38. Studnice moudrosti - Můj anorektický příběh

Dneska je 2. června a světový den poruch příjmu potravy. A proto jsem se rozhodla s Vámi sdílet svůj příběh.

Poruchy příjmu potravy jsou jedním z nejvíce narůstajících duševních onemocnění. Týká se kluků i holek a toxické prostředí sociálních sítí tomu moc nepomáhá. Je ale na každém z nás, jak pomůže změnit narativ "štěstí čeká ve velikosti XS". Nečeká. Štěstí je přijmout sám sebe bez ohledu na číslo na váze.

Pokud se tě tohle téma týká, doporučuju centrum Anabell nebo insta profil lifestyle.beat

Zvládneš to! Jde to.

Transcript

0:00

Takže ahoj všichni, já jsem Michaela Štrauch a tohle je podcast Studnice moudrosti. Dneska na téma můj příběh s anodexím. Tak pojďme na to. Dneska je 2. června a je to světový den poruch přímu potravy. A vzhledem k tomu, že tohle téma se týká i mě, tak jsem se rozhodla i touhle cestou prostě se vám dneska svěřit se svým příběhem. Dneska teda vás musím zklamat, nebude tam žádný chat GPT, nebo uvidíme třeba, možná to tam ještě nějak dám. Ale primárně bych prostě chtěla říct, jak to u mě začalo, co vlastně se dělo a prostě tak nějak vám povědět, mojí story. Protože si myslím, že je strašně důležité o tom mluvit, protože myslím si, že spousta lidí má takový dojem, že vlastně tenhle problém v dnešní době už tolik není. Že to bylo hlavně v nějakých těch devadesátkách, kdy na nás všude čuměla Twiggy a vykokajnovaná Kate most, ale faktem je, že poruch příjmu potravy rozhodně jako počet nekesá. Naopak jde strmě nahoru a opravdu tento problém není vyřešený. A je to o zodpovědnosti nás všech, aby jsme trošičku jako společnost změnili ten narativ, který říká, že když se vejdeš do kalhot velikosti X nebo S, tak budeš hyky. Na úvod bych chtěla asi říct tím, že teda můj problém se týkal anorexie a je důležité říct, že anorexie je prostě mentální onemocnění. Lidi si pod tím pojmem té anorektičky představují tu na kost vyhublou holku, ale to je až vlastně to úplně konečný stádium. Anorexii může a často i má holka, co má třeba nadváhu. Ta nemoc se odehrává totiž v hlavě. A za tou nemocí se prostě většinou, nebo řekla bych, že v drtivým počtu skrývá něco úplně jinýho. Co, že chcete být hubená nebo že se vnímáte nějak jinak, je vyústění úplně jiného problému, který člověk sám nedokáže rozpoznat. A pak už se v tom nežraní takovým způsobem zacyklí, že ani nechápe, co bylo na začátku toho všeho. A proto je strašně důležitý, pokud s něčím takovým dobojute, vyhledat odbornou pomoc. Já osobně jsem byla rok v intenzivní terapii a měla jsem veliký štěstí, že jsem to podchytila relativně včas, relativně v tom smyslu, že mi ještě nešlo jako o život, nemusela jsem být nikdy jako hospitalizovaná, ale jsem přesvědčená o tom, že kdybych tímhle stylem pokračovala ještě nějakou dobu, tak bych se ocitla jako už v takových problémech, kdy si myslím, že bych se třeba té hospitalizace nevyhnula. Ale takhle, pojďme na to hezky od začátku. Asi na úvod bych mohla říct, že já jsem nikdy jako problémy s váhou, v tom slova smyslu, že bych byla nějaká oplácená nebo prostě větší, tak jsem nikdy neměla. Já jsem vždycky sportovala a měla jsem hodně takovou vyzáblou klučičí postavu. Žádnej zadek, žádný prsa, prostě takový prkno. Takže váha u mě nikdy problém nebyla, a i tak nevyhnou se mi tenhle problém. Jako za začátek téhle cesty považuji jeden komentář na Facebooku u jedné fotky, kdy mě jeden chlapec, ahoj Františku, napsal, že jsem se přes léto celkem vypapkala. A bylo to léto před maturitou. A to byl první moment, kdy mi poprvý hlavou blejskla myšlenka, že jako ty vole, možná