Lenka Králová: Jak jsem začala měnit svět

🌴🥂 Podcast V Tranzu točím už skoro 6 let. Za tu dobu přesáhl v celkové sledovanosti 5 miliónů přehrání. 

Je to podcast, který mění lidem životy. Dostávám zprávy od lidí, tápajících ve své identitě, že jim to pomohlo se zorientovat. Lidé z běžné populace píšou, že jim to úplně změnilo pohled na trans lidi. Rodiče trans dětí zase přicházejí s tím, že jim to pomohlo pochopit své dítě a zlepšilo fungování v rodině. Dostala jsem i několik zpráv, kdy mi lidé napsali, že je sledování V Tranzu odradilo od toho si vzít život, což je pro mě ocenění nejvyšší. 

Tento speciální díl je poděkováním pro všechny, kdo se pravidelně dívají a dám vám v něm možnost nahlédnout  pod pokličku a do zákulisí. A také mám pro vás jednu velkou novinku! 

‼️ Podcast V Tranzu nemůže vznikat bez vaší podpory. Prosím zvažte měsíční příspěvek ve výši 4 EUR (cca 100 Kč) na Herohero. Příspěvek je dobrovolný. Všechna videa V Tranzu jsou v celé délce k dispozici zdarma na YouTube. Lidé, kteří se rozhodnou o podporu na Herohero budou ale mít jako poděkování všechna videa už o týden dříve.

https://herohero.co/lenkakralova

❤️ Vám všem, kdo V Tranzu už podporujete jsem nesmírně vděčná a váší podpory si moc vážím.

Lenky Instagram:

https://www.instagram.com/lenkakralova81/

Lenky Facebook:

https://www.facebook.com/lenka.kralova.vtranzu

Lenka na X:

https://twitter.com/vtranzu

TLK - talk show Lenky Králové:

https://www.youtube.com/c/TLKtalkshowLenkyKrálové

Sledujte V Tranzu na Facebooku:

https://www.facebook.com/vtranzu

Lenky hudební tvorba:

https://youtube.com/playlist?list=PLYOEYBuJBBVidbOjCJwbJef-0SXEaG2HJ

V Tranzu // transgender talkshow

Každý trans příběh je jedinečnou, nesmírně bohatou, trnitou i krásnou zkušeností - cestou k sobě. Cestou, která odkrývá pravdu jak u nás samých, tak i v okolí, ve kterém žijeme. S našimi hosty si budeme povídat o přijetí i nepřijetí, o boji i poddání se, o strastech i radostech, o lásce i nenávisti - prostě o všem možném, s čím se my, trans lidé, v našich neobvyklých životech potýkáme. Co nás na životě v naší zemi těší a co nás štve? Co bychom rádi změnili? Zavedu vás do světa, kde být trans není pastí, ale příležitostí.

