale bohužel jí netrpí. Jako takhle, bohužel. Pro mě je to sranda, mně je jich pak spíš líto, když si je někdo cizí natáčí, ale tak stane se. Tohle mi přijde jako dost divný. Omfalofobie, strach z pupíku, vlastního i cizího. Co třeba člověk s omfalofobií dělá, když třeba má ten pupík špinavej. Jakoby je to v pohodě, když ti ten pupík uméje někdo jiný, nebo ti na něj vůbec nikdo nesmíšá? Prosím vás, jestli je tady někdo z omfalofóbií, máme mnoho otázek, který bych potřebovala zodpovědět. Další. Genofóbie, strach z kolen, dobře. Proč ne? Tuurofóbie, strach ze síra. Já teda ze síra strach nemám, já ho jenom úplně obyčejně nesnáším. Začnu teď všem říkat, že mám turofobie, aby mi už dali pokoj. Protože prostě. Jestli mi ještě jednou někdy někdo řekne, že se k tomu musím jenom projíst a že vlastně to musím jenom zkusit. Hele to je jakože 32 let mi to nechutná. 32 let to prostě plivustý pusy. 32 let to považuji za absolutně nechutný, hnusný, nesnáším tu konzistenci. Tak prostě se k tomu prožrat nemusím. Žeru prakticky všechno ostatního, tak mě nechte bejt. A ten rockfor, hermelý a podobný srágory si nechte pro sebe. Ale máme tu další fóbii, kterou pravidelně trpí moje děti, už od narození bohužel, a to je somnifóbie, čili strach ze spánku. Jako jak někdo může trpět strachem ze spánku. Já trpím strachem z nedostatku spánku. Poměrně dlouho už, protože vím, jak je to náročné. Ale ne, moje děti prostě, já si myslím, že je to určitý druh vampirismu. Že z vás ty děti prostě tu energii regulárně vysají a pak teda nemusí spát. Jenomže vy nespíte a ještě nemáte tu energii, kterou z vás vysály ty děti. A tato matematická rovnice se mi vůbec nelíbí. A podle mě výsledek je značně záporný. No nic, co tu máme dál? Arachibutyrofobie. Strach z toho, že si ti arašídové máslo přilepí na patro. Dobře. Další to máme. Eesoptrofobie. Strach ze zrcadel nebo vlastního odrazu. Joby tady mám pochopení. Tuto fóbii trpím prakticky pravidelně vždycky třeba den předtím, než mám jít cvičit. Protože vím, že když jdu na cvičení a tam se jakoby spotím a pak si prostě budu muset tu hlavu omejt, tak prostě už ten den předtím to nedává smysl, že jo, si tu hlavu mejt. Ale potom prostě se člověk ukne do zrcadla a jako taková malá izoptrofobička se ukáže. No a co tady máme na závěr ještě. Hele, tady haptodysforie, strach z dotyku. Tím trpím taky velice pravidelně. Hele, představte si, že já už poslední tři roky usínám stylem, říkám tomu na takovou tu hnusnou, zvadlou odpornou kyselou okurku, kterou máte přimáčknutý v tom hnusném odporném cheasbourku z Mekáče. Ta úplně unavená, zvadlá, ty vole, vysátá, nechutná, tak to jsem já. A ty dvě housky jsou moje děti, kterým mají pocit, že potřebují na mě být, ale namáčklý, jakože ale úplně. A takhle jsou na mě namáčklí a já do toho mám ještě skriplený ruce, jak ve Stranger Things, jak jim ten vesna tam prostě začal pak lámat vždycky ty ruce, nohy, jak je posed a to. Tak takhle skriplený a mám ty ruce. Šimrám u toho ty dvě zádička. A teda se ty děti užimraly. Teď jako vážení, tohle trvá klidně půl hodiny až hodinu, až hodinu. A já potom, jako jsem nejvíc statečná ty kráva, vanu a jdu do toho obýváku, teď si sednu. Jako pan štrauch si na mě třeba položí hlavu. Nebo mě třeba on sám začne hladit, nebo tohle ne. V tuto chvíli trpím extrémní haptodysfori a potřebuji minimálně další hodinu, abych ze sebe smazala ten poc té vyschylí kyselý okůrky. Garantuju