Od diagnózy do vyléčení. Co obnáší léčba na dětské onkologii?

V Česku ročně onemocní rakovinou 350 až 400 dětí. Největším pracovištěm svého druhu je Klinika dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol a Homolka, kde se ročně léčí 200 až 250 dětí s onkologickým onemocněním. Dobrou zprávou je, že úspěšně se vyléčí 85 % z nich a Česko tak patří mezi světovou špičku. Za tímto úspěchem ale nestojí jen špičková medicína. Klíčovou roli hrají také dětští psychologové, kteří provázejí děti i jejich rodiny celou léčbou, a to od první diagnózy až po návrat do běžného života.

O tom, jak oddělení funguje, co obnáší péče o onkologicky nemocné dítě a proč je psychologická pomoc stejně důležitá jako ta lékařská, si dnes povídáme s doc. MUDr. Lucií Šrámkovou, Ph.D., přednostkou Kliniky dětské hematologie a onkologie Fakultní nemocnice Motol a Homolka.

Dětské psychology můžeš podpořit prostřednictvím sbírky Dotek naděje pro děti s rakovinou. VAKOVAKO skrze projekt Granter pomáhá hradit mzdy dětských psychologů, kteří pečují o psychické zdraví nemocných dětí i jejich rodin ve Fakultní nemocnici Motol a Homolka. Přispět můžeš už od 1 Kč a 100 % a darů míří na danou věc.

Pomáhej s VAKOVAKO na https://www.vakovako.com/cs/cesko/granter-fn-motol-sbirka-dotek-nadeje-pribeh-very-reichlove

_____________________________________________
⚫️ ⚪️ Najdeš nás na:
Instagram: https://www.instagram.com/vakovakoapp_cz/
Facebook: https://www.facebook.com/vakovakoappcz
Web: http://vakovako.com/cs

Spotify: https://open.spotify.com/show/2GbnqEeiEG3M4Fi4fzOWUi?si=3b0741e498034f00
Apple Podcasts: https://podcasts.apple.com/us/podcast/vakovako-podcast/id1858516638
_____________________________________________

Transcript

SPEAKER_00 0:00

V Česku ročně onemocní stovky dětí rakovinou. Největším pracovištěm svého druhu, kde se tyto děti léčí, je fakultní nemocnice motor aí klinika dětské hematologie a onkologie. Ročně se zde léčí zhruba nějakých 2 až 250 dětí a 40 dětí zde postupuje transplantaci kostní dřeně. Dnes se o léčby rakoviny u dětí a související psychologické péči budeme bavit s paní docentkou Lucí Šrámkovou, přednostkou kliniky dětské hematologie a onkologie ve fakultní nemocí moto. Dobrý den.

SPEAKER_01 0:31

Dobrý den.

SPEAKER_00 0:32

Jak vypadá taková práce, přednostky a jaká je vaše role tady na klinice?

SPEAKER_01 0:38

No, myslím si, že je to nejvíce práce taková spíš koordinační dohromady dát péče o naše pacienty, nějaké výzkumné aktivity a také výuku studentů.

SPEAKER_00 0:52

A co vás přivedlo vlastně na kliniku, jak to všechno začalo, ten váš příběh?

SPEAKER_01 0:57

No, myslím si, že spousta různých náhod, které se nějak řetězily. Já jsem začala pracovat na tehdy druhé dětské klinice, kde bylo hematologické oddělení, které v té době vedl pan docen starý ještě, který skutečně do té péče o hematologické pacienty dával obrovskou energii a to bylo něco, co mě natchlo na začátku.

SPEAKER_00 1:28

A když byste srovnala ten čas, kdy jste začínala na klinice a v dnešní dobu, tak jak se posunula ta léčba, obecně ta vaše práce?

SPEAKER_01 1:39

Určitě se ta léčba posunula hodně. Rozhodně, přestože je to něco málo přes 20 let, což na jednu stranu nevypadá až tak dlouho, tak řada dětí, které bychom před těmi 20 lety považovali už za nevylečitelné, tak v současné době jsme schopni je uzdravit. Takže to je asi to úplně nejdůležitější. Změnilo se hodně v léčbě, v té onkologické, ale i třeba v podpůrné léčbě.

SPEAKER_00 2:12

A v čísle teď se uvádí nějakých 85% úspěšnost obecně u hematologie to je číslo vyšší, jestli se.