#transgender #trans #vtranzu

Transcript

SPEAKER_00 0:00

Tak přátelé, já vás vítám u dalšího dílu v tranzu. Tentokrát v dílu bez hosta, jak vidíte, dneska to bude takový speciální díl. Já bych vám tady dneska dala takový náhled do zákulisí o tom, jak v tranzu a trok můj druhý podcast vzniká. A ještě předtím mám ale pro vás jedno velmi důležité oznámení. Takže si dneska tuknu s váma: s hostem nebo s hostkou. Takže na zdraví. Děkuji, že se díváte. Tak a můžeme přejít rovnou na to oznámení. Já tady ten podcast tranzu dělám už skoro 6 let. Do toho jsem ještě začala dělat druhý podcast, který se jmenk Tolenky Králové, je to úplně to samý, jsou takhle tyhle dvě křesílka. Povídáme si u toho, ale v tranzu je o trans věcech. Tam většinou se bavím s trans lidmi o jejich životě, nebo s rodičema transdětí, nebo s nějakýma odborníkama na to téma. A v tom druhém podcastu v trku jako tolk show Lenky Králové, tak tam si zvu hosty různý, a bavím se tam s nima o věcech mě nějak baví nebo zajímají. Takže jenom předesílám na začátek pro ty z vás, co to nevědí, že mám vlastně ty podcasty dva v tranzu a tk. A dělám to jako opravdu dlouho. Daří se mi celých těch 6 let, až na nějaký výjimky, kdy jsem si musela dát nějakou kratší pauzičku, tak produkovat jedno video týdně, dávat každý týden video buď na ten tk anebzu. Mnoho let jsem to dělala u práce. Normálně jsem chodila na full time do práce. Pracovala jsem jako programátorka, jako vývojářka. A u toho jsem prostě točila podcasty. K dnešnímu dni v tranzu má něco přes pět milionů zhlédnutí všechny ty videa dohromady, když by se to spočítalo, což mi přijde úplně neuvěřitelný, je to obrovský dosah. A je to vlastně podcast, který mění svět a který mění lidem životy. Já už jsem dostala strašnou spoustu těch zpráv od lidí, co na to koukají. Jsou to zprávy jednak od lidí, který nějak řeší svoji dendrovou identitu. Píšou mi, že jim to moc pomohlo se v tom nějak zorientovat, že dostali nový informace, dostávám spoustu zpráv i od rodičů lidí nebo dětí, kteří si něčím takovým procházejí, že jim to pomohlo pochopit svoje dítě, že jim to pomohlo urovnat třeba vztahy v rodině. Dostávám spoustu zpráv od lidí, kteří jsou úplně zběžné populace, že měli o trans lidech nějaký úplně zkreslený představy, jakože jsme prostě nějaký uchyláci, že jsme nějaký divnolidi a že tady díky tomu pochopili, že jsme prostě lidi jako všichni ostatní. Několikrát jsem dostala i zprávy od lidí, že sledování v tranzu jim zabránilo v tom si vzít život. Což je teda pro mě pochvala úplně ze všech největší to, že uvědomu si tím tu obrovskou zodpovědnost. Nicméně, přišla jsem na to, že to není takhle dlouhodobě udržitelný. Já jsem to v tranzu dělala prostě při práci, v podstatě jsem neměla žádný volný čas. Do toho jsem ještě dělala aktivismus různý, vlastně třeba 80% svůj dovolený jsem si vyplácala na nějaký hození, na konference a do parlamentu a do senátu a pak jsem už byla úplně vyšavená. Takže na podzim loňského roku jsem dala v práci výpověď. Teď jsem si dávala takový čas, jenom jako odpočinek, žila jsem v podstatě z úspor. A přemýšlela jsem, co dál, jak to dál budu dělat. A vlastně hrozně ráda bych, aby to, co dělám, tady ty rozhovory, ty podcasty, aby mě to vlastně nějak uživilo. Já samozřejmě dostávám od YouTube nějaký peníze z reklamy, ale ta sledovanost by musela být mnohonásobná, aby to stačilo na uživění, což se samozřejmě může v budoucnosti stát, ale teď to tak prostě je, že to nestačí. A měla jsem ale obrovský blok v tom, že dávat tranzu někam za pival, prostě aby byla třeba první půl hodina veřejně na YouTube a zbytek rozhovoru, aby byl už za peníze někde prostě za nějakou platební bránu. Vím, že to takhle většina lidí, co točí podcasty dělají, a že to je cesta k úspěchu, že pokud člověk má jako záměr se tím podcastem nějak uživit, tak je to prostě ta nejjednodušší cesta to dělat takhle. Ale já jsem si potom uvědomila, že v tranzum není prostě klasický komerční podcast a ten tlk také ne. Tam jsou taky velmi specifické témata, které nejsou úplně mainstreamový. U toho tlku třeba je obrovský rozdíl ve sledovanosti, když tam přijde nějaká celebrita, jakože tam byl třeba Honza Sina. Ale když tam přijde někdo, kdo úplně není celebritá, ale má taky nějaký důležitý téma, tak ta sledovanost je nižší. A kdybych ten podcast, i ten tlk měla začít dělat s nějakou komercí v hlavě, tak to znamená, že si tam budu muset zvát jenom samý hodně slavný lidi, a vlastně nebude možnost se zaměřovat i na takový ty menšinový témata, které jsou taky strašně důležitý. Měla jsem v tom takový blog, že tím, jak to v tranzu i ten tlk nějak mění ten svět a pomáhá opravdu lidem, že je důležitý, aby se dostal k co nejvíc lidem, a jednak, že můžou být třeba i lidi, kteří by měli nějak problémční, že aby tam prostě byla nějaká ta dostupnost. Nicméně, po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, a teď vám to tady oznamuju, že si založím Hero Hero, najdete mě tam pod jménem Lenka Králová. Ale to moje Hero Hero bude vlastně na nějaký dobrovolnický bázi. Já vás vlastně teďh strašně moc prosím, abyste se na to Hero Hero šli podívat. Já tam teď a ještě pak v průběhu toho videa tady dám nějaký QR-kód a odkaz, a dole v popisku bude odkaz. A stanovila jsem tam teď tu cenu na 4 eura, tam se to dělá v eurech, což je přibližně 100 koruna. A je to takový dobrovolný příspěvek na to, aby to v tranzu tady zůstalo udržitelný. Nicméně, uvažovala jsem o tom, že aby ti z vás, kdo se rozhodnou podpořit tou 100 Kč měsíčně v tranzu, tak abyste za to alespoň něco dostali, když teda nechci mít žádný placený kontent, tak jsem se rozhodla to udělat tak, že na tom hero hiro bude vždycky ten rozhovor v tranzu anebo tenk, tolk Šouenky králové o týden dřív. Takže ti z vás, co se rozhodnou mě podpořit tou 100 Kč měsíčně, tak jako poděkování se budete moct na ten rozhovor kouknout dřív. A po týdnu, ten rozhovor dám normálně v plné délce na YouTube. A tam si už budou moc pustit všichni prostě tak jako doteď. Přidala jsem k tomu ještě další věc, že jsem se rozhodla, že ještě týden poté ty rozhovory budu dávat i na Spotify a na Apple Podcasts. Pro ty z vás, co jim třeba nějak ten YouTube nevyhovuje a pouštíte si to do sluchátek a nemáte ten YouTube nějak prostě předplacený, tak bude i ta varianta si to prostě poslechnout normálně na Spotify. Takže novich to tady nějak zkonsolidovala, v tranzu bude pokračovat pořád stejně, budu se snažit vydávat jedno video týdně, ať už to bude rozhovor v tranzu nebo ten rozhovor v tom tlku, nebo případně teď občas i točím jenom takový povídací videa, kde vysvětluju nějaký téma. Takže to bude probíhat jednou týdně. Bude to normálně zdarma na YouTube, ale vás, co se na můj pořád koukáte pravidelně a baví vás to, tak vás moc prosím, jestli byste mohli jít na to Hero Hiro a předplatit si tam tu stovku měsíčně. A jako poděkování budete mít ty videa a ty rozhovory o týden dřív. Takže to je to moje velké oznámení dneska. Tak, abyste věděli, že opravdu nekecám, tak když si teď, tady dáte pauzičku a přejdete na to Hero Hero, zaplatíte si tam tu stovku. Tak už teď je tam novej rozhovor v tranzu, který na YouTube bude až za týden. Takže abyste věděli, že nekecám, tak tam můžete hned více podívat. A pak si tak můžete doposlechnout tady to, kde budovídat o tom, jak v tranzu vzniká, jakou má historii a trošku vás nechám nahlídnout do zákulisí. Tak šupná hírou jinou. Tak a než se teď pustíme do toho vyprávění o tom, jak v tranzu vzniká a jakou má historii. Tak mám pro vás ještě jedno oznámení. V brzké době, nevím, tak v horizontu třeba měsíce až dvou, chystám ještě jeden podcast, který budu dělat společně s Adamem Šimkem, což je transmuž a terapeut. Mohli jste ho tady taky v tom křesle vidět. A chystám ještě jeden podcast společně, takže na to se můžete taky těšit, bude toho kontentu ještě víc. Tak, oznámení máme se sebou. A teď se tedy můžeme pustit do té historie v tranzu. Já kromě toho ještě vám tady i řeknu nějaký technický detaily, jak to točím