vám, že tě trpí spousta dalších matek a jako zeptejte se jich, než tohle na ně začnete aplikovat. Malá rada ode mě pro vás. Nemáte zač. No a na závěr tady dáme dejnofóbii, strach z konverzace u večeře. No, to je taková ta fóbie, kterou trpí celá liberálně pravicově orientovaná rodina. Ten večer, kdy na návštěvu přijde ten strýček komunista. To bych řekla, že je taková typická rodinná fóbie a kratochvíle. No, tak já myslím, že chat GPT už nám poskytnul dostatek znalostí. A teď je na čase se přesunout do dalšího segmentu, čili E Mimina. A samozřejmě je zde diskuse na téma máte z něčeho fóbii či fóbie. A tady rozjíždí paní klasiku. Že má fóbii teda z pavouků a pavučin, ale děsnou. Už ale zvládnu vyluxovat sekáče, jinak žádného. A že bych ho zabila plácačkou nebo vzít a třeba i zabít v papírové utěrce nebo do hadru, tak to tedy ne. Docela mě to komplikuje život. Stalo se mi, že jsem nemohla schodit pavoučka z boudy u kočárku a požádala jsem kolem jdoucí. Nebo dneska. Otevřela jsem dveře, co vedou do sklepa. Měla jsem namířeno k pitli na plast a přes dveře byla malá pavučinka. Dostala se mi na obličej, já lahev odhodila a utekla. Vždycky hned začnu plašit a ohledávat si po mně něco neleze. Navíc začíná zase jaro a ty mrchy opět vylézají. Asi jsem magor. Asi. Máte někdo taky z něčeho strach? Jak já třeba musím říct, tak tohle se občas stane v lese, že když jdete na houbit, že projdete takovou tou pavučinkou a to není úplně nejpříjemnější pocit. Ale že bych musela kolem jdoucího požádat, aby mi prostě z kočárku schodil jako pavoučka, to už je celkem nepříjemný. Každopádně ty odpovědi tady jsou absolutně výborné. Takže tady paní píše. Mám taky fóbii z pavouku. Hlavně z těch větších s malýma se ještě poradím. Co mě ale extrémně děsí, jsou žáby. Když potkám žábu, tak většinou ječím a prchám. A taky mám fóbii z chyně, ale to tady raději nebudu rozvádět. Výborný. Další paní. Hadi, myši, pavouci, všechno v pohodě. Malé prostory taky, ale jsem v tom s vámi. Žáby. Fakt šílená fóbie z žab. Nezvládám, utíkám. Ne, tady nezvládám ani utíkat. Já s koprním a začnu se třást. Mě někdo hodit do obličeje žábu, tak mě trefí a jsem na místě mrtvá. Už deset let kvůli tomu nechodím krivníkům. Ty vole, to je taky docela slušný. Další. Taky se přidávám k fobi z žab. Jako malý mi hodil ropuchu bratranek do obličeje, když ji měl schovanou v dlaních. A řekl mi, Hele, co máš, ale musíš se podívat zblízka. Miluju. No, tak jakože to jsou takový ty klasický dětský zážitky, které ve vás to nechají do konce života. Traumíčka. Všichni máme, že jo? Teď prostě tady 350 příspěvků o tom, jak se všichni bojí pavouku, že pavouci jsou nejhorší. Jedna paně tam psala, jak ji jednou v noci, jako přeběh pavouk prostě přes obličej. Což jsem taky někde prostě četla, jak jako všichni z nás sníme nějaký množství toho hmyzu, že nám prostě jako regulárně to zaleze do pusy nebo tohle. Nevím, jestli je to pravda a vlastně to nechci vědět, nebudu to zkoumat. Ale takže ty pavouce a pak paní píše, že normálně od té doby má noční můry a že jako pravidelně má zeškrábaný obliček prostě v noci z toho strachu se poškrábe. To je už fakt podle mě průser, to už bych normálně začá snad nějak řešit. A kromouků tak samozřejmě hadí tohle, ale tohle mě jako velmi překvapilo. Zkoukání se do hluboký, skoro prázdný studny. No to by mě nikdo nedonutil. Nebo z vyššího patra dolů do světlík do šachty, no to ani