High standards: jak si nastavit hranice a přestat se spokojovat s málem

Vysoké standardy. Slovo, které může znít tvrdě, možná až nepříjemně… ale podle mě právě v nich leží kvalita našeho života.

V téhle epizodě sdílím svůj pohled na to, co pro mě vysoké standardy skutečně znamenají – ne jako tlak na výkon nebo perfekcionismus, ale jako vědomé rozhodnutí, jak chci žít.

Mluvím o tom:

 – proč vysoké standardy začínají vždy u nás samotných
 – jak ovlivňují naši energii, rozhodování i vztahy
 – jak si nastavovat hranice bez pocitu viny
 – a jak se můj život změnil ve chvíli, kdy jsem si tyhle standardy začala vědomě nastavovat

Sdílím také své vlastní standardy, podle kterých se snažím žít, a proč věřím, že právě ony tvoří základ spokojeného a naplněného života.

Pokud cítíš, že chceš převzít větší kontrolu nad svým životem, přestat se spokojovat s málem a začít vědomě nastavovat, co si do svého života pustíš – tahle epizoda je pro tebe.

Soft Power Society je podcast o vědomém budování výjimečného života.
O ambicích, mindsetu, podnikání, disciplíně i každodenní realitě.

Pokud cítíš, že chceš od života víc a víš, že průměr pro tebe není cesta, vítej.