občas se na to lidi ptají. Lidi třeba chtějí dělat nějaký podcasty, tak jenom řeknu tady trošku toho svýho know-how, na co jsem přišla, co funguje, co nefunguje, na co si dávat pozor a tak. Úplně původně jsem to nedělala sama. Vlastně úplně původně jsem měla parťelka, dělali jsme v tranzu ve dvou. Já si myslím, že můžu říct jeho jméno, když neřeknu jeho přijmení, ať to není takový, že budu říkat jenom Parťák, prostě jmenuje se Honza. Je to tak strašně běžný český jméno, že si myslím, že tím vůbec jeho identitu nepropálím. No a ten nápad vzniknul v době covidu. Tehdy ještě jsem do té transice šla nějak těsně před covidem. Když ten covid se nastartoval, tak já jsem byla na těch hormonech, nevím, asi čtyři měsíce nebo pět měsíců nebo tak nějak. A už jsem se seznámila s lidmi okolo transparentu s Viktorem Hojanem a s další takově partičkou, která se kolem toho spolku transparent motala. No, a když prostě přišel ten COVID, tak já jsem se přestěhovala na chatu. A tam jsem několik měsíců prostě žila v izolaci, prostě jenom v přírodě, mezi strnkama a zajíčkama. No, a tady s tou partičkou okolo toho transparentů jsme si často volali. Prostě tehdy byly ty video hovory, že je v podstatě jediný sociální vyžití. No, a Honza byl jeden prostě tady z těch lidí, kteří se motali kolem toho transparentu. A rozuměli jsme si, on byl tedy mladší o generaci, nějak táhlo na 40 a je mu bylo kolem 20. A rozuměli jsme si, měli jsme podobný pohled na svět a tak. A někdy během těchto telefonátů, toho covidu vznikl nápad, že by jsme mohli zkusit točit nějaký takový vysvětlující videa, nějaký třeba rozhovory s odborníkama. Vlastně jako takový bonus, jako by řekněme, pro ten transparent nějak, nebo prostě, aby jako to nějak podpořilo tu osvětu o translidech. Myslím si, že asi v té době jsme si to nějak dostatečně nevyjasnili, co kdo máme jako za nějaký ambice, což se potom ukázalo trošku později. Ten Honza si zřejmě, nebo já si to dneska tak jako vysvětluju, si zřejmě myslel, že to budeme točit jenom tak jako pro partičku kámošů a že ty videa budou mít nějakou sledovanost v řádech možná desítek, možná když to bude jeho úspěšný, tak stověk zobrazení, že to bude jenom taková volnočasová aktivita jenom prostě pro pár známých. Tak vlastně neměl on s tím vlastně žádnou extra ambici. Ale já jsem s tím vlastý ambice měla, protože mi přijde dobrý, když už člověk do něčeho věnuje to úsilí a tu energii, tak ať to prostě má nějaký dopad. Tehdy v té době toho covidu a vlastně i v době mýho kamingou jsem pracovala ve firmě Ticket Stream, která vlastně prodává vstupenky na kulturní akce. Já jsem tam vyvíjela frontend, vyvíjela jsem tam e-shop vlastně na prodej lístku, který si myslím, že tam dodnes funguje. Takže pokud si ještě dneska kupujete lístky přes Ticket Stream na něco a jdete tam do té platební brány, nebo tam vybíráte ty sedačky v tom divadle, že si tam prostě zazumujete v nějakým divadelním sále a teď si vyberete, který ty místa chcete a pak to hodíte do košíku a pak někam jdete, tak to sem tam celý vytvářela tehdy. A pod ten tiket stream, tak v rámci jedné firmy spadal i portál informuji.cz o kultuře a vlastně v těch kancelářích, které tehdy jsme tam měli, tak šéf tam zřídil profesionální podcastový studio. Právě proto informují. Tam budou točit rozhovory o kultuře a tak. A pak přišel ten COVID, takže všechny ty plány šly tak nějak. Všechno to šlo tak jako z tuha, a to podcastový studio tam vlastně leželo ladem a nemělo moc jako využití. Takže když už se trošku uvolnil ten lockdown, já jsem se vrátila zpátky z té chaty do civilizace, tak jsem se domluvila se šéfem, že si to studio můžu půčovat, když bude potřeba. No a takže jsme tam zkusili natočit jako pilotní díl s tím Honzou. My jsme tehdy vůbec, jako nás ani v duchu nenapadlo, že by to mohly být rozhovory s translidmi. My jsme si tehdy jako na YouTube bylo pár trans lidí, dělali svoje nějaké YouTube, někteří z toho YouTube už zmizeli, některý tam pořád svůj bylo jich tak na prstech jedný ruky. A jako vlastně z naší zkušenosti okolo jsme měli pocit, že trans lidi jsou stydliví, že se chtěli skrývat, že nikdo jako svoje příběhy nebude chtít sdílet prostě nějak veřejně. A nás to vlastně nenapadlo jako možnost, že by to něčem mohlo být nějak dobrý. Celý ten původní záměr v tranzu byl, že si tam budeme zvát různý odborníky a budeme se bavit o těch tématech, ve smyslu, jako si tam pozveme třeba nějakého sexuologa nebo sexuološku. A úplně první díl byl s režisérem Kateřem Turečkem, který tehdy ještě osoby ani nevěděl, že je trans, takže ještě používal ženský rod a ženský jméno. A natočil tehdy dokumentární film o trans klukovi, který se jmenoval myslím, že proč se cítím jako kluk nebo tak nějak. Pokud jsem se teď spletla, tak to dám do titulku. Takže to byl náš úplně první host, byl Kateř Turček. Já jsem v tom díle byla neskutečně nervózní. Ty díly už na YouTube nejsou. Já vám pak za chvilku vysvětlím, proč tam nejsou, jak se to stalo. Ale teď jsem si jako namádkově ten díl pustila. Já jsem tam neskučně nervózní. Jakože fakt strašnou trému se měla, bylo to úplně příšerný. Nicméně, ten rozhovor jsme nějak natočili, vydali. Já jsem už v tom prvním rozhovoru použila takovou tu svoji hlášku, že dejte subscribe a zvoneček, protože je jenom blbeček dá subscribe a nedá zvoneček. To jsem vymyslela tuhle průpovídku hned na ten první díl. Ne v tom první díle se objevila. Tam teď dám jenom ukázku. Honzu tam nějak prostě za zmizíku, ať není vidět, takže se teď koukněte na to. Pro mě to teda úplná totální na rozdíl od Honzi premiéra, dneska moderátorská. A dělala jsem to krásně. Už jsem se v druhé polovině přestala být nervózní, přestala jsem se plotit, takže boží, moc jsem si to užila ve finále. A jestli se vám to líbilo, tak dávejte subscribe, dejte zvoneček. Protože jenom Bupeček dá subscribe a nedá zvoneček. No ale tak je to pravda ne? A těšíme se na vás příště. Mějte se krásně. Ahoj. Ahoj. A teď si to nejelo, tak máme. Jenom tak prostě, abyste viděli, jaký to mělo vibe, jak jsem tehdy vypadala po tom půl roce na hormonech. Ten název tranzu jsem vymyslela já teda. A co se týče třeba loga, tak to jsem vlastně taky vymyslela já, byť jsme to dělali s Honzou nějaký kavárně, že jsem tam kreslila na iPadu nějaký návrhy, a tak on do toho trošku nějak něco mluvil. Ale vlastně to logo a ten název jsem teda vymyslela já. Ještě bych možná tady podotkl, že kromě toho logo vlastně i ten džingl v tom tu znělku v tranzu, kterou to vždycky začíná, tak to jsem taky složila a to vzniklo tak, že jsem si prostě zapla klávesky a na kláveskách jsem si zkoušela různý takovýhle jenom pár sekundový džingly jako improvizovat a nahrála jsem jich třeba 50. A pak jsem z toho vybrala ten jeden nejpovedenější a od té chvíli tam je prostě jako takový úplný minimalismus. V červnu 2020 jsme ten první díl vydali. No a potom jsme natočili pár ještě dalších takhle rozhovorů. Byl tam třeba herec Daniel Krejčík, protože hrál vlastně hlavní roli v inscenaci Dánská dívka, v divadle na Fidlovačce, takže vlastně jako herec který hrál trans roli. Měli jsme tam třeba poslance Ondřeje Profanta, tehdejšího od Pirátu, který dával nějaký návrh zákona, návrh směny zákona, aby se zrušily povinné kastrace, už před mnoha a mnoha lety. A potom jsme přešli na to, že kromě těch rozhovorů začneme dělat ještě jeden formát, který se jmenoval úskalý tranzice. To znamená, tam jsme jenom sedli dva a povídali jsme si prostě na různý téma. Jedno téma bylo třeba coming out, jedno téma bylo třeba oblečení, jedno téma bylo třeba hormony. Prostě jsme si tam takhle spolu povídali. Tyhle díly už na tom YouTube taky nejsou. Všechno Sonzou už tam není. Já jsem pak tuhle sérii zkusila ještě jednou natočit s Jadeem, s jiným transclukem, takže tu druhou sérii už vidět můžete. A teď vlastně to, co budu točit s tím Adamem Šimkem, jak jsem tady zmiňovala ještě ten jeden podcast, tak to bude takový něco podobného. Budou to takový jakože úskalý transice, ale budou víc odborně a víc prostě