bych se sebou jako měla něco dělat. Tehdy se to ještě nestalo, ale tímto tím komentářem se prostě zaselo jakýsi seminko do mí hlavy a občas tak jako vykouklo. Občas prostě já nevím, jsem se třeba přesně nad tím, měla bych tohle jíst, není to moc. Ale ještě jsem se jako nedostala opravdu do té fázy té anorexie, to se stalo až po maturitě, kdy jsem se rozešla se svým tehdejším prvním chlapcem, který prostě má tuhle etapu z velké části, nechci říct, že jde za ním, ale prostě jeho chování vůči mně se na tom hodně podepsalo. Já jsem bohužel neměla moc velý štěstí, a můj první kluk byl prostě hajzl. A takový ten hajzl, který vás prostě podvádí na každém rohu a pak vám vykládá, jak vás miluje. Jak vy mu přece taky musíte dokázat lásku tím, že si s ním vyspíte, který vás pozvě k němu domů a nepustí vás zpátky, dokud mu prostě nedáte, schovávám tašku a je úplně jedno, jaký průsor z toho budete mít doma vy, ale prostě nenechá vás odejít, dokud se s ním nevyspíte, takovej ten typ kluka, co vás prostě tak dlouho nutí do sexu na všech možných místech. Vy nechcete, říkáte dokola, že ne. Ale on pak použije věty jako: Takže ty mě nemiluješ, ty mě nemáš ráda nebo OK, no, tak já si to budu muset sehnat někde jinde. A vy ani nevíte, jak, protože je vám prostě 16, jste mladá a blbá. A najednou se ponoříte do toho světa takovým způsobem, že přestanete říkat, ne. A jen prostě děláte, no a už nad tím vlastně nepřemýšlíte. Vlastně velice často si z toho dokonce děláte srandu i s ním, že vlastně je žiš. No, tak jďte mě k tomu stejně zase donutíš. No jo, no, to udělám. Haha, a vy se tomu vlastně smějete. Protože si prostě myslíte, že je tohleto normální. A až v momentě, kdy z toho vztahu konečně odejdete, vám dojde, jak moc vám ten člověk ubližoval, a jak prostě vám jako neudělalo úplně dobře v té hlavě. Jak vaše sebevědomí a jakákoliv sebeúcta, jsou na bodu nuly. A tak se to snažíte léčit možná i trochu promiskuitou, abyste se jako zase vy dobili takovýto nějaký vnitřní pocit, že ne, já to dělám, protože chci. Ale ono ani tohle nepomáhá. A tak se plácáte ve svých pocitech. Ne víte, kdo jste, kým chcete být. Ne víte, jestli ještě vůbec někde nějakému chlapovi budete věřit, protože vám dochází, že máte třeba problém i s tím, že když vás chlap pevně obejme, tak máte strach s ním být sama. A v každém chlapově vidíte predátora, který mu jde jenom o jedno. A nedokážete se uvolnit, furt jste ve stresu, nikdo tomu nerozumí, protože vy sama tomu nerozumíte, tak nějak se plácáte ve všem. A do toho všeho vás čeká první rok na vysoký. Teď jako před váma stojí různý takový ty rozhodnutí, jako co chci dělat v životě, co budu, až budu velka. Do toho si furt řešíte nějaké svoje psychické problémy, který si nesete z tohle toho vztahu. A najednou vám dojde, že jako opravdu vůbec nemáte ten váš život pod kontrolou, že prostě zřídíte, odkud si někam, a vůbec nevíte, co vás čeká. A tak si rozhodnete, že tu kontrolu ve svém životě si seženete jinak. A shodou okolností v té době vám Facebook připomene vzpomínku z minulého roku, kde je ona fotka a potom ten komentář, jak jste vypapkaná. Tak vy ten komentář sice smažete, ale zase je to prostě ve vás semínko. A ten večer si poprvý nedáte večeři. Prostě ji vyhodíte. A tohle bylo v létě 2013. Mě bylo čerstvě 19 let, takže taky to není tak, že tyhle poruchy přímo potravy by se týkaly jenom holek ve 13, v 15 letech. Ne. Týká se to i dospělejch. Bylo to teda na konci léta, a musím říct, že to jelo docela rychle. Já vám tady asi nechci, a nebudu popisovat, co jsem dělala nebo nedělala, protože vlastně nehodlám nikomu