https://www.instagram.com/softpowersociety.podcast/

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Vysoké standardy pro mě nejsou o perfekcionismu. Jsou o tom, co se ochotná tolerovat ve svém životě. Protože většina lidí chce výjimečný život ale má hodně nízký nebo žádný standard. Vítej v Soft Parole Society. Místě, kde se ambice potkávají s realitou a vysoké standardy jsou samozřejmostí. Jsem Teresa Fišer, zakladatelka modní značky a tohle je dnešní epodu. Krásný den. Já ti vítám u nové epizody. A dneska to možná bude trošku kontroverzní, protože já bych se dneska chtěla bavit o vysokých standardech, nebo respektive o standardech tak jako obecně. Protože pro mě osobně je strašně důležité ty standardy mít, mít je nastaveny vysoko, protože já vidím přímou korelaci s tím, jak nastavu vysokou laťkových standardů, tak mám pocit, že ta laďka se zvyšuje v rámci standardů i mýho života. Takže pro mě ty vysoký standardy nejsou o tom, že bych byla nekompromisní, namyšlená nebo sobecká. Ale pro mě vysoký standardy znamenají to, jak se chovám sama k sobě, jak přemýšlím, jak sobě mluvím, jak pracuju, jaký lidi mám kolem sebe a jak je vlastně nechám, aby se ke mně chovaly. A jaký věci v mém životě nepřijímám, nechci je. A kde si dělám takovou pomyslnou bariéru, takovou pomyslnou zeď a kde vlastně nastavu ty hranice ať už sama sobě, tak svým okolí. Myslím si, že vysoký standardy začínají u mě. A proto tohle je mých top pět vysokých standardů, podle kterých žiju. Za prvé, dávám se na první místo. A já vím, že to může znít možná trošku sobecky, ale my ženy to strašně často máme nastaveno tak, že všechny věci máme a děláme jako poslední. Typický příklad, my, když jako rodina odcházíme, tak já vlastně všechny obstarám. Pärám se, zbavím svačinu, udělám uklodím, udělám snídani. A až já v posledních pěti minutách, kdy mi zbyde těch pět minut, tak jdu a oblíknu se rychle se namaluju a v ozovkách se na mě čeká, ale čeká se na mě proto, protože já jsem předtím udělala 95 % věcí. A myslím si, že my ženy to máme úplně stejně třeba s jílem, že když něco uvaříme, tak hlavně, aby se najedli ty ostatní v té rodině, ale my se najíme jako poslední. Nebo když řešíme třeba dárky, tak všem ostatním chceme dopřát. Všem ostatním prostě chceme, aby byli nejšťnější. Ale když se nás někdo zeptá, co bychom chtěli, tak vlastně zřekneme, že nic nepotřebujeme, ať si nedělají starosti a tak dále. Prostě mám pocit, že se neustále dáváme na poslední místo. A ono to je v nás trošku zakořeněný a já jsem si toho vlastně začala všímat sama na sobě. A řekla jsem si, že takhle to dál nejde. Protože jsem si uvědomila, že já jsem nejdůležitější člověk v mém životě a vím, že na mě stojí a padá spoustu ostatních životů kolem mě. A teď teda konkrétně myslím moje dvě holčičky, ale samozřejmě i trošku pět život. Ale uvědomila jsem si, že já a moje zdraví jsou pro mě nejvyšší prioritou. A já bych to chtěla trošičku tady vysvětlit a u vás na pravou míru, protože já jsem to hodně často měla nastavený tak, že moje děti jsou na prvním místě. Ale když jsem nad tím přemýšlela, tak vlastně já jsem středobodem všeho. A když já jsem zdravá, tak s největší pravděpodobností budou zdraví holky. A i když náhodou nejde bo, že nebudou zdraví, tak zdravá máma se o něj vždycky líp postará než ta nemocná. Takže já jsem, nebo učím se to pořád, ale snažím se opravdu si to neustále zvědomovat, že můj nejvyšší a nejdůležitější standard je, že já jsem na prvním místě, moje zdraví je největší priorita, protože já, když budu odpočatá, budu v pohodě, budu zdravá, budu šťastná, budu odpočatá, tak já potom tu energii a tu práci a tu péči můžu rozptilovat dál. Ale pokud jsem unavená, vyčerpaná, nešťastná, vyřízená máma, síjou, manželka, kamarádka, tak já když mám prostě prázdný ten svůj hrneček, ten svůj kap, tak z něho nemůžu čerpat dál. Takže já se snažím opravdu jako změnit ten mindset, změnit to nastavení toho, že já jim jako poslední a já jsem na posledním místě. Ale říkám si, že já jsem