náhodou. Když jsme s našima byli v Praze, v luxusním hotelu, jenže z koupelny bylo okýnko do světlíku, zkažený pobyt. Přitom na rozhlednu vylezu výška a rozlet mi nevadí, ale děsi mě pohled do něčeho úzkýho a hodně hlubokýho. A taky mě vážení nedostanete na žebřík. To si radši dojedu do Sokolovny pro trampolínu nebo splaším hasiče, ať mě na tu půdu vyzvednou. Na žebřík nikdy. Jakože koukat se takhle dolů do něčeho je taky zajímavý druh fóbie. A žebřík, žebříkně asi nevadí. Ale tohle je taky docela brutální. Taky se předám. Nevadí ani pavouci, ani myši, ani žáby. Ale hrozně mi vadí starí lidé. Já nevím, jestli tuhle fóbii někdo pojmenoval. Když si ke mně třeba v autobuse přisedne nějaká babička nebo dědoušek, tak buď vstanu nebo se namáčnu na bok autobusu tak, že mi určitě musí půl zatku vylézat ven. Mojí babičce bylo v září 97 let. Měla jsem jí moc ráda. Ale když jsem za ní jela, tak jsme si podali max ruku. Pusa nebo obětí nehrozila. Já se prostě nemůžu přemoct. A budu taky jednou stará, co mám dělat? Ježíš, to je strašný ty vole. Jakože svý babičce podáš maximálně ruku a řekneš babi, čau, ale jsi mi trošku odporná. Toť vše. To je strašný. Já chápu, že třeba některý ty starý lidi a to pusinkování není úplně příjemná záležitost, ale ty vole vlastní babička, to mi přijde jako mi přijde jako přísný. Já mám fóbii z knoflíků a kovových zipů. Na tyto dvě věci nesahám a když už musím, tak s odporem. Jen v nejnutějších případech. Sama na sobě ani na dětech je nevedu vůbec. Ježíš, počkej, když nemá knoflíky a zipy. Tak jak to všechno má teda jenom natahovací. I bundy? Jak si zapínáte bundu, pani? Opět spoustu otázek. Spoustu otázek. Já mám fóbii skytek. Naštěstí je to vzájemné. Jakmile mi někdo nějakou koupí, do dvou dnů chcípne. No, tím bych to uzavřela. Ale takhle, tohle to trošku chápu, jenom jako já mám kitky ráda, ale u nás mají ty kytky asi taky fóbii země. Moc jim to u nás doma neví. No, tak já myslím, že to by nám stačilo i ze segmentu E Mimina a přesouváme se na poslední část a to je samozřejmě horoskop. Takže pojďme na to. Fóbie podle znamení, z čeho mají strach? Takže začínáme beranem. Berani patří mezi nejodvážnější znamení, hlavně kvůli své zbrklosti. Blablabla. Častým jevem je u nich klaustrofobie, nemají rádi uzavřené prostory, ve kterých se nemohou ani hnout, protože pro berany je pohyb přirozeností. Kromě toho se bojí odhalení svého pravého já. Neradě si druhé pouští pod kůži, raději nosí tvrdáckou masku. Bíci. Bíci se bojí hlavně toho, že nad svým životem ztratí kontrolu, že jejich plány přestanou vycházet a oni se budou muset pustit do impravizace, což rozhodně není jejich silná stránka. Takhle, můj muž je Bík a viděla jsem ho hrát, pan to mimu. Asi to můžu trošku potvrdit. No, špatně se vyrovnávají také s nekomfortními situacemi, blablabla. No to je nudá. Já chci nějaký fóbie, sakra. Blíženci. Nebojácné, znamení, děsí je samota. A to ve všech významech tohoto slova. Nezládají představu, že by se v životě neměli o koho opřít a museli se spolehnout jen sami na sebe. Taky je děsí představa, že budou dlouho v jedné místnosti bez přítomnosti kohokoliv dalšího. A že by šli sami do kina, to ani náhodou. Ty kráso. Tak jestli já bych třeba si něco dokázala naprosto představit. Takže jsem celý den, jakože úplně sama. Šla bych sama do kina. Šla bych sama do restaurace, kdybych si objednala to, na co já mám chuť. Ježíš, třeba bych všechno