dohloubky. No, ty úskalý transice s Honzou, ty měli teda úspěch, to bylo vtipný, to lidi bavilo, my jsme měli spolu takovou docela dobrou dynamiku. Potom se stalo vlastně, že já jsem natočila první transpříběh. A něž bych věděla, že ještě točím transpříběhy. Povedlo se nám tam pozvat do křesla Luci Brichtovou, transherečku, a ona byla ukrauze, takže to bylo tak fýž, že já jsem si řekla: tak když byla ukrauze, tak to ona se nebude stydět, prostě přijít k nám na rozhovoru. Děláme rozhovor tady s herečkou. A ona vlastně byla první trans člověk v tu chvíli vyautovaný, kdo prostě v tom tranzu byl. A tam se stalo to, že Honza se na to natáčení nedostavil, protože něco já nevím, jestli nějaký kamarád jeho kamaráda měl covit a on se bá jenom toho kontaktu. Něco tam prostě bylo takovýho. Že se omluvil. A já jsem se tedy rozhodla, že ten. Rozhovor s tou lucí Brichtovou natočím sama. Takže takhle vzniknul úplně první transpříběh, kdy jsem tomu ještě neříkala transpříbě. Vzhledem k tomu, že tam v tom díle není ten Honza, tak ten díl dodnes v transuje. Já teď dávám nad palmu odkaz a do popisu videa, protože to je naprosto unikátní díl v tom, že to je jediný díl, který se dochoval, který v tom původním studiu v tom Ticket Streamu. Ještě na červených křeslech, úplně v jiném setingu, tak si to můžete pustit, jak to tehdy vypadalo. No, a pak se začali měnit věci, protože už by ten COVID trošku polevoval, a najednou to podcastové studio začalo být vytíženější a vytíženější, najednou v něm začal točit třeba Leo Šmarš a takovéhle lidi. Takže ono začalo být hodně složitý najít ten termín. A když jsme to tedy ještě v tu chvíli dělali s tím Honzou dohromady, tak to máte jako mě, Honzu, toho hosta a ještě to studio, musí jako čtyři kalendáře si prostě sednout do jednoho termínu. A začalo se zjišťovat, že to je úplně nerealizovatelné. Takže já jsem začala přemýšlet, protože tam už nějakou sledovanost jsme začali sbírat, ale byla jako v řádu stovek možná ty úspěšnější videa měli třeba 1000, 2000 jako zhlídnutí potřeba měsíci. Což je dneska to je třeba některé moje videa, tohle mají třeba za půl hodiny nebo za hodinu. Takovle sledovanost, co dřív tam se sbíralo týdny. No, ale začala jsem právě přemýšlet, protože mě to najednou začalo hrozně bavit před tou kamerou, začalo mě bavit dělat rozhovory, postupně jsem si tu trému obrousila, tak jsem začala mít chuť to prostě začít nějak dělat a rozhodla jsem se, že si musím nějak vymyslet, jak si to studio udělám doma. Ještě možná jenom taková vzuvka, což mi přijde zajímavý, že já jsem nikdy předtím v životě neměla žádnou ambici stát před kamerou. Já třeba jako v tom bývalém životě jsem měla jeden čas takovou ambici, že budu prostě scénárista na komiku. Pak jsem měla ambici, že budu třeba hudební skladatel, hodně jsem se věnovala hudbě, ale nikdy mě nenapadlo, že budu dělat rozhovory, že budu točit podcasty, že budu vystupovat před kamerou. To vlastně vzniklo takhle úplně náhodně během těch telefonátů za toho covidu s tím Honzou. A pak jako ta náhoda, že zrovna se to nemuselo nějak moc řešit, že tam bylo to podcastový studio v máci, že už hotový a tak. Že tam byly takové náhody a jsem to začala dělat a zjistila jsem, že mě to vlastně jako hrozně naplňuje. No tak a teď aby se dostala zpátky k tomu, že jsem se rozhodla to studio si udělat doma. No a korát, že jsem narážela na problém, že nemám moc velký byt. Já vlastně po tom kamingu, když se mi rozpadla rodina, tak já jsem se přestěhovala zpátky do bytu, kde jsem vyrůstala. Což je ve Všovicích kousek od kubánského náměstí a je to byt prostě dva plus jedna, není prostě velký. A tehdy jsem tady bydlela sama, a občas se synemě takovou střídavku, že vždycky u mě třeba byl na víkend nebo tak. A přemýšlela jsem, jak to vyřešit. Z toho streamu jsem věděla, že se mi líbil ten koncept těch přesílek. Tam byly tedy červený, s tou barvou jsem úplně spokojená nebyla, tak myslím, že byly s ikky, ale potřebovala jsem to nějak vymyslet. Zároveň jsem potřebovala nějakou trochu akustickou izolaci. Protože když máte ty volné zdi, tak tam je slyšet trošku ta ozvěna, ten dozvuk a není to prostě úplně super. To bylo super v tom podcastovém studiu, kde byly ty akustické různý panely, a tak tam to bylo jako ošefovaný. Tak jsem vymyslela, že vlastně takový nejjednoduší způsob je koberec a závěr. Koberec zrovna kolegyně v práci se zbavovala svého starého koberce. Já jsem u ní byla párkrát na návštěvě, takže jsem věděla, jak ten koberec vypadá. Líbil se mi, takže to je nějaký Ikiátský koberec, který jsem koupila z druhé ruky od kolegyně Kárky, kterou tímto zdravím. A takže to je prostě ten koberec, na který tady koukáte, k tomu jsem takhle přišla a vlastně přišel mi zajímavý, vizuálně. A ten závěs, nevím, jsem prostě objednala někde z internetu, ale já jsem vlastně neměla moc místo, kde bych to doma mohla mít. Takže začátek točení v tranzu doma, to bylo fakt utrpení. Proto já jsem před každým dílem musela tady v tom pokoji postavit takovou konstrukci kovou, na ní dát ten závěr, potom připravit ty světla a přestěhovat veškerý nábytek, kromě postele, tady byla prostě vrhu postel, to byla místnost, ve kterých jsem zároveň spala. A zároveň ty křesla nemohly být tam, kde jsou, protože by se nedalo chodit a tak. Takže já jsem před každým natáčením tady postavila kovovou konstrukci, na tu jsem musela pověstit ten závěs a pak jsem musela přestěhovat jako veškerý nábytek v tomhitě, zapnouty světla, natočit něco a pak to zase celý složit dohromady. Myslím si, že jsem si to jednou stupovala. Že mi to standardně zabralo kolem půl hodiny to celý přeskládat. A pak zase půl hodiny to celý vrátit zpátky. A takhle jsem to dělala docela dlouho. Tady ještě ze setrvačnosti jsme s tím Honzou točili tyskalé tranzice, ale už tady není moc místo na nějaké další křeslo, takže už jsme netočili ty rozhovory spolu. A tehdy nějak, když už jsem měla to studio doma zařízený, tak jsem dostala takový ten heureka moment, že bych mohla zkusit zvát lidi jako jiný trans lidi, kterých už jsem v tu chvíli znala hodně a mohli by jsme točit ty transpříběhy, což je vlastně ta hlavní část tranzu. A ten můj záměr od začátku byl to pojmout úplně jinak než ty český média a vlastně vždycky v první půlce toho rozhovoru se bavit o životě, o tom, co ty lidi dělají, jaký mají koníčky, ukázat jako lidi a potom teprve se začít bavit o jejich cestě k té tranzici. Jako úplně první díl vznikl, takže byl ten díl s tou lucí Brichtovou na těch červených křeslech, to ještě nebyly vlastně ofiko ty transpříběhy, byť to byl první transpříběh, ale pak ten první opravdu ofiko transpříběh byl s Dorotou Frankovou, fotografkou a mojí vlastně v té transkomunitě bych řekla, mojí nejlepší kamarádkou. Takže to nebylo až tak složitý, aby na to kývla. Ona je úspěšná fotografka. Nedávno jí vyšly fotky ve vou a učí se v Plzni na sudnárce u libuši Arcověkové. Takže myslím si, že o dorodce ještě hodně uslyšíte. Nicméně v tom rozhovoru ona tehdy používala jméno Ana. Ona se pak přejmenovala na Dorotu. Teď jsem nějak zapomněla ten důvod, proč to tak bylo. Takže ten rozhovor normálně v tranzu pořád je. Dám ho zase na palmu a do popisu videa. Akorát teda tam Dodka vystupuje pod jménem Ana Franková a to byl vlastně ten úplně první transpříběh. Co bylo ještě zajímavý, že v té době jsem neměla palmu. Já už jsem věděla, že tu palmu, jako chci, ale nějak myslím si, že byla objednaná, byla nějak na cestě nebo něco. Takže to byl ještě díl bez palmy, což na něm zajímavý. No, a já jsem to ještě trošku předběhla, protože vlastně tam ještě bylo to, že já jsem to vymýšlela, jak to vlastně bude vypadat, to studio. Takže já jsem si nebyla jistá, jaký ty křesla a tak. A já jsem si v nějakém grafickém programu prostě vyfotila jsem si ten koberec a pak jsem si z různých jišopů zkoušela různý křesla a různé závěsy a různé barvy a prostě hledala jsem tu kombinaci. Takže to bylo jako, to jsem takhle do detailu promýšlela, jak to prostě udělám. A nakonec jsem tedy dospěla