nejdůležitější člověk v mém životě. A k tomu se vlastně váží i to, že jsem si začala víc a víc uvědomovat a všímat, jak sama k sobě mluvím, jestli dodržu to, co jsem sama sobě slíbila, jaký vlastně myšlenky mám v hlavě, jestli jsou pozitivní, jestli jsou negativní, jestli s tou negací dokážu vlastně vůbec fungovat a pracovat. A celkově, jak se chovám sama k sobě, jestli se dokážu odpustit, jestli se dokážu zhodnotit, jestli se dokážu pochválit, jestli vlastně dokážu dělat to nejprimitivnější, co vlastně by měl každý člověk dělat, a to je, se dokážu odpočívat. Protože s odpočínkem mám největší problém, protože já mám pocit, že odpočinek je ztráta času a že neustále musím být produktivní, ale strašně často se mi to vždycky vrátilo jako boumerang a vždycky jsem tu cenu za to zaplatila tím, že jsem neodpočívala, nebo že jsem odpočinek dávala na poslední kolej, nebo že jsem sama sebe dávala na poslední místo. Takže opravdu dávat sama sebe na první místo je pro mě vysoký standard číslo jedna. Za druhé, neplývám svou energii. Čím jsem starší, tak tím jsem méně ochotná plýtat svou energi a časem. A jsem méně a méně tolerantní k věcem, kterými mě vysávají. A já to ukážu na konkrétním příkladu, protože já nad tím přemýšlím po svým dobou docela často. Já mám totiž věci, které já jsem v minulosti dělala. A teď, když se na ně spětně koukám, tak si říkám, já vůbec nechápu, jak jsem tomu mohla dát tolik energie, tolik času, tolik věcí. A vlastně s nulovým výsledkem. Bylo to úplně zbytečné. Co třeba konkrétně myslím? Pomlouvání nebo řešení života ostatních. Určitě to znáš, když jdeš někam s kamarádkou nebo si prostě stěžuješ manželovi do telefonu, že tamhle je některá paní prostě v obchodě naštvala, protože byla nepříjemná, a plítváš tím energí a časem, řešíte to 30 minut a je to úplně zbytečné. Stejně za pět let si na to ani nezpomeneš. Jasně, naštvalo tě to, chápu, ale je to úplně zbytečné. To samý prostě pomlování nebo řešení životů ostatních lidí. Mě to nikdy nic nedalo. Vlastně ty lidi si stejně žijou svoje životy a myslím si, že my lidi, kdybych, vzali jsme tu energie a ten čas, který dáváme do řešení životu jiných lidí a zaměřili by jsme se na ten svůj, tak jsme všichni daleko šťastnější, zdravější a spokojenější. Nad čím už taky neplítvám svou energi, je argumentace s člověkem nad nějakým konkrétním tématem, který už si prostě postavil hlavu a neslyší a nevidí názor někoho jinýho. Prostě to už jsem se taky naučila, já jsem se vždyck snažila těm lidem to vysvětlit, říct, proč to tak vidím, proč tak myslí, ale ty lidi si pořád je to svoje. A já jsem opět na tom plýtvala zbytečně straš moc energie a času. Další věc: obhajovat svoje rozhodnutí a zájmy před ostatními. Možná je to i věkem, ale já už jsem hotovo dan, já už nepotřebuji se obhavat před nikým jiným, proč ty věci dělám, jak ty věci dělám a jak svůj život žiju. Já už prostě, pokud má někdo jiný názor, který se neslučuje s tím mým dobře, schodneme se, že se neshodneme a jedu dál. Na čím tak už neplýtám svoji energie je neustále řešit, co tomu řeknou ostatní, nebo co si o mně ostatní myslí. Tím se učím žít, je to pro mě náročný, to nebudu lhat, ale čím víc tohle umím, čím víc tuhle dovednost ovládám, tak tím více cítím volnější, šťastnější a tak nějak i úspěšnější, protože já mám pocit, že často nás vlastně nelimituje náš potenciál nebo čas nebo peníze, ale limituje nás ten strach z toho, co řeknou ostatní, co si o nás ostatní pomyslí. Takže s tímhle já už já už na tom nechci plýtvat energie a čas. A s tímhle mi hodně pomáhá teorie Ladem od Mel Robbins. A často si tuhle teorii říkám, často ji používám, kde vlastně je úplně ve zkrácený verzi. Lad dem, to znamená, že třeba někdo ti pomlouvá, ledem talk negativity about you. Led me, vždycky tam musí být ta část o tobě, let me, focus on myself. To znamená, nechám jí, ať prostě o mně mluví, ať mě pomlouvá. To je prostě její rozhodnutí, její čas, stejně s ním nic neudělám. Ale nech mě se zaměřit sama na sebe, na můj život a prožít