SPEAKER_01 2:20

Tam se blížíme až těm 90% a před těmi 20-30 lety to bylo třeba o nějakých 10% klidně méně.

SPEAKER_00 2:31

Ročně v Česku onemocní nějakým onkologickým onemocněním zhruba 400 450 dětí ročně.

SPEAKER_01 2:40

Je to spíš 350 až 40 až 400.

SPEAKER_00 2:45

Zhruba dvě třetiny z toho léčíte tady, v motole. Jak třeba je náročné vlastně ta léčba obecně, protože co tak vím z naší historické spolupráce, tak vlastně tady ten typ onemocnění je na řekněme samém chvostu zájmu, ať ať už nějakého výzkumu nebo farmaceutických firm. Těch typů nádorových onemocnění je velké množství, takže ten malý počet pacientů je strašně těžké asi tu léčbu. Noproti třeba dospělým onkologickým onemocněním, je strašně těžké tu léčbu identifikovat a nějakým způsobem asi i potom těm dětem pomáhat. Tak jaké jsou třeba teď největší výzvy, se kterými se z té léčby potýkáte.

SPEAKER_01 3:37

Dětská onkologie má nevýhodu přesně, jak jste řekl, tože jsou to vlastně velmi vzácná onemocnění, řada z nich se u dospělých vůbec nevyskytuje. Takže logicky to kdo toho výzkumu jde na ty častější diagnózy. To, co nás nejvíc trápí, jsou některé typy nádorů, na které nemáme vlastně žádnou účinnou léčbu. Lépe řečeno, máme nějakou léčbu, která to onemocnění třeba dočasně zbrzdí, ale nedokáže ho vyléčit. A to jsou hlavně některé typy mozkových nádorů, nebo některé typy sarkomů, to jsou nádory kostí měkkých tkání, které když se diagnostikují už s metastatickým postižením, tak jsou velmi obtížně vyléčitelné.

SPEAKER_00 4:35

Jak při té léčbě vlastně třeba koordinujete se s nějakými kolegy ze zahraničí?

SPEAKER_01 4:40

Určitě. Bez toho by dětská onkologie vůbec nemohla fungovat ta spolupráce nejenom v Evropě, ale i transatlantická funguje. Máme řadu společných léčebných postupů, protokolů. Potkáváme se úplně pravidelně, protože v České republice z 350 dětí, když je rozkatulkujeme do desítek diagnost, tak máme jednotlivé malé skupinky, na kterých se nic nenaučíme a nic dál neposuneme.

SPEAKER_00 5:12

A z praxe je třeba nějaký příklad nějakého onemocnění, které jste tady v motole pomohli, jak se říká, zprůkopničit tu léčbu. A teďko z zahraničí někde i?

SPEAKER_01 5:25

Asi neřekla bych, že je to úplně takhle. My jsme malá země v rámci Evropy, takže my jsme ve smyslu té léčby našimi daty přispíváme do nějakých společných registrů. Dejme tomu. Ale samozřejmě, co se týče výzkumu, tak máme špičkové laboratoře, které se hlavně zabývají výzkumem dětských leukemi, a tam si myslím, že se podařily i některé skutečně evropsky významné věci.

SPEAKER_00 5:59

Zmínila jste data. Tohle bych možná vypíchl jako věc, která se taky v čase mění, protože dneska už daty pomáhají jak tady v motole, tak i ve fakultní nemocí brnout datoví manaže. Jak třeba tady je nové, nebo jak dlouho třeba máte takovou podporu a v čem je třeba důležitá.

SPEAKER_01 6:18

Tak na západ od nás už to je něco, co běží dlouho a jsou si toho vědomi delší dobu. My samozřejmě jsme s tím začínali o něco později, ale bez toho bychom opravdu nemohli fungovat. My bychom vůbec, pokud nedokážete předvést žádná data, tak těžko navážete jakoukoliv mezinárodní spolupráci. A je problém, že třeba taková profese zatím v medicíně není nějak dobře ustanovená, nemá takzvané jednoznačně tabulky na to, podle kterých by byla placena, takže většina našich data manažerů zatím je placená z nějaké nadační podpory.