dávat návod každopádně můžu říct, že asi to všem dojdete jasný, že jsem prostě postupně přestávala jíst. Začala jsem přemýšlet nad tím, co jim, začala jsem selektovat různý potraviny, začala jsem si třeba plánovat různě jako jídlo. Přemýšlela jsem nad tím, kdy je nějaká rodina večeře, kdy budu muset jíst. Tak jsem tomu přizpůsobila třeba už dva dny dopředu, kdy jsem byla schopná přežít o jednom jablku, který jsem si rozkrájela na maličký kousíčky a pamatuju si i chvíli, kdy mi bylo na omdlení. A tak jsem rychle sedala to jablko a to mi pomohlo. Každopádně jsem naprosto skvěle lhala, naučila jsem se různý triky a odmítala jsem třeba, aby mi někdo chodil do koupelny, začala jsem nosit volnější oblečení. A tohle bych vlastně chtěla, aby i pro vás bylo nějakej takovná trošku návod jako čeho si všímat ve vašem okolí. Že třeba pokud někdo vlastně až přehnaně najednou mluví o tom mídle, až jako demonstrativně vám vypráví, jak si kde dal tohle a jak tam bylo naprosto schvělý, ale reálně vy ho nikdy jíst nevidíte. Tak bych možná trochu zbystřela. Stejně tak bych zbystřela, kdyby jste někde takhle byli na jídle, ten někdo se před váma úplně naputnul. A pak třeba rychle zmizel na záchod a vrátí se, až vykáž výkačku. Tak tohle jsou za mě trošku varovný signály, které by vám mohly napovědět, že se s tím člověkem něco děje. A asi bych tady chtěla vyvrátit ještě jeden mítus s tímhletím dohromady, že přece když se někomu něco takového děje, tak si toho zákonitě musí ty rodiče nebo kamarádi, nebo sourozenci všimnout. A že to jsou teda jako strašný rodiče, když tohle si nevšimou, že se dějí u jejich dcery. To nemá s tím nic společného. Obzvlášť třeba v době, kdy mě se to týkalo, to se bavíme před 12 lety, prostě v té společnosti se o těchto věcech tolik nemluvilo, prakticky vůbec. A když prostě nepředpokládáte nebo nemyslíte si, že by vaše dítě s tím s tím mělo být problém, tak automaticky se vám to hlavně neukáže. A věřte tomu, že lidi, co trpí těma dětma poruchama přímo potravy, dokud se to opravdu nedostane do té fáze, kdy prostě máte 30 kg z postelí, tak ty lidi jsou naprosto perfektní laháři. Ještě to vlastně dokážou třeba obrátit proti vám, když se třeba se ptáte, nebo už vám něco přijde divný. A druhá věc je, že prostě vy si nechcete přiznat, že to vaše dítě má nějaký takovýhle problém. Nechcete nad tím vůbec přemýšlet, protože samozřejmě by to asi vy jste si to vyložili třeba tak, že jste do určitý míly nějakým způsobem zklamali. Přitom to tak není, protože věřte tomu, že i ten člověk, který tím trpí, si to sám nechce přiznat, že má problém. A on to jako ten problém nevidí. A vlastně to na tom dělá taky velkou neplechu, že prostě vy sami, když věříte tomu, že jste v pohodě, tak tomu prostě věří i to okolí, protože vy to skutečně podáte tak, že se vám nic nedějí, protože vy tomu sami věříte. Takže myslím si, že je to spíš o tom hodně o těchto věcech mluvit, dávat to nějakým způsobem do povědomí, a třeba ukázat přesně na pár takovýchto varovných signálů, který by pro vás mohly být jako: Aha, tohle je divný. A že opravdu nemusíte čekat na tu fázi, kdy ten člověk je už fakt jenom chodící kostra, protože opravdu na začátku té anorexie může být i holka, která má 160 cm a 90 kg. To prostě takhle je. Každopádně zpátky ke mně, já takhle začala fungovat někdy v létě a šlo to takhle dál až do února, kdy jsem jela na lyžák jako instruktorka, a na pokoji jsem se ocitla s tou holčinou, která byla opravdu ta anorektička na první pohled. Vypadala šíleně a její rodiče ji tam vlastně tehdy poslali s dohledem, jako takovou poslední šanci, že by