tady k té kombinaci, že to je prostě šedivý závěr, tyhle světlezelený z křesilka a tenhle koberec. Pak jsem tedy si dopořídila k tomu ještě tu palmu a ten květináč. Ale po každý jsem to musela sklidit, strolovat zase. Musela jsem rolovat ten závěr na takou roli, aby se prostě nezmuchlal. Ten závěs byl tam na tři kusy. Byl to ještě takový lacenější závěr, nevypadal tak dobře, ale prostě, aspoň akusticky to oddělil. A bylo to prostě strašné utrpení. To po každý to studio postavit a zase prostě zbourat a složit a někam prostě dá - to bylo fakt hrozný. No, potom se stalo, že přišel miloš Zeman s tím výrok, že jsou mu transli opravdu odporní já jsem tehdy napsala nějaký spoust o tom. A v tom poustu byla nějaká jedna věta, která toho Honzu nějak hrozně rozčílila, že se s tím nechce vůbec nějakovat nebo něco. A vlastně už začínaly takový problémy dřív, protože třeba ten Honza jako nadával, že vlastně jak mile to začalo mít tu sledovanost trošku vyšší a to se fakt bavíme, že ty nejúspěšnější díly v toho v tranzu v té chvíli měly třeba tři tisíce zhlédnutí nebo čtyři. Tak začal dávat najevo, že mu ta publicita začíná vadit, že vlastně s tím nějaký není spokojený nebo já nevím, že radši by byl anonymní inknito. No, a pak jsem napsala tenhle spoust o tom Zemanovi, který byl virální a tam Honzo naštval nějaká jedna věta, protože si to vzal osobně já jsem mluvil velmi obecně, já jsem si tam vzala nějaký modelový příběh, který jsem znala. A on si to nějak vzal na sebe, ale přitom to vůbec s ním nemělo nic společného prostě nějak vůbec nepokopil. My jsme se nějak strašně pohádali. A on zase vymínil, že chce ty všechny videá, ve kterých vystupuje, smazat a že z toho chce úplně věcouvat. Já jsem v tu chvíli z toho byla úplně zdrcená, protože pro mě to znamenalo opravdu desítky hodin mojí práce, možná stovky. Já už jako to ani nemám spočítaný. V tu chvíli těch videí na tom YouTube bylo třeba kolem 20. Nebylo jich tam moc, ale jako 20 videí je stejně docela hodně. A té práce jsem tam měla opravdu hodně. Proto jsem na tom vlastně dělala všechno. Honza vlastně domlouval toho hosta, že dělal takový to na začátku, že s tím domluvil ten termín a pak se dostávil na natáčení, dělali jsme ten rozhovor. Případně jsme dělali ten rozhovor jenom spolu my dva, když to byly ty úskalý tranzice, a já jsem to potom jako musela zestřihat, upravit, upravit tam barvy. Tehdy jsem ještě zvuk natáčela, zvlášť to prostě spojit, musela jsem to prostě vyexportovat, potom jsem dělala ty náhledové obrázky, potom jsem k tomu psala ty texty, ty doprovodný popisek toho videa, texty na nějaký sociální sítě. A Honza vlastně s tím měla úplně minimum práce. On se vždycky nastavil na natáčení, tam si to odbil a šel, a já jsem s tím měla všechno tu práci okolo. Takže já jsem to v tu chvíli vnímala jako fakt zradu, že spláknul do záchoda desítky, stovky hodin mojí práce bez náhrady, a že byl prostě dospělý člověk, který věděl, co dělá do čeho jde, a že splutočí podcast a že asi bude zřejmě jako vidět. Nicméně, je to takový vzorec, který jsem pozorovala u víc transmužů, že on jak jim pak ten testosteron dobře zabere, tak oni potom mnozí z nich, neříkám, že všichni, ale je to docela častý. Oni pak začnou mít takovou potřebu se vlastně schovat a být inkognitu, když si to můžou dovolit a mají ten úplně 10% pásink. Tehdy to pro mě byla opravdu rána, protože z toho všeho, co jsme natočili v tom tranzu, tak vlastně zbyl ten jeden jediný díl s tou lucí brichtovou. To bylo vlastně jako jediné, co zůstalo tady potom bombardování, jako takový relikt. Ale jako dnešní optiku je to úplně směšný, protože když se podívám na tu sledovanost, tak vlastně teprve potom Honzově odchodu to najednou raketově vylítlo. Najednou to v tranzu, když jsem teprve začala dělat úplně sama, tak začalo být opravdu úspěšný teprve potom. Takže to bylo takový. Dneska už se na to koukám s úměvem. S tím Honzou jsme se potom několik let vůbec nebavili, úplně jsme se prostě odstřihli ze života, ale mezi tím už jsme se asi dvakrát nebo třikrát někde potkali na nějaký akci a normálně jsme se bavili. A jako myslím si, že už to je za náma. Stará křivda už prostě už ji čas zahojil. Když jsme se viděli posledně, jak jsme se zasmáli a prostě neměla jsem pocit, že by tam byla nějaká zlá krev teď mezi námi. Tak doufám, že to tak je. A když už jsem to točila doma, tak jsem to pak začala trošku rozšiřovat. Takže čas od času jsem natočila i díl, kde jenom sama o něčem mluvím. Tam byl třeba velmi úspěšný ten díl, proč nechci operaci, kde vlastně to bylo něco, co prostě v Česku je opravdu potřeba vysvětlovat. A pořád se najde dost lidí, kteří to prostě nechápou, že být trans a mít ten rodovej nestoulát nemusí nutně znamenat, že si nutně musíte nechat přešít genitál, protože můžete mít jako spoustu důvodů, proč to neudělat. Začala jsem taky točit rozhovory s rodičema a trans dětí, což jsem zjistila, že to je taky velmi důležitý, je to prostě taková terapie sdílením. A to jsou lidi, kteří, když se jim to dítě vyautuje s tím, co cítí, tak jsou většinou strašně zmatený a úplně se jim jako rozbějí svět na kousíčky. A zjistila jsem, že jim vlastně hrozně pomáhá, když si můžou vyslechnout někoho, kdo si tím prošel taky. Pak jsem si taky začala zvát odborníky, začala jsem si sem zvátiseologii, právníky, třeba prostě lidi, co mají k tomu tématu co říct. Po nějaké době jsem se potom rozhodla si tedy ještě založit ten druhý podcast, protože jsem zjistila, že v mém okolí je spousta zajímavých lidí, spousta lidí, který mají nějaký téma, o kterým je dobrý mluvit, který mají nějaký zajímavý příběh, ale už se to netýká toho transtématu. Není to prostě o tranzici nebo něco. Vzhledem tomu, že to v tranzu mělo docela hodně sledujících a tak, tak logicky, nebo jako asi by dávalo nějaký smysl to dávat pod jednu značku, ale já jsem se rozhodla to nemíchat tematicky. A prostě v tranzu bylo opravdu striktně jako o translidech, o transvěcech. A tak jsem založila ještě ten druhý podcast, který se jmenuje Tlk Tolk Šoulenky Králové, kde už tam ty hosti byly různý. Jsem tady zmínila, byl tam třeba Hereci Janciana nebo Farářka Martina Viktorie Kopecká. Ale byla tam třeba moje kamarádka, která cestovala do Tajska se svým autistickým synem a napsala o tom knihu a vyhrála cestopis roku. A takovýhle, je tam spousta různých zajímavých hostů a hostek. Já jsem se dlouho bránila tomu dávat ty moje podcasty na Spotify nebo prostě na ty podcastové aplikace, by si o to lidi hodně říkali. Začala jsem to dělat až plně nedávno, takže teďko s týdením, s požděním vždycky ty rozhovory nebo ty moje videa dávám i jako audio vlastně na Spotify a na Apple podcast. Kdybyste měli ještě nějakou podcastovou aplikaci, kam si myslíte, že by bylo dobré to dávat, tak mi to třeba napište do komentářů, ale já mám nějak pocit, že tyhle dvě platformy jsou tak nějak jako pokrývají asi většinu lidí. A ty důvody, proč jsem to nechtěla dávat těch důvodů jsem měla celou řadu. Myslím si, že teď tady je taková možná vhodná chvíle říct, proč jsem nechtěla dávat v tranzu jako na podcastové aplikace. První věc byla, že mřišlo důležité, vlastně, aby to bylo video. Přišlo mi, že když máte jenom audionáhrávku, že se ztratí nějaká část toho sdělení, že obrovský podíl v mezilidské komunikaci má neverbální komunikace a že vlastně tím, když to převedete do audia, tak on se úplně ztratí. Další důvod byl, že mi přišlo důležité, aby diváci vlastně viděli toho hosta. Že vlastně to, jak působí, jaký vibe zněj je, že vlastně i ten vizuální kontakt je strašně důležitý. Vlastně já jsem přišla na to, že ty lidi z té běžné populace začnou vnímat, trans lidi trošku jinak v okamžiku, kdy poznají někoho osobně. A já vlastně tady v tom tranzu těm lidem poskytuju ten zážitek přes tu obrazovku, že máte potom pocit, jako kdybyste potkali někoho osobně. A to jsem měla pocit, že by v tom audiu zmizelo. Další důvod byl, že jsem to trošku brala i jako nějakou svoji módní exhibici, že si tady občas beru nějaké outfítky