SPEAKER_00 7:00

Tak ne, přímo motole, ale my třeba financujeme ty brněnské kolegy, takže víme, jak ten problém tady existuje. Ale je skvělé, že ty pozice existují, že vám tu práci dokáží usnadnit nebo pomáhat v té léčbě dětí. My jsme tady dneskále od toho, aby jsme si řekli něco o dalších pomocnicích, které máte tady u vás na klinice, které tady máte, ale asi trošku déle než datamanažeri, a to jsou psychologové. Jak vlastně užiteční jsou ti to kolegové, protože nepracují jenom pouze s vašimi pacienty, ale s celými rodinami, tak jak tuto pomoc tuším, že nějakých 32-33 let je to od vlastně té první paní psycholožky, která se nastoupila, tak jak velká je pomoc pro vás?

SPEAKER_01 7:53

Zase jako zásadní díl té mozaiky péče o naše pacienty, protože asi všichni tušíme, že léčba závažného, život ohrožujícího, často i chronického onemocnění nevyžaduje jenom péči o to fyzické tělo, ale vyžaduje dobré nastavení spolupráce toho pacienta, celé té rodiny po celou dobu léčby.

SPEAKER_00 8:23

Takže řeknou ta spolupráce doktor, psycholog, jak v praxi probíhá? Ten psycholog je zmiňová nějaký diagnóz s těm pacientům a potom pracuje s těmi pacienty, s těmi rodinami a snaží se jim věci dosvětlovat nebo jakou tam hraje věcnou louhu.

SPEAKER_01 8:40

Obvykle to nezvládáme úplně kapacitně tak, že by ten psycholog seděl u každého hovoru lékaře s pacientem asi by to bylo nějaký ideální stav, ale navazuje na to sdělení diagnózy, s tím, že potom dál pracuje s tou rodinou a s tím pacientem samotným. A vypadá to tak, že ti psychologové řeší věci od těch dejme tomu plánovaných, to znamená seznámení se a podpora těch nových pacientů, po nějaké akutní intervence, nějaké náhlé zhoršení psychického stavu, které může souvislet i shoršení toho fyzického, ale někdy také ne. Když se stane, že ten pacient sice všechno běží celkem dobře, ale on už ztrácí svoje kapacity psychické. A pak ještě strašně důležitá fáze, a to je ta fáze, kdy se ty děti zase vrací zpátky do běžného života.

SPEAKER_00 9:47

Říká se nebo tak říká se, je to asi pravda, že duše tělo je jedná věc. Máte z praxe nějaký příklad nebo příklady, kdy opravdu když se zlepšil ten pacient to dítě psychicky, takže se i začalo dařit třeba v té léčbě, máte tam opravdu takovouhle zkušenost?

SPEAKER_01 10:06

Určitě řadu z nich. Potkali jsme se třeba s dětmi, zvláštěmi dospívajícími, které třeba krátce pozdělení té diagnózy tu léčbu úplně odmítnou, protože ta léčba má jako velmi dobrou šanci na úspěch. Takže je to potom na psychologovi, aby s nimi navázal nějaký kontakt a přesvědčili k tomu, že to třeba má smysl. Tak to myslím si, že jedna zásadní role.

SPEAKER_00 10:33

To se stává často u těch dospívajících.

SPEAKER_01 10:35

Nestává se to často, ale stává se to a může se to stát i třeba v okamžiku, kdy má za sebou nějaké zásadní komplikace a už nechce být doma, nechce být tady v nemocnici, tak to je jeden takový zásadní okamžik. Pak se docela často potkáváme s nějakými poruchami příjmu potravy ve smyslu, tak, jak ty děti prožívají opakované třeba někdy zvracení nebo nevolnosti, že tak pro bezpečnost přestávají jíst a už se zacyklí i psychický stav tohoto typu a vlastně psychologové nám pomáhají s tím, aby se znovu nastavil nějaký normální vztah k jídlu a těch věcí je celá řada. Nebříprava na nějaké velké operační výkony, která může být spojená s velkým strachem a obavami.

SPEAKER_00 11:29

Jak třeba pracují ty psychologové s rodinami, s rodiči, sourozenci, pro ně to taky náročná událost?