jí to třeba mohlo nějakým způsobem pomoct bejt s těma dětma, vypadnout do nějakého prostředí, protože ona dřív právě působila takhle jako vychovatelka v různých domech dětí a mládeže. A je strašně zajímavý, že vlastně u ní jsem ten čílený stav jako viděla, ale u sebe, kdy já už jsem v té době mohla mít třeba 171 cm a vlastně měla jsem tehdy nějakých 48 kg. A u sebe jsem si těch trčících kostí nevšímala, naopak mě vlastně uklidňovala. A furt mi to nepřišlo dost. A je to třeba hrozný, že dodnes mám tendenci, když jsem nervózní, chytat se za klíční kost, protože mě to prostě nějakým absolutně šíleným a zvráceným způsobem uklidňuje. No, každopádně. S touhle holčinou jmenovala se Domenika, jsem byla na pokoji a prostě ona mě tak nějak přirozeně začala vyprávět svůj příběh. No, a já se v tom začala poznávat. Já jsem začala poznávat všechny ty věci, co ona říkala, a pak jsem tam prostě seděla a říkala jsem, tohle je normální, ne, to dělám taky. A viděsilo mě to. A díky Bohu za to, jak on byla otevřená ke mně, tak já jsem byla otevřená i k ní. A řekla jsem jí to, že tohle dělám taky a tohle taky. A musím říct, že ta holka neváhala ani minutu. A odvedla mě tam k té doktorce, která tam prostě byla na ten lyžák a s hodou okolností to byla prostě kamarádka a známa mých rodičů. No a my jsme jí tak nějak s tou dominikou přivyprávěli, co se děje. Ona byla naprosto jako skvělá, vlastně na svobě, tak jakože pochválila. No, a dala mi teď si to nepamatuji, si 14 dnu nebo tři týdny na to, abych to řekla doma, a že když to neudělám já, takže on přijde k nám domů a řekne to sama. Já si úplně pamatuju, jak jsem ten večer nespala a vlastně furt jsem přesvědčovala samou sebe, že Ježíš, ale teď já nevypadám jako ona. Já jsem v pohodě a prostě nejsem nemocná. Mě nic není. No, a vlastně potom taholčina byla kvůli svýmmu špatnému stavu převezena do nemocnice, ale pořád jsme se psali, vyměnili jsme si čísla, ona mě strašně podporovala a byla fakt skvělá. No, a myslím si, že to mohlo být nějakých těch 14 dní, kdy mi ta naše kamarádka dala právě to ultimátum, a kdy mi od té holčiny přišla poslední zpráva. A od té doby se mi už neozvala. A já jsem to prostě tak nějak jako věděla, a došlo mi, že umřela. A prostě nějak jsem to věděla, a vyděsilo mě to. Hodně mě to vyděsilo. A vlastně hned další den jsem se skontaktovala s centrem Anabel, se kterým jsem prostě taky mluvila, a ještě ten samý den večer jsem o tom řekla svý starší ségře, která musím říct, my jsme tehdy vlastně spolu neměli úplně nejlepší vztah. A musím říct, že tohle byl začátek toho, kdy se z mí ségry začala stávat zároveň moje nejlepší kamarádka, protože já jsem měla tehdy strašný strach to říct rodičům a vlastně do určitý míry jsem furt měla pocit, že já vlastně nevím ani, co jim mám prostě říct. Ale jestli na něco ve svém životě mám opravdu štěstí, tak je to moje rodina, moji přátelé. Segra moje byla absolutně skvělá. Jakože opravdu tam je doručila takovou podporu. Sama to tehdy řekla rodičům a pak následující večer jsme si vlastně sedli všichni společně. Stejně tak moji rodiče byly absolutně úžasný, podporující. Nikdo mi nic nevěd, naopak moje máma mi hned zařídila sezení u psychologa. Řekli jsme si, že uvidíme co dál, co nám prostě řekne, že to společně zvládneme. Nikdo mě do něčeho nenutil, máma sama si začala studovat, co má dělat, jak má se mnou mluvit a tak dále. Nikdo prostě na mě nekřel a já asi cítila to, co jsem potřebovala. A to, co jsem necítila z toho svýho nenaplněného prvního stavu vztahu. A cítila jsem prostě tu fakt jako obrovskou lásku, strach, obavy a nekonečnou