zajímavý a tak, a že to je zase něco, co by se tím vytratilo. Další důvod byl, že v některých videích tam buď dávám odkazy, nebo tam třeba pouštím nějaké ukázky, nebo tam dávám nějaké fotky, což zase v tom audiu by se prostě ztratilo. A poslední takový důvod, ale pro mě taky důležitý bylo, že já jsem se necítila vlastně komfortně se svým hlasem. A měla jsem pocit, že když se lidi na mě budou mít ten hlas spojený s tím vizuálním věmem, že prostě na mě teď koukáte, že vám to nebude tak jako podezřelý, nebo že ten hlas nebude vám připadat tak jako maskulinně jako hluboký, jako když si to pustíte jenom v tom audiu, kde nebudete mít k tomu tu ženskou tvář. Takže to byla i taková moje vlastně disforie z mého hlasu, byl jeden z těch důvodů, proč jsem se dlouho zdráhala ty videa dávat na tyhle podcastové aplikace. Nicméně prostě rozhodla jsem se tohle změnit. Další takovím věc, kterou nedělám a kterou spousta těchto videastů dělá, je, že si všimněte, že mám vždycky záběr jenom prostě z jednoho místa. Prostě ta kamera je prostě na jednom místě. Ona říkám kamera, ale on je to ve skutečnosti telefon. Já vlastně od začátku v tranzu točím na mobilní telefon. Ty úplně první díly byly, myslím, že to byl iPhone 6 Pro, pak jsem v nějakou dobu přešla na iPhone 12 Pro a teď už zase asi nevím, jestli dva roky asi to točím na iPhone 15 Pro. Ale vždycky jsem to točila jenom na telefon. Což ty lidi dost udivuje, ale oni dneska ty telefony mají poměrně kvalitní ty objektivy, nebo tu kamerku. A ono vlastně záleží na osvětlení hlavně. Takže já mám tady dva takzvané softboxy. Prostě tady jsem si koupila profětla. A ty světla vlastně udělají to, že to vypadá prostě dobře. Plus tady mám ještě jedno takové žlutější světlo, který osvětluje tu palmu, aby prostě víc vynikla. Ale prostě důležitý je světlo a nemusíte mít nějakou extra zrcadlovku, vypadá to prostě úplně ok na ten telefon. Nicméně ten telefon je prostě jenom jeden, je prostě na jednom místě, je tamhle a ve spoustě podcastů máte, když tam prostě přijdete, tak máte záběry, máte prostě kolem vás. Jsou tři čtyři kamery a vlastně ty záběry se nějak střihají a je to takový profy. A já to záměně mám takhle a zase k tomu mám několik důvodů. A myslím si, že mi to přijde hodně zajímavý tady říct, protože je to něco, co si moc lidi neuvědomují. Já jsem vypozorovala, že vlastně. Co to dělají lidi, co mají nějaký filmové nebo televizní školy, tak právě mají potřebu těch různých záběrů. Čím si vlastně jednak komplikují tu práci, že potom to všechno musíte složitěji střihat, je s tím víc práce. Ale on se tím vytrácí ještě jeden aspekt. Já jsem na to přišla, když jsem se koukala na YouTube videa Postmoder, což je takový americký hudebník, je to kapelník prostě z Broadvieje bývalý, který začal dělat takový remaky moderních pobytů, ale jakože ty remake jsou třeba ze 30. let, ze 40. let, prostě takový jako do svingu a tak. A vždycky on si tam sežene nějaký muzikanty a prostě natočej to jako hudební video, jako prostě živí vystoupení, nějakou předělávku písnička. Je to strašně super. Mimochodem byly i v Lucerně několikrát vyprodali lucernu, oni s tím turuj po celém světě, s tímhletím konceptem. A oni ty videa měli taky takhle, že to bylo jenom jenom z jednoho místa, byla viděta kapela, jak hraje zpěvačka, zpěvák a prostě kapela a bylo to super. A oni pak, když začali být úspěšný, tak začali ty videá taky dělat tak jako víc najednou prof. že tam najednou byly nájezdy kamerou, různý střihy, záběry, to fakt najednou bylo jako v televizi a najednou to úplně ztratilo jako šťávu. Najednou to prostě vůbec nebylo ono. Oni pak zase přešli na ten formát, že se to natáčete z jednoho místa. Já jsem byla velká faninka a vlastně mě to zarazilo, jak to najednou není ono, jak to najednou ztratilo nějakou tu esenci, kterou to předtím mělo. A pořád jsem přemýšlela nad tím, proč, když je to najednou daleko víc profí. Myslela jsem si, že to je tím, že to najednou působí jako televizní estráda, což do nějaké míry tak bylo. Ale potom jsem přišla na tu úplně vlastně nejzásadnější věc, a to je, že když je ten záběr jenom z jednoho místa, tak vy vlastně máte pocit, když na to koukáte, jako kdybyste tam osobně byli. Že je vlastně podobný zážitek, jako když sedíte na místě prostě v divadle, třeba v první řadě, a koukáte prostě na ten rozhovor a vidíte ho vlastně live naživo. A vlastně jako sice to vypadá mín profit, ale vám to dává takový úplně podvědomý pocit daleko větší autenticity. Takže i když teď bych tu techniku na to mít mohla a mohla bych to prostě natáčet z záběrů a nevím co, tak jsem se rozhodla to nechat takhle. A myslím si, že to je i dobrý v tom, že vlastně já můžu s vámi jako s divákama komunikovat i s tím hostem, když tady sedíme, tak máme prostě najednou pocit, že ty diváci jsou tam, že tady vlastně jako nejsme sami, že máme to publikum tamhle. Je to i pro toho hosta. Já jsem byla ve spoustě podcastů a prostě, když máte kolem sebe ty čtyři kamery, je to najednou takový, jako něco se tím prostě ztrácí. Ještě bych se možná na chvilku zastavila u zvuku, to je taky jako zajímavý. Ty úplně první díly v tranzu, tím, že vznikaly v profi podcastovém studiu, tak tam byly takový ty mikrofony a všechno prostě, takže to bylo super. Akorát se to pak samozřejmě muselo s tím nějak spojit s tím obrazem. A pak se jednou stalo. Já jsem si koupila takový záložní mikrofon, který vlastně, to byly takovýhle klopový mikrofony, co se prostě někam připíchnou. Akorát oni měli prostě dlouhatánský kabel. Myslím, že měla asi 6 metrů, 6 metrů kabel, že si to pak zapojíte prostě checkem do toho telefonu. A jednou se nám stalo právě v tom tycket streamu, že tam něco nefungovalo a my jsme tam byli sami ve víkendu, nemohla jsem se dovolat tomu člověku, co to měl na starosti a prostě se nám ten zvuk, co byl v tom studiu nepovedlo nějaklo zprovozně, takže jsme si zapojili tyhle dlouhý mikrofony na té šňůře a ono to bylo vlastně okej. A když jsem potom si udělala to studio doma, tak jsem dlouho používala tyhle mikrofony, takže ve spoustě dílů takhle vedli vedl takový drátek po zemi a ten vedl do telefonu. A ty mikrofony byly dost šický. A ta kvalita byla taková mizerná. A ještě jsem to tehdy úplně neuměla. Začám si později s hrát víc těma filtrama a víc ten zvuk nějak řešit. Potom jsem později přešla na takovýhle bezdrátový, že mám vlastně tamhle v tom telefonu ten receiver. A tady do toho mluvím a nemusím být tam. A ještě ke všemu, ty mikrofony, co byly na ten kabel, tak to všechny spojovaly do jedné stopy. Takže když se stalo, že host byl třeba hlasitější než já, tak to nešlo pak už vyřešit dodatečně pod produkci, když to teď to jde. Tak skáču zjednou na druhý, ale ještě tam je zajímavý to moje domácí studio, protože ono už má teď vlastně třetí verzi. Tu první verzi jsem tady popisovala, že jsem měla vrhu místnosti postel, měla jsem tady nějak rozložený ten nábytek a vždycky, když jsem měl začítočit díl, tak jsem tady ten pokoj nějak přepažila tou konstrukcí, dala jsem tam ten závěr, posunula jsem ten nábytek, ty křesla, natočilo se to a pak zase všechno zpátky. Pak jsem časem, a to už jsem vlastně bydlela snelou, měla jsem tady tří letý vztah, takže jsme tady ještě bydleli společně, ona mi s tím pak pomáhala, ale stejně ty práce bylo hodně. Takže jsem začala vymýšlet, jak to udělat, abych to nemusela po každý jako to studio stavět a znova bourat. Tak tehdy jsem se zbavila tady v té místnosti jednoho stolku, jsem říkal, to je prostě zbytečný navíc. Udělal jsem si takovou pracovnu vedle v jiný místnosti. Takže trošku se tady to místo uvolnilo a našla jsem takovou konfiguraci, kde ten závěs byl vlastně na rohu, nebo ten závěr uzdí a ty křesla byly takhle v rohu téhle místnosti úplně jiné, vlastně na druhý straně než teď kouká. A bylo to vlastně tak udělané, že se sem vešla i ta postel současně s tím. Jediné, co bylo, že to bylo celý o 90 stupňů otočený. Takže vlastně ta kamera byla na té kší vzdálenosti v té místnosti. Takže sice ta výhoda najednou