SPEAKER_01 11:36

Tak pro nás to dítě a ta rodina je taková jedna jednotka. Ono se to nedá úplně oddělit. Ono vzájemně v těch jejich interakcích na sebe ty psychické stavy různě přenáší. Vím, že mají dobrou zkušenost tím, že třeba jeden psycholog pečuje o dítě a další psycholog pečuje o rodiče. Z nějakého důvodu jim to připadá užitečnější než úplně si mít tu rodinu jako celek dám na ně, když to považuji za užitečné. A ty sourozenci, nemáme úplně zase kapacitu na to se jim nějak velmi věnovat, takže je to spíš otázka sourozenců v situacích, kdy třeba to dítě je tady extrémně dlouho, nebo ty vyhlídky jsou velmi špatné. Tak v těchto specifických situacích se snažíme zavzít i sourozence.

SPEAKER_00 12:38

Co se týče toho ideálního stavu, by jste zmínila, že nejsme v ideálním stavu je to, co vlastně tady chybí, je nějaká kapacita a finance nebo s čím vlastně bojujete?

SPEAKER_01 12:49

Tak to asi to zásadní je obecně nedostatek kvalifikovaných dětských psychologů. Prostě jich není dost. A ti, kteří dostudují nebo mají tuhle kvalifikaci, tak rozhodně nevolí na prvním místě zdravotnictví, jakožto oblast, kde by chtěli působit. Myslím si, že to má dva důvody: jednak ten, že ta práce v tom zdravotnictví je obtížná, náročná, potkávají se možná s extrémnějšími situacemi třeba u nás na dětské onkologii, než třeba školní psycholog. A na druhé straně je velmi špatně ohodnocená. Takže tyto tři věci, když se pozbírají dohromady, tak to vede k tomu, že ty psychologi opravdu těžko schání.

SPEAKER_00 13:42

Tady máte teda dva a půl úvazu, je to tak?

SPEAKER_01 13:44

Dejme tomu.

SPEAKER_00 13:45

Takže to vychází na 100 pacientů průměr na jeden uvazek. A kolik by byl tak ideální stav? Tak myslím si, že půl by bylo lepší, to je to jasný.

SPEAKER_01 13:57

Jasně. Tak myslím si, že klidně pět psychologů by se tady uživilo úplně dobře. Samozřejmě, řada těch pacientů po nějaké počáteční fázi, pokud mají fungující rodinu, tak vlastně nepotřebují velmi intenzivní pomoc psychologa, ale na druhou stranu pak jsou zase děti nebo rodiny, kde ta pomoc je potřeba velmi intenzivní a častá. Takže když se to průměruje, myslím si, že kdyby bylo pět kvalifikovaných psychologů, takže by to bylo báječné.

SPEAKER_00 14:32

Po té finanční stránce, tak co je tam za problém?

SPEAKER_01 14:37

Problém je ten, jak jsou nastavené nějaké tabulkové platy pro psychologa ve zdravotnictví, které samozřejmě umožňují nějaké dejme tomu osobní ohodnocení přidat k tomu, ale na to obvykle není ten balík peněz, aby to bylo možné.

SPEAKER_00 14:55

A víte, zhruba, jaký je ten rozdíl mezi tou soukromou a tou veřejnou sférou na těch platech?

SPEAKER_01 15:02

CCA já myslím, že je to minimálně dvojnásobek v té soukromé sféře, u některých velmi zkušených a zavedených psychologů to může být rozhodně ještě o dost víc.

SPEAKER_00 15:14

A kolik takový psycholog může brát podle té tabulky?

SPEAKER_01 15:19

Je to přibližně kolem 40 tisíc.

SPEAKER_00 15:22

Průměr nám zdá v Česku už skoro 47 tisíc, takže je to pod průměrnou mzdou. Což u takové pozice z pohledu výše stresu, který postupují ty psychologové náročnosti. I vlastně to, že to musí být vysokoškolsky vzdělaní, odborníci, kteří vlastně pomáhají při takovéto onemocnění rodinám, tak to hodnocení tedy opravdu zoufalí.

SPEAKER_01 15:48

A není to jenom vystudovat vysokou školu, ale je to získání specializace, aby byli těmi tzv. klinickými psychologi, takže to je taky mnoho let.

SPEAKER_00 15:58

A předtím tedy, než nasoupí k vám, tak získat takovéto označení nebo praxi, tak jak dlouho třeba trvá?

SPEAKER_01 16:05

Já myslím, že trvá to kolem 4 až pěti let získat tuhle tu kvalifikaci, nicméně vzhledem k tomu, že tihle kvalifikovaní psychologové téměř nejsou, tak přijímáme i psychologi vlastně, kteří si u nás tu kvalifikaci vlastně získají.