podporu. A já musím říct, že od těch mých rodičů tam byla opravdu vždycky. Ale já jsem byla tak strašně ponořená do toho imbecila, že jsem to prostě bohužel na chvilku přestala vidět. Na prdele. Není to úplně tak jednoduchý, jak jsem si myslela, ale když už jsem to začala, tak to dopovím. Možná je to i trošku terapie pro mě. Možná uviději, jestli tohleto vůbec vydám, ale myslím si, že je strašně důležité o tom mluvit. No, takže prostě zahájila jsem rok intenzivní psychoterapie, která musím říct, že mi jako změnila život. Měla jsem veliký štěstí, že vlastně hned první psycholog byl to chlap, a prostě táta od čtyř dětí a vlastně asi ne jako člověk, se kterým byste primárně tohle asi chtěli řešit. Ale strašně jsme si sedli. A mě vlastně hrozně vyhovovalo, že on sám vlastně přiznal, že s těma dle s těma onemocnýma nemá úplně největší zkušenost a že prostě je zvědavej, co mu jako řeknu. A já vlastně si pamatuju, když jsem šla na to první sezení. Tak já jsem vlastně vůbec nevěděla, co mám říkat, jak mám začít, proč tam jdu. Já vlastně mě trvalo několik sezení, možná si troufám říct i několik pár měsíců, než jsem si skutečně přiznala, že mám problém, a že jsem nemocná. A fakt teď já rozděluji svůj život na období před a po této psychoterapii, protože to, jakým stylem mě tohle obrátilo život vzhůru nohama, ale v tom nejlepším slova smyslu. A myslím si, že tohle je věc, která by měla být faktrocentně hrazená pojišťovnou. A my si jako chodíme na preventivní prohlídky z krve a tyhle věci, tak bychom měli chodit na preventivní prohlídky naší duše. A ano, jsem si vědomá toho, jak to zní jako debilní kliše. Ale já neznám člověka, který by to nepotřeboval. Možná vím o jednom, kde je takové nejmenší kandidát, ale jinak opravdu jsem obklopená ve svém životě spousty lidmi a každý z nás by mu to prostě prospělo. A to ještě musím říct, že dnešní doba je fakt jako jiná a je vči tomu tomu víc otevřená. Věřte tomu, že já před těmi 12 lety jsem si ještě dostila, kdy na mě lidi koukali, jak na blázna. A ještě to bylo prostě do určitý míry fakt naprzedže já jsem vlastně pracovala na soukromí klinice, kde jsem měla i toho svého psychoterapeuta. Pracovala jsem tam v administrativě, takže všichni lidi mě tam prostě znali. A všichni na mě koukali, jak na blázne. Asi pamatuju vždycky, že jsem přišla na tu recepci za těma kámošema, se kterými jsem prostě chodila na obec do kuchynky a teď jsem nahlásila, že mám prostě v tolika a tolik hodin prostě sezení u toho pána, abyť jako moje samozřejmě složka, tohle bylo všechno zašifrované, to si tam prostě nemohli jako ty lidi jen tak číst. Tak všichni věděli, proč tam jsem a vždycky to byly takové pohledy, jako Ježiš Maria Fona k tomu psychologovi, o mín God jako. No a to jsem taky hodně cítila ve svém okolí a nebylo to příjemné. Fakt hodně nebylo. Takže dnešní dobu už věřím, jde prostě víc naproti, kde lidi se za to nestydí, a je to strašně dobře. Já tady asi nechci úplně dopodrobná mluvit o nějakých svých psychických stavech, nebo o co šlo. Ale prostě tohle to mi pomohlo a já skutečně objevila, že za mojí anorexí si skrývá něco úplně jiného. A že vlastně o to jídlo nikdy nešlo. A byl to jenom nástroj, byl to prostě nástroj nějaký kontroly, který mě do určitý míry v jednom životním období pomáhal přežít, ale přitom mě pomalu zabíjel. Já jsem vlastně mě padaly vlasy. Ztratila jsem menstruaci, měla jsem panické ataky, a stále mě to hodně úsí, hodně probčených chvil. Před otevřenou lednicí, pár panických atak, ale jsem ráda, kam jsem to dotáhla. Řekla bych, že aktuálně teď jsem na nějakých 90 92%. A jakože 