je nejlepší možný život. Takže tady ta teorie mi neuvěřitelně pomáhá neplýtvat moji energii. A myslím si, že je to hodně nastavený i na tom, čemu říkáš ano, a čemu říkáš ne. To znamená, čemu se rozhodneš říct ano, a dáš tomu svoji energii a co si řekneš hele, tohle za můj energie nestojí. A tuhle větu já používám poslíbou hrozně často. Právě třeba v kontextu, jak jsem říkala s tím manželem, když třeba Peťovi chci rychle říct, jak mi nikdo naštval nebo tohle, tak si pak řeknu: ne, tohle za můj energie prostě nestojí. A já radši ten čas, který bych využila na to, že bych Peťovi, když bych mu řekla všechno tu situaci, než bych mu řekla, co já jsem řekla, co ona řekla a tak dále. Tak si řeknu, ne, za to mi to prostě nestojí. Rádši mu řeknu, že ho miluju a jak jsem má a jaký má den. Třetí standard. Přemýšlím v dlouhodobém horizontu. A tenhle standard jsem si nastavila poměrně nedávno, ještě se s ním učím, ale vlastně ten koncept je založený na tom, že nedělám krátkodobý rozhodnutí, ale vždycky se snažím na ně podívat z nějakého většího, dlouhodobějšího celku. A používám to úplně ve všech aspektech svého života a strašně mi to pomáhá, protože když třeba mám nějakou rozhodovací paralýzu nebo stojím před velkým rozhodnutím, nevím, jak se mám rozhodnout. Tak vždycky je pro mě hrozně cený a důležitý a mocný, když se sama sebe zeptám, ale jak tohle rozhodnutí nebo jak velký impact bude mít tohle rozhodnutí na moji dlouhodobou vizi. Je to něco, co mě k těm dlouhodobým cílům a snům a vizím posune, anebo mě to naopak posune o krok zpátky. A tohle vždycky taková ta optika, to měření toho, protože většinou, když jsme teď a tady, tak i ty problémy se zdají větší, příležitosti se zdají větší, riziko se zdá větší, teď nevíme co a jak. Ale když je to těžké, ale poodstoupíme trošičku kousek stranou, podíváme se na to v rámci Bigger Picture a podíváme se na ten problém, na to rozhodnutí na cokoliv v našem životě v tom dlouhodobém horizontu, dlouhodobém měřídku. Tak si myslím, že nám to strašně jinak uleví, ale jednak hlavně hrozně pomůže, že si řekneme: já tady řeším takovou kravinu, když prostě moje dlouhodobá vize, tohle. Nebo naopak si řekneme, tohle je správné rozhodnutí, protože v rámci dlouhodobí vize já tohle rozhodnutí musím udělat, abych došel tam, kam chci dojít. Tomuto hrozně ráda používám větu, kterou mám od navláda vykanta: krátkodobá bolest, dlouhodobé výsledky. A že vždycky si máš zvolit tenhle přístup a ne krátkodobé výsledky dlouhodobá bolest. Jými slovy, klasický příklad je třeba cvičení, že v té posilovně, když jsi ten daný moment, tak tě to třeba nebaví, jsi nevyspalá, nebo ti ten cvik nejde, nebo prostě si říkáš, to já už na to nemám, už prostě nemám sílu, už se mi nechce. Ale vlastně, když se na to koukneš, na to rozhodnutí nebo vůbec jít do té posilovny, tak se ti třeba nechce vstávat z postela, nechci se ti balit taška do fitka, nechci se ti tam chodit a tak dále. Ale když si řekneš v dlouhodobém měřítku, v dlouhodobém horizontu, chci být zdravá, chci být flexibilní, chci žít dlouhý naplněný život, chci tady být pro svoje vnoučata, prvnoučata, chci být zdravá, chci prostě celkově mít kvalitní život, dobré svalstvo žít dlouho a tak dále. Tak je to dobré rozhodnutí, ale je to krátkodobá bolest, která ti přinese dlouhodobý výsledky. Čtvrtý standard, který často pro lidi bývá těžko zkousnutelný, je to, že já chci od života co nejvíc to jde a chci naplnit svůj potenciál. Já se nechci schovávat za průměrnost a nebojím se přiznat, že chci od života úplně to nejvíc. Nemyslím si, že je to nějaká chamtivost nebo nevděčnost, ale to fakt, protože já vím, že tenhle život máme jenom jeden a vím, že ho chci prožít naplno, vím, že chci prožít několik životů v jednom, chci všechno vidět, zkusit, ochutnat, zažít, prožít, přežít a nechci něčeho lidovat na té smrtelné posteli. A vím už od malinka, že v sobě mám obrovský potenciál a i když to zase pro někoho může znít zvláštně nebo namyšleně, nebo jakkoliv jinak divně, tak já prostě