SPEAKER_00 16:23

A není to ta hlavní motivace, proč tady teda pracovat pro ty psychology? Myslím, že mladé lidě. Takže se stává před pokarám asi, často, že to tady je trošku jako natočku nebo ne.

SPEAKER_01 16:37

Je to ano. Je to tak, že samozřejmě, pokud ten psycholog získá už plnou kvalifikaci, tak snáze získá lepší finance i třeba v tom soukromém sektoru, takže ano.

SPEAKER_00 16:52

A dokáže si vybavit z současnosti nebo ráné době nějaký případ dítěte nebo dětí, který vám utvěli v hlavě a kde opravdu ta pomoc psychologa jinou byla zásadní.

SPEAKER_01 17:07

Takové děti jsou téměř každý den, protože pro každou rodinu to je extrémně těžká situace a takový občasý příklad je třeba maminka, která se stará sama o dvě nebo o tři děti a jedno z nich onemocní. A ona řeší to, kdo a jak se postará o ty zbývající dvě děti. Tože velmi často si připadá tak rozpolcená mezi péči o to nemocné dítě v nemocnici a ty takzvané ty zdravé doma. Takže to je situace, kdy tady tu největší podporu třebuje maminka toho dítěte. Máme tu rodiny, které mohou řešit i nějaké finanční, závažné problémy. Protože i když jsou třeba oba dva do té doby pracující se slušnným příjmem, tak v okamžiku, kdy mají více dětí, tak jeden rodiče se zdravými dětmi doma a jeden s nemocným v nemocnici, tak to je určitě taky veliká zátěž. A pokud se týče těch dětí samotných, tak to jsou třeba i příprava na nějaký amputační výkon. Protože to není něco, co můžeme dítěti říct během pár dní něco takového udělat, ale vyžaduje to nějakou práci postupnou tak, aby dítě už šlo na ten operační výkon třeba s ním smířené a z vizí toho, že sice něco bude jinak, ale že bude mít také šanci na nějaký co nejběžnější život.

SPEAKER_00 19:04

Napadá mě teď téma ukrajinských dětí, které z té od toho 2022, se nějak asi předkázám plynou průběžně. A jak třeba ta psychologická péče funguje u nich?

SPEAKER_01 19:19

Má to tady nějaký překadatele nebo my jsme, když začala před lety ta válka, ta vlna těch dětí byla obrovská na tom začátku a tehdy to byla skutečně obrovská zátěž i pro všechny personál. A samozřejmě jsme od začátku řešili i tu psychologickou podporu a v průběhu té doby jsme měli asi dvě i ukrajinské psychološky, které byly také podporovány z nadačních peněz, protože to pro nás byla jediná možnost, jak psycholog musí mít dobře jazyk. Bez toho těžko můžete tu rodinu podpořit, takže to se naštěstí podařilo. Teď už ten příval není takový. A řada těch dětí, které jsou u nás v léčbě, už jsou vlastně s dětí, které tady několik let žijí. Takže teď už nás to tolik netíží.

SPEAKER_00 20:21

Jak vlastně vypadá spolupráce s dětmi a s rodinami po té akutní fázi léčby, nebo když se pak i vyléčí, chodí sem za vámi, využívají i třeba toho psychologa opakovaně?

SPEAKER_01 20:33

Určitě ty děti sledujeme, sledujeme dlouhodobě, sledujeme do dospělosti, takže sem chodí a samozřejmě nás vždycky zajímá i nejenom to, jestli jejich onemocnění je v pořádku, ale jak se jim daří, jak se jim daří ve škole, jestli je nějaký problém. Pokud jsou to nějaké, dejme tomu drobnější problémy, tak kapacitně zase se snažíme je navigovat na nějakou péči psychologickou v blízkosti jejich domova. V situaci, kdy jsou to nějaké závažnější věci, tak někdy navážou i na tu spolupráci, která byla tady v nemocnici.

SPEAKER_00 21:09

Doporučete pak svým pacientům nebo bývalým pacientům nějakou prevenci, jak se starat o své duševní zdraví. Proto samozřejmě tady to je strašně zásadní událost pro člověka a i pro tu rodinu. Tak funguje tam něco jako postléčný syndrom, že ty děti rodiny s sebou něco nesou, takže ta péče psycholog je třeba zásadní i pak v průběhu toho života.