100% je plně uzdravená, tak bych řekla, že jsem lehce přes 190-ku. Nejvíc mi asi pomohlo těhotenství, kdy mi došlo, že už nejde jenom o mně, kdy musím jako vyživit i toho tvorečka, co prostě žije ve mně. A rozhodně teď nemám problém s ní cokoliv, jako jim opravdu normálně a všechno. Od zmrzlin přes čokolád, koblihy, tohle. Ale občas mám pořád takový chvilky, kdy si říkáme, že teď se měla jako prase, tak bych jich neměla. Občas se mi prostě stane, že cíleně prostě, když třeba vím, že máme nějaký víkend, kdy já nevím, bylo hodně sladký a těle těch věcí, jedla jsem jako čuně, tak mám třeba potom tendenci v pondělí si prostě nedat oběd. Nebo něco takového, nebo si dám něco hodně lehkého. Mám tam prostě pořád automaticky nějaký reflex, že jakmile jsem ve stresu, tak prostě nejsem si prostě i vědomá, že jsem třeba člověk, a to mi bylo i řečeno, že prostě jednodušeji se vlastně spadám do závislostí jakýchkoliv. A musím říct, že i v poslední době si třeba uvědomuju, že jsem neměla úplně zdravý vztah k alkoholu, že jsem měla takový jako tendence se fakt večer těšit na tu jednu skleníčku takový to je, že teď mám náročný den, ale prostě večer, až děti usnou, si to proseklo, a bude to dobrý. A tohle to je prostě první varovný signál, kdy takhle by neměl ten alkohol sloužit a člověk by se k němu neměl takhle upínat. A musím říct, že tedy v poslední době jsem to hodně razantně omezila. A vlastně teď, třeba zpětně, musím říct, že kdybych se rozhodovala teď znova nad nějakou léčbou a to, tak já si pamatuju, že jsme tehdy vlastně řešili s tím psychologem antidepresiva, že zvažoval prostě, jestli bych chtěla jít jako na psychiatrii samozřejmě, ale já jsem vlastně už tehdy byla, že jo dospěla, takže všechno to řešili jenom se mnou. A já vlastně ani nevím, pročě tehdy se o tom ještě tolik asi nemluvilo, ale já jsem byla zásadně proti, a nechtěla jsem to. A musím říct, že teď bych si je vzala. Protože možná kdybych to tehdy udělala, tak bych fakt teď mohla říct, že jsem stoprocentně zdravá. Což prostě nejsem. Mám k tomu sklony, mám prostě stráž z určitého čísla na vás, že mám prostě jedny kalhoty, do kterých kdybych se nevešla, tak začnu panikařit. Měla jsem i teď, dalo by se říct, asi nějaký relaps po druhém těhotenství, kdy to bylo hodně náročný období, byl v tom do určité míry asi trošičku i ten alkohol. Ale naštěstí musím říct, že moje racionální já je opravdu na výši, a zvládla jsem to zastavit včas, prostě hned, jak jsem si toho nějakým způsobem všimla. Mluvila jsem o tom s manželem, který mi byl a je doteď taky jako velikou oporou, mluvila jsem o tom se svýma nejlepšíma kamarádkama. A to je věc, co mě taky jako extrémně, extrémně pomáhá mluvit o tom, cítit tu podporu z toho okolí a tak. Takže přestože já mám věci pod kontrolou, cítím se dobře teď to možná zní jako hrozně, protože když takhle ty věci říkám nahlas, tak já si sama úplně říkám: om. Teď jsem vlastně hrozně spokojená s tím, jak téměř fakt nepiju. Dlouho se mi i vlastně nestalo to, že bych takhle vynechala nějaký jídlo za co jsem taky na sebe pišná. A prostě cítím se dobře, přijímám svoje tělo, jaký je, ale prostě je to boj. Je to fakt jako každodenní boj. I kvůli tomu, že já prostě vím, že jsem už ty vole 30-letá žensk, která má něco odžito, už prostě dokáže trošičovat různý informace, co si i vyčte prostě na těch sociálních sítích. Ale já bych prostě každou jednu krávu, která na Instagramu zveřejňuje takovej content, který dělá bordel v hlavách mladých holek, tak já bych prostě udělala něco, aby tohle bylo trestné. Já si myslím, že možná jste zaznamenali tu kauzou, kdy