byla, že jsem to studio tady měla pořád postavené, že bylo součástí té místnosti a nebylo potřeba ho vždycky jako stavět a bourat. Nevýhoda byla, že to mělo prostě kratší ohniskovou vzdálenost. To video muselo být víc jako nemohlo být tak zazumovaný. A prostě vypadalo to hůř. Ale myslím si, že několik let jsem to točila i v tomto režimu, což potom bylo tedy daleko jako schudnější pro tu produkci, že jsem to nemusela po každý stavět úplně sama. No a potom jsem přišla úplně s novou myšlenkou, protože prostě musím někde spát. Takže teď tady v té místnosti mám vlastně tu postel vyklápěcí jako v Americe. Mám tam prostě velkou pohodlnou madraci, ale prostě ta postel se celá jako zaklopí. Takže najednou je ta místnost úplně volná. A pořídila jsem si sem takový luxusní závěr, jako zahovací. Takže ten stačí jenom tak prostě zatáhnout. Ty křesla jsou vlastně na svém místě a jediné, což vždycky jenom vytáhnu ty světla. Zapoj mi do proudu, zapnu je to prostě už teď práce pro mě. Připrav to studio, je pro mě práce třeba na dvě minuty a už je to tady takový lepší. A ten závěr vypadá mnohem líp, než ten předtím, a nemusím to tady po každý stavět, že to je velké vylepšení. Moje práce s těma videama začíná, ještě než to vůbec začne, protože musím se domluvit s těma lidma na tom termínu. Takže tam je ze začátku taková kancelářská práce, nebo kdy se snažím toho hostat nebo hostku nějak nahánět. Některý lidi musím trochu ukecávat, jestli jsem chtějí jít, některý zase ne. Ale musím s nimi nějak domluvit ten termín, vykomunikovat to, takže to prostě nějaká práce je. Potom se musím jako připravit, udělat si nalíčit se to studio trošku připravit, že mám nějakou práci s tímhletím. Natočíme ten rozhovor, a když ho prostě natočíme, tak já se na něj vždycky musím podívat, protože za to mám zodpovědnost. Já tom teda říkám střihání, ale oni jako spousta dílů tam ani žádný střih nemá, že to je prostě celý v jedný dílce, ale musím tam někam střihnout to logo, tu znělku, nakonec tamto. Vždycky se u toho na to koukám, píšu si u toho poznámky, o čem si tam povídáme v tom díle. Případně si tam vypisuju, když je potřeba něco ověřit, abychom tam neřekli nějakou blbinu. Občas tam jsou nějaký odkazy, že je do toho videa potřeba přidat, nebo nějaké ilustrace, takže to si píšu do těch poznámek, co kde je potřeba. To střihání těch videí dělám na iPadu. Použám tam apku Luma Fusion. Vím, že jsou dneska už jako i jiný konkurenční v tu dobu, kdy jsem s tím začínala, tak byla nejlepší na to střihání na iPadu. Myslím si, že ale na tom iPadu pořád nějak je. A měla jsem to tak vlastně oddělený, že veškerou tu podcastovou produkci jsem dělala na iPadu a na iPhone a měla jsem pak normálně notebook pracovní, na kterým jsem dělala tu programátořinu do práce, ale měla jsem to takhle oddělený. Že tu videoprodukci jsem dělala komplet na iPadu a tu práci jsem dělala na nějakém pěkno času. Když potom teď už do té práce nechodím, tak jsem si pořídila ještě nějakou stolní počítač domů a někdy ty videá a ty náhledové obrázky dělám na tom stolním počítači, ale tam vlastně používám ty stejný upky. No, když to video je hotový, tak ho potom prostě musím vyexportovat a plounout prostě na ten YouTube, což je zase nějaká práce. Potom se tedy kou na ty svoje poznámky a z těch poznámek se píšu nějaký takovej ten popisek o tom videu, takový ten prostě teaser. To je něco, co nechci dělat pomocí AI, protože si myslím, že to je prostě strašně poznat za tím. A nevím, jak bych z toho asi neměla to potěšení. Takže AI k tomu vůbec nějak nevyužívám. Vždycky ty popisky si připravuju sama. A další věc je ten náhledový obrázek. Strašně důležitý, protože ten vlastně většinou určuje to, kolik lidí na to klikne. A ty si taky dělám sama, nenajímám si na to žádného grafika. I ten grafický design jsem si nějak vymyslela sama. Takový jednoduchý je to takový jako, že to evokuje trošku nějaký bulvární titulky. Řekněme, jsou takový ty palcový velký, ale můj záměr byl, aby když vyskrolujete tím YouTube, tak aby vás to prostě praštilo do očí, aby to prostě vystupovalo na ty ostatní náhledové obrázky. No a dělám to vždycky tak, že když už to video mám dostřihané, tak si ho tak jako projíždím tam a zpátky a hledám takový ty momenty, kdy se ten host nebo já, kdy se prostě podíváme do toho objektivu, kdy se třeba nějaký zajímavý výraz nebo něco a ukládám si ty snímky z toho, takže si to vždycky projedu a z každého toho videa si třeba uložím nějakých pět fotek, kde já se nějak tvářím, pět fotek, kde se ten host nějakáří. Trošku komplikovaný u některých hostů. Měl jsem hosty, které se nikdy nepodívali do kamery, takže ty se pak koukají na mě. A potom hosti, kteří mají brýle, tak to je taky problematický. Proto v okamžitě, kdy oni se podívají do toho objektivu, tak se ty brýle lesknou. Takže u některých těch hostů jsem používala to, že tam jsou záběry, kdy oni se třeba koukají na mě v tu chvíli, že nekoukají do toho objektivu, ale většinou to jsou ty momenty, kdy se koukají. A potom si to projdu, a z těch pěti záběrů, kde je ten host. A pěti záběrů, kde jsem já vyberu ty dva, který jsou ty kandidáti na ten náhledový obrázek. Vlezu si prostě do grafického programu. To zase dělám na tom iPadu, anebě i na tom stolním počítači. Tam mám vlastně tu stejnou upku, jmenuje se Affinity Designer. A tam si toho jako sebe vyříznu dokola, pak vyříznu toho hosta a hledám nějakou takovou kompozici. Pak tam nějakého k tomu prsknu to logo, už mám na to vytvořenou nějakou šablonku. A potom vymýšlím vlastně ten bulvární titulek, který potřebu, aby byl co nejkratší. Čím kratší, tím lepší. Většinou to prostě píšu jednou velikostí písma, aby se to tam prostě nějak vešlo. A ty bulvární titulky je taky něco, co mě baví vymýšlet, jak nalákat ty diváky na to. A můj takovej bulvární titulek, na který jsem nejvíc pišná, je díl s Peťou Nitkou, jeden z těch dvou dílů, který se jmenuje Donutili mě sledovat dětské porno. Protože na to je zajímavý, že to zní strašně jako klikbejt, strašně bulvárně, ale přitom je to pravda. Tam popisuje zkušenosti s ostrovskou sexologi, jaký nutili jít na platismograf a reálně ji tam pouštěli dětský porno. Takže ty titulky jsou prostě důležitý. No, a když je to potom uploadnutý, všechno je připravené. Ty texty tam jsou, všechno je přichystané. Ještě teda v poslední době jsem začala dělat ty náhledové obrázky ještě ve verzi prostě vertikální, aby to mohlo hezky vypadat. Aby to hezky vypadalo i na Instagramu, takže pak ještě připravím ten. Tak potom vždycky většinou v sobotu ráno si prostě napustím vanu, vlezu si ráno do vany a z té vany to většinou uveřejňují ty díly a dávám ty spousty na sociální sítě. A tím vlastně ta práce nekončí, protože pak jsou tam často krát komentáře, na které je potřeba nějak reagovat, vysvětlovat. Lidi mi píšou s různýma dotazama a já prostě na to odpovídám. Takže vždycky mám prostě fůru práce, kterou musím dělat. Ale dělám to prostě ráda, dělám to s potěšení a jenom teda vás moc prosím, jestli byste byli tak hodný a prostě šli na to hírou hírou a předplatili si to za tu pouhou stovku měsíčně, což je částka v podstatě jako dáte v centru Prahy za jedno kafe v dnešní době. Takže záměrně teď zvolila částku, která není nějak si myslím, rozpočet rujnující a myslím si, že si může dovolit opravdu skoro každý. No, a když jsme tedy u toho natáčení na ten telefon, tak vlastně tam ještě taková zajímavost, že úplně ze začátku jsem měla takový, jak jsem tady to popisovala. Ten kabílek s tím mikrofonem zapojený do toho telefonu. Natáčela jsem to na ten telefon, ale vlastně během toho natáčení jsem absolutně neměla kontrolu nad tím, jestli se to nahrává. Takže to bylo vždycky takový jako dámo, že jsem tam zapla nahrávání a kdyby se to z jakéhokoliv důvodu nějak přerušilo, něco by se s tím stalo, tak já bych vůbec nevěděla, co se tam děje. Potom jsem ten systém maličko vylepšila, že jsem ten mikrofon zapojovala do iPadu, na který jsem viděla od sebe, takže jsem měla ten telefon na tom stativu někde, ale