SPEAKER_01 21:37

Na jednu stranu je to často jako veliká úleva. Dokončila se náročná léčba, nemusíme už tolik jezdit do nemocnice. Takže pro většinu rodin to spíš je takové jako pozitivní období, můžeme začít dělat věci, které jsme do té doby nemohli třeba jet normálně na dovolenou. Na druhou stranu, co slýcháme, Zvlášť od těch starších dětí, které si to víc uvědomují, že oni prožili zkušenost, kterou jejich vrstevníci ani náhodou nemají, a opakovaně jsem slyšela: já jsem v té škole a já vůbec nevím, co oni řeší. Řeší jenom hlouposti, mě to nezajímá, necítím se tam dobře, připadám, že tam nepatří.

SPEAKER_00 22:23

Takže rychle dospívají ty děti. Určitě.

SPEAKER_01 22:26

Určitě rychleji dospějí a dívají se na spoustu věcí jako mnohem rozumněji a mnohem víc si rozumí, pak třeba s dospělými, když jim je 15, protože mají prostě jiné starosti. Ta zkušenost je veliká, kterou mají zase.

SPEAKER_00 22:40

A ovlivní je to i třeba nějaké výlíky, na to, co pak budou dělat jako kariéru, kam budou studovat. Máte s tím zkušenosti, že spoustu těch bývalých pacientů chce tady pracovat. Neřekla bych spoustu.

SPEAKER_01 22:52

Ale některé to určitě zasáhne i tímhle způsobem a jenom tady v nemocnici pracují minimálně tři, čtyři naši bývalí pacienti, i na pozici lékařů nebo se střiček na různých odděleních. Takže myslím si, že řadu z nich to nějak ovlivní.

SPEAKER_00 23:10

Dneska si chceme povídat hlavně o té psychologii u vás na klinice a jedna z vašich kolegín, paní Věra Rejchlová, tak je tady už od roku 93 tuší. A právě je to jedna z těch kolegyň, která vlastně ovlivněla nějaká její soukromá zkušenost, už tím, že tady měla netéř. A pak ještě ještě někoho z rodiny, že měla vlastně dva případy, se kterým se tady vlastně potkala jako s vašimi pacienty. Tak jsou tady i další psychologové, kteří mají nějakou takovou zkušenost. No proč jsem ty vaši kolegové vlastně nastoupili a pracují tady?

SPEAKER_01 23:50

To asi úplně. Myslím si, že nemají tuhle zkušenost. Minimálně jsme se o tom nikdy nebavili. Co byla jejich příjma motivace.

SPEAKER_00 24:02

Finanční to nebylo, co jsme si řekli.

SPEAKER_01 24:06

Asi každý z nás má určitou afitu, že ho přitahuje nějaká oblast, a myslím si, že pro někoho může být velmi zajímavé to, že skutečně může zásadně pomoci, že se ocitne s lidmi, který opravdu mají zásadní problém, který ale vypadá, že se vyřeší. To znamená, je to něco, co má v sobě tu naději, že mohou přispět k tomu, aby jim bylo výrazně lépe.

SPEAKER_00 24:37

My jsme o paní Věře Rejové natočili takový krátký film nebo minidokument. Ten teď vychází online, je ke schlednutí u nás na Vaco Vaco. A s tím je i spojený projekt Grantr, už jsme tady zmiňovali, že psychologická péče o děti tady u vás na konce, tak je svým způsobem dotovaná právě z náčních peněz. Jeden z těch projektů, který takto pomáhá financovat psychology u vás, tak je projekt Grantr, sdílný vaku. Jak vnímáte ten projekt po letech spolupráce, toším už asi tři tři třetí rok spolupracujeme, tak jak vám vlastně pomáhá?

SPEAKER_01 25:21

Určitě jsme za to velmi vděční, protože není to jenom to, že můžeme trošičku narovnat tu finanční stránku našich psychologů, ale myslím si, že oni to vnímají jako určité ocenění toho, že ta jejich práce není jednoduchá. Takže myslím si, že to má i tuhle rovinu, než jenom to, že je to o něco víc peněz než by běžně dostali.

SPEAKER_00 25:50

Jsou tam nějaké další věci, které si myslíte, že by mohly motivovat nové kolegy. Krom toho, že uvidí ten film, věříme, že to nějak motivuje v celkovém příběhu paní věry, ale dokážete si představit ještě něco, co by se dalo dělat.