je nějaká prostě pindanon plus ultra jako pronesla větu, že i holky, co mají poruchy přímo potravy, nemají postavu jako já, a něco ve smyslu, jakože se jí nedokážou vyrovnat. Tohle je něco, z čeho mě osobně je tak zblití. A musím říct, že si to neberu osobně asi jenom kvůli sobě, ale beru si to osobně i prostě jako máma dvou holek, který prostě jsou do určitý míry k těmto cím prostě poruchám náchylnější. Ale jako pozor, týká se to i kluku. Není to záležitost výhradně jen a pouze holek. A já musím říct, že vyrůstat v dnešní době, tak já bych se posrala. Já bych to jako fakt nedala: ta prostě dokonalost ty vole, která na vás prostě stříká z každého kota toho Instagramu, a prostě vyfejsapovaný a vyretušovaný. Prostě všichni mě je z toho nablytí. A musím říct, že jsem fakt nejvíc vděčná za to, kolik mi je, že už něco mám za sebou, že mám nějaký sebevědomí, který teda jsem si fakt musela vydobít jako sama a dalo mi to hodně práce. Ale jako věřím tomu, že vyrůstat prostě v době nějakých perfektních a dokonalých krasavic, je zatraceně těžký. A takže co já asi tím letím všim chtěla, tak nějak jako říct, a co bych si přála, abych věděla já, když mi bylo třeba nějakých těch 15 až 20 let. Že prostě za prvý, že asi člověka nikdy nezměním, a že když se ke mně někdo chová hnusně, a mluví o mně hnusně, tak je to prostě šmejt a je lepší od něj zmizet. Mít nějakou sebehodnotu a sebeúctu a víci vážit prostě sama sebe. Myslím si, že tohle je téma, který se hodně diskutuje a je to dobře. A já sama se snažím své dcery vychovávat v jiném narativu, než buď hlavně poslušná, hodná, hezká holka a moc neblbni. Je strašně důležitý tohle nepodcenit odmala a fakt v dětech pěstovat to zdraví sebevědomí, který prostě nedopustí, aby se nechali takovýmhle stylem srát na hlavu. Tři roky vážení. Tři roky jsem si nechala tohle dělat. A je fakt strašně důležité si uvědomit, že když o vás někdo mluví hnusně, tak to nevypovídá nic o vás, ale o tom člověku samotným. A vy si máte k sobě najít prostě partnera, který vás bude podporovat a ne zadupávat do země. To prostě není dobrý vztah. Taky bych vám chtěla říct, že prostě není normální vynechávat jídlo. To prostě není normální. Není normální nahrazovat obět jablkem a podobně. Prostě jídlo je radost, jídlo nám pomáhá prostě fungovat. Díky jídlu jsme schopni dojít z bodu A do bodu B. Díky jídla naše tělo prostě dokáže fungovat. A tak vás prostě prosím, když máte chuť na picu, dejte si picu, vyserte se na nějakou loucory vole picu z kotiže a otučněho síra a já nevím, jakých sraček ne. Dejte si prostě pravou neapolskou picu. Užijte si to, když můžete. Užijte si to, že to jídlo nad váma nemá moc. Prostě stravujte se pravidelně a zdravě. A já jako chápu, že chcete vypadat nějakým způsobem fit, chcete se cítit dobře. A i tohle to všechno jde, i když si tu picu dáte. Zároveň bych chtěla, aby tohle byl možná i trošičku jako návod pro ty z vás, kteří třeba si ve svém okolí všímají, že možná někdo s tímhle bojuje. V žádném případě nefunguje nátlak. Ale zkuste si s tím člověkem promluvit, jak se cítí, jestli ho něco trápí. A pamatujte si, že to žrádlo je jenom nástroj, ale ve skutečnosti zatím se skrývá něco jinýho. Taky si dávejte pozor, že toho člověka vidíte skutečně jíst a ne, že jenom o tom neustále vypráví. Pokud po jídle utíká někam na záchod, následně říká švíkačku nebo tucá bonbon, tak je jako zbystřete. Zbystřete, když prostě někdo tomu jídlu věnuje vlastně jako přehnanou pozornost. Ať už v jakýmkoliv slova smyslu, ale prostě přehnaná pozornost na jídlo není dobrá. Jídlo je prostě, měl by to pro nás