dělala sama. No, úplně všechno bych dělá. Třeba bych si došla i sama na záchod, jako by blíženci. Tohle to platí na blížence, co nejsou rodiči. Tak. Takže Radci, to jsem já. Radci mají obecně dost nízké sebovědomí, takže často trpí iracionální fóbií, že nejsou dost dobří. No tak to je tedy absolutně nerozumím. Strach mají taky s odmítnutí, což jim často brání vůbec něco zkusit. Něk se proto uchylují ke zcela neradšímu chování a jedna jí chladně, odmítavě a povýšeně. Vždy však za to může jejich vnitřní nejistota. Tak to je jako by dost negativní, co tady ještě je. Mají pocit, že na nic nestačí, se vždycky se najde někdo lepší, než oni, že jsou pro své okolí zklamáním. Tak takhle. Tenhle ten horoskop asi dost pravděpodobně popisuje ženu v její premenstruační fázi. To potom samozřejmě sedí. Ale ty zbylý tři týdny v měsíce jsem teda jako naprostá sebevědomá šťabajízná. Která rozhodně strachem netrpí, bych chtěla říct. Nic, nevím, co to mělo být. Asi nějaká imitace. Ním koho. Další lvy. Jejich největším strachem je představa, že na ně svět zapomene, že nebudou dostatečně důležitý a výjimečný na to, aby se zapsali do jeho běhu. Já si myslím, že Simona Krajinová je lev. Počkejte, já se podívám. Ne, tak mají bet, je to vodnář. Tak nic, tak jako bych nic neřekla. Pany, největší fóbií pro pany je rozhodně strach z chaosu, z nepořádku a neorganizace. Děsi je nstrukturované a neřízené situace, kdy je třeba improvizovat. No, tak to mě úplně neděsí. Kdybyste viděli moji kuchyň a jak tam máme naházené to, jak se tom říkal, koření, tak opravdu neorganizovanost mi problém nedělá. Váhy. Největší hrůzů z hádek a konfliktů, které přímo bytostně nesnáší ke spokojenému životu, potřebují harmonii a příjemnou atmosféru. Čili váhy, nepořizujte si děti, nemáte zač. Štír. Štíři se bojí, že si někoho pustí blízko k tělu a ten je zradí, a tak si k sobě nikoho nepouští. Jsou podezíravý a neduvěřivý, vždycky si drží odstup a chladnou fasádu. No, dobře, střelec. Střelci jsou často poměrně bázliví, a děsí se věcí, které byste do nich neřekli, třeba tmy, pavouků nebo hadů. Kromě toho mají strach z nudy a jakého si rutinního zakořenění. Ano, to potvrzji. Moje dcera je střelec a prakticky jakákoliv rutinní záležitost je pro ní jako problémem. Všechno je nuda. Chodit na záchod je nudá, čistit si zuby je nuda, mejt se je nudá, jíst je nudá, jít je nudá. Prostě všechno je nuda. My musíme u všeho dělat minimálně 20 vole flipů a jezdit u toho na kole, nebo nevím. Tak, kozorozy. Mají strach z nepoznaného a nečekaného, neumí reagovat na situaci, na které nejsou připraveni. Další jich slabinou jsou emoce, protože sami neumí příliš artikulovat a vyjádřit. No, to je těžký teďle vodná. Rozhodně u nich přivládá strach ze zacyklení, z omezování, z nesvobody. Volnost je pro ně naprosto klíčová, obzvlášť když běhají. A jakmile oni někdo připraví, nedovedou existovat. No tak. To je samozřejmě tragédie. A poslední tady máme ryby. Ty se bojí samoty, bojí se odmítnutí a bojí se toho, že nejsou dost dobré. No, moje druhá dcera je rák a ty samoty se skutečně bojí, protože musíme asistovat úplně u všeho. No, takže tak. Blablabla, no, to už je nuda. Nic. Tak jo, Helej, já myslím, že už je to dlouhý více než dost. Takže já vám děkuji za tento poslech. Doufám, že vás to bavilo. Tentokrát to bylo takový hodně, hodně oddechový. A my se uslyšíme zase za týden. Do té doby se mějte krásně a zatím čau.