SPEAKER_01 26:06

Já doufám, že by je mohlo motivovat to, že naše pracoviště, si myslím, patří k těm špičkám v rámci Evropy, jedno z těch větších pracoviš v rámci Evropy. A doufám, že mohu říct, že ta spolupráce mezi tím zdravotnickým personálem a všemi těmi ostatními profesemi je velmi dobrá a že by se tady mohli cítit jako velká a důležitá součást toho týmu.

SPEAKER_00 26:38

Jaká je vlastně vaše motivace vyhlíd pro vaší práci po těch letech, co tady jste?

SPEAKER_01 26:43

Tak určitě ta motivace je, že se to dá dál vylepšovat a vidíme to každý den. A to je strašně pozitivní a člověka to že nedopředu, protože když se bavíme, tak když jsem na nějaké konferenci a poslouchám tam nějaké novinky, tak vždycky probíhají hlavou ti konkrétní pacienti, kterých by se to mohlo týkat. Takže tohle propojení s těmi konkrétními dětmi je vlastně strašně motivující.

SPEAKER_00 27:18

A přečuje to taky o své duševní zdraví, jako vaši pacienti a děti.

SPEAKER_01 27:24

Tak asi tak nějak řekla bych spontánně nebo před 20 lety, jsme vůbec o ničem takovém nemluvili, že by něco takového bylo, ale logicky člověk se snaží chvilku vypnout, dělat něco jiného. To je jedna rovina. A myslím si, že druhá rovina, která si myslím, že funguje neuvěřitelně dobře, je nějaké sdílení toho v rámci třeba lékařů nebo sester, a ta podpora kolegiální. Protože málo kdo z venku vám může pomoci, protože nezažil ty situace, ale někdo, kdo je zažívá podobně jako vy, tak vás může podpořit v situaci, kdy třeba máte za sebou nějakou nepříjemnou zkušenost.

SPEAKER_00 28:13

A co vám pomáhá se vypnout vám osobně v volném čase?

SPEAKER_01 28:17

Mě hodně věcí. Já tak jako mám spoustu zájmů od přírody, cestování. Nejradši bych objela úplně celý svět a dívala se na všechny přírodní divy světa. Pak mě vlastně zajímá i filozofie, historie, rodina, takže těch věcí je spousta.

SPEAKER_00 28:48

Je něco, co byste vzkázala lidem nebo byste ráda, by si lidé více uvědomovali o vaší práci nebo o těch nemocních které řešíte.

SPEAKER_01 28:55

Určitě ten úspěch dětské onkologie vede k tomu, že už tak ve veřejnosti, řada lidí z veřejnosti si myslí, že prostě to vyřešená otázka, ale na druhou stranu pořád úmrtnost na dětské nádory je hned na druhém místě z příčin úmrtnosti u dětí, takže nadále je to velmi závažné onemocnění. A pořád jsou diagnózy, které nedokážeme zachránit.

SPEAKER_00 29:31

A kdybyste teď mohla chtěla zkázat něco psychologům klinickým, kteří by tady mohli začít pracovat, tak co by to bylo?

SPEAKER_01 29:39

Tak určitě, že tady najdou mnoho příležitostí, jak využít svoje znalosti, že mohou být velmi důležitou součástí celého léčebného procesu dětí s nádorovým onemocněním a že je to prostě rádi uvidíme.

SPEAKER_00 29:59

My jsme na aplikaci Vakovaco spustili souvisící sbírku. 100% vybraných prostředků bude směřovat na spolufinancování dětských psychologů právě tady ve fakultní nemocnici Motol na klinice dětské hematologie a onkologie, kteří ročně pomáhají 200 až 250 dětem, nemocným dětem a jejich rodinám překonávat těžké období. Kromě této sbírky můžete na naší aplikaci Vakova podporovat spoustu dalších projektů, především environmentálních, můžete podporovat meziskovky celého světa od prlesů až po oceány, ale také české projekt, jako je právě projekt Grantr. Paní Šánku, já moc děkuji, že jsme se tady spolu mohli pobavit o takto velkém důležitém tématu. A zároveň vám chci moc poděkovat vám i vašim kolegům za práci, kterou zde odvádíte, a přeji mnoho úspěchů do budouce.

SPEAKER_01 30:53

Taky moc děkuju a hlavně děkuji za podporu téhle zásadní části naší péče.