být nějaký automatismus, samozřejmě není dobrý se ládovat ultraspracovanýma potravinama. Ale prostě jasně, měli bychom si promyslet, dám si tohle nebo tamto, ale mělo by to být prostě přirozený. Já si myslím, že to poznáte všichni sami, když ve vašem okolí někdo tomu bude věnovat fakt jako extrémní myšlenky bude o tom až jako teatrálně mluvit, tak to jsou za mě varovný signály, kterých byste si měli všímat. A pokud se tohle náhodou dostane k někomu, kdo si tím prochází, tak mám prostě pro vás jako jeden vzkaz. Zvládneš to, dá se to, bude to těžký, ale když budeš fakt chtít, tak se prostě uzdravíš. Život je krásný a ty si ho tím zatím fakt strašně kazíš. A můžeš si ho pokazit až jako fatálně. Jseš prostě krásná, jsi krásný, takový, jaký jste, jste prostě nádherný a tohle ti za to fakt nestojí. A ještě znova připomínám, že prostě to jídlo je jenom nástroj a ten problém se skrývá v něčem úplně jiným. A ty, dokud si nevyřešíš ten samotný problém, dokud ho nerozlouskneš, tak nemáš šanci se posunout posunout dál. Takže nechci pomoct. Vyhledej odbornou pomoc těch možností v dnešní době je strašně moc. Já doporučuju třeba opravdu Centrum Anabel doporučuju instagramový profil lifestyle Beát prostě té Beáty uhlířové, která dělá tu svoji práci, tu svoji osvětu jako neskutečně citlivě a lidsky, a já ji za to extrémně děkuju, protože je skvělá. A prostě nechte si pomoct. A myslím si, že ta největší odvaha se právě skrývá v tom, že si přiznáte, že ten problém máte a rozhodnete se ho řešit a řeknete si o pomoc. Proto je fakt ten první velký krok, který musí víc vás. Ale je to začátek něčeho, co vám opravdu může, nebo nemůže, co vám prostě ten život obrátí vzhůru nohama k lepšímu. A myslím si, že co můžeme udělat, prostě my všichni, je, kdyby na internetu, ale i v reálním životě jsme ukazovali svoje pravý já. Prostě bez filtru, zataženého břicha, prostě pěkný, takový, jaký jsme, protože každý jsme nějakej. A to je na tomto hezký. Já musím jít teď prostě zrovna jsem zase předtím, než jsem začá nahrávat, tak jsem koukala na Instagram. A zase na mě prostě vyskočilo nějaký plastický operace, zvětšení poprsí tamte, tohle. A mně přijde až fakt jako smutný, jak prostě všichni vypadá úplně stejně. A jak všichni se snažíme dosáhnout nějakého ideálu, čeho si a to fakt sračka. Jako vysserte se všechny na všechny tyhle dietní recepty a přípravky nahubnutí. Prostě, pokud se sebou chcete něco dělat, dá se to dělat i zdravě. Prostě hýbejte se, nejeste ultraspracované potraviny, pijte vodu, žádný sladkosti, alkohol a prostě hovná, ono to půjde. A hlavně si pamatujte, že vás nedefinuje ani číslo na váze, ani velikost vašeho trička, ani plnost vašeho dekoltu nebo prostě váš zadek. Prostě věřte tomu, že velikost 34 nebo 36 sama o sobě nikoho šťastným neudělá. Já už asi nechci mluvit. Na mě je takový nějaký vyčerpávající. Určitě jsem neřekla všechno, co jsem chtěla, ale prostě myslím si, že trošičku možná jako nějaká osvěta, by tohle fungovat mohlo. Já prostě jsem ráda, že jsem tohle natočila asi to i vydám, protože je to prostě, řekla jsem to už asi 150, ale protože je to prostě pravda, je důležitý o tom mluvit. Tak a pokud jste teď trošičku v depce jako já, tak si běžte udělat kafe. Já si dodát nějakou ňaminu a jestli chcete si zlepšit náladu, tak prostě zaskrolujte o pár dílů dozadu a puste si nějaký srandovní starší díl, anebo se prostě těžte na příští týden, kdy už vás bude čekat klasika. No, tak. Mějte se zatím krásně a dejte si dneska všichni povinně nějakou aminku a mějte jídla radost. Mějte se krásně, já vám děkuji za pozornost a zatím čauky.