cítím vnitřně, že mám navíc, že se nechci spokojit s průměrem. A je to prostě pro mě vnitřní volání, podle kterého, nebo vnitřní kompas, podle kterého já už několik už desítek let prostě jedu a řídím se. A já jsem od malinka cítila, že jsem prostě jiná. Myslím si, že jsem výjimečná v tom svém měřítku. A poslouchám svoji intuici a nechci se spokojit s normálem, nechci se spokojit s průměrem a chci na sobě neustále pracovat, chci budovat v sobě ten potenciál, chci se učit, chci chybovat, růst, posouvat se dopředu a udělat si tenhle život fakt úplně jako tím nejlepším, nejúžasnějším, nejbláznějším dobrodružstvím vůbec. Pátý standard, který to všechno tak krásně uzavírá, je ten, že já si pečlivě vybírám kým se obklopuju. A dřív jsem si myslela, že moji hodnotu určuje to, kolik mám v úvozovkách přátel. Znáš to takovýto Facebook friends mindset, to, že jasně znám ho, jasně znám toho, znám tohle, znám všechny. Ale čím jsem starší, tak tím více uvědomu, že mít pár opravdu skvělých opravdových přátel je víc než znát půlku Prahy, tak nějak jako napůl. Zároveň samozřejmě jsem taky ve fázi života, kdy kamarádským vztahům můžu věnovat úplně malý procent ze svého času a energie. Takže když už to těm kamarádům věnuju, tak si pečlivě vybírám, kdo za to v ozovkách stojí. A to nemyslím jako vůbec nějak zle, ale je to prostě pro mě důležité, aby když se s tím člověkem potkám nebo s ním trávím ten čas, ať už já sama nebo i s rodinou, tak aby to byl někdo, kdo mě vnitřně, jak to říct, vnitřně mi něco dá, je mi s ním dobře. Když určitě to znáš, když jdeš třeba s někým takový je prázdný kavíčko a jenom vlastně jako plkáte o kravinách a potom jdeš domů a máš vlastně pocit, že z tebe ten člověk nebo ta situace jako vysála tu energii a vlastně ti to nic nedalo zpátky a byla to vlastně ztráta času. Tak na tohle já už jsem teď velmi opatrná a vlastně háklivá. A opravdu jako pečlivě si vybírám, a je to pro mě důležité nechodit ven s někým jenom z takové té zdvořilosti nebo slušnosti, že jsme se tamhle někdy potkali, tak takové to zajdeme spolu na kávu, tak tohle já už nemám. A opravdu si vybírám kým se obklopuju, s kým trávím čas, ale i ono to má vlastně dopad i na holky, protože ono se samozřejmě říká, že top pět lidí, se kterými trávíš nejvíc času, tak nejvíc utváří tvůj život. A ono to podle mě platí ještě víc u těch dětí. Když ty děti vidí, s kým ty trávíš čas a jaký nechceš úplně chování, ale možná jaký životní hodnot, jaký slovník, jaký chování akceptuješ u toho druhého člověka, tak i pro ty děti je vlastně ta ukázka toho, co je správně a je to taky takový, jako trošku kompas a ukázání té cesty tím jejich životem. Takže pro mě nejen pro mě, ale vlastně i pro moji rodinu cítím, že je pro mě strašně důležitý si pečlivě opravdu vybírat ty lidi. Chci kolem sebe lidi, který mám ráda, chápeme se navzájem, rozumíme si, podporujeme se a i když se někdy nevidíme týdny, protože samozřejmě realita života je taková, jaká je, ale vždycky, když se vidíme, tak mám pocit, kdyby neupynnul žádný čas, máme si co říct, a navzájem jsme ten svůj kap naplnili. Kdybych to měla shrnout, tak já opravdu věřím tomu, že kvalitně prožitý život není náhoda a je to přímý důsledek standardu, který si nastavíš. Myslím si, že je to i o těch hranicích, který pomyslně nakreslíš kolem svýho mentálního zdraví, energie a času. Je to o tom, jak se chováš sama k sobě a jak necháš okolí, aby se chovalo k tobě. Čem říkáš ano, a čemu říkáš ne. No, a jako vždycky: úkol pro tebe na závěr. Zkusit dneska sednout a napsat si, jakých je pět standardů, podle kterých chceš žít. Ne sny, ne cíle, ale standardy. Proto cíle jsou něco, čeho chceš dosáhnout, ale standardy jsou způsob, jakým žiješ každý den. Děkuji, že jposlouchal dnešní epoduite. Pokud ti dnešní epizoda něco dala, budu ráda, když ji nasdílíš a začneš sledovat náš podcast. A pokud máš otázku nebo téma, které bych měla obsáhnout, napišme v námém Instagramu. Budu se na tebe těšit u další epizody a nezapomeň, we don't do average.