viděla jsem, že zvuk se nahrává a že to jede, a viděla jsem tam i časomíru na display, kousek před sebou. Ta nevýhoda byla, že potom natáčení jsem měla trošku extra práci s tím, že jsem vždycky musela tu zvukovou stopu s tou videostopou dávat dohromady. Ale výhoda byla, že jsem viděla, že alespoň to audio se nahrává, že se to nějak nepřerušilo. A jednou se mi to opravdu stalo, že nevím už co tam bylo, jestli mi došlo místo nebo se vypla baterka nebo něco, prostě ten telefon v půlce toho rozhovoru přestal natáčet. Ale díky tomu, že to audio se měla tam, tak ten díl byl vlastně z půlky video a z půlky audio. Ale bylo to takový, jako byla jsem z toho dost taková rozčarovaná. Takže jsem hledala potom možnosti a objevila jsem takový technické řešení, který teď používám dodnes, a to je, že já mám vlastně dva telefony. Jeden mám tam, na který nahrávám, tady jako koukáte, a druhý mám tady u sebe. A našla jsem upku, která se jmenuje Filmic Pro, která umí to, že vlastně vy můžete z toho jednoho telefonu ovládat ten druhý jako kameru. To znamená, mám tady na tom druhém telefonu takovej jakože režijní pultík. Tady se prostě normálně vidím. Tady vidím, jak s tím hostem vypadáme. Vidím, jestli se to nahrává. Vidím tady, kolik zbývá baterky tamhle v tom telefonu. Vidím, kolik tamhle v tom telefonu zbývá místa v paměti. Vidím, jestli zvuk není nějak přebuzený. Vím, jestli je to všechno ostrý. Mám to prostě pod kontrolou a je to prostě propojený vefinou a funguje to úplně skvěle. Takže díky tomuhle tomu mám teď klídek. Občas teď se mi v poslední době párkrát stávalo a to musím ještě nějak vychytat, že se to občas tady odpojuje. Takže možná občas vidíte, jak tady klikám něco, to se tam teď začalo nějak blbnout. Nevím proč, ale to se snad nějak vyřeší. Ale tohle mi vlastně hrozně pomáhá to mít pod kontrolou a prostě v klidu. No a v poslední době jsem ještě začala točit videa jako sama, kde jenom povídám. Přišlo mi dobrý, to netočíček jenom prostě tady na těch křesílkách, ale jít tím třeba i někam ven do přírody, takže třeba jsem dělala to video proč jsem trans, a to jsem zase natáčela tady na ten stejný telefon, ten iPhone 15 Pro a měla jsem ho prostě normálně na selfie celou dobu. A abych to měla víc pod kontrolou, protože to je už nepraktický, tenhle setup, že mám ty telefony dva, tak jsem zjistila, že velmi podobnou funkci zastanou hodinky. Takže jsem si pořídila Apple hodinky a abych se vlastně jako u toho viděla, jestli je všechno v pohodě a v těch Apple hodinkách, i když ten telefon mám na té selfie tyči a daleko a mám ho na sebe otočený tím lepším objektivem, tak na těch hodinkách vidím, jestli jsem v záběru, jestli jsem se nějak ztratila a vidím, jestli se to nahrává a vidím prostě, jestli se to nahrává. Na těch hodinkách už nevidím, kolik je tam baterky, na těch hodinkách nevidím, kolik je místa v paměti a nevidím ten zvuk, jak funguje, ale je to taky taková alternativa. A tak to jsme probrali docela do detailu ty technické záležitosti, jak to prostě točím. Veškerou tu produkci si dělám sama. Nikdo mi s tím prostě nepomáhá zatím. A jak jste asi mohli pochopit z toho, tak vlastně točím to u sebe doma. Což má do určité míry obrovské výhody, protože já jsem naprosto nezávislá na tom, co se týče nějakých termínů a času. Já se teď se svýma hostami můžu domluvit na kdykoliv, když někdo prostě bude potřebovat to natočit v 10 večer, protože jindy ten čas nemá, tak to úplně v pohodě jde. Mám tady všechno tak nějak k dispozici. Já jsem samozřejmě nějakou dobu zvažovala, jestli si kvůli tomu pronajímat nějaký nebytový prostor, ale pak jsem pochopila, že bych to potřebovala jenom několik hodin za měsíc a platila bych nájem v tom nebytovém prostoru a neměla bych tam ten komfort, co mám tady. Podcastový studio, ale to jsou zase jednak zvýšené náklady a jednak všechny vypadají stejně. Když se teď porozhlídnete tady po českém podcastovém světě, tak to prostě jedno jako druhé. Všechny vypadají stejně. Takže jsem ráda, že se tím setem trošku nějak odlišu od toho zbytku. Ale to hlavně o tom pohodlí, protože tady mám prostě všechno. Tady mám nějaký svůj make-up koutek, tady si prostě můžu uvařit kafe. Jsem prostě u sebe doma. Mám to s veškerým tímhletím komfortem. Samozřejmě, ta nevýhoda je, že všichni hosti, kteří tady kdy seděli, tak vlastně byli u mě doma. Ale 99% tě hostů jsou strašně milý lidi, s kterýma já se ráda poznám, který mi nevadí, že přijdou ke mně domů. Je mi to vlastně jako potěšení. Není to prostě pro mě nějaký narušení, nějakého soukromí. S jednou jedinou výjimkou, a to byl samozřejmě Daniel. Ten tady byl nejdřív ještě jako Daniela, což už tehdy vlastně působil na mě divně, jako taková prostě jako zlatokopka, jako taková nějaká umělohmotná barbína bez jakýkoliv vlastně lidské hloubky, že mi přišel takovej plochý, už tehdy vlastně ta Daniela pak došlo u někté detranzi k tomu prostě šíření toho nenávistného obsahu a tak. A když jsem úplně začínal, tak já jsem vlastně přišla na to, že je potřeba s ním udělat ten rozhovor taky, protože on už tu chvíli měl nějaký dva rozhovory někde v nějakých médiích. A já jsem viděla, že to bude prostě jako jízda, že ta jeho manažerka ho bude tlačit úplně všude, takže jsem potřebovala s ním udělat ten rozhovor co nejdřív, abych já se ho ptala na otázky, který je relevantní se ptát. A taková hlavní motivace potom byla, aby ten rozhovor viděli jiný novináři. Jednak, aby lidi, který na něj nějak natrefějí na sociálních sítích, tak aby si mohli pustit i rozhovor s někým, kdo mu dokáže dávat relevní otázky a jednak, aby tenhle rozhovor viděli novináři. Ale to bylo opravdu pro mě velmi skličující. Ona se snažila i ta jeho manažerka vetříít. Ale já jsem si udržela tu hranici a řekla jsem, že ne, že on přijde jenom sám. A přizám se, že jsem měla opravdu strach, protože pozvala jsem si sem teda kvůli tomuhle jednomu rozhovoru, jsem si pozvala člověka, který ho opravdu považuji za nebezpečného psychopata. Já jsem ho nespustila z očí. Jediný, když jsem ho spustila z očí, bylo, když šel na záchod. A i když pak odešel, tak já jsem ten záchod normálně prohledala. Já jsem se bála, jestli on mi nenechal někde nějakou štěnici nebo nějaký odposlech nebo něco. Já jsem si třeba dávala pozor, aby když se sedne na ty křesla, že jsem zapla kameru a když ta kamera běžela, tak jsem teprve šla na jít vodu. Já jsem se bála, aby mi nehodil něco do pití. Já jsem měla opravdu strach o to, čeho je ten člověk schopný. Takže to byl takový jeden moment velkého diskomfortu. Ale nakonec to dobře dopadlo. Ten rozhovor nějak vyšel a ten zbytek toho příběhu znáte. No, a to byla jedna taková výjimka. Jinak ani nevybavu, že bych tady někdy měla nějak člověka, že by mi to nějak vadilo, že přišel ke mě domů na návštěvu. Ale ty benefity z toho, že to točím doma, to jsou prostě skvělý, jako uspora nákladů, obrovská, a dává vám to prostě svobodu. Můžete si točit, když chcete, jak dlouho chcete. Můžu si tady experimentovat, můžu si tady fotit hezké fotky. Mám tady vlastně jako profy světla. Takže si tady i fotím různý svoje outfity, selvíčka a vlastně žiju ve studiu. A teď se tedy koukám na tu časomíru. Jsem vyděšená, jak jsem se rozkecala. Já jsem si, že to budu muset nějak sestříhat a zkrátit. Že tam jako vás občas možná i budu nudit, nevím. Ale každopádně, jako účel bylo, abyste viděli, že to opravdu mi zabírá hodně času, že to není vůbec jako legrace. A že je opravdu strašně důležitý, abyste, prostě vás všichni tešli na to Hero Hero a prostě si tam zaplatili tu stovku měsíčně, protože mě to fakt strašně pomůže a budu vám za to hrozně moc vděčná. Tak prosím vás, jako běžte tam. Hero hero, Lenka Králová. Je to prostě úplně jednoduchý na pár kliků. Pokud už to Hero Hero máte, tak to máte na jeden klik. Pokud to ještě nemáte, tak si tam jenom musíte zadat nějaký údaje z platební karty, na co jste všichni zvyklí ze všech možných e-shopů. Je to prostě úplně strašně jednoduchý. Tak prosím. Prosím. Děkuji vám za přízení. Jokíte si krásně ahoj!